1. Jak to vypadá na našich farách ?

Debaty o místě ženy u oltáře k nám zaznívají jen vzdáleně - a je to tak dobře. - Vyvolávají leda rozdvojení a roztržky. Ale není to bobře, že se u nás málo mluví o jiném poslání ženy - jako dárkyně domova. O té službě, kde žena je nenahraditelná nejen v rodině manželské, ale i v rodině duchovní - ve farnosti.
Proč tolik far, i těch, kde kněz je, působí tak studeně, mrtvě, cize? Spíš jako samotka, poustevna, než domov farní rodiny, domov pro kněze. U dveří k nedozvonění, telefonem k nedovolání. Kněz je sám, ve stálém poklusu od kostela ke kostelu, od obce k obci. Fara prázdná, nikdo tam. Nemají tyto fary bez života negativní vliv na život farního společenství?
Bývali na všech farách kněží po dvou - starý a mladý, farář a kaplan. Teď je kněz sám. Bývaly na farách ženy - hospodyně. Teď je kněz sám. Že nejsou kaplani, s tím tak hned nehneme. Ale musí kněz zůstat na faře opravdu sám? Kde je vina, že z far jsou místo domovů studené poustevny?
Jsou vinni kněží, že ženu na faru nechtějí? Jsou vinny dnešní ženy, že mezi nimi už nejsou takové, které by se chtěly věnovat službě Božímu království jako spolupracovnice kněží?
Tyhle otázky stojí za uváženou. - A tímto článkem bych vás chtěl podnítit, abyste se na budovu fary, když jdete kolem, podívali okem zpytavým.
Student bohosloví se vrátil z prázdninové praxe, na kterou byl z biskupství poslán, a ulevuje si: "Kdybych neměl to štěstí, že jsem dříve poznal faru, která je živá, snad bych se po zkušenostech na téhle faře neodvážil vrátit ke studiu na kněze. Kněz je tam už po léta sám. Zamlklý. Fara studená, sychravá, budovou i lidsky. To že má být centrum života farnosti?"
Znám podobné fary. Po řadu let jsem byl sousedem takového zmusupoustevníka. Když jsem byl kdysi přeložen na sám konec brněnské diecéze, běžel jsem navštívit souseda Václava, přítele ze studií. Bylo to na konci května, ale ze dveří fary zavál sklepní chlad. Pan farář v zimníku.
"Jak tu tak můžeš žít?" - "Ale, na to jsem si už zvykl. Žiju tu sám. Když jsem sem přišel, přišly mi ženy uklidit, donesly jídlo, zatopily. Ale pak je zlé jazyky ostatních ženských odtud vykousaly a tak se už sehnat hospodyni ani nepokouším. Třikrát v týdnu si vařím, vždycky na tři dny. V úterý peru, v pátek trochu uklidím. Jen na jedno jsem si dosud nezvykl. Že když jdu domů, nebudu mít ani komu říct, jak mě ve zpovědnici zábly nohy."
Když se pak Václav jednou vrátil pozdě večer z vánočního zpovídání, usedl unaven ve vymrzlé farní kuchyni ke stolu - a usnul. Probudila ho až k ránu bolest. Vánoce strávil v nemocnici s těžkým zánětem ledvin. Léčení nepomohlo, v postě zemřel.
Kolik je takových far - vězeňských samotek? Kdo se zajímá o to, jak tam kněz žije?
Stále se naříká na nedostatek kněží. Je nutné, aby těch pár, co jsou, žilo nezdravě, aby si prali spodky a zašívali košile? Je nutné, aby plýtvali svůj čas na práce nekněžské, na to, co by lépe a hravě zvládla šikovná žena?
Není tu nasnadě jedna z možností apoštolského uplatnění apoštolských žen?
Myslím, že bychom o těchto otázkách uvažovat měli. A nejen uvažovat. Že bychom v tom měli i něco udělat.
 

2. Mnohý kněz říká: Nemohu si dovolit mít na faře kuchařku

Měli bychom si všímat našich far.
Měli bychom uvažovat, proč fary vypadají tak opuštěně zvenčí, tak nehostinně uvnitř.
Ani moderní kuchlinka ve farské kuchyni stav nijak nevylepší, když je kuchyně bez ženy.
- Takhle jsem to říkal. A odezva na sebe nedala čekat. Především od kněží - spolubratří: "Co to vyhlašuješ za nerozvážné řeči? Copak dnešní kněz může mít na faře svou kuchařku - hospodyni?
A důvody se sypaly:
- Není to možné už pro to, že bych jí nemohl platit gáži. Za soudruhů byla žena na faře prohlášena za knězova zaměstnance. Platí to tak dosud. Kněz za ni má platit pojištění, má jí platit gáži ze svého. Jenže z čeho. Knězův plat stačí právě tak na obživu, inkaso, benzin - a i na to stěží. Hospodyní může být leda důchodkyně, která má vlastní důchod. Takových odvážných osamělých důchodkyň při síle je pramálo, které by si na stará kolena troufly pustit do nové práce s pracovní dobou od úsvitu do noci.
A když se i taková starší žena najde, nebude mít sklon komandovat kněze a celou farnost? Nebude klevetivá, ubrblaná, zlostná, náladová? Dokáže udělat z fary to, co se od ní očekává - domov pro kněze, místo k uvolnění, klidu, kde by kněz mohl čerpat pohodu a zotavit se po denním pracovním shonu? Kolik hořkých historek a trpkých anekdot se vypravuje o "farských paničkách".
Kněz, který jako kaplan zle trpěl od zlé farní hospodyně, dával k lepšímu tuhle: "Jestlipak víte, který svatý je zobrazován se svou hospodyní? - No přece svatý Jiří - se saní!"
Dokáže se pak dobrák kněz takové saně zbavit, když už se jednou na faře zabydlela? Lépe je nic neriskovat, raději zůstat sám, poustevničit.
A ostatně - copak mnozí lidé právě tohle od kněze neočekávají - aby žil na faře sám? Nepovažují lidé takového kněze za zbožnějšího? Neplatí mínění, že žít celibátně znamená žít osaměle? A kdyby kněz začal hledat zbožnou, hodnou, obětavou, pracovitou a skromnou ženu - kdepak takovou najde?
Má štěstí, když najde slušnou uklizečku, která mu jednou za týden přijde trochu uklidit.
Ani tomu se nelze divit, že se ženy na fary nehrnou. Je tam pracovní doba od úsvitu do noci. Finanční zajištění nejisté. K tomu obava, že bude mnoho sama, že bude izolována od společnosti.
Zkrátka a dobře, knězi dnes nezbývá nic jiného, než žít na faře sám. Není mu jiné pomoci - končívají kněžské debaty na toto téma.
Opravdu není dnešnímu knězi jiné pomoci? Nejde to jinak, než aby žil bez domova, bez domácnosti? Než aby se pídil po receptech, jak snadno a rychle ukuchtit něco jedlého? Jak rychle a pevně přišít knoflík? Nebo je to zlý omyl a velké nepochopení pracovní náplně kněžského života, knězova poslání?
Tuhle otázku my kněží sami nerozřešíme. Tu je nutno řešit ve společenství místní i universální církve. Na řešení se musí podílet i ti, kterým kněz má sloužit.
A je to jedna z otázek našeho církevního života, která je ke společnému hledání a řešení víc než zralá.
 

3. Papež prohlašuje: povolání farních hospodyň je církevní služba

"Se stavem našich far a životem mnohých kněží v nich se musí něco udělat! Musí se změnit postoj ve světové církvi, v biskupství, i ve farnostech!"
Je to radost, že si na tuto výzvu můžeme odpovědět: Ve světové církvi se pro zlepšení situace na farách už cosi udělalo. Došlo k radikální změně v pohledu na fary a farní hospodyně, jejich funkci a místo v životě farnosti.
Velký papež Pavel VI. vyhlásil už v roce 1977 práci farní hospodyně za církevní pastorační službu, za povolání.
Dochází tak k veliké změně: Ne už soukromá zaměstnankyně kněze - jeho kuchařka, ale jeho spolupracovnice, farní sestra.
Papež v onom památném projevu k farním hospodyním dne 17.4.1977 řekl:
"Vy jste svůj život velkoryse obětovaly službě kněžím a spolu i farním společenstvím, která jim jsou svěřena. Tato vaše spolupráce na pastoračním působení kněze je velmi cenná.
Je to vaše zásluha, že životní podmínky kněží jsou lidštější, že mohou více času věnovat svému vlastnímu - kněžskému povolání. Buďte hrdé na tuto svou práci, která je vskutku církevní služba a vyžaduje od vás mnoho obětavosti, laskavosti a diskrétnosti. Za to vám patří vděčnost a úcta všech."
(Oss. Rom. 28.4.77.)
A v promluvě o rok později papež řekl: "V době, kdy služba kněží je namáhavá a jsou často přetíženi, vy jste si zvolily za povolání připravovat kněžím na farách atmosféru lidské pohody, kus domova. Chcete kněžím pomáhat ve styku s jejich laickými spolupracovníky. Jménem všech kněží církve vám za to děkuji a uděluji vám své apoštolské požehnání."
Tak tedy hledí na službu farní hospodyně papež Pavel VI.
O pět let později říká nynější svatý Otec Jan Pavel II.:
"Vy, ženy, máte v církvi důležité místo! V 16. kapitole svého listu Římanům děkuje apoštol Pavel tuctu žen jmenovitě za jejich oběti a námahy ve službě prvních křesťanských obcí. Kdo by spočítal množství žen, které v dnešní době slouží na farách jako hospodyně, ve školách jako katechetky, po domech jako zdravotní sestry? Radujte se a buďte na to hrdé, že k dnešní evangelizaci světa přispíváte svými nejlepšími schopnostmi, a nezřídka i svou osobní svatostí.
Byly jste svobodné nebo ovdovělé, když jste zaslechly Boží volání, abyste šly pomáhat knězi. Pochopily jste, že je to příležitost věnovat svůj život velkému cíli. Budete za tuto milost vděčné Bohu po celý život. Ale nezapomeňte své povolání stále prohlubovat modlitbou, účastí na rekolekcích pro farní sestry, na exerciciích.
Budete šťastné, že můžete udržovat knězův příbytek, že můžete kněze zbavit každodenních materielních starostí, že mu můžete moudře vypomáhat i v jeho pastoračních úkolech, starat se o šíření křesťanského tisku, o návštěvu nemocných a osamělých, připravovat na faře pěkné prostředí pro setkání různých skupin farní rodiny, pečovat o kostel, o přípravu bohoslužeb.
Je to dobře, že pomocnice kněze mají nejen nové jméno, ale i nový životní styl a právní postavení ve společnosti, jak to inspirují dekrety o apoštolátu laiků.
Příklad mnoha svatých žen, které v průběhu minulých století tak znamenitě spolupracovaly na úkolech církve, ať je vám povzbuzením k dobrému plnění vašeho tak těžkého a krásného úkolu!"
Tolik papežové. Dali směr, pokyny.
Biskupové se těchto pokynů chopili. Vydávají konkrétní směrnice pro svá biskupství. Například společná synoda německých biskupství stanoví:
"Fara a domácnost kněze musí odpovídat jeho službě. Ženy, které pečují o faru a knězovu domácnost, vykonávají vpravdě církevní službu. Svou přítomností na faře slouží nejen knězi, ale i celé farnosti. Proto je třeba speciálního vzdělání pro ženy, které se tomuto povolání chtějí věnovat. Je třeba pečovat o doplňování vzdělání a duchovní vedení těch, které tuto službu již vykonávají. Je třeba zlepšit jejich společenské a sociální postavení."
Duchovní vůdce francouzského svazu farních hospodyní napsal: "Vy jste se rozhodly sloužit Kristu v jeho učednících, vy děláte totéž pro kněze, co dělala Maria pro Ježíše a jeho učedníky. Je to štěstí, že jste se tak rozhodly."
Tak. Když jsme prošli světovou a evropskou církví, je na řadě otázka, co se v této věci děje u nás.
Donedávna jsme tu nemohli dělat téměř nic, komunisté žádnou aktivitu netrpěli. Teď už dělat můžeme. Můžeme všechno, na co stačíme.
Co tedy uděláme? Co biskupové, co ženy, které volá Pán do své služby?
Stojí to za uvažování.
Je čas začít tažení proti zastuzeným farám.
 

4. Kněz by měl říkat Nemohu si dovolit nemít na faře farní sestru

Je čas uposlechnout výzvy svatého Otce, - řekli jsme si.
Je čas něco udělat proti zastuzeným farám, řekli jsme si. Je třeba odstranit bariery předsudků, které podlamují u věřících žen ochotu jít na faru.
Je třeba prolomit barieru u mnoha dnešních kněží.
Slýcháme občas mínění, že kněží jsou na farách sami proto, že se bojí žít pod jednou střechou se ženou. Tomu nevěřím. Kněží v duchovní správě nejsou a nesmí být mniši izolovaní od světa. My jsme ve styku se ženami všude a stále. Kněz, který by neuměl zachovat správnou míru ve styku se ženami, dlouho by knězem nezůstal.
Každý kněz byl 5 - 6 let odborně vychováván, aby jeho celibátní osamělost nezplaněla do staromládenectví, ale rozvinula se do duchovního otcovství. Do láskyplně otcovského vztahu ke všem kolem sebe - i k ženám.
Také žena musí být uvedena do správné spirituality, aby nepřišla na faru jako svůdkyně, ale jako Lazarova sestra Marie a Marta v jedné osobě. Kde je u kněze i u hospodyně řádný duchovní život, potíže nevznikají.
Spíš věřím tomu, že kněží se bojí ženské saňovitosti, panovačnosti, upovídanosti. Bojí se, že když přijmou na faru starší ženu, důchodkyni, už s její povahou a návyky nic moc nesvedou. Že tam už je pozdě na hlubší převychovávání, zaučování do potřebných schopností. A bez toho to pak nejde.
To je obava oprávněná. Ale dobrý duchovní vůdce dokáže i u starších lidí probouzet a rozvíjet dobré povahové stránky - a nějaké povahové klady má každý člověk.
Úplným řešením samozřejmě bude, až si tuto službu zvolí mladé dívky jako své životní povolání. Až se pro profesi farní sestry, spolupracovnice kněží na farách, odborně a duchovně vyškolí.
Třetí příčina kněžské osamělosti na farách může být v podvědomé obavě kněze o svou svobodu v rozhodování. Generace dnešních kněží není zvyklá, aby jim někdo do jejich práce mluvil. Moc dlouho byl kněz na faře sám. Po řadu desetiletí se naše farnosti podobaly podniku o jednom pracovníkovi.
A teď jde právě o to, aby kněz už nebyl na všechno sám. Aby dovedl kolem sebe vytvářet tým laických spolupracovníků. - A inteligentní žena na faře, věřící a hodná, ta mu vydá za dobře půl kaplana.
Kaplany dnešní kněží nedostanou - biskupové je nemají a tak hned mít nebudou. Věřím však, že mezi dnešními ženami a dívkami je mnoho takových, které by rády svůj život zasvětily této formě služby Božímu království. Nehrnou se do ní dosud jen proto, že o tom nic nevědí.
Ještě se podívejme na zlé následky kněžské osamělosti, jak to na mnoha kněžích můžeme denně pozorovat.
- Osamělí kněží jedí ne podle zdravotních hledisek, ale podle snadnosti a dosažitelnosti pokrmu. Následkem jsou zdravotní potíže a obezita: vyhodit je to škoda, tak to dojím.
- Osamělí kněží jsou ohroženi dvojím extrémem: buď že upadají do samotářství - nebo vyhledávají společnost mimo faru až příliš.
- Z pracanta, který je na všechno sám, se dříve nebo později stává neurotický uhoněný chrt bez laskavosti a bez radosti ze své práce. Nemá si s kým doma pohovořit, nemá komu sdělit denní starosti a radosti. Chybí tu účastná osoba, chybí tu rovnováha ženského prvku na faře.
To je jen náznak nedobrých následků kněžské osamělosti pro osobu kněze.
Ale i pro farnost má fara bez ženy nedobré následky. Fara je důležité styčné místo, centrem kontaktu pro všechny ve farnosti. Má být viditelným symbolem farního společenství. Když kněz chodí po svých povinnostech, není doma, hospodyně přichází otevřít na zazvonění, zvedá telefon, informuje, kdy je možné setkání s knězem, poznačí mu návštěvu do diáře. Kde není hospodyně - jaképak kontaktní centrum? Jaký má "apoštolát přítomnosti" v duchu Ch. Foucaulta. Jaké pak nabídky osobního setkání s knězem?
Ale slyším už hlasy spolubratří:
"Copak o to, takovou ideální hospodyní - spolupracovnici, jak ji tu líčíš - tu bych bral rád. Ale když se mi nějaká přihlásí, bude taková? Nebude to spíš ta z obrázku svatého Jiří?
Co na to odpovědět? Jisté riziko je ve všem, co děláme. To bychom nemohli dělat nic, kdybychom se nechali předem odradit představou možných neúspěchů. Vždyť tu hospodyni budeš duchovně vést. Vždyť většina normálních lidí vychovatelná je. Nevím už, který moudrý církevní Otec řekl: "Chceš-li obrátit člověka, vezmi ho do domu a nech ho rok s tebou bydlet."
Závěrem shrňme: Kněz by se neměl ptát, zda si může dovolit mít na faře ženu - hospodyni. Spíš by se měl ptát, zda si může zodpovědět ve svém svědomí a před svou farností, nemít na faře nikoho. Jaká pak je živá pastorace bez živé fary?
 

5. Žena na faře

Loni se v Římě konalo mezinárodní setkání farních hospodyní. Mezi 3000 účastnicemi bylo i 45 hospodyní z našich diecézí.
Při společné bohoslužbě jim řekl biskup Alois Wágner: "Marie je sestrou ve víře všem, ale především vám, milé sestry, které pomáháte kněžím při jejich práci v duchovní správě. Pro nás muže je vzorem Ježíšův průvodce Josef. Maria a Josef - naše vzory! - Následovat je, to je naše cesta spásy, po které jdeme a nikdo na té cestě není příliš malý. My kněží víme, že mnohé z vás jsou více svaté, než my.
I vy jste, jako Maria, služebnicemi Ježíšovými, nositelkami Krista ve farnosti, apoštolkami a misionářkami všech, faráře a kaplana nevyjímaje. I vy následujete Marii na její cestě k Alžbětě, při níž nesla Ježíše ve svém klíně. I při setkání s vámi mají lidé cítit, že k nim přicházíte jako Maria, s přátelskou srdečností, s dobrotou a láskou. Je to prosté: Žijte Marii tím, že stále a ve všem, co děláte, doprovázíte radostně Ježíše.
My kněží potřebujeme, abyste se s námi společně modlily, společně žily, společně se radovaly. Potřebujeme váš soucit i vaši věrnost nám i společnému dílu. A i když tvůj spolubratr není vždy tak dokonalý, jak by měl, pak při něm stůjte s tím větší dobrotou a vytrvalostí, usilujte mu pomoci.
Je to krásné, že v dnešní době se vzájemný vztah nás kněží a vás, farních hospodyní, změnil na vztah bratrských a sesterských spolupracovníků.
Vaše životní povolání není obyčejné zaměstnání, obyčejná práce. Je to duchovní poslání, které velmi přispívá k úspěchu kněžské práce a k dobrému pocitu kněží v jejich službě. Vy máte velký podíl na tom, zda ve faře a ve farnosti je dobré ovzduší pohody, zda fara je opravdovým domovem kněze a farní rodiny.
Každému knězi přeji, aby měl na faře takovou spolupracovnici, která svou službu bere jako duchovní povolání. Pak bude život kněze krásnější, duchovně plnější a šťastnější.
A vám všem přejí, aby vám pomáhala vaše sestra ve víře a váš vzor - Ježíšova Matka Marie."
Takovýto pohled na ženu na faře nebýval vždycky. Osobní služebná kněze - když už to musí být a kněz se už neobslouží sám - tak tedy ano. Ale pomocnice v pastoraci ve farnosti - to sice někde také bývalo, ale oficielně se to nebralo na vědomí.
Teprve nějak před 20 - 25 lety začíná v církvi dialog o postavení ženy na faře. Papež říká, že to nemá být pouhé zaměstnání, že to má být i povolání, duchovní spoluslužba Božímu království. Z lásky k Ježíšovi, z lásky k bližnímu, nasadí žena svůj život věci Páně" (l Kor 7,32).
Způsob náplně tohoto "nasazení" je mnohostranný. Je to nejprve péče o domácnost kněze. Je to i výpomoc a aktivita ve všem, k čemu má žena vlohy, schopnosti, k čemu má nebo získá zvláštní průpravu.
Na faře se scházejí skupiny dětí, ministrantů mládeže, různé skupiny farního společenství. Hospodyně připravuje všem příjemné prostředí, pečuje, aby se tam všichni cítili dobře. Když je vyškolenou katechetkou, varhanicí, účtařkou či zdravotní sestrou všechno to ve službě farnosti dobře uplatní. Ale i kdyby neměla žádné zvláštní vlohy, žádnou zvláštní odbornou průpravu, jen když je zbožná a hodná, bude nepochybně na každé faře dobře na svém místě.
Bude tam konat "apoštolát přítomnosti". Na faře bude laskavá žena, která svou vlídností bude zviditelňovat Boží lásku, vytvářet z fary příhodný prostor pro vznikání společenství v lásce, pro vznikání společenství v lásce Boží.
Zpravodaj pražské arcidiecéze otiskl nedávno dopis biskupa Aufderbeka farním hospodyním. Pěkně tam shrnul, co znamená dobrá žena na faře:
"Když při udílení svátosti biřmování nebo svěcení oltářů navštívím nějakou obec, moje první a poslední cesta na faře vede do kuchyně. Ne proto, abych se díval do hrnců, ale abych pozdravil a poděkoval té, která vede farní domácnost.
K faře patří hospodyně. Kněz někdy velmi těžko nachází vhodnou osobu. A mnohý si raději všechno dělá sám, než aby volil špatně. Já si však myslím, že pro faru není dobré, když kněz nechce žádnou hospodyni.
Fara je směsicí obytného domu, hostince a kláštera. Kněz, který často bývá na cestách, potřebuje svou domácnost, jinak se z něho může stát vyděděnec. Má mít radost, když po vykonané práci přijde do domu, který je mu domovem.
Fara má však i něco z hostince. Hostinec je otevřen pro každého. Každý může vstoupit, neodbudou ho u dveří. Každý si může sednout u stolu. V jednom místě pojmenovali před lety faru "Hostinec u Dobrého pastýře". To proto, že tehdejší farář žil podle zásady: "Mé dveře i srdce jsou vždy otevřeny." Bylo to ale jistě i kvůli farské hospodyni. Přátelsky pozdravila návštěvníky u dveří. Nevyptávala se zvědavě, co je přivádí, nenechala je stát u dveří, ale uvedla je do pracovny faráře, když byl přítomen, nebo jim řekla, kdy bude doma. I farářovi spolubratří dovedli ocenit, když byli na faře jako hosté rádi viděni a přátelsky přijati. Fara - to byl hostinec pro spolubratry.
Fara musí mít v sobě také něco z kláštera. Fara má mít sice otevřené dveře, ale nesmí být domem otevřených dveří." Nemá být holubníkem, kam by mohl každý přijít a odejít, jak se mu líbí. Kněz musí ve svém domě sebrat myšlenky a síly, aby se důkladně připravil na bohoslužbu, kázání a katechezi. Musí nalézt ve svém domě klid a čas k modlitbě, ke studiu. Musí mít možnost stáhnout se jako mnich do své cely, mít radost, že má ve svém domě klidné místo, kde se může pomodlit breviář a studovat.
Také farská hospodyně rozhoduje o atmosféře a otevřenosti fary a umožňuje tak knězi a farní obci vykonávat mnoho činností, které by bez ní nebylo možno konat. Považuji službu dobré farní hospodyně za nezastupitelnou a děkuji všem, které tímto způsobem obětavě a ve skrytosti slouží církvi."
Řekněte, děvčata, ženy, nemáte chuť zasvětit svůj život tak krásnému úkolu? I vy se můžete stát farní sestrou.
 

6. Jak chápe farní hospodyně své povolání

Osmdesátiletá farní hospodyně, zestárlá ve svém povolání, napsala:
"Šedesát let už žiji a pracuji na faře. Byla jsem mladé děvče, když jsem tam přišla pomáhat tetě, která onemocněla. Ta vedla po léta domácnost knězi a dvěma kaplanům. Za dva roky teta zemřela a já jsem na faře zůstala.
Teď mám čas ohlížet se zpět na svůj život - a vidím, že to byla dobrá cesta, na kterou mne Bůh povolal. Naše fara byla vždycky "dům otevřených dveří". Bylo tam stále živo a často i bouřlivo, když se do kuchyně nahrnuli ministranti, aby si ještě jednou popovídali o tom, co jim pan kaplan právě na schůzce zvěstoval o velkých událostech v kostele, při kterých budou právě oni moc důležití. Nebo když se zastavili prvokomunikanti, aby se mi pochlubili, co už umějí a slupli jablíčka nebo perníky, které voněly na velikánském stole. Ale i dospělí tam sedávali, když čekali, až se pan farář vrátí ze školy. Často se rozpovídali a já jsem poslouchala. Naslouchat, to byla má nejdůležitější úloha. Naslouchat a účastně mlčet. A nebylo to často nic lehkého. Často mne svrběla na jazyku peprná poznámka. Často jsem měla rozdělanou práci a měla jsem trpělivě sedět a účastně naslouchat. - Nehrát si na pana faráře udílením rad a vynášením soudů. Zůstat jen při přátelském slovu povzbuzení a potěšení.
A také byly doby, když jsem byla sama. Nejen sama, i moc osamělá jsem se cítila. Byla i těžká údobí v mém životě na faře. Ale dnes to vím: bylo to vše k dobrému cíli. Kdybych měla začínat znovu, zase bych chtěla být farní hospodyní. Bylo to mé vyvolení od Boha k tomuto povolání."
Pár řádků dopisů z a jaké světlo vrhají na jeden dlouhý život.
Ta osmdesátiletá hospodyně řekla: "To bylo mé vyvolení k povolání."
Presidium mezinárodní federace farních hospodyní vydalo memorandum a tam se říká:
"Toto povolání je zároveň i posláním. Má základ ve křtu, - každý pokřtěný má podíl na Kristovu prorockém, kněžském a královském úřadu."
Dříve se profese farní hospodyně označovala jako služba knězi ve farnosti. Kněz si ji vyhledá a požádá ji, aby se mu starala o jeho domácnost. Dnes toto poslání vidíme trochu šíře. Jsme nejen služebnice kněze, ale i celé farnosti. Hospodyně otvírá těm, kteří zaklepou na dveře fary, navazuje s návštěvníkem kontakt přátelským úsměvem, slovíčkem přivítání, první informací. Nestojí ve dveřích jako podmračený hlídač "pevnosti fara", ale jako představitelka světa Ježíšova, ke kterému se host blíží.
Vskutku delikátní je naše služba. Hospodyně se nesmí plést knězi do jeho práce. Musí si být stále vědoma, kde a v čem je její poslání, nese s knězem starost o farnost tím, že se jako on za tu farnost modlí, že za ní přináší oběti. Papež Jan Pavel II. v promluvě k hospodyním už před deseti roky řekl:
"Kněžím je vaše přítomnost na faře, vaše služba, vaše pomoc zdrojem lidského a duchovního štěstí. Vy propůjčujete faře přitažlivost, vyzařujete pohodu a teplo."
To jsou slova naprosto srozumitelná. Má z nás vyzařovat vlídnost, laskavost, pohoda, soucit s truchlícími, ochota pomoci trpícím, všem. Mezi ty, o které máme takto s láskou pečovat, patří především naši kněží. - Ale vždyť kněz je ten, který povzbuzuje, těší a posiluje jiné. Může hospodyně tutéž službu poskytovat jemu? - Nejen může, musí: kněz musí mít teplý domov, jako každý jiný člověk, - a tím domovem je jeho fara s laskavou a pečlivou hospodyní. Kněz musí mít také rodinu - tou je jeho farnost. Musí být otcem dětí - a to jsou všechny děti jeho farnosti. Při tom všem je hospodyně diskrétní pomocnicí, spolupracovnicí. Má vyzařovat, říká papež, svou ženskou laskavost, vlídnost, pečlivou pomoc.
Samozřejmě, i na faře jsou dny únavy, bezmoci. Kdo tady pomůže? Kněz? Přítelkyně z farnosti? - Zde se ukáže, jak je dobré, když si hospodyně našla dobrého zpovědníka, zkušeného duchovního vůdce, který umí podržet a naznačit správnou cestu, cestu ke svatostánku, k Ježíši.
Při všem mluvení o apoštolátu ve farnosti se nesmí zapomenout na to první a samozřejmé, co patří k hospodyni, totiž starost, aby farní domov byl útulný, pěkný a čistý. To je naše pracoviště číslo jedna.
Je taková přítomnost ženy na našich farách samozřejmostí? Víme dobře, že zdaleka není. V naší diecézi stěží 20 - 30 % far má hospodyni. Často kněz bydlí na faře sám. Když odejde do školy, fara je hluchá a němá, prázdná a zavřená. Může být za takové situace kontaktním místem celé farnosti? Nahradí to cedule na dveřích, že úřední hodiny jsou od osmi do deseti?
V jedné farnosti se lidé dověděli, že jejich farář bude přeložen jinam a jiného nedostanou. Poslali na biskupství petici: "Když to jinak nejde, nechte nám tu na faře aspoň farní hospodyni!"
Všechny otázky, jak oživit naše fary, se samy od sebe nevyřeší. Je tu potřeba instituce, která by se starala o získávání dívek pro tento apoštolát, o jejich odborné a duchovní vyškolení a vychovávání, o jejich sociální zázemí. Na to sám kněz ve farnosti nestačí.
Slovními projevy už muži církve projevili zájem o tyto věci dost. Teď je třeba praktické práce: Aby ženy i kněží ocenili tuto službu jako povolání, jako duchovní službu Božímu království.

(Podle referátu A. Knipenkotterrové na kongresu
mezinárodní federace farních hospodyň v Římě.)

7. Jak se stát farní sestrou

Spisovatel Josef Dirnbeck napsal inzerát:

"Hledá se žena,
jedna mezi desetitisíci.
Věk, velikost, vzhled - nedůležité.
Nabízí se zajímavá činnost.
Požaduje se nelidsky mnoho:
víc naslouchat než mluvit,
víc chápat než soudit
víc pomáhat než kritizovat.
Žádná záruka na vděčnost za vykonanou práci.
Hledá se sestra - sestra celé farnosti.
Máte-li do této práce chuť,
přihlaste se co nejdříve."