1. Bůh, nade všechno požehnaný1), je pramenem a počátkem všeho požehnání2). On jediný je dobrý a všechno učinil dobře, své tvorstvo naplňuje požehnáním3), které je i po pádu člověka znamením jeho milosrdenství.
2. Když však přišla plnost času, Otec poslal svého Syna, který přijal tělo. V něm opět požehnal lidstvo veškerým duchovním požehnáním4). A tak se stará kletba změnila v požehnání, když „vzešlo slunce spravedlnosti, Kristus, náš Bůh, který tím, že zrušil kletbu, obdařil nás požehnáním“5).
3. Kristus, největší Otcovo požehnání, se zjevuje v Evangeliu jako ten,
který žehná bratřím a sestrám, zvláště nejmenším6),
a s modlitbou požehnání se obrací k Otci7).
Když pak byl obdarován slávou od Otce a vstupoval na nebesa, vylil na ty,
které vykoupil svou krví, svého Ducha, aby vedení jeho mocí chválili a
oslavovali Boha Otce, klaněli se mu a vzdávali mu díky.
A tím, že konají skutky lásky, si zaslouží být připočteni k Božímu
království8).
4. Abrahámovo požehnání9) se totiž skrze
Ducha svatého v Kristu stále více naplňuje, když přechází na ty, kteří
jsou povoláni k novému životu
„v celé plnosti požehnání“10), když se
stávají údy Kristova těla a dary téhož Ducha užívají tak, aby byl svět
Božím požehnáním zcela uzdraven.
5. Otec, vzhledem ke Kristu Spasiteli, potvrdil prvotní smlouvu své lásky s člověkem mnohonásobným darem požehnání. Tím způsobem připravil vyvolený národ k přijetí Vykupitele a zároveň jej učinil hodným k přijetí smlouvy. Tak mohl národ, kráčející po cestách spravedlnosti, ústy i srdcem chválit Boha, neboť byl učiněn viditelným znamením Božího požehnání ve světě.
6. Bůh, od něhož sestupuje všechno požehnání, dovolil však lidem už
v onom čase, aby především patriarchové, králi, kněží, levité, rodiče11),
vzýváním jeho jména udělovali požehnání a v jeho jménu zahrnovali Božím
požehnáním jiné lidi a stvořené věci.
Když Bůh žehná sám nebo skrze jiné, zaslibuje se totiž vždy Boží pomoc,
ohlašuje se jeho milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Když žehnají
lidé, chválí toho, kterého prohlašují za dobrého a milosrdného.
Bůh totiž uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu anebo ji předem
ohlašuje. Lidé „žehnají“ Bohu tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky,
zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Když žehnají druhým, vyprošují
Boží pomoc buď pro jedince nebo pro shromážděný lid.
7. Písmo dosvědčuje, že všechno, co Bůh stvořil a zachovává milostí
své prozřetelnosti ve světě, ohlašuje jeho požehnání a má vést k žehnání
jemu12). To je třeba zvlášť zdůraznit, když
se Slovo stalo tělem a začalo posvěcovat všechny stvořené věci tajemstvím
svého vtělení.
Požehnání se především a hlavně vztahují k Bohu, jehož velikost a dobrotu
zdůrazňují: Vždyť Boží dobrodiní jsou sdělována lidem, které Bůh svou prozřetelností
řídí a chrání. Požehnání se však také vztahuje na stvořené věci, jejichž
hojností a rozmanitostí Bůh člověka obdarovává13).
8. Církev, povzbuzena napomenutím Spasitele, má účast na kalichu požehnání14),
vzdává díky Bohu za jeho nevýslovný dar, který poprvé získala ve velikonočním
tajemství, dar eucharistie. Neboť církev čerpá milost a sílu
z eucharistického tajemství, z něhož ona sama se stává požehnáním a
jakoby univerzální svátostí spásy15). Vykonává
dílo posvěcení mezi lidmi a pro lidi
a s Kristem, který je její hlavou, v Duchu svatém oslavuje Otce.
9. Církev v síle Ducha sv. koná svou službu také tím, že ustanovila
různé druhy žehnání, kterými volá lidi ke chvále Boha, k prosbě o jeho
ochranu, k přijetí jeho milosrdenství životem svatosti, k vyprošování Božích
dobrodiní ke snažnému dosažení cíle.
K tomu mají přispět žehnání ustanovená církví, která jsou viditelnými
znameními, jimiž se „naznačuje a způsobem, každému z těchto znamením vlastním16)“
též uskutečňuje posvěcení člověka v Kristu a Boží oslava. K tomuto cíli
směřuje všechna činnost církve17).
10. Žehnání jsou znameními, která jsou inspirována Božím slovem a ve
víře slavena. Osvětlují a projevují novost života v Kristu, která vzniká
a roste svátostí nové smlouvy, ustanovenými Pánem. Žehnání, která jsou
v jistém smyslu napodobením svátostí, také naznačují duchovní účinky,
které dosahujeme na přímluvu církve18).
11. Církev podle svého přesvědčení pečovala o to, aby se slavení žehnání
konalo k opravdové Boží oslavě a směřovalo k duchovnímu prospěchu Božího
lidu.
Proto - podle staré tradice formule požehnání směřují k tomu, aby na
prvním místě byl oslavován Bůh za jeho dary, aby byla vyprošována jeho
dobrodiní a aby byla potlačena moc zla ve světě.
12. Církev ve všem oslavuje Boha a snaží se, aby Boží sláva byla zřejmá lidem, kteří se milostí zrodili nebo se mají zrodit; církev žehnáním pro ně nebo s nimi oslavuje Boha za zvláštních životních okolností a svolává na ně jeho milost. Mnohdy však církev žehná také věci nebo místa, která mají vztah k lidskému putování nebo k liturgickému životu, ke zbožnosti a pobožnosti, ale má vždy na mysli lidi, kteří tyto věci užívají a na těch místech žijí a působí. Má na mysli člověka, pro kterého Bůh všechno a všechna dobra chtěl a stvořil, který je příjemcem jeho moudrostí. Obřady žehnání jej mají vést k tomu, aby užíval stvořených věcí a tímto Boha hledal, miloval a jemu jedinému věrně sloužil.
13. Věřící vedeni vírou, posilováni nadějí a puzeni láskou, nejen že
dovedou moudře rozeznat stopy Boží dobroty ve všech stvořených věcech,
nýbrž také hledají implicitně v prožívání svého života Kristovo království.
Nadto považují všechny stvořené skutečnosti za znamení Boží prozřetelnosti,
kterou on všechno řídí a udržuje.
Vždy a všude se tedy naskytuje příležitost chválit Boha skrze Krista
v Duchu svatém, vzývat ho, vzdávat mu díky, když se jedná o věci, místa
a s tím spojené okolnosti, které neodporují normám a duchu evangelia. Proto
je třeba ke každému slavení žehnání přistoupit s pastorační moudrostí,
zvláště, když je možno předvídat nebezpečí určitého nepochopení věřících
nebo ostatních lidí.
14. Pastorační přístup ke slavení žehnání podporuje také II. Vatikánský
koncil: „Liturgie svátosti a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá
z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání,
posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsouli dobře připraveni.
Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu.
Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit
k posvěcení člověka a k oslavě Boha19).“
Tak ritus žehnání disponuje lidi k účinnému slavení svátostí a posvěcuje
jejich různé životní okolnosti.
15. „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící
přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha20).“
Proto ti, kteří od církve žehnání žádají, nechť tuto dispozici potvrdí
vírou, které je možné všechno21), ať jsou
povzbuzeni nadějí, která neklame22) a zvláště
oživeni láskou, která vyžaduje plnění Božích přikázání23).
Tak lidé, kteří hledají co je Bohu milé24),
budou Pánovo požehnání plněji chápat a také je opravdu dosáhnou.
16. Liturgická žehnání církve jsou činnosti, které mnohdy vyžadují společné
slavení. To lépe odpovídá povaze liturgické modlitby, když se věřícím předkládá
pravda v modlitbě církve a přítomným je umožněna účast srdcem i ústy.
Při důležitějších žehnáních, která se týkají místní církve je vhodné,
aby se shromáždilo diecézní nebo farní společenství, kterému předsedá biskup
nebo farář.
Je však vhodné, aby také u ostatních žehnání byli věřící přítomni:
to, co se koná pro určité shromáždění, obdařuje také jistým způsobem celé
společenství.
17. I když se však věřící neshromáždí, nechť je si ten, kdo chce Bohu
dobrořečit, nebo vyprošuje Boží požehnání, jakož i ten, který předsedá
žehnání, vědom toho, že reprezentuje církev. Z modlitby a prosby plyne
požehnání „sice skrze člověka, ale ne z člověka25)“,
pokud je to „zasvěcené sdělení posvěcení a milostí26)“.
Doporučuje se však, aby se žehnání míst
a věcí konalo za přítomnosti alespoň několika věřících.
18. Služba žehnání je spojena s vykonáváním Kristova kněžství i pokud
se týká postavení i úkonů, které jsou každému v Božím lidu vlastní a vykonává
se následujícím způsobem:
a) Biskupovi náleží předsedat zvláště těm slavnostem, které se týkají
celého diecézního společenství a které se konají se zvláštní slavnostností
za velké účasti lidu. Z toho důvodu si biskup může některá svěcení, konaná
zvlášť slavnostním způsobem, vyhradit sám pro sebe27).
b) Kněžím, jak to vyžaduje povaha jejich služby Božímu lidu, náleží
vykonávat především ta požehnání, která se týkají společenství, jimž slouží.
Proto mohou užívat všechna žehnání z této knihy, pokud není přítomen biskup,
který by jim předsedal.
c) Jáhnům, jakožto pomocníkům, kteří slouží biskupovi a kněžím službou
slova, oltáře a lásky, přísluší vykonávat některá žehnání, jak je to uvedeno
na příslušných místech.
Kdykoliv však je přítomen kněz, je vhodné, aby on sám předsedal slavení
a jáhen mu přisluhuje tím, že koná, co mu náleží.
d) Akolyté a lektoři, kteří jsou pověřeni v církvi zvláštní službou,
mohou udělovat určitá žehnání jiným laikům podle úsudku místního ordináře.
Také jiní laici, muži i ženy, vzhledem ke společnému kněžství, které
získali křtem a biřmováním, ať už z důvodu vlastního postavení (rodiče
a děti), nebo když vykonávají mimořádnou službu nebo mají v církvi
jiné zvláštní pověření (řeholníci a katechisté v některých zemích), když
je známa jejich pastorační způsobilost a rozvaha při vykonávání vlastního
apoštolátu, mohou - podle úsudku vlastního ordináře28)
- udělovat žehnání podle formulářů, určených pro ně v této knize.
Pokud je však přítomen kněz nebo jáhen, mají službu předsednictví přenechat
jim.
19. Účast věřících je tím více žádoucí, čím důležitější je žehnání,
které se slaví. Kněží a přisluhující mají věřícím vysvětlovat význam a
účinnost žehnání jak při samém slavení, tak při kázání a katechezi.
Zvláště je vhodné poučovat Boží lid o správném významu obřadu a modliteb,
kterých církev při udělování žehnání užívá, aby se tak do posvátných obřadů
nevloudilo něco z pověr a pověrčivosti, které by poškodily čistotu víry.
Obecná struktura
20. Slavení žehnání má dvě hlavní části: zvěstování Božího slova a chvála
Boží dobroty s prosbou o jeho pomoc.
Slavení obvykle obsahuje krátký úvodní a závěrečný ritus.
21. První část směřuje k tomu, aby se žehnání stalo skutečně posvátným
znamením, které dostává smysl a účinnost z hlásání Božího slova29).
Středem této části je zvěstování Božího slova, ke kterému se vztahuje jak
předchozí vybídnutí, tak krátké vysvětlení, povzbuzení nebo homilie, které
lze podle vhodnosti připojit.
Aby se povzbudila víra těch, kteří jsou přítomni, lze podle vhodnosti
vložit žalm, zpěv, nebo posvátné mlčení, zvláště čte-li se více lekcí.
22. Druhá část směřuje k tomu, aby obřady a prosbami byl chválen Bůh
a byla vyprošována pomoc skrze Krista v Duchu svatém. Centrem této části
je formule žehnání, čili prosba církve, která je obyčejně doprovázena zvláštním
znamením.
K větší podpoře modlitby přítomných se mohou přidat přímluvné modlitby,
které podle zvyklosti modlitbu žehnání buď předcházejí nebo po ní následují.
23. Hlavní prvky, kterými jsou hlásání Božího slova a modlitby církve, nemají nikdy chybět, a mají být odlišeny od ostatních prvků a to i v kratší formě obřadu.
24. V přípravě slavení je třeba zvláště upozornit na toto:
a) společná forma, ve které jáhen, lektor, žalmista, schola vykonávají
úkony, které jim náleží, má přednost30).
b) ať je dbáno základních norem, pokud se týká vědomé a činné účasti
věřících31).
c) ať se zváží okolnosti týkající se přítomných věřících i užívaných
věcí32) při zachování principu těchto obnovených
obřadů a norem vydaných kompetentní autoritou.
Užívání znamení
25. Viditelná znamení, kterými jsou modlitby často provázeny, směřují především k tomu, aby připomněly Pánovu spasitelnou činnost a ukázaly spřízněnost s hlavními svátostmi církve a tak živily víru přítomných a povzbuzovaly k pozorné účasti na obřadech33).
26. Znamení, která se nejčastěji užívají, jsou tato: rozpětí nebo sepnutí
rukou, vzkládání a vztažení rukou, znamení kříže, kropení svěcenou vodou,
okuřování.
a) Protože formule k požehnání je především „modlitba“, služebník při
ní ruce buď rozpíná, spíná nebo vztahuje - podle předpisu.
b) Zvláštní místo mezi znameními má vzkládání rukou. Kristus tohoto
znamení užíval a učedníkům říkal: „Na nemocné budou vzkládat ruce
a uzdraví je“ (Mk 16,18). V církvi a skrze církev se toto znamení dosud
užívá.
c) Podle starodávné církevní tradice se často také užívá znamení kříže.
d) V některých obřadech se uvádí pokropení svěcenou vodou. Věřící jím
mají být povzbuzeni k připomínce velikonočního tajemství a k obnově křestních
závazků.
e) Při některých obřadech se užívá okuřování, které je znamením klanění
a úcty a podporuje modlitbu církve.
27. Ačkoliv znamení používaná při žehnání - zvláště znamení kříže - vyjadřují jistou evangelizaci a společenství víry, není obyčejně dovoleno žehnat věci a místa pouze vnějším znamením bez užití Božího slova a modlitby. Slouží to k povzbuzení činné účasti a odstranění nebezpečí pověry.
Spojení několika žehnání mezi sebou nebo s jiným slavením
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být
mnohdy spojena se slavením mše.
V obřadech žehnání je uvedeno, o která žehnání se jedná, s kterou částí
a se kterým obřadem mohou být spojena a pro jednotlivé případy jsou uvedeny
normy, které nelze překračovat. Ostatní žehnání v žádném případě nemají
být spojována se slavením eucharistie.
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o kterých je to uvedeno v liturgických knihách.
30. Mnohdy může být vhodné spojit více žehnání v jednom slavení. Při uspořádání tohoto slavení je třeba mít na mysli, že má být užit obřad, který náleží žehnání vyššího řádu. Úmysl udělovat i jiná žehnání ať je vyjádřen vhodnými slovy a znameními v admonicích a v modlitbách.
Příprava a uspořádání žehnání
31. Předsedající ať pamatuje na to, že žehnání se týkají především věřících,
i když je možno je udělovat také katechumenům a vzhledem k předpisu kan.
1170, pokud zde není církevní zákaz, také nekatolíkům.
Pro žehnání udělovaná společně s odloučenými bratry, nechť jsou v jednotlivých
případech zachovávány normy stanovené místním ordinářem.
32. Předsedající ať využívá možností jednotlivých žehnání a přihlíží při tom ke všem okolnostem a přáním věřících; nechť však zachová strukturu obřadu a nemění pořady hlavních částí.
33. Při společném slavení nechť se dbá o to, aby všichni, ať služebníci nebo věřící, konali ze své funkce všechno to, co jim přísluší, a to uctivě, spořádaně a zbožně.
34. Ať je rovněž dbáno povahy liturgické doby, aby admonice a přímluvné modlitby měly spojitost s ročním cyklem slavení Kristových tajemství.
Užívání liturgických oděvů
35. Biskup, pokud předsedá významnější slavnosti, užívá oděvy, jak je uvedeno v Caeremoniale Episcoporum.
36. Kněz a jáhen, pokud předsedá společnému slavení žehnání, zvl.
v chrámu nebo i mimo něj, obléká albu a štolu. Místo alby možno vzít
rochetu za použití kleriky. Při slavnostnějším žehnání možno užít také
pluviálu.
37. Barva parament je buď bílá, nebo odpovídající liturgické době, příp. svátku.
38. Řádně ustanovení služebníci, kteří předsedají společnému slavení
žehnání, užívají oděv předepsaný k liturgickému slavení biskupskou konferencí
nebo místním ordinářem.
V. ÚPRAVY, KTERÉ JSOU V KOMPETENCI BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ
39. Podle ustanovení Konstituce O posvátné liturgii34)
mají biskupské konference možnost vytvořit partikulární rituál, který odpovídá
Rituálu římskému, je však uzpůsoben potřebám regionů, ve kterých se po
schválení Apoštolským stolcem bude používat35).
Biskupským konferencím náleží:
a) Podle principů uvedených v této knize stanovit úpravy při zachování
základní struktury obřadu.
b) Pečlivě a moudře zvážit, co je vhodné připustit z tradice, která
odpovídá charakteru jednotlivých národů, a navrhnout další užitečné a nezbytné
úpravy36).
c) Uchovat příp. upravit vlastní žehnání podle stávajících partikulárních
rituálů nebo starého Rituálu římského, pokud jsou slučitelná s duchem Konstituce
O posvátné liturgii, s principy vyloženými v těchto obřadech a se současnými
potřebami.
d) Připojit v jednotlivých žehnáních také jiné formule stejného druhu,
zvláště tam, kde je nabídnuta možnost výběru.
e) Přeložit a je-li to potřebné doplnit úvodní poznámky, ať už obecné
nebo zvláštní k jednotlivým žehnáním tak, aby přisluhující plněji pochopili
význam obřadu a aby byla povzbuzena vědomá a činná účast věřících.
f) Doplnit části, jak je v obřadech doporučeno, např. uvést jiná čtení,
která mohou být užitečná, vybrat vhodnější zpěvy.
g) Připravit překlad textů, který by způsobem vyjadřování odpovídal
charakteru různých kultur.
h) Uspořádat texty způsobem, který bude vhodnější k pastoračnímu využití,
vydávat samostatně jednotlivé části, ke kterým však vždy bude připojen
text Úvodu.
A. Obvyklý způsob
1. Úvod
a) úvodní zpěv: je možné použít píseň z kancionálu, příp. jiného
zpěvníku, antifonu s žalmem nebo polyfonní skladbu.
b) znamení kříže
c) pozdrav: texty, uvedené u jednotlivých žehnání slouží jako
vzor; lze použít pozdravů jako ve mši nebo jiných textů, převzatých především
z Písma. Jako odpověď možno použít: I s tebou; Amen; Požehnaný jsi,
Bože, na věky, nebo jiných slov. Laik pronáší pozdrav způsobem uvedeným
u těch žehnání, která mu přísluší.
d) úvodní slovo: má uvést účastníky do slavení a přiblížit jim
význam žehnání. Texty, uvedené u jednotlivých žehnání, jsou nabídnuty jako
vzor, nemusejí být pronášeny doslovně.
2. Čtení Božího slova
a) četba úryvku Písma: obřady nabízejí výběr biblických textů;
zvolí se jedno, výjimečně více čtení. Všechna čtení mohou být uvedena krátkou
admonicí. Před evangelním čtením se neuvádí pozdrav: Pán s vámi
s odpovědí; čtení nejsou zakončena obvyklým: Slyšeli jsme slovo Boží.
b) zpěv po čtení: je možno použít responsoriální žalm nebo jiný
vhodný zpěv. Vhodná je i chvíle ticha.
c) promluva: jde o krátké vysvětlení (explicatio), povzbuzení
(adhortatio) nebo homilii, které vycházejí z biblického textu se zaměřením
ke slavení žehnání. Promluva může také být vynechána.
3. Obřad žehnání
a) přímluvy: konají se obvyklým způsobem; uvedené texty slouží
jako model, který je možno alternovat a doplňovat. Přímluvy mohou být zakončeny
modlitbou Páně, která se uvede obvyklými admonicemi. Po modlitbě Páně je
možné připojit doxologii: Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.
U některých žehnání jsou přímluvy uvedeny až za žehnací modlitbou.
b) žehnací modlitba: je ústřední modlitbou celého obřadu. Celebrant
i věřící při ní stojí. Biskup, kněz a jáhen ji pronášejí s rozpjatýma,
resp. vztaženýma rukama, laik má ruce sepjaté. Po modlitbě může následovat
pokropení svěcenou vodou, příp. okuřování.
4. Závěr
Závěrečné požehnání se uděluje
a) jednoduchou formou: Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn
i + Duch svatý. - Odp.: Amen.
b) slavnostní formou:
- výzva: Skloňte se před Bohem a přijměte požehnání. (Je-li
přítomen jáhen, říká tuto výzvu on.)
- jednotlivé prosby: Celebrant je pronáší se vztaženýma rukama, lid
odpovídá: Amen.
- závěrečné požehnání: Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i
+ Duch svatý. - Odp.: Amen.
c) U některých obřadů je místo vícedílného slavnostního požehnání
uvedena žehnací orace, kterou celebrant pronáší se vztaženýma rukama.
Laik zakončuje obřad způsobem, uvedeným u žehnání, která mu přísluší.
B. Zkrácený obřad
1. Úvod
V.: Naše pomoc je ve jménu Pána.
Odp.: Neboť on stvořil nebe i zemi.
2. Čtení Božího slova
Je omezeno obvykle na jeden verš Písma.
3. Žehnací modlitba
Text stejný jako u obvyklé formy obřadu.
4. Závěr
V.: Dobrořečme Pánu.
Odp.: Bohu díky.
1) Srv. Řím 9,5
2) Srv. Český misál, Česká liturgická komise,
Praha 1983, str. 475
3) Srv. Český misál, IV. eucharistická modlitba,
str. 453
4) Srv. Gal 4,4; Ef 1,3
5) Srv. Liturgia horarum, ed. typ. sv. IV, Řím 1972:
8. září, antifona k Benediktu.
6) Srv. Sk 3,26; Mk 10,16; Mk 6,41; L 24,50
atd.
7) Srv. Mt 9,31;14,19; 26,26; Mk 6,41; 8,7.9;14,22;
Lk 9,16; Jn 6,11
8) Srv. Český misál, Společné texty o svatých
č. 9, str. 729
9) Srv. Gn 12,3
10) S. Basilius, De Spiritu Sancto. cap. 15,36:
PG 32,131. Srv. S. Ambrosius, De Spiritu Sancto, I.7,89: PL 16,755;
CSEL 79,53.
11) Srv. Gn 14,19n; Žd 7,1; Gn 27,27-29; 38,40;
Žd 11,20; Gn 49, 1-28; Žd 11,21; Dt 21,5; Dt 33; Joz 14,13; 22,6;
2 Pa 30,27.
12) Srv. Dan 3,57-88; Ž 65/66,8 - 102/103 -
134/L35; 1 Tim 4,4-5.
13) Srv. Gen 27,27; Ex 23,25; Dt 7,13 - 28,12;
Jb 1,10; Ž 64/65,11; Jer 31,23
14) Srv 1 Kor 10,16
15) Srv. II. Vat. koncil, Dogm. konstituce
o církvi Lumen gentium, 48
16) Srv. II. Vat. koncil, Konstituce o posv.
liturgii, Sacrosanctum Concilium, 7
17) Tamtéž, 7 a 10
18) Tamtéž, 60
19) Tamtéž, 61
20) Tamtéž, 11
21) Srv. Mk 9,23
22) Srv. Řím 5,5
23) Srv. Jn 14,21
24) Srv. Řím 12,2; Ef 5,17; Mt 12,50; Mk 3,35
25) Srv. Sv.Cesarius Arelatský, Sermo 77,5.
CCLL 103, 321
26) Sv. Ambrož, De benedictionibus patriarcharum,
2,7: PL 14,709 - CSEL De Patriarchis, 32,2,18
27) Srv. II. Vat. koncil, Konstituce o posv.
liturgii, Sacrosanctum Concilium, 79
28) Tamtéž
29) Srv. Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae,
Ed. typica altera Romae, 1981, praenotanda 3-9.
30) Srv. II. Vat. koncil, Konstituce o posvátné
liturgii, Sacrosanctum Concilium, 27
31) Tamtéž, 79
32) Tamtéž, 38
33) Tamtéž, 59-60
34) Tamtéž, 63, b)
35) Srv. C.I.C. can 838 §§ 2 a 3, srv. C.I.C.,
can 1167 § 1
36) Srv. II. Vat. koncil, Konstituce o posv.
liturgii, Sacrosanctum Concilium, 37.