FC 25

25. V manželském a rodinném společenství je muž povolán k tomu, aby prožíval svůj dar a úkol manžela a otce.

V manželce vidí muž naplnění Božího plánu: "Není dobré, aby byl člověk sám. Udělejme mu pomocnici, podobnou jemu".67 Přisvojuje si zvolání prvního manžela Adama: "To je konečně tělo z mého těla a kost z mých kostí".68

Pravá manželská láska vyžaduje, aby muž měl hlubokou úctu k stejné důstojnosti ženy. "Nejsi jejím pánem", píše svatý Ambrož, "nýbrž jejím mužem. Ona ti nebyla dána za otrokyni, ale za manželku. Opětuj její pozornosti k tobě a buď jí vděčný za její lásku".69 Se svou ženou má muž prožívat "zcela zvláštní formu osobního přátelství".70 Jako křesťan je pak povolán, aby rozvíjel nový druh lásky a prokazoval své choti onu něžnou a silnou nadpřirozenou lásku, jakou má Kristus ke své církvi.71

Láska k ženě, která se stala matkou, a láska k dětem jsou pro muže přirozenou cestou, aby pochopil a uskutečnil své otcovství. Především tam, kde společenské a kulturní poměry snadno vedou muže k jistému zanedbávání rodiny, nebo aspoň k tomu, aby měl menší účast na výchovné práci, je třeba se snažit vzbudit ve společnosti opět přesvědčení, že místo a úloha otce v rodině a pro rodinu mají ojedinělý a nenahraditelný význam.72 Jak učí zkušenost, vyvolává nepřítomnost otce v rodině duševní a mravní poruchy a značné obtíže v rodinných vztazích. Totéž se děje v opačném případě, když přítomnost otce je tíživá, násilná – především tam, kde si muž dosud osvojuje mužská přednostní práva, která ponižují ženu a brání rozvoji zdárných rodinných vztahů.

Protože muž ukazuje a napodobuje na zemi otcovství Boží73, je povolán, aby zaručoval rovnoměrný vývoj všech členů rodiny. Této úloze dostojí velkodušnou odpovědností za život, počatý pod srdcem matky, pečlivější spoluúčastí na výchově74, prací, která nepoškozuje pevnou soudržnost rodiny, nýbrž ji podporuje, živým svědectvím zralého křesťanského života, v němž účinně uvádí děti do živé zkušenosti s Kristem a církví.