FC 37

37. Přes nesnáze ve výchově, které se dnes staly ještě tíživějšími, musí rodiče pěstovat v dětech s důvěrou a odvahou základní hodnoty lidského života. Děti mají vyrůstat v přiměřené svobodě vzhledem k užívání hmotných dober a osvojit si jednoduchý a nenáročný způsob života, v přesvědčení, že "člověk má větší cenu pro to, co sám je, než pro to, co má".100

Ve společnosti, která je zmítána a rozvrácena napětími a konflikty, protože se v ní střetávají různé individualismy a sobectví, musí si děti rozvíjet nejen cit pro pravou spravedlnost, která jediná zaručuje úctu k osobní důstojnosti každého člověka, ale také a především cit pro pravou lásku, která znamená starost o druhé a nezištnou službu jiným, zejména nejchudším a nejpotřebnějším. Rodina je první a základní školou sociálního chování: jako společenství lásky nalézá v sebeodevzdání zákon, který ji vede a umožňuje jí růst. Sebeodevzdání, kterým se vyznačuje láska manželů, je také vzorem a normou nezištné obětavosti, jaká má vládnout ve vztazích mezi sourozenci a mezi různými generacemi, které spolu žijí v rodině. Společenství, denně doma zakoušené a prožívané, a účast na jeho radostech a bolestech je nejkonkrétnější a nejúčinnější školou pro aktivní, odpovědné a nosné začlenění dětí do širší společnosti.

Výchova k lásce, chápané jako sebeodevzdání, je také nezbytným předpokladem k tomu, aby rodiče splnili svou úlohu poskytnout dětem jasnou a taktní pohlavní výchovu. V podmínkách kultury, která v běžném chápání snižuje lidskou sexualitu, protože ji vykládá a prožívá omezeně a uboze, neboť ji spojuje jedině s tělem a se sobecky chápaným prožitkem, musí výchovná služba rodičů rozhodně směřovat ke kultuře sexuality opravdu a plně lidské. Pohlavnost je totiž obohacením celé osoby – těla, mysli i duše – a ukazuje svůj nejhlubší smysl v tom, že vede člověka k láskyplnému sebeodevzdání.

Pohlavní výchova, základní právo a povinnost rodičů, musí se dít stále za jejich pečlivého vedení jak doma, tak ve vzdělávacích ústavech, které pro své děti zvolili a které mají kontrolovat. V tomto smyslu zdůrazňuje církev zásadu subsidiarity – zástupnictví – , které musí škola dbát, když se podílí na pohlavní výchově tím, že ji provádí ve stejném duchu jako rodiče svěřených dětí.

V této souvislosti je naprosto nezbytná výchova k čistotě. To je ctnost, která podporuje opravdové dozrání osoby a uschopňuje ji, aby respektovala a rozvíjela "snubní význam" těla. Křesťanští rodiče – rozpoznají-li známky Božího volání – budou také věnovat zvláštní pozornost a péči výchově k panenství jakožto nejvyšší formě sebeodevzdání, které je smyslem lidské pohlavnosti.

Protože jsou úzké spojitosti mezi pohlavní stránkou člověka a jeho mravními hodnotami, musí vést výchova dětí k tomu, aby poznávaly a oceňovaly v mravních normách nutnou a cennou záruku odpovědného osobního růstu, pokud jde o lidskou sexualitu.

Proto církev rozhodně vystupuje proti onomu často rozšiřovanému způsobu informování o pohlavním životě, který je oddělený od mravních zásad. Tento způsob není nic jiného než zasvěcování do zkušeností s požitkem a drážděním, které připravuje děti už v letech nevinnosti o duševní pohodu a otvírá cestu ke zkaženosti.