6. Situace, v jaké se dnes nalézá rodina, má v sobě stránky kladné i záporné. Jedny jsou znamením spásy v Kristu, který působí ve světě, druhé jsou znamením odmítání Boží lásky člověkem.
Na jedné straně je si člověk stále více vědom osobní svobody, věnuje větší pozornost kvalitě mezilidských vztahů v manželství, povznesení důstojnosti ženy, odpovědnému rodičovství a výchově dětí. Ví, že se nutně musí rozvíjet vztahy mezi jednotlivými rodinami, aby si mohly poskytovat vzájemnou duchovní a hmotnou pomoc. Objevuje znovu vlastní poslání rodiny v církvi a její úlohu při budování spravedlivější společnosti. Ale na druhé straně jsou tu známky deformace některých základních hodnot, které vzbuzují starosti: chybné teoretické i praktické chápání vzájemné nezávislosti manželů; závažné neshody v názorech na vztah autority mezi rodiči a dětmi; četné konkrétní těžkosti rodiny při předávání duchovních hodnot; rostoucí počet rozvodů; velice rozšířené zlo potratu; stále hojnější užívání sterilizace; neustálý růst smýšlení, označovaného jako správné a přirozené, které je nepřátelské početí.
Kořenem těchto záporných jevů je často špatné chápání pojmu i zkušenosti "svobody". Není chápána jako schopnost uskutečňovat pravdu Božího plánu s manželstvím a s rodinou, nýbrž naopak jako jakási nezávislá síla, utvrzující člověka v tíhnutí za vlastním sobeckým dobrem, nezřídka proti bližnímu.
Také jiná skutečnost zaslouží naši pozornost: totiž že v zemích takzvaného třetího světa chybějí rodinám často jak základní životní prostředky, jako je potrava, práce, bydlení, léky, tak i základní svobody. Naproti tomu v bohatších zemích přehnaný blahobyt a konzumní způsob života i jistý paradoxně s tím spojený strach a nejistota, pokud jde o budoucnost, odnímají rodičům velkodušnost a důvěru zplodit nový život. Tak je život často pokládán ne za požehnání, ale za nebezpečí, které je třeba odvrátit.
Dějinná situace, v jaké žije rodina, stojí tedy před námi jako směsice světla a tmy.
Z toho je jasné, že dějiny nejsou jednoduše a nutně jen pokrok k lepšímu, nýbrž výsledek svobody, anebo ještě spíše zápasu mezi svobodami, které si navzájem odporují. Neboli podle známého výroku svatého Augustina je to střetnutí dvojí lásky: lásky k Bohu, jdoucí až k pohrdání sebou, a lásky k sobě, jdoucí až k pohrdání Bohem.16
Z toho plyne, že jen výchova k lásce, zakotvená ve víře, může dát schopnost vysvětlovat ona znamení doby, která jsou historickým vyjádřením této dvojí lásky.