44. Společenský úkol rodiny se jistě nesmí omezit na plození a výchovu, i když to je jeho první a nenahraditelné poslání.
Rodiny se proto mohou a musí věnovat – jednotlivě nebo ve sdružení – mnohostranným společenským úkolům, především službě chudým, a vůbec všem lidem v životních situacích, ve kterých nemůže pomoci veřejná sociální péče.
Přínos rodiny pro společnost má zvláštní ráz, který má být ještě víc poznáván a silněji podporován. A to především tehdy, když děti pozvolna dospívají, aby pokud možno všichni členové rodiny byli účinně zapojeni.107
Zvláště je třeba vyzdvihnout rostoucí význam, jaký má v dnešní společnosti pohostinnost ve všech svých formách: počínaje otevřením dveří vlastního domu, a ještě víc vlastního srdce, pro potřeby bližních, až ke konkrétnímu úsilí zajistit každé rodině domov jako přirozené místo k její existenci a k jejímu růstu. Především je křesťanská rodina povolána, aby si vzala k srdci výzvu apoštola: "Ochotně poskytujte pohostinství!"108, a podle vzoru Kristova a v jeho lásce se ujímala bratra, který je v nouzi: "Kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu".109
Společenský úkol rodiny se má projevovat také v jednání politickém, To znamená, že rodiny se musí jako první zasazovat o to, aby státní zákony a nařízení nejen nezkracovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž aby je pozitivně podporovaly a obhajovaly. V tomto smyslu si mají být rodiny stále víc vědomy toho, že v první řadě se musí ony samy chopit iniciativy v oboru takzvané "rodinné politiky". Mají vzít na sebe odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak budou rodiny první obětí onoho zla, které jim předtím bylo lhostejné. Volání 2. vatikánského sněmu, aby byla překonána individualistická morálka, je proto důležité i pro rodinu jako takovou.110