Proč vychází tato brožurka

Denně se setkávám s lidmi, kteří mají zkušenost s tím, že Bůh vstoupil a vstupuje do jejich života. A denně se také setkávám s těmi, kteří tuto zkušenost nemají, nebo ji už dlouho neprožili. Někteří si dokonce myslí, že Bůh už dnes nepůsobí, že nemá řešení pro jejich těžkou situaci, anebo že nejsou dost svatí na to, aby mohli prožít něco podobného. Opak je pravdou. Nejenže Bůh působil kdysi dávno a kdesi daleko, Ale On i dnes dává sílu, vrací chuť do života, pokoj, radost a někdy i zdraví a to i v naší oblasti. Většina svědectví, která jsou v této publikaci je totiž od lidí, kteří se nějakým způsobem setkali s FATYMem Vranov a tak pro nás nebylo těžké poprosit je, aby se o svou zkušenost takto písemně podělili i s dalšími. Všechna svědectví jsou zcela původní, nic není dokrášleno, vše otiskujeme tak, jak to autoři prožili a napsali. Někteří byli ochotni zveřejnit i svá jména - to i proto, že jsou ochotni se o svou zkušenost podělit i osobně, jiní před čtenáři zůstávají v částečné nebo úplné anonymitě, proto, že jejich zkušenost se často týká ještě i někoho dalšího a pro ně samé je tato zkušenost soukromým pokladem. Svědectví se nám sešlo tolik, že pomalu začínáme uvažovat o tom, že by někdy v budoucnu mohlo vyjít pokračování této brožurky. Rád bych vyzval a poprosil ty, kteří něco zajímavého s Bohem prožili, aby i oni svou zkušenost napsali a poslali přímo na mou adresu. Byli bychom rádi, kdyby následující stránky přispěly k povzbuzení všech, kteří je budou číst.
 

Síla modlitby

Nedávno se mě někdo zeptal: "Proč se vlastně modlíš, když se stejně všechno stane podle toho, jak to naplánuje Bůh? "Tímto příběhem, který se mi opravdu stal, bych chtěla ukázat, jak velkou sílu a důležitost modlitba má.
Před dvěma lety byl mé sestře doporučen pobyt v Jánských Lázních. Protože byla ještě malá, musela s ní jet moje maminka. Měly spolu v lázních zůstat tři měsíce. A protože tři měsíce jsou dost dlouhá doba, tak jsme je já, moje starší sestra a taťka přijeli po měsíci navštívit.
Po dlouhé a únavné cestě jsme konečně dorazili a radost se shledání nebrala konce. Potom nás mamka vzala na procházku a na oběd. Po obědě jsme se rozhodli, že si vyjedeme lanovkou. Došli jsme až na vysokohorskou chatu, odkud lanovka vyjížděla. Taťka šel koupit lístky a já se sestrami a mamkou jsme šly na záchod. Dveře na toaletách se otvíraly vhozením pětikoruny, a tak mamka vytáhla svou peněženku. Protože byla tak dlouho mimo Třebíč, měla v ní všechny doklady a nemalou částku peněz.
Pak už jsme našly taťku a hurá na lanovku. Nasedli jsme do kabinky a už za námi chtěli zavřít dveře, když v tom mamka vykřikla: "Počkat, nechala jsem na záchodě peněženku!" Chtěla vyskočit ven, ale já ji chytila za ruku a zastavila ji. Dodnes nevím, proč jsem to udělala. Dveře se mezitím zaklaply a my odjížděli s jasnou představou o tom, jak naše peněženka skončí. Po 15 minutách jsme vyjeli až nahoru a já s maminkou jsme se rozhodly vrátit rychle dolů a zkusit, jestli tam peněženka ještě nezůstala. Bylo to dost nepravděpodobné, protože když jsme odcházely, na záchodě byla spousta lidí. Začali jsme se tedy modlit. Modlily jsme se opravdu upřímně a vroucně. Jakmile se otevřely dveře, vyběhly jsme rychle směrem k záchodkům. U nich stála neuvěřitelně dlouhá fronta. Když jsme se zeptaly jedné z čekajících paní, co se děje, odpověděla nám: "Zasekly se dveře. Už jsme tam několikrát zkoušeli házet peníze, ale asi tam někdo je." Tak jsem vytáhla z kapsy pětikorunu, hodila ji do dveří, ty se s naprostou samozřejmostí otevřely a uvnitř ležela černá peněženka.
Ještě dlouho jsme nemohli uvěřit, co se stalo, ale je to pro nás všechny důkaz, že nic v našem životě není náhoda, ani přesně určená skutečnost.
 

Stalo se před čtyřmi roky...

"Konečně pátek!" Tak takhle nějak zněla věta každý týden, když jsem ještě chodila na střední školu. Vůbec mě to tam nebavilo a byla jsem ráda, že mám další týden za sebou. A před sebou víkend s nějakým koncertem, nebo alespoň posezením v Rockovém klubu. Každopádně jsem se mohla vidět s mým klukem, se kterým jsem chodila už třetí rok. Vídali jsem se hodně často a já si na něj za tu dobu tolik zvykla; dá se říct, že jsem na něm byla až "závislá." Nechala jsem se jím natolik ovlivnit, že jsem zastávala názory, na které bych sama asi nikdy nepřišla. Tím vztahem a způsobem života jsem taky musela ubližovat rodičům. (To mi ale došlo až později. On si to ani neuvědomoval, že má na mě takový vliv. ) Každopádně jsme se měli moc rádi, nikdy jsme se moc nehádali a nedokázali si život jeden bez druhého představit. Prostě takový ideální pár jako z amerického filmu.
Ale přece nastala jedna velká změna. Byl to přímý zásah do života, "čára napříč," jako blesk z čistého nebe. Možná vám to tak nebude připadat, ale mě to otočilo o 180 stupňů.
V naší farnosti začala příprava na svátost biřmování. Sice jsem vyrůstala v křesťanské rodině, a do kostela jsem chodila každou neděli, ale spíše z povinnosti. Vzadu, na schodech na kůr jsem půl mše prospala a mé náboženské "povinnosti" tím bylo učiněno za dost. A tak i biřmování jsem nepřikládala žádnou větší pozornost. Rodiče mě přihlásili na přípravu (která byla každý pátek večer), tak jsem si řekla, že tam párkrát půjdu a pak se uvidí... Naši skupinku vedl mladý kluk, který uměl pěkně zpívat a hrát na kytaru a taky se mluvilo o tématech, která mě začala velice zajímat, a proto věta: "Konečně pátek!" zněla po dvou měsících přípravy docela jinak. S ostatními biřmovanci jsem se zúčastnila setkání mládeže AIN KARIM v Netíně (obdoba setkání v Lechovicích). Původně se mi tam vůbec nechtělo, protože jsem si myslela, že křesťané jsou nějakým způsobem "omezení" lidé a neumí se bavit, ale skutečnost mě přesvědčila o opaku. A tam také nastal ten zlom. Po nějaké době jsem se odhodlala ke svaté zpovědi. Tentokrát však probíhala nějakým jiným způsobem. Já jsem sice opět odříkala tu svoji "básničku" jako vždycky (dělala jsem přeci stále stejné hříchy), ale kněz se se mnou začal vybavovat a vyptávat na můj život. Společně jsme došli k tomu, že můj žebříček hodnot je poněkud zpřeházený, že kouření marihuany není až tak nejlepším řešením a odpovědí na otázky, které člověk má; že vztah, který je založen převážně na sexu, který nevede k manželství a založení rodiny také není tím nejlepším základem,... "A co děti ?" "Nechceme!" - Tam mi poprvé tato odpověď zněla cize. Že to vlastně není moje odpověď a někde uvnitř je skrytá touha po manželství, ale v mém věku a v této společnosti zatlačená někam hluboko. A spousta dalších skutečností se mi najednou ukazovala v jiném světle. A jaká se mi dostala odpověď na to, co mám dělat? "Rozejdi se s ním." Jako by mi ostrý nůž projel hrudí. Proč bych se s ním rozcházela, když se tolik milujeme? Ta představa tolik bolela, ale tato rána jakoby teprve otevřela moje srdce. Odešla jsem s rozhodnutím, že se s ním rozejdu, že nechám kouření "trávy" a vůbec, prostě změním svůj život. Několik dní jsem doslova probrečela. Můj kluk přijal návrh na rozchod s naprostým klidem a s tím, že zůstaneme přátelé. Jako každé zranění ze začátku bolí, tak i já jsem dlouho bojovala o uzdravení. Celý ten proces a odvykání si na dosavadní způsob života a "zábavy" mi trval několik měsíců. Pak přišla maturita, prázdniny, biřmování... A ze mě byl úplně jiný člověk. Sice člověk, který dělá chyby, má své slabosti, je nedokonalý a proto hřeší, ale člověk, který si váží života. Ví, že má svou hodnotu. Dnes, s odstupem času mohu vidět, jak moc jsem byla obdarovaná. Dostala jsem tak obrovský dar, který nemohu nikdy splatit - proto je darem. Dneska vím, že ta "čára napříč", ten "blesk" byl skutečně z nebe. Nikde bych totiž nemohla vzít tolik síly, abych se z toho dostala. Od nikoho bych taky nepřijala tuto větu: "Rozejdi se s ním!" Dnes se mi jenom potvrzuje, že mi ji řekl Bůh. Sice jsem ji slyšela z úst kněze. Stejně jako spoustu jiných vět. Ale přesto, že mi ji říkalo tolik lidí už před tím, "uslyšela" jsem ji teprve při zpovědi. Od té doby ke mně promluvil mnohokrát. Nejsem žádný psychicky nemocný člověk, nemám žádné halucinace. Jenom vím, že Bůh působí v našich životech a že k nám promlouvá i skrze druhé lidi.
Vy, kteří mě znáte, víte co následovalo potom. Po ukončení střední školy a po prázdninách jsem nastoupila jako katechetka do Farního týmu. I tam mi Bůh dokazoval, jak se o nás dokáže starat. Viděla jsem, jak působí v životech lidí, které jsem poznala. Zažila jsem, jakou moc a sílu má modlitba, že to nejsou jen odříkávaná slova, ale že to je vztah k Bohu a Bůh působící v nás. Dnes jsem hrdá na to, že patřím do církve, na to, že díky ní se setkávám s Bohem, že jsem poznala tolik nových a skvělých lidí, dětí, mládeže, získala jsem nové přátele...
Doufám, že jste si teď přečetli, jak jsem dřív žila, že mě neodsoudíte, protože ani On mě neodsoudil. Odpustil mi, protože mě miluje, stejně jako každého z vás. A tak prosím, modlete se společně se mnou za ty, kteří neznají hodnotu lidského života a šlapou si po něm, protože neví, že je to dar od Boha...
 

Návrat k Bohu

Byla jsem vychovávaná ve víře, ke které mne hlavně vedla babička. Ve víře jsem pokračovala i v manželství. Pak ale přišel zlom po tragické události. Já přestala věřit. Bolest přešla a já začala tápat, jak dále. Neměla jsem odvahu se vrátit k víře.
Již delší dobu jsem měla ve snách vždy živé sny, kdy jsem rozmlouvala s manželem a babičkou. Sny mne tak trápily, že jsem už měla strach usínat. Pak ale přišla doba, kdy jsem se seznámila s naším knězem a já se mu po dlouhém váhání svěřila s mým trápením. Ten mne dodal odvahy a já přijala zpověď a svátost oltářní. Od toho dne mám opět klidný spánek a jsem vyrovnaná a šťastná. Toto mu nikdy nezapomenu. Kdo jste na pochybách, udělejte to také, budete šťastní.
 

Poznala jsem Boha

V době, kdy jsem studovala Vyšší zdravotní školu se mi zdál život normální. Jen s málokterými lidmi jsem si rozuměla, ale bez přátel můj život nebyl. Ohromně jsem dávala najevo lásku a porozumění těm, kteří si to podle mne možná ani neuvědomovali. Svůj kalich lásky jsem vyprazdňovala, ale nikdy se celý nenaplnil.
Ze školy jsem odešla a smysl mé existence se začal vytrácet. Nepohodla jsem se s profesorkou a to kvůli jejímu přístupu k nemocným. Její názor byl ten, že se pro práci zdravotní sestry nehodím. Já si to nemyslím. Práci jsem nenašla a doma nastala pohroma. Maminka těžce onemocněla a táta ztratil práci. Teta šla do nemocnice a já neznala nic, než slzy.
I pro ty slzy jsem prosila Boha, i když modlitba byla pro mě něčím nepochopitelným. Nevěřila jsem v Boha, ale prosila ho. Byla jsem zmatená. Polovina mé osoby věřila, že mě Bůh slyší a druhé polovině víra nic neříkala. Ten pocit byl hrozně zvláštní, ale můžu říci, že stále jsem cítila něčí přítomnost. Že je Bůh se mnou mě prostě nenapadlo. Také jsem byla už delší dobu se svým přítelem a těšila se na náš společný život, ale ublížili mi jeho rodiče. Dokážu odpustit, ale tohle byla opravdu velká rána. Já vlastně i odpustila, ale oni to nepřijali. Hledala jsem pomoc, ale ti, co si říkali přátelé mě najednou neslyšeli. Samota vládla v mém životě.
Pohybovala jsem se hodně mezi mladými lidmi ve společnosti, ale samota v mé duši byla přítomna neustále. Teď bych řekla, že ta velká láska k Bohu ve skořápce byla a kdy přijde čas ji rozlousknout, věděl jen Bůh. Navštěvovala jsem psychologa, ale nepomohl mi. Co bylo jisté, že u člověka pomoc hledat nemůžu. Chtěla jsem po lidech něco, co už v jejich silách nebylo. Ale že bych se mohla obrátit k Bohu mě nenapadlo.
Dostávala jsem léky na uklidnění, ale dopadlo to tak, že mě dali do péče lékařů. Nemohla jsem spát, a už ani přemýšlet. Problémy se začaly hromadit a já byla na konci.
S vysílením jsem si sedla a prosila o změnu. Prosila jsem v prázdném pokoji. Koho jsem prosila mi v tu chvíli bylo jedno, ale bylo to hlasitě a s úzkostí. Mé myšlenky se v posledních dnech začaly obracet. Za každou cenu jsem se chtěla spojit s Vranovem, jako kdyby to bylo životně důležité! FATYM byl cíl mé cesty, po které mě Bůh doprovázel. To, že nejsem sama jsem intenzivně cítila. Začala jsem přemýšlet i o tom, že má intuice a schopnost vnímat toho druhého a předvídat nepříjemné situace jsou Boží dary. Uvěřila jsem. Tohle byla situace, kterou jsem zažila poprvé.
Nikdy mě nenapadlo, že se k víře obrátím. Stalo se to, aniž bych se snažila. Velká Boží milost. Má víra se prohlubuje a můj život rozjasňuje. Kalich lásky se vyprazdňuje, ale i naplňuje.
Díky Bohu, díky dětem z vesnice, kde působím, pro kterou teď žiji a všem se kterými spolupracuji.
 

Maria, naše dobrá Matko !

Maria, do Tvé ochrany svěřuji naše děti. Provázej je na všech jejich cestách, buď jim přímluvkyní u svého Syna, buď jim Maminkou, když je moje oči nevidí. Ty je ochraňuj, veď, skryj je pod svůj mateřský plášť!
Toto byla a je moje denní modlitba za naše děti, které nám Bůh svěřil. K ní jsem už nespočetněkrát přidala dík za jejich ochranu.
Bylo to také před jedním prvním květnem. Začínal měsíc Královny máje. Byla neděle. Na louce už kvetly pomněnky, bílé řeřichy, stromy se zelenaly, ptáci už též oznamovali, že je jaro. Šla jsem se projít. Přes všechnu tu krásu kolem, přes vděčnost Tvůrci, který nás tolik každý rok obdarovává, jsem měla v srdci tíseň.
Některé děti už byly ve světě za svými povinnostmi, nejmladší odjel na motorce. Tíseň mě neopustila, ani když jsem se vrátila domů. Navečer nám přijeli říct, že náš syn havaroval a leží v nemocnici. Hned jsme za ním s manželem jeli. Cestou jsme se modlili růženec.
Nevěděli jsme, k čemu přijedeme. Když jsem uviděla syna na nemocničním lůžku, celého zkrvaveného, v bezvědomí a jak se zmítá bolestí, vyvstal mi v mysli obraz. Obraz ze života Matky, které jsem denně svěřovala svoje děti, té nejlepší Matky, jejíž Syn trpěl nevinně, byl zkrvácený, zbičovaný, vysílený ne svojí vinou, nevinný. A říkala jsem si: "Teď, Maria, Ty naše dobrá Matko, vím, jak Ti asi bylo, ale mnohem hůř než mně, když On Ježíš, za dobro, které pro všechny vykonal, před Tvýma očima umíral."
Nevěděli jsme, jak to s naším synem dopadne, byl v kritickém stavu. Když jsem za ním přijela za několik dnů, kdy už mohl mluvit, řekl mi: "Mami, víš proč jsem se nezabil? Já jsem totiž vrazil do zdi kostela." Toto si myslel on, protože kostel byl poslední, co zaregistroval, než na něj dolehl mikrospánek.
Díky Bohu, Matce Marii a obětavosti a pečlivosti lékařů a sestřiček, se syn uzdravil bez následků.
Stále jsem cítila v srdci, že chci jít poděkovat do toho kostela, kolem kterého jel. Trvalo to dva roky, než jsme se tam vypravili. Zjistili jsme si, kdy mívají mši svatou a jeli jsme poděkovat. V blízkém okolí tohoto kostela je poutní kostelík Panny Marie. Chtěli jsme též tam poděkovat Bohu, kostelík byl však zamčený. Půjčili nám ale klíč, abychom mohli dovnitř. Jaké bylo naše překvapení! Uprostřed oltáře obraz Panny Marie a po stranách sochy svatých Petra a Pavla. Zde jsme se ujistili, že Maria, svatí apoštolové a Anděl strážný vyprosili našemu synovi záchranu před náhlou a nenadálou smrtí.
Když jsme z kostelíka odcházeli, setkali jsme se s paní, která nám vyprávěla o historii tohoto poutního místa: Před lety, kdy se ještě vozívalo obilí do mlýna k semletí, jel cestou v údolí rolník s obilím do mlýna. Na voze měl s sebou svoje slepé dítě. To náhle vykřiklo, že vidí světlo, že vidí paní, jak stojí na tamtom pařezu. Ostatní nic neviděli a pasáček, který pásl na louce krávy a slyšel to, švihl bičem přes ten pařez. Dítě zakřičelo, že paní má na tváři bolest. Také na původní soše, kterou nechal dobrý lid z vděčnosti Panně Marii udělat, měla Panna Maria přes obličej jizvu. V kapličce, kde je socha umístěna, vytéká pramen dobré vody.
Byli jsme vděčni Bohu za setkání s paní, která nám historii tohoto poutního místa přiblížila. Uvědomili jsme si, že Matka Boží nás nikdy neopustí, když se k ní utíkáme s důvěrou, a že může být přítomna na kterémkoli místě.
Naši předkové se s důvěrou obraceli k Bohu, k Ježíši, Marii a světcům a také pro nás mají být připomínkou stálé Boží přítomnosti kostely, kostelíky, kapličky a kříže, které oni, často i z nuzných prostředků, postavili i pro nás. Buďme jim za to vděčni a také z úcty k nim tato místa udržujme a posvěcujme modlitbou.
Tuto vzpomínku píši z vděčnosti Bohu a Panně Marii a těm, kteří nám dokázali svoji víru předat.
 

Pouť

Utiš se poutníče!
Přestaň zpívat pokorné písně a zaposlouchej se. Chci Ti vyprávět o zázraku, který se stal v malém městě na jihu Moravy, léta Páně 1996. Je to příběh o dobrodiní temných chvil, které dávají poznat sílu světla. Čti, člověče, ale prosím Tě vzbuď hned na začátku své srdce, protože ten příběh je určen právě jemu. Nesměj se, neučiníš-li tak, zbytečně ztratíš četbou pár minut svého drahocenného času.
Znojmo. Tak se jmenuje to krásné "malé" město. Kdoví, kolika lidem už sloužilo jako kulisa dětství. První hry, radosti a žaly prožíval právě zde i náš hrdina. Byl trochu zvláštní dítě. Od útlého věku ho přitahovaly hrátky spíše s myšlenkami než s míčem. Jestli za to mohlo slabší zdraví, nebo vrozené samotářství, to už ani sám neví. Každopádně svět tu byl proto, aby byl zkoumán. Odpovědi na otázky, které většinou začínaly slůvkem jak, ty neúnavně hledal všude. Kazil si zrak nad knihami, ve škole se pořád na něco ptal.
Časem se jeho zájem obrátil k životu. Lesy za městem se mu otevřely jako druhý domov, stejně tak ve světě neviditelném zaměřil pozornost na přírodní vědy. Otázka následovala otázku, říše odpovědí se rozšiřovala a on vždy, když objevil novou květinu, rychle ji pojmenoval, uložil kamsi do paměti, jako osobní majetek a hůů.... hnal se dál. Závěr studia na gymnáziu přinesl jakýsi pocit únavy. Touha poznávat však vítězila.
Tvrdost přírodního zákona poprvé ucítil na lesnické fakultě. Z dříve obdivovaných a milovaných stromů se staly plnometry, prkna, peníze. Materiál a odpad, inženýrská matematika. Znechucený utekl na hradní zříceninu do lůna lesů a celé léto litoval sebe a svět. Tisíce otázek a odpověď žádná. Tu školu mi byl čert dlužen, říká si. Fakulta přírodovědecká nabízela mnohem víc. Co se týče dřívějších otázek, zdály se být nicotnými vůči nově odkrývaným tajemstvím. Náš mladý vědec vyzařoval zvláštní sílu, spojenou s vášnivou touhou po světě. A pak se něco stalo. Snad za to může ona síla, nebo se spikli andělé a konečně zakročili, nebo skončil čas a začal nový, nebo co já vím, co bylo pravou příčinou. Ta dívka co před ním stála byla jeho ztělesněným snem. Byla krásná a tajemná, něžná i smělá. Ráda se toulala po tichých krajích s hvozdy a hrady na vrcholcích, s čistými potoky, s mlhami a světluškami. Taková ta dívka byla. Dlouho trvalo, než mládencův rozum svolil. Láska si sním už jednou jak se patří zašprýmovala, nechtěl se znovu spálit. Ale asi chápeš, milý čtenáři, jak to s jeho vůlí dopadlo - shořela jak suché listí.
Ta dívka však s sebou přinesla změnu. Už nebyla jen jeho neohraničená svoboda, ptačí volnost. Na obzoru nekonečného nebe se začaly rýsovat hranice, za nimi svobodná vůle někoho jiného. Několik let vládlo zamilované příměří. Ten čas zaplnily vandry do polí a hor, vůně večerních ohňů, ale také dlouhá odloučení a krátká setkání. Běžný příběh - snadná poznámka. Začínala být pro něho vším. Stesk přitom převažoval nad veškerou radostí. Opět přibývalo otázek a ubývalo odpovědí.
Školu dobrovolně opustil, když se přesycen exaktními informacemi začal ptát nikoliv slůvkem jak, ale proč. Věda nabídla jen samolibé teorie a hypotézy. Slepci popisují Slunce, napadlo ho. Aby pochopili život, zabíjejí. Zprotivil si herbáře, ty jedem konzervované hřbitovy, odmítal zabíjet žáby a polomrtvé je věšet za srdce na háček přístroje, který zaznamenává tep až do úplného konce. Tohle je poznání? Byl si jist, že učitelka fyziologie poznává své blízké zcela jiným způsobem. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale nakonec pověsil s úlevou kariéru s vůní formalínu na hřebík. Sbohem vědo! Vrátil se na svou zříceninu mezi veverky, divizny a netopýry. Jediné o čem si myslel, že mu zůstalo byla jeho dívka. Viděli se sice jednou za čas, ale to ho přestávalo trápit. Měl moc rád svou dívku, ale také si zamiloval klid. Byl spokojený a nemyslel na budoucnost. Vždyť vždycky všechno dokázal. Co chtěl, to si vzal, co hledal, to našel. A teď měl vše, co chtěl, klid i lásku. Všechno ostatní ho znechucovalo, unavovalo. Došel k závěru, že svět je nepoznatelný, že jediné co se dá dělat, je nějak ho přežít. Stal se samotářem. Odmítal se učit střílet do lidí, a tak se upsal službě kastelána na zřícenině v postavení civilního služebníka. Nic mu nechybělo. Černí čápi kreslili čarokrásné křivky na modrém nebi, kam oko dohlédlo, všude jen lesy. Vzpomínal přitom na pár tmavých očí, které ho v dálce vyhlížely. Už ale nechtěl změnit zkažený svět, jako když byl malý. Už nechtěl zjevovat nalezenou pravdu ostatním, vykonat něco velikého, něco objevit. Zanevřel na všechno kromě ticha přírody a své dívky. Přestal se ptát. Ani jak, ani proč. Usnul svým nejtvrdším spánkem.
Když mu ta dívka oznámila, že se s ním rozchází, jakoby ještě spal. Nic nechápal, jen matně vzpomínal na jakési hádky, na její smutná slova, kterým se vždycky smál a která přehlížel jako nepodstatný detail. Ale pak se probudil ze svého snu. Kdyby uměl plakat, plakal by. Nezbyla mu ani dívka, ani klid. Nikdo ho nepotřeboval, nikdo nestál o jeho uzavřený svět fantazie a snů, už proto, že nikomu nedovolil do něj vstoupit. Ten večer se pro něj stal nejčernějším obdobím lidských dějin.
U kostela sv. Mikuláše byla tma. Z kvádrů na podpěrných pilířích se odlupovaly tenké plátky pískovce, ve světle pouliční lampy téměř přízračné. Zima pronikala do myšlenek, jaké k němu ještě nikdy nepřistoupily. Sestra té dívky byla tehdy s ním. Pořád něco povídala, chtěla mu nějak pomoci, ale v tu chvíli celý svět pronikal jeho smysly bez povšimnutí. Ve stavu krajního zoufalství cítil tíhu veškeré bolesti, se kterou celý život bojoval. Bolesti ničené přírody, bolesti každé války, bolesti lidské hamižnosti a krutosti. Bolesti zrady a nepochopení. Bolest největší - nevědomí vlastní malosti. Náhle se mu zatmělo před očima a ta tma byla skutečná, a on padal tou houstnoucí tmou a nic neviděl, jen cítil těžkou, tvárnou hmotu, která ho obklopovala a tlačila pořád níž a níž. Ve chvíli, kdy narazil zády na dno, napadlo ho, že jestli bude chtít dýchat, přestane. Hlouběji to nejde. Sbohem Světe. Tady je nicota. Najednou kdesi z dálky přiletělo slovo. Hlas kamarádky se probojoval dovnitř, až na dno hlubiny. Z celé věty zbylo jen jedno jediné slovo, pár hlásek, které prolétly umírajícím tělem jako blesk, jako nejčistší síla. To slovo bylo "odpuštění".
Netušil, co se děje. Cítil jen tlak v zádech, silné ruce, tlačící bezvládné tělo pomalu vzhůru, tlak i rychlost se však zvětšovaly. Otočil se a v úplné tmě uviděl ruce z bláta, jak mu vesele mávají. Pak se otočil zpět a v dálce objevil přímo nad sebou malý světlý bod. Asi se k němu blížil, protože se bod zvětšoval do velikosti mince, pak slunce, které zářilo blíž a blíž a náhle se překvapený, nepochopitelně svěží a plný síly vřítil do světla.
Když se probral, uviděl nejdřív vystrašenou kamarádku a pak se rychle otočil, protože mu z očí vytryskly slzy štěstí. Co dokáže jediné slovo. Největší štěstí roztřáslo celé tělo. Co se vlastně stalo, to snad pochopil až později. V tu chvíli cítil jen obrovskou vděčnost a pokoru. Ten okamžik, kdy odpustil všemu svému zlu a tím ho překonal, nazval zázrakem.
Byl najednou jako vyměněný a spolu s ním se měnilo i okolí. Někdo ho měl za blázna, často ale svou otevřeností nakazil ostatní a ti pak šířili to světlo dál. Dřív sledoval celé hodiny bezmyšlenkovitě i neužitečně temnotu za zavřenými víčky, nyní bez ustání pracoval, nebo rozprávěl s návštěvníky hradu o všem možném. Napadlo ho, že pokud člověk jedná v souladu se svým svědomím, tak žádná práce není marná. A tehdy nevěřil, nýbrž věděl, že se nemýlí. Zároveň s tím zmizel starý problém uplatnění ve společenství lidí, navíc toto poznání vdechlo celému předchozímu životu povznášející smysl. Nyní všechny veledůležité zdary i nezdary představovaly pouze krůčky k tomu jedinečnému slovu.
Přišlo jaro a přijímací zkoušky na zahradní architekturu a krajinářství, obor spojující botaniku s krásou a umění s užitečností. Pocítil šanci využít svých znalostí a sklonů a tak ji využil. Ještě jednu touhu však nosil někde hluboko v srdci. A s přibývajícím Sluncem rostla a sílila až se jednoho krásného předjarního dne vylila z nitra v podobě bláznivého nápadu. Pana šéfa ani nemusel přemlouvat, velkoryse poskytl týden volna a on mohl vyrazit na pouť. Ptáte-li se po příčině tak tady je: touha sdělit všechno té dívce, člověku, který ani netušil co se stalo, a přitom hrál v tomto příběhu jednu ze dvou hlavních rolí. Problémem byl slib, kterým poutník omezil svoje možnosti. Při rozchodu totiž slíbil, že za ní do Plzně, kde studovala nebude jezdit. A že jí nebude volat telefonem. Zbyla tedy jediná možnost - dojít tam pěšky.
Těžko popisovat, co se odehrávalo v nitru člověka, který poprvé v životě přenášel tak velebné poselství k tak milému cíli. S lehoučkým vakem proplouval nejkratší cestou krajinami, které kdysi procházeli společně, s úsměvem zanechával staré vzpomínky na jejich místech a vytvářel nové, o kterých pak dlouze vyprávěl. Ta cesta se tvářila jako jeho život. Na Moravě kvetly sasanky, jaterníky, pupeny habrů rozvíjely šupiny. Vůně dobrodružství - noční probuzení uprostřed pasoucího se stáda divočáků. Jeden se při útěku drsně otřel o spací pytel. Těžko se pak usínalo. Na Vysočině sněhová pole, chlad, hnědá slehlá tráva. Syrové ostré slunce osvětlilo studánku v mechatém smrčí. Za rozvodím opět přibylo tepla. Někde na začátku kraje rybníků tušil losy a budoucí borůvky. Nejkrásnější obraz - podvečerní světlo, odrážející se na kolejnicích. A pak kraj mlh a rybníků, temných borových lesů. Ticho a déšť, líbezné vesničky, za nimi bájná Vltava. Brdy - dřevěná vyřezávání, v Tálíně hrdá prodavačka. Všude slunce i déšť. Blatouchy. Ty čtyři dny největšího míru byly do posledního okamžiku naplněny smyslem a radostí, nikdy takovou nepocítil. Jasná cesta, ze které se neuhýbá a jasný, pevný cíl, umlčely i tu nejmenší pochybnost. Plzeň ho uvítala atmosférou velikého města, hlučného a šedivého, které však přesto pokaždé rád navštívil. Ale takovou radost a očekávání, které ho tam přivedlo tentokrát, takové ještě nepocítil. Hned na první ulici se usmál - právě uviděl rozkvétat první třešeň.
Na internátu seděli a povídali. On mluvil mnohem víc. Řekl bych, že tenkrát spolu naposled mluvili upřímně. Tehdy byl přesvědčen, že mu ta dívka také odpustí a že se k němu jednou vrátí. Čas nehrál žádnou roli. Když všechno řekl, odešel a od té chvíli žil nadějí.
Milý čtenáři. Co se stalo potom, to je na další dlouhé vyprávění. Náš hrdina časem opět podlehl chtění a svévoli, vyměnil poznání za slepou naději a určil hranice své víře. Začal usilovat o něco, co si nelze vzít, co lze pouze dostat darem. Tehdy svou lásku ztratil napořád. Znovu se ocitl ve stínu noci, tentokrát ani ne hluboké, jako spíš dlouhé, ale pak pořád víc vzpomínal na to, co prožil tenkrát na jaře, kdy ho svěží vítr laskal po tvářích. Zdály se mu zvláštní sny, všední zázraky mu neustále něco připomínaly. Přes svou samotu měl zvláštní pocit, že není ve svém světě sám, že má někoho, kdo mu neustále pomáhá. Kdo trpělivě a nezištně trpí s ním.
Asi před rokem Ho poznal.
Nevím, zda zrovna seděl na své oblíbené skále, v lesním tichu anebo v chrámové lavici. Vím ale jistě, že se po dlouhé době rozplakal.
 

Pán Bůh zaplať za uzdravení

Můj příběh začal takto. Když jsem se ráno v 5 hodin vracel z noční směny, přepadla mě břišní nevolnost. Protože se situace nezlepšila ani v poledne, dal jsem na naléhání manželky a zajel jsem k doktorovi. Paní doktorce se mé břicho nějak nezdálo a poslala mě na vyšetření do nemocnice. Zde na ultrazvuku konstatovali, že uvnitř něco je, ale neví co. Pro jistotu jsem již na další vyšetření nešel, ale na přepravu mi přidělili postel na kolečkách. Domů mě již nepustili a tak jsem v nemocnici strávil noc. Ráno mi paní primářka oznámila, že z operace mají obavu a tak mě raději pošlou do Brna. Zde jsem absolvoval další vyšetření a instalovali mi i novou postel.
Večer přišel docent Rovný zkontrolovat pacienty a když četl můj chorobopis, tak zrušil na další den operace, že budu mít tu čest jít na operaci jako první. Další den by už nebylo koho operovat. A tak jsem v 8.20 ráno najel na operační sál. Operace trvala 8 a půl hodiny a já jsem se probral až pozdě odpoledne. To jsem se dozvěděl, že vyřízli cystu o váze 4,5 kg a mimochodem mi spravili i 2 kýly. Rekonvalescence se v nemocnici protáhla na 3 týdny. To už břicho přišlo k sobě a začalo pořádně bolet. Nejdříve tedy přišly na řadu injekce a pak prášky proti bolesti. To bylo dost špatné. Člověk by udělal cokoliv, aby se té bolesti zbavil. Navíc přišli doktoři s tím, že při laboratorním rozboru našli rakovinu. To člověka opravdu potěší! Asi se za mě dost lidí modlilo a též mše svatá byla sloužena za uzdravení a tak jsem se z krize dostal.
Následovalo 10 cyklů chemoterapie. Ze začátku to organismus nesnášel, bílé krvinky byly pod minimální hranicí. Po podání náhradních injekcí se tělo pomalu přizpůsobilo. Nejhorší bývala injekce proleukinu. To na vás do dvou hodin po podání přijde zimnice. Za další dvě hodiny se z ní dostanete a začne horečka. A takto se to střídá až po dobu 12 hodin, dokud účinek nevyprchá. Pro sadomasochisty mohu vřele doporučit! Při posledních dvou cyklech už toho mělo i tělo plné zuby a snášelo injekce čím dál hůř. Při desáté dávce jsem se zařekl, že už další dávku absolvovat nebudu, to už bych nevydržel. Naštěstí byla poslední. Chemoterapie trvala celý rok.
Aby se tělo zmotalo, tak jsem dostal předepsány lázně. Při úvodní prohlídce se zjistilo, že chemo narušilo zbylou ledvinu a ta filtruje o 25 méně, než je minimální hodnota. Po 3 týdenní léčebné kůře se hodnota zhoršila na -41. To už bylo dost špatné. A tak přišla tvrdá dieta. Místo mléka pít vodu nebo minerálky, místo masa a bílkovin jíst sójové maso. To je další gól! Všichni ostatní mají v neděli vepřový řízek a já se cpu sójovým masem. No co, už jsem si zvykl.
Po půl roce už se ledvina po tom chemickém šoku tak zmotala, že jsem se částečně mohl vrátit k normální stravě. Za dalšího půl roku pak přestal hnisat poslední steh. Nyní při kontrole mi bylo řečeno, že všechny výsledky jsou negativní a organismus se tak zotavil, že bych se mohl vrátit do práce. I paní doktorka byla překvapená, že po tom všem jsem se tak spravil. Zaplať Pán Bůh, sám bych to už asi dávno vzdal.
 

Pouť do Mariazell
(11. září 1999 pořádaná FATYMem)

Ráno, když jsme odjížděli na pouť do Mariazell, ptal jsem se manželky, co jí mám od Panny Marie z Mariazell přivést. Odpověděla, že svěcenou vodu a přibalila mi do kabelky lahvičku. V Mariazell jsem našel pramen svaté vody, nabral jsem, poděkoval a v pořádku přivezl domů. Manželka se večer napila a zbytek postavila na noční stolek. Musím připomenout, že měla na lýtku bolest, kterou půl roku léčila, avšak bez výsledku, nemoc se šířila dál. Když se ráno probudila, říká - já si tu nohu potřu tou svěcenou vodou. Večer mě volala a říká: "Mě už se ta noha zahojila!" Bolest byla zaschlá, potažena jakoby tenkou kůží. V té chvíli jsme si uvědomili, že se stal zázrak. Do tří dnů se celá bolest zahojila a dnes není ani sebemenší stopa po této téměř nevyléčitelné chorobě.
 

V Otcově náruči

Ráda bych se s vámi podělila o jednu nevšední maličkost, která se mi přihodila s Bohem v neobvyklou dobu na zcela neobvyklém místě. Mým cílem není obracet čtenáře na víru, ale spíše vést k zamyšlení, jestli je nám Ten, kterému říkáme Bůh a více či méně v něho věříme, skutečným Otcem ve zcela konkrétních životních situacích, anebo jestli je pro nás jen vzdáleným Bohem, který odkudsi ze shora přísným okem pozoruje naše lidské počínání.
Každý z nás má o Bohu různé a často bohužel falešné představy, které se utvářejí celý náš život. Už od dětství na nás působí mnoho vlivů, které podstatně ovlivňují naši často podvědomou představu o Bohu. Jsou to především naši vlastní rodiče, sourozenci, lidé okolo nás, přátelé, životní partner a další okolnosti našeho života...
 Pro mě je však Bůh zcela věrným a blízkým Otcem, kterému mohu plně důvěřovat na všech cestách svého života. Právě o tom vypráví tato maličkost, která mě dokonale přesvědčila o Otcově péči a starostlivosti o nás. Přihodila se před rokem na maturitním večírku, kde jsem oslavovala maturitu společně se svými spolužáky. Jak to tak bývá, vybrali jsme si podnik nazvaný "ROCK DEPO" ve Velkém Meziříčí. Tam jsme se trochu "rozšoupli", ale za chvíli nás to omrzelo. Museli jsme změnit vzduch. Společně s našimi učiteli jsme se přestěhovali na diskotéku nazvanou "FLORIDA". Miluji tanec a protože hrála skvělá hudba, perfektně jsme si zatancovali. Nevím jak vy, ale já na tom nevidím vůbec nic špatného. Většinou mě na takových místech ale drtí vyhaslé a prázdné oči všech přítomných, koketování holek a hrubost kluků. Mám oči otevřené a vidím, tak prostě tančím a modlím se zároveň...
 Asi po hodině začala hrát nepříjemná, ubíjející hudba a navíc začal striptýz! Úplné zašlapání a zničení lidské důstojnosti. "Ne, tady už déle nemohu zůstat," rozhodla jsem se okamžitě odejít s vědomím toho, že teď, ve dvě v noci, se prostě nemám jak dostat domů, do Měřína. Zbývalo mi jen několik možností a z nich byly všechny nerealizovatelné: Na taxík jsem neměla peníze, jít na faru někoho budit se mi vůbec nechtělo, priváty u známých byly zamčené a nedobytné, v Nonstopu přeplněno...autobus jel až v pět...sama uprostřed noci...
 "Tak a co teď ?" Začala jsem se modlit a přitom jsem se procházela po ulicích. Byla mi dost velká zima, měla jsem jen tenké šaty a začala padat rosa... Jako každá holka jsem věděla, co se mi může všechno přihodit a i když jsem dost velký strašpytel, tehdy jsem se nebála, snad právě proto, že jsem se modlila. Zabloudila jsem na jedno sídliště, ta zima už byla opravdu nesnesitelná! Při vzpomínce na tu chvíli to pro mě byla bezvýchodná situace. Najednou mi ze srdce vytryskla tato vroucí prosba k našemu Otci: "Tati," prosím Tě, nějak mě odsud dostaň!!!" Někdy je velmi těžké vyslovit takovouto větu s opravdovou důvěrou, zvlášť, když je situace bezvýchodná. Tehdy jsem ji ale vyslovila a dál už jsem nad ničím nepřemýšlela. Z ničeho nic, asi 60 m ode mě vyjelo ze zatáčky auto. Jestli jsem se předtím nebála, tak teď už jsem dostala pořádný strach, zrychlila jsem a pokusila se zahnout do zatáčky, aby mě to auto nevidělo, ale naštěstí už bylo pozdě, to auto se řítilo přímo ke mně...No, nejsem hloupá? Tak já chci po Otci, aby mě odtamtud dostal a když je záchrana na cestě, tak já utíkám... Auto zastavilo přímo vedle mě, byla to policie. Z otevřeného okna vykoukl překvapený policajt s otázkou: "Slečno, co tady děláte?" Upřímně jsem odpověděla, že čekám na autobus. Oba dva policajti se na mě koukali jako na mimozemšťanku. Když si na to teď vzpomínám, musím se smát. Doposud ale nevím, kdo byl vyjevený víc, jestli já z nich nebo oni ze mě... Nicméně hlavně, že po naší krátké konverzaci jsem nasedla do jejich auta a jako správná "diskotéková šoumenka" jsem byla unášena v policejním vozidle kolem FLORIDY rovnou domů. Teď ale vážně. Při mém srdečném rozhovoru s policajty a vysvětlování mé patové situace se jeden z nich najednou zarazil a zeptal se mě: "Víte vy vůbec, co se vám mohlo stát? Nedávno jsme tady měli jedno znásilnění." Nic jsem na to neodpověděla. Bez toho, že bych celou situaci nějak zlehčovala, vím, že tehdy se mi nemohlo stát skutečně vůbec nic, protože jsem měla neochvějnou jistotu, že jsem v Otcově náruči a že mi ani jediný vlas z hlavy nespadne bez Jeho vědomí...
 V životě každého z nás je však mnohem více závažnějších, často neřešitelných situací. Nechci nikdy zapomenout na to, co pro mě v mém životě Bůh učinil, ať už se jedná o tuto malou příhodu nebo o jeho zásah v mnohem těžších chvílích. Bůh je pro mě drahým Otcem ve chvílích, kdy se směji, pláču nebo nadávám, ať běžím nebo stojím, ať jsem plná vděčnosti nebo ať se vztekám, ať se raduji nebo ať si myslím, že už to dál nejde, stále zůstává důvěrně blízkým Přítelem. Přála bych vám všem a také sama sobě, abychom se neustále zbavovali našich falešných a životem deformovaných představ o Něm a abychom ho hledali a nalézali v našem každodenním všedním životě takového, jaký skutečně je, jako Někoho, kdo je nám blíž než my sami sobě....
 

Víc než jsem prosila

V roce 1968 jsem utrpěla komplikovanou zlomeninu kotníku pravé nohy. Noha mě zůstala nepohyblivá, chodila jsem o francouzské holi s bolestí a velmi špatně. Následkem toho se mi křivila páteř. Od toho jsem měla velké bolesti v zádech a u srdíčka. Mrtvily mě obě ruce. Ráno jsem je měla mrtvé až po lopatky a dál jsem je necítila vůbec. Soudní lékař mi řekl, že dostanu invalidní vozík. Dne 5. 5. 1998 jsem jela na pouť do Medžugorje a prosila jsem Pannu Marii, aby mi pomohla, abych to všechno vydržela. Panna Maria mě vyslyšela a pomohla mi. Noha se mi začala v kotníku pohybovat a chodila jsem bez hole a bez bolesti. Nebolí mně v zádech ani u srdíčka a ruce mám zdravé. Vůbec mi netrnou a všechnu práci můžu dělat.
Léta jsem trpěla chronickým zánětem průdušek. Záchvat kašle mi trval celou hodinu i déle. Snažila jsem se chodit alespoň v neděli do kostela a pokaždé jsem musela na chvíli odejít. Moc jsem toužila alespoň jednou být na celé mši svaté. Toto přání jsem měla několik roků. Pak se mi začaly průdušky pomalu uzdravovat a od roku 1996 jsem už nebyla s průduškami vůbec nemocná. Takže jsem mohla začít jezdit na pouť do Medžugorje. Přivezla jsem si od Panny Marie úplné uzdravení a když jsem šla později na kontrolu, tak lékař řekl, že jsem úplně zdravá.
Vzdávám díky Panně Marii a Pánu Bohu a píši to jako svědectví a povzbuzení druhým.
 

Jedno nenadálé spadnutí, aneb život je dar

Život je dar a to nejcennější si nemůžeme vynutit, uzurpovat, ale můžeme jen za něj děkovat. Toto Vám chci povědět ve skutečném nevšedním příběhu a velké zkoušce víry, kterou jsem prožila se svou rodinou od adventu až do velikonoc. Žili jsme spokojeně s manželem a s třemi dětmi, s běžnými starostmi před vánocemi, jako každá jiná rodina. Měla jsem tehdy tři děti. Františku, Luboše a Dominika. Dominik byl třetí dítě, které mělo za měsíc oslavit druhé narozeniny. Byla jsem zaměstnaná prací v domácnosti, děti byly kolem mě v kuchyni, když Dominik stojící na židli přes ni přepadl na zem. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, Dominik jen trochu zabrečel, jinak reagoval normálně. Za nějakou chvilku začínal být ospalý a bezvládný. Po deseti minutách se mi to zdálo být podezřelé a zavolali jsme doktora. Nejprve z Benešova, ten zavolal pohotovost z Boskovic. Jen co přijela pohotovost, lékař diagnostikoval krvácení do mozku. Neváhal a zavolal záchranku z Brna. Netrvalo dlouho a blízko našeho domu přistála helikoptéra. Naložili Dominika a odletěli jsme do dětské nemocnice v Brně v Černých Polích, kde byl hned operován. Večer jsem se vrátila domů z Brna, a ještě v noci jsem volala znovu do nemocnice, jak dopadla operace. Stále jsem byla v mysli ve spojení s Dominikem, probírala jsem, proč se to stalo a co jsem já zanedbala. To vše jsem prokládala úpěnlivými vzdechy, snad by se to dalo nazvat střelnými modlitbami. Tím, že jsem se stále vracela k tomu, jak se to stalo, ještě více jsem se do toho zamotávala. Obviňování sebe, litování Dominika, a z toho mi pomáhala vybřednou starost a práce a také modlitba.
Když jsme spolu s manželem Dominika navštívili, nebylo to lehké setkání. Byl po první operaci, vypadal jako mrtvý, nehybný, rytmy mozku byly ztlumeny. Na hlavě měl různé sondy, ostříhán dohola, z hlavy mu odsávali krev a nějaký mok. Po druhé operaci to bylo ještě horší. Bylo to o vánocích na Štědrý den. Všichni křesťané si připomínají příchod nového života, narození Ježíška, a přede mnou skomírající život, se kterým jsem nemohla ani slůvko vyměnit. Poprosila jsem doktorku, jestli by Dominik mohl u sebe mít svaté obrázky, medailku a vodu z Medžugorje. Doktorka byla sice nevěřící, ale vyhověla mému přání a nadále po celou dobu byla velice laskavá a vstřícná kdykoliv nám pomáhat, když bylo potřeba. Měla jsem z tohoto malého úspěchu radost a zároveň to byl tentokrát jediný malinký dárek pro Dominika k vánocům. I když se z toho nemohl přímo těšit, nějaký význam to mělo. Doktor chirurg byl vůči mně poněkud bezcitný, jako by mi dával najevo mou špatnou péči o dítě, nebo snad čekal uznání či nějakou zvláštní odměnu. Jeho přístup mě bolel, ale tu radost určitého duchovního úspěchu mi nemohl vzít.
Tato událost se silně dotkla blízké rodiny a samozřejmě také našich příbuzných. Dokázali jsme se semknout více než obvykle, a také sousedé a mnoho dobrých duší z naší vesnice a okolí nás podporovali a věřím, že se za Dominika upřímně modlili. Často jsem přebývala v Brně. V nemocnici jsem nemohla přenocovat. Abych mohla delší dobu být u Dominika, tchýně mi řekla o možnosti přespat u její sestřenice, paní Kozlovské, bydlící nedaleko autobusového nádraží Zvonařka. Kupodivu jsme se už znaly z nějaké pouti k Panně Marii. Připadala jsem si u nich jako doma. Každé pondělí se u nich scházeli lidé ze společenství Večeřadla P. Marie. Plna vděčnosti za tuto duchovní útěchu a posílená nadějí jsem odcházela s novou odvahou do nemocnice. Návštěvu do Brna jsem si většinou upravila tak, abych mohla i do společenství. Přijížděl sem i jedenkrát za dva týdny kněz P. Jaroslav Stříž, který se za Dominika modlil a sloužil za něj několikrát mši svatou.
Určitý zvrat nastal ve mně i v celém příběhu, když jsem dokázala Bohu odevzdat celou situaci a přijmout i tu druhou, horší alternativu. Vždyť Hospodin je skutečným dárcem života a má nejvyšší právo rozhodovat o délce a způsobu života. Dominik byl stále v komatu, ležel jako mrtvola, nekomunikoval. Po uplynutí asi 25 dní se zdravotní stav Dominika mírně zlepšil, měl již otevřené oči, což mi způsobovalo další drobnou radost. V této době jsem se dozvěděla, že nám Hospodin daroval další dítě (Marečka). V této situaci není jednoduché přijmout takovou zprávu, Hospodin mi ale dával duševní klid, abych v požehnaném stavu dokázala vše zvládnout v pohodě. Na Dominikovy narozeniny jsem se opět rozjela do Brna. Nejprve jsem se zastavila na Večeřadlo P. M. pro posilu ducha a druhý den jsem šla s napětím na pooperační oddělení. Dominika vyživovali sondou přímo do žaludku, zakrňoval mu hrtan, nepohyboval rukama, nohama, ani hlavou. Lékaři mně strašili, co všechno komplikuje jeho stav. Mám se připravit na vše. Nebylo to snadné přijmout.
V tomto zápase o život Dominika jsme se s dětmi modlili vroucněji než obvykle. Manžel se s námi sice společně nemodlil, bylo však vidět, že svým způsobem na něj myslí. Zajímá se, není mu to lhostejné a také pod vlivem těchto událostí věnoval mnohem více pozornosti celé rodině. P. Stříž znovu sloužil mše za Dominika. Nemalou radost a posílení naděje mi způsobilo to, že Dominik při jedné návštěvě polkl, to znamenalo, že hrtan a trávicí ústrojí funguje.
Po nějaké době jsem zase přijela do Brna navštívit Dominika. Před tím jsem se, jako obvykle zastavila na Večeřadle P. Marie, abych se duchovně posílila, neboť vyhlídky nebyly valné. Druhý den ráno jsem nejprve zavolala doktorovi, jak se situace s Dominikem má. A další rána. Doktor mě informuje, že Dominik zřejmě zůstane slepý, že to není možné, aby tak dlouho nereagoval na optické vjemy. Zůstala jsem tehdy v Brně ve stálém kontaktu s Dominikem. Snažila jsem se být více u něj v této těžké chvíli. Samozřejmě jsem zápasila ve víře přijmout danou situaci a jak to Dominikovi říci. V této chvíli a také již dříve, když Dominik nejvíce zápasil mezi životem a smrtí, mně P. Jaroslav Stříž pomohl odevzdat Dominika do Boží vůle, aby Ježíš Kristus, lékař nad všechny lékaře, jej léčil a použil zdravého či nemocného k tomu, jak jej volá Bůh. Tehdy jsem si uvědomila, jak snadno a lehce se nám běžně vyslovuje část z modlitby Otče náš - "Buď vůle tvá", často vychází jen z úst, a ne ze srdce. Tenkrát to nebylo snadné, tak lehce přejít tuto část modlitby. Nikdy před tím jsem se snad modlitbu Páně, tak vroucně nemodlila. Kolik bolesti, úzkosti a zároveň naděje jsem tenkrát pocítila při vyslovování této modlitby.
Nějak mě stále víc přicházelo na mysl, že Bůh je pánem života, když už dal život Dominikovi a také to částečné zlepšení. Určitě ví proč je to tak, jak je. Prosila jsem za smíření sebe i blízkých, jestli jsem něco opomněla a postupně rostla i důvěra v Boha. Zlom nastal, když jsem dokázala přijmout i to, že se budeme o Dominika rádi starat, i kdyby zůstal slepý. Po třech až čtyřech dnech u něj strávených mi Bůh připravil velikou radost, když jsem zjistila, že Dominik vidí, vnímá věci kolem sebe zrakem. I když jsem spolu s Dominikem prožívala na oddělení chmurné chvilky, obzvláště pak při cvičení jeho ochrnutého tělíčka. Ten pláč plný bolesti mně dost ničil, ale věděla jsem, že musíme tuto námahu podstoupit, aby mohl Dominik zase chodit a pohybovat rukama. Radost, ze znovunabytí zraku byla veliká. Všechny ostatní starosti a bolesti šly stranou. Stále byl ještě holohlavý, čekala ho ještě další menší operace na zavedení tzv. šantu na odvod moku z hlavy. Vyhlídka, že bude mezi námi doma se o mnoho zvýšila, všichni jsme se na něj těšili. Dva týdny před velikonocemi doktoři nechtěli ještě propustit Dominika domů ani na návštěvu, kvůli možným komplikacím. Tehdy s doktory nebyla řeč o nějakém propuštění. Až po rentgenu, na první pátek před velikonocemi, mi sestra sdělila do telefonu, že je vše v pořádku, a že si můžeme pro Dominika přijet. Nemohli jsme tomu uvěřit, že je to pravda, po tak dlouhé a beznadějné situaci, po týdnech v komatu, je Dominik zase mezi námi. Ty velikonoce jsme prožili ve větší vděčnosti Pánu za vše co pro nás udělal. Také k sobě navzájem jsme byli družnější než jiné velikonoce.
Konfrontace našeho příběhu s Dominikem a s největšími křesťanskými svátky, i když možná v opačném pořadí, vánoce - určitý zmar života, ztráta syna, sebe a velikonoce - nalezení nového života, nás vedla k hlubšímu prožívání těchto událostí společně s naším životem.
Chci napsat, jak nám víra pomáhala zvládnout danou situaci a nerezignovat, i tehdy, když vše vypadá bez vyhlídek k lepšímu. Učí nás více všímat si radostí drobných všedních věcí, jako je polykat, vidět, mluvit, hýbat rukama i nohama - to vše jsou nesmírné dary, které když správně využíváme nás velice sbližují. Víra nám pomáhá přijmout to, co od nás vyžaduje život, často je to kříž nám daný od Boha, Svrchovaného vládce, který moc dobře ví, proč nás provádí touto zkouškou. Učí nás žít v odevzdanosti, umírat svým představám, abychom pak žasli nad jeho podivuhodnými věcmi a vážit si jeden druhého, ať je jaký je. To vše by bylo velice těžké bez společenství druhých, kteří nám pomáhali se s tím vyrovnat, najít potřebnou sílu. Čas modliteb a oběti nebyl zbytečný, neboť jsme nalezli větší víru a cestu blíž k sobě navzájem. Dominik je nám stálou a živou výzvou nezapomínat a žít ve vděčnosti za všechno, co jsme od Boha dostali.
Život je dar.
 

Můj zážitek s Bohem

Pocházím z věřící rodiny, která mě vždycky vedla k Bohu. Jako miminko mě pokřtili a ve dvanácti letech jsem přijala první svaté přijímání. O pár let později mi pan biskup udělil svátost biřmování.
V mých 16-ti letech mě začaly přitahovat diskotéky a to byl začátek mé špatné éry. Když jsem tak chodila po těch zábavách, pomalu ale jistě jsem ztrácela kontakt s Bohem. Už pro mě nebyl důležitý, prostě jsem ho nepotřebovala. Má docházka do kostela byla jen v neděli a to ještě s velkým přemáháním. Jak to tak chodí, začala jsem asi v 18-ti letech toužit po klukovi, který by mě měl rád. Předtím mi stačilo blbnutí s holkama a kluci nám vůbec nechyběli - vyřádily jsme se i bez nich. Když už to nějakou dobu trvalo a žádný kluk nebyl k mání, hrozně mě to deptalo. V návalu vzteku jsem jednou řekla: "Bože, jestli nebudu mít hned kluka, tak už načisto s vírou skončím." A představte si, ten den byli k mání hned tři. Od té doby nebyla o kluky nouze. Po nějakém roce mě chození na diskotéky přestalo bavit a kluci, kteří stáli jen o pobavení nudit.
Jednou se mi naskytla možnost jet vařit na chaloupky, které probíhaly v křesťanském duchu. Moje nadšení nebralo konce a hned jsem se rozjela ještě na jedny, kde jsem asi po třech letech přijala sv. zpověď. Bylo mi tak nějak zvláštně. Postupem času pro mě začal být Bůh hodně důležitý a už jsem si nedovedla život bez něj představit. Asi po půl roce se mé vzpomínky začaly vracet na začátek mé obnovy víry. S hrůzou jsem zjistila, jak ošklivě jsem si u Boha vydupala svoji vůli a On, z veliké lásky ke mě mi ji splnil.
Dennodenně teď děkuji Bohu za šanci žít vírou i přesto, že jsem žila tak hrozný a prázdný život, kdy mě zajímalo pouze mé Já. Můj život teď dostal nový směr a smysl, který mě zcela naplňuje. Dennodenně mi Bůh ukazuje, jak mě má rád a řídí moje kroky. Poznala jsem, v čem spočívá pravé lidské štěstí a to je, že člověk byl stvořen aby miloval a byl milován. Jedině Bůh může člověka milovat bezmezně, protože nás stvořil ke svému obrazu a záleží jen na nás, jestli mu na jeho lásku odpovíme tím, že ho budeme též milovat. Já osobně můžu potvrdit, že stojí za to jít za Bohem!!!
 

Jiřík

Vždy po prvním svatém přijímání jsem dbala, aby si dítě vykonalo 9 prvních pátků (tj. svatá zpověď + svaté přijímání - znamenají velké přísliby). Všechny děti byly zbožné a dobře se učily, ale jeden syn Jiřík začal odpadat na studiích, až přestal úplně chodit do kostela a na víkendy raději zůstával v Brně. Udělal dvě vysoké školy a mě říkal: "Ty máš tu víru tak důvěřivě prostou." Hodně jsme se za něho modlili a důvěřovali Bohu.
Po revoluci jsem se dostala ke kazetám P. Kodeta a pouštěla jsem je nenásilně, ale tak, aby i Jiřík něco zaslechl. To už byl zvěrolékařem a u případů mu z vděčnosti nabízeli alkohol. Moc jsem tím trpěla a měla strach, aby někoho nepřejel autem. Že se zabije Jiří, o to jsem strach neměla, důvěřovala jsem Pánu Ježíši, že má první pátky.
Po čase, když jsem mimochodem v jeho přítomnosti zase poslouchala kazetu, řekl Jiřík: "Tomu člověku to pálí, s tím bych se chtěl seznámit." Nebylo nic snazšího, domluvit telefonem schůzku. Přijel z Vydří velice nadšen, dovezl si nějakou literaturu, kazety a sám občas zajel za P. Kodetem.
Po několika schůzkách se celou noc připravoval na svatou zpověď. Od otce Vojtěcha se vrátil jiný člověk - můj Jiříček. Teď se snažil sám evangelizovat. Kupoval knihy, kazety posílal kamarádům. Na poště aby bylo nečitelné razítko a zásilka tak splnila svůj účel. Časem se zase připravoval na svatou zpověď a volal domů z asi 50 km vzdáleného městečka, že právě vykonal svatou zpověď. Když dojel, všimla jsem si, že chraptí. On ale říkal: "Mami, to nic, to do rána přejde." Ráno nevstával, a když ho šel druhý syn vzbudit, Jiřík byl mrtev. Plicní embolie. Volala jsem knězi, tem mi potvrdil, že minulý den syna vyzpovídal, svatá zpověď byla usebraná. Když jsem to oznámila otci Vojtěchovi, tak mi řekl : "Vidíte maminko, že Bůh vždycky své sliby plní." Synovi bylo 31 roků, byl svobodný a jsou to 4 roky.
Pane děkuji Ti a nikdy Ti nepřestanu být vděčná za Jiříka.
 

Jeli jsme z Mašůvek

Jeli jsme v lednu na první sobotu do Hlubokých Mašůvek na pouť. Manželé a teta. Na zpáteční cestě, bylo velké náledí, jsme dostali smyk a řítili se ze dvoumetrového srázu. Manželka volala Boha Otce, teta Pannu Marii, muž se snažil ovládat auto. Je zvláštní, že teta seděla na pravé straně a my jsme se nepřevrátili, projeli strouhou a zastavili v oranisku. Vůbec nic se nám nestalo, ani autu. Vyjet se vůbec nedalo. Manžel šel asi 2 km pro pomoc. Seděli jsme s tetou v autě a modlily se růženec. Jelo kolem auto plné mladých a zastavili, že nám pomohou. Jejich kamarád, že v těch samých místech sjel a auto se rozlomilo na půl. Říkali: "Vy pěkně začínáte, je 2. 1. a už havarujete."
Manžel sehnal pomoc, vytáhli nás a my děkovali Bohu a pokračovali v cestě. Doma čekala sestra, kterou bolely záda, takže nejela. Když jsme dlouho nejeli, tak si říkala: "Je první sobota, to už jsou v nebi." Když jsme za měsíc jeli zase do Mašůvek a zastavili u srázu za světla, teprve jsme viděli tu hloubku a ten zázrak, že jsme s Boží pomocí vyvázli.
Dostává se nám tolik milostí, že nestačíme dost Bohu děkovat za záchranu i za každý den. Díky Pane!!!
 

Moje svědectví

Koncem května jsem upadla na zahradě a narazila si rameno. Když jsem do rána nemohla spát, sjeli jsme ráno na rentgen. Po zrentgenování mě lékař řekl: "Rameno zlomené není, jen naražené, ale nelíbí se mi vaše plíce." Okamžitě zavolal na plicní a paní doktorka si vyžádala další hloubkové rentgeny plic. Brala jsem to jako legraci, ale když už byl hotový šestý snímek a paní doktorka akutně objednávala CT (tj. tunel) a nahlásila mě do nemocnice na příjem, to už mi tlak pěkně vyběhl.
Věděla jsem, že je to vůle Boží, ale nedokázala jsem to dát Pánu dost radostně, stále mi tekly slzy. Na pravé plíci byl rozsáhlý nález. Prodělala jsem různá vyšetření. Užívala prednison a antibiotika. Po čtrnácti dnech rentgen ukázal, že je snímek nepatrně lepší a byla jsem z nemocnice propuštěná. Byla za mne sloužená mše svatá, modlily se za mě na Proglasu, a v Hlubokých Mašůvkách na pouti. S manželem jsme hned začali novénu ke svaté Anežce.
Již třikrát jsem byla na kontrole a snímky jsou dobré. Nález úplně vymizel. Bože díky, a pak že zázraky nejsou!!!
 

Poslání

Pan Jan si koncem roku 1998 zakryl pravé oko a zjistil, že na levé vidí napůl a i na ucho neslyší. Hned byl hospitalizován a vyšetřován. Modlili jsme se novénu k Božímu milosrdenství. Byl věřící a věděl, že má v nemocnici poslání.
Na víkend zůstal na pokoji sám, jeho spolupacient měl propustku. V sobotu se pan Jan procházel po chodbě a uviděl na pokoji číslo 2 starého pána. Šel ho navštívit, povídali si. Dědečkovi bylo 88 let a byl po operaci zákalu, dožíval u dcery. Paměť mu dobře sloužila. Pan Jan ho začal pozvolna připravovat na svátost smíření. Ale v neděli stařeček nějak ochabl. Jan se za něho modlil. Večer se vrátil jeho spolupacient zpět z domu v horečce a Jana hned překládali, aby se nenakazil. A světe div se, na dvojku. To už byla poloviční výhra a v pondělí stařeček svolil, že svátost smíření přijme. Ve středu opravdu, když přišel na oddělení kněz, stařečka vyzpovídal a udělil mu svátost nemocných.
Pan Jan byl propuštěn domů, na ucho stále neslyší, má se vyvarovat hluku. V oku má narušený nerv a chodí na kontroly. Ví ale, že Pán chtěl, aby řekl ano na přijetí do nemocnice. Ještě v nemocnici vytvořili skupinku a modlili se růženec. Pane díky!!!
 

6. dubna 1996

Jsem z nevěřící rodiny. Doma se o Bohu a víře vůbec nemluvilo.
Jako malá jsem se v noci potají modlívala. Nebyla to modlitba Otče náš, nebo Zdrávas Maria, ale byly to vždy slovní modlitby, modlitby malého dítěte. Modlitby byly asi takové: Slovní modlitba, díky, prosby, posílání pus, abych Bohu poděkovala za všechno, co pro nás lidi udělal.
Po delší době mi kamarádka Marie nabídla, jestli s ní nechci jít do náboženství. Já prvně odmítala, ale pak že půjdu. Náboženství dopadlo dobře a tak jsme ten den šly i do kostela. Po delší době mi řekla: "Hele, když jsi tam seděla a koukala, tak jsem si říkala: "Ta z toho kostela uteče, ale ty jsi po mši říkala: to bylo super." A pak už to šlo samo od sebe. Kostel byl můj druhý domov.
V září jsem nastoupila do náboženství a rok na to přišel křest, sv. přijímání a také sv. biřmování, protože už mi bylo 15 let. Bylo to 6. dubna 1996 v kostele sv. Štěpána v Hrušovanech nad Jevišovkou, tedy na Bílou sobotu. Na tom měl zásluhu otec Stanislav Tvarůžek. Krásnou větu mi řekl kamarád: "Hele Radko, když teď vyjdeš z kostela a zajede tě auto, tak budeš hned v nebi." Prostě krásná věta, taková uklidňující.
Jméno na křest mi vybrala máma. Tedy musela si vybrat jedno jméno z pěti. Vybrala Marii, na biřmování jsem si dala svoji Ritu, věděla jsem koho si dám, ale vybírala jsem jako bych nevěděla.
Asi o rok později jsem nastoupila na církevní střední školu Svaté Anežky České v Odrách takže víru pořád pronásleduji a ona mě. Také zdatně pomáhám na chaloupkách jako vedoucí, v kroužcích nebo suplování za sestru Karmelu v náboženství.
A co dál? Říkám, že je to v Božích rukou. Ale mám sen, tajný sen. Dnes bude poprvé zveřejněn, zatím to ví asi 6 lidí. Ten sen je jít pracovat do nemocnice Karla Boromejského v Praze nebo ošetřovat zraněné ve válce. A přinést jim tak trochu Boží lásky. Pokud to nevyjde, vůbec nic se neděje, bude to vůle Boží. Ale sama nevím, v čem skončím, jestli v manželství, v řádu nebo svobodná. Manželství a řád se nedá změnit, ale svobodu změnit můžete.
Nakonec chci poděkovat těm, kteří si na mě vzpomenou, usmějí se nebo se zamračí. Ze všech věcí se můžete radovat a může vám to něco dát.
 

Smíření

Píšu zajímavý životní příběh, který mi vyprávěla maminka. Část jsem prožila i já.
Tatínek byl nejmladší z pěti sourozenců, pohrobek - narodil se v den pohřbu svého otce. Nejstarší měl převzít hospodářství. Jelikož maminka měla ještě tři děti nezaopatřené (dva z nich na studiích), vymínila si velký výminek. Syn s nevěstou na to nepřistoupili a ve zlém se rozešli. Babička byla ráznější povahy a syn též. Po fyzickém napadení ho babička vyhnala. Vyplatila mu podíl na zátěž gruntu. Byla nucena sama hospodařit.
Roky utíkaly se starostmi a trápením. Nejmladší syn dorostl, když vypukla 1. světová válka. Musel jako devatenáctiletý narukovat. Po válce se oženil, převzal zadlužené, vybrakované hospodářství a začaly nové trampoty. Nejstarší syn se spojil s matkou a usilovali o prodej hospodářství, aby získali další "podvodný" podíl. Moje maminka byla žena energická, pracovitá, ke všem přívětivá a také všemi oblíbená. To vadilo oběma protivníkům. Pletkám švagra zabránila, a tak začala nová, větší nenávist - až na smrt. Po čtyřech letech babička onemocněla a byla upoutána na lůžko. Maminka o ni s láskou a trpělivostí pečovala, neboť k sobě nikoho jiného nechtěla pustit. Chtěla jí zavolat kněze, avšak odmítla. Před smrtí maminku odprošovala a děkovala jí.
Pronásledování strýce pokračovalo po celý život. V 76 letech se s mozkovou mrtvicí a ochrnutím pravé půle těla dostal do nemocnice. Jezdila jsem do této nemocnice na kontrolu po úrazu. Byla tam též jedna paní z vesnice a říkala, že se půjde za ním podívat. Prosila jsem ji, aby mě vzala s sebou. Když jsem mu podávala ruku, byl asi překvapen, protože jsem se ho celý život bála, ale ruku mi též podal. Po dobu návštěvy jsem cítila, jak mě pozoruje. Když se naše pohledy setkaly, otočil oči jinam. V duchu jsem přemýšlela, jak bych mu řekla, jestli by tatínek mohl přijít. Asi Duchem Svatým posílena jsem mu to při loučení odvážně řekla. Oči se mu zaleskly a přikývl.
Po návratu domů jsem vše vyprávěla rodičům. Tatínek odmítl, že nikam nepojede, když jim usiloval o život. Maminka ho povzbudila, jsou stále bratři a musí si dokázat odpustit. Maminka řekla: "Já mu též ráda odpustím, vždyť žil jen v nenávisti a ani za zděděnou povahu nemůže. Kdyby měl víru, jistě by takový nebyl.
Tatínek tedy jel. Nejistě se přivítali a tatínek mu zopakoval maminčina slova a že je mu ho líto, vždyť z života nic neměl. Navzájem si odpustili. Plakal jak malé dítě. Třetí den na to strýc zemřel. Rodiče ho doprovodili na poslední cestě šťastni, že se smířili.
 

Návrat

Je mi 48 let. Narodila jsem se v Poříčí u Litomyšle. Rodiče byli věřící a bratr tatínka byl knězem. Často jsem k němu jezdívala i s tatínkem na prázdniny. Měla jsem všechny předpoklady k tomu, abych pokračovala, co rodiče začali. Každý večer jsme se s rodiči modlili. Jako malá jsem ráda po celá školní léta s rodiči chodila do kostela. Chodilo se pěšky, ale byla to krásná ranní procházka. Tatínek byl ochrnut na nohy, tak se chodilo pomalu. Ráno se dříve vstávalo, abychom přišli včas a mohli se pomodlit a připravit na mši svatou. Mše bývala latinská, moc jsem tomu nerozuměla. Kázání bývalo v češtině, tak se nás rodiče pravidelně ptávali, co bylo v kázání, jestli posloucháme (občas se také se stalo, že jsme přemýšlely nad něčím úplně jiným).
 Když mi bylo 18 let, tak jsem si myslela, že nemusím tolik poslouchat jako dříve. Modlívala jsem se každý den, ale jaké modlení to bylo nevím, nepamatuji se. Do kostela jsem chodila ne z vlastního přesvědčení, ale spíše z donucení rodičů. Setkání mládeže mě bavilo. Mívali jsme různá setkání. Nejvíce mě upoutávaly ty přednášky. Pěkné setkání bylo, když byl přítomný královéhradecký biskup Karel Otčenášek. Ale hloubku víry jsem asi moc necítila. To jsem poznala až teď.
Přála jsem si manžela věřícího, abychom mohli vychovávat děti k víře tak, jak jsem to viděla u svých rodičů. Nevím jestli už tenkrát byla taková móda, že která holka se vdá poctivá, že je to ostuda. Sestry se musely také vdávat. Seznámila jsem se s chlapcem, to je můj muž. Chodili jsme spolu krátce, vůbec jsme se neznali, nic o sobě nevěděli. Věřící byl, ale o kostele nebylo nikdy řeči. Teď se ptám sama sebe, proč jsem o tom tenkrát nepřemýšlela. Byla jsem starší, toužila být vdaná, založit rodinu a mít děti. Má touha se splnila a já se musela vdávat. Doma bylo zle. Já na to byla strašně pyšná. Maminka mi domlouvala, má odpověď zněla: "Nejsem první ani poslední, ale tradici u nás nemohu pokazit."
To bylo první zklamání Boha, že jsem porušila čistotu před svatbou. Hned po svatbě nastalo zklamání. Manžel se ukázal v jiné podobě, ne takový, jakého jsem ho znala před svatbou. Začal pít a pije dodnes. Nejdřív se nám narodila dcera Mirka a za 4 roky syn Petr. Neměli jsme kde bydlet a proto jsme bydleli každý jinde. Já byla zaměstnána v Poličce, tak mě nezbývalo nic jiného, než bydlet doma u mých rodičů. Jenom o víkendu si manžel pro mě jezdil.
Byla velká chyba, že jsme spolu nežili od začátku. Když se nám narodila dcera, tak za námi manžel jezdil jenom někdy. Dostal strach a začal couvat. Chtěl se rozvést, ale já mu to nepřistoupila. Potom jsme dostali v Bohuňově na bytovce byt a já se stěhovala za ním. Byla jsem zvyklá chodit do kostela v Poříčí, tak jsme chodila i tady. Brávala jsem s sebou i Mirku. Manželovi se příčilo, že chodíme do kostela, prý si představoval manželství jiné. On už má odchozeno, že se nachodil už dost. Proto u nás začaly boje skrze kostel, modlit jsem se před ním nikdy nesměla. Neuznával to a neuznává to ani teď.
I přes jeho námitky jsem dala Mirku k prvnímu svatému přijímání. Petrovi to nedovolil, že si ho vychová podle sebe. Jedno mi to nebylo. Nevím, jestli jsem prosila Boha. Moji rodiče to dělali za nás. Ale naše rodina se stále více potápěla.
Sliboval, že když přestanu chodit do kostela, že se změní. Nevím, proč jsem se neobrátila na Boha a neprosila o pomoc. To jsem zklamala Boha pro druhé. Do kostela jsem chodila jenom někdy, když byl čas a manžel nebyl doma. Zapadla jsem do jeho společnosti. Byly to samé mejdany a ostatní věci. Ze začátku se mi to líbilo. Myslela jsem si: "Co se mi může stát, když na Boha budu myslet jenom někdy?" Ale neděle beze mše svaté byly zvláštní, pořád mě něco chybělo, a to setkání s Bohem. Potápěli jsme se dál, manžel se vůbec nezměnil. Bylo to horší a horší.
Jeho známí mě přestali bavit, nevěděla jsem, jak z toho ven. Když přišel v podnapilém stavu, tak dělal zle a dělá to dodnes. Mí rodiče se neustále modlili, aby se naše rodina obrátila. Nejvíce děkuji mé nejmladší sestře, která mě pomohla, abych se obrátila. Také se jí nelíbilo, jak žijeme. Zkus poprosit Pannu Marii, ať se za tebe přimlouvá u Syna a uvidíš. Opravdu jsem ji poslechla a začala se modlit, děkovat, prosit a odevzdávat všechny svoje problémy Panně Marii.
Moje modlitby asi byly vyslyšeny. Když přišel rok 1989, to vám byl takový zvláštní pocit. Já viděla jak mě někdo bere za ruku a říká: "Vrať se, takový život jaký žiješ není pro tebe." S radostí jsem to přijala. Bylo to pro mně úplné vysvobození. Byla jsem jak ten marnotratný syn. Pán mne přes všechny nevěrnosti přijal zpět a cítila jsem to veliké Boží milosrdenství.
Dostala jsem takovou sílu, že jsem se ničeho nebála a hned Petra přihlásila do náboženství, aby mohl jít k prvnímu svatému přijímání. Chodil už do páté třídy. Byl rád, nikdy nezapomenu jeho slova. Řekl mě: "Mamko jsem rád, že jsem mohl přijmout první svaté přijímání."
Začal ministrovat a ministruje doposud. Když byl Petr u první svaté zpovědi, tak jsem šla s ním. Šlo se mi těžce, ale bylo to krásné, jako bych se znovu narodila. Koupila jsem si Bibli a jiné křesťanské knihy. Ty slova jsem úplně hltala jak mně to zajímalo. Hlavně je k tomu potřeba pokora, láska a odpuštění. Pomáhají mi modlitby růžence, breviář, měsíční zpovědi, duchovní obnovy, exercicie a jiné modlitby. Strašně se těším na páteční a nedělní mše svaté. To mně posiluje do dalšího týdne.
Manžel je stále proti, nemůže se s tím smířit. Stále od něj slyším, že s tím chozením do kostela bourám manželství. Přesto ho mám ráda. Ale na prvním místě je Bůh. Nikdy bych manžela neopustila, neumím si bez něho představit život. Každý den se za něj modlíme, děkujeme i prosíme, aby mu Bůh otevřel jeho srdce. Věřím, že má modlitba bude vyslyšena. Už to není povinnost, ale opravdové setkání, které mi dává sílu i radost. Pomáhá mi řešit a jinak přijmout všechny problémy. Radost mi dělají i naše děti.
 

Ostatky sv. Vojtěcha

V čase, kdy ostatky sv. Vojtěcha putovaly po naší vlasti jsem byl sice křesťanem, ale jen proto, že jsem kdysi přijal svátost křtu. I do náboženství jsem kdysi jako dítě chodil, ale postupem času moje víra slábla ne snad proto, že bych nevěřil, ale z lhostejnosti, ze zahleděnosti do sebe. Přišly i chvíle, kdy jsem balancoval na pomyslné hraně, zda věřím či nikoliv. Tam někde, jak se říkává v hloubi duše ještě plápolalo malinké světlo, ale to jsem si spoustu let vůbec neuvědomoval. Bylo to něco, co mě sice neupoutávalo, ale nedovolovalo mi souhlasit s různými posměváčky a oponenty církve.
Zásadní zlom nastal onoho pro mne památného večera, kdy do našeho města doputovala lebka sv. Vojtěcha. Někde, dnes už ani nevím kde, jsem se dozvěděl (a já jsem přesvědčen, že tato informace byla Boží výzva), kdy a kde se mohu s tímto světcem setkat. Nevím proč, ale byl jsem jakýmsi vnitřním hlasem váben na místo setkání se sv. Vojtěchem, silou pro mne nezvyklou. Vrcholem mojí přítomnosti na tomto obřadu byla nabídka, abych nesl jednu z pochodní v doprovodu sv. ostatků. V ten moment ve mně vše jásalo a zpívalo. A věřte mi, že pobožnost, která následovala, jsem pro slzy, které se mi samovolně draly do očí, téměř neviděl. Nevím co se ten večer se mnou stalo, ale pokud jsem byl vlažný ve víře a církvi, byla tato vlažnost definitivně zlomena.
Avšak mýlil by se každý kdo by si myslel, že jsem začal ihned žít jako aktivní katolík. Vše se teprve začalo utvářet, formovat, dostávat tvar. Hned druhý den jsem pocítil touhu vlastnit křížek. Žádné zlato nebo nějaký jiný drahý kov, o ten vůbec nešlo. Ten můj byl z hliníku z Charity za pár korun, ale pro moji duši udělal dobrou službu. Mám ho dodnes a požívá u mne náležité úcty. A tak pomalu krůček za krůčkem jsem spěl k tomu, co mne mělo přivést do stádce Kristova jako zbloudilou ovci, jako marnotratného syna. Hodně jsem četl a pozvolna slepoval ze střípků a zbytků vzpomínek něco, čemu se jen velmi vzdáleně mohlo říct "věřící katolík." Den za dnem jsem si uvědomoval víc a víc, že můj život je v jakémsi nepořádku. Že mu stále něco chybělo, že byl o něco ochuzen, jsem si však dokázal uvědomit až mnohem později.
A tak když čas dozrál, zazvonil jsem u dveří fary. Přišel mi otevřít přívětivý kněz a pozval mně dál. Trpělivě vyslechl můj příběh a Bůh mu za to žehnej, podal mi pomocnou ruku.
Nejprve bylo potřeba promluvit s manželkou. Byla pokřtěná, ale co se víry týká, byla na tom chuděra daleko hůře nežli já. Nejprve jsem prožíval takový vnitřní strach. Kladl jsem si otázku jak asi zareaguje na pozvání na faru, na rozhovor s duchovním? Mohu říci, že to pro mne nebylo lehké, ale soustavným modlením, pokud se jedná o dobrou věc, člověk dosáhne kýženého výsledku. A tak po oznámení o návštěvě fary jsem se k mé radosti setkal s kladnou reakcí.
Odcházeli jsme jednoho pozdního odpoledne na první setkání s panem farářem s poměrně velkým mrazením v zádech a slabostí v kolenou, ale hned po prvních otcových slovech ony obavy padly natolik, že setkání s tímto mužem v nás obou zanechalo nezapomenutelný zážitek. Smluvili jsme si další schůzku a potom ještě několik, až jsme dospěli ke kýženému dni, kdy nám pan farář ve farní kapli požehnal při udílení svátosti manželství. Pro moji ženu byl tento den slavnostnější ještě o to, že poprvé přijala svátost smíření a svátost Eucharistie.
Asi nenajdeme slova, kterými bychom mohli dost děkovat Bohu za to, co nám prostřednictvím sv. Vojtěcha a potažmo pana faráře dal zakusit. Boží milost se stala nevysychajícím pramenem naší radosti a velmi změnila náš život. Když vzpomínám zpět, uvědomuji si, že před návštěvou fary se moje žena neuměla pomodlit, že by ji nikdy předtím nenapadlo jít do kostela a dnes, kdy od naší svatby neuplynul ani rok, nevynechá jedinou příležitost k návštěvě bohoslužby, nutně se musím ptát: Je možné, aby toto dílo bylo jen dílem lidským?
Dnes víme, že život v církevním společenství nám velmi scházel. Scházelo nám taky vědomí, že vše co děláme, řešíme, čím trpíme nebo z čeho se radujeme můžeme bez ostychu sdělovat kdykoliv a kdekoliv Kristu a On nám vždy naslouchá. Jeho náruč je dost široká pro všechny, kteří o ni stojí.
 

Existuje PRAVDA a SPRAVEDLNOST!

O Bohu jsem slyšel poprvé v první třídě základní školy a sice - že neexistuje; nikdy nebyl a ani nebude. Tenkrát jsem nejen nechápal, jak by vůbec mohl být, ale ani mi nebylo jasné, proč se někdo touto otázkou vůbec zabývá.
Až později, když jsem více přemýšlel o životě, studoval biologii, pozoroval život včel a noční oblohu, byl jsem stále více zneklidněn myšlenkou, že to vše je dílo pouhé náhody. Ve všem jsem totiž pozoroval úžasný řád, a uvědomoval si, že náhoda přece žádný řád nezná.
Během studia na střední škole jsem stále více poznával, jak lživá a nespravedlivá je společnost, v níž jsme tenkrát žili - společnost "reálného socialismu." Myšlenka hledání pravdy a spravedlnosti se mě zmocňovala stále častěji. Musel jsem však čekat až do chvíle, než jsem z úst několika přátel uslyšel tu nejradostnější zprávu mého života: "Existuje PRAVDA a SPRAVEDLNOST! Věčný Bůh, který Tě miluje a chce, abys Ho také miloval! Věř Mu!"
Dnes, s odstupem deseti let se na události těch dní přece jen dívám trochu jinak. Jedno však platí stále: Našel jsem smysl svého života.
Chtěl bych tedy vyjádřit svůj dík všem, kdo mi v životě jakkoli pomáhali. Jsem také vděčný všem, kdo mě vychovali k touze celý život hledat pravdu a konat dobro. Jsem vděčný všem, kdo mi pomohli poznat nekonečnou Boží lásku. Jsem vděčný Tomu, kdo chtěl, abych žil a nyní mě posílá hlásat:
Existuje PRAVDA a SPRAVEDLNOST! Věčný Bůh, který Tě miluje a chce, abys Ho také miloval! Věř Mu!
 

Láska zadarmo

Jmenuji se Robert, je mi 25 let a jsem absolventem lékařské fakulty. Chtěl bych se podělit o takové své svědectví o tom, jak Bůh vstoupil do mého života a co v něm zatím za tu krátkou dobu udělal.
Dá se říci, že jsem z nevěřící rodiny. Oba moji rodiče prožili jakousi křesťanskou výchovu, ale po svatbě svoji víru ani v nejmenším nežili, takže jsem z jejich úst o Bohu nikdy neslyšel. Smyslem života, na který se zaměřila výchova v naší rodině, bylo spíš vzdělání, a pak hlavně sport. Já sám jsem hrál závodně asi deset let fotbal, kromě toho taky hokej, plaval jsem a lyžoval.
Co se týče materiálního zabezpečení naší rodiny, tak to bylo nadprůměrné; v podstatě jsme v ničem neměli nedostatek. Přesto musím říct, že mi v dětství něco podstatného chybělo. Kdybych to měl nějak formulovat, tak je to taková nějaká láska zadarmo, pocit být milován úplně zadarmo. Když jsem se dobře učil a nosil domů samé jedničky, tak to bylo dobré, a když jsem náhodou nebyl perfektní, tak jsem to v rodině dostal velice rychle pocítit. Myslím, že mě to vedlo k tomu, že jsem se ve škole vybičoval k nošení samých jedniček (v podstatě jsem je měl na základce i na gymplu).
Taky ve fotbale jsem často musel dělat všechno možné, abych se zalíbil starším klukům, kteří se mnou hráli, aby mě brali, abych byl v jejich očích cenný. Myslím, že mi ten pocit lásky, ta láska samotná hodně chyběla. Snažil jsem se to vždycky nějak potlačit, chodil jsem na diskotéky, snažil jsem se dělat, jako že jsem perfektní, i když jsem věděl, že je to jenom taková maska, že uvnitř mě je rozervanost a touha po tom, být milován.
Moje obrácení se časuje do druháku na medicíně. Nepřišlo vlastně skrze žádnou osobu nebo nějakého člověka, který by mi o Bohu povykládal. Je to pro mě svědectví o tom, že Bůh si dokáže člověka najít kdykoli a kdekoli. Byla to taková zvláštní situace, bylo to doma, o samotě. Četl jsem jakousi knížku. (Tady bych chtěl upozornit ty, kdo toto svědectví budou číst, aby si nepředstavovali nějaký mystický zážitek. Už předtím byla ve mně taková touha po něčem novém, touha hledat něco, co by změnilo můj stav, který jsem před chvílí popsal).
Když jsem si četl tu knížku, tak jsem najednou uslyšel takový vnitřní hlas, který mi říkal, abych řekl: "Věřím v Ježíše Krista." Dodneška nechápu, odkud se to vzalo, ale byla to prostě taková věc, jakých člověka za den napadne spousta. V tu chvíli ve mě bojovaly dvě věci, jednak rozum, který mi říkal: "Nevěř takovým hloupostem, takových hloupostí se člověku urodí v hlavě, vzpamatuj se," a jednak ta druhá věc, co jsem cítil v srdci, to byla touha po změně, touha po něčem novém, po něčem, co by mě opravdu naplnilo.
Věděl jsem, že tuhle větu nemohu říci jen tak, že kdybych tuhle věc nebo "hloupost" řekl, tak že se něco změní. Nevěděl jsem co, ale věděl jsem, že něco se změní. Tak nějak jsem asi 20 minut bojoval a pak jsem to řekl. Řekl jsem: "Věřím v Ježíše Krista." V tu chvíli jsem nevěděl, co to znamená, ale prožil jsem hroznou radost. Jedna věc, co se změnila, bylo vědomí, že už nejsem nevěřící.
Já jsem tady s tím Ježíšem Kristem začal mluvit (tenkrát jsem nevěděl, že se tomu říká modlitba), začal jsem prosit za úplně obyčejný věci, začal jsem děkovat za úplně obyčejný věci - a Bůh mi začal odpovídat třeba tím, že moje prosby, které byly často takové dětské, plnil.
Koupil jsem si dětskou bibli a začal jsem ji číst. Začal jsem v ní Boha poznávat. Vždycky když jsem ji otevřel, tak jsem řekl: Bože, co mi teďka chceš říct, no a On mi vždycky něco skrz to řekl. Bylo to takové krásné období, které jsem prožíval asi půl roku.
Potom přišla doba, kdy já sám jsem toužil po tom s někým se podělit. Jediný, na koho jsem si vzpomněl, byl můj spolužák z gymplu. Byl to velikánský trapas, protože tady toho kluka nikdo ze třídy nijak moc nebral, on totiž nevynikal ve sportu a v těch věcech, které se nosily. Akorát jsme věděli, že je věřící. Pro mě to byla hrozná lekce pokory, protože já jsem musel za tím člověkem jít a musel jsem mu nějak vyklopit, co prožívám. Ta věc byla tak silná, že mě to i za tu lekci pokory stálo. Sám musím dnes říci, že pro mě to byl šok, že mě Martin neodkopl, ale že mě přijal.
Byl to prostě první člověk, který se mnou mluvil o Ježíši. Prožil jsem vlastně onu lásku zadarmo, která mně v dětství tolik chyběla a o které už jsem mluvil. Martin ode mě nepoznal nic dobrého, a přesto ke mně dokázal být dobrý (také jsem poznal, že takový je Kristus - že taky třeba na nás nepozná nic dobrého, a přesto k nám dokáže být dobrý).
Díky Martinovi jsem se v Brně dostal do společenství věřících vysokoškoláků. Začal jsem chodit ke svatému Tomáši na modlitební společenství a tam jsem poznal, že víra má nejen dimenzi osobní, ale že je taky společná. Poznal jsem na vlastní kůži, co to znamená Otče náš, že to neznamená Otče můj. Za rok a půl jsem byl ve Znojmě pokřtěn.
Díky tomuhle společenství jsem dostal od Pána i vztah s dívkou - teď už můžu říci s manželkou, už půl roku jsme svoji, a nikdy bych nevěřil, že vztah dvou lidí může být tak úžasný. Opravdu můžu říci, že se cítím být Hankou milován a že mě to taky může vést k tomu, že i já jsem ochotný mít rád a dávat ze sebe to, co jsem ze sebe nikdy nebyl schopný dávat.
Než jsem poznal Pána Ježíše, tak už jsem poznal různé vztahy s děvčaty, ale musím říci, že jsme vždycky žili tak nějak ve svém světě, že nás moc nezajímaly věci toho druhého. Ve vztahu s Hankou ale je taková velikánská důvěra, že opravdu můžeme mluvit prakticky o všem, dokonce i o našich chybách, o tom, v čem člověk padá, v čem je trapný.
Taky mohu říci, že velkou věcí, která drží náš vztah, je společná modlitba vlastními slovy. Na začátku, kdy jsme se takto začali modlit, to byl hrozný trapas, a můžu říci, že ten trapas byl oboustranný. Když ale jeden viděl, že se nějak otvírá tomu druhému, tak ho to povzbudilo, že byl taky ochotný dát ze sebe věci, který třeba dřív ze sebe nedal. Mohu říct, že nás to moc obohatilo a že nás to taky vedlo k tomu, že jsme mohli víc poznat jeden druhého.
Během toho chození, které trvalo skoro 3,5 roku, nám dal Pán taky poznat smysl tělesné čistoty před manželstvím. My s Hankou máme takovou podobnou výchovu, takže můžu říci, že do hodně věcí jsme padli tak nějak po hlavě. Chtěl bych říci, že sex je velký dar, ale je to taky silná věc. V době, kdy ti dva ještě neví, jestli jsou stvořeni jeden pro druhého neboli jestli mají společně jít životem, tak v té době může sex přebít všechno ostatní, takže ti dva vůbec nemohou poznat, jestli k sobě patří. Nemohou poznat jeden druhého - a ani nemají chuť poznávat, protože jediné, co je zajímá, co přebije všechno ostatní, je postel. Poznali jsme, že Bůh nechce tím, že to tak nějak člověku v tu dobu nedopřává, o nic obrat, právě naopak chce, aby i potom v manželství ten sex byl něco, co spojuje a co není jenom nástroj sobectví jednoho nebo druhého.
Na závěr bych chtěl povzbudit všechny ty, kdo toto svědectví četli. V prvním Janově listu, hned na začátku, je napsáno: co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme. Je to pro mě slovo, které mi hodně pomohlo; které mi říká, že člověk nemusí být nějaký vzdělaný teolog k tomu, aby mohl ukazovat, že Bůh je dobrý; stačí vidět věci, které Bůh vykonal v jeho životě. Bůh nechce, abychom vykládali věci, které neznáme, kterým nerozumíme, ale chce, abychom říkali věci, které známe, kterých se naše ruce dotýkaly.
 

Jak jsem přijala svátost smíření

Přečetla jsem knihu "Chvilky u nohou Matky Boží." Četla jsem ji už několikrát, ale tentokrát jsem o zjevení Panny Marie začala víc přemýšlet. Malí nevzdělaní pasáčkové viděli Pannu Marii, mluvili s ní a ona jim slíbila další setkání. "Čím to bylo?" ptala jsem se sama sebe. Malé děti nosily svatý růženec a jak měly volnou chvilku, modlily se jej. Toužily po smíření s Bohem a já si začala uvědomovat, že už 50 let žiji v hříchu a nepřijala jsem Tělo Páně.
Ve vesnici, ačkoliv je tam krásný kostel, nebyl kněz. Kam mám zajet, abych mohla přijmou sv. smíření? Začala jsem se modlit k Panně Marii a bylo mi pomoženo. Na faru přijeli kněží a v kostele i na faře se začalo uklízet. Kněží odjeli a zůstaly jenom dvě slečny katechetky. Seznámila jsem se s nimi, začala chodit na mše svaté. Vždy jednou za měsíc přijeli kněží z Moravy. Začala jsem číst knížky s náboženským zaměřením a tak jsem poznávala, jak byl a dosud je špatný můj život.
Při jedné mši svaté jsem se domluvila s knězem, že po mši svaté zůstanu v kostele a půjdu ke sv. zpovědi. Bylo to vážné rozhodnutí a věřte mi, že jsem chtěla po skončení bohoslužby utéct. Začala jsem se modlit k Panně Marii aby mi dala sílu, abych vydržela. A zůstala jsem. Vyzpovídala jsem se, ale byla jsem tak rozrušená a také nepřipravená, že ta moje zpověď nebyla dokonalá. Ale když jsem odcházela domů, byla jsem tak šťastná a klidná, že jsem tomu nemohla ani uvěřit. Za měsíc jsem svoje smíření s Bohem po řádné přípravě obnovila. Od té doby vykonám sv. smíření každý měsíc a děkuji Bohu, že se cítím klidná a spokojená. Modlím se za všechny občany naší farnosti, aby se též obrátili k Bohu a tak nabyli klidu a Božího požehnání.
 

Jak jsem se stal křesťanem

Hodně jsem četl. Měl jsem věřící babičku, která se mě snažila zasvětit do křesťanství a snažila se mi říci, co je v křesťanství nejdůležitější. Měla mě hodně ráda, měla opravdu velkou lásku k nám všem. Nechápal jsem v té době, že právě láska je v křesťanství opravdu nejdůležitější. Blíže se snad o tom ještě zmíním. Ale v tu dobu jsem byl ještě malé dítě a vůbec jsem nechápal, o čem je řeč. Z povídání mé babičky jsem si vzpomněl jen na anděly, kteří mají ochraňovat lidskou duši. Víc jsem nebyl schopen přijmout.
A tak potom, jak jsem rostl, jsem se začal zajímat o záhady a mimozemšťany. Zajímalo mě také vzkříšení, protože toto téma také bylo jednou ze záhad. Také jsem se začal zajímat o mimozemšťany, protože jsem vždycky toužil po něčem, co bylo za hranicemi mého chápání, ale později se mi stali mimozemšťané kamenem úrazu.
Taky jsem tehdy začal číst knížky Dänikena. Dozvídal jsem se o historii, která nebyla součástí normálního učiva na základní škole. Potom se ukázalo, že to bylo dobře. I zde jsem se dozvěděl, že život na Zemi mohl být stvořen. A potom se stalo něco, co změnilo směr mé cesty v mém hledání pravdy. Däniken citoval, že konstruktér z NASA sestrojil podle proroctví Ezechiele v Bibli kosmickou loď. To byla naprostá senzace, ale ne až taková, protože uvedená kosmická loď nelétala.
Tak jsem se rozhodl, že to jako začínající vědec prověřím, protože v té době jsem zdědil Bibli po babičce, která nyní čeká, až ji Bůh ze své lásky a milosti vzkřísí, ale hlavně proto, že jako křesťanka a věřící přijala Krista jako svého Pána a Spasitele. Tedy po přečtení proroctví Ezechiele jsem se rozhodl, že si Bibli přečtu pěkně od začátku, od stvoření - nejstarší část dějin. Hned jsem pochopil, že některé lidské názory na Boha jsou mylné, však jsem se také dozvěděl, že Bůh nemůže být mimozemšťan, tak jak jsem to chápal já, protože Bůh stvořil absolutně všechno. Také vyvstala moje představa Boha jako krutého, protože zatím jsem znal pouze Starý zákon. V té době jsem zatím ještě nečetl ty části Starého zákona, ve kterých se Hospodin slitoval. Říkal jsem si ale, že Bůh je spravedlivý, protože oni hřešili, takže trest byl oprávněný. Tehdy jsem také nechápal, že trestání nebylo proto, aby je Bůh zničil, ale proto, aby se obrátili od své špatné cesty hříchů a následovali Boha.
Někdy jsem se také setkal se Svědky Jehovovými a pln radosti z krásných malovaných obrázků a bohatě ilustrovaných knížek, které mi dávali zadarmo, jsem se také rozhodl navštívit a popovídat si o Bohu a o té kosmické lodi v Bibli, o vzniku vesmíru a mých sporných otázkách.
Jak jsem tak postupně dočítal Starý zákon a docházel jsem k Novému zákonu, tak jsem nabýval názoru, že jsem Bohu křivdil, že jsem ho považovat za moc přísného.
Jak jsem přijal Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele? Bůh se nade mnou slitoval a prokázal mi hned několik milosrdenství, které mi ukázaly mou cestu a ty okolnosti jsem nemohl sám ovlivnit, byly skutečně Božím milosrdenstvím, aniž bych se sám o to nějak přičinil. To mi teď, když to píšu, svědčí o Boží lásce, kterou mě Bůh miluje. Nepíšu to proto, abyste mi záviděli, že mě Bůh miluje, ale říkám Vám pravdu, že i Vás Bůh miluje, takže mi vlastně nemáte co závidět.
Prvním takovým milosrdenstvím byla souhra životních okolností (které každý budeme mít jiné). Nejdříve jsem se zajímal o různé záhady, mimozemšťany a kosmické lodi, knihy Dänikena a nakonec i proroctví Ezechiele, ve kterém měl být údajně podle Dänikena popis kosmické lodi. Tak jsem se tedy rozhodl si proroctví přečíst, abych jako správný vědec ověřil, zda to tak je, či nikoli. Jinak řečeno jsem měl hodně volného času, který jsem se snažil naplnit počítačem, četbou SCI-FI literatury a tématem mimozemšťanů. A tak jsem si začal číst Bibli, abych se dozvěděl nejen zajímavé historické události, ale také jsem v Bibli hledal řešení problému mimozemšťanů, kosmických lodí a také Božího stvoření. Jednou z těch záhad, o které jsem se také zajímal, bylo vzkříšení člověka. I faraóni v Egyptě se nechávali mumifikovat, protože věřili, že jednou budou vzkříšeni. Také jsem se dozvídal, jak jsem četl Starý zákon, že i někteří Židé, Boží proroci, s Boží pomocí vzkřísili lidi, to bylo úžasné a dosud neslýchané a docela pro ně neznámá informace. Například Eliáš a také Mojžíš udělali mnoho "zázraků," které jsem nebyl schopen jako vědec vysvětlit. I dnes mám jisté problémy s jejich vysvětlováním a jednoduše je klasifikuji jako Boží zázraky, protože je nedokážu fyzikálně vysvětlit. Také jsem zjistil, že po tlustším Starém zákonu je tam v Bibli ještě jedna tenčí část Nový zákon o Ježíši Kristu. Jelikož jsem tehdy měl dost času a záhady mě zajímaly a ostatně osobnost Ježíše Krista byla pro mě zastřena mnoha záhadami, legendami a mýty, tak jsem se také rozhodl přečíst i Nový zákon, abych i zde hledal odpovědi na mé rozličné otázky. Samozřejmě to vyvolalo ještě mnohonásobně více otázek, než přineslo odpovědí. Alespoň jsem začal zjišťovat, že ateistický názor je jen pokus, jak se nezabývat problémy spojenými s přijetím Boha a že dotyční raději řeknou, že Bůh není, aby se těmito problémy nemuseli zabývat a nebo proto, že ateizmus považuje člověka za nejvyšší bytost a tedy i boha, což mě připadalo za největší stupeň drzosti a domýšlivosti. Také mě vadilo, že jsem vyrůstal za komunismu a nebyla mi dána jiná možnost než evoluce, která Boha nepotřebovala.
Ještě je nutno zdůraznit, když to teď píšu, že křesťanství není vyvrácení evoluce, ale spíše jiný pohled na Boží stvoření, vznik života a tedy i evoluci. Křesťanství nepopírá evoluci, ale v této době mi připadaly evoluce a stvoření jako dvě hypotézy, dvě teorie, stojící proti sobě. Ale oni ve skutečnosti proti sobě nestojí. Napíšu o tom více v některém dalším odstavci, kde se nade mnou Bůh opět slitoval, abych to správně pochopil. Že se nade mnou slitoval, i když jsem byl hříšník, který s Bohem nechtěl mít nic společného. Že jsem jako počítačový maniak byl otrokem počítačových her, ve kterých jsem střílel na vše, co se hnulo, že jsem trávil mnoho času zbytečně a plně jsem neprožíval čas, který mi byl dán. Že jsem tak nemohl získat skutečné přátelství, protože jsem lidem kolem sebe moc nepomáhal a pokládal jsem je spíše za nepřátele a svou konkurenci. I teď se snažím být lepším přítelem a najít si pro přátelství více času. Ani jsem nebyl ochoten přijmout, že ostatní mají možná také problémy s tím, že ostatním nevěří, protože ostatní lidi pokládají za nepřátele. To je ale špatná situace, pokládat se vzájemně za nepřátele a nevěřit si. Půjde-li to takto dále, jakou tedy budou mít lidé naději. Někteří ji budou hledat možná v materialismu, nakoupit si co nejvíce trezorů, mříží na okna, bezpečnostních pancéřových dveří, zabezpečovacích zařízení atd. atd., Jiní zase budou brát drogy, aby ve svém myšlení "utekli" z tohoto světa, který někdy začíná být skutečným peklem, jiní se raději osamostatní a raději budou žít sami, daleko od ostatních, se zvířaty, na procházkách, aby si odpočinuli od ostatních. Teď mě napadá, že lidstvo zažívá hroznou dobu temna, hrozný pád, jako za doby prvotního hříchu Adama a Evy, kdy se propast mezi Bohem a člověkem zvětšila. Do této nesmírně složité životní situace přichází další Boží milosrdenství...
Bůh mi dal porozumět svému Božímu slovu v Bibli. Otevřel mě, abych rozuměl tomu, co čtu, alespoň v některých částech, které jsou pro mě důležité. Mnohokrát jsem se před tím modlil, abych tu Bibli také i já mohl pochopit. Tak jsem tedy poznal i já důvod, proč je ve dnešní době křesťanství nesmírně důležité a tím důvodem je Boží láska. Boží láska pomůže vyřešit všechny problémy, které jsem napsal výše. Položil jsem si otázku, proč se vlastně tolik lidí stalo křesťany? Proč je tam tolik přikázání a nebo je tam něco mnohem většího a důležitějšího, jednotný zákon, ze kterého by ostatní přikázání šly odvodit a z čeho by vyplývaly? Hledal jsem a nacházel jsem. Hlavním smyslem křesťanství, kromě poznávání Boha je láska a ta je mnohdy důležitější než vlastní poznání Boha. Četl jsem přikázání: "Budeš milovat Hospodina ... Boha svého ...", "miluj bližního svého jako sám sebe" (opět láska nebo je to jen náhoda?), "... podle toho se pozná, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku" (opět láska...), také třikrát se ptal Ježíš Kristus Petra, zda-li ho miluje, třikrát odpověděl kladně, potom jsou v té Bibli, říkám si, ujímat se chudých, dávat hladovému chléb, žíznivému napít, nahatého obléknout, sirotků a vdov se ujímat a nejen jich, prostě mít lásku ke všem lidem, kteří naši pomoc potřebují, potom jsem si ještě vzpomněl, že "láska je naplnění zákona, ... láska neudělá nikomu nic špatného". Také jsem se dozvěděl (co mi jiná náboženství zatajily), že i mě Bůh miluje a tady toto mě pomohlo vybrat si křesťanství. Pokud tedy mám mít nějakého Boha, tak alespoň nějakého, který mě miluje, což mě dosti povzbudilo a který mě pomůže obstát a povzbudí mě v těch nejtěžších životních zkouškách.
Zde jsem tedy už skoro tušil, že Ježíš Kristus by skutečně mohl být mým Spasitelem. Ale jako Pána jsem ho nepřijal, protože jsem tu ještě měl Hospodina, kterého jsem také měl poslouchat a také problém s tím, že bych měl nějak drasticky změnit svůj život. Potom asi tedy byl čas na další Boží milosrdenství... A nyní další Boží milost - milosrdenství ohledně poznání evoluce a stvoření, že vlastně nestojí proti sobě jako alternativní (opačné) hypotézy, ale že správná evoluce je jen vlastně jiný pohled na Boží stvoření. Tak tedy abych to vysvětlil. Napadlo mě (možná že mi to řekl Bůh, možná že ne, to posuďte sami...) takové malé přirovnání. Člověk je podle Bible stvořen z prachu země, evoluční teorie zase tvrdí, že člověk se vyvinul z opice. Tyto dvě tvrzení se nevyvracejí!!! Logicky ukážu příklad na počítačích, neboť jsem přesto zůstal počítačovým maniakem. Uvedu tedy přirovnání o historickém vzniku počítačů. Na počátku - historicky byly nějaké 4 bitové počítače a počítačoví experti se rozhodli vytvořit 8 bitový počítač ze 4 bitového, protože 4 bitové za chvíli přestali stačit. Je-li tedy 4 bitový počítač něco jako prvoci, potom 8 bitové počítače by mohly být něco jako ... (doplňte si sami). Ale zde se začal vývoj počítačů větvit, vznikaly různé typy od různých výrobců, nastalo víceméně další větvení, podobně jako v evoluci u zvířat a rostlin. Tak tedy dnes máme Pentium u PC, Apple, ... Některé větve přestaly růst a vývoj se zde zastavil. Podobně i v evoluci se také vývoj u jistých druhů zastavil. A nyní tedy: Proč evoluce a stvoření nestojí proti sobě jako alternativní hypotézy? Vymyslel jsem si takový vtip: Člověk, který nezná historický vývoj počítačů se zeptá: Vyvinulo se to Pentium z XT nebo bylo vytvořeno z křemíku? Příznivce evoluce řekne, že za dostatečně dlouhou dobu a také vlivem určitých náhod, které dopomohly ke zdokonalení, díky tomu všemu skutečně se Pentium vyvinulo z XT. Člověk zastávající stvoření by zde odpověděl, že člověk stvořil počítač různé Pentium z křemíků (jako Bůh člověka z prachu), také člověk stvořil rozličné druhy a typy počítačů (stejně jako Bůh rozličné živočichy a rostliny). Je marné se zabývat, kdo z těch dvou má pravdu ohledně vzniku života, každý se na vznik počítačů a také života kouká z jiného hlediska, ale oba mají v podstatě pravdu. Pouze ten co zastává evoluci nesmí tvrdit, že neexistuje Bůh, který to všechno udělal. Stejně jako by ten člověk neměl říkat, že Pentium se vyvinulo z XT bez zásahu člověka!!! Může ovšem říkat a mluvit o náhodě, protože mnoho vědeckých objevů a také při zdokonalování počítačů byla jistě nutná i náhoda, například náhodný fyzikální objev v nové technologii, která pomohla vývoj počítačů postrčit o krůček dopředu. Může také tvrdit, že za dostatečně dlouhý čas se z XT vyvinulo Pentium a nevyvrací to, že konstruktérem a tvůrcem počítačů je člověk. Také ani evoluce života na Zemi nevyvrací Boha, pokud vyloženě netvrdí, že Bůh neexistuje. Tedy i toto mě přesvědčilo, že vlastně stvoření a evoluce nestojí proti sobě, jen jsou každý jiným pohledem na historický vývoj života. Nyní ještě jedno Boží milosrdenství, které jsem obdržel, abych mohl Ježíše Krista přijmout i za Pána. Bůh se mi neukázal ne jako přísný, zlý, ale jako mírný, vlídný, moudrý přítel, jehož rady poslouchat není pro mě přítěží, ale radostí, protože jsou pro mě i moudré a rozumné. Tu jsem si vzpomněl na srovnání dvou Pánů, spíše vládců, že moudrý, klidný a spravedlivý vládce je milovaný lidmi a je oblíbený, ale chamtivý, zlý vládce si nemůže nikdy nemůže najít moc velkou oblibu u lidí.
A co bych řekl Vám, že každý máme jinou cestu, někteří ani k Bohu zatím nechtějí jít a nebo se ostýchají vejít. Všichni jdeme po jiné cestě, každý jdeme odjinud. Každý na své cestě zažijeme jiné problémy, různé překážky budeme muset překonat, já jsem Vám napsal, jaké překážky mě bránily v přijetí Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána.
Z počátku jsem byl zatrpklý a bál jsem se toho, že se moc změní můj život, že budu muset tohle a tohle, že budu muset za krátký čas udělat drastické změny ve svém životě. Proto tedy jsem se bál přijetí a váhal jsem. Možná jsem byl stejný jako ostatní lidé, kteří o náboženství raději nechtějí slyšet, protože by museli změnit svůj život. I toho jsem se také bál a píšu to, abych byl upřímný. Uvedená změna měla proběhnout, jak jsem se mylně domníval při křtu neboli znovuzrození, vzkříšení do nového života. A nyní mám být hned ve všem lepší, nehřešit, atd. atd. Takového rychlé změny jsem se bál a proto jsem, stejně jako ostatní lidé jsem nechtěl o křtu ani slyšet. Ale to všechno byl jen mylný závěr, protože asi ještě nebyla vhodná doba proto, abych se nechal pokřtít. "Dobře tedy, tak tedy počkám, snad se to později zlepší, budu doufat v Boha, že mi i zde poradí a pomůže..." Tak jsem s touto myšlenkou vyčkával, že se to všechno seběhne tak, abych později již byl schopen Boha přijmout. Do té doby jsem přijímal Ježíše Krista ne jako Spasitele, ale jako Pána, kterého jsem moc neposlouchal.
Až teď někdy se mě Bůh ukázal jako mírný a vlídný Pán, který ke mě je stále tolerantní. Nepíšu to proto, abyste mi záviděli, ale říkám Vám, že i k Vám je jistě Bůh také mírný a vlídný a také Vás miluje a že také vy můžete každým okamžikem očekávat jeho milost a milosrdenství. Tohle mě tedy přimělo k přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele, než jsem se nechal pokřtít.
Doufám, že i Vám bude mé svědectví v něčem ku prospěchu.
 

Na Boží hod vánoční

Jmenuji se Jitka, je mi 35 let a jsem absolventkou lékařské fakulty. Chtěla bych se s Vámi podělit o svědectví o své cestě k Bohu.
Pokřtěna jsem byla, když mi byl měsíc, v církvi Československé husitské. K víře jsem vychovávána nebyla - jen k dobrému, poctivému způsobu života. Když mi bylo 18 let, vážně mi onemocněla maminka a rozpadla se naše rodina - tatínek odešel. V mých 21 letech maminka po velkém utrpení zemřela. Bylo to těsně před Vánocemi, 20. prosince. Zůstala jsem sama. 25. prosince jsem byla sama doma a bylo mi moc smutno. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, chodívaly jsme se s maminkou na Vánoce dívat do kostela na jesličky. Šla jsem tedy do nejbližšího kostela. Dříve jsem kostel navštěvovala jen na varhanní koncerty (varhany jsem měla vždy velmi ráda), či když jsem se chtěla podívat na umělecká díla. Na mši jsem do té doby ještě nikdy nebyla, ani jsem nic o Bohu ani víře nevěděla (jen to, že existuje Bible - tu jsem dříve dvakrát otevřela, ale vždy po přečtení první stránky opět odložila).
Tedy na Boží hod vánoční, aniž bych věděla, co je to za svátek, jsem se ocitla v kostele před jesličkami. Bylo mi tam moc dobře a hezky. Pak začaly z kůru hrát varhany a mě bylo ještě lépe. Ale pak se kolem začali shromažďovat lidé, stále jich přibývalo a já jsem dostala strach, že mě někdo uvidí, a že mě vyhodí ze školy (bylo to ještě před revolucí). Pochopila jsem, že v kostele se bude "něco" dít. Netušila jsem, že to bude slavná mše svatá. Touha poslechnout si varhany a pocit klidu a dobra nakonec zvítězily nad strachem. Sedla jsem si do zadní lavice a zůstala na celou mši svatou. Ten den se zpívá odpověď k žalmu: "Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha." Tato věta ke mě promluvila v souvislosti s utrpením mé maminky. Vždyť pro ni smrt byla také spásou. Odešla jsem z kostela s vědomím, že "tady na tom něco bude." Ta věta - odpověď k žalmu - ve mě zůstala.
Zbývalo mi dva a půl roku do konce studia medicíny. Během té doby se postupně proces mého obrácení dokonal. Největší podíl na tom měli nemocní. Chodili jsme již tehdy ve škole hodně do nemocnic. Sama jsem navíc chodila "fiškusovat" a pracovala jsem i jako zdravotní sestra na onkologii. Zvláště toto prostředí mě velmi ovlivnilo. Vždy po odchodu odtamtud jsem si začala uvědomovat, kolik mám darů (jak to, že já mohu jít ven, radovat se ze slunce a z květin a tam umírají lidé stejného věku jako já ?). Postupně mi začalo docházet odkud - či spíše od koho - ty dary jsou. Takže na konci medicíny jsem opravdu v Boha věřila. Ale neměla jsem žádný vztah k církvi, o níž jsem ani nic nevěděla a neznala jsem nikoho věřícího (nebo jsem si to aspoň myslela).
Po promoci jsem nastoupila do porodnice. První rok jsem pracovala na porodním sále. Zde (ač to zní paradoxně) jsem se opět setkávala s lidským utrpením (postižené, těžce nedonošené a mrtvé děti), což mou víru v Boha dále posilovalo. Již tehdy jsem sama chodívala každý týden do kostela "poslechnout si čtení z Bible a varhany." O tom ostatním, co se tam odehrává, jsem ještě stále nic nevěděla.
Pak mi jeden spolužák, také lékař, poslal své promoční oznámení. Na promoci mi řekl, že se za mnou staví, že by něco potřeboval. Když jsme se sešli, zjistili jsme, že jsme oba uvěřili v Boha. Kamarád na rozdíl ode mě nebyl pokřtěný a připravoval se tehdy na křest u P. Františka Blahy. Stále mne lákal za "otcem Františkem." Když jsem slyšela "otec", bála jsem se a přestavovala si nějakého "černokněžníka". Jednou jsem se dala přemluvit a šla na mši do sv. Michala, kde se tehdy scházela brněnská mládež. Mši sloužil takový mladý sympatický kněz. Atmosféra byla velmi srdečná. Po mši jsme vyšli ven a hlouček mých vrstevníků stál stále u kostela. Ptala jsem se na koho čekají. Řekli mi: "na otce Františka." "On tam byl taky?" - "On přece sloužil mši svatou!" Pak přišel P. František - s úsměvem, všem nám podal ruku, každého pozdravil. Tím okamžikem padla má bariéra ke katolické církvi. Už jsem se nebála "otce" - pak jsme chodívali s mým kamarádem k P. Františkovi společně, a brzy poté, ještě před revolucí v r. 1989 se nás sešlo více konvertitů a vzniklo společenství, které jistě pro mnohé z nás znamenalo jedno z nejhezčích období našeho života. Pak do toho přišlo svatořečení sv. Anežky, revoluce - no prostě bylo to nádherné a nezapomenutelné.
V té době jsem si říkala, že bych měla poznat i církev, v níž jsem byla pokřtěná - Církev čs. husitskou. Nějakou dobu jsem ji tehdy navštěvovala, ale poznala jsem, že jsem opravdu tělem i duší katoličkou - v husitské církvi mi chyběla eucharistie, Panna Marie, svatí...
Na Vánoce 1989 jsem požádala P. Františka o vstup do katolické církve, jak jsem to formulovala. Dostalo se mi pohlavku a odpovědi: "To není vstup, ale přijetí do rodiny."
Na Bílou sobotu dalšího roku se pak toto přijetí konalo, zároveň jsem byla biřmována. Kamarád, se kterým jsme spolu konvertovali, byl křtěn a biřmován.
Katolická církev je od té doby opravdu mou rodinou a Bůh mým nejvěrnějším přítelem, který nikdy neopouští. Ze srdce přeji každému, aby učinil tuto zkušenost.
 

Naši sousedé

Vedle nás žili manželé přes 70 roků staří. V mládí ztratili víru. Asi před deseti lety jsme se s manželem za ně začali společně modlit. Nic se nedělo. Když manžel při hovoru stočil rozhovor na víru, reakce souseda Miloše byla: "Kdybych uviděl zázrak, tak bych uvěřil." Nebo: "Kam by se všichni vešli?" Manželovi říkal: "Ty si myslíš, že se dostaneš do nebe a já ne." Manžel říkal: "Nevíš, třeba se za tebe někdo modlí." To už neodporoval. Když jsme byli v Lurdech, přinesla jsem sousedce obrázek, někdy z Mašůvek vodu, zázračnou medailku. Ona říkala, že se večer modlí.
Před čtyřmi lety byla moje maminka na smrtelné posteli a jednou se vzbudila a říká: "Zajdi k sousedům a řekni, ať už začnou chodit do kostela, že se za ně modlíte." Pochopitelně jsem nikam nešla. Jak se jim blížila 70, začaly být víc nemocní. Paní prodělala několik operací. Miloš měl silné revma, potíže s prostatou a někdy byl nepohyblivý. Děti neměli.
Loni v únoru musel Miloš do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Několikrát jsme ho navštívili, o Bohu se nemluvilo. Nechali jsme mu na stolku obrázek Božího milosrdenství a medailku v obálce. Jednou při návštěvě před velikonocemi jsme spěchali, že se u nás zpovídá. On reagoval: "Já ne!" My jsme ho ubezpečili, že jde o nás.
Když jsme mu na jaře dovezli jahody, měl radost a ptal se: "Co za to?" Říkala jsem: "Vše není za peníze." Od té doby jen za vše děkoval. Na svatodušní svátky se dostal na urologii. Zrovna jsem na Boží Hod četla P. Topenčíka a oslovil mě příběh o lékárníkovi a nevěřícím strýci. Vytočila jsem číslo na kněze, který má u nás na starosti nemocnici a prosila o pomoc. On řekl: "Za tímto pánem chodím. Už jsem mu dal rozhřešení. Sestra říkala, že je to vážné." Byla u nás veliká radost.
Soused se dostal jako ležák na 14 dnů domů. Snažili jsme se jim pomáhat. Doma se s námi i krátce modlil. Když jsme ho odváželi zpět do nemocnice, chtěla jsem, aby manželce za vše poděkoval. On říkal: "Já děkuji hlavně Pánu Bohu." Zemřel 2. července na první pátek s trpitelskou oddaností.
Manželka ho přežila o půl roku. Též měla rakovinu. Byla smířená s Pánem Bohem. Vidíme to jako velký zázrak. Když v říjnu lékař dával sousedce měsíc, ona to nevěděla a měla stále čas na smíření. Už jsme byli s manželem netrpěliví a říkali jsme: "Ježíši, důvěřujeme Ti a dáváme Ti ji na starost." Poznali jsme, že máme slabou víru, ale velkou sílu modlitby a že Boží Milosrdenství je mnohem větší než naše pochybnosti. Díky Pane!
 

Pod ochranu tvou se utíkáme

Po operaci mi pan primář řekl, že mám před sebou maximálně rok života, když zvládnu chemoterapii, tak pět roků. Byl to pro mne hrozný šok. S velkým strachem jsem odjížděla do Brna. Jenom při vyslovení Masarykův onkologický ústav, na mě šly mdloby.
Při pobytu na onkologii, pokud to bylo možné, jsem se účastnila mše svaté. Tam nám bylo od kněze doporučeno, abychom si nechali udělit svátost pomazání nemocných a každý rok si ho obnovovali. Vše jsem vložila do rukou Božích. A řekla jsem buď vůle Tvá, Pane. Byla to velmi náročná a drastická léčba. Někdy jsem si myslela, že už to nezvládnu, ale modlitby celé rodiny a přímluvy naší nebeské Matičky moc pomáhaly. Zvládlo se to, dnes už je to devátý rok. Ale to není moje zásluha, to mám od Pána Boha a od nebeské Matičky, která se za nás stále přimlouvá. Matičku také stále prosíme, aby nás ukryla pod svůj plášť.
Dnes také vidím, že mi Bůh dopřává zdraví, abych mohla opatrovat svoji devadesátiletou maminku. Už čtvrtý rok je na lůžku. Ale jsme rádi, že ji máme mezi sebou, vždyť ona se za nás všechny modlí a její modlitby jsou tak čisté, jako její oči oči dítěte Božího. Rádi za ní chodí její vnuci, pravnuci a ona do svých modliteb zahrnuje všechny; také kněze, kteří jí přinášejí posilu ve svatém přijímání. Na tato setkání se těší od chvíle, co kněz odejde. I pro nás všechny, pro naše přátele, kteří ji navštěvují, je to veliké Boží požehnání.