Abraham a Santa Clara: Co musí manželé

Manželé musí mít dobrou hlavu,
protože ji často ztratí.
Manželé musí mít dobré zuby,
protože musí často ledacos překousnout.
Manželé musí mít dobrý hřbet,
protože toho musí často hodně unést.
Manželé musí mít dobrý žaludek,
protože musí často strávit tvrdá sousta.
Manželé musí mít dobré nohy,
protože je často tlačí bota hned na mnoha místech.

Jedním slovem:
Trpělivost patří ke hlavní výzbroji,
kterou si manželé nesmí zapomenout vzít s sebou
na společnou životní túru.
 

l. Proč si tak jdeme na nervy

Pokoj vám! To jsou první slova zmrtvýchvstalého Pána Ježíše jeho přátelům. - A kde jinde by měl být pokoj Kristův víc doma, než v našich křesťanských rodinách, u nás doma. Ale je to tak opravdu?
Kdybych vás teď vyzval, aby zvedl ruku, komu nikdo nejde na nervy, jsem si jist, že by se nepřihlásil nikdo. Jdeme si všichni na nervy - jeden druhému - a někdy úplně příšerně. Všude se najdou lidé, kteří nám jsou nejen trnem v oku, ale přímo trnem v životě.

Kde se tohle všechno vzalo?
Už na prvních stránkách bible se o tom mluví. Obrazně, samozřejmě, jak jinak. Vypravuje se tam, že Bůh stvořil svět dobrý, plný harmonie. První Adamové nešli na nervy svým Evám, ani Bůh jim nešel na nervy.
Ale pak se stalo cosi hrozného. Katastrofa. Člověk začal volit zlo, vzepřel se Božím přikázáním. Od té doby svět už není rájem. Od té doby jde člověku na nervy člověk vedle něho. Od té doby jde člověku na nervy i sám Bůh Stvořitel: proč to a to, takhle špatně stvořil? Proč to a to dovolí a ono nezakáže? proč se člověku nepředstaví osobně? A kdoví jestli vůbec je?
Lidé nám jdou na nervy, ale my s nimi žít přesto musíme. Bůh nám jde na nervy, ale my jiného Boha nemáme. To je svět, ve kterém žijeme.
Pomůže tu domlouvání, aby lidé byli na sebe hodnější? Nepomůže. Ani napomínání. Od onoho temného pádu lidstva od "prvotního hříchu" je propast mezi člověkem a Bohem. Je propast mezi člověkem a jeho bližním.
Kolik je tu moudrých rad v kázáních, kolik hesel na všelijakých plakátech: "Buďte na sebe hodní! - Kíp smajling! - Usmívejte se!" Ale všechny ty výzvy lidskou náturu v jádru nemění a nezmění.
Přišel domů na prázdniny student bohosloví po prvním ročníku. A co slyší! Celá jeho rodina je rozhádaná. Celé příbuzenstvo na sebe jenjen soptí. "Takhle to nemohu nechat" říká si bohoslovec - a sezve všechny příbuzné ke smírčímu jednání. Tři hodiny do nich plamenně mluví - a opravdu dosáhne, že při rozcházení o 11. hod. v noci si podají ruce: "Co jsme si, odpusťme si." A student uléhá šťasten: "Budu asi dobrým kazatelem, když se mi to napoprvé tak podařilo." A druhý den přiběhne sestřenice. "Víš, co se stalo? - Jak jsme se včera rozcházeli, pohádali se všichni nanovo - a hůř než předtím!"
Přijde kněz na návštěvu do rodiny. Tatínek je vážený muž. Přiběhne syn v džínách s uměle potrhanými dírami, zarostlý jako divomuž. "Pane faráři, jak mi tenhle náš kluk jde na nervy!! - "Nápodobně, tatínku!" - zakření se syn. A maminka se přidává: "Já toho jejich věčného hádání mám už také nad hlavu. Mně už jdou na nervy oba, třeba i to, jak při jídle srkají polévku!"
Takhle to mezi lidmi přečasto dopadá. A to je zlé. Když ti padne na nohu žehlička, chvíli to bolí. Ale když ti jde někdo domácí na nervy, drásá to ty nervy pořád.

Co si s tím tedy počít?
Pokud bych vám k tomuhle problému neuměl nic víc říct, než co jsem tu pověděl, bylo by mé povídání k ničemu. Ale naštěstí vám dobrou odpověď dát mohu. A ta odpověď zní, že Bůh se na tuhle bídu, co si lidé nadrobili a stále drobí, také nemohl dívat. Že zasáhl a zasahuje člověku na pomoc. Že mu poslal Syna a ve svém Synu dal účinný návod a ukázal cestu, jak z té rozvrácenosti ven.
A největším znamením zmatenosti člověka je, když touto Boží cestou pohrdne, když Ježíše odmítne.
Kam vstoupí Ježíš, kde je přijato jeho evangelium, tam se dávná katastrofa dávného lidstva napravuje a léčí.
Ano, Ježíš je ústřední postavou této záchrany člověka, jeho vykoupení. Někdy kněz slyší: "Ježíš, co ten může pro mne udělat - vždyť je to člověk jako já!" - Kněz na to odpovídá: "Tak to tedy mluvíte o jiném Ježíši, než mluvím já. - Já mluvím o Ježíši Kristu, Synu živého Boha. Skrze něj vstoupil Bůh do našeho rozhádaného a znepřáteleného světa. Já mluvím o Ježíši Kristu, kterému nejde na nervy ani Bůh Otec, kterému nejde na nervy žádný člověk, kterému nešel na nervy ani jeho zrádce Jidáš. Ježíš je ten,kterému nejde na nervy nikdo.
Ježíš je ten, který tě usmíří s Bohem, když položíš pod jeho kříž své pochybnosti a svou bídu. Ježíš tě usmíří s lidmi, když se upřímně rozhodneš žít v duchu jeho evangelia.
My si říkáme, že jsme křesťané, ale v Božím pokoji nežijeme. Ani v pokoji s Bohem, ani s lidmi, protože to se svým křesťanstvím nebereme vážně. Kdejakému politickému žvanilovi nasloucháme vážně, ale naslouchat vážně Ježíšovi, to se nám nechce. Ježíše do svého života pozvat odmítáme - právě toho, který je Otcem poslán, aby nás naučil žít pokojně."
To je odpověď na naši otázku co s tím, že si jdeme navzájem na nervy: je třeba přijmout do svého života Ježíše. Co vy na to? Půjdeme si v rodinách navzájem na nervy, nebo se v našich rodinách začnem doopravdy učit žít podle zásad jeho evangelia? Ježíš tě má rád, - už teď. Už za tebe položil život. Co uděláš ty?
 

2. Od zamilovanosti k manželské lásce

"To je Ježíšovo přikázání, abychom se navzájem milovali" - říká svatý Jan. Jak to s naším vzájemným milováním vypadá?
Mladý pár přijde na úřad ohlásit svatbu. Úředník se ptá: "Připravili jste se dobře na tento vážný krok do života?"
"No jistě," říká ženich - "máme deset lahví šampaňského, pět lahví likérů a demižon vína!"
"No jistě" - dodává nevěsta. "My se šíleně milujeme, viď Béďo!"
Kolik takových nezralých lidí se pokouší o manželství. Nikdo jim neřekl - a oni se také nenamáhali někoho zeptat, - že šíleně zamilovaní se brát nesmí. Že tahle zamilovanost je poslední dětská choroba, nic pro solidní a trvalé manželství.
A tak nadepíšeme náš druhý rozhovor o potížích dnešního manželství takto: "Od zamilovanosti k manželské lásce."
Francouzi mají přísloví:
"Dobré manželství je přístav v bouři.
Špatné manželství je bouře v přístavu."
Ti, kteří neměli dost trpělivosti v době známosti, aby počkali až jejich zamilovanost přeroste do spolehlivé lásky manželské, ti si pořídí spíš tu bouři v přístavu.
Co se měli naučit v době známosti, s tím se začnou potýkat po svatbě.
- Učí se až po svatbě vzájemně se poznávat - protože v době známosti na to ve slepé zamilovanosti neměli čas.
- Učí se teprve teď, jak spolu vycházet a řešit problémy - v době známosti to šlo samo.
- Učí se vzájemně snášet chyby - v době známosti to nebylo třeba, nic takového slepě zamilovaný na druhém nevidí.
Polská spisovatelka Zuzana Celmerová píše: "Člověk na celý život" - Avicenum 1990.
"Když se dva berou, je jim naprosto jasné, jak krásné a ideální bude jejich manželství. - "On je bezva" - ví o tom svém vyvoleném ona. - "Ona je fantastická" - ví o ní on.
Když se pak takoví dva vezmou, začnou teprve objevovat, jak málo se znali. Musí si prodělat trpký "záběh" manželského soužití a trestají se tak sami za to, že jejich období známosti před sňatkem bylo povrchní, že probíhalo jak nemělo.
Když si to ti dva neuvědomí ani po svatbě a nezačnou usilovně pracovat na záchraně, začne to s jejich vztahem jít s kopce dolů obvyklým způsobem. Dochází ke sporům i o věci nedůležité, muž stále ironičtěji kritizuje chování, vaření, oblékání své "fantastické" choti.
Kolik je mladých lidí, kteří nevědí, že začátek společného života je vždy střetáváním různých návyků z domova, rozličných názorů, ustálených způsobů chování. Že se musí učit a naučit tu odlišovat v něčem respektovat a v něčem sladit.
"Já jsem se v něm zklamala" - říká zděšená mladá manželka - a po chvilce rozhovoru s knězem vyjde najevo, že to byly představy z četby a filmů, které do svého rytíře vložila. Že to byla představa hodného tatínka, kterou přenesla na svého muže v očekávání, že se on bude chovat k ní, jak ona zná z domu chování tatínka k mamince.
A když se takto zneklidnění mladí lidé setkávají místo se zkušeným knězem se zmatenými názory, které krákorají různí škarohlídi (manželství je hrob lásky, manželství je loterie, ve které se nevyhrává), pak se brzo octnou před rozvodovým soudem.
Kolik těch různých předsudků znovu a znovu rozvracejí nadějná manželství.
Kolik mužů se po svatbě chová tak,jako by se žena stala jeho soukromým vlastnictvím, jako by byli mohamedáni. Manžel si myslí, že má právo rozhodovat, co žena má dělat a co dělat nemá, s kým se smí a nesmí setkat, co ji může zajímat a oč se zajímat nesmí.
Kolik dívek vstupuje do manželství odhodláno vytvořit z něj místo domova polepšovnu: Ona ho bude neustále polepšovat, aby odpovídal jejím představám. Ona přesně určí co on rád jí a co má nerad. Ona rozhodne, co ho těší a jakého smí mít koníčka.
A když to začne mezi nimi skřípat, pak místo aby hledali, co dělají špatně, začnou spoléhat, že vše se změní k lepšímu samo sebou, jen jak tu bude dítě. Jenže poznají, že se změní jen to, že místo dvou nespokojených budou nespokojeni tři.
Že si každý ženich a nevěsta přináší do manželství obrovský balík očekávání, krásných představ, to je normální. Nenormální je, když nejsou ochotni provádět korektury svých názorů, když se nechtějí vzájemně přizpůsobit. Nenormální je, když zablokují každou možnost rozhovoru a dohovoru tvrdým zesměšněním názoru druhého. Když chtějí polepšovat druhého a ne sebe.
Dá to pak práci vysvětlit jim, že vzájemná láska - ta správná, manželská - může růst jen ze vzájemné důvěry a v ovzduší svobody.
A do té práce se chceme chutě pustit v našich úvahách o mladém manželství - o manželství v záběhu.
Svěřme se s tímto záměrem ochraně blahoslavené Zdislavy, patronky duchovní obnovy našich rodin.
Kdesi jsem četl tuto modlitbičku k blahoslavené Zdislavě:
Zdislavo m a t k o a Zdislavo ž e n o ,
přineslas v manželství nejdražší věno: zbožnost a dobrotu, věrnost a lásku.
Radostně žila jsi v rodinném svazku.
Buď ženám, nevěstám, zářivým vzorem
v nelehkém životě, ve světě chorém.
V tvých drobných rukou je veliká síla.
V přetěžkých dobách jsi jak dobrá víla
nemocné léčila, těšila v bolu,
malátné přivedla k Božímu stolu.
I dnes ti v těžkostech prosby chcem klást:
chraň naše rodiny, domov a vlast!
 

3. Je manželství hrobem lásky ?

Poklad víry a lásky máme v nádobě hliněné. Býváme křehcí.
A jaký poklad je dobré manželství!
"Já se ti odevzdávám
a přijímám tě za svou manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
že s tebou ponesu dobré i zlé
až do smrti."
Takhle zní manželská přísaha při svátostném sňatku v kostele. Je to závazek velice náročný. Až příliš náročný vypadá vzhledem k tolika manželstvím, která ztroskotají.
Proč tak často ztroskotají?
Zjednodušeně by se dalo říci: proto, že ti dva jsou před sňatkem kritičtí příliš málo a po sňatku příliš moc. Proto, že před sňatkem jim nikdo neřekl, že láska je opravdové umění, a to umění že se musí učit, po celý život učit.
S prvním krokem lásky - zamilovaností - to jde ještě snadně. To je vzplanutí mohutné, ale slepé jak vylíhlé kotě. Je bezstarostná jako každé mládě, o nic se nestará, na nic se neohlíží, jen si hraje.
Jenže mládě je jen kratičké údobí života. Nelze zůstat mládětem po celý život. I zamilovanost musí dospět do dospělé lásky. V první naší úvaze jsme si říkali, že k tomu dozrání má dojít ještě v době známosti. To proto, aby se ti dva mohli rozejít, kdyby se ukázalo, že jeden nebo druhý není schopen hlubšího vztahu.
Teprve až slepá koťata prohlédnou:
- až začnou na partnerovi vidět i jeho chyby,
- až jsou schopni klidně zvážit a vyzkoušet, jestli ty chyby budou po celý život únosné, protože jsou převáženy dobrými vlastnostmi partnera,
- až se naučí lásce, která raději dává, než bere,
- která umí říkat děkuji,
- která umí odpouštět,
- která je trpělivá a umí dát druhému čas k takovému dozrání,
- teprve pak je na místě stvrdit tento vztah veřejně, uzavřít manželství.
Překážkou sňatku není jen duševní choroba nebo zdravotní vada. Překážkou sňatku je i osobní nezralost, nedospělost. Kde to mladí nerespektují a místo aby pořádně zapracovali na své sebevýchově, hrnou se honem do svatby - krutě na to doplatí.
Manželství není hračka pro nezralé výrostky, pro nedospělé skoroslečny. Pro ty je to opravdu hrob lásky.
Tohle všechno není třeba vysvětlovat těm mladým, kteří v dobré rodinné pospolitosti vyrostli. Tam, kde rodina stála nejen na lásce, ale i na víře a naději, na všech třech ctnostech vpravdě božských. Slyší to tak snoubenci, které připravuje na manželství kněz. Slyší to tak znovu v kostele, kdo mají sňatek svátostný.
- Schopnost víry v partnera se zakládá na víře v Boha Stvořitele, který člověka učinil mužem a ženou.
- Schopnost naděje se zakládá na důvěře, že partner se nechá vést dary Ducha svatého, že bude dozrávat do stále větší duchaplnosti.
- Schopnost lásky se zakládá na stálém kultivování něžnosti a jemnosti. Někoho milovat znamená poskytnout mu plný úvěr, uvěřit mu, dát mu důvěru.
Uzavřít manželství, to je start do velké hry, která má svá pravidla. Neznat je se nevyplácí. Švindlovat se nevyplácí. Milenka se má stát manželkou, milenec mužem.
Věno, které si mladí přinesli do svého manželství z domova, to je to, co doma odkoukali, - zvyky, které z domu převzali. Chtě-nechtě přejímá každý způsoby a chování svých rodičů, špatné i dobré. Špatné je nutno hlídat, dobré rozvíjet.
Novomanželé jsou proto učni na manžele. Dokud spolu chodili, stačilo na překonání těžkostí přivírat oči, slepá láska. Teď je potřeba přidat k lásce i rozum a vůli.
Vyčítá-li po svatbě manželka mužovi, že ji už nemá dost rád. je to chování stejně dětinské jako vyčítat mu, že nemá dost modré oči (Dr. Plzák).
Je třeba udělat mnohem víc, než vyčítat, aby se manželství dobře vyvíjelo. Je třeba kultivovat manželskou lásku, upevňovat víru v druhého, pevně stát v naději, že oboustranná snaha přinese kýžený výsledek: pohodu domova pro manžele i pro děti.
Že toto křesťanské šlechtitelské úsilí výsledky přináší, dotvrzují statistiky. Udávají, že mezi nevěřícími se rozvádí každé druhé manželství. Mezi vlažnými křesťany každé třetí. Mezi opravdu věřícími křesťany se rozvádí až každý padesátý pár - pouhá dvě procenta.
Kristus by svátost manželství neustanovil, kdyby to byl hrob pro lásku. Kristus je pro život v lásce. Kristus je pro život v hojnosti. Pojďme se od něj učit žít.
 

4. Opustit otce a matku

Ještě tak začátkem našeho století prohlašoval při svatbě manžel ženě: "Stala ses mou manželkou a proto tě budu milovat." - Teď, koncem století, to platí naopak: Dnešní ženich říká: "Mám tě rád a proto si tě beru za ženu!"
Dříve se bralo málo ohledů na vzájemné sympatie snoubenců. Lidé se neprovdávali proto, že se měli rádi - byli oddáváni proto, že tak rozhodli rodiče a příbuzní. Hospodářské úvahy přitom platily především. A láska? Však oni si zvyknou, - říkalo se. A v rodinách šlechty a panovníků tomu bylo také tak - tam rozhodovaly navíc ještě zájmy politické.
Dnes tedy vede dva lidi do manželství vzájemná sympatie, láska. Od tohoto citu odvisí kvalita a trvání manželství. Jenže city jsou proměnlivé a pomíjivé. Proto je dnešní manželství místem, kde se odehrává tak mnoho různorodých věcí: stabilita nebo rozpad, pohoda nebo rozvrat, komika nebo tragedie. A přečasto bývá v jednom manželství od každého kousek.
Tahle úvaha nám snad pomůže k hlubšímu uvědomění, jak vratká je stabilita manželství z lásky. Že by to byl hotový div, kdyby manželství, opírající se pouze o city, vydrželo v dobrém kvalitním vztahu po celý život.
Mladí lidé si musí proto být vědomi, že s tou stabilitou svého manželství musí zacházet velmi ohleduplně. Že je třeba navíc používat všech opor, které Bůh Stvořitel dal lidem do manželství na pomoc. Aby to nedopadlo třeba takhle:
Dvě mladé rodiny s dětmi se navzájem navštěvují. Děti si společně hrají v kuchyni, dospělí se baví ve světnici. Z kuchyně je slyšet křik a hluk stále větší, nakonec rány a práskání dveřmi.
Dospělí vyběhnou: "Co se stalo?" - "Nic, my si hrajeme na tatínka a maminku - a to se potichu hrát nedá. Maminka křičí a pláče, tatínek řve a práská dveřmi..."
Není to jako výsměch, když na prvních stránkách bible čteme: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomocnici jemu podobnou! (Gen 2,21).
Není to výsměch lidským vztahům - je to moudrý záměr Boží. Ovšem jen když se člověk obeznámí i s následujícími verši bible a řídí se podle nich. Stojí tam, že Stvořitel neučinil muži pomocnici z jeho hlavy, aby mu vládla, - ne z nohy, aby po ní šlapal, aby jí pohrdal, - ale z jeho boku, aby mu byla rovná, aby byla pod ochranou jeho paží a blízká jeho srdci.
Zde je obrazně vyjádřeno vše, co je třeba vědět o správném vzájemném vztahu muže a ženy v manželství - a jak je to třeba respektovat.
A další verš bible stejně stručně a srozumitelně určuje vztah manželů k dalším lidem, ke svým rodičům:
"Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se ti dva jedním tělem."
Tento verš se opakuje znovu v Novém zákoně - a to dokonce ještě třikrát! (Mt 19,5. Mk 10,7-8. Ef 5,31).
Co je tu tak důležitého, že se to tolikrát opakuje?
Aby nové manželství, nová rodina, nový domov, mohl vůbec vzniknout, musí ti dva svůj starý domov opravdu opustit.
Mladí mají tedy mít svůj vlastní samostatný byt. Dnešní nedostatek a drahota bytů to většinou nedovolí. Mladí jsou rádi, když jim jedni nebo druzí rodiče pro začátek dají k dispozici část svého bytu. Aby se tím neohrozila stabilita mladého manželství, je třeba důsledně zachovávat určité zásady. Za prvé musí vzniknout dvě oddělené samostatné jednotky a domácí nesmí k mladým kdykoliv běhat jako dřív - teď to není jejich byt!
Za druhé: rodiče nesmí mladým stále předhazovat, jak se musí uskrovňovat, že tam mladé přijali.
Za třetí: Rodiče musí respektovat, že mladí mají právo žít po svém, samostatně.
Sňatkem se mladí osamostatnili. Tatínek a maminka je mají opravdu propustit a svou pomoc - bytovou či finanční - nevázat na žádné podmínky.
Vypadáš jaksi unaveně - zachází s tebou ten tvůj dobře?" - "My se teď cítíme tak opuštěni, a ty se u nás ani nezastavíš. Když jdeš z práce, honem se hrneš za tou svou!" - "Cítím, že ta tvá zase spálila večeři, pojď se najíst ke mně!"
Tahle slova se tváří mateřsky, ale jsou plna jedu, vraždícího nový svazek.
Moudří rodiče dávají rady jen tenkrát, když jsou o ně požádáni - nejlépe v přítomnosti obou mladých.
Opustit otce a matku znamená pro ženicha opustit i maminčinu kuchyni a přidržet se své manželky, i když ta ještě neumí tak dobře vařit jako uměla maminka.
Opustit otce a matku znamená pro nevěstu přidržet se svého muže i když zjistí, že zdaleka není tak pořádkumilovný, jak byl tatínek.
Láska podle bible je krásnější, než zamilovanost podle filmů a románů. Svatý Pavel shrnul její podobu do známých veršů (l Kor li,4-8).
- Manželská láska je trpělivá a dobrosrdečná.
- Druhému nezávidí, nevychloubá se před ním.
- Nemyslí stále jen na sebe, není domýšlivá.
- Nedá se vydráždit ke hněvu, nepočítá křivdy.
- Nemá škodolibou radost, když se druhému přihodí něco zlého, ale raduje se když se mu daří.
- Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří.
- Opravdová láska nad nikým nezoufá, všechno vydrží.
- Pravá láska nikdy nepřestává.
Snadněji by probíhal záběh mladého manželství, kdyby mladí znali tyto verše zpaměti, aby si je mohli v napjaté chvilce v duchu říkat. - Kdyby je měli ve světnici na stěně, aby si je mohli stálo znovu připamatovávat.
 

5. Muž hlavou rodiny

"Bratří, vyznamenejte se v díle lásky!" Tuto výzvu svatého Pavla vezměme dnes jako výzvu všem mužům, aby byli hlavou rodiny.
V minulé kapitole jsme uvažovali o manželství z lásky nebo z rozumu. A usoudili jsme, že na tomhle - kupodivu - zdar manželství tak příliš nezávisí.
Rozhodující je, zda v době zasnoubení mají oba pevnou vůli založit svazek trvalý. Zda jsou ochotni a schopni opustit své rodiče, kamaráda, partičky a přilnout ke svému manželskému partneru.
Apoštol Pavel tento vztah manželů dovedl vyjádřit prostým a jasným způsobem. Řekl, že hlavou ženy je muž, hlavou muže je Kristus (l Kor 11,3). A jinde říká, že muži mají milovat své ženy, jako Kristus si zamiloval církev /Ef 5,25).
Tohle tvrzení, že muž má být hlavou ženy, to zní dnešní mladé generaci přímo provokačně. Jakápak hlava? Rovnost, ve všem rovnoprávnost, tak to přece má být!
Autorka jedné výborné samizdatové příručky "Malá škola lásky" - její jméno neznám - k tomu píše:

"Současný mladík u nás nemá nejmenší ponětí, co znamená muž jako HLAVA. Od dětství se totiž kolem vás, mládenci, točily samé ženy. Doma maminka, pak soušky v jeslích, ve školce, ve škole, všude samé ženy. Snad až na vojně jste potkali pár chlapů, - ale moc to nepomohlo, protože vojáci jsou vojáci. Co bible míní, když snoubencům ukládá, aby byli HLAVOU rodiny, to musí tedy dnešní mládenec nejprve objevit.
Z biologie víte, že všechny orgány těla jsou důležité. I malíček na noze chybí, když o něj přijdeš. Ale jsou v těle dvě centra, bez nichž není života, to je hlava a srdce. Tam se rodí myšlenky, strach, láska, nápady, hříchy. Hlava ví o všem, co dělá tělo. Hlava souhlasí, varuje - nebo někdy přivře oči.
Má-li být muž hlavou své ženy, pak se tím nemíní, že se stane despotou, který jen poroučí, přikazuje a nechá se obskakovat. Naopak - tvá žena ať je součástí tebe sama. Její radosti jsou tvé radosti, její starosti jsou tvé starosti. Jako její hlava budeš všechny její potíže nejen vnímat, znát, ale i pracovat na jejich odstranění.
Vzorem tvé péče o ženu ti má být Kristus a jeho péče o církev. Podíváš-li se na církev v průběhu staletí, zjistíš, že vždycky nebyla ideální chotí našeho Spasitele. V různých dobách a situacích se projevovala všelijak - hádavě, apaticky, bojovně, líbezně, ziskuchtivě a někdy dokonce i zbaběle. Kolikrát měl Pán Ježíš důvod k rozvodu. Ale Pán se nerozvádí. Vždy znovu jí dává důvěru, vždy znovu se za ni obětuje, vždy znovu ji posvěcuje."

I ty v prvním roce manželství poznáš na své ženě vlastnosti, chyby, které jsi v době známosti neuviděl. Nezralí chlapečkové se vyděsí a prchají od ženy domů k mamince. Jsi-li muž, budeš mít dál svou ženu rád pro dobré vlastnosti, které sis na ní oblíbil, když jsi s ní začal chodit. Jsi-li muž, budeš jí důvěřovat, že se svými chybami bude bojovat. Že se jich časem zbaví, když ty budeš při ní vždycky věrně stát, na veřejnosti i v kruhu rodiny.
Jsi-li muž a hlava rodiny, pak budeš stát při své ženě stejně neochvějně, jako Kristus při své církvi. Když v této zkoušce neobstojíš a postavíš se za své příbuzné - maminku, sestry - proti své ženě, prohráls u ní, připravil ses o její důvěru.
Ty sám jsi tak zasel do srdce své ženy nevraživost vůči tvým příbuzným - a to by nikdy nemělo být. Neostýchej se dávat stále všem lidem a všude najevo, že tvá žena je ti opravdu tou nejprvnější. Uvidíš, jak v takovém ovzduší důvěry bude tvá žena rozkvétat.
Jako hlava rodiny se má muž projevit i v hospodaření s penězi. Říká se, že peníze hýbou světem, mohly by rozhýbat i tvé manželství. Dohodu o hospodaření s penězi si mají udělat už hned snoubenci, už když spolu chodí. Nevnesete-li do používání peněz řád, rozvrátí vás to.
Ve většině domácností drží rodinnou pokladnu pevně v ruce žena. Mužům pak zbývá vykládat si trapné vtipy, jak dělají po výplatě stojku. To je křesťanských manželů nedůstojné. Manželé se mají dohodnout a rozdělit si finanční starosti, aby tuhle nepopulární zodpovědnost nenesla jen sama žena. Mají si udělat obálky: Nájem, inkaso, domácnost, ošacení, daně, reserva. Vládu nad tou nejtučnější obálkou - domácnost - má mít žena - a nikdo jí do jejího hospodaření nemá mluvit. Správu ostatních obálek má mít hlava rodiny, muž. Tak je to spravedlivé a obou důstojné.
Ještě bych vám, mladí manželé, chtěl doporučit dva výborné pomocníky při úsilí o zdar manželství. Tím prvním je společná chvilka večerní modlitby. Zaveďte si ji. Když dokážete jeden před druhým, oba spolu, předkládat radosti a starosti dne Pánu, pomůže vám to rozjasnit a unést všechny situace. Boží láska bude s vámi, nebudete na nic sami.
Druhým pomocníkem vašeho manželství je společenství, dobrá parta několika dalších párů věřících mladých manželů, kteří vykročili stejnou cestou.
Scházejte se, vypomáhejte si skutkem, ale hlavně humorem a radou. Se smíchem si ověřujte své omyly - ne pro posměch, ale pro radost a poučení. Ale je tu jedna důležitá věc. Ty, muži, svou ženu nikdy ve společnosti nezesměšňuj, nehaň. Nepomlouvej ji, že dosud nepronikla do tajemství, jak uvařit houskový knedlík. Ty nevíš, jaká je to věda. Když se tvá žena ptá maminky, kolik mléka má dát na zadělaní, uslyší odpověď: "Tak akorát". Za pár let to i tvá žena utrefí - ale teď se jí nikdy neposmívej. Když začne mluvit o kaši, která měla být původně knedlíkem, vem ji kolem ramen a prohlas, že jsi přesto s jejím vařením spokojen. Podáš tak veřejný důkaz, že tvá láska k manželce nestojí na knedlíku, že ji máš rád takovou, jaká je.
A v takové chvíli tě žena přijme za svou hlavu a oporu a bude mít k tobě úctu.
A když budete každou neděli sedět vedle sebe v kostele, spolu v pokoře odprošovat za své chyby a nedostatky, spolu naslouchat i slovu Božímu, spolu zvát Hosta Ježíše, aby jeho Duch byl ve vás a s vámi, pak vám tento Boží duch pomůže překonat i situace, kdy se domovy nevěřících otřásají zlobou a hříchem. Pak projdete i těžkými zkouškami bez úrazu.
 

6. Žena srdcem rodiny

Muž je hlava rodiny - hlásali jsme si v minulé úvaze. Posměšná odpověď bývá - a žena je krkem, který tou hlavou točí.
Copak o to, trochu pohyblivý krk neškodí - co je po ztrnulé šíji. Ale přesto si vyhlašme zásadu jinou: Muž ať je hlavou rodiny - a žena ať je jejím srdcem. Když jsme si naznačili, co je třeba k tomu, aby se mládenec po oženění choval jako muž a hlava, je teď na místě hovořit k vám, ženy, o vaší roli, o tom, jak máte být srdcem vašeho domova. (Nechme se i tentokrát vést moudrou autorkou "Malé školy lásky").
Za časů našich babiček si i ta nejchudší nevěsta přinesla do manželství peřinu a širokou, pohodlnou postel. Dnešní nevěsty se spíše starají o magnetofon, televizor a automatickou pračku. Ale manželské lože zůstává i dnes základem dobrého soužití.
Otázky sexuálního života patří spíš do zdravotní výchovy, ale i tu dává moudrý apoštol Pavel moudrou radu: Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas. Potom zase buďte spolu... (l Kor 7,4-5). Soulad sexuální je zázemím souladu duchovního, obojí spolu souvisí.
Aby žena dobře plnila funkci srdce v manželství, má se o svého muže láskyplně zajímat. O jeho názory, o jeho práci, o jeho záliby. Má mít pro něj slovo uznání a pochvaly za vše, co umí a udělá. Muž dokáže veliké věci, vidí-li za sebou obdivný pohled své ženy. Tahle potřebná uznání a pochvaly není chlapskou marnivostí, to je základní potřeba každého člověka, i té hlavy rodiny.
Když se někdy dostanu do doslechu, kde ženy probírají své muže, jde mi mráz po zádech. Kolik pohrdání a posměchu se odráží v jejich klevetění. Snad jsou jejich mužové opravdu tak bezohlední, líní a sobečtí - ale k čemu má být dobré tohle veřejné inzerování, že jste své vztahy nezvládli, místo abyste hledaly, jak je zvládnout?
K nejzávažnějším problémům provdané ženy patří počet dětí. Nemůžeme zavírat oči před faktem, že mnoho rodin bydlí v panelových bytech, uspořádaných jen o málo prostorněji, než jsou kotce pro králíky. A to jsou ještě mnozí, kteří ani takový byt nemají.
Bylo by absurdní žádat, aby v těchto podmínkách ženy přiváděly na svět každý rok dítě. Vždyť nejde jen o to, dítě zplodit, ale je třeba je potom 18 let vychovávat.
Přesto by ženy neměly být nuceny používat takových antikoncepčních prostředků, které ohrožují jejich zdraví. Tím méně by měly být nuceny k umělému přerušování těhotenství. Muž má být rytířem své ženy a nést spolu s ní tyto starosti. Nenechávat vše jen na ženě a brát si ji bez ohledu na ni, kdy se mu zachce.
Poslechněte, jak o tom mluví ženáč jako vy, apoštol Petr:
"Vy muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, protože jsou slabší, než vy. Prokazujte jim úctu, vždyť jsou spolu s vámi dárkyněmi života" (l Petr 3,7).
Teď se však, mladá manželko, podívej trochu do zrcadla, které ti nastavím. Slyšelas, že tvého muže čekal v první době po svatbě perný úkol - stát se z hravého mládence chlapem, mužem, hlavou rodiny. I tebe čekal úkol: aby sis vybrousila své dobré vlastnosti. Aby ses ubránila posvatební korozi svého života. Pozorovalas jistě na jiných, co se po svatbě přečasto děje s milými, vlídnými a něžnými dívenkami. Začnou být hádavé, domýšlivé, pyšné, pomlouvačné, závistivé, chamtivé.
"Zatékání vody na střeše domu a svárlivá žena uvnitř domu je stejné trápení - stojí v knize Přísloví.
Základním zlozvykem mladých paní je netrpělivost a spěch. Chtějí mít všechno - a hned. Proč ještě nemáme auto jako Novákovi od vedle?
Dřív, než se mladá paní naučí hospodařit s penězi, usoudí, že muž málo vydělává a nutí ho, aby si hledal jiné zaměstnání. Nosí svůj nos stále výš a tak ani nepozoruje, že zatímco je k muži den ze dne protivnější, mužova kolegyně v práci je mu den ze dne sympatičtější.
Troufám si říci, že snad každá žena, která není bohabojná - to znamená nenechá se vést Duchem svatým, - se časem stane takhle hroznou manželkou.
A tak, milé manželky, slyšte: Aby vaši manželé vedle vás dozráli v muže a v hlavu rodiny, k tomu je třeba vaší spolupráce a nápomoci. Svatý Pavel k tomu radí: "Ženy,podřizujte se svým mužům!"
Co to znamená, podřídit se muži? Znamená to, dovolit mu, aby on rozhodoval. On to na začátku manželství asi moc neumí. Od dětství za něj rozhodovali jiní, stále ho někam strkala mamina, babička, učitelka. Nechával klidně rozhodovat jiné - teď nechá tebe, svou ženu. A tobě se to zpočátku líbí. Ale časem to z tebe udělá ženskou poroučlivou a ženskou uštvanou: proč já se mám pořád sama o všechno starat?
A vedle uštvané ženy si klidně vegetuje manžel - trubec. Peníze, děti, potřeby, opravy? To je domácnost, ženská starost! A jde si za svým koníčkem, za svou zábavou.
Žena začne takového muže - trubce zesměšňovat a přestane si ho vážit. Nepochopí, že ona je na tom stavu spoluvinna. Neměla kdesi na začátku manželství dost trpělivosti, aby počkala, až muži dojde, že to prasklé prkénko na záchodě má koupit a vyměnit on sám. Místo povzbuzování vyslovením důvěry, že je šikovný a jistě to zvládne - začala vyčítat a zesměšňovat - a pak šla a koupila prkénko sama. Z milující a obdivující manželky se stala jízlivá osoba a to je zlá prohra.
Ty jsi křesťanka, ty to tak nedělej. Vycházej muži vstříc svou láskou a něhou. Chceš být srdcem svého domova a pomáhej muži, aby se naučil být jeho hlavou.
Pak to bude předpoklad k vytvoření domova pro vás oba a pro vaše děti.
 

7. Od snů k dobrodružství všedního dne

"Bratří, žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Snášejte se v lásce! Zachovávejte jednotu! Buďte spojeni poutem pokoje!" - Krásně to říká manželům svatý Pavel, je to na ně jako šité. Ze začátku to i krásně začíná, ale jde to tak vydržet napořád?
Taková to byla velká láska - vypravuje Zuzana Calmelová v knížce "Člověk na celý život".
On byl úžasný. Oba měli společné záliby, zájmy. Toho a žádného jiného! A za měsíc po svatbě už plakala: "On se přetvařoval! On to hrál! Je jiný - je sobec!"
"Ona byla perfektní" říká on. "Zamiloval jsem se šíleně." Po svatbě příšerné rozčarování: "Ona myslí jen na sebe!"
Teď na sebe před rozvodovým soudem oba chrlí své výčitky. Ne, nebudou to znovu zkoušet - už ani hodinu spolu! - A dítě že je na cestě? - To je mi jedno - spolu už ani hodinu!
Proč to často tak dopadá? Oba vlastně nevědí, co činí, když se berou.
Oba vstupují do manželství s určitými návyky z domu. Teď se mají přizpůsobovat. Ne - ať se přizpůsobí ona - proč já!
Oba vyslechli rady zkušených borců v manželských otázkách: "Ty se ženíš? No jestli nevezmeš tu svou od samého začátku pevnou rukou, zle s tebou. Každá ženská chce z muže udělat svého sluhu, aby s ním mohla po libosti orat. Musíš začít energicky!" A manželka slyší totéž: "Ty se vdáváš? Běda ti, jestli toho svého nebudeš od samého začátku držet zkrátka! Chlapi chtějí mít z ženy jen poslušnou služku všech jejich choutek. Nesmíš se dát zotročit!"
A tak, jsou-li ti dva mladí dost hloupí, aby na takové rady dali, začne jejich společný život snahou vnutit druhému vlastní hledisko na všechno, místo aby se učili, - kdy je dobré ustoupit, kdy se přizpůsobit. V čem bude rozhodovat žena a jemu zůstane jen hlas poradní - např. domácnost, - a co bude mít na starosti on.
Čemu všemu se musí manželé v prvním roce naučit, kolika zdánlivě drobným věcem!
Například se musí vyvinout vlastní řeč, vlastní slovník.
Když spolu chodili, mluvili moc. Ale brzo žena pozoruje, že muž mluví stále méně, ba často nic. Znepokojí se. On už mne snad přestává mít rád, nebaví ho mluvit se mnou. Nikdo jí neřekl, že normální muž je na mluvení líný. Vypovídal se, když usiloval získat ji. Teď ji má. Nač ještě vést řeči. Vše je v pořádku a muž si občas spokojeně zafuní a to je vše. Tohle má žena vědět: Když ten můj nic neříká, říká tím, že je zcela spokojen se vším, i se mnou.
Ovšem žena když mlčí, tak ta mlčí naschvál, zlostně, vzdorovitě. Když je normální žena spokojena, tak šveholí. Šveholení je krásné české slovo o povídání jen tak, aby řeč nestála, aby se žena cítila hezky. Muž to má vědět a občas jí zabrouknout své nojó, aleale, tak vidíš.
Druhou záběhovou obtíží pro muže je, že jeho žena čeká, že on uhodne, co si ona přeje. A když ne, je rozmrzelá. Žena prožívá své štěstí jen tehdy, když jí to někdo říká, když o tom s někým může mluvit. Když to nejde, je mrzutá.
Muž by tohle měl vědět a věnovat ženě více pozornosti. A žena - ta by si mužovu pozornost nikdy neměla vynucovat.
Tohle napětí vzniká pravidelně, když se manžel vrací z práce a žena je s dítětem celý den doma. On celý den pracoval a mluvil a teď chce mlčet a mít klid. Ona byla celý den sama a teď chce mluvit a bavit se.
Při jedné besedě s manželi prohlásila mladá paní: "Otče, tohle my jsme u nás vyřešili." - "A jak," zajímá se kněz. - "Jednoduše. Můj muž jezdí do práce autem, a když se vrátí, zůstane půl hodiny sedět na ulici ve voze!" A nejen kněz, i ostatní si v duchu představovali, do jaké kulometné palby vstoupí ten muž, když musí půl hodiny sbírat odvahu, aby vkročil do dveří svého domova.
To jiná žena dala k lepšímu moudřejší řešení: "Já, když ten můj přijde z práce, tak ho nacpu jako piliňáky, nechám ho půl hodiny oddáchnout, a pak je použitelný ke všemu."
Moudrá žena vezme na vědomí, že je to už nátura normálního muže, že toho moc nenamluví - a nepokouší se jej polepšovat.
Moudrý muž vezme na vědomí, že je to už nátura každé normální ženy, že ráda šveholí, - snaží se nebýt nerudný - jako tenhle při večeři:
Ona: "Chutná ti to?" - On: "Vždyť vidíš, že to jím! Kdyby mi to nechutnalo, tak bych to nejedl." - Ona: "Chceš ještě trochu čaje?" - On o čemsi přemýšlí a tak jen zavrčí: "Nechci. Kdybych chtěl, tak bych ti přece řekl." - Oba se tu chovají nedobře. Ona nešikovně a vtíravě, on hrubě. Oba neberou zřetel na mentalitu, stav mysli toho druhého.
Ženy se často snaží předvádět svou důležitost tím, že neúmorně uklízejí, pečují. Upečují se a potom předhazují svému muži svou mrtvolu: co já jsem všechno pro tebe, pro rodinu udělala. Raději by měla zůstat živá, veselá, vlídná, laskavá, něžná. Takovou ji potřebuje její rodina.
Křesťanské slovo asketismus se často překládá nešikovným slovem umrtvování. Ale tím není míněno, že bychom měli umrtvovat sebe, že muž či žena by se měli udřít pro svou rodinu. Umrtvovat máte své špatné vlastnosti, své špatné sklony. Umrtvovat máte svou pýchu, žárlivost, zlobivost, abyste dokázali žít i všední dny rodinného života pěkně a radostně.
Dobré manželství nemůže totiž vydržet v pouhé každodenní šedi. Je třeba stále hledat pěkné sváteční chvilky na ochranu proti nudě.
Je tu neděle, která má být prožívána opravdu svátečně. V kostele, u stolu, zábavou, hrou, hezkými zážitky.
Ale i všední den má mít svou voňavou sváteční chvilku. Černou hodinu při opékání brambor či jablek na plotně. Žádné narozeniny a jmeniny, žádné výročí svatby by nemělo být zapomenuto. Žádné události církevního roku by neměly zůstat jen v kostele - i doma by měly mít svou odezvu.
Je třeba vynalézavosti k vymýšlení důvodů ke společné pěkné chvilce. Jednou při společném sledování pořadu v televizi, jindy při poslechu gramodesky, jindy při čtení zajímavé stránky v knize. Že na tohle všechno nebývá čas? Tohle je důležitější, než všechny práce dohromady, protože to napomáhá k vašemu sžívání,
k vašemu dozrávání na dobré a spolehlivé manželské partnery.
Řekl jsem: k dozrávání - nepřeslechli jste se. Dobrý partnerský vztah musí mít čas k dozrávání - jako dobré sýry. Nedá se uhnat žádným rychloprocesem.
Přišel kdosi za knězem: "Mohl byste mi poradit, jak se naučit intenzivně milovat Boha?" - "Ovšem, mohu ti poradit. Uč se být něžnější ke své manželce, ta je přece viditelným obrazem Božím!"
Ja, učit se milovat navzájem stále něžněji, tělem i srdcem, to chce čas k pozvolnému narůstání důvěry, věrnosti, pravdivosti.
Svatá Terezie z Avily napsala na sklonku života, že potřebovala 47 let, než dozrála natolik, aby se nechala vést Duchem Boží lásky.
A tak, milí manželé, nevěšte hlavy, jestli vám vše ještě neklape dokonale. Dejte si navzájem čas k duchovnímu dozrávání, k vytvoření domova, kde muž je hlavou a žena srdcem.
 

8. Dospělá manželská láska

Znáte možná přísloví: "Lásku vymyslel Bůh, - lidé vymysleli peníze." - Jaké trampoty jsou v manželství s penězi, to ví kdekdo. Hovořme tedy raději o tom vynálezu Božím, - o lásce manželské a o lásce dospělé.
Jaká je to "dospělá" láska - kdo vůbec je dospělý?
Podle tvrzení psychologů asi 60% lidské populace nepřesahuje duševní úroveň dvanáctiletých. A jsou i dospělí tělem, kteří duchem uvízli na úrovni sedmiletých.
Francouzský kněz - vychovatel mládeže - Louis Evely k tomu říká:
"V každém z nás se určitá část naší bytosti zastavila na úrovni tříletého děcka, jiná na dvanáctileté, jiná v patnácti, jiná zatvrdla ve dvaceti."
Ve třech letech jsou děti naprosto konservativní. Žádné změny! I pohádky chtějí slyšet doslova stejně. Změn se bojí. Jsou-li vyrušeny ve svých návycích změnou, reagují úzkostně a agresivně. - Kolik téhle tříletosti se skrývá ve velké části obyvatelstva!
Ve dvanácti letech je vše naopak. Děti stavějí vzdušné zámky. Touží změnit svět. Každého půl roku se nadchnou pro něco jiného. Stále někam spěchají.
Patnáctiletí chtějí rozumovat. Za city se stydí. Někdy se stanou i necitelní. Nesnášejí kritiku, neumějí doznat chybu. Ale druhé kritizují tvrdě. Celý svět kritizují. Někomu to zůstává.

Jaký je stav dospělosti, zralé povahy?
Dospělý ví a připouští, že v něčem je dobrý a v něčem chabý. Že svět je ohavný i velkolepý. Lidé že jsou velcí i malí.
Zralost se měří podle schopnosti utrpět porážku a nezhroutit se. Cenit si to, co mám. Unést životní rizika. Zápasit se svými chybami.

A zralá láska?
Jako víra je překonání pochybnosti, tak láska je překonání lhostejnosti.
Když mi někdo řekne: "Mám dokonalou ženu!" - pak mu odpovím: "to sis jí málo všímal! Neznáš ji ještě!" Ale když mi někdo řekne: "Má žena má hodně chyb, ale ještě víc dobrého a proto ji mám rád!" - pak mu mohu gratulovat.
To je smysl vypravování o svatbě v Káně. Uprostřed svatby prožívají manželé zklamání. Zásoby pro svatbu jsou náhle vyčerpány. Obyčejně se taková nepříjemnost projeví až za dva-tři roky po svatbě, ale tito jsou v maléru už při svatební hostině. Asi by si sami začali bezradně hádat - kdo že tím vinen. Ale pozvali si na svatbu Hosta, Krista. Slaví svatbu jako svátost - s Kristem. A Kristus pomáhá zásoby vína obnovit. A nejen to, ukazuje se, že druhé víno je lepší než první. Druhá láska, ta kterou milujeme víc druhého než sebe, ta je lepší, než první, ještě moc sobecká.
Druhé víno - zralá manželská láska, ta druhého vidí a oceňuje.
Ptám se manžela: "Pracuje vaše žena?" - "Ne - je doma!" - Já vím, že je to obvyklý usus - způsob mluvení, ale přece: kolik je v té odpovědi přehlížení ženiny práce v domácnosti. Ona má doma pracovní dobu 80 hodin týdně, ale přece není ani před zákonem ani před společností, a často ani před svým mužem pracující osobou na plný úvazek: "Vždyť nechodíš do práce."
Zralá manželská láska nejen ženinu práci vidí, ale dbá, aby všichni pomáhali.
"Podívej, na televizoru je vrstva prachu!" - říká mladý ženáč, když zapíná televizor. - "Jé, promiň, já jsem na to zapomněla" - omlouvá se ona a běží od plotny pro hadr. - Špatně! Když už si takového nedospělce vzala, musí s ním jako s nedospělým zacházet - a říct s klidným úsměve: "To je hezké, že sis toho všiml! Prachovka je támhle v šuplíku - utři prach a já zatím dodělám večeři."
V takto zvládnutých situacích manželská láska dozrává.

- Dozrává, když si uvědomí, že na všechno sám nestačíš.
Naštěstí je tu druhý, který je ochoten ti pomoci. Že to není tvůj konkurent, ale partner.
- Tvá láska dozrává když objevíš, že vy dva máte od Boha společný úkol - a to nejen ve své rodině.
- Tvá láska dozrává, když se učíš brát sebe sama takového, jaký jsi. Snažíš se být lepší, umět víc, to ano, ale děláš to bez užírání a bez závidění druhým.
- Tvá láska dozrává, když se učíš brát druhého, jaký je. Tvá žena není tvá žačka, abys ji pořád chtěl polepšovat. Je to tvá
partnerka. Neptej se, jak se musí ještě změnit, aby vyhovovala tvým požadavkům. Ptej se, co dobrého vnesla do tvého života, když si tě vzala.
- Tvá láska dozrává, když uneseš kritická slova na svou osobu: co druhému na tvém chování vadí, čím narušuješ pěkné soužití. Když
to nejen uneseš, ale také o tom přemýšlíš a snažíš se to napravit.
- Vaše vzájemná láska dozrává, když se učíte rozvíjet svůj citový
život společným prožíváním hezkých věcí. Vzájemným nasloucháním. Uvažováním o názorech druhého. Společným hovorem s Bohem při večerní modlitbě.
- Vaše vzájemná láska bude mít možnost růst a dozrávat, když si vzájemně dáte čas k růstu, když nekladete dětinská ultimata, jak musí být ten druhý jinačí hned, teď, na mrknutí oka. Dobré věci vznikají pomalým růstem. Náhlé změny, to bývají spíš katastrofy.

Vaše manželství je Kristova svátost nejen tím, že jste měli svatbu v kostele. Je svátostí každodenní, je zviditelňováním neviditelného. Zviditelňováním, odkrýváním Božího plánu s vámi dvěma a s vašimi dětmi (Familiaris consortio čl. 51).
Ja, jenom trpělivé dozrávání k dospělé manželské lásce umožňuje, aby si manželé uměli darovat domov, místo bezpečí, soukromí, pohody a lásky. Stojí za to o své lidské dozrávání denně usilovat.
 

9. Mladí a staří

MUŽ ať opustí svého otce i matku a připojí se ke své manželce! - Takhle srozumitelně to káže Pán Ježíš. Není snad v naší zemi mezi mladými nikdo, kdo by ta slova neznal. Proč je tolik lidí, kteří na ten příkaz nedbají - a rozbíjejí si své manželské spory mezi mladými a starými?
Každý kněz, každý pracovník z manželské poradny by o tom mohl vyprávět romány.
"Pořád domlouvám svému muži a marně. Nechce poslouchat dobré rady mých rodičů, u kterých bydlíme. Vždycky jsem se řídila radami maminky a nikdy jsem nepochybila. Budu se muset s mužem rozvést, aby byl doma klid. Máme spolu dvě děti, ale maminka mi slibuje, že mi je pomůže vychovávat, tak co!"
"Nedovedete sis představit, jak nám pořád do všeho mluví a poručníkují manželčini rodiče. Manželka je od dětství zvyklá poslouchat maminku na slovo. - Už jsem si našel byt a práci v pohraničí - ale tchýně řekla ženě "nikam nechoď" - a manželka odmítla odejít." (Dr. K. Jurek)
Případ zdaleka ne ojedinělý. Kde je vina? Ve zlé tchýni? Ve špatné výchově dcery? To dvojí je očividné. Ale je tu ještě třetí vina: Kdyby si ta poslušná dceruška vzala stejně pasivního mládence, nechali by babičku komandovat a byl by klid. Ale zde si chlapec vychovávaný normálně k samostatnosti vzal dívku zcela pasivní - a navíc ještě bydlí u té generálské tchýně. Katastrofa je nevyhnutelná. Ta matka znemožnila své dceři, aby dospěla. Stále bude rozhodovat ona, co je pro dceru nejlepší.
Kdybych tu měl dnes kázat mládeži ještě svobodné, první rada by zněla: Dobře si všímej, kdo je hlavou v rodině dívky, o kterou se zajímáš. Je-li to opačné než v tvé rodině - raději se rozejděte, nešlo by vám to dohromady.
Druhá rada ještě svobodným by zněla: Snažte se bydlet sami!
Generační vzdálenost čtvrt století se nutně projevuje denně v mnoha věcech. Mladým je horko a nechávají všude otevřeno - staří nesnášejí průvan. Mladí pustí naplno rádio - starým to rve uši. Na každém kroku jsou rozdíly názorů, zkušeností, zálib. Proto: Když to jde, raději sami.
A když mladí byt nenajdou a musí vzít zavděk světnicí v bytě některých rodičů? - Pak aspoň ne v té rodině, kde s partnerem nebyli nadšeni, kde proti němu měli námitky.
Mamince se synova vyvolená vůbec nelíbila. Ukazovala na její chyby, důtklivě radila, aby si ji nebral, že s ní špatně dopadne. Ale Jirka si Věrušku vzal a ještě k tomu teď oba bydlí u jeho matky. Teď má maminka příležitost dokázat synovi, jak měla pravdu, jak mu dobře radila.
Taková situace je zpravidla nad síly mladého ženáče. Má stát při manželce nebo při mamince? Vždyť má rád obě. Dá-li za pravdu manželce, hroutí se maminka: jsi nevděčný syn! Dá-li za pravdu mamince, hroutí se manželka: proč sis mne bral, když mi necháváš ubližovat?
Je-li chlapec rozumný a energický, pak hned jak se projeví první napětí, udělá dvě věci. Poraďte to mladým v podobné situaci:
- Za prvé: Není-li možno se odstěhovat, - což by bylo nejlepší - pak ať se provede důsledné rozdělení bytů a styků s rodiči. Budem se rádi stýkat, až to budem umět.
- Za druhé musí muž jasně a jednoznačně dát najevo, že je při své ženě. Neznamená to, že by se neměl s rodiči stýkat. Ale nedovolí, aby mu rodiče říkali cokoliv proti ženě: "Nic mi nemusíte říkat. Já svou ženu znám. A mám ji rád takovou, jaká je. Chcete-li mi pomoci, mějte ji rádi také."
Když mladí musí bydlet u některých rodičů, - pak aspoň - pokud je to možno, raději u rodičů nevěsty. Nevěsta se snadněji dohodne se svou maminkou než s tchýní.
Musí si také ještě před svatbou pevně dohodnout pravidla soužití. Jaké potřebné úpravy si tam mladí provedou, jak se bude respektovat vzájemné soukromí, samostatnost, vaření. Kdo bude kolik dávat na inkaso.
Vám, mladým manželům, kteří jste už pevně zabydleni ve společné domácnosti se starší generací, vám mohu poradit toto: Využívejte výhod, které to s sebou nese, a braňte se nevýhodám.
Nedejte se ošálit výhodami zdánlivými. Ono je to zpočátku pohodlné, když se maminka stane neplacenou "ženou v domácnosti", později i "paní na hlídání" dítěte. Hrne se do toho začasté i sama a ráda. A nějaký čas to i ráda dělá. - Ale dřív nebo později je to na ni moc - a jak z toho zavedeného pořádku ven?
Znáte možná anekdotu o téhle situaci:
Dcera káže rodičům: "Co pořád máte? Darovali jsme vám náš starý televizor, dali jsme vám své dítě, každý pátek vám dáváme vyprat naše špinavé prádlo a celý byt na uklízení, - a vy pořád ještě tvrdíte, že na vás zapomínáme."
A tak to jde v takové společné domácnosti v samých mrzutostech a napětí. Babička naříká a mladí se hádají, kdo co má udělat "za babičku". Všichni jsou podráždění, rodinná pohoda tatam.
Proč by to tak mělo být? Vždyť přece po celá staletí žilo více generací pohromadě a šlo to!
Vždyť staří mají zkušenosti, mladí elán. Když se to spojí, je to dobré pro všechny. Staří mají víc času než mladí. Ať věnují vnoučatům ten čas, který pro své děti neměli. Mladí mají kam odložit děti. Děti mají milovaného dědečka a babičku. Byt není přes den prázdný.
Ja, bydlet u rodičů je riskantní, ale když se vydaří, je to moc dobré. Je-li snacha jen trochu moudrá, dokáže si z tchýně udělat spojence
- když jí říká pěkně maminko, a ne jen studené "vy".
- Když si k ní zaskočí na radu a dá tak najevo, že si váží jejích
zkušeností.
- Když jí pochválí jejího syna a dá najevo, že ho má ráda.
- Když její rady trpělivě vyslechne. To neznamená, že je také musí ve všem poslouchat, ale už pozorné vyslechnutí tchýni potěší.
A co poradit nakonec vám, starší generaci, kteří jste se v dobré vůli s dětmi o byt podělili?
- Pamatujte především, že po svatbě se musíte vzdát všeho vychovávání a mlčet. Tady platí nejvíc úsloví, že mlčeti je zlato. Mladí se musí sami naučit, jak se vypořádat se svými problémy .
- Raďte jen tenkrát, když vás mladí o radu požádají. A pak po zralé úvaze řekněte: my to vidíme takhle, uvažujte o tom. Slyšíte dobře: neříkejte: to musíte takhle, ale jen skromné - uvažujte takhle. V tomhle balení je rada stravitelnější.
- Když už něco vytknout musíte, a to má být jen velmi vyjímečně, - pak vždy tomu svému.
- Když se u mladých schyluje k hádce, pak se moudrý tchán s tchýní zavčas vytratí do svého. Netrpte, aby si mladí k vám chodili stěžovat. Vy jim k tomu něco řeknete, mladí se večer v posteli usmíří - a špatní zůstáváte vy.
Ja, milí rodiče, nejlepší pomoc mladým, co můžete pro ně udělat, je ustoupit z jejich života do ústraní. Když potřebují od vás pomoc, ochotně pomozte, ale pak se zase hned diskrétně stáhněte do svého. Když potřebují pomoci s vnoučaty, rádi pomozte, ale všechnu péči o vnoučata nepřebírejte. Vám by to časem bylo nad síly - a mladým by to zabránilo, aby se stali opravdovými rodiči.
Bratří, dobré soužití mladých a starých je možné všude, ale chce to dobrou vůli a chce to vědět, jak to dělat. Vždyť rodina je první místo, kde máme uplatňovat svou lásku k bližnímu. Pojďme se tedy přihlásit ke své víře v Boha, pojďme prosit, abychom se snažili v našich rodinách žít v duchu Kristovy lásky.
 

10. Tvá rodina a kostel

Jak vám doma pomáhá to, co v neděli prožíváte v kostele? Jaký vliv to má na ovzduší vaší rodiny?
Pro lepší názornost si vzpomeňme na nejdramatičtější údobí církevního roku, na velikonoční týden. Jak se odráží tyto dny ve vašem domově?

Nejprve byl Zelený čtvrtek
Naslouchali jsme vyprávění podivuhodné historky, jak Ježíš umýval apoštolům nohy.
Vy víte, že v Orientě se při jídle u stolu nesedělo na židlích, ale leželi na boku na lehátku, hlavou ke stolu, nohama ven. Jak při tom jedli, to si neumím představit - jistě ne vidličkou a nožem.
Bylo zvykem, že příchozí ke stolu shodili z nohou sandály, ulehli, a otroci jim houbou omyli prach z nohou.
Učedníci přišli tehdá k večeři po delším putování, hladoví a unavení. Shodili sandály a ulehli na lehátka. A všem šlo hlavou: kdo nám umyje nohy? Nejsou tu žádní otroci ani sluhové. Místnost si najali. A Petr si říká: "Jan je nejmladší - ten má posloužit, proč se ještě nezvedá!" - A Jan si myslí: "Proč pořád já mám všem dělat poskoka? - Matouš je mezi námi nejkratší dobu - ten ať jde umývat!" - A Matouš si říká: "Mohl by se taky jednou zvednout Juda - nemusí mít pořád protekci z toho, že je bratr Pána."
A zatímco takhle všichni čekají, až se hne ten druhý, zvedne se Pán Ježíš. Vyjde ven, opáše se zástěrou, přinese škopík s vodou a pokleká k Petrovým nohám ... Petrovi, Janovi, Judovi - i Jidášovi omývá láskyplně prach z nohou.
Kolik z Ježíšova ochotného umývání nohou druhým se zrcadlí doma v tvé, v naší rodině?
Vidíme vůbec, kdo je v rodině ten uprášenější, potřebný pomoci? A když potřebu vidíme, když pomoci musíme - jsou to citlivé a pozorné ruce Ježíšovy, kterými pomáháme? - Vzpomínám na jednu rodinu, co se tam odehrává v koupelně, když tatínek někdy musí zastoupit maminku a koupat děti. Tatínek pořvává rozkazy jako kaprál na cvičišti, děti ječí jako o život. Musí to tak být? Kdyby si tatínek vzpomněl na Zelený čtvrtek, bylo by to jinak.
Pak se na Zelený čtvrtek konala Svatá večeře. Hostině předcházelo pozdravení pokoje. Jaké místo má pozdravení pokoje v našich rodinách? Slov mrzutých, znamení hněvu a nevůle je tam dost. Co kdybychom se také namáhali o vytvoření znamení smíru, pozdravení pokoje v rodině? O znamení, které značí podání ruky k odpuštění, o omluvný úsměv, o gesto obnovení přátelství.
Stolování v kostele předsedal Pána Ježíš. Byl hostitelem pozorným. Berte si, vezměte si, jezte: Ten dar, ten pokrm jsem já sám, chci být v lásce stále s vámi.
My přijdeme z kostela domů a zasedáme k rodinné večeři. Vzpomene si někdo, aby pozval Ježíše i k našemu stolu modlitbičkou? Řekne někdo aspoň větičku: "Přijď, Pane, k nám a buď naším hostem!" Jak krásné, bratrské, radostné ovzduší je v takové rodině, kde všichni cítí, prožívají: Pán Ježíš je tu s námi, má nás rád.

Přišel Velký pátek
V kostele pašije, cesta s Ježíšem na Golgotu, smrt, pohřeb, tichý odchod od hrobu.
Musili jsme se nutit, abychom naslouchali pašijím pozorně. Kdo byl roztržitý, neslyšel nic. Není to stejně tak i doma? Jen když se snažíme pozorně druhým naslouchat, uslyšíme, jak jim je, co se v nich odehrává. Víš, co si myslí tvá žena, tvůj muž, tvé děti?
Také jsme se na Velký pátek postili. Jídlo pro nás není nic vzácného, všichni se najíme. Ale zrovna na Velký pátek - u vědomí, že dnes NE, dnes že je půst - jak chutnal ranní krajíček chleba, jak voněla polední česneková polévka. Jak dobré, že si jednou zas uvědomíme, jak chutný je vezdejší chléb.

Pak byla Bílá sobota
Napřed výzva zavřeného, mlčícího hrobu. Výzva k důvěře v Boha i ve smrti, i u hrobu. Výzva k víře, že Bůh je, že Boží ruka je při nás, že se o něj můžeme opřít a důvěřovat mu i v nejtěžších situacích. Vždyť každý pašijový týden končí radostí Vzkříšení, světlem slávy Zmrtvýchvstání. Kolik z této vítězné radosti v nás žije ještě dnes? Kolik z velikonoční radosti je v naší rodině? Když má člověk radost, svítí to v jeho pohledu. Prožívají vás vaše děti jako radostné lidi? Kolik z velikonoční symboliky zdobí váš příbytek, váš stůl? Mazanec? Kraslice? Malá velikonoční svíce - paškál? Kříž ozdobený kočičkami? Co ještě může symbolizovat stálou velikonoční radost našich rodin, aby tomu rozuměli i nevěřící sousedé?
V kostele žijeme velikonoční radostí po sedm týdnů. Co děláme doma, aby se radost vykoupených dětí Božích stala naší podobou nastálo?
 

11. Manželství s nevěřícím partnerem

V evangeliu čteme, jak přivedli k Ježíši hluchoněmého z Dekapole a prosili ho, aby ho uzdravil. To území Dekapole bylo území pohanské. Byla to tedy prosba o uzdravení pohana.
Mnohá dívka, o kterou se uchází chlapec nevěřící, pohan - se za něj provdá v důvěře, že ona také přivede svého pohana k Pánu Ježíši, k víře.
Do kanceláře nastoupila nová síla, mladá dívka s křížkem na krku. Vedoucí ukazuje prstem na křížek: "Tohle musí zmizet!" Ale dívka se směje: "Vy jste soudruh, že ano!" - "Samozřejmě!" - "Tak víte co, - když jste soudruh, noste ne krku rudou hvězdu. Já jsem křesťanka, tak budu nosit křížek - a bude to." Přešel čásek, přešel sedmnáctý listopad a dívka přijde na faru: "Otče, má mě
rád pohan a já ho mám ráda také. Co na to říkáte?"
"Copak o to, říci ti k tomu mohu ledacos, ale je otázka, jestli budeš dbát na to, co ti řeknu."
A tak kněz říká:"Především si uvědom, že pohanů jsou různé druhy.
- Někteří jsou zuřiví ateisté. Vše, co souvisí s vírou v Boha, je jim pro smích. Na jakýkoliv projev víry reagují podrážděně: "Ty tvoje pohádky, - o tom se nebavím!"
- Ale u jiných se ukáže, že nejsou ani nevěřící, ani věřící. Oni nejsou nic. Prostě jsou líní o takových věcech přemýšlet. Věří lidským tlachům místo Boží moudrosti. Plni nemyslící samolibé sebejistoty shlíží na tebe jako na naivního věřícího hlupáčka, - i když ti to tak výslovně neřeknou.
- Třetí typ dnešních pohanů je nadějnější. O Bohu nic nevědí, protože je rodiče k ničemu nevedli. Ale už pochopili, že křesťanský život je něco krásného. Mají úctu k věřícím, opravdově se o náboženství zajímají. Uznávají křesťanské hodnoty. Pravdy, Dobra a Krásy. Váží si tvé víry, i když ji neumějí sdílet.
Vy jste se ještě nevzali, to je tvá výhoda. Máš ještě čas uvážit, kterému z těch tří typů se podobá tvůj nápadník.
- Máš ještě čas uvážit, v jaké harmonii bude umět žít s tebou a s celým životem ten, který nepochopil Dárce tohoto života - Stvořitele. Jak zvládne svůj život ten, kdo nezvládl poznat sám základ všeho bytí?
- Máš ještě čas si uvědomit, oč nesnadnější bude život s člověkem, který nezná Boží odpuštění - bude proto umět sám odpouštět? Který nezná sílu důvěry v Boží pomoc - nebude proto o to víc ohrožen nejistotou a nervozitou?
Ten nevěřící chlapec tě teď má rád, a proto poslouchá s úsměvem, když se mu pokoušíš něco o Bohu říkat. Ale bere tě vážně? Manželství, to je splynutí nejen těl, ale i duší v jednoho dokonalého člověka, v jednu bytost. "Budou ti dva jedním tělem" - říká Pán Ježíš. Bude to u vás dvou možné?
Vzpomínám na věřící hodnou dívku, kterou jsem kdysi učil náboženství. Po škole se mi ztratila z dohledu. Za čas se objevila: "Z lásky k hezkému chlapci jsem opustila Boha. Za pár let z lásky k hezké slečně opustil ten chlapec mne."
Takové rady a varování může říci kněz tomu, kdo za ním přijde zavčas. Hned když si začne známost s nevěřícím partnerem.
Co může říci kněz tomu, kdo už v takovém smíšeném manželství žije?
Před časem otiskli v Katolickém týdeníku v rubrice "Ptali jste se" dopis:
"Manžel je nevěřící, byl tak vychován. Neměli jsme svatbu v kostele, na to nepřistoupil. Jinak je hodný na mne i na děti, dovolil děti pokřtít. Ale mne trápí čím dál víc, že nemohu ke svátostem, že žiji jako vyvrženec.
Takových jako já je mnoho. Bůh je přece milosrdný. Nemůže být milosrdná i církev?"
Odpověď zní, že církev milosrdná být nejen může, ona milosrdná také je., Jestliže ti dva žijí v manželství jinak spořádaně, pak se může sňatek pro věřícího církevně zplatnit i bez účasti nevěřícího partnera - jestliže tomu nebrání závažné překážky. Poraďte takovým potrefeným, ať se obrátí na kněze, ten jim jistě rád pomůže.
Ale i po církevním zplatnění manželství s nevěřícím zůstává na celý život dál úkol - jak dobře žít v manželství s nevěřícím partnerem.
Není na to žádný jednoduchý recept. Je to svět stálých kompromisů, velké tolerantnosti, velkého úsilí o stálou vzájemnou lásku, která musí vždy znovu přemostit rozdílnost cest, vašich názorů. Takové smíšené manželství, to je dvojkolejná dráha, s tím musíš po celý život počítat.
Máš být nevěřícímu partnerovi apoštolkou víry, misionářkou. Jak to dělat, aby z debat o víře nevznikly leda hádky, leda rozladěné napětí? Drž se rady Mahatmá Gándího: "Nejlepší způsob, jak kázat evangelium, je žít podle evangelia."
O tenhle způsob apoštolátu se jedná mezi manžely. Jenom na tvé dobrotě může nevěřící manžel poznat, jak dobré je křesťanská náboženství.
A ještě ti poradím: Když jdeš do kostela, když se doma modlíš, přibírej svého nevěřícího partnera do své modlitby: "Bože, přijmi jako jeho modlitbu, jako jeho projev víry, to, že je na nás hodný, že má rád mne i děti."
Nenuť ho do rozhovorů o víře. Když sám o tom začne, pověz mu klidně a přátelsky, proč a jak věříš. Když to nepřijme, své vývody neopakuj, dál už mlč.
Vzdělávej se proto dále ve víře, čti náboženské knihy, abys mohla v takové chvíli odpovědět správně. Poslouchej kázání i za něj a pro něj.
Tak vidíte: smíšené manželství je velká zátěž na oba partnery, ale i šance pro oba. Hluboce nevěřících mládenců a děvčat moc po světě neběhá, a tak se manželství věřícího s nevěřícím uzavírala už v prvotní církvi a budou se uzavírat vždy. A vždy znovu musí křesťan po celý život usilovat o šťastné manželství na světě - a o spasení všech svých na věčnosti.
Přeji vám všem, kdo v takovém smíšeném manželství žijete, aby se vám obojí dařilo a zdařilo.
 

12. Nešlo by to bez hádání ?

Cestou do Emauz se Pán Ježíš ptal učedníků. "O čem jste cestou rozmlouvali?" - A oni zahanbeně mlčeli, protože se cestou hádali. A o co se hádali? - Kdo je mezi nimi větší, důležitější, přednější - kdo je víc.
Hádání je mezi lidmi všude dost. Mezi dětmi, mezi dospělými v práci, mezi manžely doma. Jde to vůbec bez hádání?
Hned na začátku bible je pozoruhodné vyprávění o stavbě babylónské věže. Lidé se rozhodnou postavit oltář své inteligenci, věž, která by sahala až do nebe. Ale pýcha je přivede ke zmatení jazyků. Každý má svou pravdu, každý má svou řeč, nejsou schopni se na ničem dorozumět, rozcházejí se.
Tohle je obraz i dnešní lidské společnosti, jak ve vztazích mezinárodních, tak ve vztazích mezilidských, a hlavně v manželství. Říká se tomu babylonský efekt. Lidé se snadněji nad kdečím pohádají, než aby se nad jedním shodli.
Musí to tak být? Musí každé lidské společné úsilí, každé manželství, skončit babylónským efektem, že manželé jako by mluvili každý jinou řečí, že si přestanou rozumět?
Vy to víte dobře: Nemusí to tak být, ale přece to tak přečasto bývá. Proč?
- Někde zasejí rozkol různé návyky z domu.
Když se ti dva brali, měli se rádi. Jeho okouzlovala její pořádnost, hospodárnost, pečlivost, to u nich doma nebylo. Jí se na něm líbilo, co bylo jí z domu neznámé - dárečky, které jí
za poslední korunky kupoval, jeho bezstarostnost ptactva nebeského. Ale po svatbě jí začal jít na nervy: je lehkomyslný a nepořádný! Jemu začalo jít na nervy její věčné poklízení, šetřílkovství.
A hle, společná stavba věže domova, rodinné pohody je babylónem. Přestávají si rozumět.
- Jindy jsou ti dva ještě příliš nedospělí, neschopní řešit
jakékoliv nedorozumění. Hned první nesouhlas partnera berou jako osobní urážku: "Ty mě už nemáš rád, proto se mnou nesouhlasíš!" Muž zase prožívá jako osobní urážku, když zjistí, že jeho žena se nezajímá o stav fotbalové ligy.
- Leckdo si potíže na pracovišti odreagovává doma, v rodině.
Místo aby pracovní trable pověsil na hřebík s pracovním pláštěm, otravuje si ovzduší i doma. A kdyby jen sám sobě - celé rodině.
- Pocit méněcennosti - nejistota - bývá také často spoluvinnou. Máme jej občas všichni. Pokud je normální, pak nás nutí k lepší práci a nevadí. Zle je, když přeroste v komplex méněcennosti - ten vede k útočnosti, agresivitě.
- Urážlivost - staví mezi manžele skleněnou stěnu: "Copak s ním mohu mluvit hned, když něco provede? Musím ho potrestat!" - Jaká nadutá pýcha, jaký patent na rozum mluví z takového partnera! Soudí, trestá - kde vzal na to právo! (Marhoulová).
- Někdy se ukáže hned po svatbě, že se brali dva neznámí. "Je takový společenský, každý ho má rád." - libovala si před svatbou. Za rok to hodnocení zní jinak. "Domova si neváží, společnost v hospodě je mu nadevše. Ani dítě ho doma neudrží. Co si mám s ním počít, co mám udělat?"
Co dělat, když se manželé neumějí dohodnout, když každý rozhovor spěje hned k hádce?
Každý takový případ se musí řešit individuálně, není na to žádný patent. Ale přesto se dá říct, že všechny případy se řešit dají, pokud ti dva jsou jakž takž normální.
A také se dá říct, že žádný případ se nedá řešit děláním scén, po zlém.
- Třeba u těch, kde se ukáže, že partner má chyby, o kterých jsi před svatbou nevěděl. Jsou-li to chyby normální, chyby normálního člověka, pak máš důvod si ulehčeně oddechnout: Já mám také chyby, když já mám trpělivost s ním a tak se ti dva snadněji uchrání pokušení převychovávat druhého hádavou metodou. Pomáhat lze totiž pochvalou, uznáním, nikdy vyčítáním.
- Samotný výskyt konfliktů - (konflikt je teď módní slovo - dřív se říkalo hádka) - tedy samotný výskyt konfliktů v mladém manželství není ještě žádné neštěstí. Je to normální součást záběhu, sžívání těch dvou. Je to dobré znamení, že těm dvěma na druhém záleží, že se berou vážně. Ovšem to, co tu mám na mysli, to je normální řešení problémů, to se má spíš podobat zapálené debatě než řvaní na sebe navzájem.
Není tedy neštěstí ani katastrofa, když se mladí manželé pohádají. Neštěstí je, když se hádat - řekněme raději: zaujatě debatovat - neumějí. Když už kolem něčeho naroste napětí, nepomůže před tím utíkat. Lépe je řešit jednotlivé problémy bez odkládání, dokud napětí nebo strach nepřeroste v agresivitu. Ovšem ne hned, jseš-li rozčilen. Ráno bývá moudřejší večera -
je zlaté pravidlo i zde.
Jak se tedy hádají ti manželé, kteří to umějí?
V zásuvce kuchyňského stolu by měla být v každé rodině nějaká
Pravidla dobrého hádání

Třeba toto dvanáctero:
l) Když jeden má problém, je to problém i druhého. Musí se o něj zajímat spolu.
2) Nečekej, že partner je čtenář myšlenek. Pověz mu jasně o co ti
jde. (Ne tedy: "Ty jsi poslední dobou nějaký divný - ale raději: "Necháš se třikrát upomínat, než mi pomůžeš. Můžeš s tím něco udělat?")
3) Odpovídej pravdivě a otevřeně, co si o problému myslíš. Ale dodej: "Mohu se mýlit. Budu o tvých důvodech uvažovat. Dejme si čas na domyšlení."
4) Chraň se svou argumentací druhého zarmoutit, zesměšnit, ponížit
5) Debatujte vždy o jedné konkrétní věci. (Ne tedy: "Ty jsi totálně nemožný!" - Ale raději: ("Jsem ráda, když mi v tomhle pomůžeš.")
6) Není přípustné na výtku odpovědět jinou výtkou. Není přípustné reagovat uraženým mlčením, nebo zvyšováním hlasu, křikem.
7) Máš právo říci, co si myslíš. Máš povinnost pozorně poslouchat, co říká druhý a uvažovat proč, si to tak myslí.
6) Když upozorňuješ partnera na chybu, tak hned připoj pochvalu dobrého. ("Poslyš, tohle jsi řekla dobře.") Tím se uvolní napětí. Když k tomu připojíš vlastní chyby, pomůže vám to oběma.
9) Užitečnější než vyčítat je pochválit. (Místo "Jsi nedbalý táta" - je lépe říct: "Mám radost, když si všimneš dítěte."
10) Cílem dohadování ať nikdy není osobní vítězství, ale nalezení pravdy.
11) Oba se už konečně vzdejte polepšovacích, převychovávacích hádek. Proto hledejte při všech sporech společný základ, s čím oba souhlasíte. A z toho pak vycházejte.
12) Bylo-li vaše dohadování vedeno správně, poznáte jednoduše: Výsledkem nebude hlubší roztrpčení, ale úleva a radost z nové shody. Vy dva jste přece společníci, ne protivníci. Tak spolu tedy podle toho zacházejte!

Při debatě s mladými manžely padne občas otázka: "Kdo má vlastně v manželství ustupovat, kdo se má přizpůsobit. Žena muži nebo muž ženě?" - Tohle je doslova hloupá otázka. Oba se přece musí přizpůsobit potřebám soužití, oba musí hledat, co je správnější a ustoupit od méně správného. Nevpustit si do svého domova "babylonský efekt!.
V bibli je také příběh opačný, než je ten o babylónském zmatení jazyků. Vypravuje se tam, jak při seslání Ducha svatého si všichni začali navzájem rozumět, jak každý pochopil, co má druhý na mysli.
Jistě by i v našich rodinách bylo více porozumění, kdyby manželé dokázali den co den hned ráno při vstávání prosit o dary Ducha svatého. Otevření vanutí Božího Ducha snadněji pochopí, jak to druhý myslí, co mu dělá starost. A pochopit druhého, to už je velký krok na cestě k dorozumění.
Kdo mluví o svém partnerovi s Bohem,
ten dokáže mluvit srozumitelně i se svým partnerem.
 

13. Nejtěžší choroby manželství

V Písmu svatém nalézáme doklady , že lidé na sebe žárlili už v dobách Mojžíšových a v dobách Ježíšových. A denně kolem sebe vidíme, že na sebe žárlí i v dobách našich. Když vás dnes chci upozornit na nejtěžší choroby manželského soužití, musím žárlivost označit za jednu z chorob nejbolavějších.
Když dva mladí lidé spolu chodí, jeví se nezkušené dívce projevy žárlivosti jako důkaz jeho velikánské lásky a lichotí jí to. Ale po svatbě ji brzo začne jít na nervy, že se nesmí na nikoho podívat, usmát, popovídat. Chorobný žárlivec nesnáší kolem své ženy nejen muže, ale ani její přítelkyně, její práci, její záliby. A kdyby se všeho vzdala kvůli klidu, ani to nepomůže. Žárlivec bude řádit, i kdyby provinění byla hypotetická: "Jak ty bys vyváděla, kdybys mohla!"
Taková žárlivost otráví sebevětší lásku, zničí sebekrásnější vztah. Co s tím?
Kdo objeví sklony k chorobné žárlivosti u partnera ještě před sňatkem, má ho opustit, i kdyby svatební koláče byly už napečeny.
Kde se žárlivost projeví až po svatbě, marně se potrefení ptají: "Jakým způsobem odnaučit manžela žárlit?" - Jediná odpověď totiž zní: "Ty - žádným způsobem. Buď se tomu odnaučí on sám, nebo musí za odborníkem, který se ho pokusí vyléčit, bude-li žárlivec mít k tomu vůli a odhodlání. Někdy se to odnaučování podaří. Ty pomůžeš leda tím, že se nebudeš pokoušet zapřísahat ho o své věrnosti. - Jeho žárlivost totiž s tvou věrností či nevěrou nijak nesouvisí. - Ale dáš mu tvrdé ultimatum: "Buď toho žárlení necháš sám. Nebo se jdi léčit. Nebo se rozvedem. To je trojí možnost. Jiná není. Vyber si!"
Žárlivost se zahnizďuje v člověku už kdesi v dětství tam, kde je dítě středem pozornosti celého domu, kde se s ním všichni neustále zabývají. A také tam, kde vidí v dětství projevy žárlivosti mezi svými rodiči.
Měli bychom v této souvislosti hovořit i o dalších projevech nedospělosti a nevyrovnanosti mladých lidí, které v době známosti nebyly objeveny a teď ohrožují vztah těch dvou:
- nezralost povahy, která je dosud dětinská a u ničeho nevydrží,
- lenost, která se vyhýbá zátěži a pravidelné práci,
- projevy dětinské vzdorovitosti, neústupnosti, paličatosti.
Někdy se ta nevyváženost povahy blíží až k chorobným formám agresivní útočnosti nebo neurotických depresí. Hrůzné divadýlko dovede svým partnerům předvádět i sadista a hysterik. Ti všichni neměli právo na manželství ani pomýšlet, dokud se nevyléčí.
Měl jim někdo vysvětlit, že jejich sklon k umíněnému hádání je zdegenerovaný způsob rozhovoru, kterému se musí odnaučit. Když už v manželství jsou, sami se toho sotva zbaví. Musí nutně hledat pomoc zkušeného kněze - zpovědníka.
Měl jim někdo ještě za svobodna vysvětlit, že jejich sklon k rýpání, poštěkování a vyčítání jsou znaky začínající hysterie. Vy zdraví, - netrpte jim to. Když místo aby zkoumali své názory a místo věčného argumentování umí jen zvyšovat hlas a tvrdohlavě vykřikovat své mínění, - když rádi sekýrují, vynucují si stálou pozornost, - pak nestačí uprošování a vymlouvání. Je třeba dovýchova k dospělosti.
Občas se pohádají i ti nejlepší přátelé, jak by tedy ne i manželé. Ale ti normální vědí, že umíněnost a hysterická hádka jsou nejnebezpečnější způsoby, jak řešit manželské konflikty.
Měli se ti hádavci dovychovat k dospělosti hned za svobodna.
Ale když už v manželství jsou, musí jejich léčení vzít do ruky partner duševně zdravý a zpravidla ještě za pomoci odborníka.
Ovšem dost patálií mohou způsobit mezi manžely i rozdíly normální povahy, které samy nejsou nijak chorobné ani úchylné.
On je ranní ptáče. V sobotu vyskočí s úsvitem z postele, holí se, zpívá, cáká, bouchá dveřmi, pouští rádio, bujaře pokřikuje. Ona ještě v náručí spánku, zvadlá, bez elánu. Ale zato večer je ona čilá, chce se bavit, debatovat - a on podřimuje před televizí. Je tu třeba pozvolného přelaďování na stejnou notu, rytmus. Nejde to na rozkaz. Ale jde to.
Kéž by se to tak optimisticky dalo říci o další chorobě o alkoholizmu, o pití. Kdo našel útěchu u sklenice, neměl by ji hledat u ženy. Nemá právo se ženit, dokud se nevyléčí. Jenže právě pijáci se do ženění hrnou nejvíc a bez zábran. Jsou totiž největšími optimisty, když jsou střízliví. Dovedou dělat nejlepší plány do budoucna, dovedou slibovat. I alkoholismus je vážná choroba a nepomohou tu ženiny slzy, prosby, ani opilcovy sliby. Je tu nutná dlouhodobá a důsledná léčba, na které musí ti zdraví pevně trvat. Opilec vůli nemá, spálil mu ji alkohol. Rodina tu není schopna zastoupit ani protialkoholní léčebnu, ani polepšovnu k jeho napravení.
Když se mluví o nejhorších chorobách manželského vztahu, nesmí se zapomenout na nevěru. Ta vedle povahové neshody a opilství patří k hlavním příčinám rozvodů. Ovšem nevěra bývá až důsledkem nahromaděných nepořádků mezi partnery, důsledkem vzájemného zlhostejnění. Ale někdy je také jen důsledkem sexuální nekázně nebo jen chuti po změně a dobrodružství.
Ve chvíli pokušení k nevěře by si měl každý připomenout, že manželská nevěra je hřích, za který se platí moc draho, až krutě draho: rozvrácením domova pro sebe a pro děti, ztrátou klidu. V nejlepším případě nahlodáním důvěry druhého partnera.
Proč je v dnešní době mezi manžely tolik nepokojů, rozvodů? To v dřívějších časech tak nebývalo, říkají babičky pamětnice. Mají pravdu. Je to tak, ale proč? Dřív byl totiž život ženy v manželství zpravidla krátký. Jeden porod za druhým a častá úmrtí při porodu na horečku omladnic udělaly své. Před sto lety byla průměrná doba života ženy po svatbě 15 let: Dnes je 45 let.
Dřív než si manželé začali jít na nervy, byl už z muže statný vdovec a čile se rozhlížel po nové ženě. Dnes je víc času k rozvinutí sporů. Je ale také dost času k rozvinutí krásné celoživotní hry, která je ovšem krásná jen tenkrát, když žádný nepodvádí, když oba respektují pravidla této hry na manžele.
Je dost času k rozvinutí křesťanského života v lásce, která je obrazem lásky Krista k nevěstě církvi. A o toto se znovu a znovu pokoušet, to stojí za vynaložení sebevětšího úsilí.
 

14. Rozvod není řešení

Ptali se Ježíše, smí-li se muž rozvést se ženou. Ježíš odpověděl: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj."
Pán Ježíš říká tedy k rozvodům NE, ale Praha-Jižní město vykazuje za loňský rok (1990) 960 sňatků a 1000 rozvodů.
Ježíš říká k rozvodům NE, ale při svatební hostině sedí vedle sebe obě tchýně a povídají si, co ty dva mladé čeká a jestli to vše dokážou zvládnout. A maminka nevěsty prohlásí: "No bóže, když jim to nepůjde, tak se rozvedou. Však jsou ještě mladí a berou se teprv poprvé."
Pán Ježíš říká k rozvodům NE, ale ročně se u nás rozvádí na 15000 manželství. Ročně ztrácí jednoho z rodičů na 2000 dětí. Tolikéž dětí prodělává každý rok s rodiči úděsné hrůzy rozvodových a porozvodových situací. Protože manželství může (občansky) zrušit soudce, ale rodičovství nemůže zrušit nikdo. Děti se s rodiči nerozvádějí.

Proč je tolik rozvodů?
Protože každá druhá svatba je uspěchaná po příliš krátké známosti. Berou si zidealizovanou představu, kterou jeden o druhém má, ne skutečnou osobu. Až začnou poznávat skutečnost, cítí se podvedení a utíkají od sebe.
Proč je tolik rozvodů? - Protože každá třetí nevěsta je těhotná a berou se z musu. Herec Miloš Kopecký napsal: "Je mi líto každého kluka, který za pomoci alkoholu dostane dívku do postele hned první večer. Není to silák, je to ubožák, který za to moc zkusí."
Proč je tolik rozvodů? - Protože každá čtvrtá nevěsta má vyšší vzdělání než pan ženich. Děvčátka jsou snaživá, kluci jsou na učení líní a po svatbě si hojí svůj pocit méněcennosti hrubostí: "Tak vidíš! Moje máma s osmiletkou knedlíky zvládla. Protože byla chytrá. A ty to s doktorátem zvládnout ne a ne. Protože seš hloupá." - A v jiné situaci se dá líný chlapeček - teď manžel - slyšet: "Ty si myslíš, že když máš doktorát, že máš proto právo pořád mne poučovat. Ale já jsem dospělý - a budu si dělat co chci!" Vzděláním nesourodá manželství jsou harmonická jen vyjímečně, když oba jsou inteligentní, zralí, charakterní.
Proč je tolik rozvodů? - Protože se tak často berou ještě zamilovaní. Když umírá zamilovanost a mění se v náladovost, umírá i manželství: "Byl to omyl" - křičí a utíkají od sebe.
- Protože se tak často berou dospělí jen tělesně, ale povahou ještě děti. Děti zlobivé, zlostné, dětinsky nestálé, dětinsky sobecké, dětinsky umíněné, žárlivé a hádavé. Kdosi si nad dětinskými sňatky povzdechl:
"Jak jsou ty děti krásné, dokonalé a jedinečné při prvním
políbení.
Jak jsou hnusné při rozvodovém řízení.
Jak jsou ubohé, když s řevem utíkají pod ochranná křídla svých maminek."
Musí to tak mezi lidmi být? Nebo ptejme se lépe takhle:

Je rozvod vždycky špatné řešení?
Statistikové říkají, že tři čtvrtiny všech návrhů na rozvod podávají ženy. Nejčastější důvod: partner nevyhovuje jejich nárokům a nechce se polepšit. To je většinou špatné řešení. Nejčastější důvod, proč se rozvádějí muži: Dali se ulovit přičinlivou slečnou. To je také špatné řešení.
Proč ženy podávají návrh na rozvod častěji než muži, naznačuje známá anekdota:
Dívenky si v ZOO prohlížejí pštrosa. Zřízenec vysvětluje: "Pštros je pták velmi hloupý. Velice špatně vidí. Má ale jednu dobrou vlastnost: všechno stráví." - "To by byl manžel" - povzdechnou si návštěvnice.
Když k takovéhle hlouposti přistoupí ještě rozmazlenost a zhýčkanost z domova, to pak mladé paní při první těžkosti nenapadne nic chytřejšího než rozvod.
Když pohádaným mladým manželům nikdo dost radikálně nevysvětlí, že rozvod je až posledním, krajním řešením, ne první věcí, po které se má sáhnout, jak se vyskytnou nějaké potíže, - pak se rozvedou. A honem hledají útěchu v jiném svazku. Jenže kdo nezvládl první manželství, ten zpravidla nezvládne ani druhé.
I muži, kteří utíkají od věčně mrzuté manželky do náruče okouzlující dívenky, zjistí brzo, že to byla jen operetní kulisa, jen kulisa ráje. Že i v novém manželství je na jeden sváteční den šest týdnů všedních, že to byl krok z bláta do louže.
V jedné anketě odpověděla celá polovina rozvedených, že kdyby bylo možno vrátit se zpět, že by rozvod nevolili a hledali by jiné cesty k nápravě.
Jsou jiné cesty než rozvod k řešení rozhádaných manželství? Jsou, ale ti dva je zpravidla sami najít nedokážou. Je třeba se pokud možno zavčas obrátit na zkušeného kněze nebo jiného odborníka, který se touto problematikou profesionálně zabývá.
V čem je ta obtížnost, naznačuje pěkná bajka: Ve stráni žila rodina ježků. V létě jim bylo hej, ale pak přišel sychravý podzim a začalo jim být zima. Sousedé zajíci jim říkali: "To my, když je nám zima, stlačíme se dohromady a hřejeme jeden druhého." Ježci to zkusili, ale byl z toho jen nářek. Píchali se navzájem ostny a tak se zase rozběhli od sebe. A bylo jim zase zima. Tak se zase tlačili k sobě - a zase se píchali. Dělali to tak dlouho, až našli tu pravou blízkost, kdy se ještě nepíchali a už se navzájem hřáli.
Tu máte recept na vychladlé manželství.
Někdy je nutno se na čásek oddělit, vzdálit. Pak hledat nutnou distanc a přístupnou blízkost.

Je rozvod někdy také správné řešení?
Na tuhle otázku není jiné odpovědi, než že zásadně rozvod není správné řešení nikdy. Ale i když je to řešení špatné, přesto je někdy nezbytné. Pán Ježíš řekl, že Mojžíš dovolil rozvod pro tvrdost lidského srdce, ale mezi jeho učedníky že to tak být nemá.
Ale už svatý Matouš zná výjimku: "Každý, kdo propustí svou manželku, - vyjma pro cizoložství - hřeší." (Mt 5,32: 19,9).
Svatý Pavel zná také výjimku (1 Kor 7,15) - rozvod pro různost víry.
Také dnešní církevní zákoník zná určité situace, za kterých je možno rozvést manželství uzavřené občansky nebo i církevně.
Méně milosrdní bývají k manželským ztroskotancům lidé kolem nich, "zbožní" bližní. Ze strachu, že by si to mohli mladí manželé vzít za záminku k lehkomyslným rozvodům, se málokdy mluví o právu na rozluku
- tam, kde manželský vztah je mrtvý a místo lásky panuje nenávist,
- tam kde soužití se stalo stálým soužením a mučením,
- tam kde neurotický či depresivní partner denně ohrožuje normální růst a vývoj dětí,
- tam, kde se vyčerpaly všechny možnosti léčení a návratu k živému vztahu.
Tam nezbývá, než aby tato mrtvola manželství byla ústřední soudní pitvou ohledána a vydána pozůstalým k pohřbení.
Ale jako je plné nechutnosti už rozvodové řízení - pitva té mrtvoly, - tak je plný nechutností i ten pohřeb. Jaképak rozloučení, když jsou společné děti, - když oba i po rozvodu žijí dál ve stejném bytě, - když se vlekou a vlekou spory o rozdělení majetku a o právo na styk s dětmi...
Ja, rozvod je někdy nevyhnutelný, ale nikdy to není nic dobrého, vždy je to smrt lásky, pitva vztahů, pohřeb nadějí.
Dělejme všechno pro to, aby se mladí lidé pro manželství od mládí vychovávali, aby ve svém domově viděli dobrý příklad pěkného manželského života, aby se nebrali ukvapeně, aby vynaložili všechno úsilí k vyléčení bolavého vztahu mezi manžely.

       V š e c h n o   n a p ů l

   Den velkého Dělení - všechno napůl
       Nestvůrná pila řeže domov
           od střechy po sklep
        manželské po   stele
                  au   to
                  ta   líře
               fotog   rafie
             mušle o   d Baltu
                gram   ofon
                 obr   azy
     A co děti? Komu   hlavičku
             Komu ru   čičku
       Jak půlit srd   íčko
A naposledy jak rozpůlit ještě tu trochu tepla
            co zbyde po dvou lidech
                  a není
           komu by se pohnulo srdce
                 aby řekl
                nezabíjejme
            nechme toho půlení

             (Podle Z. Svobody)
 

15. Ti, co ztroskotali

l. Je pomoc těm, co ztroskotali?
Ve čtení z listu Židům čteme: "Náš velekněz - Ježíš, Boží Syn - není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Přistupujeme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, kdykoliv potřebujeme pomoci." (Žid 4,15-16).
Platí toto milosrdenství našeho Pána Ježíše i těm, kteří ztroskotali se svým celoživotním projektem manželské věrnosti a rozvedli se?
Platí toto milosrdenství na církev a její zákony, platí i na nás, křesťany?
Kdo má oči k vidění, může vidět, jak bolavě se rozvody prožívají:
- Jak vysoké jsou počty sebevražd a těžkých onemocnění následkem
rozvodu.
- Jak postižení jsou vyvráceni ze svých kolejí, jak trpí děti a celé rodiny, jak narostou potíže v práci, ve škole.
- Jak dlouhotrvající je proces léčení těchto duševních, hmotných
i společenských škod.
Jaké je naše milosrdenství k těmto postiženým, jaká naše ochota křesťanské pomoci?

2. Jaké jsou možnosti pomoci těm, co zůstali sami?
Snad každý z nás má mezi svými známými někoho postiženého rozvodem. Mnozí z nich se cítí poznamenaní jako veřejní hříšníci, ostýchají se jít mezi lidi, do kostela.
Je tu však zkušenost, že lidé se často lehkomyslně berou, ale málokdy se lehkomyslně rozvádějí. Někdy je rozhodnutí k rozvodu velmi statečný čin. Vždyť člověk tím dává najevo veřejnosti, že udělal velikou životní chybu, že ztroskotal. Vydává se všanc odsudkům veřejnosti, těch, kteří se rádi kochají lidským trápením.
Je třeba, aby se našel někdo, kdo jim podá přátelskou pomocnou ruku. A kdo jiný, než my křesťané jsme povinni jim povědět: Bůh po člověku nežádá nic, co je nemožné. Co se tedy ukázalo jako lidsky nemožné, není hříšné. Je to jen špatné a bolavé.
Je třeba je pozvat do kostela. Říct jim při setkání: pojďte se mnou, stavím se pro vás! Ve farním společenství budou mít ochranu proti osamělosti. Nedělní bohoslužby, kázání, jim pomůže celou tragedii psychicky zpracovat, uvědomit si své vlastní chyby a spoluvinu, litovat jich a hledat nápravu škod. Povahově dospět. Dozrát s pomocí zkušeného duchovního vůdce, zpovědníka.
Když rozvedení tuto pomoc nenajdou, zpravidla pro celý život zahořknou a zatrpknou v nedůvěřivém samotářství - nebo se střemhlav vrhnou do nového neuváženého dobrodružství.
Starozákonní jméno Boží je Jahve. To znamená: "Já jsem ten, který je tu pro vás." - Kdo žije bez partnera, ten má čerpat svou sílu z tohoto příslibu Božího, zviditelněného farním společenstvím, dobrými přáteli.

3. Je možno pomoci i těm, kteří se znovu oženili?
Poslyšte úryvek z dopisu? "Víš, kým jsem jako mladá dívka nejvíce pohrdala? - Ženami, které se rozvedly a podruhé vdaly. - Dnes věřím, když mne můj muž opustil, že to sám Bůh poslal mým dětem pěstouna Josefa, aby jim nahradil všechno, co postrádaly bez otce a co já jsem jim v jejich dospívání sama nemohla nahradit. Žádná žena dětem při výchově muže nenahradí."
Tohle je pohled zvnitřku na nové manželství po rozvodu - a ať chceme nebo nechceme, stále jich přibývá i mezi katolíky úměrně s růstem rozvodů.
Co na to církevní právník? - Říká: "Pro katolického křesťana je svátostné manželství zásadně nerozlučitelné. Ale každá zásada, každé pravidlo zná výjimky. Každý zákon má prováděcí nařízení, jak se má v různých situacích uplatňovat. Ale všechny okolnosti a všechny životní situace v žádném lidském zákoně zahrnout nelze, zvlášť tam, kde se jedná o věci svědomí: "de internis non curat praetor" - věci vnitřní nepatří soudci. Soud o vnitřních pohnutkách je třeba ponechat Bohu."
Rozvedení a znovu sezdaní potřebují pomoc, ne pohrdavé odmítání věřících lidí. Skrze svátost křtu zůstávají nadále křesťany. Je třeba je přátelsky zvát a pomáhat jim, aby se jak jen mohou, podíleli dál na životě farního společenství. Je třeba věnovat pozornost jejich dětem.
Papež Jan Pavel II. žádá v encyklice "Familiaris consortio" důkladné rozeznávání a rozlišování různých situací a za určitých podmínek jim otvírá i přístup ke svátostem. Vždyť Bohu záleží na zdaru každého života!
Vídeňský biskup Kratzel říká: "Objektivně je situace znovuoddaných neřešitelná, ale subjektivně je v mnoha případech zcela na místě připuštění ke svátostem. Nelze přece považovat za svátostné takové soužití manželů, které by pro oba i pro děti bylo peklem. (Pastoraltagung l988 - Vídeň).
A jak to říkám lidem v této situaci já, kněz? Řeknu jim: "Já vám svátost manželství udělit nemohu, ale vy můžete spolu svatě žít."

4. Není lépe se neženit?
A co říct na ty, co žijí spolu jen tak, na hromádce, bez občanského i církevního sňatku, v konkubiinátě?
Když je tolik trápení s rozvodem - u soudu i v kostele - když se to tak často nevyvede, není lépe se neženit? Už apoštolové byli toho mínění, když jim Pán Ježíš zdůraznil, že člověk nemá rozlučovat, co spojil Bůh.
Je stále víc takových, co žijí jako druh a družka. Ti mladí často ze strachu, protože znají hrůzy rozvodů u svých rodičů, přátel. Jiní proto, že nedozráli k schopnosti závazně se pro něco rozhodnout. Staří tak zůstávají proto, aby nepřišli o vdovský důchod. A jsou i takoví, ač nemnozí, kteří manželství jako instituci vůbec neuznávají.
V západním Německu napočítali nedávno na milion mladých, kteří žijí jen na hromádce. Většina z nich považuje řádné manželství za žádoucí ideál, ale bojí se, že by to zatím nezvládli. Bojí se hrůz rozvodu, kdyby ztroskotali. A tak žijí ve stálé nejistotě, pod stálým tlakem, že si denně musí dokazovat svou ještělásku - a to není snadný život. Žijí bez dětí - jen 5% z nich mají společné dítě. - A sní o tom, že se jednou doopravdy vdají, ožení.
Někteří jsou však k tomuhle vedeni dětinským postojem: chtějí ze spolužití urvat co nejvíc pro sebe, ale nic dát jako protihodnotu. Nechtějí se vázat, ztratit svobodu. V pozadí takového jednání je nedostatek zralosti, dospělosti, strach, neschopnost se závazně rozhodnout. A tak trápí sebe i obě rodiny.
Jaká je pomoc?
Mnozí slušní lidé se od takových partnerů instinktivně odvracejí, vyhýbají se jim. Ale právě tito nerozhodní pomoc velmi potřebují. Třeba od mladých přátel, kteří dobou známosti prošli lépe a lépe se připravili k manželství. Na nich mohou uvidět, jak v jistotě manželství vzniká domov pro manžele a bezpečné hnízdo pro děti. Jak právě křesťanská víra nabízí účinné řešení různých zmatků. Jak pevné svátostné pouto skýtá ochranu a oporu ve zlých chvílích. Jak manželství "na zkoušku" je jako bydlení v bytě, na který nemáš dekret.

5. Závěr
A tak nezbývá, než závěrem konstatovat, že dosud nikdo nevynalezl lepší formu soužití, než manželství. Všechny alternativní pokusy - a bylo jich dost - to znovu a znovu prokázaly. Je jen potřeba od mládí se pro schopnost k žití v páru vychovávat. Je jen potřeba v době dostatečně dlouhé známosti vzájemná vztah pěstovat, jako se šlechtí stromek v zahradnictví.
Je potřeba těm, kteří v pokusu o založení domova ztroskotali, pomáhat ze všech sil. To jsou dnes ti nejčastější ranění na cestách života, které jako v podobenství Ježíšově jedni míjejí bez pomoci a druzí jim pomáhají. Buďme milosrdnými samaritány.
 

16. Dobré manželství

Po šestnácté pojďme uvažovat o dnešních mladých manželstvích. Zkoumali jsme je z mnoha stran. Probírali jsme jeho neduhy a ukazovali si léky na ty neduhy. Hledali jsme, jak manželským katastrofám a rozvodům předcházet.
Je na čase, abychom aspoň nakonec naladili strunu a rozehráli ódu na ideální, na šťastné manželství.
Ale buďme skromní. Ptejme se, je-li vůbec nějaké dobré manželství? - A tu stačí se kolem sebe rozhlédnout a uvidí je i ti největší škarohlídi. Jsou dobrá manželství.
A jak ta dobrá manželství vypadají? To se sejdou dva lidé, co nemají žádnou chybu?
Kdepak. Bez chyby jsou jen Boží andělé a ti se nežení a nevdávají. Dobré manželství mají dva normální lidé, tedy lidé s dobrými vlastnostmi i s chybami, ale lidé, kteří své chyby znají, umějí je uznat, omluvit se, bojují s nimi. Dobří manželé jsou lidi, kteří dokážou být k chybám druhého tolerantní, snášenliví. Co to ta manželská tolerantnost je, vyjadřuje známé úsloví:
"Manželská tolerantnost je schopnost unést, že ten druhý vedle mne je jinak hloupý, než jsem já."
Ja. Chyby máme každý. Ale nejvíc mi jde na nervy právě ta chyba druhého, kterou já nemám.
Jednou řekl kněz své farní rodině: Špatné příklady manželských rozvratů vidí mladí lidé všude. Dobrá manželství nevidí. Ta nejsou křiklavá, jsou nenápadná. - Vy, co jste své manželství zvládli, napište nám o tom.
Za čásek kněz předčítal:

"Žijeme spolu 18 let, máme tři děti 17, 15, 14 let.
Proč je nám spolu dobře?
- Od začátku, co jsme se poznali je mezi námi důvěra. Nic na tom nezmění, že se občas pohašteříme.
- Ta důvěra stojí na vzájemné otevřenosti. Nic jeden před druhým neskrýváme, nic na sebe nehrajeme, žádnou masku nenosíme. Říkáme si volně své mínění, i když víme, že ten druhý má opačné. Nebojíme se, že ten druhý nám to bude mít za zlé.
- Proto je mezi námi i pocit bezpečí: zde jsem doma, zde nejsem
nijak a ničím ohrožen.
- Také se mezi námi vyskytnou manželské "doby ledové", ale s průběhem času jsou stále řidší a kratší.
- Naše osobní chyby? Máme je, známe je. Také si je někdy připomínáme, ale nikdy se nepokoušíme jeden druhého napravovat, polepšovat.
Nevíme, co vše nám ještě budoucnost přinese, až děti odejdou z domu, až zůstaneme zase sami dva. Ale jedno už víme jistě: Vyplatilo se nám, že jsme se vzali. Naše manželství nám přineslo mnoho radosti do života. Bohu díky za to.

Tolik dopis. Pěkné, copak o to, ale jak si takový pěkný vztah vybudovat, vytvořit?
Druhý dopis citoval kněz z "Naší rodiny" (90/34 - 15). Žena tam radí manželům:

- Aby se žena cítila v manželství dobře, je třeba i vlastní ženu zdvořile pozdravit, smeknout před ní klobouk, otevřít jí dveře,
pomoci jí do kabátu.
- Všimni si občas, že jí to sluší a nenech si to pro sebe.
- Když na ní vidíš, že stárne - podívej se na sebe. Také už nejsi
takový chlapík, jako když ses ženil.
- Nezapomínej na různá data, která v životě ženy něco znamenají: narozeniny, jmeniny, výročí svatby.
- Přines jí někdy do postele dobrou snídani.
- Zajímej se o to, jak se jí daří v zaměstnání.
Budeš-li se takto ke své ženě chovat, moc se ti to vyplatí. Ona ti za to dá útulný a láskyplný domov."

Další dopis vytáhl pan farář ze starodávné obálky a četl:

"Milý pane faráři,
chystáme se slavit zlatou svatbu a vy se nás ptáte po receptu, jak vydržet padesát let ve šťastném manželství. Musím vám odpovědět, že představa šťastného manželství je iluze. Nic takového neexistuje. Není člověk, který by byl do svého manželského partnera trvale zamilován a žil stále v sedmém nebi. Není manželství, kde by oba byli stále stejného názoru. Zápolí spolu denně o řešení různých problémů, o použití peněz, o výchovu dětí. A není to žádné neštěstí, dokud si jeden z nich nezačne myslet, že s někým jiným by to každodenní dohadování bylo snadnější. Není to neštěstí, dokud hledají řešení oba společně, dokud si důvěřují, že to oba myslí dobře.
Můj muž a já jsme si bohudíky vzájemnou důvěru uchovali. Když jsme se před padesáti lety brali, pan farář nám řekl slova, která si pamatujeme dodnes: Řekl nám:
Stojí psáno: "S bázní a třesením usilujme o svou spásu." Ale nestojí psáno nikde: "Bojte se jeden druhého." Proto se vždy snažte zachránit slovo druhého tím, že si je vyložíte v dobrém smyslu.
A také nám připomněl: "Tři věci potřebujete k dobrému životu:
l. Znalost toho, co máte věřit - to vám, poví modlitba Věřím v Boha.
2. Znalost toho, co máte dělat - to vám poví Desatero Božích přikázání.
3. Znalost toho, zač se máte modlit - to vám poví Otčenáš."
My jsme se snažili podle těch rad žít. A tak jsme krom starostí prožili i mnohé dny spokojené, mnohé chvíle šťastné.
A proto víme dobře zač, budeme v kostele spolu s vámi a s našimi vnuky Bohu ze srdce děkovat.

Na závěr našich úvah o dobrém záběhu mladých manželství poslyšte ještě tuto moudrou historku:
Starý rabín prosil Hospodina, aby mu ukázal, jak to vypadá v nebi a v pekle. Hospodin mu to dovolil a dal mu za průvodce proroka Eliáše. Eliáš zavedl rabína do velikého sálu. V jeho středu byl hrnec s výborným jídlem. Kolem seděli lidé s dlouhými lžícemi a nabírali jídlo. Byli hubení, hladoví, ubozí. Bylo tam usoužené ticho. Držadlo lžic bylo totiž tak dlouhé, že nemohli lžící do úst. - "Co to je?" - ptal se vyděšeně rabín. - "To je peklo" - řekl Eliáš.
Pak ho zavedl do jiného sálu, kde byl stejný kotel a stejné jídlo. Lidé kolem se stejně dlouhými lžícemi, ale veselí, dobře živení, šťastní. Proč? Nepokoušeli se vpravit jídlo svou lžicí do svých úst, ale do sousedových. A tak se krmili vzájemně. "To je nebe" - řekl prorok.
Zde máš výborný návod pro manželství v záběhu - pro všechna manželství. Chceš žít spokojeně? Dělej vše pro to, aby byla spokojena tvá žena, tvůj muž vedle tebe.
Ja, snažit se o dobré manželství, to je úsilí, které je nutno vždy znovu začínat. Denně při ranní modlitbě. Každou neděli začínat nový týden v kostele. Ale jde to, vždyť Bůh je věrný. I v manželství je stále přítomen hlas jeho Ducha - jen jej nepřeslechnout.