26. V rodině jako ve společenství osob se musí věnovat zcela zvláštní pozornost dítěti, s hlubokým citem pro jeho osobní důstojnost, s hlubokou úctou k jeho právům a v jejich nezištné ochraně. To platí o každém dítěti, ale je to zvlášť naléhavé, když je dítě ještě malé a bezmocné, nemocné, trpící nebo nějak postižené.
Církev se snaží vzbudit a uplatňovat citlivou a činorodou péči o každé dítě, které přijde na svět. Tím plní jedno ze svých základních poslání. Je přece povolána hlásat v dějinách a stále znovu připomínat příklad a přikázání Krista, který postavil dítě do středu Božího království: "Nechte děti přicházet ke mně...Neboť takovým patří Boží království".75 Opakuji zde to, co jsem řekl 2. října 1979 před generálním shromážděním Organizace spojených národů: "Toužím... vyjádřit radost, jakou jsou pro každého z nás děti, jaro života, a příslib budoucnosti každé ze zde přítomných zemí. Žádná země na světě, žádný politický systém nemůže myslet na svou budoucnost jinak než s pohledem upřeným na tyto nové generace, které přejímají od svých rodičů mnohastranné dědictví hodnot, úkolů a snah jak vlastního národa, tak celé lidské rodiny. Starost o dítě ještě před jeho narozením, od první chvíle početí, a potom v letech dětství a mládí, je první a podstatnou prověrkou vztahu člověka k člověku. Proto také, co lze každému národu a celému lidstvu, všem dětem, světa víc přát, než lepší budoucnost, v níž se respektování práv člověka stane plnou skutečností, podle měřítek nadcházejícího třetího tisíciletí?"76
Přijetí, láska, ocenění, mnohostranná a vzájemná pomoc – hmotná, citová, výchovná a duchovní – pro každé dítě, které přichází na tento svět, musí být stále nezbytným poznávacím znamením křesťanů, zejména v křesťanských rodinách. Tak mohou děti "prospívat moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí"77 a budou plnohodnotně přispívat k budování rodinného společenství a k posvěcení rodičů.78