Ano. Kdo něco podobného zažije, má o důvod víc k zamyšlení, ale i o
důvod víc rozhodnout se žít intenzivněji z víry.
Když jsme vydali před několika měsíci brožurku „Stalo se,“ netušil
jsem, že bude mít tak velký ohlas a že tak brzy vyjde i toto její volné
pokračování „O důvod víc.“ Každý týden dostávám od známých i méně známých
několik svědectví o tom, jak do jejich života vstoupil Bůh. Ukázalo se,
že brožuru Stalo se mohou číst i tzv. nevěřící. I oni totiž mají své zkušenosti
a někdy i oni za nimi mohou rozpoznat Boží dotyk. Pro některé z nich je
to povzbuzení, aby se vrátili k tomu, co už kdysi v životě ve víře prožívali
a od čeho se vlivem životních okolností vzdálili. Pro nás pro všechny
jsou tato svědectví novým impulsem, abychom více důvěřovali Pánu Bohu.
Vždyť i tyto příběhy svědčí o tom, že víra je oprávněně živá, že Bůh je
blízko těm, kteří v něho důvěřují, a nikdy nás neopustí, když my mu zůstaneme
věrni. Naše velké problémy jsou jen z toho, že málo důvěřujeme Bohu.
Má to ještě jednu výhodu. Za každým z těchto svědectví stojí člověk,
který si to prožil. A ono něco zažít je mnohem víc, než jen vědět, že se
to tak říká. Zde mohou skončit diskuse s těmi, kteří mají námitky.
„Zkus i ty důvěřovat Pánu Bohu a pak zjistíš, že podobné zkušenosti
můžeš prožívat i ty sám.“ Z těchto příběhů je vidět, že Bůh udělá
někdy i velké zázraky, ale chce také naši velkou víru a trpělivou důvěru.
A to bych právě přál všem, kteří budou číst následující stránky, totiž
aby se v nich rozhořela větší víra a trpělivější důvěra v Pána Boha. A
pokud si při čtení uvědomíte, že by tato knížečka mohla pomoci i někomu
z vašich známých, neváhejte a půjčte mu ji. (Někteří, kteří už pochopili,
proč FATYM vydává knihy, je odebírají po několika exemplářích a rozdávají
známým a příbuzným. Vždyť ten, kdo pomůže druhému, aby byl blíž Bohu, udělá
pro něho nejvíc). A když zjistíte, že byste měli něco dobrého vykonat,
neodkládejte to, vždyť čas se krátí. I nadále sbírám další zkušenosti s
Bohem a dá- li Bůh, rádi je připravíme, aby mohly posloužit i druhým.
Tel: (0624) 296 384
E-mail: fatym-vr@volny.cz
V našich farnostech se často zbytečně v neděli pracuje. Když jsme přemýšleli,
jak my - duchovní - to můžeme ovlivnit, mluvilo se také o tom, že bychom
v neděli nemuseli tankovat pohonné hmoty.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem jel v neděli kolem štítarské benzínky
a měl málo benzínu. Jel jsem dál.
V pondělí jsem chtěl jet do Bezkova. Při otočení klíčku se ručička
sotva pohnula. Zajel jsem proto k benzínce ve Vranově, kde však bylo již
zavřeno. Jel jsem tedy k milíčovické benzínce, ovšem již s obavami, zda
dojedu. Když jsem dojížděl, tak mně dvakrát vynechal motor. Dojel jsem
tedy jen tak tak, ale vyšlo to. Byl jsem ušetřen starostí a ostudy, kdyby
to nevyšlo.
Viděl jsem v tom pomoc Boží i ochranu, znamení pro to, že je třeba
den sváteční co nejvíce světit a ne znesvěcovat zbytečnou prací.
Jedné věci se musím zasmát, když si vzpomenu, jak Pán dokáže člověka
natahovat jak kšandy a pak to lehce jako nic vyřeší. Mluvím o jedné zkoušce
ve čtvrtém ročníku medicíny.
Jedna z otázek, kterou jsem si vytáhla, byla z oblasti, která pro mne
byla neprostupnou. I když jsem se to snažila všemožně pochopit, vědecké
pojetí problému z hlediska různých hypotéz a statistických metod mi neproniklo
pod kůži. Podstata byla stručná, ale jak ji vědecky dokázat?!
„No děvče,“ řekla jsem si, „to jsem zvědavá, jak tohle může dopadnout,
s tím si neporadíš.“ Museli jsme vždy oznámit číslo a znění otázky, pan
profesor si vše bedlivě zaznamenal a pak nás poslal připravit se.
V hodině dvanácté, ani ne tak za pět minut dvanáct, zasáhl prst Boží
a pan profesor znechuceně řekl, že tento týden tuto otázku slyšel snad
popáté, že bych si tedy mohla vytáhnout nějakou jinou, aby se mu zpestřil
týden.
Mé nitro zajásalo, protože ta druhá možnost byla pro mne mnohem stravitelnější.
Věděla jsem totiž, že při této otázce bude mít Pán Bůh z čeho vařit.
Jarečka jsem znala od dětství. Byl milý, zvláště ke starším a nemocným,
velice jsem si s ním rozuměla po stránce duchovní.
Pak na několik let odešel. Když se zase vrátil do naší vesnice, bylo
mu 22 let.
Přišel mě navštívit. Bylo to velice hezké setkání a opět mě podpořil.
Žasla jsem, jak může tak mladý a nestudovaný v teologii mít takový přehled
a vědomosti.
Byl to hezký večer. Sám mi povídal o svém životě.
Říkal, že by chtěl být jednou svatým, ale tím prý se může stát, až
zemře.
Při odchodu mě prosil, jestli mi může udělat křížek na čelo.
Rozloučili jsme se s tím, že se zase brzo zastaví. Nezastavil se již
nikdy.
Týden po našem setkání - zemřel.
Než vám povím příběh o nutnosti modlitby, seznámím vás krátce se situací
v naší rodině. S manželem oba podnikáme a naše práce vyžaduje pracovní
nasazení celých 24 hodin denně. Máme čtyři malé děti, které potřebují neustálou
pozornost, péči a lásku. Nemáme ani babičku a ani žádnou „paní“ na hlídání.
Snažíme se to zvládat sami a jsou situace, kdy je toho až nad hlavu. Zvláště,
když se v práci objeví nějaké problémy, nutné termíny nebo nemoc někoho
z nás. To je potom krize a k zoufání nebo k malomyslnosti není daleko.
Letos v zimě, hned po Vánocích, taková situace nastala. Onemocněly
nám všechny děti, manžela „chytla záda“ a na mě zbyla práce za dva.Věděla
jsem, že nutně potřebuji čas na modlitbu, abych to všechno zvládla, ale
neměla jsem již sil. Vstávala jsem po probdělých nocích u dětí malátná,
celý den byl více než náročný a večer jsem sotva došla k posteli. Prosila
jsem Pána o pomoc a nějaké řešení. Stalo se.
Nejmladší syn byl na tom zdravotně tak špatně, že jsem s ním neprodleně
musela nastoupit pobyt v nemocnici. Nejdříve jsem to brala jako to nejhorší,
co nás mohlo potkat, ale vše jsem svěřila do rukou Božích.
Až v nemocnici jsem si uvědomila, že je to řešení, které mi Pán nabídl.
Měli jsme s Tomáškem pokoj pouze pro sebe a kromě péče o něho jsem
celý den měla čas na modlitbu. Nejenže jsem si sama odpočinula, ale i doma
se kupodivu všichni rychle uzdravili a za týden jsem se mohla s Tomáškem
vrátit domů.
Mnohdy opravdu těžce přijímáme Boží vůli, ale když ji přijmeme a spolehneme
se na Jeho plány s námi, tak je to jednoduché a krásné.
Stalo se letos v zimě, že na splátku úvěru v bance jsme neměli ani korunu
a potřebovali jsme částku mnohem větší než 100 000,- Kč.
S manželem totiž podnikáme, majetek a vše k podnikání potřebné máme
na úvěr od banky a je hodně těžké starat se o to, aby bylo vždy všechno
včas zaplaceno.
Blížil se termín zaplacení a my jsme stále neměli potřebný obnos. Svěřili
jsme to vše do Božích rukou, protože nám nic jiného nezbylo.
Dva dny po termínu splátky přijel náš dlouholetý dobrý známý, starší
člověk, který žije sám, a nabídl nám bez několika korun přesně stejnou
částku, kterou jsme potřebovali. Prý peníze zdědil, sám je nepotřebuje
a nám se snad budou hodit.
Co na to říci? Snad jen: „Bože díky za tvoji důvěru, pomoc a milost!“
Dovedeme-li se oddaně svěřit Bohu, máme vyhráno.
V roce 1999 byl jeden chlapec na operaci v Brně. Protože diagnóza zněla:
„nádor na mozku“, byl zákrok velmi komplikovaný a riskantní. Přesto se
operace úspěšně zdařila.
Mladík si ale představoval, že i po operaci bude všechno jako dřív.
Když poznal, že ho čeká doživotní omezení (aktivní sport a jiné záliby),
byl vyveden z míry a reagoval na vzniklou situaci tak, že přestal komunikovat
se svým okolím. Nemluvil se sestrami ani s lékaři a celá věc se nezlepšila,
ani když přijela jeho maminka, která potom zůstala v nemocnici s ním. Takto
to trvalo již tři týdny.
Byla první sobota v měsíci. Pravidelná pouť do Hlubokých Mašůvek. Prosila
jsem tam Pannu Marii o záchranu mladého života. Tytéž prosby jsem opakovala
při nedělní mši svaté.
Odpoledne jsem jela do nemocnice na návštěvu, kde už na nás čekal
nemocný chlapec a moc hezky jsme si popovídali.
Už jako dítě jsem prý byla zvláštní. Možná, že jsem ani nebyla tak zvláštní,
za jakou mě považovali. Neměla jsem moc kamarádů, proto jsem se vrhla na
čtení. Četla jsem cokoliv, co kdo půjčil, dal. Bavilo mě téměř vše, co
bylo jenom trochu ke čtení !
Když mi bylo asi patnáct, věnovala mi kamarádka knihu, o které jsem
do té doby jenom slýchala, protože doma jsme ji neměli. Měla ji babička,
ale dobře před námi vnoučaty uschovanou. Asi věděla proč.
Onou knihou byla ta nejvzácnější - Bible.
Ó, jakou radost jsem měla, vždyť to bylo to, po čem jsem toužila. Nedočkavě
jsem začala číst, ale po několika větách mé nadšení vyprchalo. Říkala jsem
si, co na tom všichni mají.
Bibli jsem odložila do knihovny a dál se věnovala svým dívčím románkům.
Jenže zkuste jíst každý den to stejné jídlo, byť ho sebe víc milujete.
Přejí se! Tak to bylo i s těmi románky, kde již od začátku bylo jasné,
jak to skončí.
V té době jsem také blíž poznala jednoho kamaráda, který byl silně
věřící. Občas jsem s ním zašla někam do kostela, na procházku, kde mi krásně
vyprávěl o Pánu Ježíši, ale mě to nějak moc nezajímalo. Přesto jsem sem
tam otevřela Písmo a něco přečetla, abych měla alespoň představu,
o čem to mluví. Čas nás rozdělil. Delší dobu jsem se se svým kamarádem
nesetkala, dnes je z něho kněz.
Já sama jsem se pokoušela prodírat se životem, jak to jen šlo, ale
už mě nahlodávalo to, že přece „něco“ musí být. Není možné, aby se některé
věci děly jenom tak. Písmo jsem sice někdy četla, ale nerozuměla jsem mu
ani za mák. Nevěděla jsem, s kým se poradit. Doma tomu taky nikdo nerozuměl,
protože se o to ani nezajímali. Tak jsem se zmítala sama.
Stále jsem pochybovala o tom, zda skutečně je nějaký Bůh, nebo zda
je všechno dílem náhody. Ale zdálo se mi těch náhod nějak moc!
Zase uběhlo několik let, ve kterých jsem tápala, ale stále více jsem
se uchylovala k modlitbám. Sice značně omezeným, ale upřímným. Stále více
jsem se utvrzovala v tom, že Bůh existuje. Jak se k němu přiblížit, jak
ho lépe poznat?
Nešlo to, protože jsem se o to nijak nesnažila. Později jsem ale poznala
několik kamarádů, kteří byli věřící, a tak mi podali pomocnou ruku. Nebyla
však zase tak pevná, jak se zpočátku zdálo.
Bůh si to ale na světě dobře řídí, a tak jsem poznala jiné věřící a
začala jsem s nimi navštěvovat mše svaté a různé akce. Vždy to bylo úžasné,
lidi se skvěle bavili, protože byli mladí, a již na dálku z nich vyzařovala
láska a víra, kterou měli, a mně s nimi bylo tak dobře, že se mi někdy
ani domů nechtělo. Čím víc jsem tyto lidi poznávala, tím víc jsem je měla
raději. Nikdy se mě neptali na nic, co bych jim sama neřekla. V podstatě
mě vůbec neznali, ale brali mě takovou, jaká jsem.
Trvalo to delší dobu a najednou jsem pochopila, že už to nejsou jenom
ti lidé, kvůli kterým mezi ně chodím, ale že je to někdo, koho mi oni představili,
ukázali mi jeho Lásku a ukázali mi cestu, kudy za ním jít.
Pán Ježíš Kristus.
Milovat mě Ho nenaučili, protože to nejde naučit, ale také nelze milovat
někoho, koho neznáme. A oni mi pomohli Ho poznat.
Věřte, že, milovat Pána není těžké, zvláště když On sám nám dává víc
lásky, než jsme schopni dát my jemu. Je trpělivý a naše poklesky milosrdně
odpouští.
Třeba, že jsem na začátku cesty k Pánu, vím, že už nikdy bych se nechtěla
dostat na scestí, že štěstí, lásku a naději najdu u Pána Ježíše.
Jsem soukromý podnikatel a zakázek mám docela dost. Některé menší, některé
větší a někdy musím pracovat dlouho do noci, abych stihl dodržet termíny.
Nedávno se mi stalo, že se práce nahrnula. Bylo jí tolik, že jsem nestíhal.
Ve čtvrtek měla být hotova jedna zakázka, na které mi docela záleželo,
protože byla pro stálého klienta. A ve středu večer jsem zjistil, že nemám
nejmenší šanci to stihnout. Ani kdybych pracoval celou noc. Bylo mi to
líto, protože od té mé jedné věci se odvíjela práce pro další lidi. Teď
kvůli mně budou nuceni čekat a to sem k nám jezdí ze zahraničí.
Přemýšlel jsem, jak to udělat, ale bylo jasné, že na žádné řešení nemůžu
přijít, protože žádné není…
Ale jedno přece. Začal jsem se modlit, prosil jsem Pána Boha, aby mi
pomohl, ať ti lidé necestují zbytečně!!
Neuplynulo ani dvacet minut a zvonil telefon. Volal mi kamarád, který
mi oznámil, že nemusím se svou zakázkou spěchat, protože jemu se rozbil
stroj, takže mu můj výrobek k ničemu není a prý už zavolal i do Německa,
aby k nám naši odběratelé nejeli zbytečně.
Co říci v této chvíli? Stačí jenom pouhé lidské: „Díky Bože, za to,
že jsi, že nás nikdy neopouštíš??!!“
Začnu kratším životopisem, abych se dostala k jádru, které vám chci
sdělit.
Pocházím z početné chudé rodiny. Já se narodila jako šesté dítě, tři
přede mnou zemřeli, takže nás vyrůstalo devět. Rodiče měli opravdu co dělat.
Máma byla sice v domácnosti, ale moc času jí nezbývalo. Praní, vaření,
úklid. Jako děti jsme musely pomáhat, ale přesto maminka usínala unavená
k smrti. Často nám vyprávěla o svém mládí, o tom, jak chodila do školy
a ráda četla. S tátou neměla moc pěkný život. Bil ji a sprostě jí nadával
a my se báli. Někdy s ním ale byla legrace a já jsem byla jeho miláček.
Pamatuji si, jak maminka říkávala, že Bohu věří, ale farářům ne. Jak
jsme postupně dorůstali, začali jsme odcházet z domova. Já jediná jsem
byla alespoň u prvního svatého přijímání, jinak jsme byli všichni pokřtěni,
ale do kostela se nechodilo.
Ráda vzpomínám na své chudé dětství strávené na Slovensku. Vychodila
jsem devět tříd a hurá do práce. Moc by mě bavilo studovat jazyky. Na to
ale nebyly peníze. Naopak se čekalo, že začneme také přispívat na domácnost.
V 18 letech jsem otěhotněla - hned napoprvé. A to mě maminka dávala
za příklad ostatním sestrám, které začínaly s kluky a potají kouřily!!!!
Bylo to pro mne hrozné zjištění. S klukem, který se mi jen tak líbil
a o kterém jsem věděla, že měl dost holek. Můj první nápad byl, že své
dítě nenechám narodit, vždyť nás bylo doma tolik…, ale lékař mi to naštěstí
rozmluvil. Ano - naštěstí. Já od té doby již nikdy neotěhotněla, i když
jsem později tolik chtěla.
Šla jsem v Malackách do kostela a modlila se k Panně Marii. Když už
mám mít dítě, ať je to alespoň holka. Přání se mi vyplnilo a mám pěknou
dceru.
Od té doby čas plynul nějak rychleji. Bála jsem se o sebe, o dítě,
že zůstanu navždy sama.
S výchovou mi pomáhala mamka, která už toho měla tak dost.
Dcerce bylo šest, když jsme obě odjely na sever Čech.
Našla jsem si zde totiž známost, ale už po půl roce jsem si uvědomila,
že to není ono. Často jsme mívali rozepře, hlavě kvůli malé, potom následovalo
několikadenní mlčení…
Přesto nám to vydrželo 11 let. Měl také kladné stránky a určitě jich
bylo víc než těch negativních, ale prostě jsme nevydrželi.
Po roce samoty došlo k seznámení se současným manželem, který byl v
tu dobu taky nešťastný, v rozvodovém řízení, a měl pět dětí.
V tu dobu mě ani nenapadlo, že s ním budu někdy oddána. Přestěhovali
jsme se do Jeníkova. Ze začátku to bylo pěkné, byly s námi tři jeho děti,
dvě zůstaly u matky. Moje dcera byla už vdaná a do dvou let se vdaly i
manželovy dcery. Spolu jsme žádné děti neměli, taky už mám „svůj věk“.
Žil s námi jenom kluk, který měl před vojnou. Puberťák, kterého jsem přestala
zvládat. Manžel trávil dost času v hospodě a později zašel i dál…
Ranní manželovy příchody, dávání mi najevo, že zde již nejsem vítána,
to vše mě dohánělo k zoufalství. Ke všemu mi zemřela sestra a za rok maminka.
V této těžké době mi přišlo do rukou pár knih o pozitivním myšlení,
a ty mě opravdu oslovily. Jedním z autorů je kněz, který dostával lidi
z různých těžkostí, přes Boží prozřetelnost do normálu. Tady jsem si uvědomila,
že vlastně nemám ani Bibli, ze které byla většina uvedených citátů. Ani
nevím, jak se to všechno obrátilo k lepšímu, mám toho ještě dost ke čtení,
ale hodně mi pomohla větší důvěra k Pánu Ježíši a Panně Marii.
Nemůžu také opomenout „naše holky“ - katechetky z Moravy, které tady
s námi žijí, na faře. Mohly by to být moje dcery, ale psychicky mě dokázaly
podržet. Stejně tak i kněží, kteří nás občas navštíví, nebo jedu já na
Moravu.
Zjišťuji, že rozjímání růžence, který se s děvčaty modlíme, je něco
úžasného. Přiznám se, že jsem ho až do nedávna neznala.
Mám radost z knih, které dostanu, nebo které si koupím a které mě vždy
osloví. Není dne, abych se nepomodlila. A to nejen za sebe.
Bohu díky za to všechno, hlavně za to zlé, že jsem si mohla uvědomit,
kdo opravdu nejvíce soucítí s námi.
16.5.2000 se vypravilo pěšky 6 poutníků z Vranova n. D. do Říma. Denně
jsme s nimi byli duchovně spojeni a podle svých možností jsme se i my k
této pouti připojovali. A duchovní ovoce z této pouti pro mne?
I tento zážitek chci napsat: V sobotu 24. 6. ráno jsem šla stříhat
odkvetlé růže na záhon před dům. Bylo dost brzy. Jako každé ráno jsem na
vás vzpomínala, kde asi spíte, ale mezi tyto vzpomínky se vloudila myšlenka:
„No než se sousedi vyspí, už budu mít růže ostříhané.“ Ješitnost, pýcha?
Odpusť, Bože! Dál jsem dělala potřebnou práci doma i venku. Tatínek dopoledne
potřeboval zahradní nůžky, kterými jsem stříhala růže. Hledala jsem všude.
Doma, venku, nikde nebyly. Nové stojí 300 Kč, je to pro nás trošku zásah
do rozpočtu. Říkala jsem si: „Jirka a Petřík budou mít svátek a narozeniny,
nebudu moci tolik pomoci, když musíme koupit nové nůžky.“ Začalo obviňování
- asi jsem je nechala venku, sousedi je mohli najít a nedali nám je (vidíte
tu škaredou duši?). Tatínek se při každém našem setkání na mě vyčítavě
díval. Měl pravdu, vždyť to byla ztráta. Ale už odpoledne a večer a pak
i v neděli se mi do duše začala vkrádat myšlenka, že to nebylo v očích
Božích dobré, že jsem se „vytahovala“ nad sousedy. Večer při modlitbě rodin
jsem prosila o odpuštění.
Uvědomila jsem si, že Bůh si přeje, aby i naše myšlenky byly čisté
a dobré. Totiž ty myšlenky nikdo z lidí nezná, ale Boha neoklameme. Ani
sebe ne. Včera, když na společenství otec Marek vyprávěl, jsem si to znovu
uvědomila, že jenom tehdy, když jdeme před Boha se srdcem čistým, můžeme
„zaslechnout“ hlas Boží a být šťastni. A také jsem si uvědomila, že mezi
námi může být porozumění, láska a svornost jedině tehdy, když budeme jednat
čestně - to je nejen dobře navenek, ale hlavně v srdci. Pak jsou vztahy
nenarušené čímsi neviditelným, co z našeho myšlení vyzařuje. Než jsme jeli
včera na společenství, přišel za mnou Jára a říká: „Mami, tys hledala nůžky?
Já jsem je v sobotu viděl na ponku a automaticky s nářadím jsem je strčil
do šuplíku. Teď jsem tam něco hledal a vidím je.“ Dovedete si představit
radost? Jak málo (nebo mnoho?) stačí k radosti! Já měla dvojí radost. Nejdříve
jsem cítila radost, že nebudeme muset kupovat nové nůžky, a pak jsem měla
obrovskou radost, že mne zase Pán vyléčil z jednoho hříchu či nedostatku,
či špatné vlastnosti a že mi ukázal, jaké to je, zažít to, oč denně prosím:
„Pane, stvoř mi srdce čisté…“
Díky, můj dobrý Pane, žes mě vzal do své školy lásky. Ano je to škola
lásky. V duchu (ještě, že jsem to nevyslovila nahlas!) jsem odprosila sousedy,
že jsem je podezřívala. Teď vím, že se budu na každého dívat tím
„srdcem čistým“. Jak dobrý je Bůh!
Přišla jsem na to, že svatá zpověď není žádný „strašák“, nemusíme se
jí bát, ale naopak, můžeme se z ní radovat.
Jednou jsem přijela na Vranov na faru, jen tak pobýt mezi kamarády,
poznat nové lidi, ale hlavně - posílit svoji víru.
Po pár dnech jsem si uvědomila, že musím jít ke svátosti smíření, ale
nebylo to až tak jednoduché.
Přesto jsem se po delším rozhodování odvážila poprosit jednoho z otců.
Vyznala jsem svůj hřích. Hned jak jsem ho vyslovila, uvědomila jsem si,
že tíha, která mě v posledních dnech skličovala, je pryč. Už se mi
lépe dýchalo, bylo mi dobře, asi tak jako, když po několika pochmurných
dnech vyjde sluníčko.
Spolu s kamarádkou jsme se rozhodly pro soukromou pěší pouť z
Vranova nad Dyjí do Vranova u Brna. Chtěly jsme tu vzdálenost ujít tak
za tři dny. Pro ostatní to byla překvapující zpráva a snad ani nevěřili,
že tam dojdeme. Já sama vůbec nechodím na žádné poutě a nejdelší úsek,
který jsem kdy ušla, byl pro mě zatím jen 25 km.
Dojít za každou cenu kvůli ostatním, to nebylo mým cílem. Měla jsem
úmysly, se kterými jsem šla. V té chvíli jsem nepřemýšlela, kam až dojdu,
nechávala jsem to plně na Bohu.
V úterý ráno v 8.00 h. jsme vyrazily z Vranova nad Dyjí do Prosiměřic,
kde jsme byly až v 19.00 h. večer. Tak naše cesta probíhala dále. Procházely
jsme krizemi, střídaly se u nás nálady a vnímaly jsme bolesti nohou. Držel
nás však Bůh, protože jsme se celou cestu modlily.
Druhý den odpoledne jsme došly do Moravského Krumlova, kde nás „chytlo
do hrsti“ velké pokušení. Pokušení nasednout do autobusu a jet domů. Začaly
jsme alespoň přemýšlet o naší cestě a nadšení povolovalo a ztrácelo se.
Ještě ke všemu ze zastávky odjížděl autobus, který jel přímo do Znojma.
JEN NASEDNOUT!
V žaludku už jsme měly téměř „koncert,“ a tak jsme hledaly nějakou
restauraci. Prošly jsme kolem tří, které nás nijak neoslovily, až najednou
naši pozornost upoutala taková malá hospůdka.
Začalo to vše hned po příchodu číšníka a jeho prvním projevu. Neochota
a celkové jeho chování, nebylo to pro nás vůbec příjemné. Kolem sedělo
pár chlapíků, kteří debatovali o věcech, které nedávaly žádný smysl. Byli
opilí. Nenacházela jsem v jejich rozhovoru logiku a jejich překvapivé pohledy
na nás strnuly, když jsme se s kamarádkou před jídlem modlily. V té chvíli
jsme vzbudily pozornost. Nechápavé pohledy se do nás zabořily. Ničeho jsme
si nevšímaly a chovaly se dál, jako kdyby se nic nestalo a bylo vše v naprostém
pořádku. A ono taky z naší strany bylo v tom nejlepším pořádku.
Setkání s těmito živými troskami nám dalo nový impuls zvednout nohy
a jít. To bylo teď v našich myšlenkách na prvním místě.
Bleskové uvědomění si, jaké bohatství se svou kamarádkou máme, jaký
poklad si v sobě neseme a to naši VÍRU.
Pohladilo nás příjemné teplo. Bůh se v té chvíli dotkl našeho srdce
a naplnil nás pokojem.
Zlobily jsme se na číšníka, nebo na ty, co měli stálé připomínky?
Ne, my jsme ty lidičky litovaly, protože jejich duše byly prázdné!
Se smutkem jsme se do nich dívaly. Hledáme a toužíme po bohatství,
štěstí. Myslíme si, že snad ani neexistuje a nevíme, kde ho hledat, i když
je tak blizoučko.
Jen stačí otevřít ústa a láskyplně s úpřímností a důvěrou vyslovit
: „Bože, chtěla bych žít s Tebou!!“
Vždyť bohatý je ten, kdo žije s Bohem.
A zajímá vás jak to dopadlo s tou naší poutí? Tak kamarádka třetí den
přišla do Vranova u Brna? Já jsem došla jen do Ivančic, ale vůbec mi to
nevadí. Cestou zpět jsem cítila, že jsem nešla jen tak, ale pro NĚKOHO!
Mám bezvadného manžela. Je hodný, správný, laskavý ke mně i k dětem.
Taky je hodně společenský a za kamarády by „dýchal“. Jsou ovšem situace,
kdy je v depresích, kdy ho honí práce, nedostatek času na všechno okolo
a potom to řeší alkoholem. Stávalo se, že víno, které rád pěstuje a vyrábí,
bylo u něho denním nápojem a po celém napjatém dni, kdy stejně nic nevyřešil,
chodil domů unavený z vína. Nepomohlo ani domlouvání, ani zlobení, ani
prosby. Náš společný život začal být smutný a prázdný. Když už bylo nejhůř,
svěřila jsem se s tím jednomu knězi, který mi poradil, ať se za něj modlíme.
Dělali jsme to poctivě s dětmi každý večer, ale zdálo se, že se nic nezměnilo.
Jednoho dne manžel celý den dělal těžce pracoval na zahradě. Venku
pršelo a bylo zima, ale muž vytrval až do večera. Ani večer jsem nepostřehla,
že by přišel domů v nějakém jiném stavu něž obvykle. Bylo mi ho líto, hodně
ho bolela záda, byl unavený.
Až za chvíli mi nejstarší dcera řekla, že tatínek sedí v koupelně na
zemi a pláče. Ptala se proč. Řekla jsem jí, že ho moc bolí záda.
Spěchala jsem za ním a až tam jsem zjistila, že je náš „taťka“ opilý.
Nejdřív jsem zase měla vztek a chtěla jsem začít křičet, ale pak jsem si
vzpomněla na slova toho kněze.
Sedla jsem si k němu a začala ho hladit a konejšit, že to nevadí, že
ho mám ráda. On plakal a děkoval za to, že nenadávám. Postarala jsem se
o něho, uložila ho do postele, s dětmi jsme se za něj pomodlili a ráno
bylo vše v pořádku.
Děkovala jsem Bohu za to, že mi dal sílu v pravou chvíli, protože další
moje zlobení a křik by vedly manžela k pití, ale projevená důvěra a láska
dává lidem obrovskou chuť a sílu být lepšími.
V květnu jsme se vypravili dvěma autobusy na slovenské poutní místo
- Turzovku.
Část poutníků jela jedním autobusem nahoru a druhá část šla pěšky.
Šli jsme cestou, která nás podle místního chlapce měla dovést k poutnímu
místu. Cesta však končila pod strání, kde byly těženy smrky. Žádný z nás
nevěděl, jestli jdeme správným směrem a nebo bloudíme. Obtížně, někteří
s pomocí druhých, jsme stoupali do příkré stráně, neznámo kam.
Tichem lesa se rozezněl zvon, který oznamoval, že začíná mše svatá.
Bylo mi líto, že bohoslužbu nestihnu, a tak jsem přidala do kroku. Po chvíli
se mi ale udělalo špatně, protože mám nemocné srdce, které nesnese velkou
zátěž. Začala jsem se třást po celém těle. Opřela jsem se o strom a prosila
Pannu Marii o pomoc, abychom našli správnou cestu a stihli začátek mše
svaté.
Během kratičké chvilky se mi udělalo dobře, bez problémů jsem mohla
pokračovat v cestě spolu s ostatními poutníky až ke kapli, kde právě začínala
mše svatá.
Psal se rok 1942. Dva dny před Vánocemi mi zemřel tatínek. Bylo mi devět
let. Maminka se snažila i v téhle těžké chvíli, ale i v následně o nic
lehčí době, nás vést k Bohu. Velmi často jsme se modlili růženec. A pamatuji
si na modlitbu k sv. Josefu, při mši svaté, kde jsem ministroval.
Tatínek ale scházel a také jsem hodně špatného pochytil na ulici od
ostatních kluků.
Když skončila druhá světová válka otevíral se nám svět, byla spousta
možností a spřádali jsme veliké plány. V té době začali v Brně exercicie.
Vedl je P. Nesrovnal, kterého pak za několik let tyrani krutého režimu
umučili. Maminka nás tam všechny přihlásila -i sebe.Tehdy jsem hořel živou
vírou. Ale dlouhé období, v podstatě nucené práce v zemědělství, kdy tehdy
pro nás mladé se zdála situace strašná a bezvýchodná, se dá přirovnat k
zahrádce, kde plevel úspěšně ničil květinku víry.
Potom přišla povinná vojenská služba. A když nás nepustili celého půl
roku z kasáren, zvykl jsem si žít bez nedělní bohoslužby. Cítil jsem stále,
že mi Bůh pomáhá a chrání mě, že ty kořeny překrásné květiny víry nezemřely.
Například, když ve strážích na hranicích v Chebu šlo do tuhého, o život,
velmi rychle jsem našel sílu k modlitbě růžence a těchto situací bylo víc.
Po návratu do civilu jsem si svůj život zařizoval podle svého, staral
jsem se hlavně o hmotné věci, abych jich měl dostatek, a Boží řád jsem
zcela ignoroval. A svědomí? To jsem se naučil umlčovat.
Ve 22 letech, kdy jsem si myslel, že Bůh o mě nemá zájem a nechává
mě žít podle mé vůle, se mi stala záhadná věc. Při pádu z 8m výšky
na zmrzlou zem, kdy jsem letěl střemhlav dolů, těsně před dopadem jsem
se otočil a narazil ramenem. Zázrak byl v tom, že jsem neměl nic zlomeného
a ani žádné následky úrazu. Pouze jsem několik dnů podle rad pana primáře,
který mě ani nerentgenoval, protože by to bylo moc drahé, pro nepojištěného
soukromého zemědělce, ležel a dával si obklady. Konečně jsem měl také čas
se zastavit a přečíst si knihu o zjeveních Panny Marie: „U nohou Matky
Boží“. Četba o těchto událostech mě znovu nasměrovala na cestu k Bohu.
Trvalo asi osm let plných rozporů, pochybností a hledání pravdy, abych
si mohl na vše odpovědět, ale úcta k Panně Marii mě už nikdy neopustila.
Najednou už mi bylo třicet, cítil jsem, že se svým životem sám nic
nesvedu, byl jsem prostě na dně. Nebyly to hmotné existenční důvody, ale
toužil jsem po manželství s opravdu věřící ženou. Několikrát jsem volal
k Bohu, aby mě buď zničil, nebo mi poslal ideál, který jsem si vysnil,
a měl jsem i konkrétní přání.
Půl roku se nedělo vůbec nic, ale potom jsem dostal od Boha to, oč
jsem žádal… a ještě mnohem víc.
Je tomu již 34 let, ale nemám od té doby pochybnosti o existenci Boha
a Jeho velikém Milosrdenství. Podívám- li se zpětně na svůj život, vidím,
jak je důležité, ba nejdůležitější důsledně předávat víru a lásku již od
malička svým ratolestem.
Ale hledat Pána Boha a zkušenosti s Ním, na to není nikdy pozdě.
Stále musíme děkovat Bohu a Panně Marii za ochranu a starostlivost
o nás. Vždyť náš život je neustálý zázrak.
Pamatuji si, jak se mi rozehrál na tváři úsměv, když mě jeden chlapec
ze severní Moravy poslal pohled, že bude biřmován. To všechno nemuselo
být, kdyby…
V době mého pobytu na Severu, jak já říkám, který jsem považovala za
exil, jsem měla trochu potíže s hledáním podnájmu přijatelné ceny. Naši
dlouholetí známí se o mně zmínili své neteři a ta mě jako vdova s dcerou
přijala pod jejich střechu. Bydlela jsem tady 20 km od pracoviště. Odpoledne
jsem se vracela někdy vlakem, protože to bylo levnější a také si člověk
po cestě „domů“ provětral hlavu. Bylo to půl hodiny pěšky od zastávky.
Jednou jel se mnou klučík, resp. mladík 21 letý, útlé postavičky s velkou
krabicí, či možná dvěma kolem sebe. Vystoupil také na stejné zastávce.
Krabice zaujímala přes polovinu jeho výšky, a tak jsem se nabídla, pokud
by se neurazil, že bych mu s tím ráda pomohla. Byl tím překvapen, zřejmě
to v tamtěch krajích není zvykem a s poděkováním moji nabídku přijal.
Druhý den ráno jsem si oné tvářičky všimla při vystupování z autobusu
a odpovědí mi byl krátký úsměv. Další den bylo vedle něho volno v autobuse,
tak jsme se vzájemně seznámili a dozvěděli jsme se, kde kdo pracuje. Vůbec
se netrefil do mé profese, ale to je vedlejší. Kousek cesty - 200 - 300
m jsme měli ráno vždy společné. To byla příležitost ke krátkým rozhovorům.
Jednou mu bylo divné, proč chodím oklikou, když se dá jít do oné části
města daleko kratší cestou. Dozvěděl se ode mne, že se ráno zastavuji u
Někoho, kdo je v tom domě s věží a křížem. Pochopil až druhý den. Pak si
vzpomněl, že je také pokřtěný. V našich krátkých rozhovorech jsem ho ubezpečila,
že vnímám stopy Božího ducha v jeho osobě a že je v podstatě správný kluk,
když se snaží stále žít podle svého svědomí. Pár týdnů před mým návratem
domů mladý kněz v tamní farnosti vyzval mládež, aby se přihlásila k přípravě
na biřmování. Automaticky jsem vzala přihlášku. Dostal ji už od své babičky.
Necítil se však hoden takové události, když dlouho nežil s církví. Pak
se mu tam začalo i líbit, nebylo mu zatěžko v neděli vstát a jít prožít
s ostatními mši svatou. Naplňovalo ho to radostí. Pak mu to začalo i chybět
a to už jsem věděla, že jeho život je na správné cestě. Prostě Pán Bůh
ví, jak na to.
Pocházím z věřící rodiny a k víře vedu i své děti. Chodíme na různá
společenství a na jednom z nich jsem se rozhodla společně se svými
kamarádkami, že pojedeme na odpustkovou pouť do Oseku u Duchcova
a Jeníkova.
Po několika hodinách strávených v autobusu jsme byli opravdu rádi,
že jsme na místě a mě začala bolet hlava. Ale jak!!
Říkala jsem si: „Tak a máš po pouti.“ Mě totiž hlava sama od sebe bolet
nepřestává. Vždy si musím vzít léky a jít si lehnout. To bylo samozřejmě
nemožné. Kde bych si asi tak lehla v Jeníkově, 350 km od domova?
Byli jsme v kostele a já se začala modlit k Panně Marii, aby mi pomohla
a sejmula ze mne tuto bolest, protože jinak to nevydržím. Mše svatá trvala
docela dlouho a v kázání se mluvilo o zázracích, které se zde udály.
Po skončení mše svaté jsme vyšli ven a já si uvědomila, že bolest je
pryč!!
Poprvé za celý můj život mě přestala bolet hlava bez tablet. Je mi
jasné, že to nebylo samo od sebe, ale na přímluvu naší Nebeské Matky.
Často v každodenním životě prožíváme zvláštní věci, o kterých jsme přesvědčeni,
že to nebyly jen náhody, ale že v nich byla znát Boží pomoc. Bohužel po
čase na všechno zapomeneme. Proto je snad dobré si tyto události zaznamenat,
aby nám čas od času připomněly, že Bůh o nás stále ví a stará se o nás.
To, co chci napsat, se mi vybavilo, když otec Marek při vysvětlování
nedělního evangelia řekl, že to, co nám Bůh nedává, nepotřebujeme. Bůh
zná nejlépe naše potřeby.
Před více lety, když jsme opravovali domek, jsme nebyli v nějak zvlášť
dobré finanční situaci. Když jsme ušetřili trochu peněz, postupně jsme
opravovali. Měli jsme dvě děti, čekali třetí. Potřebovali jsme pro ně skříň
na šaty a prádlo. Protože jsme zjistili, že ji budeme moct pořídit o několik
set korun levněji, když ji necháme udělat u známého řemeslníka, objednali
jsme ji a počítali s tím, že než bude hotová, ušetříme na ni. Ale skříň
byla hotová dřív, než jsme na ni měli našetřeno, a neměli jsme na zaplacení.
Tehdy jsem se s důvěrou obrátila na svatého Josefa, aby se přimluvil, kdyby
bylo možné, abychom vyhráli na sportku, kterou jsem tehdy vsadila jen proto.
Když vyšla naše čtyři čísla, i když tehdejší výhra nebyla zrovna velká,
vyhráli jsme přesně 2x tolik, kolik jsme potřebovali. - Skříň stála čtyři
tisíce, my jsme vyhráli osm tisíc. Od té doby vím, že když je nouze nejvyšší,
pomoc Boží nejbližší. To nám vždy v těžkostech připomínali naši rodiče,
kterým vděčíme za víru, kterou nám předali svým příkladným životem plným
vzájemné lásky, lásky k Bohu i bližním.
Za ně a za všechnu Tvoji pomoc, dobrý Bože, děkujeme.
Jednu srpnovou neděli, o hlavní pouti, jsem se vypravila na mši svatou.
Ale ta „výprava“ mi trvala o něco déle. Když jsem doběhla za kostel, do
poutního areálu, byly již všechny lavičky obsazeny. Jenom na jedné jsem
uviděla kousek místa. Požádala jsem paní, která tam seděla, zda si mohu
přisednout. Svolila. Začalo se zpívat a paní mi půjčila zpěvník s tím,
že ona i její manžel píseň znají nazpaměť. Pomyslela jsem si: „Znají to
nazpaměť a má tu i manžela, to můj manžel by se mnou do kostela nešel.“
Bylo to překrásné dopoledne, odpočinek pro tělo i duši, jak říkávala
moje maminka. Nebe blankytně modré a na něm spousta bílých obláčků.
Po chvíli mi ta hodná a příjemná paní povídá: „Jste tady odtud?“
„Ne, ale mám tady dceru. Ta v tom kroji a vnouček ministruje.“ náležitě
jsem se pochlubila. Paní mi povídá: „Také nejsem odtud, ale mám tady syna
na faře.“
V tu chvíli jsme obě zaslzely. Byly to slzy radosti, jak ta hodná žena
povídala. Pochopila jsem, kdo je a v tu chvíli mi připadala jako Panna
Maria.
Právě bylo kázání, krásné jako vždy, ale tentokrát mi všechno připadalo
jako zázrak, jako znamení Boží. Nebe plné obláčků - beránků a kázání o
tom, že i my jsme všichni beránci Boží……..
Od té doby jsem se s těmito manžely setkala mnohokrát. Stačí pozdrav,
úsměv a tato setkání mě vždy posílí a povzbudí. Každý vidíme zázrak v něčem
jiném, ale pro mě bylo toto setkání opravdu setkáním s Bohem.
Autor píše o sobě
V šedesátých letech ležel v nemocnici v Novém městě na Moravě
jeden udřený dělník středního věku s vychýlenou páteří. Každý pohyb byl
pro něho velmi bolestivý a už nemohl téměř ani v klidu ležet. Jenom chvílemi,
kdy už jeho bolest byla opravdu nesnesitelná, si ulevoval tím, že dal koleno
nohy k bradě. Ale pomáhalo to vždy jen na chvíli.
Léčba byla velmi bolestivá, obstřiky do páteře, kloubů. Protože nemoc
trvala již čtvrtý měsíc, tak se přidávaly i jiné, zejména žaludeční potíže
z množství léků, které užíval a trpěl nechutenstvím.
Doma měl početnou rodinu, která se i s babičkou za něho modlila. On
sám, rovněž věřící, bezesné noci trávil v modlitbách.
Jedné březnové neděle mu manželka přinesla adresu na Otce Pia v Itálii,
který měl na sobě Kristovy rány (stigmata). Hned druhý den tam napsal česky
dopis s prosbou o uzdravení.
Odpověď přišla po třech týdnech, ale k lítosti pacienta v maďarštině.
Naštěstí se jeho dobrým přátelům podařilo zařídit překlad.
V noci čtvrtého dubna měl veliké bolesti. Myslel si, že už to nevydrží.
Bolest na chvíli pominula, pokud si dal koleno k bradě. Usnul.
Zdálo se mu, že vedle něho stojí starý vousatý pán a ptá se ho, kde
to bolí. Mile se usmíval, pohladil ho a v tom okamžiku se nemocný probudil.
Bolesti byly opravdu hrozné, v hlavě mu hučelo jakoby měl ohluchnout,
nebo pozbýt rozum.
Domníval se, že jsou to poslední okamžiky jeho života. Rychle se soustředil
na střelné modlitby umírajících. Po chvíli ale bolest jakoby přestávala.
Nemocný pocítil hrozné prasknutí v boku i páteři, jakési škubnutí a
potom - nic.
Bolest byla pryč!!
Po celém pokoji se šířila vůně cizokrajných rostlin a nemocný byl nevýslovně
šťastný. Vstal z postele, obul si pantofle, což si před tím nemohl dovolit
a začal se procházet po pokoji. Udělal několik cviků a vyčkával příchod
sestry, aby se jí mohl ukázat. Dočkal se - asi za hodinu. Sestra se radovala
společně s ním. A pacient pokračoval v modlitbách díkůvzdání.
Po půl hodině ho vyrušil nářek jednoho ze spolupacientů.
Byl to asi pětapadesátiletý pán, který celý život pracoval jako zedník.
Křičel bolestí, že už to déle nevydrží.
Prvnímu pacientovi ho bylo líto a prosil Pána Boha i Otce Pia, aby
mu pomohli.
Nemocný se utišil a usnul.
Bylo ráno, když sestry přišly na pokoj, aby pomohly pacientům s hygienou.
Nemocný, který v noci radostně pochodoval po pokoji, se opět nemohl ani
pohnout. Byl celý pokroucený a navíc se styděl před sestrou, že si vymýšlel.
Když si sestry vyměnily služby, pokračovaly v běžném rytmu léčby.
Po lékařské vizitě byl ale propuštěn zedník, který si v noci myslel,
že umírá. Lékař mu předepsal pár cviků, které hravě dokázal předvést, a
tak ho propustili.
Náš pacient naopak začal navštěvovat rehabilitační cvičení. Pod dohledem
lékaře a dvou rehabilitačních sester. Vždy to ale skončilo neúspěchem,
protože se cvičení pro bolest nedalo vydržet.
Protože bolesti neustupovaly opět napsal Otci Piovi. Tentokrát přišla
odpověď v češtině. To už byl květen.
Cvičení v nemocnici bylo vždy od pondělí do pátku a na víkend pacienta
propouštěli domů. Také proto, aby se potěšil s rodinou a posílil se vydatnou
domácí stravou. Cestování autobusem bylo ale velmi náročné, protože se
pohyboval s velkými obtížemi.
Napsal také do Syrakus, kde se roku 1953 obyčejný obrázek Panny Marie
rozplakal po tři dny a tři noci lidskými slzami.
Odpověď na tento dopis přišla asi za měsíc. Mimo listu byl také přiložen
svatý obrázek a smotek vaty, kterou si potíral postižená místa. Nastalo
sice mírné zlepšení bolestí, ale otok neustupoval.
Z nemocnice byl již propuštěn domů s tím, že pokud se jeho stav nezlepší
do tří měsíců, bude nutné podstoupit operaci páteře s vyhlídkou na částečný
invalidní důchod.
V nocích, které byly pro něho dlouhé, neboť je téměř pokaždé probděl,
prosil Pána Boha a Otce Pia o pomoc. Vzpomínal na celoživotní dřinu a na
to, jak několikrát unikl jisté smrti při totálním nasazení v Říši za druhé
světové války. Propadal skleslosti. Co je ještě všechno potřeba udělat
a co bude se ženou a dětmi, když by šel do důchodu. Jeho čas plynul v těchto
smutných úvahách.
V srpnu jeli družstevníci na zájezd na Slovensko. Mimo jiné také plánovali
zastávku na Turzovce, poutním místě, kde došlo k několika uzdravením vodou,
která zde vytryskla na místech zjevení Panny Marie Turzovské.
Sám na tento zájezd nemohl, ale vyslal manželku, aby si také trochu
odpočinula.
Den před odjezdem měl živý sen. Zdálo se mu, že sedí na návsi u jednoho
domu, kde za mladších let s kamarády sedával. Najednou vyšla z kapličky
černě oděná Paní. Měla mírnou, vlídnou tvář. Prohlédla si ho a řekla mu,
že se určitě do tří dnů uzdraví.
Manželka přijela ze zájezdu, on jí vše vyprávěl, a pil vodu z Turzovky.
Ráno za ním přišel soused s tím, že má dceru provdanou v Jindřichově
Hradci a prý je tam na dovolené jeden lékař - specialista.
Rozhodl se tedy, že za ním zajede, ale byl nutný doprovod manželky.
V J. Hradci přišli do domu, kde pan doktor z Prahy trávil svou dovolenou.
Vyšetřil nemocného a dlouze se zamyslel: „No, zkusíme to!!“
Povídal si s nemocným a dotýkal se ho na postižených místech. Najednou
ho silně uchopil, trhl celým jeho tělem. Nemocný vykřikl, ale lékař už
mu podával pantofle s tím, aby si je obul.
Vůbec to nebylo těžké!! Dokonce zvládli i pár cviků. Bylo to 18. srpna.
Plný dojetí děkoval panu doktorovi a po krátkém občerstvení mohl nemocný,
vlastně již uzdravený, s manželkou odjet domů.
Doma odpočíval asi měsíc a potom nastoupil do zaměstnání. Než se tak
stalo, jel do nemocnice k obvyklé kontrole. Lékaři se podivovali, zavolali
pana primáře, ať prý se jde na něco podívat. Pan primář, lékaři, sestry
všichni ho obhlíželi ze všech stran a jenom vrtěli hlavami.
A tak tedy jednoho zářijového rána mohl vykročit do svého zaměstnání.
I když ho páteř občas bolela od těžké práce, už nikdy nebyla tak pokroucená.
A tento vděčný člověk nikdy nepřestal děkovat Pánu Bohu, Panně Marii
i Otci Piovi za zázračné uzdravení.
Křest jsem přijala několik dnů před svatbou. Nikdo mě k tomu nenutil.
Moc jsem si neuvědomovala, co to vše může přinést, co to obnáší. Nikdo
z naší rodiny do kostela nechodil, babička tak čtyřikrát do roka. Vůbec
nic mi to neříkalo. A teď můžu posoudit život s Bohem a bez něho.
Například v situaci, kdy nás potká nějaká pohroma, nemoc nebo něco,
s čím si nevíme rady, může to být naprostý konec, beznaděj.
V tu chvíli člověk bez Boha lamentuje, nebo se zhroutí, nebo unese
to
břemeno, ale tím to končí. Věřící je na tom také někdy tak ale v sobě si
nese „něco“, co mu dodává sílu k tomu, aby „neztratil vědomí“.
To „něco“ je víra a naděje, doufá a věří, že na to není sám.
Důvěřuje naplno Bohu. Věřte, že já jsem ten rozdíl poznala.
O věřících si někteří nevěřící myslí: „Podívej, chodí do kostela a
jak sprostě mluví“ nebo: „Pánbíčkář a ve skutečnosti…“ Konec ať si každý
domyslí. Žádný člověk není dokonalý. Všichni chybujeme. I kněží jsou obyčejní
smrtelníci. A že může být nevěřící „lepší“ než věřící? Taky pravda.
Křest neznamená jenom světlo přijmout, musí se také nést a předávat.
Komu se to v životě podařilo, může být šťastný.
Stejné je to i s vírou. Za pokřtěné miminko nesou zodpovědnost rodiče,
kmotři. Záleží na nich, jak jim víru předají. Dospělý člověk se už rozhoduje
sám - dobrovolně.
Víra se nedá koupit, naučit, vynutit, načasovat. Je to dar od Boha.
Někdy přijde brzo jindy to trvá déle, někdo ji nenalezne vůbec. Záleží
jen na nás, jaký průchod tomu dáme. Zda tímto darem pohrdneme a obrátíme
se zády, nebo jej přijmeme.
Nejhorší je, když člověk chytne bacil „L“ - neboli lenost. Je nám všechno
jedno.
Jak v životě, tak ve víře. Naštěstí máme také svědomí. To ze sebe nevytrhne
ani pohan.
Některé věci, o kterých jsem se zmiňovala, vycházejí z úst P. Stanislava
Krátkého, který vedl exercicie pro ženy v únoru v Prosiměřicích.
Exercicie trvají čtyři dny. Někdo namítne: “To je dlouho! Co by si
doma beze mě počali? Domácnost, děti a práce!!! Čtyři dny se jenom modlit,
to je moc dlouho, to bych nevydržel(a) mám jiné starosti!!“
Ano, jsou to starosti. Já jsem je také měla, ale říkám vám:“ Není to
ztráta času, budete bohatší, jak v životě, tak na duši. A není to jenom
modlení.“ Člověk si udělá jasno v mnoha věcech.
Opravdu. Stojí to za to! Exercicie budou zase, neodkládejte příležitost.
Je to jedna z mnoha cest, po které se můžete přiblížit Bohu. Já osobně
nelituji toho, že jsem na tuto cestu vstoupila a nezahodila tu příležitost.
Mohu říci: „Bohu díky !!“
Již hodně let se snažím na svátek Všech svatých v oktávě modlit za zemřelé
s návštěvou hřbitova a získat tak pro ně plnomocné odpustky.
Před deseti lety se mi tato oktáva podařila. Podle návodu církve jsem,
vše uskutečnil. Po posledním dni jsem byl v noci vytržen ze spaní zvláštním
hlasem, který mi řekl, že mám návštěvu.
Najednou jsem se ocitl na zahradě. Měl jsem různé schopnosti. Například
vidět a vnímat bez zraku a sluchu. Z výšky se spouštěla bytost -veliká,
duchovní a na pohled neznámá. Od první chvíle jsem ale cítil, že to je
tatínek mé manželky, tedy můj tchán.
Sestupoval po dlouhém nehmotném žebříku. Zastavil se asi 50 m nad zemí
a mě k němu vyzvedla nějaká zvláštní síla. Možná si řeknete, že to byl
sen, ale pro mne to snem nemohlo být. Byli jsme tam spolu dlouhou dobu
a takové blaho, láska a pocit něhy, které jsem prožíval, na světě nemůže
existovat.
Nejzajímavější je ale to, že jsem to prožíval právě po té oktávě. Věřím,
že podobných zážitků má hodně lidí, ale bojí se o nich mluvit, aby je ostatní
nepovažovali za blázny nebo lháře. Ani já jsem o tom zbytečně nikde nemluvil,
ale myslím si, že jsem to neprožil jenom pro sebe. Přál bych takové zážitky
všem, kdo se bojí smrti, kdo si zakládají na hmotných věcech.
Píši svůj prožitek proto, že jsem byl o to požádán, i když se denně
přesvědčuji, že jsem jen hříšný člověk a že potřebuji Boží Milosrdenství
víc než kdokoliv jiný, ale také pro povzbuzení k modlitbám ostatním.
V lednu 1960 jsem pomáhala s pečením cukroví na synovcovu svatbu.V pátek
večer někdo prudce zazvonil. Byl to manžel. Přišel pro mě, abych mu šla
nachystat nějaké věci, že musí jet do nemocnice, že při vyndávání limonády
z tašky se jedna roztrhla a zranila mu oko tak, že na ně nevidí.
Pomohla jsem manželovi a vrátila se zpět k cukroví. Synovec mě utěšoval,
že se to stává i hokejistům, když dostanou ránu pukem, že po vstřebání
krve se jim zrak vrátí. Domníval se totiž, že strýci narazil uzávěr
láhve na oko, a proto tedy, že nevidí.
Po ukončení práce jsem spěchala domů.
Klekla jsem si před obrázek Panny Marie Syrakuské - plačící a vroucně
jsem se modlila: „Maria, Matičko, pomoz, přišel čas.“
Ráno jsem se telefonicky zajímala o manželův stav. Od sestry jsem se
dozvěděla, že je po operaci. Jak to bude dál, prý neví. Odpovědí jsem byla
velmi zneklidněna, a proto jsme hned jeli, s manželovým bratrem do nemocnice.
Pan primář nám řekl: „Měl oko proseknuté, sklivec vytekl, já nevím,
co jsem dělal, že jsem mu oko při jedné bolesti nevyndal.“
Ptala jsem se, zda mohu manžela vidět. Pan primář mi říká: „Vy budete
plakat!“
„Nebudu, já totiž věřím tomu, že manžel bude vidět.“
„Vy věříte?“ otázal se mě.
„Ano!“ odpověděla jsem, protože jsem si tím byla jista. A šla jsem
manžela povzbudit. Švagr mě slyšel a potom na chodbě mi vytkl, že jsem
ho neměla tak ujišťovat, že bude zklamaný, že není možné, aby opět viděl.
Řekl: „Kdyby mu oko zachránili a jen světlo viděl, věřil bych na zázrak.“
Za týden jsem se informovala na stav manžela jedné lékařky, která byla
také přítomna operaci, sdělila mi, že nejméně šest týdnů budou zachraňovat
oko, pokud se to vůbec podaří.
Patnáctý den mi ta stejná paní doktorka sdělila radostnou zprávu, že
manžel začal vidět.
Manžel mi vyprávěl, že v pátek, čtrnáctý den po zranění, pozoroval
změnu, která se s jeho okem udála. Lehl si, aby byl v klidu, a cítil, jako
by se mu oko plnilo. V sobotu ráno, když pan primář zkoušel oko, manžel
mu řekl, že vidí víc než prst před okem.
Pan primář řekl před všemi pacienty: „Paní doktorko, já už věřím na
zázraky!“
I když to bylo v době totalitního režimu, opakoval tuto větu ještě
několikrát.
Za šest týdnů byl manžel z nemocnice propuštěn a viděl na obě oči.
Modlila jsem se k Panně Marii právě v dobu, kdy byl manžel operován.
Byla to právě ona, kdo držel panu primáři ruku, aby manželovi oko nevyndal.
Děkuji Panně Marii, naší velké přímluvkyni.
Stalo se to o vinobraní. Ráno jsem nabourala své auto. Moc to bolelo,
protože nebylo ještě celé zaplacené a už totálně nepojízdné. Celý den jsem
přemýšlela, co dělat. Sama jsem se toulala Znojmem a nic mě netěšilo. Bylo
mi smutno. Najednou jsem stála před kostelem sv. Mikuláše. Nevím jak, jsem
se tam dostala. Dveře byly otevřené, vešla jsem tedy dovnitř. Nebylo to
poprvé, co jsem byla v chrámu, ale poprvé sama. Rozhlédla jsem se. Všechna
klekátka byla obsazena, jenom jedno před Pannou Marií bylo volné. Nevím,
co to bylo za sílu, která mě donutila pokleknout a prosit sv. Pannu o pomoc.
Má modlitba byla nedokonalá, ale úpřímná. Nevím, jak jsem tam byla
dlouho, ale pamatuji si, že potom už jsem šla rovnou domů.
Skutečně moje problémy se po několika dnech vyřešily a dnes již vím,
že díky nebeské Matce, která si mě sama povolala ke svěření problémů.
Jenomže -my lidé- jsme velice nevděčné tvorstvo!
Hned, jak se vše vyřešilo, už jsem zapomněla, ani jsem se nezmohla,
abych si udělala čas zajít poděkovat té, která mi sama nabídla svou pomoc!!
A Panna Maria trpělivě čekala, až to dojde mě samotné, že jsem na něco
zapomněla.
Zapomněla jsem jí být vděčná. Její trpělivost je opravdu obdivuhodná
Trvalo mi to celých pět let.
Pěkně dlouhá doba na to, abych poznala, že mi tenkrát nepomohla ani
policie, ani kamarádi, ale naše Nebeská Matka, která svá dítka pečlivě
poslouchá, když ji o něco prosíme, a milosrdně nám odpouští naši neomalenost,
když ji zapomeneme vyjádřit své díky.
Vdávala jsem se v srpnu 1988. Sňatek jsme s manželem uzavřeli pouze
občanský, protože to bylo v době totalitního režimu. Maminka našemu vztahu
nepřála, v práci mě nutili kandidovat do KSČ. Bylo to vše dost nepříjemné,
ale manžel mi byl oporou (on svou sílu čerpal u Boha, protože byl věřící).
Řekl mi, ať si nedělám starosti, že to nějak dopadne. Dopadlo. Byla jsem
těhotná a v dubnu 1989 se nám s velkými komplikacemi narodil syn.
V květnu si mě předvolali před komisi kvůli vstupu do KSČ. Už jsem
i já měla odvahu odmítnout. Potom přišel listopad 1989 tedy zvrat v naší
zemi.
Manžel pořád mluvil o tom, že by rád náš sňatek zpečetil před Bohem.
Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo. Manžel je ale muž činu, a tak zaběhl
na faru vše domluvit.
Přišel rozzářený s termínem. Šla jsem tedy s ním. Přijal nás mladý
kaplan, který mi pomohl k první sv. zpovědi.
Po Vánocích v roce 1992 jsme se nechali oddat v kostele a současně
jsme křtili i synka.
Za svědky jsme požádali manželovy prarodiče, kteří byli velice šťastní,
že s námi v tento velký den mohou být.
Tam i zpět jsme jeli taxíkem. Stalo se to na zpáteční cestě.
Řidič zapomněl dát na poslední křižovatce přednost v jízdě.
Vjel do křižovatky a teprve si to uvědomil. Šlápl tedy prudce na brzdy
a auto, které se na nás řítilo, objelo taxík a nic se nestalo. Řidič z
toho byl velmi zdrcen, ale my jsme ho uklidnili, že nemusí mít strach,
protože my všichni jsme pod ochranou Boží.
Byly prázdniny a velká horka. Jela jsem se vykoupat na koupaliště. Jela
jsem z prudkého kopce a přemýšlela o různých věcech. Najednou jsem najela
na hrbolek, zvonek tiše zacinkal, já se lekla a to mě vyvedlo z mých myšlenek.
Zjistila jsem, že jedu po prostředku, a tak jsem rychle zajela na stranu.
V tu chvíli v plné rychlosti vyjelo ze zatáčky auto!!
Dodnes nevím, čím to že mi ten zvonek zacinkal. To auto by mě asi srazilo.
Stál nade mnou anděl strážný.
Byla jsem vychovávána v nevěřící rodině. Přesto jsem Boha poznala a
rozhodla se připravovat na křest. Moc jsem se na něj těšila. Asi dva dny
před křtem jsem dostala velmi vysoké horečky. Těžce se srážely. Každý už
si myslel, že se křest odloží. Ten den jsem přesto šla do kostela a přijala
svátost křtu. Byl to pro mne veliký dar. Jakmile jsem přišla domů, zjistila
jsem, že horečka ustoupila. Děkuji Pánu Bohu za dar křtu a přeji ho všem.
Je krásné být Božím dítětem.
Chtěla bych se s vámi podělit o krásný zážitek s Bohem a ukázat vám,
jak dělá zázraky i dnes.
Měla jsem na starosti tábor v Lísku. Když jsme přijeli do tábořiště,
bylo celkem hezké počasí. Děti se zabydlely ve stanech a program normálně
probíhal. Po večerní modlitbě jsme se rozešli do stanů spát, ale už v noci
nás probudil hrozný déšť, který pokračoval celý další den.
Jistě si dovedete představit děti, které jsou zavřené v jednom hlavním
stanu. My vedoucí jsme přemýšleli, co budeme dělat, když stále prší, děti
byly promočené, že ani výlet do přírody by jim neuškodil. Nejhorší na tom
bylo, že ani zatopit se nedalo, takže jsme boty sušili u pece kde se vařilo
jídlo. Večer se děti modlily u svíček a nálada klesala pod bod mrazu. Všichni
jsme toho měli „plné zuby“.
Probouzeli jsme se s nadějí, že už přestalo pršet, ale po otevření
stanů jsme se dočkali zklamání v podobě opět „uplakaného počasí“
Po snídani jsem začínala být zoufalá, jednak mi docházely nápady, jednak
jsem byla unavená z předešlého tábora, kde jsem pěkně nastydla. Někdo by
řekl: „Tak to zabalíme a jedeme domů:“ Jenže to se nedalo.
Duch svatý ale zapracoval a mě napadlo, že děti si připraví nějaké
příběhy z Bible, které budou předvádět. Na přípravu dostaly hodinu času
a já si mohla na chvíli odpočinout čtením brožury o zjeveních Panny Marie
ve Fatimě. Byla jsem na pokraji svých sil, protože jsem chtěla, aby si
všichni tábor užili a aby se posílili duchovně a ono to zatím bylo naopak.
V této brožuře Lucie vyprávěla, že jí Panna Maria říkala o síle modlitby
růžence. Prý se svou silou podobá „atomové bombě“. Taky tam byly uvedené
příklady, kdy a jak růženec pomohl.
Hlavou mi blesklo, že právě teď je ta pravá chvíle poprosit o pomoc
Pannu Marii. Nejdříve se mi to nezdálo se dětmi modlit celý růženec, ale
jsme na táboře věřících tak proč ne?!
Uběhla hodina, děti předvedly své herecké schopnosti a čekaly, co zase
vymyslím.
Nejdříve jsem je požádala, aby si prohlédly nebe. Nemusely moc studovat
to, co již dva dny věděly - zataženo, déšť se podobal sprše. Řekla jsem
jim o tom, co jsem právě četla a když jsem navrhla modlitbu růžence, nikdo
nic nenamítal. Začali jsme se tedy modlit za pěkné počasí. Přiznávám se,
že já jsem neměla tak pevnou víru v to, že se počasí změní, ale zároveň
jsem si uvědomovala, že mi modlitba růžence vždy pomohla.
Při prvním desátku se nedělo nic. Stále pršelo, ale my jsme vytrvali
v klidu a modlili se. Třetí desátek byl také celkem beze změny, ale při
čtvrtém se začaly dít věci neuvěřitelné. Do stanu k nám proniklo slunce.
Sice jen tak slabě, ale přece. Při posledním desátku jsem si byla jistá,
že nás Bůh na přímluvu Panny Marie vyslyšel. Vytryskly mi slzy radosti.
I když jsem pochybovala, tak nás Bůh neopustil a dokázal nám, jak moc nás
miluje. Po růženci jsem řekla dětem: „Běžte se podívat ven na ten zázrak!!“
Děti vyběhly ven, radovaly se, velebily Boha, protože svítilo slunce
a nebe bylo bez mráčku. Z plačtivého nebe se během jednoho růžence stalo
krásné a úsměvné nebe. Celý den byl naplněný radostí.
Počasí sice nevydrželo po celý tábor, tak krásné jako v tento den,
ale nepršelo!
Tábor jsme si užili v pohodě a já nabyla jistotu, že se musím za každou
cenu vždycky a hlavně v nejtěžších chvílích obracet k Bohu a vzít si za
přímluvkyni Pannu Marii.
Po celý zbytek tábora jsem měla tolik nápadů, a ty co mě napadly při
modlitbě vyšli vždycky na jedničku!!
Chtěla bych vás proto povzbudit k modlitbě a přeji vám, abyste dokázali
všechny svoje starosti svěřovat Pánu do rukou a vytrvale s pevnou vírou
prosili v modlitbě o vyslyšení. Nezapomeňte, že v Písmu je psáno „Budou
- li dva z vás na zemi jednomyslně prosit o cokoliv, dostanou to od mého
nebeského Otce.“
Nevím, jak začít, ale můj zážitek s Bohem mě vlastně zachránil před
těžkým hříchem.
Můj život byl dost složitý. Stejně i moje cesta k Bohu. Bylo mi 24
let, měla jsem už čtyři děti a přišla jsem znovu do jiného stavu. Musím
říct, že už třetí a čtvrté těhotenství jsem si hodně obrečela. Měla jsem
vlastně tři děti během tří let a psychicky mě to hodně vzalo. Neuměla jsem
si to vůbec představit a říkala jsem si, že by měl Bůh dát děti těm, co
je nemají.
V nemocnici mě zase doktoři přesvědčovali, že to takhle nemůžu, že
si moje tělo musí odpočinout, že jsem nezodpovědná vůči svým dětem, že
to nezvládnu, že se o ně nebudu moci dobře postarat a že bych to dítě měla
dát pryč (to už mi říkali i při třetím a čtvrtém těhotenství).
Když jsme řekli manželovým rodičům, že čekáme páté dítě, jejich reakce
jako od věřících mě velice překvapila Maminka mi říkala, že to s námi není
možné, že bychom s tím měli „něco“ udělat. Můj muž na ni hrozně dá, a tak
se přiklonil k jejímu stanovisku. Nenápadnou a nenásilnou formou mě směřoval
k tomu, co bych měla asi udělat. Měla jsem v sobě zmatek, cítila jsem,
že to nemůžu udělat, ale při tom shonu doma jsem v tom začala vidět jakési
„vysvobození“ nebo něco jako úlevu. A když jsem přišla na kontrolu pokrčila
jsem rameny a pan doktor to bral jako souhlas. Dostala jsem se do mašinérie
kontrol z kterých jakoby nebylo úniku, všechno šlo rychle, vlastně v jednom
týdnu a najednou jsem do ruky dostala lejstro, že „zítra“ ráno přijdu na
miniinterrupci, nebo jak se to přesně jmenuje. Celou tu dobu jsem si říkala
jestli mi Bůh dá nějak najevo co mám udělat, nebo aby mi v tom nějak zabránil,
anebo něco udělal, naznačil,… ale pořád nic. Ráno jsem přišla na místo,
zase nějaké vyšetření a potom jsme přišly na pokoj bylo nás tam asi pět
žen. Převlékly jsme se do noční košile a čekaly jsme, začala jsem myslet
na Boha a říkala jsem si: „Tak a teď jsem jako ony, Pane Bože já nechci
být, jako ony…….“
Přišla sestra a odvedla první v tom přišla nějaká uklizečka nebo kdo
to byl a řekla něco, na co nikdy nezapomenu, že Einstein se narodil jako
jedenáctý a být to v dnešní době, tak by skončil v kýblu. A to byl ten
impuls, kterým mi Bůh vlastně řekl všechno, rozsvítil mi v hlavě a za to
(a nejen za to) jsem mu vděčná.
Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si manželovi na klín a řekla:
„Taťko, my jsme se ti vrátili oba dva.“ Dnes mám sedm dětí a jde to. Nyní
teprve vím jak moc nás má Bůh rád, až mám někdy pocit, že si to ani nezasloužím
a nebýt Boha, kdo ví kde bych byla…