PŘEDMLUVA

Ve svých nedávných vystoupeních o lidském životě zaměřil náš Svatý otec papež Jan Pavel II. pozornost na nepomíjející zájem církve o lidský život. Kořeny této katolické tradice vedou hluboko do Písma svatého. Autor knihy Genesis říká, že "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem", a potom mu "vdechl v chřípí dech života, a tak se stal člověk živým tvorem". Biblisté dále pohlížejí na tento "dech Boží" jako na životodárného ducha, kterého dává Bůh neopakovatelným způsobem každé lidské bytosti. Zničit tento život je samozřejmě hrozným činem. Vyplývá to ze skutečnosti, že Boží duch, ve Starém zákoně "ruah", přebývá v lidské bytosti. Lidská důstojnost podle Bible existuje proto, že lidé mají Boží život; Božího ducha. Máme jej od samotného Boha. Na tomto základě židovsko-křesťanská tradice na stránkách Písma svatého odráží jedinečnost života a s ní spojenou úctu k němu. Po detailním výkladu Starého zákona v Deuteronemiu věnuje zákonodárce pozornost nutnosti volby - přijmout zákon nebo ho odmítnout. "Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo." Citát pokračuje: "Vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů" (Dt 30, 19-20).
Na stránkách staré smlouvy se Pán zjevuje jako Pán života. Člověk, který sdílí tento dar, musí být v první řadě a především ochráncem života. "A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat... za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra." (Gn 9, 5). Pokud jde o děti, Starý zákon o nich hovoří jako o požehnání. První požehnání, kterého se dostalo člověku, bylo: "Ploďte a množte se a naplňte zemi" (Gn 1, 28). Podle proroka Izajáše toto Boží požehnání vytváří osobní vztah Boha k člověku dokonce ještě dříve než člověk spatří světlo světa: "Hospodin mě povolal v mateřském lůně, od nitra mé matky připomínal moje jméno" (Iz 49, 1). Prorok Jeremijáš vyjadřuje stejnou myšlenku: "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka" (Jr 1, 5).
Ani Nový zákon nemlčí o tom, že život je nejcennější Boží dar lidem. Jan říká, že Kristus přišel, "aby oni měli život a měli ho v hojnosti" (J 10, 10). Jan vidí lidský život jako realitu nezbytnou k tomu, aby se mohl změnit v život věčný. Lidský život je pro něj posvátný, ale je i povolaný k životu božskému. Použití posloupnosti - víra, světlo, život (J 12, 35-36) tento pohled odráží. Má smysl pouze tehdy, jestliže vyjdeme od Božího daru života, který mají všichni lidé společný a který někteří z nich vírou přetvářejí v život věčný.
Celá perspektiva nového řádu-nové smlouvy Boha Syna-tkví ve skutečnosti v tom, že lidský život je zdokonalován a posvěcován. V kapitolách, které mluví o kázání na hoře, Matouš vytyčuje některé základní postoje, které jsou výsledkem této nové perspektivy. Evangelium spočívá na vizi člověka jako možného obyvatele nebe. Nastoluje rovnováhu mezi prací pro tento svět a prací zaměřenou na život příští. V pozadí je vždy lidský život viděný jako potenciálně svatý a věčný. Kázání na hoře vyžaduje, aby věřící ctil důstojnost svého bližního. Tato důstojnost pochází od Boha, přebývá v člověku a je posvátná, protože naším konečným cílem je spojení s Bohem.
Dnes je celá otázka hodnoty lidského života a přiměřeného kontextu, v němž by měla být nazírána, předmětem diskusí. Prozatím boj vyhráli příznivci antikoncepce. Nyní se přesunul k potratům. Mnozí lidé považují současné zákonodárství za vítězství zastánců potratů. Jestliže tohoto dalšího vítězství bude dosaženo úplně, budeme stát před uzákoněním euthanasie a masového ničení celých tříd. Církev vždy viděla lidský život v jeho kontinuitě od početí do smrti. Rozhodnutí kteréhokoliv člověka přerušit tento život v kterémkoliv bodě je nepřípustným zásahem do oblasti, která nepřísluší člověku.
Lidský život je posvátný. Avšak zjevená skutečnost, že tento život se neničí, ale pouze mění, mu dodává ještě větší svatosti.
Tímto vědomím jsou proniknuta vystoupení papeže Jana Pavla II., která byla velmi pečlivě zaznamenána Dcerami sv. Pavla ku prospěchu všech.
Všichni bychom měli být vděční našemu Svatému Otci za to, že nám připomíná něco tak podstatného a stejnou měrou bychom měli ocenit úsilí Dcer sv. Pavla o snadnou dostupnost těchto slov.
P. Msgre. Donald W. Wuerl
seminář sv. Pavla
Pittsburgh, Pensylvánie
 
 

MORÁLKA MANŽELSKÉHO AKTU
URČENÁ JEHO PODSTATOU
A PODSTATOU JEHO SUBJEKTŮ

Generální audience 11. července 1984

1. Úvahy, které jsme doposud uskutečnili o lidské lásce v Božím plánu*) by byly určitým způsobem neúplné, kdybychom se je nepokusili konkrétně aplikovat v oblasti manželské a rodinné morálky. Tento další krok, který nás dovede k závěru naší dlouhé cesty, chceme udělat pod vedením důležitého nedávného prohlášení Magisteria o encyklice Humanae vitae, kterou vydal papež Pavel VI. v červenci 1968. Budeme znovu číst tento významný dokument ve světle závěrů, k nimž jsme došli při zkoumání původního božského plánu a Kristových slov, která se k němu vztahují.

Vysvětlivka:
*) Zde Svatý Otec poukazuje na řadu svých vystoupení o vykoupení těla a svátostném charakteru manželství, která byla publikována Dcerami sv. Pavla pod tituly "Původní jednota muže a ženy" a "Blahoslavení čistého srdce". Třetí díl se připravuje.
 

Z encykliky Humanae vitae

2. "Církev však vyzývá lidi k zachovávání norem přirozeného zákona, který odjakživa lidem tlumočila, a učí, že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života." (HV 11) "Učitelským úřadem církve vícekráte vyložená nauka se zakládá na nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný a který člověk z vlastního popudu nemůže rozbít: je to význam spojivý a plodivý." (HV 12).

3. Moje následující úvahy se budou týkat zejména té části encykliky Humanae vitae, která se týká "dvojího významu manželského styku" a jejich "nerozlučného spojení." Nezamýšlím komentář k celé encyklice, chci spíše ilustrovat a prozkoumat jednu její část. Z hlediska doktríny obsažené v citovaném dokumentu má tento úsek klíčový význam. Zároveň je těsně spjat s našimi předchozími úvahami o manželství a jeho svátostném rozměru.
Protože, jak jsem již uvedl, jde o klíčový úsek encykliky, je zřejmé, že tvoří velmi důležitou část celé její struktury: její analýza musí proto směřovat k různým komponentám této struktury, přestože komentovat celý text není naším záměrem.
 

Slib věrnosti

4. V úvahách o svátostném znamení již bylo několikrát řečeno, že je založeno na "řeči těla" chápané v pravdě. To se týká pravdy jednou potvrzené na počátku manželství, kdy si novomanželé, když si slibují "zachovat lásku, úctu a věrnost až do smrti", sami udělují manželství jako svátost církve.
Dále se to týká pravdy, která je takříkajíc stále znovu potvrzována. Muž a žena, kteří žijí v manželství "až do smrti", ve skutečnosti bez přestání znovu stvrzují znamení, jež si udělili - prostřednictvím svátostné liturgie - ve svatební den.
Uvedená slova encykliky papeže Pavla VI. se týkají toho okamžiku života manželů, kdy se, když se spojují v manželském aktu, stávají, řečeno biblickým výrazem, "jedním tělem" (Gn 2, 24). Právě v tomto okamžiku, tak významově bohatém, je také zvláště důležité, aby "řeč těla" byla chápána podle pravdy. Toto pochopení se stává nezbytnou podmínkou pro jednání v pravdě, to jest pro chování v souladu s hodnotami a s mravní normou.
 

Odpovídající základ

5. Encyklika nejen vyzdvihuje tuto normu, ale také se jí snaží dát odpovídající základ. Aby dokonaleji vysvětlil "nerozlučné spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný...je to význam spojivý a plodivý", píše Pavel VI. následující větu: "Manželský styk totiž svým vnitřním ustrojením hluboce spojuje manžely a uschopňuje je k početí nového života ve shodě se zákony, vepsanými do samotné bytosti muže a ženy" (HV 12).
Zaznamenáváme, že v předchozí větě právě citovaný text pojednává především o "významu" a v následující větě především o "vnitřním ustrojení" (t.j. o povaze) manželských styků. Při definici tohoto "vnitřního ustrojení" se text odvolává na "zákony vepsané do samotné bytosti muže a ženy".
Přechod od věty vyjadřující morální normu k větě, která ji vysvětluje a obhajuje, je zvláště významný. Encyklika vede člověka k tomu, aby hledal základ normy, která určuje morálku spojení muže a ženy v manželském styku, v samotné povaze tohoto styku, a ještě hlouběji, v povaze samotných subjektů, které tento styk uskutečňují.
 

Dva významy

6. Tímto způsobem "vnitřní ustrojení" (t. j. povaha) manželského styku vytváří nutný základ pro odpovídající pochopení a odhalení obou významů, které musí být převedeny do vědomí a rozhodování partnerů, a také nutný základ pro vytvoření odpovídajícího vztahu těchto významů, to jest jejich nerozlučného spojení. Protože manželský styk zároveň "spojuje muže a ženu v čisté intimnosti" a uschopňuje je k "předávání života", přičemž jedno i druhé se děje prostřednictvím "vnitřního ustrojení", pak z toho vyplývá, že lidská bytost (díky schopnosti myslet, logickému myšlení) "musí chápat současně "dvojí význam manželského styku" a "nerozlučné spojení významu spojivého a plodivého."
Zde se nejedná o nic jiného, než o chápání "řeči těla" v pravdě, jak jsme už mnohokrát řekli v našich předchozích biblických rozborech. Morální norma, které v této sféře bez ustání učí církev a kterou znovu připomněl a potvrdil Pavel VI. ve své encyklice, vyplývá z chápání "řeči těla" v pravdě.
Otázka pravdy se zde staví především z ontologického hlediska ("vnitřní ustrojení") a potom - v důsledku toho - z hlediska subjektivního a psychologického ("význam"). Text encykliky zdůrazňuje, že v uvedeném případě máme co činit s normou přirozeného zákona.
 
 

NORMA ENCYKLIKY HUMANAE VITAE
VYCHÁZÍ Z PŘIROZENÉHO ZÁKONA
A ZE ZJEVENÉHO ŘÁDU

Generální audience 18. července 1984

l. V encyklice Humanae vitae čteme: "Církev však vyzývá lidi k zachovávání norem přirozeného zákona, který odjakživa lidem tlumočila, a učí, že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života" (HV 11).
Zároveň tento text bere v úvahu a dokonce podtrhuje i subjektivní a psychologická hlediska, když mluví o "významu", přesněji o "dvou významech manželského styku".
K pochopení "významu" dospíváme poznáním (ontologické) pravdy daného předmětu.0 Prostřednictvím tohoto poznání přechází (ontologická) pravda v kognitivní rozměr - subjektivní a psychologický.
Humanae vitae, jak se zdá, usměrňuje naši pozornost zejména k tomuto druhému rozměru. To se potvrzuje, mimo jiné, nepřímo i v následující větě: "Domníváme se, že lidé naší doby jsou zvláště schopní potvrdit hluboce rozumný a lidský charakter tohoto základního principu" (HV 12).
 

Morální norma a její smysl

2. Tento "hluboce rozumný charakter" se dotýká nejen pravdy v ontologickém rozměru, zejména tam, kde jde o fundamentální strukturu manželského styku, ale zároveň se týká i téže pravdy v jejím rozměru subjektivním a psychologickém, to znamená správného chápání intimní struktury manželského styku, t.j. odpovídajícímu poznání aspektů odpovídajících této struktuře a jejich nerozlučnému spojení z hlediska mravně správného jednání. Právě zde nacházíme mravní normu a jí odpovídající regulaci lidského jednání v oblasti sexuality. V tomto smyslu tvrdíme, že mravní norma je shodná s pochopením "řeči těla" podle pravdy.

3. Encyklika Humanae vitae tudíž obsahuje mravní normu a její smysl, nebo přinejmenším rozbor toho, co smysl této normy tvoří. Navíc, protože mravní hodnoty jsou v normě zakotveny závazně, lze z toho vyvodit, že jednání v souladu s normou je morálně správné, zatímco jednání v rozporu s ní je vnitřně zakázané. Autor encykliky zdůrazňuje, že tato norma náleží k "přirozenému zákonu`", to znamená, že je v souladu s rozumem jako takovým. Církev učí této normě, přestože není formálně (t.j. doslova) vyjádřena v Písmu svatém. Činí tak v přesvědčení, že výklad předpisů přirozeného zákona náleží do pravomoci Magisteria.
Můžeme však říci i více. I když se mravní zákon takto formulovaný v encyklice Humanae vitae nenachází doslova v Písmu svatém, ze skutečnosti, že patří k tradici a že byl - jak píše papež Pavel VI. - "učitelským úřadem církve vícekrát vyložen." věřícím (HV 12), lze přesto vyvodit, že tato norma je v souladu s veškerými zjevenými pravdami obsaženými v biblických zdrojích (srov. HV 4).
 

Zjevena Bohem

4. To je otázka nejen všech zjevených mravních pravd obsažených v Písmu svatém, jejich základních předpokladů a všeobecného charakteru jejich obsahu, ale rovněž úplnějšího kontextu, jemuž jsme už dříve věnovali četné rozbory, když jsme hovořili o "teologii těla."
Právě na pozadí celého tohoto kontextu se stává zřejmým, že výše zmíněná mravní norma patří nejen do přirozeného mravního zákona, ale rovněž k mravnímu řádu zjevenému Bohem: také z tohoto hlediska nemůže být jiná, ale pouze taková, jak nám ji předává tradice a učitelský úřad církve a v naší době encyklika Humanae vitae jako moderní dokument tohoto učitelského úřadu.
Pavel VI. píše: "Domníváme se, že lidé naší doby jsou zvláště schopni potvrdit hluboce rozumný a lidský charakter tohoto základního principu"
(HV 12). Můžeme dodat: Jsou rovněž schopni vidět jeho hluboký soulad se vším, co předává tradice vycházející z biblických zdrojů. Základy tohoto souladu je nutno hledat především v biblické antropologii. Navíc víme, jaký význam má antropologie pro etiku, to jest pro mravouku. Zdá se, že je naprosto přiměřené hledat právě v "teologii těla" základ pravdivosti norem, které se týkají základní problematiky člověka jako "těla": "a stanou se jedním tělem" (Gn 2, 24).
 

Pochop a uvaž

5. Norma encykliky Humanae vitae se týká všech lidí, nakolik je normou přirozeného zákona a je založena na souladu s lidským rozumem (rozumí se za předpokladu, že lidský rozum hledá pravdu). Dále se týká všech věřících a členů církve, neboť rozumový charakter této normy nachází nepřímé potvrzení a pevnou oporu v celé "teologii těla". Z tohoto hlediska jsme v předchozích rozborech mluvili o "ethosu" vykoupení těla.
Norma přirozeného zákona založená na tomto ethosu nachází nejen nové vyjádření, ale i plný antropologický a etický základ ve slovu evangelia a v očišťující a stvrzující činnosti Ducha svatého.
Toto všechno jsou důvody, proč by každý věřící a zejména každý teolog měl poznat a stále hlouběji chápat mravní učení encykliky v celém tomto kontextu.
Úvahy, které jsme zde po celou dobu vedli, představují pokus o takové pochopení.
 
 

VÝZNAM SOULADU LIDSKÉ LÁSKY A ÚCTY K ŽIVOTU

Generální audience 25. července 1984

1. Dnes budeme pokračovat v úvahách, které jsou zaměřeny na zapojení encykliky Humanae vitae do celého našeho pojetí teologie těla.
Tato encyklika se neomezuje jen na opakování mravní normy týkající se manželského života, ale potvrzuje tuto normu tváří v tvář novým podmínkám. Pavel VI., když prostřednictvím encykliky (1968) učinil autentické prohlášení učitelského úřadu církve, měl před očima autoritu tvrzení Druhého vatikánského koncilu obsaženého v konstituci Gaudium et spes (1965).
Tato encyklika je nejen založena na linii učení koncilu, ale představuje jeho rozvinutí a doplnění o otázky zde obsažené, zejména pokud jde o otázku "souladu lidské lásky s respektem k životu". O tomto bodě v konstituci Gaudium et spes čteme následující slova: "Církev připomíná, že mezi Božími zákony, podle kterých se přenáší život a podle kterých se pěstuje pravá manželská láska, nemůže být skutečný rozpor" (GS 51).
 

Morální norma neodporuje rozumu

2. Pastorační konstituce II. Vatikánu vylučuje jakýkoliv "skutečný rozpor" v normativním řádu, což Pavel VI. potvrzuje tím, že se snaží osvětlit tuto "nekontradikci", a tak dokázat, že tato mravní norma odpovídá rozumu.
Humanae vitae nicméně nemluví ani tak o "nekontradikci" v normativním řádu, jako o "nerozlučném spojení" mezi předáváním života a opravdovou manželskou láskou z hlediska "dvou aspektů manželského styku: aspektu spojivého a plodivého" (HV 12), jímž jsme se již zabývali.

3. Zde bychom mohli na nějakou dobu přerušit analýzu normy samé, avšak charakter jednoho i druhého dokumentu vede k úvahám, přinejmenším nepřímo, spíše pastoračním. Gaudium et spes je přece pastorační konstituce a encyklika Pavla VI. svou doktrinální hodnotou směřuje ke stejné orientaci. Jejím záměrem je být odpovědí na otázky moderního člověka. Tyto otázky jsou demografické povahy, a následně povahy socioekonomické a politické ve vztahu k populační explozi ve světě. Jsou to otázky, které vycházejí z konkrétních věd, a jsou zároveň otázkami, které si kladou současní moralisté (teologové - moralisté). Jsou to především otázky manželů, které jsou již v centru pozornosti konciliární konstituce a v encyklice jsou znovu vyzdvihovány s největší možnou přesností. Čteme zde: "Známe podmínky dnešního života. Též význam manželského styku pro soulad mezi manžely a pro jejich věrnost jednoho k druhému. Nebylo by tedy na čase provést revizi dosavadních norem etických, zvláště když se uváží, že jejich zachovávání se neobejde bez obětí, někdy i heroických?" (HV 3).
 

Pastorační argumenty

4. Z výše uvedeného textu je patrné, s jakou péčí se autor encykliky snaží čelit otázkám moderního člověka v celé jejich důležitosti. Závažnost těchto otázek přepokládá odpověď, která je stejně tak promyšlená a hluboká. Jestliže je tedy na jedné straně správné očekávat pronikavě citlivé zacházení s normou, na druhé straně lze rovněž očekávat, že nemenší váha bude přikládána pastoračním argumentům, které se těsněji dotýkají života konkrétních lidí, zvláště těch, kteří kladou otázky zmíněné na počátku.
Pavel VI. měl vždy na zřeteli právě tyto lidi. Důkazem toho je mimo jiné následující pasáž z Humanae vitae: "Učení církve o regulaci porodnosti, které je promulgací Božího zákona, bude se mnohým zdát těžko uskutečnitelné nebo vůbec neuskutečnitelné. Je samozřejmé, že jako všechny velké a blahodárné skutečnosti žádá vážné zaujetí a mnoho osobního, rodinného a společenského úsilí. A ovšem nedá se uskutečnit bez Boží pomoci, která podpírá a posiluje dobrou vůli člověka. Ale tomu, kdo uvažuje dobře, nemůže uniknout, že takové úsilí je pro člověka něčím vznešeným a pro lidskou společnost blahodárným" (HV 20).
 

Pravidlo porozumění

5. V tomto bodě již není zmínky o normativní "nekontradikci", ale spíše o "možnosti uskutečnit Boží zákon", to jest o argumentu, který je přinejmenším nepřímo pastorační. Skutečnost, že musí být "možné" dodržet zákon, patří přímo k podstatě zákona a je tudíž zahrnuta v rámci normativní nekontradikce". Nicméně "možnost" chápaná jako "proveditelnost" normy patří rovněž do praktické a pastorační sféry. V citovaném textu můj předchůdce mluví právě z tohoto hlediska.

6. Zde můžeme dojít k úvaze: skutečnost, že celé biblické pozadí nazývané "teologií těla" nám poskytuje přinejmenším nepřímé potvrzení normy obsažené v Humanae vitae, nás připravuje k tomu, abychom hlouběji uvážili praktické a pastorační aspekty tohoto problému jako celku. Což nebyly principy a základní předpoklady "teologie těla" převzaty z odpovědí, které dával Kristus na otázky svých současníků? A nejsou snad Pavlovy texty - např. v listě Korinťanům - malou příručkou morálního života prvních Kristových následovníků? A v těchto textech jistě nacházíme ono "pravidlo porozumění", které je tak nezbytné tváří v tvář problémům, jimiž se zabývá Humanae vitae, a které je v této encyklice obsaženo.
Jestliže si někdo myslí, že koncil a encyklika neberou dostatečně v úvahu obtíže konkrétního života, nechápe pastorační zájem, který stál u zrodu těchto dokumentů. Pastorační zájem, to znamená hledání skutečného dobra člověka, rozvoj hodnot, které hluboko do jeho osobnosti vtiskl Bůh; to znamená poslušnost onoho "pravidla porozumění", které směřuje k ještě jasnějšímu odhalení Božího plánu s lidskou láskou, v jistotě, že jediné skutečné dobro člověka spočívá v plnění tohoto božského plánu.
Je možno říci, právě ve jménu uvedeného "pravidla porozumění", že koncil položil otázku "souladu lidské lásky a úcty k životu" (GS 51) a encyklika Humanae vitae potom nejen znovu potvrdila mravní normy spojené s touto oblastí, ale také se znovu věnovala problému "uskutečnitelnosti zákona Božího".
Tyto úvahy o povaze dokumentu Humanae vitae nás připravují na to, abychom se mohli zabývat tématem "zodpovědné rodičovství".
 
 

ZODPOVĚDNÉ RODIČOVSTVÍ

Generální audience 1. srpna 1984

1. Na dnešek jsme zvolili téma "zodpovědné rodičovství" ve světle konstituce Gaudium et spes a encykliky Humanae vitae.
Koncilový dokument se při zpracování tématu omezuje na připomenutí základních zásad; papežský dokument zachází dále a dává těmto zásadám konkrétní obsah.
V koncilovém textu čteme: "Kde tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými ze samé přirozenosti lidské osoby a jejích úkonů, která uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození, aniž se tím přeruší pravá láska; to ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se opravdově ctnost manželské čistoty." (GS 51).
Text pokračuje: "Synové církve, kteří se opírají o tyto zásady, nesmí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zavrhuje učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon" (GS 51).
 

Řízeno svědomím

2. Před citovanou pasáží koncil učí, že manželé mají "plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností a vnímavou uctivostí vůči Bohu" (GS 50). To zahrnuje "společnou dohodu a úsilí; majíce na paměti jak své vlastní dobro, tak dobro svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a svého postavení v životě, a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti i samé církve" (GS SO).
Na tomto místě následují slova zvlášť důležitá pro přesnější určení mravního charakteru zodpovědného rodičovství. Čteme zde: "Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami" (GS 50).
A text pokračuje: "Ať si křesťanští manželé uvědomí, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždycky musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia spolehlivě vykládá. Tento božský zákon ukazuje plný smysl manželské lásky, chrání a nabádá ji k dosažení pravé lidské dokonalosti"(GS 50).
3. Koncilový dokument, ačkoliv se omezil na připomenutí nezbytných zásad, je nicméně vytyčil zcela nedvojsmyslně, když objasnil prvky tvořící zodpovědné rodičovství: zralý úsudek osobního svědomí ve vztahu k božskému zákonu autenticky vykládanému učitelským úřadem církve.
 

Skutečná manželská láska

4. Encyklika Humanae vitae je založena na stejných premisách, ale jde dále a nabízí konkrétní pokyny. To je patrné především ve způsobu definice "zodpovědného rodičovství" (HV 10). Pavel VI. se snaží vyložit tuto koncepci úvahou o různých jejích aspektech a vyloučením její redukce na jednu z "částečných perspektiv, jako činí ti, kdo mluví výhradně o kontrole porodnosti". Od samého počátku je Pavel VI. ve svém uvažování veden celostním pohledem na člověka (srov. HV 7) a na manželskou lásku (srov. HV 8, 9).

Z různých hledisek

5. O zodpovědnosti při vykonávání rodičovské funkce je možno hovořit z různých hledisek. Proto Pavel VI. píše: "Z hlediska biologických pochodů odpovědné rodičovství znamená znát a respektovat jejich funkce. Ve schopnosti dávat život odhaluje rozum biologické zákony, které tvoří součást lidské osoby" (HV 10). Jestliže na druhé straně zkoumáme "pudy a vášně, odpovědné rodičovství žádá, aby byly ovládány rozumem a vůlí" (HV 10).
Předpokládáme-li uvedené intrapersonální aspekty a připojíme-li k nim "hospodářské a sociální podmínky", může být projev "odpovědného rodičovství dvojí: bud řádně uvážené a velkodušné rozhodování mít početnou rodinu, anebo rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitou dobu narození nového dítěte" (HV 10).
Z toho plyne, že koncepce zodpovědného rodičovství zahrnuje nejen dispozici "vyhnout se narození nového dítěte", ale také mít početnou rodinu, je-li to v souladu s kritériem moudrosti. V tomto světle, v němž je nutno zkoumat otázku zodpovědného rodičovství a rozhodovat o něm, je rovněž svrchovaně důležitý "objektivní mravní řád Bohem stanovený, jehož věrným tlumočníkem je správné svědomí" (HV 10).

6. Závazek k zodpovědnému rodičovství vyžaduje, aby se muž a žena řídili povinnostmi "k sobě, k rodině a ke společnosti v pravé hierarchii hodnot" (HV 10). Nelze proto mla~vit o "přikázaném způsobu jednání". Naopak manželé se mají. "v jednání řídit tvůrčím úmyslem Boha" (HV 10). Encyklika vychází z tohoto principu a zakládá své úvahy na "vnitřním ustrojení manželského styku" a na "nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku" (srov. HV 12), jak jsme už dříve konstatovali. Relativním principem manželské morálky je proto věrnost božskému plánu, který se projevuje ve "vnitřním ustrojení manželského styku" a v "nerozlučném spojení dvou významů manželského styku."
 
 

VĚRNOST BOŽÍMU PLÁNU V PŘEDÁVÁNÍ ŽIVOTA

Generální audience 8. srpna 1984

1. Již dříve jsme uvedli, že principem manželské mravnosti podle učení církve (II. vatikánský koncil, Pavel VI.) je kritérium věrnosti Božímu plánu.
V souladu s tímto principem encyklika Humanae vitae jasně rozlišuje mezi mravně nepřijatelnými metodami regulace porodnosti či, přesněji řečeno, regulace plodnosti, a těmi metodami, které jsou mravně správné.
Na prvním místě "je nutno naprosto vyloučit jako dovolenou cestu pro regulaci porodnosti přímé přerušení plodivého procesu již započatého (potratu)" (HV 14), stejně jako "přímou sterilizaci" a "jakýkoliv zásah, který bud vzhledem k předvídanému manželskému styku, nebo při jeho uskutečňování, nebo v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života" (HV 14) - to znamená všechny antikoncepční prostředky. Je však mravně nezávadné "užívat manželství jen v údobích neplodných" (HV 16): "Existují-li tedy vážné pohnutky, aby mezi narozením dětí byl větší odstup z důvodů tělesného nebo duševního stavu manželů nebo z důvodů vnějších, církev učí, že tehdy je dovoleno přidržet se přirozených rytmů, které mají vztah k plodivým funkcím, a užívat manželství jen v údobích neplodných a tak regulovat porodnost, aniž by byly narušeny mravní zásady" (HV 16).
 

Přirozené plánování rodičovství versus antikoncepce

2. Encyklika zvláště zdůrazňuje, že "oba způsoby jsou podstatně odlišné" (HV 16), a proto je mezi nimi etický rozdíl: "V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů" (HV 16).
Z toho vyplývají dva druhy jednání, které jsou eticky odlišné a dokonce protikladné: přirozená regulace plodnosti je mravně správná, antikoncepce mravně správná není. Tento zásadní rozdíl mezi oběma skutky (způsoby jednání) se dotýká jejich vnitřního etického charakteru, ačkoliv můj předchůdce Pavel VI. konstatuje, že "v prvním i druhém případě manželé mají společnou pozitivní vůli vystříhat se potomstva z důvodů, s nimiž lze souhlasit", a dokonce píše "a hledají jistý způsob, jak toho dosáhnout" (HV 16). Těmito slovy dokument připouští, že dokonce i ti, kdo užívají antikoncepčních praktik, mohou být vedeni "důvody, s nimiž lze souhlasit", to však nic nemění na mravní povaze tohoto jednání, protože ta je založena na samotné struktuře manželského styku jako takového.
 

Mravní a pastorační rozměr

3. Na tomto místě je snad vhodné poznamenat, že manželé, kteří využívají přirozené regulace plodnosti, to smějí činit bez platných důvodů zmíněných výše. To je však zvláštní etický problém, který se týká mravního smyslu zodpovědného rodičovství.
Za předpokladu, že důvody vedoucí k rozhodnutí nepočít jsou mravně správné, zůstává zde mravní problém způsobu jednání v takovém případě; to vyjadřuje styk, který - podle učení církve obsaženého v encyklice má svou vlastní vnitřní mravní kvalifikaci, bud pozitivní nebo negativní. Pozitivní odpovídá přirozené regulaci plodnosti, negativní umělé antikoncepci.

4. Celá uvedená diskuse je shrnuta ve výkladu doktríny encykliky Humanae vitae tak, že zdůrazňuje její normativní a zároveň pastorační charakter. Pokud jde o normativní rozměr, je to otázka upřesnění a objasnění mravních principů jednání; pokud jde o rozměr pastorační, jde zde především o zdůraznění možnosti jednat v souladu s těmito zásadami ("možnost zachovávání Božího zákona", HV 20).
Měli bychom se zdržet u výkladu obsahu encykliky. K tomu je třeba poznat tento obsah, tento normativně-pastorační soubor ve světle teologie těla, jak vyplývá z analýzy biblických textů.

5. Teologie těla není pouhou teorií, ale spíše zvláštní křesťanskou pedagogikou těla vyplývající z evangelia. To plyne z charakteru Bible a zvláště z evangelia, které, jako spásonosná zvěst, odhalují člověku skutečné dobro, aby podle něj mohl člověk přizpůsobovat svůj pozemský život s perspektivou naděje na život věčný.
Encyklika Humanae vitae sleduje tuto linii a odpovídá na otázku skutečného dobra pro člověka, muže i ženu, na otázku toho, co odpovídá důstojnosti muže a ženy ve vztahu k důležitému problému sdělování života. Tomu věnujeme další úvahy.
 
 

POSTOJ CÍRKVE K PŘEDÁVÁNÍ ŽIVOTA

Generální audience 22. srpna 1984

1. Co je podstatou církevního učení o předávání života v manželském společenství, učení, které připomíná koncilová pastorální konstituce Gaudium et spes a encyklika Humanae vitae papeže Pavla VI.?
Problém spočívá v udržení odpovídajícího vztahu mezi tím, co se zde definuje jako "ovládání přírodních sil" (HV 2), a "sebeovládáním", které je u člověka nutné. U moderního člověka však pozorujeme tendenci přenášet metody vlastní tomu prvnímu do toho druhého. "Člověk dosáhl úžasného pokroku v racionálním ovládání přírodních sil a má proto snahu rozšířit tuto svrchovanou nadvládu i na celou svou bytost - na tělo, na život psychický, na život sociální a dokonce i na zákony, kterými se řídí sdělování života" (HV 2), čteme v encyklice.
Toto rozšíření sféry prostředků "ovládání přírodních sil" je hrozbou pro člověka, pro něhož metoda "sebeovládání" je a zůstane typickou. Ovládání sebe opravdu odpovídá základnímu založení člověka: je tedy samozřejmě přirozenou metodou. Na druhé straně oblast umělých prostředků ničí podstatnou dimenzi člověka, bere člověku subjektivitu jemu vlastní a činí z něj předmět manipulace.
 

Význam "řeči těla"

2. Lidské tělo není jen sexuálně reagujícím organismem, ale je to zároveň i prostředek vyjadřující celého člověka, osobu, která o sobě vypovídá pomocí "řeči těla". Tato "řeč" má důležitý mezilidský význam, zvláště ve vzájemných vztazích mezi mužem a ženou. Navíc naše předchozí úvahy ukázaly, že v tomto případě by "řeč těla" měla na určité úrovni vyjadřovat pravdu svátosti. Účastí na věčném plánu lásky ("svátost skrytá v Bohu") se ;,řeč těla" opravdu stává druhem "proroctví těla".
Je možno říci, že encyklika Humanae vitae přivádí tuto pravdu týkající se lidského těla v jeho mužské a ženské formě do extrémních důsledků nejen logických a mravních, ale i praktických a pastoračních.
 

Svátostný a osobní rozměr

3. Jednota obou aspektů problému - svátostného (či teologického) rozměru a rozměru osobního - odpovídá celkovému "zjevení těla". Z toho plyne také spojení přísně teologického vidění s etickým, které odpovídá "přirozenému zákonu."
Předmětem přirozeného zákona je ovšem člověk nejen v přirozeném aspektu své existence, ale také v integrální pravdě své osobní subjektivity. Boží zjevení nám ho ukazuje jako muže a ženu, v celém jeho časovém i eschatologickém povolání. Bůh ho volá, aby byl svědkem a tlumočníkem věčného plánu lásky tím, že se stane vykonavatelem svátosti, která byla od počátku ustanovena znamením jednoty těla.

4. Jako vykonavatelé svátosti ustavené vzájemným, souhlasem a zdokonalené manželským spojením jsou muž a žena povoláni, aby se vyjadřovali onou tajemnou "řečí svých těl v celé pravdě, která je jí vlastní. Prostřednictvím gest a reakcí na ně, prostřednictvím celého vzájemně podmíněného dynamismu napětí a radosti - jejímž přímým zdrojem je tělo ve své mužnosti a ženskosti, tělo v akci a interakci - prostřednictvím toho všeho člověk, osoba "hovoří".
Muž a žena vedou touto "řečí těla" dialog, který podle Gn 2, 24-25 začal v den stvoření. Právě na úrovni této "řeči těla" - která bývá víc než jen pouhou sexuální reakcí a která jako skutečný lidský jazyk je podřízena požadavku pravdy, t.j. objektivní mravní normě - se muž a žena vzájemně sdílejí nejplněji a nejhlouběji, jak je to možné právě tělesnou dimenzí mužskosti a ženskosti: muž a žena se sdílejí pomocí celé pravdy lidské bytosti.

5. Člověk je člověkem tím, že je pánem sebe sama a je schopen sebeovládání. A nakolik je svým pánem, může se darovat druhému. A je to právě tento rozměr - rozměr svobody darování se - který se stává základní a rozhodující pro "řeč těla", kterou se muž a žena vzájemně sdílejí v manželském spojení. Protože zde nepochybně jde o společenství osob, musí být "řeč těla" posuzována podle kritéria pravdy. Právě toto kritérium připomíná encyklika Humanae vitae, jak potvrdily výše citované úryvky.

6. Podle kritéria této pravdy, kterou lze vyjádřit "řečí těla", manželský styk vyjadřuje nejen lásku, ale i potenciální plodnost, a proto nesmí být zbavován svého plného a adekvátniho významu umělými prostředky. V manželském styku není dovoleno oddělovat aspekt spojivý od plodivého, protože jeden i druhý náleží k vnitřní pravdě manželského styku: jeden je vyvolán společně s druhým a v jistém smyslu jeden vyvolává druhý. To je učení encykliky (srov. HV 12). Proto v takovém případě manželský styk zbavený své vnitřní pravdy tím, že byl zbaven své plodivé schopnosti, přestává být i aktem lásky.

7. Je možno říci, že v případě umělého oddělení těchto dvou aspektů se v manželském styku uskutečňuje reálné spojení těl, které ale neodpovídá vnitřní pravdě a důstojnosti lidského spojení: spojení osob. Takové spojení totiž vyžaduje, aby se "řeč těla" vzájemně vyjadřovala v integrální pravdě svého významu. Jestliže tato pravdivost chybí, nelze mluvit ani o pravdě sebeovládání, ani o pravdě vzájemného darování se, ani o vzájemném sebepřijetí. Toto násilí páchané na vnitřním řádu manželského spojení, který je zakořeněn v samotném řádu lidské osoby, představuje hlavní zlo antikoncepce.
 

Úvahy o "znamení"

8. Výše uvedený výklad mravního učení encykliky Humanae vitae jsme provedli na širokém pozadí úvah spojených s teologií těla. Zvláštní hodnotu pro tento výklad mají úvahy o "znamení" v souvislosti s manželstvím chápaným jako svátost. A podstata násilí zasahujícího vnitřní řád manželského styku nemůže být teologicky správně pochopena bez úvah na téma "žádostivosti těla".
 
 

DISCIPLÍNA ZUŠLECHŤUJÍCÍ LIDSKOU LÁSKU

Generální audience 28. srpna 1984

1. Encyklika Humanae vitae, když poukazuje na mravní zlo antikoncepce, zároveň plně schvaluje přirozenou regulaci plodnosti a v tomto smyslu schvaluje i zodpovědné rodičovství. Zde je nutno z etického hlediska vyloučit označení "zodpovědné" pro takové plození, v jehož průběhu bylo
použito antikoncepce pro regulaci plodnosti. Pravá koncepce zodpovědného rodičovství je naopak spjata se správnou a právoplatnou regulací plodnosti.
 

Rozpoznávání hodnot

2. V této souvislosti čteme:"Provádění mravně oprávněné regulace porodnosti žádá od manželů především, aby dovedli rozpoznávat a vážit si pravých hodnot životních a rodinných a aby se snažili propracovat k dokonalému sebeovládání. Ovládání pudovosti rozumem a svobodnou vůlí bezpochyby ukládá askezi, aby citové projevy manželského života byly v souladu s řádem, a aby zvláště byla zachována periodická zdrženlivost. Ale ukázněnost, která patří k manželské čistotě, nejenže neškodí manželské lásce, nýbrž naopak jí propůjčuje vyšší lidskou hodnotu. Žádá neustálé úsilí, ale díky jejímu blahodárnému vlivu manželé rozvíjejí celou šíři své osobnosti a obohacují se duchovními hodnotami..." (HV 21).
 

Správný postoj

3. Encyklika pak zdůrazňuje důsledky takového způsobu jednání nejen pro samotné manžely, ale pro celou rodinu, která se chápe jako osobní společenství. Bude nezbytné se tím znovu zabývat. Encyklika podtrhuje, že správná a oprávněná regulace plodnosti vyžaduje od manželů především jasný postoj k rodině a plození: to znamená, že vyžaduje, "aby dovedli poznávat a vážit si pravých hodnot životních a rodinných" (HV 21). Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, bylo nezbytné přejít k celkovému posouzení této otázky tak, jak to udělal biskupský synod v roce 1980 (O úloze křesťanské rodiny). Později učení týkající se tohoto zvláštního problému manželské a rodinné mravnosti, kterým se zabývá i encyklika Humanae vitae, našlo odpovídající místo a jasnou perspektivu v obsáhlém kontextu apoštolské exhortace Familiaris consortio. Teologie těla, zejména jako pedagogika těla, pramení v jistém smyslu v teologii rodiny a zároveň k ní vede. Tuto pedagogiku těla, k níž je dnes klíčem encyklika Humanae vitae, je možno vyložit pouze v plném kontextu správného chápání hodnot životních a rodinných.

4. Ve výše citovaném textu se Pavel VI. odvolává na manželskou čistotu, když píše, že dodržování periodické zdrženlivosti je formou sebeovládání, jíž se projevuje "manželská čistota" (HV 21).
Chceme-li nyní uskutečnit hlubší analýzu tohoto problému, musíme mít na paměti celé učení o čistotě chápané jako život z Ducha (srov.Gal 5, 25), o němž jsme již dříve uvažovali, abychom pochopili tvrzení encykliky o periodické zdrženlivosti. Toto učení totiž představuje pravý důvod, od něhož učení Pavla VI. odvozuje definici regulaci porodnosti a odpovědného rodičovství jako hodnot eticky správných a oprávněných.
Ačkoliv je periodicita zdrženlivosti v tomto případě přizpůsobena tzv. "přirozeným rytmům" (HV 16), zdrženlivost sama je jasným a stálým mravním postojem; je to ctnost, a proto celý způsob jednání, který jí je veden, vyžaduje ctnostný charakter. Encyklika zdůrazňuje dosti jasně, že to není jen záležitost určité "techniky", ale etiky v přísném smyslu termínu mravného jednání.
Encyklika proto vhodně stanovuje na jedné straně nutnost respektovat ve zmíněném způsobu jednání řád ustanovený Stvořitelem a na druhé straně nutnost okamžité motivace etického charakteru.

5. V souvislosti s prvním aspektem čteme: "Užívat však darů manželské lásky a zachovávat přitom zákony plodivého procesu znamená, že se člověk nepovažuje za pána nad zdroji lidského života, nýbrž spíše za služebníka záměru daného Stvořitelem" (HV 13). "Lidský život je svatý", jak řekl ve své encyklice Mater et magistra můj předchůdce blahé paměti Jan XXIII., "a od svého počátku přímo odráží tvůrčí aktivitu Boží" (AAS 53, 1961; srov. HV 13). Pokud jde o okamžitou motivaci, encyklika Humanae vitae vyžaduje existenci "vážných pohnutek, aby mezi narozením dětí byl větší odstup z důvodů tělesného nebo duševního stavu manželů, nebo z důvodů vnějších..." (HV 16).
 

Žít z Ducha

6. V případě využívání periodické zdrženlivosti k mravně správné regulaci plodnosti člověk jedná jasně v souladu s manželskou čistotou, to jest s jasným etickým postojem. Biblickým jazykem bychom řekli, že to je případ života z Ducha (srov. Gal 5, 25).
Mravně správná regulace bývá také nazývána "přirozenou regulací plodnosti", což lze chápat tak, že odpovídá přirozenému zákonu. "Přirozeným zákonem" myslíme "řád přírody" v oblasti plození, pokud je chápán správným rozumem: tento řád je vyjádřením Stvořitelova plánu s člověkem. A to je právě to, co tato encyklika zvláště vyzdvihuje, spolu s celou tradicí křesťanského učení a praxe: ctnostný charakter postoje vyjádřeného "přirozenou" regulací plodnosti není dán ani tak věrností neosobnímu "přirozenému zákonu" jako věrností Stvořiteli, Osobě, Zdroji a Pánu řádu, který se v tomto zákonu projevuje.
Z tohoto hlediska omezení na pouhou biologickou pravidelnost oddělenou od řádu přírody, t. j. od Stvořitelova plánu, deformuje skutečnou myšlenku encykliky Humanae vitae (srov. HV 14).
Dokument samozřejmě tuto biologickou pravidelnost předpokládá a navíc povzbuzuje kompetentní osoby k tomu, aby ji ještě hlouběji zkoumaly a aplikovaly - ale zároveň ji chápe jako výraz řádu přírody, to jest plánu Boží prozřetelnosti, v jehož věrném naplňování spočívá skutečné dobro člověka.
 
 

ZODPOVĚDNÉ RODIČOVSTVÍ JE SPOJENO S MORÁLNÍ ZRALOSTÍ

Generální audience 5. září 1984

"Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž ses zachoval věrolomně, ačkoli je to tvá družka a žena podle smlouvy, Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo. Střezte svého ducha, nikdo ať se nezachová věrolomně k ženě svého mládí!" (Mal 2, 14-15).

1. Již dříve jsme hovořili o správné a oprávněné regulaci plodnosti podle učení encykliky Humanae vitae (HV 19) a exhortace Familiaris consortio. Označení "přirozená" příslušející mravně správné regulaci plodnosti se vysvětluje faktem, že takový způsob jednání odpovídá pravdivosti člověka a tedy i jeho důstojnosti: důstojnosti, která podle přirozenosti náleží člověku jako rozumné a svobodné bytosti: Člověk jako rozumná svobodná bytost může a musí pozorně poznávat biologický rytmus, který patří k přirozenému řádu. Může a musí se mu přizpůsobovat, aby mohl uskutečňovat zodpovědné rodičovství, které je podle Stvořitelova záměru vepsáno v přirozeném řádu lidské plodnosti. Koncepce mravně správné regulace plodnosti není ničím jiným než pochopením "řeči těla" podle pravdy. Samy "přirozené rytmy vyplývající z podstaty plodivých funkcí" patří k objektivní pravdě této řeči, kterou by se měl člověk snažit pochopit v celém jejím objektivním obsahu. Je nutno mít na paměti, že tělo hovoří nejen celým vnějším vyjádřením mužskosti a ženskosti, ale také vnitřní strukturou organismu, somatickými a psychosomatickými reakcemi. To všechno by mělo nalézt své vhodné místo v oné řeči, jíž spolu rozmlouvají žena a muž jako osoby povolané ke společenství "v jednom těle".
 

Za cenu vzácného sebezapření

2. Všechno úsilí zaměřené na ještě přesnější poznání těch přirozených rytmů, které jsou spojeny s lidským plozením, všechno úsilí manželských poradců a koneckonců i manželů samotných nemá za cíl učinit`z řeči těla pouhou biologickou záležitost ("zredukovat etiku na biologii , jak někteří mylně tvrdili), ale pouze potvrdit integrální pravdivost řeči těla, kterou se muž a žena mají zrale vyjádřit k požadavku zodpovědného rodičovství.
Encyklika Humanae vitae na několika místech zdůrazňuje, že zodpovědné rodičovství je spojeno se stálým úsilím a že se uskutečňuje za cenu vzácného sebezáporu (srov. HV 21). Všechny tyto a podobné výrazy dokazují, že v případě "odpovědného rodičovství", neboli mravně správné regulace plodnosti, jde o skutečné dobro člověka a o to, co odpovídá pravé lidské důstojnosti.
 

Správné svědomí je pravý rádce

3. Využití neplodných období v manželském životě může být zneužito, jestliže manželé se jím snaží z nepřiměřených důvodů vyhnout narození dětí a snížit tak počet dětí ve své rodině pod mravně správnou úroveň. Tato mravně správná úroveň má být stanovena nejen tak, že se bere v úvahu dobro vlastní rodiny, zdravotní stav a materiální podmínky manželů samotných, ale je nutno myslet i na dobro společnosti, k níž manželé náležejí, církve a celého lidstva.
Encyklika Humanae vitae představuje zodpovědné rodičovství jako výraz vysoké etické hodnoty. V žádném případě se nemá výlučně zaměřit na omezení či víceméně vyloučení dětí; znamená rovněž ochotu přijmout větší rodinu. Podle encykliky Humanae vitae "odpovědné rodičovství" především znamená "hlubší vztah k objektivnímu mravnímu řádu Bohem stanovenému, jehož věrným tlumočníkem je správné svědomí" (HV 10).
 

Morální zralost

4. Pravdivost zodpovědného rodičovství a jeho naplnění je spjata s mravní zralostí osobnosti; a právě zde se velmi často projevuje rozdílnost mezi tím, co encyklika považuje jednoznačně za věc zásadní důležitosti, a všeobecným pohledem na celý problém.
Encyklika odhaluje etický rozměr tohoto problému tím, že podtrhuje roli ctnosti správně chápané střídmosti. V rámci této dimenze rovněž existuje odpovídající metoda jednání. Z obecného pohledu se často stává, že tato metoda oddělená od etického rozměru, který je jí vlastní, je využívána pouze funkčně, někdy i prospěchářsky. Oddělí-li se přirozená metoda od své etické dimenze, přestává být zřetelný rozdíl mezi ní a ostatními (umělými) prostředky a nakonec dojde k tomu, že se o ní mluví, jako by to byla jen jiná forma antikoncepce.

5. Z pohledu pravého učení vyjádřeného v encyklice Humanae vitae je proto důležité tuto metodu správně prezentovat. Zmínka o tom je i v samotném dokumentu (srov. HV 16). Především je důležité důkladně zkoumat etickou dimenzi, neboť právě ve vztahu k ní vyvstává význam přirozené metody jako mravně správné a přípustné. Proto bude vhodné, abychom v rámci této analýzy obrátili pozornost na to, co říká encyklika o sebeovládání a zdrženlivosti. Bez důkladného výkladu těchto věcí nedospějeme ani k jádru mravní pravdy, ani k jádru antropologické pravdy o tomto problému. Již dříve bylo zdůrazněno, že kořeny problému leží hluboko v teologii těla: právě ona totiž (jestliže se stává, tak jak by měla, pedagogikou těla) vytváří ve skutečnosti mravně správnou a přípustnou metodu regulace porodnosti, chápanou ve svém nejhlubším a nejplnějším smyslu.
 

Přípustná regulace

6. Když autor Humanae vitae později popisuje zvláštní mravní hodnoty přirozené regulace plodnosti (která je přípustná čili mravně správná), píše: "Ukázněnost přináší manželskému životu plody radosti a míru a uskutečňuje řešení jiných problémů: podporuje pozornost k druhému manželovi, pomáhá manželům ovládat egoismus, který je nepřítelem pravé lásky, a prohlubuje jejich smysl pro odpovědnost. Tím získávají rodiče schopnost hlubšího a účinnějšího vlivu při výchově dětí. Děti malé i dospívající vyrůstají pak v prostředí správného oceňování lidských hodnot a klidně a harmonicky se rozvíjejí jejich duchovní a citové vlastnosti" (HV 21).
7. Citovaná pasáž doplňuje obraz toho, co encyklika Humanae vitae nazývá "mravně oprávněnou regulací porodnosti" (HV 21). To není, jak můžeme vidět, pouhý způsob chování v jisté oblasti, ale postoj, který je založen na celkové mravní zralosti člověka a zároveň tuto zralost doplňuje.
 
 

MODLITBA, POKÁNÍ A EUCHARISTIE JSOU ZÁKLADNÍMI ZDROJI SPIRITUALITY MANŽELŮ

Generální audience 3. října 1984

1. Pokusíme se nastínit duchovní život v manželství; vyjdeme přitom z učení obsaženého v encyklice Humanae vitae.
Zde jsou ona vynikající slova encykliky: "Církev, učíc neodvolatelným požadavkům Božího zákona, hlásá spásu a svátostmi otevírá cesty milosti. Milost činí z člověka nového tvora schopného v lásce a pravé svobodě sjednotit se s úmyslem svého Stvořitele a Spasitele a shledávajícího, že jho Kristovo je příjemné" (HV 25).
"Ať tedy křesťanští manželé rádi naslouchají jejímu hlasu a ať si připomenou, že jejich křesťanské povolání, které začalo křtem, ještě více se vyhranilo a zpevnilo svátostí manželství. Touto svátostí jsou manželé posíleni a jaksi posvěceni k věrnému plnění svých povinností, k uskutečňování svého povolání až k dokonalosti a k vydávání křesťanského svědectví před světem. Jim Pán svěřuje úkol dát lidem viditelně poznat svatost a vlídnost zákona, který spojuje vzájemnou lásku manželů a jejich spolupráci s láskou Boha, původce lidského života" (HV 25).
 

Morálně nepřípustný akt

2. Encyklika Humanae vitae ukazuje mravní zlo antikoncepčního aktu a zároveň nastiňuje možný celkový rámec pro čestnou praxi regulace plodnosti, to jest odpovědného otcovství a mateřství, a tím vytváří předpoklady, abychom mohli načrtnout důležité linie křesťanské spirituality v manželském povolání a životě, a podobně spirituality rodičovské a rodinné.
Dále můžeme říci, že encyklika předpokládá, že celá tradice této spirituality, která vychází z biblických kořenů, již byla dříve analyzována a nabízí příležitost znovu o ní rozjímat a vytvořit odpovídající syntézu.
Bylo by dobré zde připomenout, co bylo řečeno o vztahu mezi teologií těla a pedagogikou těla. Tato "teologie - pedagogika" v podstatě již per se tvoří jádro manželské spirituality. A to naznačují také výše citované věty z encykliky.
 

Celkový úmysl

3. Každý, kdo by v encyklice Humanae vitae viděl pouhou redukci odpovědného otcovství a mateřství na biologické rytmy plodnosti, by ji jistě četl a interpretoval chybně. Autor encykliky energicky odmítá a přímo vylučuje všechny formy takového omezujícího výkladu (a v takovém částečném" smyslu) a důrazně hovoří o celkovém úmyslu. Odpovědné otcovství a mateřství, chápané integrálně, není nic jiného než jedna důležitá součást celé manželské a rodinné spirituality, to jest povolání, o němž mluví citovaný text z Humanae vitae, když konstatuje, že manželé musí uskutečňovat své povolání až k dokonalosti (HV 25). Svátost manželství je k jeho uskutečňování posiluje a, lze říci, posvěcuje (srov. HV 25).
Ve světle učení vyjádřeného v encyklice bude dobré věnovat více pozornosti oné "posilující moci", která je spojena s "posvěcením sui generis" ve svátosti manželství.
Protože analýza etického problému v dokumentu Pavla VI. se soustřeďuje především na přesnost vlastní normy, nástin manželské spirituality, který se zde nachází, směřuje k vyzdvižení těch sil, které umožňují autentické svědectví křesťanského manželského života.
 

Těžkosti

4. "Nemáme naprosto v úmyslu zakrývat někdy velké potíže v životě křesťanských manželů. Pro ně, jako pro každého, je těsná brána a úzká cesta, která vede k životu` (srov. Mt 7, 14). Ale naděje na tento život jim má svítit na cestu, aby odvážně usilovali žít rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku` (srov. Tit 2, 12) u vědomí, že podoba tohoto světa pomíjí (srov. 1 Kor 7, 13)." (HV 25).
V encyklice je pohled na manželský život na každém kroku poznamenán křesťanským realismem, a právě to napomáhá lépe rozeznat ty síly, které umožňují vytvoření manželské spirituality v duchu autentické pedagogiky srdce a těla.
Právě starost "o budoucí život" jim otevírá, abychom tak řekli, široký horizont těch sil, které je musí vést po "úzké cestě" (srov. HV 25) a skrze "těsnou bránu" (srov. HV 25) jejich evangelního povolání.
Encyklika říká: "Ať tedy manželé nelitují nutné námahy, podporováni vírou a nadějí, která působí, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,5)" (HV 2S).
 

V Duchu svatém

5. To je ta podstatná a základní síla: láska zasazená do srdce ("vlitá do našich srdcí") Duchem svatým. Dále encyklika zdůrazňuje, jak mají manželé této základní síly využívat a získávat další božskou pomoc modlitbou, jak mají čerpat milost a lásku z věčného zdroje eucharistie, jak se mají "pokorně a vytrvale" zbavovat svých chyb a hříchů ve svátosti pokání. To jsou prostředky - neselhávající a nevyhnutelné - pro formování křesťanské spirituality v manželství a rodinném životě. S nimi ona základní, tvořivá duchovní síla lásky obohacuje lidská srdce a zároveň lidská těla v jejich subjektivní mužskosti a ženskosti. Tato láska také umožňuje budování celého manželského života podle oné "pravdy znamení", prostřednictvím které získává manželství svou svátostnou důstojnost, což je hlavním důrazem encykliky (srov. HV 12).
 
 

SÍLA LÁSKY JE DÁNA MUŽI A ŽENĚ JAKO PODÍL NA BOŽÍ LÁSCE

Generální audience 10. října 1984

1. Pokračujeme v nástinu spirituality manželského života ve světle encykliky Humanae vitxe.
Podle učení v ní obsaženého a v souladu s biblickými zdroji a s tradicí je láska ze subjektivního hlediska silou, to jest schopností lidské duše teologické povahy. Proto je to síla, kterou člověk dostal, aby se jí účastnil lásky, jíž miluje sám Bůh v tajemství stvoření a vykoupení. Je to láska, která se "raduje z pravdy" (1 Kor 13, 6), t.j. láska, v níž je vyjádřena duchovní radost (Augustinovo "potěšení") z každé opravdové hodnoty: taková, jako byla radost samotného Stvořitele, který na počátku viděl, že všechno "je dobré" (Gn 1, 31).
Jestliže se síly žádostivosti pokoušejí oddělit "řeč těla" od pravdy, čili zfalšovat ji, síla lásky se namísto toho pokaždé znovu posiluje v této pravdě, takže v ní tajemství vykoupení může přinášet ovoce.
 

Plnost dobra

2. Láska sama - jež umožňuje a naplňuje manželský dialog v souladu s celou pravdou života manželů - je zároveň silou či schopností mravní povahy, aktivně orientovanou k plnosti dobra, a proto i ke každému skutečnému dobru. Její role tudíž spočívá ve střežení neoddělitelného spojení mezi "dvěma významy manželského styku", o nichž hovoří encyklika (HV 12), to znamená, že láska chrání jak hodnotu opravdového manželského spojení (t.j. osobního sdílení), tak hodnotu odpovědného otcovství a mateřství (v jeho zralé formě hodné člověka).
 

Láska vede k řádu

3. Tradičně řečeno, láska jako vyšší moc vede jednání osob, muže a ženy, v oblasti účelů manželství. Ačkoliv ani koncilová konstituce, ani encyklika, když se zabývají touto otázkou, nepoužívají jazyka, který byl kdysi běžný, zabývají se nicméně tím, o čem tradiční výrazy mluví.
Láska jako vyšší moc, kterou muž a žena dostávají od Boha spolu se zvláštním posvěcením ve svátosti manželství, zahrnuje i správnou koordinaci účelů, podle nichž - jak říká tradiční učení církve - je vytvořen mravní (či spíše teologický a mravní) řád života manželů.
Učení konstituce Gaudium et spes, stejně jako učení encykliky Humanae vitae, objasňuje tentýž mravní řád ve vztahu k lásce, chápané jako vyšší moc odpovídající obsahu a hodnotě manželského styku podle pravdivosti obou významů, spojivého i plodivého, a s ohledem na jejich nedělitelnost.
Tato nová formulace tradiční učení o účelech manželství (a jejich hierarchii) potvrzuje a zároveň prohlubuje z hlediska vnitřního života manželů, t.j. z hlediska manželské a rodinné spirituality.
4. Úloha lásky, která je "vlita do srdce" (Řím S, 5) manželů jako základní duchovní síla jejich manželské smlouvy, spočívá, jak už bylo řečeno, v tom, že chrání jak hodnotu opravdového sdílení manželů, tak hodnotu skutečně odpovědného otcovství a mateřství. Síla lásky - autentická v teologickém a etickém smyslu - se projevuje tím, že láska správně spojuje oba významy manželského styku a vylučuje nejen v teorii, ale především v praxi onen "rozpor", který je možno v této oblasti pozorovat. Tento "rozpor" je nejčastějším důvodem námitek proti encyklice Humanae vitae a učení církve. Je třeba důkladné analýzy, a to nejen teologické, ale i antropologické (o což jsme se pokusili v celé této úvaze) k tomu, aby se ukázalo, že není třeba mluvit o "rozporu", ale jen o "obtížnosti". Pak ale sama encyklika tuto "obtížnost" v různých pasážích zdůrazňuje.
To všechno pramení z faktu, že síla lásky je vštípena člověku pokoušenému žádostivostí: v člověku přece láska bojuje s trojí chtivostí (srov. 1 J 2, 16), zvláště se žádostivostí těla, která narušuje pravdivost "řeči těla". Proto se také láska nemůže v "řeči těla" pravdivě realizovat jinak, než překonáváním žádostivosti.
 

Spojena s čistotou

5. Jestliže klíčovým prvkem spirituality manželů a rodičů, tou základní "silou", kterou manželé musejí neustále čerpat ze svátostného posvěcení, je láska, pak je tato láska, jak můžeme vidět z textu encykliky (HV 20), svou přirozeností spojena s čistotou, jež se projevuje jako sebeovládání, čili zdrženlivost, zejména zdrženlivost periodická. Jak se zdá, v Bibli se autor listu Efezanům zmiňuje právě o tomto, když ve svém "klasickém" textu napomíná manžely, aby se "v poddanosti Pánu podřizovali jedni druhým" (Ef 5, 21).
Můžeme říci, že encyklika Humanae vitae představuje právě rozvinutí této biblické pravdy o manželské a rodinné křesťanské spiritualitě. Nicméně aby se to stalo ještě zřejmějším, je třeba hlubší analýzy ctnosti zdrženlivosti a jejího zvláštního významu pro pravdivost vzájemné "řeči těla" v manželském životě a (nepřímo) v celé oblasti vzájemných vztahů mezi mužem a ženou.
 
 

ZDRŽENLIVOST CHRÁNÍ DŮSTOJNOST MANŽELSKÉHO STYKU

Generální audience 24. 10. 1984

1. V souladu s tím, co již bylo řečeno, dnes provedeme analýzu ctnosti zdrženlivosti.
Zdrženlivost, která je součásti obecnější ctnosti mírnosti, spočívá ve schopnosti ovládat, kontrolovat a řídit touhy sexuální povahy (žádostivost těla) a jejich následky v psychosomatické subjektivitě člověka. Tato schopnost, nakolik je stálou odhodlaností vůle, si zasluhuje být označena za ctnost.
Z předchozích analýz víme, že žádostivost těla a touhy sexuální povahy, které vzbuzuje, je vyjadřována specifickým impulsem v oblasti somatických reakcí a rovněž psychoemotivním vzrušením smyslového impulsu.
Aby byl člověk schopen ovládnout tento impuls a toto vzrušení, musí se podrobit postupné výchově k sebekontrole vůle, pocitů i emocí, a tato výchova musí začít od těch nejjednodušších úkonů, u nichž je relativně snadné uvést vnitřní rozhodnutí do praxe. Je zřejmé, že to předpokládá jasné vnímání hodnot obsažených v zákoně a následnou formaci pevného přesvědčení, které, doprovází-li ho odpovídající dispozice vůle, vede ke vzniku zmíněné ctnosti. A právě ctnost zdrženlivosti (sebekontroly) je považována za základní podmínku toho, aby vzájemná řeč těla zůstávala v pravdě a aby se manželé "v poddanosti Kristu podřizovali jeden druhému", jak říká Písmo (Ef 5, 21). Toto "podřizování se jeden druhému" znamená vzájemnou starostlivost o pravdivost řeči těla, zatímco "poddanost Kristu" naznačuje spíše dar bázně Boží (jeden z darů Ducha svatého), který ctnost zdrženlivosti doprovází.

2. Toto je velmi důležité pro správné pochopení ctnosti zdrženlivosti a zvláště tzv. periodické zdrženlivosti, o níž pojednává Humanae vitae. Přesvědčení, že ctnost zdrženlivosti se staví proti žádostivosti těla, je správné, ale ne zcela úplné. Zejména není úplné, když si uvědomíme fakt, že tato ctnost se neobjevuje a neprojevuje abstraktně a tudíž izolovaně, ale vždy ve spojení s dalšími ctnostmi (nexus virtutum), s moudrostí, spravedlností, statečností a především s křesťanskou láskou.
Ve světle těchto úvah je snadné pochopit, že zdrženlivost se neomezuje na to, že poskytuje obranu před žádostivostí těla, ale pomocí této obranyschopnosti se také otevírá hodnotám hlubším a zralejším, obsaženým v manželském významu těla v jeho ženské a mužské formě, stejně jako v opravdové svobodě darování se ve vzájemném vztahu dvou lidí. Žádostivost těla sama o sobě, protože hledá především tělesné a smyslové uspokojení, způsobuje, že člověk je v jistém smyslu slepý a necitlivý k nejhlubším hodnotám, které pramení z lásky a které zároveň vytvářejí lásku ve vnitřní pravdivosti, jež jí je vlastní.
 

Spojena se silou lásky

3. Tímto způsobem se také projevuje podstatný charakter manželské čistoty v jejím organickém spojení s mocí lásky, která je vlita do srdcí manželů s posvěcením prostřednictvím svátosti manželství. Navíc se zdá zřejmé, že výzva manželům, aby se "v poddanosti Kristu podřizovali jeden druhému" (Ef 5, 21) otevírá onen vnitřní prostor, v němž se oba stávají ještě vnímavějšími k nejhlubším a nejzralejším hodnotám spojeným s manželským významem těla a se skutečnou svobodou darování se.
Jestliže se manželská čistota (a čistota vůbec) projevuje nejdříve schopností odolávat žádostivosti těla, pak se později stále více odhaluje jako jedinečná schopnost vnímat, milovat a uskutečňovat ty významy řeči těla, které pouhé žádostivosti zůstávají skryty a které postupně obohacují manželský dialog, očišťují ho, prohlubují a zároveň zjednodušují.
Proto askeze zdrženlivosti, o níž hovoří encyklika (HV 21), neochuzuje citové projevy, ale spíše je duchovně zintenzívňuje a tím i obohacuje.
 

Žádný rozpor

4. Analyzujeme-li zdrženlivost tímto způsobem, v dynamice této ctnosti vlastní (po stránce antropologické, etické i teologické), uvidíme, že zdánlivý "rozpor", který je častou námitkou proti encyklice Humanae vitae a proti učení církve o manželské mravnosti, mizí. Podle těch, kdo tuto námitku uvádějí, vzniká rozpor mezi oběma významy manželského styku, významem spojivým a plodivým, (srov. HV 12) jestliže není možné je oddělit a manželé jsou zbaveni práva na manželské spojení, jestliže nemá zodpovědně dojít k početí.
Encyklika Humanae vitae dává na tento zdánlivý rozpor odpověď, jestliže ji studujeme do hloubky. Papež VI. ve skutečnosti tvrdí, že s celou vnitřní situací zdrženlivých lidí není spojen žádný "rozpor", ale jen "potíž". Právě z důvodu této "potíže" se vnitřnímu asketickému odhodlání manželů přisuzuje pravý řád manželského života, k němuž jsou manželé "posíleni a jaksi posvěceni" (HV 25) svátostí manželství.
 

Odpovídající význam

5. Tento řád manželského života znamená navíc subjektivní harmonii mezi (zodpovědným) rodičovstvím a osobním sdílením, harmonii vytvářenou manželskou čistotou. Právě v ní totiž dozrávají vnitřní plody zdrženlivosti. Díky tomuto vnitřnímu dozrávání získává sám manželský styk důležitost a důstojnost, která mu je vlastní v jeho potenciálně plodivém významu. Zároveň všechny citové projevy získávají odpovídající význam (HV 21) a slouží k vyjádření osobního sdílení manželů ve vztahu k subjektivní bohatosti ženskosti a mužskosti.
 

Zvláštní cit

6. V souladu se zkušeností a tradicí encyklika odhaluje, že manželský styk je rovněž projevem citu, a to citu "zvláštního" vzhledem k tomu, že má zároveň i potenciálně plodivý význam. Výsledkem toho je, že je zaměřen na vyjádření osobního spojení, ale nejen toho. Encyklika zároveň, byť nepřímo, naznačuje mnoho projevů citu, které jsou určeny výhradně k vyjadřování osobního spojení manželů.
Úloha manželské čistoty, přesněji řečeno zdrženlivosti, nespočívá jen v tom, že chrání důležitost a důstojnost manželského styku ve vztahu k jeho plodivému významu, ale také v tom, že střeží důležitost a důstojnost vlastní manželskému styku jako výrazu spojení dvou lidí, které vyjadřuje zájem a zkušenost manželů, pokud jde o všechny ostatní projevy citu, jenž mohou vyjádřit jejich hluboké sdílení.
Podstatné totiž je nepoškodit sdílení manželů tam, kde se z určitých důvodů musejí zdržet manželského styku. Takové sdílení může - je-li den za dnem budováno vhodnými citovými projevy - vytvořit široký základ, na němž za vhodných podmínek dozrává rozhodnutí k mravně správnému manželskému styku.
 
 

ZDRŽENLIVOST OSVOBOZUJE OD VNITŘNÍHO NAPĚTÍ

Generální audience 31. října 1984

1. Pokračujeme v analýze zdrženlivosti ve světle učení obsaženého v encyklice Humanae vitae.
Mnoho lidí si myslí, že zdrženlivost způsobuje vnitřní napětí, od něhož se člověk musí osvobodit. Ve světle analýz, které jsme provedli, je však zdrženlivost, chápaná integrálně, spíše jedinou cestou, jak člověka od tohoto napětí osvobodit. Není totiž ničím jiným než duchovním úsilím, jehož cílem je vyjádřit "řeč těla" nejen pravdivě, ale také v autentickém bohatství citových projevů.
 

Zásadní důvody

2. Je toto úsilí možné? Jinými slovy (a z jiného hlediska) se zde vrací otázka "uskutečnitelnosti mravního zákona" připomenutá a potvrzená encyklikou Humanae vitae. Představuje jednu z nejzásadnějších (a následkem toho také nejnaléhavějších) otázek v oblasti manželské spirituality.
Církev je naprosto přesvědčena o správnosti principu, který potvrzuje odpovědné otcovství a mateřství ve smyslu objasněném v předchozích katechezích, a to nejen z "demografických" důvodů, ale z důvodů mnohem zásadnějších. Zodpovědným nazýváme takové otcovství a mateřství, které odpovídá osobní důstojnosti manželů jako rodičů, pravdivosti jejich osobnosti a pravdivosti manželského styku. Zde vyvstává těsný a přímý vztah, který spojuje tento rozměr s celou manželskou spiritualitou.
Papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae vyjádřil to, co jinde potvrdilo mnoho renomovaných moralistů a vědců, dokonce i nekatolických:l) zvláště to, že právě v této oblasti, tak hluboce a zásadně lidské a osobní, je především nutno obracet se k člověku jako osobnosti, subjektu, který se rozhoduje sám za sebe, a nikoliv k "prostředkům", které z něj dělají "předmět" (manipulace) a "depersonalizují" ho. Je to tudíž otázka opravdu humanistického významu rozvoje a pokroku lidské civilizace.
 

Osobní rozměr

3. Je toto úsilí možné? Celá problematika encykliky Humanae vitae se neomezuje na pouhý biologický rozměr lidské plodnosti (na otázku "přirozených cyklů plodnosti"), ale jde hlouběji, k samé subjektivitě člověka, k onomu osobnímu "já", které dělá člověka mužem nebo ženou.
Již v průběhu rozpravy o kapitole "Nutnost péče o důstojnost manželství a rodiny" konstituce Gaudium et spes na II. vatikánském koncilu se hovořilo o nutnosti hlubší analýzy reakcí (a také emocí) spojených se vzájemným vlivem mužskosti a ženskosti na člověka. ( viz pozn. 2 ) Tato otázka nepatří ani tak do biologie jako do psychologie: z biologie a psychologie pak přechází do oblasti spirituality manželství a rodiny. Zde se tato otázka vlastně těsně dotýká způsobu chápání ctnosti zdrženlivosti, t.j. sebeovládání, a zejména zdrženlivosti periodické.
 

Chápat zdrženlivost

4. Pečlivá analýza lidské psychologie (která je zároveň subjektivní sebeanalýzou a tak se stává analýzou "objektu" přístupného lidskému vědění) nám umožňuje dospět k několika dalším zásadním tvrzením. V podstatě v meziosobnostních vztazích, v nichž se vyjadřuje vzájemný vztah mezi mužským a ženským prvkem, se v psychoemotivním subjektu lidského "já" vedle reakce označované jako "vzrušení" uvolňuje další reakce, kterou můžeme a musíme nazvat "emocí". Ačkoliv k těmto dvěma druhům reakcí dochází zároveň, je možné je experimentálně odlišit a "diferencovat je" podle jejich obsahu či "objektu" ( viz pozn..3)
Objektivní rozdíl mezi oběma druhy reakcí spočívá v tom, že vzrušení je především tělesné a v tomto smyslu "smyslové"; naproti tomu emoce, i když byla probuzena vzájemnou reakcí mužství a ženství, se obrací především k druhému člověku chápanému v jeho lidské integritě. Můžeme říci, že je to "emoce způsobená osobou" ve vztahu k jeho mužství či ženství.

5. To, co zde konstatujeme z psychologie vzájemných reakcí mužského a ženského prvku, nám pomáhá v pochopení úlohy ctnosti zdrženlivosti o níž jsme mluvili dříve. Zdrženlivost není jen - a dokonce ani především - schopnost "abstinence", to jest ovládání těch mnohočetných reakcí, které jsou vetkány ve vzájemný vztah mužskosti a ženskosti; tato úloha by se dala definovat jako "negativní". Je zde ale ještě další úloha sebeovládání, kterou můžeme nazvat "pozitivní": je to schopnost řídit odpovídající reakce, jak co do jejich obsahu, tak jejich charakteru.
Už bylo řečeno, že v oblasti vzájemných reakcí mužského a ženského se "vzrušení" a "emoce" neobjevují jen jako dvě různé a odlišné zkušenosti lidského "já", ale velmi často se objevují společně ve sféře téže zkušenosti jako dva její různé prvky. Vzájemný poměr, v němž se v dané zkušenosti tyto dva prvky objevují, závisí na různých okolnostech vnitřní i vnější povahy. Někdy jeden z těchto prvků zřetelně převládá; jindy je mezi nimi rovnováha.
 

Zachovávat rovnováhu

6. Jako schopnost řídit vzrušení a emoce v oblasti vzájemného ovlivňování mužství a ženství má zdrženlivost zásadní úkol zachovávat rovnováhu mezi sdílením, v němž si manželé pouze přejí vzájemně si vyjádřit svůj důvěrný vztah, a sdílením, v němž (přinejmenším implicitně) přijímají odpovědné rodičovství. Vzrušení a emoce totiž mohou ze strany subjektu ohrozit orientaci a charakter vzájemné "řeči těla".
Vzrušení se snaží především o vyjádření ve formě smyslové a tělesné rozkoše, směřuje tudíž k manželskému styku, který (v závislosti na přirozených cyklech plodnosti) zahrnuje možnost početí. Na druhé straně emoce, která je vyvolána druhým člověkem jako osobou, přestože je ve svém emotivním obsahu podmíněna ženstvím či mužstvím toho druhého, nesměřuje per se k manželskému styku, ale omezuje se na jiné projevy citu, jimiž se vyjadřuje manželský význam těla, které nicméně nezahrnují jeho (potenciálně) plodivý aspekt.
Je snadné pochopit, jaké závěry z toho vyplývají, pokud jde o odpovědné otcovství a mateřství. Tyto závěry jsou mravní povahy.

Poznámky
1.) Srov. např. prohlášení "Bund fiir evangelisch-katholische Wiedervereinigung" (L`Osservatore Romano 19. 9. 1968, str. 3), Dr. K. King, anglikán (L'Osservatore Fomano 5. 10. 1968, str. 3) a rovněž muslim Mohamed Cherif Zeghoudu (tamtéž). Zvláště významný je dopis Karla Bartha kardinálu Cicognanimu z 28.listopadu 1968, v němž oceňuje velkou odvahu Pavla VI.
2.) Srov. vystoupení kard. Leo Suenense na 13. generálním zasedání 29. září 1968: Acta Synodalia S. Concilii Oecumenici Vaticani II, sv. g, díl 3, str. 30.
3.) V tomto ohledu můžeme připomenout, co říká sv. Tomáš ve finální analýze lidské lásky ve vztahu k "pokušení" a vůli (srov. Summa Theologiae I-IIae, kv. 26, čl. 2).
 
 

ZDRŽENLIVOST PROHLUBUJE OSOBNÍ SDÍLENÍ

Generální audience 7. listopadu 1984

1. Pokračujeme v analýze ctnosti zdrženlivosti ve světle učení encykliky Humanae vitae.
Bude dobré připomenout, že velcí klasikové etického (a antropologického) myšlení, jak předkřesťanští tak křesťanští (sv. Tomáš Akvinský), vidí v ctnosti zdrženlivosti nejen schopnost "zadržovat" tělesné a smyslové reakce, ale ještě spíše schopnost kontrolovat a ovládat celou smyslovou a emotivní oblast člověka. V diskutovaném případě jde o otázku schopnosti řídit směr vzrušení k jeho správnému rozvíjení a také orientovat samotné emoce na prohloubení a vnitřní zintenzívnění jejich "čisté" a v jistém smyslu "nezištné" povahy.
 

To není v rozporu

2. Tato diferenciace mezi směrem vzrušení a směrem emoce není v rozporu. Neznamená to, že by manželský styk jako výsledek vzrušení zároveň nezahrnoval hluboké emoce k druhému člověku. Jistě tomu tak je, nebo alespoň by tomu tak být mělo.
V manželském styku by intimní spojení mělo obsahovat i zvláštní zintenzívnění citu, nebo spíše hluboký cit k druhému člověku. To rovněž vyjadřuje list Efezanům ve formě napomenutí manželům: "V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým" (Ef 5, 21).
Rozlišování mezi "vzrušením" a "emocí", o němž jsme se zmiňovali v této analýze, pouze potvrzuje subjektivní reaktivně-emotivní bohatství lidského "já". Toto bohatství vylučuje jakékoliv jednostranné omezení a umožňuje, aby se ctnost zdrženlivosti uskutečňovala jako schopnost řídit projevy jak vzrušení, tak emoce, které se probouzejí vzájemnou reakcí mužství a ženství.
 

Přirozená metoda

3. Takto chápaná ctnost zdrženlivosti hraje zásadní úlohu při zachovávání vnitřní rovnováhy mezi oběma významy manželského styku, spojivým a plodivým (srov. HV 12), s ohledem na skutečně odpovědné otcovství a mateřství.
Encyklika Humanae vitae věnuje zvláštní pozornost biologické stránce této věci, to jest rytmické povaze lidské plodnosti. Ačkoliv tuto periodicitu můžeme ve světle encykliky nazvat prstem Prozřetelnosti pro odpovědné otcovství a mateřství, není nicméně možno vyřešit podobnou otázku s tak hluboce osobnostním a svátostným (teologickým) významem jen na této úrovni.
Encyklika učí, že odpovědné otcovství a mateřství je "důkazem zralé manželské lásky", a proto odpovídá nejen na konkrétní otázku, která se týká oblasti etiky manželského života, ale, jak už bylo řečeno, také vytyčuje plán manželské spirituality, o němž bychom se chtěli alespoň zmínit.
 

Zachovávat rovnováhu

4. Správný způsob, jak zamýšlet a provádět periodickou zdrženlivost jako ctnost (t.j. podle Humanae vitae 21 "sebeovládání"), také zásadně určuje "přirozenost" metody, která bývá rovněž nazývána "přirozenou metodou": jde o "přirozenost" na úrovni člověka. Proto nemůže být ani pomyšlení, že by šlo o nějakou mechanickou aplikaci biologických zákonů. Samotná znalost "rytmů plodnosti", i když je nezbytná, ještě nevytváří onu vnitřní svobodu darování, která je svou povahou explicitně duchovní a závisí na vnitřní zralosti člověka. Tato svoboda předpokládá takovou schopnost ovládat smyslové a emotivní reakce, jaká umožňuje darovat sebe druhému "já" na základě zralého ovládání sebe sama svého "já" v jeho tělesné a emotivní subjektivitě.
 

Osobní sdílení

5. Jak víme z biblických a teologických analýz, které jsme provedli již dříve, lidské tělo v jeho mužské a ženské formě je vnitřně uzpůsobeno pro osobní sdílení (communio personarum). V tom spočívá jeho manželský význam.
Právě manželský význam těla byl porušen téměř v kořenech žádostivostí (zvláště žádostí těla v oblasti "trojí žádostivosti"). Ctnost zdrženlivosti ve své zralé formě postupně odhaluje "čistou" stránku manželského významu těla. Tímto způsobem zdrženlivost rozvíjí osobní sdílení muže a ženy, sdílení, které nemůže vzniknout a rozvíjet se v plné pravdivosti svých možností na rovině pouhé žádostivosti. A právě to tvrdí encyklika Humanae vitae. Tato pravda má dva aspekty: osobnostní a teologický.
 
 

ÚCTA K BOŽÍMU DÍLU

Generální audience 21. listopadu 1984

1. Na základě učení encykliky Humanae vitae zamýšlíme podat náčrt manželské spirituality. V duchovním životě manželů se projevují dary Ducha svatého, zvláště dar zbožnosti, to jest dar úcty k tomu, co je Božím dílem.
2. Tento dar spolu s láskou a čistotou pomáhá ve všech souvislostech života v manželství identifikovat styk, v němž je manželský význam těla přinejmenším potenciálně spojen s významem plodivým. Vede k chápání toho, jak jedinečný, nebo lépe řečeno výjimečný je význam tohoto styku mezi ostatními možnými "projevy citu": jeho důstojnost, ale také následnou zodpovědnost, která je s ním spojena. Proto antitezi manželské spirituality tvoří v určitém smyslu onen subjektivní nedostatek tohoto pochopení, který je spojen s antikoncepční praxí a mentalitou. Kromě jiného totiž nesmírně škodí vnitřní kultuře člověka. Ctnost manželské čistoty, a ještě více dar úcty k tomu, co pochází od Boha, přetváří spiritualitu manželů tak, aby sloužila k ochraně zvláštní důstojnosti tohoto styku, tohoto "projevu citu", v němž se pravdivost "řeči těla" může vyjadřovat jen tehdy, je-li zachován jeho plodivý potenciál.
Jak to odpovídá pravdě, představuje odpovědné otcovství a mateřství duchovní ocenění manželského styku ve vědomí a vůli obou manželů, kteří tímto projevem citu, po zvážení vnitřních i vnějších podmínek, zvláště biologických, vyjadřují svou zralou ochotu k otcovství a mateřství.
3. Úcta k Božímu dílu přispívá k pochopení toho, že manželský styk není nijak umenšen ani zbaven vnitřního významu manželského života jako celku - tj. nestává se "zvykem" - a že se v něm vyjadřuje dostatečná plnost osobního i etického obsahu, a rovněž obsahu náboženského, to jest uctívání Stvořitelovy velikosti, jediné a konečné záruky zdroje života, a Vykupitelovy lásky. Všechno toto vytváří a zvětšuje, abychom tak řekli, vnitřní prostor pro vzájemnou svobodu darování, v němž se plně projevuje manželský význam mužství a ženství.
Překážkou této svobody je vnitřní pokušení žádostivosti, která se obrací k druhému "já" jako k objektu rozkoše. Úcta k tomu, co stvořil Bůh, od tohoto pokušení osvobozuje; osvobozuje ode všeho, co redukuje druhé "já" na pouhý objekt a zesiluje vnitřní svobodu darování se.
4. To se může stát jen díky hlubokému ocenění osobní důstojnosti obou, muže i ženy, v jejich společném životě. Toto ocenění je základním ovocem daru Ducha, který člověka naléhavě volá k úctě k Božímu dílu. Z tohoto ocenění, a tedy nepřímo z tohoto daru, odvozují svůj skutečný manželský význam všechny citové projevy, které tvoří strukturu stálé věrnosti manželské jednotě. Tato jednota se pouze příležitostně projevuje manželským stykem, ale může a musí se vyjadřovat stále, denně různými citovými projevy, které jsou určovány schopností nezištného citu člověka k ženství a naopak k mužství partnera.
Postoj úcty k Božímu dílu, který Duch probouzí v manželích, má pro tyto citové projevy nesmírný význam, neboť spolu s ním přichází schopnost hlubokého uspokojení, obdivu, nezištné pozornosti k "viditelné" i ,neviditelné" kráse ženskosti i mužskosti, a konečně k nezištnému darování se tomu druhému.
5. Toto všechno určuje duchovní identifikaci toho, co je mužské a co ženské, co je "tělesné" a zároveň osobní. Z této duchovní identifikace vyplývá vědomí jednoty "prostřednictvím těla" při zachování vnitřní svobody darování. Pomocí citových. projevů si manželé vzájemně pomáhají zůstat věrni své jednotě a zároveň tyto projevy v každém z nich chrání onen hluboký pokoj, který je v určitém smyslu vnitřní ozvěnou čistoty řízené darem úcty k tomu, co stvořil Bůh.
Tento dar zahrnuje hlubokou a všestrannou pozornost k člověku v jeho mužství nebo ženství a tak vytváří vnitřní klima vhodné pro osobní sdílení. Jenom v takovém ovzduší osobního sdílení manželů může správně dozrát početí, které označujeme jako "odpovědné".
6. Učinit nástin manželské spirituality nám umožňuje právě encyklika Humanae vitae. Právě v takovém lidském a nadpřirozeném ovzduší, v němž - při respektování biologického řádu a zároveň na základě čistoty podporované darem zbožnosti - se vytváří vnitřní harmonie manželství, která si váží toho, co encyklika nazývá "dvojím významem manželského styku" (HV 12). Tato harmonie znamená, že manželé spolu žijí ve vnitřní pravdivosti "řeči těla". Encyklika Humanae vitae prohlašuje spojení této pravdivosti s láskou za nerozlučné.
 
 

VYKOUPENÍ TĚLA A SVÁTOSTNOST MANŽELSTVÍ

Generální audience 28. listopadu 1984

1. Jako celek může být katecheze, kterou jsem začal před více než čtyřmi lety a kterou dnes uzavírám, shrnuta pod titul "Lidská láska v Božím plánu", nebo ještě přesněji "Vykoupení těla a svátostný charakter manželství". Tuto katechezi můžeme rozdělit do dvou částí.
První část jsme věnovali studiu Kristových slov, jež se ukázala být vhodná pro otevření tohoto tématu. Tato slova byla analyzována detailně v celém textu evangelia a po dlouhotrvajícím rozjímání jsme došli k závěru, že bude dobré zdůraznit tři texty, které byly analyzovány právě v první části katecheze.
Byl to především text, v němž Kristus mluví o "počátku", když diskutuje s farizeji o jednotě a nerozlučitelnosti manželství (srov. Mt 19, 8; Mk 10, 6-9). Pak jsou zde Kristova slova v Kázání na hoře, kde říká, že "každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci" (srov. Mt 5, 28). A konečně jsou to slova, o nichž se zmiňují všechna synoptická evangelia tam, kde Kristus mluví o vzkříšení těla v "budoucím věku" (srov. Mt 22, 30; Mk 12, 2S; Lk 20, 3S).
Druhou část katecheze jsme věnovali analýze svátosti založené na listu Efezanům (Ef 5, 22-23), který se vrací k biblickému "počátku" manželství vyjádřenému v knize Genesis: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2, 24).
Katecheze v první i druhé části opakovaně používá termínu "teologie těla". To je v určitém smyslu pracovní termín. Zavedení tohoto termínu a koncepce "teologie těla" byla nutná pro vytyčení tématu, "Vykoupení těla a svátostný charakter manželství" na širším základě. Musíme však okamžitě poznamenat, že termín "teologie těla" jde daleko za rámec těchto úvah. Naše úvahy nezahrnují mnohostranné problémy, které do teologie těla patří s ohledem na svůj objekt (např. problém utrpení a smrti, který je v biblickém poselství tak důležitý). To musíme jasně říci. Nicméně musíme také explicitně uznat, že úvahy na naše téma, "Vykoupení těla a svátostný charakter manželství", můžeme správně rozvíjet od okamžiku, kdy se světlo Zjevení dotýká lidského těla (t.j. na základě "teologie těla"). To mimo jiné potvrzují i slova knihy Zjevení "stanou se jedním tělem", slova, která byla od počátku záměrně základem naší argumentace.
 

Úvaha o svátosti manželství

2. Úvahy o svátosti manželství byly vedeny rozvažováním o dvou podstatných rozměrech této svátosti (jako ostatně všech svátostí), to jest dimenzí smlouvy a milosti a dimenzí znamení.
Prostřednictvím těchto dvou rozměrů jsme se stále vraceli k úvahám o teologii těla, úvahám spojeným s klíčovými slovy Kristovými. Rovněž jsme se dostali zpět k těmto úvahám, když jsme se na závěr celé série katechezí věnovali analýze encykliky Humanae vitae.
Doktrína, kterou obsahuje tento dokument moderního učení církve, je organicky spojena jak se svátostným charakterem manželství, tak s celou biblickou otázkou teologie těla, jež se soustředí na klíčová slova Kristova. V jistém smyslu můžeme dokonce říci, že všechny úvahy, které se zabývají vykoupením těla a svátostným charakterem manželství, jako by tvořila rozsáhlý komentář k učení encykliky Humanae vitae.
Zdá se, že tento komentář je velmi nutný. Encyklika tím, že odpovídá na některé dnešní otázky z oblasti manželské a rodinné morálky, v podstatě zároveň jiné otázky klade, zejména, jak víme, otázky biologicko-medicínské povahy. Ale také (a to především) jde o otázky povahy teologické. Náleží do té sféry antropologie a teologie, kterou nazýváme teologií těla.
Úvahy, které jsme učinili, čelí položeným otázkám s ohledem na encykliku Humanae vitae. Reakce, které encyklika vzbudila, potvrzují důležitost i obtížnost těchto otázek. Jsou rovněž znovu-potvrzeny pozdějšími prohlášeními Pavla VI., v nichž podtrhl, že je možné zkoumání výkladu křesťanské pravdy v této oblasti.
Navíc to potvrzuje i exhortace Familiaris consortio, ovoce biskupského synodu o úloze křesťanské rodiny, který se konal v roce 1980. Dokument obsahuje výzvu zaměřenou především na teology, aby úplněji zpracovali biblické i osobnostní aspekty učení encykliky Humanae vitae.
Zabývat se otázkami, které klade encyklika, znamená formulovat je a zároveň na ně znovu hledat odpověď. Učení exhortace Familiaris consortio žádá, aby se jak formulace otázek, tak hledání adekvátních odpovědí soustředilo na biblické a osobnostní aspekty. Toto učení také určuje trend vývoje teologie těla, zaměření tohoto vývoje, a proto také zaměření jeho progresivního dovršení a prohloubení.
 

Biblické aspekty

3. Analýza biblických aspektů se týká toho, jak položit učení dnešní církve na základy Zjevení. To je důležité pro vývoj teologie. Vývoj, to znamená pokrok v teologii, probíhá v podstatě neustálým opětovným studiem pokladu Zjevení.
Kořeny učení vyhlašovaného církví jak v celé tradici, tak v samotném božském Zjevení jsou vždy otevřené pro otázky, které člověk klade, a rovněž využívají nástrojů odpovídajících moderní vědě i dnešní kultuře. Zdá se, že v této oblasti intenzívní vývoj filozofické antropologie (zejména antropologie založené na etice) nejtěsněji čelí otázkám encykliky Humanae vitae týkajícím se teologie a zvláště teologické etiky.
Analýza osobnostních aspektů učení tohoto dokumentu má zásadní význam pro určení toho, co je skutečným pokrokem, a tedy vývojem člověka. V celé moderní civilizaci - zvláště západní - se totiž projevuje skrytá, ale zároveň i dostatečně zjevná tendence měřit tento pokrok "věcmi", tedy materiálním zbožím.
Analýza osobnostních aspektů učení církve, které obsahuje encyklika Pavla VI., zdůrazňuje určitou výzvu měřit pokrok člověka na základě "osobnosti", to jest na základě toho, co je dobré pro člověka jako lidskou bytost - co odpovídá jeho základní důstojnosti.
Analýza osobnostních aspektů vede k přesvědčení, že encyklika předkládá jako základní problém hledisko opravdového rozvoje člověka: tento rozvoj je do velké míry měřen na základě etiky, nikoliv pouhé techniky.
 

Humanae vitae

4. Katecheze věnovaná encyklice Humanae vitae představuje pouze jednu, konečnou část těch katechezí, které se týkají vykoupení těla a svátostného charakteru manželství.
Jestliže chci, abyste věnovali pozornost především této poslední katechezi, nedělám to jen proto, že právě tento předmět je nejvíce spjat s naší současností, ale především proto, že z něho vyplývají otázky, které v jistém smyslu prostupují všechny naše úvahy. Tato poslední část tedy není k celku uměle připojena, ale je s ním organicky a homogenně spojena. V určitém smyslu se tato část, která je v konečném uspořádání umístěna na konci, nachází zároveň na začátku tohoto celku. To je důležité z hlediska struktury a metody.
Zdá se, že i historický pohyb má svůj význam: současná katecheze ve skutečnosti začala v období příprav na synod v roce 1980, jehož tématem bylo manželství a rodina (O úloze křesťanské rodiny), a končí po vydání exhortace Familiaris consortio, která je výsledem práce tohoto synodu. Všichni jistě víme, že synod z roku 1980 se rovněž zabýval encyklikou Humanae vitae a plně potvrdil její učení.
Nicméně se zdá, že nejdůležitějším momentem je ten základní okamžik, kdy můžeme, s ohledem na celek· našich úvah, konstatovat následující: abychom mohli čelit otázkám encykliky Humanae vitae, zvláště v teologii, formulovat je a hledat na ně odpověď, je nutno odhalit onu biblicko-teologickou oblast, o níž se zmiňujeme, když mluvíme o "vykoupení těla a svátostném charakteru manželství". V této oblasti se nacházejí odpovědi na trvalé otázky ve vědomí muže a ženy a také na obtížné otázky našeho moderního světa, pokud jde o otázky manželství a plodnosti.