LVIII. Ježíš Osvoboditel osvobozuje člověka z otroctví hříchu

1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15). Právě tato slova, která zaznamenal a do úvodní kapitoly svého evangelia vložil evangelista Marek, jaksi shrnují a vyjadřují to, čím se budeme zabývat v příštích christologických katechezích o mesiášském poslání Ježíše Krista. Podle uvedených slov Markova evangelia Ježíš z Nazareta je Tím, kdo ohlašuje příchod Božího království do dějin člověka. On je Ten, v němž Boží království vstoupilo definitivním a neodvolatelným způsobem do lidských dějin. Právě díky němu toto Království směřuje přes plnost času ke svému eschatologickému naplnění ve věčnosti Boha samého. Ježíš Kristus předává Boží království apoštolům. Na nich zakládá budovu své Církve, která po jeho odchodu z tohoto světa má pokračovat v jeho poslání: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! (Jan 20,21-22).

2) V tomto kontextu je třeba věnovat pozornost tomu, co je pro Ježíšovo mesiášské poslání tím podstatným. Vyznání víry to vyjadřuje následujícími slovy: On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe (Nicejskokonstantinopolské vyznání víry). Tím nejpodstatnějším na Ježíšově poslání je dílo spásy, což se odráží již v samotném osobním jménu (Ješua Bůh je spása). Toto jméno bylo vysloveno spolu se zvěstí o narození Božího Syna, když anděl řekl Josefovi: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů (Mt 1,21). Tato slova, která Josef uslyšel ve snu, opakují to, co slyšela Maria při zvěstování od archanděla Gabriela: Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš (Lk 1,31). Záhy po Ježíšově narození budou andělé zvěstovat pastýřům v okolí Betléma, že na svět přišel Mesiáš Kristus jako Spasitel: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel to je Kristus Pán (Lk 2,11). on totiž spasí svůj lid od hříchů (Mt 1,21).

3) Spasit znamená osvobodit od zla. Ježíš Kristus je Spasitelem světa, poněvadž přišel proto, aby osvobodil člověka od toho nejzákladnějšího zla, které zamořovalo člověkovo nitro v průběhu jeho dějin, a to od prvního porušení smlouvy člověka se svým Stvořitelem. Tímto nejzásadnějším zlem je právě hřích, který lidstvo vzdaluje od realizace Božího království. Ježíš z Nazareta, když od počátku svého veřejného působení ohlašoval příchod tohoto Království, tedy přišel jako Spasitel. On nejenom ohlašuje příchod Království, ale zároveň také odstraňuje základní překážku jeho realizace, jíž je hřích zakořeněný v člověku podle zákona dědičnosti. Toto smutné dědictví pak v člověku vzněcuje další osobní provinění. Ježíš Kristus je tedy Spasitelem v tom nejzásadnějším slova smyslu, protože zasahuje v člověku samotný kořen zla: postoj odvratu od Boha a přijetí nadvlády knížete temnot (srov. Jan 8,44), který se jakožto kníže temnot (srov. Kol 1,13) prostřednictvím hříchu stal knížetem tohoto světa (srov. Jan 12,31; 14,30; 16,11). Pokaždé se tímto knížetem tohoto světa stává, když člověk hřeší.

4) Nejbezprostřednější význam díla spásy, který se odhaluje již při Ježíšově narození, bude vyjádřen Janem Křtitelem u Jordánu. Tento prorok ukáže na Ježíše z Nazareta jako na Toho, kdo má přijít, a výslovně o něm ohlásí: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! (Jan 1,29). V těchto slovech je obsažena evidentní narážka na postavu, o níž hovoří Izaiáš, tedy na trpícího Služebníka Hospodinova. Prorok o něm hovoří jako o beránkovi, který je veden na porážku, a on v tichosti (jako mlčenlivá ovce srov. Iz 53,7) přijímá smrt, jejímž prostřednictvím ospravedlní mnohé a vezme na sebe jejich nepravosti (srov. Iz 53,11). Tak tedy výraz o beránkovi Božím, který snímá hříchy světa, je zakořeněn ve Starém zákoně a zároveň jasně označuje, že dílo spásy tedy osvobození od hříchů se naplní prostřednictvím Kristova utrpení a jeho smrti. Spasitel je zároveň Vykupitelem člověka (Redemptor hominis). Ježíš tedy naplňuje dílo spásy za cenu vykupitelské oběti, kterou on sám ze sebe učiní.

5) Ještě předtím, nežli se to vše naplní v událostech Velikonoc v Jeruzalémě, nachází toto spasitelství jistý výraz postupně v celém Ježíšově kázání, jak to můžeme číst v evangeliích: Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo (Lk 19,10). Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45; srov. Mt 20,28). V těchto výrocích není nesnadné odhalit poukaz na izaiášovského trpícího Služebníka Hospodinova. Jestliže Ježíš se ve svém působení dává poznat jako přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11,19), nedělá tím vlastně nic jiného, nežli že zvýrazňuje základní charakteristiku svého poslání. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen (Jan 3,17).

6) Tato slova Janova evangelia, které bylo sepsáno jako poslední ze čtyř evangelií, jasně odrážejí to, co je patrné v celém Ježíšově veřejném působení a co nachází své plné vyjádření v Ježíšově utrpení a v jeho smrti i v jeho vzkříšení. Pisatelé knih Nového zákona prezentují přes prisma velikonočních událostí velmi přesně pravdu o Kristu, který uskutečnil osvobození člověka od základního zla, od hříchu, a to prostřednictvím vykoupení. Ten, který přišel spasit svůj lid (srov. Mt 1,21), tedy člověk Ježíš, dal sám sebe jako výkupné za všechny (srov. 1 Tim 2,5-6). Bůh tedy, když přišla plnost času, poslal svého Syna, aby vysvobodil ty, kdo byli v područí Zákona, abychom tak mohli být přijati za syny (srov. Gal 4,4-5). V něm tedy opravdu máme vykoupení prostřednictvím jeho krve a odpuštění hříchů (srov. Řím 1,7). Tyto výroky apoštola Pavla skvěle korunuje výpověď autora listu Židům: Ale Kristus vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny (Žid 9,11.12.14).

7) Petrovy listy jsou v této věci stejně jednoznačné jako soubor pavlovských spisů: Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka (1 Petr 1,18-19). On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší (1 Petr 2,24-25). Vykoupení pro všechny, nekonečná cena beránkovy krve, věčné vykoupení: Tyto novozákonní výrazy nám dovolují odhalit základní pravdu o Ježíšovi (Bůh je spása), který jakožto Kristus (Mesiáš, Kristus) osvobozuje lidstvo od zla hříchu, které je dědičně zakořeněno v lidech a které se opakuje s každým spáchaným hříchem. Kristus Osvoboditel, on je tím, kdo osvobozuje člověka před Bohem. Dílo vykoupení je rovněž dílem ospravedlnění, které vykonal Syn člověka jakožto Prostředník mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5) skrze sebeobětování ve jménu všech lidí.

8) Svědectví Nového zákona je velmi silné. Obsahuje totiž nejen jasnou představu o zjevené pravdě ohledně vykupitelského osvobození, ale také vystupuje až k nejvyššímu Prameni tohoto tajemství, totiž k samotnému Bohu. Jméno tohoto Boha je Láska. Hle tedy, co tvrdí Jan: V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10). Vždyť krev jeho Božího Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu (srov. 1 Jan 1,7). On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1 Jan 2,2). A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu (1 Jan 3,5). Právě v tom je obsaženo ono nejvyšší zjevení lásky, jíž Bůh miloval člověka. Toto zjevení se naplnilo v Ježíši Kristu a jeho prostřednictvím: Z toho jsme poznali lásku: že Kristus za nás položil svůj život (1 Jan 3,5).

9) V těchto všech vyjádřeních nacházíme hlubokou souvislost a jasný soulad, jedná se totiž o jakousi hlubokou logiku zjevení, která vzájemně propojuje oba Zákony, od Izaiáše až po Janovo kázání na březích řeky Jordánu. A tato plnost zjevení k nám přichází prostřednictvím evangelií a apoštolských listů. Apoštol Pavel vyjadřuje způsobem sobě vlastním totéž sdělení, které je obsaženo v Janových spisech. Když nejprve řekne, že jenom stěží se někdo odhodlá položit svůj život za spravedlivé, pak dodává: Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci (srov. Řím 5,7-8). Vykoupení je tedy darem lásky ze strany Boží v Kristu. Apoštol si je hluboce vědom toho, že jeho život v těle je životem ve víře v Božího Syna, který ho miloval a dal svůj vlastní život za něj (srov. Gal 2,20). Ve stejném smyslu hovoří pisatel knihy Zjevení, který vidí zástupy lidu budoucího Jeruzaléma jako zástupy těch, kdo si do běla vyprali svá roucha v beránkově krvi (srov. Zj 7,14).

10) Beránkova krev: Právě od této krve, od tohoto zcela nezaslouženého Božího daru v Kristu bere počátek dílo spásy, tedy osvobození člověka od zla hříchu. V tomto díle se tedy definitivně přiblížilo Boží království, nalezlo svůj nový základ, začalo se realizovat v dějinách člověka. Tak tedy plodem vtělení Božího Syna je vykoupení. V betlémské noci se tedy opravdu narodil Spasitel světa (srov. Lk 2,11).
 

LIX. Kristus osvobozuje člověka z otroctví hříchu a zaměřuje ho ke svobodě

1) Kristus je tedy Spasitelem a přišel na svět proto, aby za cenu sebeobětování osvobodil člověka z otroctví hříchu. To jsme jasně viděli v předešlé katechezi. Jestliže pojem osvobození se na jedné straně vztahuje ke zlu, od něhož máme být očištěni, pak na druhé straně se vztahuje k dobru, kvůli jehož dosažení nás Kristus učinil svobodnými. Ježíš praví: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8,32). Tato Mistrova slova velmi stručně a jasně shrnují ono dobro, kvůli němuž je člověk osvobozován evangeliem v rámci Kristova vykupitelského díla. Jedná se o svobodu pravdy. Právě pravda představuje esenciální dobro spásy, kterou naplnil Kristus. Prostřednictvím této hodnoty a tohoto dobra je Boží království opravdu nablízku člověku a jeho pozemským dějinám.

2) Spasitelské osvobození, jež Kristus naplňuje vzhledem k člověku, v sobě obsahuje v jistém slova smyslu dva rozměry: Osvobození od zla a osvobození pro dobro. Obě tyto dimenze spasitelského díla jsou vzájemně úzce spojeny, vzájemně se doplňují a podmiňují. Když se ještě vrátíme ke zlu, od něhož nás Kristus osvobozuje, tedy od hříchu, je třeba doplnit, že prostřednictvím mimořádných znamení své spasitelské moci (jedná se o zázraky), která Ježíš vykonal tím, že uzdravoval nemocné a všemožně postiženým navracel jejich důstojnost, že tedy zároveň při tom všem Mistr alespoň nepřímo poukazoval na to, že toto osvobození se v první řadě týká hříchu. To je také základní dimenze Kristova vykupitelského a spasitelského poslání. To je velmi jasně patrné při uzdravení ochrnutého, jemuž Ježíš nejprve říká: Synu, odpouštějí se ti hříchy (Mk 2,5). Teprve potom pronese k témuž člověku: Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů! (Mk 2,11). Při naplňování tohoto zázraku se Ježíš obrátil na přítomné, zejména pak na ty, kdo ho ve svých srdcích obviňovali z rouhání, když si dovolil odpouštět hříchy, což je pouze v moci Boží, a řekl: Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy (Mk 2,10).

3) V knize Skutků čteme, že Ježíš všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel (Sk 10,38). Z evangelií je opravdu zcela jasně patrné, že Ježíš uzdravoval nemocné z řady různých chorob (jako například ženu, která byla ohnutá a nemohla se napřímit srov. Lk 13,10-16). Když Ježíš vyháněl zlé duchy, obviňovali ho jeho odpůrci, že to koná mocí zlého ducha. Ježíš jim tedy odpověděl tak, že ukázal nesmyslnost takového způsobu uvažování, a dodal: Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království (Mt 12,28; srov. Lk 11,20). Tím, že osvobozuje lidi od zla hříchu, Ježíš odhaluje toho, kdo je otcem hříchu. Právě ten je původcem otroctví hříchu, v němž se lidé nacházejí. Ježíš sám o tom jasně říká: Amen, amen, pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy, syn zůstává navždy. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan 8,34-36).

4) Tváří v tvář odporu ze strany těch, kdo poslouchali jeho slova, Ježíš dodal: já jsem vyšel od Boha a od něho přicházím. Nepřišel jsem totiž sám od sebe, ale on mě poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Proto, že nemůžete slyšet mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži (Jan 8,42-44). Je obtížné najít text, v němž by bylo zlo hříchu odhaleno tak radikálně, totiž ve svém kořeni, jímž je ďábelská prolhanost.

5) Zaposlouchejme se ještě jednou do Ježíšových slov: Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan 8,36). Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8,31-32). Ježíš Kristus tedy přišel, aby vysvobodil člověka ze zla hříchu. Toto základní zlo má svůj původ v otci lži, jak je to patrné již ve třetí kapitole knihy Genesis (srov. Gn 3,4). Proto také osvobození od zla hříchu, které má zasáhnout přímo jeho kořeny, musí být vykonáno jako osvobození pro pravdu a prostřednictvím pravdy. Ježíš Kristus zjevuje tuto osvobozující pravdu, on sám je touto Pravdou (srov. Jan 14,6). Tato pravda s sebou nese skutečnou svobodu. Je to svoboda od lži a od hříchu. Ti, kdo byli otroky hříchu, poněvadž se nacházeli pod vlivem otce lži, docházejí svobody prostřednictvím účasti na Pravdě, jíž je Kristus, a ve svobodě Božího Syna dosahují pravé svobody Božích dětí (srov. Řím 8,21). Svatý Pavel proto může tvrdit: Vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2).

6) Opět v listu Římanům apoštol představuje výmluvným způsobem úpadek, jímž je lidstvo postiženo. Tento úpadek s sebou nese hřích. S ohledem na mravní úpadek své epochy Pavel píše, že když lidé opomíjeli Boha, ... jejich uvažování nevedlo k ničemu, jejich nemoudrá mysl se zatemnila (Řím 1,21). Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený na věky (Řím 1,25). A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých (Řím 1,28).

7) Na dalších místech svého listu Římanům Pavel postupuje od vnějšího popisu k analýze lidského nitra, kde se odehrává boj mezi dobrem a zlem. Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, dávám tím za pravdu Zákonu, že je dobrý. Ale pak už to nedělám já, nýbrž hřích, který ve mně sídlí (Řím 7,15-17). Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu Já jsem nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Řím 7,23-25). Z této Pavlovy analýzy vyplývá, že hřích představuje hluboké odcizení a v jistém slova smyslu činí člověka cizím sobě samému v hlubině jeho vlastního já. K osvobození dochází prostřednictvím milosti a pravdy (srov. Jan 12,17), které přinesl Ježíš Kristus.

8) Nyní je zcela jasně patrné, v čem spočívá osvobození, jež přinesl Ježíš Kristus, k jaké svobodě nás on sám vede. Osvobození naplněné Kristem se opravdu liší od onoho osvobození, na něž čekali Ježíšovi současníci v izraelském národě. Vždyť ještě těsně před svým návratem k Otci kladli Ježíšovi jeho nejbližší následující otázku: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (Sk 1,6). Takže ještě po zážitku velikonočních událostí pokračovali v tom, že uvažovali o politickém osvobození svého národa. Mesiáš byl očekáván právě v tomto kontextu jako syn Davidův.

9) Ovšem osvobození naplněné Kristem prostřednictvím jeho utrpení a smrti na kříži má radikálně odlišný význam: Jedná se o osvobození od toho, co v nejskrytějších hlubinách člověka představuje překážku pravdě. Kristus tedy zvítězil nad hříchem, aby mohl do člověka znovu uvést milost Božího synovství, a to je osvobozující milost. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat Abba, Otče! (Řím 8,15). Toto duchovní osvobození, tedy osvobození v Duchu svatém, je plodem spasitelského poslání Kristova: Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17). Právě v tomto smyslu jsme povoláni ke svobodě (srov. Gal 5,13) v Kristu a skrze Krista. Víra projevující se prostřednictvím lásky (srov. Gal 5,6) je výrazem právě této svobody.

10) Jedná se o osvobození vnitřního člověka, tedy o svobodu srdce. Osvobození ve společenském a politickém slova smyslu není pravým mesiášským dílem Kristovým. Na druhé straně je třeba konstatovat, že bez toho osvobození, které uskutečnil Kristus, tedy bez osvobození člověka od hříchu a od každého druhu egoismu nelze uskutečnit ani žádné pravé osvobození ve společenském a politickém slova smyslu. Žádná čistě vnější změna uspořádání struktur ještě nevede k osvobození společnosti, pokud je člověk stále poddán hříchu a lži a pokud v něm převládají vášně, které s sebou nesou vykořisťování druhých a jejich útlak.

11) Rovněž osvobození v psychologickém slova smyslu se nemůže plně uskutečnit, pokud nepřijde na pomoc osvobozující síla pocházející od Ježíše Krista. Toto osvobození patří ke Kristovu vykupitelskému dílu. Pouze v Kristu můžeme nalézt pokoj a mír (srov. Ef 2,14). Jeho milost a jeho láska osvobozují člověka od existenciálních obav a úzkostí, které pocházejí z nedostatku smysluplnosti života a ze špatného svědomí; to je jakýmsi stínem člověka, jenž upadl do otroctví hříchu.

12) Osvobození člověka naplněné Kristem prostřednictvím pravdy evangelia a definitivně prostřednictvím evangelia kříže a vzkříšení si uchovává svoji zejména duchovní a vnitřní povahu, a může tak mít univerzální dosah, je tedy adresováno všem lidem. Slova: Milostí jste spaseni! (Ef 5,2) se tedy vztahují na všechny lidi. Zároveň však je toto osvobození milostí, tedy konkrétním darem, který se nenaplní bez spoluúčasti člověka. Člověk ji ve svobodě musí přijmout s vírou, nadějí a láskou. Člověk má pracovat s třesením a bázní na tom, aby došel spásy (srov. Fil 2,12). Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Fil 2,13). Vědomi si tohoto nadpřirozeného daru, musíme my sami spolupracovat s osvobozující silou Boží, která prostřednictvím Kristovy vykupitelské oběti vstoupila do světa jako věčný zdroj spásy.
 

LX. Kristus osvobozuje člověka, lidstvo pro nový způsob života

1) Zdá se být vhodné připomenout to, co jsme řekli v posledních katechezích, když jsme se zabývali Kristovým spasitelským posláním ve smyslu osvobození člověka a hovořili o Ježíši jako o Osvoboditeli. Jedná se o osvobození od hříchu, který je tím nejzásadnějším zlem, jež činí člověka vnitřně vězněm a otrokem toho, jehož Kristus nazývá otec lži (srov. Jan 8,44). Jedná se současně o osvobození pro Pravdu, která nám dává účast na svobodě Božích synů (srov. Řím 8,21). Ježíš říká: Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan 8,36). Svoboda Božích synů pochází z Kristova daru, který přivádí člověka k tomu, aby měl podíl na Božím synovství, podíl na vnitřním Božím životě. Tak tedy člověk osvobozený Kristem dostává nejen odpuštění hříchů, ale je zároveň také povznesen k novému způsobu života. Kristus jakožto původce osvobození člověka tvoří nové lidstvo. V něm se opravdu stáváme novým stvořením (srov. 2 Kor 5,17).

2) V této katechezi budeme dále objasňovat tento aspekt spasitelského osvobození naplněného Kristem. Toto osvobození patří k podstatě Kristova mesiášského poslání. Ježíš o tom hovořil například v podobenství o dobrém pastýři: Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti (Jan 10,10). Jedná se o překypující plnost nového života, který je podílem na životě samého Boha. Rovněž tímto způsobem se v člověku realizuje novost lidství v Kristu: Je třeba být novým stvořením.

3) Právě o této skutečnosti obrazným způsobem a velmi působivě hovořil Ježíš při svém dialogu se Samařankou poblíž studny v Sycharu: Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu. Žena mu namítla: Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu vodu? Ježíš jí odpověděl: Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,10-14).

4) Rovněž zástupu Ježíš opakoval tutéž pravdu velmi podobnými slovy, když je učil v den slavnosti stánků: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra (Jan 7,37-38). Proudy vod vyvěrající z nitra věřícího jsou obrazem nového života, na němž mají lidé podíl v síle Kristovy smrti na kříži. Z tohoto hlediska pak patristická teologie i křesťanská liturgie čtou ten text Janova evangelia, podle něhož z Kristova boku z jeho srdce vyšla krev a voda, když mu jeden z římských vojáků probodl kopím bok (srov. Jan 19,34).

5) Ovšem podle jedné interpretace, která byla velice drahá mnoha východním otcům a která je dodnes živá, proudy živé vody prýští rovněž z nitra toho člověka, který pije vodu Kristovy pravdy a milosti. Z nitra znamená ze srdce. V člověku je totiž stvořeno nové srdce, jak to předpovídali proroci a zejména Jeremiáš a Ezechiel. V knize proroka Jeremiáše čteme: Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim ho do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jer 31,33). V knize proroka Ezechiela čteme ještě jasnější výrok: A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha: učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich (Ez 36,26-27). Jedná se tedy o hlubokou duchovní proměnu, kterou koná Bůh v nitru člověka prostřednictvím vanutí svého Ducha (srov. Ez 36,26). Proudy vod, o nichž hovoří Ježíš, ukazují na pramen nového života, který je životem v Duchu a v pravdě, a to je život důstojný pravých ctitelů Otce (srov. Jan 4,23-24).

6) Apoštolské spisy a zejména listy svatého Pavla obsahují veliké bohatství textů, které hovoří na toto téma. Když se tedy někdo stane křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo (2 Kor 5,17). Plodem Kristova vykoupení je právě tato novost života. Svlečte ze sebe starého člověka s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli (Kol 3,9-10). Starý člověk je člověkem hříchu. Nový člověk je ten, který díky Kristu v sobě znovu nalezne původní obraz Stvořitele a jeho podobu. Proto také apoštol tak důrazně vybízí k tomu, aby křesťané ze sebe odstranili všechno, co je pozůstatkem hříchu: Ale teď i vy to všechno odložte: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhačství a ošklivé řeči ze svých úst. Neobelhávejte jeden druhého (Kol 3,8-9).

7) Podobné povzbuzení se nachází v listu Efezanům:  že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý (Ef 4,22-24). Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě (Ef 2,10).

8) Vykoupení je tedy novým stvořením v Kristu a je darem Božím, milostí, která s sebou nese povolání adresované člověku. Člověk ve svobodě musí spolupracovat na díle svého duchovního osvobození, které v něm naplňuje Bůh skrze Krista. Je hlubokou pravdou, že: Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte to nikoli pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8-9). Jistě, člověk si nemůže přisvojovat dílo své spásy, spasitelské osvobození, které je dílem Boha v Kristu a skrze Krista. Zároveň ale musí v tomto daru milosti spatřovat pramen nepomíjejícího povzbuzení k tomu, aby konal skutky, které by byly hodny takového obdarování. Kompletní rámec spasitelského osvobození člověka s sebou nese také hluboké vědomí toho, jakého obdarování se nám od Boha dostalo na Kristově kříži a při jeho vykupitelském vzkříšení, a zároveň také vědomí vlastní osobní zodpovědnosti za toto obdarování. Jedná se o vědomí vlastní mravní a duchovní zodpovědnosti, které s sebou takové obdarování nese. Dotýkáme se tedy toho, co lze nazvat: Étos vykoupení.

9) Vykoupení naplněné Kristem, které působí mocí Ducha pravdy (on je Duchem Otce a Syna, Duchem pravdy), má osobní rozměr, který se týká každého člověka, a zároveň také mezilidskou, společenskou, komunitní a univerzální dimenzi. Toto téma je rozvinuto v listu Efezanům, kde se hovoří o izraelském národě, tedy o lidu Staré smlouvy, a o ostatních národech na zemském povrchu: Jen on je náš pokoj: obě části židy a pohany spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství (Ef 2,14-16).

10) To je tedy definitivní rozměr nového stvoření a oné novosti života v Kristu: Je to osvobození od rozdělení, zboření zdi, která odděluje Izraele od všech ostatních. V Kristu jsou všichni vyvoleným lidem, protože v Kristu je člověk vyvolen. Každý člověk bez výjimky a bez rozdílu je usmířen s Bohem, a právě z tohoto důvodu také povolán k tomu, aby měl podíl na věčném příslibu spásy a života. Celé lidstvo je znovu stvořeno jako nový člověk zformovaný podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý (srov. Ef 4,24). Usmíření všech s Bohem skrze Krista se musí stát také usmířením všech se všemi, to je také komunitní a univerzální dimenze vykoupení, která je plností étosu vykoupení.
 

LXI. Ježíš Kristus jako vzor spasitelské proměny člověka

1) V postupném rozvíjení katechezí s tematikou poslání Ježíše Krista jsme mohli vidět, že On je tím, kdo naplňuje osvobození člověka prostřednictvím pravdy svého evangelia, jehož posledním a definitivním slovem je kříž a vzkříšení. Kristus osvobozuje člověka z otroctví hříchu a obdařuje ho novým životem prostřednictvím svého velikonočního sebeobětování. Vykoupení se stalo novým stvořením. Z vykupitelské oběti a ze vzkříšení bere počátek nové lidstvo, nový člověk ve spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,24). Člověk se tak stává uctívačem Boha v Duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23). Ježíš Kristus jako historická postava představuje pro takového nového člověka dokonalý vzor a ideální model. Ten, který byl ve svém lidství dokonalým obrazem neviditelného Boha (srov. Kol 1,15), se prostřednictvím svého pozemského života a prostřednictvím všeho, čemu učil a co konal (srov. Sk 1,1), a především prostřednictvím svého sebeobětování stal viditelným modelem a vzorem pro všechny lidi. On je modelem dokonalého lidství, jak ho chce mít Hospodin.

2) Přistupujeme tedy k tématu napodobování Krista, které je zcela evidentně přítomno v textech evangelia i v ostatních apoštolských spisech, i když se slovo napodobování v těchto textech nevyskytuje. Ježíš vybízí učedníky k tomu, aby ho následovali (řecky akoluthein): Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! (Mt 16,24. Srov. Jan 12,26). Pouze u Pavla se setkáváme se slovem napodobování: Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista (1 Kor 11,1 řecky mimétai). Na jiném místě říká: A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení s radostí Ducha svatého (1 Sol 1,6).

3) Je však třeba upozornit na to, že v daném kontextu není hlavní ono slovo napodobovat. Hlavní je to, co je v daném termínu implicitně přítomno, totiž že celý Kristův život a jeho dílo je korunováno obětí pro lásku k bratřím, a právě toto zůstane trvalým modelem a křesťanským ideálem. Pavel proto podtrhuje právě tuto skutečnost a povzbuzuje věřící k tomu, aby uvedené tajemství nejen poznávali, ale také a především opravdu napodobovali. Ostatně sám Ježíš říká ve večeřadle poté, co umyl apoštolům nohy: Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Ježíšovo slovo se nevztahuje pouze ke gestu umytí nohou, ale prostřednictvím tohoto gesta na celý život, který má být pojímán jako služba. Každý učedník je tedy vyzván k tomu, aby následoval šlépěje Syna člověka, který nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale proto, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (srov. Mk 10,45). A právě ve světle tohoto života, této lásky, chudoby a konečně tohoto sebeobětování se Kristus stává přikázáním pro všechny své následovníky. Stává se v jistém slova smyslu nosnou strukturou evangelního, křesťanského étosu.

4) Právě v tom spočívá ono osvobození pro nový život, o němž jsme hovořili v předešlých katechezích. Kristus nepředal lidstvu pouze velkolepou teorii, ale zároveň také zjevil to, v jakém smyslu slova je třeba následování rozumět a jaké zaměření má mít spasitelská proměna starého člověka, člověka hříchu, proměna v člověka nového. Tato existenciální přeměna a následně také morální proměna musí směřovat k tomu, aby se člověk připodobňoval onomu velice originálnímu modelu, podle něhož byl stvořen k obrazu a podobě Boží. K tomu se vztahují slova, která stojí v listu Efezanům: Ano, napodobujte Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou (Ef 5,1-2).

5) Kristus je tedy modelem a cestou k tomuto připodobňování se Bohu. Současně je to pouze On, kdo umožňuje realizaci tohoto připodobňování, když prostřednictvím vykoupení nabízí člověku přístup k podílu na Božím životě. Kristus je tedy nejen modelem dokonalým, on je zároveň také modelem účinným. Dar milosti božského života se prostřednictvím velikonočního tajemství vykoupení stává samotným kořenem nové podobnosti s Bohem v Kristu, a proto také kořenem napodobování Krista jakožto dokonalého vzoru.

6) Právě z této skutečnosti pochází síla a účinnost povzbuzení, jako je kupříkladu vybídnutí svatého Pavla obsažené v listu Filipanům: Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých (Fil 2,1-4).

7) K čemu se vztahuje takové vybídnutí? K čemu se vztahují taková povzbuzení a takové mravní požadavky předložené Filipanům? Celá odpověď je obsažena v následujících verších zmíněného listu: Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš (Fil 2,5). Vždyť Kristus na sebe vzal způsob bytí jako služebník, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,7-8). Apoštol se na tomto místě dotýká toho, co představuje jakýsi neuralgický bod celého díla vykoupení, které naplnil Kristus. Zde se také nachází plnost spasitelského modelu pro každého z vykoupených. Tady se nachází jakýsi kulminační bod napodobování Mistra. Tentýž princip napodobování nalezneme i v listu apoštola Petra: Když děláte dobře, přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste kráčeli v jeho šlépějích (1 Petr 2,20-21).

8) Utrpení hraje v lidském životě úlohu mravní zkoušky. Jedná se zejména o zkoušku duchovních sil. Taková zkouška má povahu osvobození: Odhaluje a uvádí v pohyb skryté síly ducha, dovoluje jim, aby se projevily, zároveň tak působí jako příležitost k vnitřnímu očištění. Tady se aplikují slova podobenství o vinném kmeni a o výhoncích. Toto podobenství Ježíš pronesl, když představoval Boha Otce jako vinaře: Každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více (Jan 15,2). Ony plody totiž závisejí na tom, zda člověk zůstává sjednocen s vinným kmenem Kristem právě při jeho vykupitelské oběti, proto platí, že bez něho nemůžeme konat nic (srov. Jan 15,5). Jak tvrdí apoštol Pavel: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Sám Ježíš říká: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám (Jan 14,12).

9) Víra v tuto Kristovu proměňující sílu vzhledem k člověku má své hluboké kořeny ve věčném rozhodnutí Boha ohledně spásy lidí: Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří (Řím 8,29). Právě s tímto záměrem Otec pročišťuje každou ratolest, jak to čteme v podobenství o vinném kmeni a ratolestech (srov. Jan 15,2). Tímto způsobem se naplňuje postupná proměna křesťana podle modelu, jímž je Kristus, a to až do té míry, že se na jeho tváři odráží jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále více k zářivé podobě, jakou má On. Působí to Duch Páně (srov. 2 Kor 3,18).

10) Jedná se tedy o duchovní proces, z něhož vzchází nový život. V tomto procesu je to právě Kristova štědrá smrt, která přináší své plody tak, že uvádí křesťana do velikonoční dimenze Ježíšova vzkříšení. Toto vzkříšení má v každém z nás svůj počátek při křtu, který je svátostí Kristovy smrti a Jeho vzkříšení. V listu Římanům můžeme číst: Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4). Od okamžiku křtu se v nás rozvíjí proces oné spasitelské proměny až do té míry, abychom došli všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4,13).
 

LXII. Kristus jako vzor modlitby a života těch, kdo jsou synovským způsobem sjednoceni s Otcem

1) Ježíš Kristus je Vykupitel. To je také ústředním bodem a vrcholem jeho poslání, tedy jeho vykupitelského díla, které v sobě zahrnuje i to, že se stal dokonalým modelem spasitelské proměny člověka. Po pravdě řečeno, již v předchozích katechezích tohoto cyklu jsme toho řekli mnoho o vykoupení. Viděli jsme, že Ježíš hlásal evangelium o Božím království, zároveň nám ale On sám dal pochopit, že pouze díky vykoupení prostřednictvím kříže a vzkříšení vstupuje toto Království definitivně do dějin člověka. Tehdy totiž předává Kristus toto Království apoštolům, aby trvalo a rozvíjelo se v dějinách světa prostřednictvím Církve. Je to vykoupení, jež s sebou nese mesiášské osvobození člověka, který z otroctví hříchu přechází ke svobodě Božích dětí.

2) Ježíš Kristus je dokonalým modelem takového nového života, jak nám to bylo dáno na srozuměnou apoštolskými spisy citovanými v předchozí katechezi. Ten, který je soupodstatným Synem Otce, sjednocený s Ním v božství (Já a Otec jedno jsme Jan 10,30), prostřednictvím toho všeho jedná a učí (srov. Sk 1,1), a představuje tak svého druhu zcela jedinečný model synovského života zaměřeného k Otci a sjednoceného s Otcem. Pokud se budeme poměřovat tímto vzorem a pokud ho budeme promítat do svého vědomí a svědomí i do našeho jednání, pak v sobě můžeme rozvíjet právě takovou formu života a právě takové zaměření života vpravdě připodobňujícího se Kristu pravému obrazu Boha, a právě v takovémto způsobu života se pak naplňuje pravá svoboda Božích dětí (srov. Řím 8,21).

3) Opravdu celý život Ježíše z Nazareta, jak jsme to vícekrát řekli, je ustavičně obrácen k Otci. To je patrné již z odpovědi, již dal dvanáctiletý Ježíš svým rodičům, když Ho nalezli v jeruzalémském chrámě: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49). Ke konci svého pozemského života v den svého utrpení, když věděl, že nadešla Jeho hodina, aby přešel z tohoto světa k Otci (srov. Jan 13,1), sám Ježíš řekne svým apoštolům: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím, abych vám připravil místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já (Jan 14,2-3).?

4) Od prvního až do posledního okamžiku života je toto teocentrické zaměření Ježíšova života naprosto jasné a jednoznačné. On přivádí své učedníky k Otci tak, že utváří vzor života zaměřeného k Otci. Ježíš tvrdí, že Jeho pokrmem je zůstávat v Otcově lásce, tedy plnit Jeho vůli: Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34). Tak se vyslovuje Mistr vůči svým učedníkům poblíž Jákobovy studny u Sycharu. Již předtím při rozmluvě se Samařankou Ježíš pravil, že právě tento pokrm se má stát duchovním dědictvím Jeho učedníků a následovníků: Ale nastává hodina ano, už je tady kdy opravdoví ctitelé Boží budou Otce uctívat v duchu a v pravdě (Jan 4,23).

5) Praví ctitelé jsou zejména ti, kdo následují a napodobují Krista v tom, co On koná. A On koná všechno tak, že napodobuje Otce: Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal (Jan 5,36). Vždyť platí, že Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná jeho Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn (Jan 5,19). Tak jsme nalezli doko?nalý základ slov apoštola, podle nichž jsme povoláni k tomu, abychom napodobovali Krista (srov. 1 Kor 11,1; 1 Sol 1,6) a právě tímto způsobem abychom napodobovali Boha: Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef 5,1). Život napodobující Krista je zároveň životem připodobňování se Bohu, a to v plném smyslu slova.

6) Pojem Kristova pokrmu, jímž v době Jeho pozemského života bylo plnění Otcovy vůle, nás uvádí do tajemství Jeho poslušnosti, která dospěla až k smrti na kříži. Jednalo se tedy o pokrm velmi hořký, jak je to patrné zejména při modlitbě v Getsemanech a pak také v průběhu celého Ježíšova utrpení a při smrtelném zápase na kříži: Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš (Mk 14,36). Aby bylo možno porozumět této poslušnosti, aby bylo možno porozumět tomu, proč tento pokrm musel být tak hořký, je třeba přehlédnout celé dějiny lidstva na zemi, které jsou poznamenány hříchem, tedy neposlušností vůči Bohu, Stvořiteli a Otci. Syn, který osvobozuje (srov. Jan 8,36), tedy dává člověku svobodu prostřednictvím své vlastní poslušnosti až k smrti, a tak zjevuje až po sám okraj a až do konce svou plnou oddanost lásky: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha (Lk 23,46). V tomto sebedarování, v tomto totálním spolehnutí na Otce se nad celými dějinami lidské neposlušnosti zároveň klene božská jednota Syna s Otcem: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30). A právě v tom se vyjadřuje to, co můžeme definovat jako ústřední rys napodobování, k němuž je člověk povolán v Kristu. Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka (Mt 12,50; srov. Mk 3,35).

7) V životě kompletně zaměřeném k Otci, který je zároveň také s Otcem hluboce spojen, je Ježíš Kristus rovněž modelem veškeré naší modlitby, ať už se jedné o modlitbu ústní, nebo vnitřní. Mistr nás nejenom naučil modlit se, zejména se jedná o modlitbu Otče náš (srov. Mt 6,9n. a par.), ale příklad toho, jak se On sám modlil, nám skýtá nejintimnější zjevení Jeho hlubokého vnitřního poměru k Bohu Otci, Jeho jednoty s Otcem. Lze říci, že v Ježíšově modlitbě dochází jedinečným způsobem k potvrzení skutečnosti, že pouze Otec zná Syna a že pouze Syn zná Otce (srov. Mt 11,27; Lk 10,22). Nyní připomeneme nejvýznamnější momenty Ježíšova života modlitby. Ježíš trávil mnoho času na modlitbách (srov. např. Lk 6,12; 11,1). Jednalo se zejména o noční hodiny na vhodných místech v ústraní (srov. např. Mk 1,35; Mt 14,23; Lk 6,12). Modlitbou se Ježíš připravoval na přijetí Janova křtu (srov. Lk 3,21) i na ustanovení dvanácti apoštolů (srov. Lk 6,12-13). Prostřednictvím modlitby se Ježíš připravoval na své utrpení a na svoji smrt na kříži (srov. Lk 22,42). Smrtelný zápas na Golgotě je celý prostoupen modlitbou. Připomeňme žalm 21/22,1: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (srov. Mt 27,46). Dále Ježíš prosil: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (Lk 23,34). Nakonec se v modlitbě Ježíš cele vydává do Otcových rukou: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Ježíš je modelem modlitby jak ve svém životě, tak v okamžicích svého umírání.

8) O Ježíšově modlitbě můžeme číst v listu Židům: V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc od smrti ho vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid 5,7-8). Tento výrok jasně ukazuje na skutečnost, že Ježíš Kristus dokonale naplnil Otcovu vůli, věčný Boží záměr ohledně vykoupení světa za cenu nejvyšší oběti naplněné v lásce. Podle Janova evangelia byla tato oběť nejen oslavením Otce ze strany Syna, ale také byla oslavou Syna ze strany Otce, jak to vyplývá ze slov velekněžské modlitby pronesených ve večeřadle: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal (Jan 17,1-2). Právě to se odehrálo na dřevě kříže. Vzkříšení, k němuž došlo třetího dne poté, bylo stvrzením a jakýmsi zviditelněním té slávy, jíž Otec oslavil svého Syna (srov. Jan 17,1). Celý Ježíšův život v poslušnosti a synovské oddanosti se prolíná s Jeho modlitbou a právě to vše Ho přivedlo k definitivnímu oslavení.

9) Tento duch milujícího a poslušného synovství rovněž vyzařuje z epizody, kterou jsme vzpomněli výše, totiž když učedníci prosili Ježíše, aby je naučil, jak se mají modlit (srov. Lk 11,1-2). Tehdy Mistr předal svým učedníkům a zároveň také všem generacím svých následovníků onu modlitbu, která začíná tak výraznými a příznačnými slovy: Otče náš. V těchto slovech máme jasný projev Kristova ducha obráceného stále synovsky k Otci. Kristus je stále zaujat tím, co je Jeho Otce (srov. Lk 2,49). Když nám Ježíš daroval tuto modlitbu, spolu s ní a v ní nám předal vzor života, který je ustavičně synovsky sjednocen s Otcem. Pokud se chceme tímto vzorem řídit, jestliže chceme obzvláštním způsobem participovat na tajemství vykoupení tak, že budeme napodobovat samého Krista, pak je třeba, abychom nikdy neustávali s modlitbou k Otci, jak nás to naučil sám náš Mistr.
 

LXIII. Kristus model dokonalé lásky, která dosahuje svého vyvrcholení v oběti kříže

1) Ježíšovo synovské sjednocení s Otcem se vyjadřuje v dokonalé lásce, z níž náš Mistr také učinil hlavní přikázání svého evangelia: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání (Mt 22,37-38). Jak je známo, Ježíš k tomuto příkazu přičleňuje další, který je tomu prvnímu podobný: Miluj svého bližního jako sám sebe (Mt 22,39). Pokud se jedná o tuto lásku, pak sám Ježíš se dává za její vzor: Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy (Jan 13,34). Ježíš tedy dává svým učedníkům a svým následovníkům takovou lásku, jakou miloval On sám. Na tuto lásku se opravdu mohou aplikovat vlastnosti lásky, které vypočítává svatý Pavel: Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného. Ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží (1 Kor 13,4-7). Když ve svém listu apoštol Pavel předkládal adresátům dopisu v Korintě právě takový obraz evangelijní lásky, jistě měl na mysli a v srdci vzpomínku na Kristovu lásku, a právě vůči takové lásce chtěl nasměrovat život křesťanských komunit, proto také můžeme považovat jeho hymnus na lásku za komentář k přikázání milovat se navzájem podle vzoru, kterým je Kristova láska. Tak to později vyjádřila svatá Kateřina Sienská:  jak jsem já miloval vás (Jan 13,34). Svatý Pavel na jiných místech podtrhne, že vrcholem této lásky je oběť na kříži: Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou (Ef 5,1-2). Je pro nás opravdu poučné, konstruktivní a útěchyplné rozjímat o uvedených vlastnostech a charakteristikách Kristovy lásky.

2) Láska, kterou nás Ježíš miloval, je pokorná a má povahu služby: Vždyť ani syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45). V předvečer svého utrpení předtím, než ustanovil Eucharistii, Ježíš myje nohy svým apoštolům a říká jim: Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Při jiné příležitosti Ježíš napomíná: Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech (Mk 10,43-44).

3) Ve světle tohoto pokorného vzoru ochoty a disponibility, která se nezalekne ani konečné služby na dřevě kříže, Ježíš může vyzvat své učedníky: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek (Mt 11,29). Láska, které učí Kristus, se vyjadřuje ve vzájemné službě, která vede až k tomu, že se člověk za druhé obětuje. Tak se naplňuje přikázání dávat svůj vlastní život za bratry (srov. 1 Jan 3,16). Právě tuto skutečnost zdůrazňuje Pavel, když učí, že Kristus miloval církev a obětoval se za ni (srov. Ef 5,25).

4) Další charakteristikou lásky, na niž upozorňuje Pavel ve svém hymnu na lásku, je to, že láska nehledí jen a jen na svůj vlastní prospěch (srov. 1 Kor 13,5). My víme velmi dobře, že Ježíš Kristus nám zanechal příklad lásky, která naprosto nehledí na vlastní prospěch. Svatý Pavel to říká zcela jasně na jiném místě: Každý z nás ať si hledí získat oblibu u bližního k jeho dobru a prospěchu. Vždyť ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě (Řím 15,2-3). V Ježíšově lásce se konkretizuje a dosahuje svého vrcholu evangelní radikalismus v osmi blahoslavenstvích, která Ježíš vyhlásil. Kristův heroismus bude vždy modelem heroických ctností všech světců.

5) Velmi dobře víme, že evangelista Jan, když představuje Ježíše na prahu Jeho utrpení, o Něm píše: A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1). Ono až do krajnosti podle všeho dosvědčuje definitivní charakter a nepřekonatelnost Kristovy lásky. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13), praví Ježíš sám v řeči na rozloučenou, jak nás o ní zpravuje jeho milovaný učedník. Tentýž evangelista pak píše v jednom ze svých listů: Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry (1 Jan 3,16). Kristova láska, která se definitivním způsobem projevila na dřevě kříže, tedy v onom položení vlastního života za své přátele, je tedy definitivním modelem každé autentické lásky k bližnímu. Jestliže tato láska v mnoha Kristových následovnících dosáhla heroického stupně, pak tato vrcholná míra napodobování Mistra je vysvětlitelná mocí Kristova Ducha, jehož Kristus přijal od Otce a poslal rovněž svým učedníkům (srov. Jan 15,26).

6) Kristova obět se stala cenou a jakousi kompenzací za osvobození člověka. Jedná se o osvobození z otroctví hříchu (srov. Řím 6,6.17), je to přechod ke svobodě Božích synů (srov. Řím 8,21). Touto obětí, která vyplývá z Jeho lásky vůči nám, Kristus definitivně naplnil své mesiášské spasitelské poslání. Zvěst celého Nového zákona nachází nejjasnější a nejsouhrnnější výraz ve výroku Markova evangelia, kde Ježíš říká: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45). Tento výraz výkupné napomohl k formulování pojmu a výrazu vykoupení (řecky: lytron výkupné; lytrósis vykoupení). Tato ústřední pravda celé Nové smlouvy představuje zároveň naplnění Izaiášovy prorocké zvěsti ohledně Služebníka Hospodinova: Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,5). On nesl hřích mnohých (Iz 53,12). Lze říci, že vykoupení bylo očekáváním celého Starého zákona.

7) Tak tedy ono projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), tedy těm, které mu Otec dal (srov. Jan 17,6), nachází svůj nepřekonatelný výraz v Kristově darování vlastního života na dřevě kříže, jež znamená oběť za hříchy (podle toho, co tvrdí prorok Izaiáš). Vědomí o tomto úkolu a o tomto vrcholném poslání bylo vždy přítomno v Kristových myšlenkách i v Jeho vůli. To můžeme vyrozumět z Jeho vlastních slov o dobrém pastýři, který dává svůj život za ovce (srov. Jan 10,11). To je také Jeho vrcholnou, tajuplnou a přece zcela evidentní aspirací: V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán (Lk 12,50). Projevuje se to také ve vrcholném výroku nad kalichem v průběhu Poslední večeře: Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů (Mt 26,28).

8) Apoštolské kázání od samého počátku vštěpuje posluchačům pravdu, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy (1 Kor 15,3). Pavel to tak hlásal zcela otevřeně Korinťanům: Tak to kážeme a tak jste v to uvěřili (1 Kor 15,11). Totéž Pavel hlásal starším v Efezu: Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví (Sk 20,28). Pavlovo kázání je plně v souladu s hlásáním apoštola Petra: Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás usmířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle Ducha dostal nový život (1 Petr 3,18). Pavel opakovaně hlásá totéž, totiž že v Kristu máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost (Ef 1,7). S ohledem na systematičnost a soustavnost tohoto učení prohlašuje Pavel velmi rezolutně: My kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost (1 Kor 1,23). Neboť pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé (1 Kor 1,25). Apoštol je si plně vědom kontradikce zjevené tajemstvím kříže. Proč tedy tento kříž je svrchovanou mocí a moudrostí Boží? Odpověď je pouze jedna: Poněvadž v Kristově kříži se zjevila láska: Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky (Řím 5,8). Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás (Ef 5,2). Pavlova slova odrážejí slova samotného Ježíše: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13), tedy položit vlastní život za odčinění hříchu světa.

9) Pravda o vykupitelské Kristově oběti motivované láskou se promítá v listu Židům. Kristus je zde představen jako velekněz budoucích dober, který vešel jednou provždy do velesvatyně s vlastní krví poté, co pro nás získal věčné vykoupení (srov. Žid 9,11-12). Vždyť On nepředložil pouze nějakou rituální oběť spočívající v krvi zvířat, která bývala obětována v době Starého zákona ve svatyni zbudované lidskýma rukama. On obětoval sebe samého, když proměnil vlastní násilnou smrt v prostředek společenství s Bohem. Tímto způsobem se skrze to, co vytrpěl (srov. Žid 5,8), Kristus stal příčinou věčné spásy pro ty, kdo jsou Mu poslušni (srov. Žid 5,9). Pouze tato oběť má moc očistit naše svědomí od mrtvých skutků (srov. Žid 10,14). V této oběti, při níž se Kristus nabídl Bohu v síle věčného Ducha (srov. Žid 9,14), došla dokonalého vyjádření Jeho láska, ta láska, kterou miloval až do krajnosti (srov. Jan 13,1). Právě tato láska Ho vedla k tomu, aby se stal poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,8).
 

LXIV. Kristova oběť jako naplnění záměru lásky samého Boha

1) V Ježíšově mesiášském poslání je kulminační a ústřední bod, k němuž jsme se v předešlých katechezích postupně přibližovali: Kristus byl poslán Bohem na svět, aby naplnil vykoupení člověka prostřednictvím obětování svého vlastního života. Tato oběť musela nabýt podoby sebezřeknutí v poslušnosti až k smrti na kříži. Byla to smrt, která v povědomí současníků představovala obzvláštní pohanění. V celém svém hlásání, ve veškerém svém jednání se Ježíš nechal vést hlubokým vědomím, které měl o Božích záměrech ohledně svého vlastního života a své vlastní smrti v ekonomii mesiášského poslání. Ježíš byl přesvědčen, že to vše pramení z věčné Otcovy lásky ke světu a zejména k člověku.

2) Když se zaměříme na léta Ježíšova dospívání, pak nás musí nevyhnutelně oslovit výrok dvanáctiletého Krista, jímž se obrátil v jeruzalémském chrámu na Marii a na Josefa v okamžiku, kdy Ho nalezli: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49). Co asi měl na mysli a na srdci, když pronášel tato slova? To můžeme vyvodit z mnoha projevů Jeho smýšlení v době Jeho veřejného působení. Během své mesiášské aktivity Ježíš dbal na to, aby vštípil svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět (srov. Lk 9,22), že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých (srov. Mk 8,31). Toto vše ale není pouze záležitostí lidí, jejich zatvrzelosti vzhledem k Jeho osobě a k Jeho učení, protože se zároveň jedná o naplnění věčných Božích úradků, jak to bylo zvěstováno v Písmu, které obsahuje Boží zjevení: O Synu člověka je psáno, že musí mnoho trpět a být v opovržení (Mk 9,12).

3) Když se Petr pokoušel popírat tuto eventualitu (Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane! Mt 16,22), Ježíš ho napomenul velmi tvrdými slovy: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! (Mt 16,23). Obsah těchto slov je velmi výmluvný. Ježíš chce dát Petrovi těmito slovy na srozuměnou, že odvracet se od cesty kříže znamená odmítat záměry samotného Boha. Satan je ten, kdo se již od samého počátku stavěl proti tomu, co je od Boha.

4) Ježíš si je tedy vědom jak odpovědnosti lidí za jeho smrt na kříži, již bude muset podstoupit kvůli zavržení pronesenému lidskými soudy, tak si je vědom skutečnosti, že prostřednictvím tohoto lidského zavržení se naplní věčný Boží úradek, to, co je od Boha, tedy oběť na kříži za vykoupení světa. I když Ježíš stejně jako Bůh nechce zlo bohovraždy, jehož se lidé dopustili, přijímá toto nesmírné zlo, aby z něho vytěžil dobro spásy světa.

5) Po vzkříšení, když kráčel, aniž byl poznán, spolu se dvěma učedníky směrem do Emauz, vysvětloval jim písma Starého zákona v následujícím světle: Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy? (Lk 24,26). Při posledním setkání s učedníky pak Vzkříšený prohlašuje: To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v žalmech (Lk 24,44).

6) Ve světle velikonočních událostí apoštolové pochopili to, co jim Ježíš řekl dříve. Petr, který se z lásky k Mistrovi, ale také kvůli nedostatečnému porozumění stavěl vehementně proti Ježíšovu velmi krutému údělu, řekne posluchačům v Jeruzalémě v den Letnic o Kristu: A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili (Sk 2,23). Jindy pak dodá: Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět (Sk 3,18).

7) Kristovo utrpení a Jeho smrt byly předpověděny ve Starém zákoně nikoli jako konec Jeho poslání, nýbrž jako nevyhnutelný přechod, který byl nutný kvůli Jeho povýšení od Boha. To nám říká zejména Izaiášův zpěv, který hovoří o Služebníku Hospodinovu: Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese, vysoko se vyvýší (Iz 52,13). A Ježíš sám dodá: ale po třech dnech že vstane z mrtvých (Mk 8,31).

8) Stojíme tak před Božím záměrem a rozhodnutím, které se sice jeví jako cosi samozřejmého, když ho vnímáme v souvislosti s během událostí, nicméně zůstává zároveň stále tajemstvím, jež nelze vysvětlit vyčerpávajícím způsobem prostřednictvím sil lidského rozumu. V tomto duchu pak apoštol Pavel vyjádří onen velkolepý paradox: Neboť pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé (1 Kor 1,25). Tato Pavlova slova o Kristově kříži jsou čímsi nenahraditelným. Je však pravda, že i když je pro člověka těžké nalézt rozumově uspokojivou odpověď na otázku Proč Kristův kříž? , nabízí nám odpověď opět Boží slovo.

9) Ježíš sám formuluje takovou odpověď následujícími slovy: Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Když Ježíš pronesl tato slova během svého nočního rozhovoru s Nikodémem, Jeho partner zřejmě nemohl předpokládat, že slova dal svého jednorozeného Syna by mohla mít význam vydat tohoto Syna na smrt kříže. Ovšem Jan, který přináší tento výrok ve svém evangeliu, již dobře znal přesný význam těchto slov. Další události dokládají, že právě toto byl pravý význam odpovědi dané Nikodémovi. Bůh tedy vydal svého Jednorozeného kvůli spáse světa, když dopustil Jeho smrt na kříži kvůli hříchům světa, když Ho vydal z lásky. Vždyť v tom všem se projevuje, jak Bůh miloval svět, stvoření a člověka! Právě láska je posledním vysvětlením vykoupení naplněného prostřednictvím kříže. To je také jediná odpověď na výše zmíněné Proč?  ohledně Kristovy smrti, která byla obsahem věčného Božího záměru. Pisatel čtvrtého evangelia, v němž nacházíme odpověď danou Ježíšem Nikodémovi, se vrátí v jednom ze svých listů k témuž tématu: V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10).

10) Jedná se o lásku, která jasně přesahuje spravedlnost. Spravedlnost může dostihnout toho, kdo se dopustil viny. Pokud ale trpí nevinný, pak se nejedná o spravedlnost. Pokud se tento spravedlivý, který je svatý, jak je tomu u Krista, dobrovolně vydává utrpení a smrti na kříži, aby tak byl naplněn věčný Boží úradek, pak to znamená, že Otec v oběti svého Syna jde v jistém slova smyslu nad řád spravedlnosti, aby tak zjevil v Synu a Jeho prostřednictvím celé bohatství svého milosrdenství Dives in misericordia (srov. Ef 2,4). Zdá se, jako by Bůh chtěl spolu s tímto svým ukřižovaným Synem své nesmírné Milosrdenství, svou milosrdnou Lásku uvést do dějin vztahů mezi člověkem a Bohem. Právě prostřednictvím této milosrdné lásky je člověk povolán k tomu, aby porazil zlo hříchu zejména v sobě samém a s ohledem na všechny ostatní: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky (Řím 5,8).

11) Apoštol se ve svých listech k tomuto tématu vrací na různých místech, kde se často vrací trojice termínů: vykoupení spravedlnost láska. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru (Řím 3,23-25). Tímto způsobem Bůh ukazuje, že se nechce uspokojit pouze strohostí spravedlnosti, která, když vidí zlo, ho ihned trestá, ale že chce triumfovat jiným způsobem nad hříchem tím, že dá možnost, jak z něho vyjít. Bůh se chtěl ukázat jako spravedlivý v pozitivním smyslu toho slova, když nabídl hříšníkům možnost, aby se mohli stát spravedlivými prostřednictvím svého přilnutí vírou ke Kristu Vykupiteli. Bůh je tedy spravedlivý v tom smyslu, že ospravedlňuje (srov. Řím 3,26). K tomu však dochází velmi tajemným a účinným způsobem: S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví před Bohem (2 Kor 5,21).

12) Ten, který byl bez hříchu  Syn soupodstatný s Otcem  na sebe vzal strašlivou tíhu hříchů celého lidstva, aby tak pro nás obdržel ospravedlnění a posvěcení. Hle, láska Boží, která se zjevila v Synu. Prostřednictvím Syna se zjevila láska Otce, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal Ho za nás (srov. Řím 8,32). K pochopení hlubokého významu slov  neušetřil ani vlastního Syna  může posloužit připomínka oběti Abraháma, který byl ochoten neušetřit vlastního milovaného syna (srov. Gn 22,16). Bůh však Izáka ušetřil (srov. Gn 22,12). Naproti tomu ale svého vlastního jediného Syna Bůh neušetřil, nýbrž Ho vydal na smrt kvůli naší spáse.

13) Odtud pak pramení jistota apoštola Pavla, že nikdo a nic nás nemůže oddělit od Boží lásky projevené v Kristu. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38-39). Spolu se svatým Pavlem má Církev jistotu, že tato láska Boží, která převyšuje cokoli, je posledním slovem Božího sebesdělení v dějinách člověka. Toto svrchované sebesdělení se uskutečňuje prostřednictvím Kristova kříže, který se nachází v srdci velikonočního tajemství Ježíše Krista, našeho Pána.
 

LXV. Kristova smrt jako historická událost

1) Vyznáváme naši víru v ústřední pravdu mesiášského poslání Ježíše Krista: On je Vykupitel světa prostřednictvím své smrti na kříži. Tuto víru vyznáváme slovy nicejsko--konstantinopolského symbolu, v němž stojí, že byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Při vyznávání této víry připomínáme Kristovu smrt rovněž jako historickou událost, kterou stejně jako jeho život poznáváme z bezpečných a věrohodných historických pramenů. Na základě těchto pramenů můžeme a chceme lépe poznat rovněž historické okolnosti oné smrti, o níž věříme, že je cenou za vykoupení lidí všech dob. Tomu všemu chceme také hlouběji porozumět.

2) Nejprve si položme otázku: Jak došlo k tomu, že Ježíšův životní příběh skončil násilnou smrtí? Jak vysvětlit skutečnost, že ho římskému prokurátorovi, jehož jméno nám zachovala evangelia a které se rovněž ocitlo ve Vyznání víry, vydali do rukou právě nejvyšší představitelé jeho vlastního národa? Nyní se tedy pokusíme shromáždit okolnosti, které lidským způsobem vedly k Ježíšově smrti na kříži.

Když evangelista Marek popisuje Ježíšův proces před Pilátem, poznamenává, že byl vydán na smrt kvůli závisti a že Pilát si této skutečnosti byl vědom: Věděl totiž, že mu ho velekněží vydali ze závisti? (Mk 15,10). Klademe si tedy otázku: Proč tato závist? Její kořeny můžeme odhalit v tom, čemu Ježíš učil, i v tom, jakým způsobem Ježíš učil. Jestliže podle toho, co říká Marek, učil jako ten, kdo má autoritu (srov. Mk 1,22), pak to muselo v očích těchto zákoníků vzbuzovat dojem, že tento Muž z Nazareta ohrožuje jejich prestiž.

3) Vždyť víme o tom, jak na počátku svého veřejného působení Ježíš vystoupil ve svém městě a že to vedlo ke konfliktu. Zhruba třicetiletý Ježíš vystoupil v synagoze a ujal se slova, přitom označil sebe jako toho, v kom se naplňují výroky proroka Izaiáše o Mesiáši. To vyvolalo v posluchačích nejprve podiv a posléze vztek, takže chtěli Ježíše svrhnout z hory, na níž stálo jejich město. Ovšem Ježíš prošel jejich středem a pokračoval dál (srov. Lk 4,29-30).

4) Tento incident byl pouhým počátkem, bylo to první znamení následujících obtíží a protivenství. Připomeneme si nyní ty hlavní z epizod tohoto druhu. Když Ježíš dával na srozuměnou, že má moc odpouštět hříchy, znalci Zákona v tom spatřovali rouhání, protože takovou moc má jedině Bůh srov. Mk 2,6). Když náš Mistr konal zázraky v sobotu a řekl, že Syn člověka je pánem nad sobotou (srov. Mt 12,8), reakce znalců zákona byla velmi podobná jako v předchozím případě. V těch okamžicích se již jasně projevuje úmysl zákoníků sprovodit Ježíše ze světa (srov. Mk 3,6). Byl tu další důvod, proč se ho židé snažili zabít: Nejen že rušil sobotu, ale také že nazýval Boha svým vlastním Otcem a stavěl se tak Bohu naroveň (Jan 5,18). Co jiného asi mohla znamenat slova: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). Ježíšovi posluchači věděli dobře, co znamená ono JÁ JSEM. Ježíš tedy znovu podstupoval riziko kamenování. Tehdy se ale skryl a odešel z chrámu (srov. Jan 8,59).

5) Událost, která definitivně naklonila Ježíšovu situaci k tragickému vyústění, k tomu, že jeho nepřátelé rozhodli, že ho nechají sprovodit ze světa, bylo vzkříšení Lazara v Betánii. Z Janova evangelia se dovídáme, že při následujícím setkání synedria bylo konstatováno: Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Nechámeli ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám svaté místo i národ (Jan 11,47-48). V souvislosti s těmito předpověďmi a obavami Kaifáš pravil: Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro nás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ (Jan 11,49-50). Evangelista dodává: To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí (Jan 11,51-53). Jan nám tímto způsobem dává poznat dvojí aspekt Kaifášova rozhodnutí. Z lidského hlediska, které bychom mohli přesněji nazvat pragmatickým postojem, se jednalo o pokus ospravedlňovat rozhodnutí sprovodit ze světa člověka, který je považován za politicky nebezpečného, aniž by se přitom někdo zabýval skutečností, že ten člověk je nevinný. Z vyššího hlediska, na které upozorňuje sám evangelista, Kaifášova slova bez ohledu na jeho nepěkné úmysly měla opravdu prorocký obsah, který odpovídal tajemství Kristovy smrti podle spasitelského Božího záměru.

6) Nyní se zabýváme lidskou stránkou událostí. Na onom shromáždění synedria bylo přijato rozhodnutí sprovodit ze světa Ježíše Nazaretského. Byla k tomu vhodná příležitost, protože Ježíš byl v Jeruzalémě kvůli velikonočním slavnostem. Jidáš, jeden z Dvanácti, zradil svého Mistra za třicet stříbrňáků a prozradil, kde by bylo možno Ježíše najít a zatknout. Když byl Ježíš zajat, odvedli ho před veleradu. Na zásadní veleknězovu otázku: Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží (Mt 26,63), dává Ježíš následující odpověď: Tys to řekl (Mt 26,64; srov. Mk 14,62; Lk 22,70). V tomto prohlášení viděla velerada jasnou formu rouhání, a tak nad Ježíšem vynesli ortel: Je hoden smrti (srov. Mk 14,64).

7) Velerada ovšem nemohla vykonat popravu bez souhlasu římského prokurátora. Pilát byl ale přesvědčen o tom, že Ježíš je nevinen, jak dal vícekrát najevo. Nejprve se snažil tlaku představitelů velerady vzdorovat, nakonec však ze strachu ustoupil, bál se totiž císaře. Navíc zástup podnícený osnovateli Ježíšovy smrti volal: Ukřižuj, ukřižuj! Tak se tedy stalo, že Ježíš z Nazareta byl odsouzen k smrti na dřevě kříže.

8) Z historického hlediska jsou za Ježíšovu smrt odpovědní ti lidé, které označují evangelia, a to alespoň některé přímo jejich jménem. Prohlašuje to sám Ježíš při svém rozhovoru s Pilátem během procesu: Proto má větší vinu ten, který mě tobě vydal (Jan 19,11). Na jiném místě Ježíš praví: Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil (Mk 14,21; srov. Mt 26,24; Lk 22,22). Ježíš tak naráží na různé osoby, které rozličnými způsoby zapříčiní jeho smrt: Na Jidáše, na představitele velerady, na Piláta a na řadu dalších. Rovněž Šimon Petr při svém vystoupení o dni Letnic obviní představitele velerady z Ježíšova zabití: a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili (Sk 2,23).

9) Nicméně nelze rozšiřovat toto obvinění za hranice těch lidí, kteří za to vše byli opravdu odpovědní. V jednom z dokumentů II. vatikánského koncilu čteme: Třebaže židovští předáci se svými stoupenci přivodili Kristovu smrt, přece nelze to, co bylo spácháno při jeho umučení, přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním. (Nostra aetate, 4). Jestliže se pak má hodnotit odpovědnost svědomí, nelze zapomínat na Kristova slova pronesená z kříže: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí (Lk 23,34). Ohlas těchto slov se nachází opět v jedné z Petrových řečí po Letnicích: Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži (Sk 3,17). Tak se vyjadřuje uctivý odstup od tajemství lidského svědomí, a to i v případě nejstrašnějšího provinění v dějinách lidstva, jímž bylo ukřižování Krista.

10) Po příkladu samotného Ježíše a následně i Petra i když je velmi obtížné popírat odpovědnost těch lidí, kteří vědomě přivedli Krista na smrt budeme i my pohlížet na zmíněné události ve světle věčného Božího úradku. Bůh totiž požadoval od svého milovaného Syna, aby přinesl sebe sama v oběť za hříchy všech lidí. Z tohoto vyššího hlediska si uvědomujeme, že kvůli svým hříchům my všichni jsme odpovědní za Kristovu smrt na dřevě kříže. My všichni jsme podle míry svých provinění přispěli k tomu, že Kristus zemřel za nás jako výkupná oběť. V tomto slova smyslu lze vnímat následující Ježíšova slova: Syn člověka bude vydán lidem do rukou. Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen (Mt 17,22).

11) Kristův kříž je tedy pro nás pro všechny mementem skutečnosti, kterou vyjadřuje apoštol Jan následujícími slovy: krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hříchu nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda (1 Jan 1,7-8). Kristův kříž tak nepřestává být milosrdnou a zároveň velmi drsnou pobídkou k tomu, abychom uznali a vyznali vlastní viny. Je to rovněž povolání k tomu, abychom žili v pravdě.
 

LXVI. Ježíšovo vědomí ohledně vlastního povolání stát se výkupnou obětí

1) Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. V předešlé katechezi jsem se opírali o uvedená slova Vyznání víry a na tomto základě jsme se zabývali Kristovou smrtí jako historickou událostí, kterou lze chápat také ve světle historických okolností, v nichž se odehrála. Vyznání víry nám poskytuje údaje i v tomto ohledu, když se opírá o svědectví evangelií, v nichž se nachází bohatší historická dokumentace. Ovšem Vyznání víry podtrhuje rovněž skutečnost, že Kristova smrt na kříži se odehrála jako oběť za hříchy, a tak se stala cenou vykoupení člověka: Byl za nás ukřižován, On pro nás lidi a pro naši spásu Přitom zcela spontánně na mysli vytane otázka, jaké měl Ježíš z Nazareta vědomí ohledně cílového zaměření svého poslání, kdy a jak pochopil své povolání, které spočívalo v tom, aby se nabídl jako oběť za hříchy světa. Vzhledem k daným otázkám je nutno poznamenat, že není právě snadné proniknout k tomu, jak se historicky rozvíjelo Ježíšovo lidské vědomí. Evangelium na tuto skutečnost pouze naráží (srov. Lk 2,52), nicméně nenabízí v této záležitosti přesné údaje, abychom na jejich základě mohli přesně vymezit jednotlivé etapy takového rozvoje Ježíšova lidského vědomí. Mnoho evangelních míst, která jsme uvedli v předchozích katechezích, dokládá toto již zcela jasné Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastního životního poslání. Bylo to vědomí velmi živé, které reagovalo s plnou silou, a dokonce rozhořčeně vůči tomu, kdo ho pokoušel, kdo pohnut přímo soucitem vůči Ježíšovi, aby danou cestu opustil. To se přihodilo Petrovi, jemuž Ježíš zcela bez obalu neváhal otevřeně říci: Jdi mi z očí, satane! (Mk 8,33).

2) Ježíš věděl, že bude ponořen v křest krve (srov. Lk 12,50), a to ještě předtím, než jeho kázání a jednání narazí na rozhodný odpor a vzbudí zášť těch vrstev jeho lidu, které měly moc rozhodnout o jeho usmrcení. Byl si rovněž vědom toho, že nad jeho hlavou visí ono je třeba, které vyplývá z věčného rozhodnutí jeho Otce (srov. Mk 8,31), a to opět mnohem dříve, než historické události budou jasně směřovat k tomu, co předzvěděl. Není pochyb o tom, že po určitou dobu se Ježíš držel stranou v tom ohledu, že by předpovídal svoji smrt. Nicméně od počátku si byl jasně vědom svého mesiášství, jak to dokládá jeho vystoupení v nazaretské synagoze (srov. Lk 4,16-21). Dobře věděl, že hlavní důvod vtělení a cílové zaměření jeho života je věčný Boží úradek ohledně spásy člověka. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45).

3) V evangeliích se můžeme setkat s celou řadou dalších projevů Ježíšova vědomí ohledně jeho vlastního budoucího údělu v závislosti na Božím plánu spásy. Již odpověď dvanáctiletého Ježíše u příležitosti jeho nalezení v jeruzalémském chrámu je určitým způsobem prvním vyjádřením tohoto vědomí. Chlapec, když vysvětloval Marii a Josefovi, že se musí zabývat tím, co je záležitostí jeho Otce (srov. Lk 2,49), dává tím na srozuměnou, že je celým svým srdcem otevřen a zaměřen k tomu, co se má v budoucnu naplnit. Jako kdyby ve svých dvanácti letech chtěl na následující události připravit ty, kdo mu byli nejdražší, zejména se to týkalo jeho matky Marie. Když nastal čas započít mesiášskou aktivitu, Ježíš se zařadil do zástupu těch, kdo chtěli přijmout křest pokání od Jana Křtitele v řece Jordánu. Navzdory Janovým protestům se mu snaží dát na srozuměnou, že má jasné vědomí o tom, že se má stát solidárním s kajícími hříšníky a že má na sebe vzít břímě hříchů lidstva, jak to konec konců jasně tvrdí na konci celé události Jan Křtitel: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan 1,29). V těchto slovech je citelná ozvěna a jakýsi souhrn toho, co o Mesiáši předpovídal Izaiáš: Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel: jako beránek vedený na porážku, jako ovce před stříhači, zůstal němý, ústa neotevřel. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme (Iz 53,5.7.11). Mezi slovy Jana Křtitele a Ježíšovým vědomím ohledně vlastního poslání byl bez jakéhokoli stínu pochybnosti hluboký soulad. Vždyť to, co vyjadřoval Jan, plně odráželo proroctví a hlubinné očekávání obsažené ve Starém zákoně.

4) Evangelia nám pak představují další situace a další výroky, z nichž je patrné zaměření Ježíšova vědomí na obětní smrt. V této souvislosti je třeba uvést obraz přátel Ženicha, tedy Ježíšových učedníků, kteří se nemusejí postit, dokud je Ženich s nimi. Ježíš pak pokračuje: Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit (Mk 2,20). Je to významná narážka, která nám dovoluje nahlédnout do Ježíšova vědomí. Z evangelií zcela jasně vyplývá, že Ježíš nikdy nepřijal nějakou myšlenku, která by dovolovala pomýšlet na naději na pozemský úspěch jeho vlastního díla. Boží znamení, tedy zázraky, které Ježíš konal, mohly vytvářet jakýsi prostor k takovýmto úvahám a očekáváním. Ježíš ale využil každé příležitosti k tomu, aby každé podobné očekávání popřel, aby vyvrátil všechny nevhodné iluze, poněvadž věděl, že jeho mesiášské poslání se nemohlo naplnit jinak než prostřednictvím oběti.

5) Vůči svým učedníkům Ježíš uplatňoval tu nejvhodnější pedagogii. To je patrné obzvláště jasně v okamžiku, kdy apoštolové došli k přesvědčení, že Ježíš je pravým Mesiášem, Kristem, jak to vyjadřuje zvolání Šimona Petra: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16), což bylo možno pojímat jako kulminační bod zrání Dvanácti v souvislosti se zkušeností, kterou udělali ve společenství s Ježíšem. A právě po této události, k níž došlo v okolí Caesareje Filipovy, Kristus poprvé otevřeně hovoří o svém utrpení a o své blížící se smrti: Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých (Mk 8,31; srov. Mt 16,21; Lk 9,22).

6) Rovněž slova ostré výtky adresované Petrovi, který se bránil přijmout to, co právě uslyšel (Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane! Mt 16,22), tedy slova Ježíšovy reakce na Petrův výrok dokládají Ježíšovo jisté vědomí ohledně jisté budoucnosti, kterou je oběť. Být Mesiášem pro Ježíše znamenalo dát vlastní život za mnohé (srov. Mk 10,45). Již od počátku Ježíš věděl, že právě toto byl poslední smysl jeho poslání a jeho života. Právě proto odmítal všechno, co by mohlo být popřením tohoto obětního zaměření, nebo by se tak alespoň mohlo jevit. To je patrné již v epizodě pokušení na poušti, když Ježíš zcela jednoznačně odmítne pokušitele, který se ho pokouší lstivě zaměřit na pozemský úspěch (srov. Mt 4,5-10; Lk 4,5-12).

7) Musíme ale zároveň také upozornit na skutečnost, že když Ježíš hovořil o svém nastávajícím utrpení a o své smrti, zároveň se také zmiňoval o tom, že po třech dnech vstane z mrtvých. Tento dodatek rozhodně nemění podstatný význam, který má ohlašovaná mesiášská oběť, jež se naplní Ježíšovou smrtí na kříži, nýbrž jasně ukazuje spasitelský a obživující význam této obětní smrti. A právě to patří k nejhlubší povaze Kristova poslání: Vykupitel světa je ten, v němž se musí naplnit Pascha, tedy přechod člověka k novému životu v Bohu.

8) V tomto duchu tedy Ježíš formoval své apoštoly a jasně při tom podtrhoval perspektivu, v níž se bude muset pohybovat jeho budoucí církev. Apoštolové, jejich nástupci a spolu s nimi také všichni Kristovi následovníci kráčející ve stopách ukřižovaného Mistra budou muset projít cestou kříže: Dejte si pozor! Budou vás vydávat soudům a v synagogách budete biti, budou vás stavět před vladaře a krále kvůli mně, abyste jim vydali svědectví (Mk 13,9). Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti (Mt 24,9). Ovšem jak apoštolům, tak i svým budoucím následovníkům, kteří budou mít podíl na utrpení a smrti svého Pána, zároveň také slibuje: Vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš smutek se obrátí v radost (Jan 16,20). Apoštolové i církev jsou povoláni k tomu, aby měli podíl na Kristově velikonočním tajemství, a to v jeho plnosti. Jedná se o tajemství, kde se z utrpení a zármutku toho, kdo bere podíl na Kristově smrti na kříži, rodí radost nového života v Bohu.
 

LXVII. Hodnota Kristova utrpení a jeho smrti

1) Biblické údaje ohledně Kristovy smrti na kříži, které jsme shrnuli v předešlých ka­te­chezích, se staly předmětem reflexe Církve všech dob, prv­ních církevních otců a učitelů, ekumenických koncilů, velkých teologů různých škol, které vznikaly a následovaly po sobě v běhu staletí. Primárním předmětem studia a bádání byla otázka hodnoty Kristova utrpení a Jeho smrti vzhledem k naší spáse. Výsledky dosažené v tomto ohledu kromě toho, že nám daly lépe poznat tajemství vykoupení, sloužily také k tomu, aby bylo vrženo nové světlo na tajemství lidského utrpení. Byly tak nakolik je to možné odhaleny nevídané dimenze velikosti, cílového zaměření, plodnosti tohoto tajemství, tajemství lidského utrpení, a to vše díky konfrontaci tohoto tajemství s Kristovým křížem.

2) Pozdvihněme tedy oči především k Tomu, který visí na Kříži, a položme si otázku: Kdo je tento Trpící? Je to Boží Syn: pravý člověk, ale zároveň také pravý Bůh, jak to víme z Vyznání víry. Například nicejské vyznání učí: Pravý Bůh z pravého Boha On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe Byl za nás ukřižován (srov. DS 125). Efezský koncil pak upřesňuje, že Boží Slovo trpělo v těle (srov. DS 263). To je také obdivuhodná syntéza velkého tajemství vtěleného Slova, Ježíše Krista. Jeho lidské utrpení přísluší lidské přirozenosti, ale je nutno je připisovat, jako všechny úkony, božské osobě Slova. V Kristu se tedy setkáváme s Bohem, který trpí!

3) To je skutečně převratná pravda. Již Tertulián se tázal Markiona: Bylo by snad tolik šílené věřit v Boha, který se narodil, přesně řečeno, z jedné Panny jako tělesný a který prošel pokořeními příslušejícími naší lidské přirozenosti? Řekni tedy, zda je moudrostí ukřižovaný Bůh. (De carne Christi, 4,6-5,1). Teologie upřesnila, že toto všechno smíme Bohu připisovat pouze jako jistou antropomorfní metaforu, která nám dovoluje hovořit o Jeho utrpení, o Jeho strázních, o Jeho lítostech atd. To vše naplnil Bůh ve svém Synu, ve Slovu, které v Kristu přijalo lidskou přirozenost. Jestliže Kristus je Bohem, který trpí v lidské přirozenosti jakožto pravý člověk narozený z Panny Marie, podřízený běhu života i strázním jako každý narozený z ženy. A jestliže je zároveň jakožto Logos Boží osobou, pak dává nekonečnou hodnotu svému utrpení a své smrti, což vše pak vstupuje do okruhu boholidského tajemství, jež se dotýká nekonečné blaženosti a slávy Nejsvětější Trojice, aniž by tuto slávu a blaženost nějak změnilo. Není pochyb o tom, že Bůh zůstane ve své podstatě nad horizontem boholidského utrpení, ovšem Kristovo utrpení a Jeho smrt pronikají, vykupují a povznášejí veškeré lidské utrpení. Když se Slovo vtělilo, chtělo být solidární s lidstvím, které se postupně ve víře a v lásce otevírá společenství s Ním.

4) Boží Syn, který na sebe vzal lidské utrpení, je tedy božským vzorem a modelem pro všechny ty, kdo trpí, zejména pak pro křesťany, kteří ve víře poznávají a přijímají význam a hodnotu kříže. Vtělené Slovo tedy trpělo podle věčného záměru Boha Otce také proto, abychom mohli kráčet v Jeho šlépějích, jak k tomu povzbuzuje a vybízí svatý Petr (srov. 1 Petr 2,21; srov. STh. II, q. 46, a. 3). Trpěl, aby nás naučil, jak je třeba utrpení přijímat.

5) To, co na Ježíšově utrpení a na jeho smrti nejvíce fascinuje, je dokonalý soulad s Otcovou vůlí, jak je to patrné z dokonalé poslušnosti, která byla vždy považována za nejcharakterističtější a nejpodstatnější předpoklad oběti. Svatý Pavel praví, že Kristus se stal poslušným až k smrti kříže (srov. Flp 2,8). Tak také Kristus dosáhl extrémní polohy kenoze charakterizující vtělení Božího Syna. Tato poslušnost je v protikladu k neposlušnosti Adama, který se chtěl zmocnit rovnosti s Bohem (srov. Flp 2,6). Nový Adam právě tímto způsobem naplnil obrat situace člověka (svatý Irenej řekne, že se jedná o recirculatio). Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl (Flp 2,6-7).

List Židům naráží na tutéž skutečnost: Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid 5,8). Je to ale On sám, kdo v celém svém životě a ve své smrti nabídl Otci sebe sama, jak to dosvědčují evangelia. Avšak ne co chci já, ale co ty chceš (Mk 14,36). Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Svatý Pavel to všechno shrnuje, když tvrdí, že Boží Syn, který se stal člověkem, se ponížil a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Flp 2,8).

6) V Getsemanech vidíme, jak bolestná byla tato poslušnost. Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne co chci já, ale co ty chceš (Mk 14,36). V tomto okamžiku se v Kristu odehrávala agonie duše, která je mnohem bolestnější nežli agonie těla (srov. STh q. 46, a. 6), protože se jednalo o vnitřní konflikt mezi nejvyššími důvody utrpení, jejž byly zakotveny v Božím plánu, a vjemem, jejž měl Ježíš v přejemné struktuře své vlastní duše o enormním hnusu hříchu, který jako by se vyléval na Něj, takže se měl stát hříchem (neboli obětí hříchu), jak to píše svatý Pavel (srov. 1 Kor 5,21), a to vše, aby na Něm došlo k vykoupení z hříchu. Tak tedy Ježíš dospívá k smrti prostřednictvím svrchovaného úkonu poslušnosti. Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Duch je principem Jeho lidského života. Utrpení a smrt jsou definitivním projevem totální poslušnosti Syna vůči Otci. Vtělené Slovo, tím, že se vzdává své cti a přináší oběť poslušnosti obdivuhodně realizuje synovskou ochotu, která od tajemství vtělení podivuhodným způsobem stoupá a jistým způsobem proniká do tajemství Trojice! Darem totální synovské poslušnosti Ježíš Kristus dosahuje dokonalého vítězství nad Adamovou neposlušností a nad všemi vzpourami, které se mohou zrodit v lidském srdci, a to zejména z důvodu utrpení a smrti, takže zde lze říci, že tam, kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě mnohem větší rozmnožila Boží milost (srov. Řím 5,20). Ježíš tedy napravoval neposlušnost, která je vždy součástí lidského hříchu, a tak na našem místě dostiučinil vzhledem k požadavkům Boží spravedlnosti.

7) V celém tomto spasitelském díle, které se naplnilo v utrpení a smrti na kříži, Ježíš dovedl až k nejzazší mezi projev Boží lásky vůči lidem, která stojí jak za Jeho sebeobětováním, tak za Otcovým rozhodnutím. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili (Iz 53,3). Ježíš opravdu prokázal pravdu obsaženou v jednom ze svých výroků, jimiž předpovídal povahu svého utrpení a své smrti: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Když se stal mužem bolesti, stanovil tak novou solidaritu Boha s lidským utrpením. Věčný Syn Otce ve společenství spolu s Ním v Jeho věčné slávě, když se stal člověkem, si dával bedlivý pozor na to, aby nevyžadoval privilegia světské slávy, dokonce ani to, aby se ho netýkalo lidské utrpení, nýbrž vstoupil na cestu kříže a zvolil si jako svůj úděl utrpení nejen tělesného rázu, ale také mravní, které ho provázelo až do posledního výdechu v okamžiku smrti. To vše udělal z lásky, aby poskytl lidem definitivní důkaz své nesmírné lásky, aby tak napravil jejich hříchy, aby je vyvedl z beznaděje k jednotě (srov. Jan 11,52).

Tak se tedy v Kristově lásce odrážela láska Boha vůči lidstvu. Svatý Tomáš Akvinský může tedy tvrdit, že prvním důvodem vhodnosti, který osvětluje to, proč Bůh zvolil jako prostředek osvobození lidského rodu Kristovo utrpení a Jeho smrt, spočívá v tom, že tímto způsobem člověk poznává, jak mocně ho Bůh miluje, a tak je člověk přiveden k tomu, aby Bohu oplácel láskou. A v takové lásce spočívá dokonalost spásy člověka. (STh q. 46, a. 3). A pak svatý učitel cituje svatého Pavla: Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky (Řím 5,8).

8) Před tímto tajemstvím můžeme říci, že bez Kristova utrpení a bez Jeho smrti na kříži by se Boží láska k lidem neprojevila v celé své hloubce a velikosti. Na druhé straně se díky Kristu utrpení a smrt staly jakýmsi pozváním, pobídkou, povoláním ke štědřejší lásce, jak se to odehrálo v životě tolika svatých, které můžeme zcela po právu označovat jako hrdiny kříže, a jak se to stále odehrává v tolika jiných, známých i neznámých, kteří dokáží posvěcovat utrpení a nechávají tak v sobě odrážet Kristovu tvář hluboce poznamenanou bolestí. Takoví lidé se přidružují k Jeho vykupitelskému sebeobětování.

9) Zbývá dodat, že ve svém lidství, spojeném s božstvím, které bylo uschopněno díky síle překypující lásky a poslušnosti k tomu, že mohlo smířit člověka s Bohem (srov. 2 Kor 5,19) byl Kristus ustanoven jako jediný Prostředník mezi Bohem a lidstvem, a to na mnohem vyšší rovině vzhledem k svatým Starého zákona i ke svatým Nového zákona, což se týká i přesvaté Panny, když se hovoří o jejím prostřednictví nebo když se vzývá její přímluva. Stojíme tedy před naším Vykupitelem, ukřižovaným Ježíšem Kristem, který zemřel za nás ve své veliké lásce, a tak se stal původcem naší spásy. Svatá Kateřina Sienská Krista přirovnává k mostu nad světem. Ano, On je opravdu Mostem, Prostředníkem, protože skrze Něho k lidem přichází z nebe každý dar a k Bohu naopak stoupá každý náš vzdech, každá naše prosba za spásu (srov. STh. q. 26, a. 2). Přimkněme se tedy spolu se svatou Kateřinou a spolu s tolika dalšími svatými kříže k tomuto našemu přesladkému a velmi milosrdnému Vykupiteli, jehož tatáž Sieňanka nazývala: Kristus-Láska. V Jeho probodeném Srdci je naše naděje, náš pokoj.
 

LXVIII. Zástupná hodnota Kristovy vykupitelské oběti za hříchy celého světa

1) Nyní se budeme zabývat některými pojmy, jež církevní otcové nalezli v biblických pramenech při pokusech o vysvětlení nevystižitelného bohatství (srov. Ef 3,8) vykoupení. Již jsme na některé narazili v předešlých katechezích, tyto pojmy si ale zasluhují, abychom je podrobněji vysvětlili, protože jsou jak z teologického, tak spirituálního hlediska nesmírně cenné.

2) Když Ježíš říká: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45), shrnuje těmito slovy základní charakteristiku a cílové zaměření svého mesiášského poslání, které spočívá v darování vlastního života jako výkupného za všechny. Jedná se o vykupitelské poslání. To se týká celého lidstva, poněvadž říci za mnohé (jak je to doslovně v řeckém originálu a jak to znělo také v aramejštině, v níž Ježíš pronesl tento výrok) podle semitského způsobu vyjadřování nevylučuje nikoho. Ve světle takovéto výkupné hodnoty nahlížel Mesiášovo poslání již prorok Izaiáš, to se týká především známých zpěvů o trpícím Služebníku Hospodinovu: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,4-5).

3) Tato prorocká slova nám dovolují lépe porozumět tomu, co chtěl Ježíš vyjádřit, když hovořil o Synu člověka, který přišel proto, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. To znamená, že Ježíš chce dát vlastní život ve jménu a jaksi zástupně za celé lidstvo, aby tak všechny osvobodil od hříchu. Tato substituce, toto zastoupení jasně vylučuje jakýkoli podíl Vykupitele na hříchu. On byl absolutně nevinný a svatý. Tu solus sanctus! (Pouze ty jsi svatý!) Říci, že nějaká osoba vytrpěla trest na místě nějaké jiné osoby, zcela evidentně implikuje to, že trpící osoba se nedopustila žádného provinění. V tomto vykupitelském zastoupení (substitutio) Kristus pávě kvůli své absolutní nevinnosti a kvůli své svatosti platí bezesporu tolik jako všichni, jak píše svatý Cyril Alexandrijský (In Isaiam 5,1; PG 70, 1176; In 2 Cor 5,21; PG 74, 945). Právě proto, že Ježíš byl Tím, kdo se nikdy nedopustil hříchu (srov. 1 Petr 2,22), tak tedy na sebe mohl vzít to, co je důsledkem hříchu, tedy utrpení a smrt, když dal oběti vlastního života reálný a dokonalý vykupitelský význam i opravdovou vykupitelskou hodnotu.

4) To, co dává této zástupné náhradě její vykupitelskou hodnotu, není materiální aspekt spočívající v tom, že jeden nevinný vytrpěl trest, jejž zasluhovali viníci, a že by tak bylo učiněno zadost spravedlnosti (v takovém případě by se opravdu mělo hovořit spíše o velmi závažné nespravedlnosti). Vykupitelská hodnota spočívá spíše v tom, že Ježíš jakožto spravedlivý se dobrovolně učinil z čiré lásky solidárním s provinilci, a právě tak jaksi zevnitř proměnil jejich situaci. Když tedy jistá katastrofická situace jako ta, již zapříčiňuje hřích, je přijata ve prospěch hříšníků z čiré lásky, pak taková situace není již pod znamením opozice vůči Bohu, nýbrž naopak pod znamením ochotné lásky, která přichází od Boha (srov. Gal 1,4), pak se stává zdrojem požehnání (srov. Gal 3,13-14). Když se Kristus nabídl jako výkupná oběť za mnohé, až po samotný okraj naplnil svoji solidaritu s člověkem, s každým člověkem, s každým hříšníkem. To dokládá apoštol, když píše: Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých (2 Kor 5,14-15). Kristus se tedy stal solidárním s každým člověkem ve smrti, která je důsledkem hříchu. Tato solidarita však v něm rozhodně nebyla důsledkem hříchu. Jednalo se o úkon čiré lásky. Byla to právě láska, která dovedla Ježíše k tomu, aby daroval svůj život a přijal smrt na kříži. Jeho solidarita s člověkem ve smrti spočívá tedy v tom, že nejen On zemřel tak, jak umírá člověk, jak umírá každý člověk, ale v tom, že On zemřel za každého člověka. Tímto způsobem zmíněná substituce znamená přemíru lásky, která dovoluje překonat všechny nedostatky a nedokonalosti lidské lásky, všechny negativity a protiklady spojené s hříchem člověka, a to v každém jeho rozměru, ať už niterném, nebo historickém, v nichž takovýto hřích zatěžoval vztah mezi člověkem a Bohem.

5) Je třeba přiznat, že v tomto okamžiku překračujeme hranice čistě lidského pojetí vykoupení, které Kristus nabídl za všechny. Žádný člověk, byť ten sebesvatější, nebyl schopen vzít na sebe hříchy všech lidí a nabídnout se v oběť za všechny. Toho byl schopen jedině Ježíš Kristus, poněvadž byl nejen pravým člověkem, ale také Bohem Synem, který je téže podstaty s Otcem. Oběť Jeho života měla z tohoto důvodu nekonečnou hodnotu. To, že Kristovo lidství subsistuje božské osobě Slova Syna, a tato osoba přesahuje všechno a zároveň v sobě jaksi zahrnuje všechny lidské osoby, právě to tedy umožňuje Jeho vykupitelskou oběť za všechny. Ježíš Kristus chtěl vykoupit každého z nás, píše svatý Cyril Alexandrijský (srov. In Isaiam 5,1; PG 70, 1176). Tak tedy božská transcendence Kristovy osoby umožňuje, aby On mohl reprezentovat před Otcem všechny lidi. Tak se tedy vysvětluje zástupný substituční charakter vykoupení, které Kristus naplnil ve jménu všech lidí a za všechny. Jeho přesvaté utrpení na dřevě kříže nám zasloužilo ospravedlnění. (Dekret o ospravedlnění, 7; DS 1529). Tak učí Tridentský koncil ohledně záslužné hodnoty Kristovy oběti.

6) Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tato zásluha má univerzální charakter, má tedy hodnotu pro všechny lidi a pro každého člověka zvlášť, protože se zakládá na univerzální zástupnosti, kterou osvětlily námi citované texty týkající se zástupné substituční hodnoty Kristovy oběti za všechny lidi. To vše bylo tedy obsaženo v Božím spasitelském záměru a v mesiášském povolání Kristově.

7) Jedná se o pravdu víry, která se zakládá na jednoznačných Ježíšových výrocích, které opakoval rovněž v okamžiku ustanovení eucharistie. Tato slova nám předává svatý Pavel v textu, který je považován za nejstarší literární svědectví o ustanovení eucharistie: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku (1 Kor 11,24-25). S tímto textem jsou v souladu zprávy synoptiků, kteří hovoří o těle, které je vydáno, a o krvi, která se prolévá na odpuštění hříchů (srov. Mk 14,22-24; Mt 26,26-28; Lk 22,19-20). Rovněž ve Velekněžské modlitbě během Poslední večeře Ježíš praví: A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě (Jan 17,19). Ozvěna a v jistém slova smyslu vysvětlení těchto Ježíšových slov se nachází v prvním listu apoštola Jana: On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1 Jan 2,2). Je tedy patrné, že svatý Jan nám nabízí autentickou interpretaci textů hovořících o zástupné substituční hodnotě Kristovy oběti, a to ve smyslu univerzality vykoupení.

8) Tato pravda naší víry nevylučuje, nýbrž vyžaduje účast člověka, každého člověka na Kristově oběti, spolupráci s Vykupitelem. Jestliže platí, jak jsme řekli, že žádný jiný člověk nemohl vykonat vykupitelské dílo a nabídnout zástupnou oběť za hříchy světa (srov. 1 Jan 2,2), pak je zároveň pravdou, že každý člověk je volán k tomu, aby bral svůj podíl na Kristově oběti a aby spolupracoval s Kristem na Jeho vykupitelském díle, které On dokonal. To jasně říká apoštol Pavel, když píše Kolosanům: Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev (Kol 1,24). Tentýž apoštol píše na jiném místě: Spolu s Kristem jsem ukřižován (Gal 2,20). Tato tvrzení nepatří pouze do oblasti osobní zkušenosti nebo privátní interpretace svatého Pavla, nýbrž vyjadřují pravdu o člověku vykoupeném za cenu Kristova kříže a zárověň povolaném k tomu, aby na svém vlastním těle doplňoval to, co ještě zbývá do plné míry Kristových strázní vzhledem k vykoupení světa. To vše patří k logice smlouvy mezi Bohem a člověkem a zároveň to předpokládá v člověku víru jako základ jeho participace na spáse prýštící z oběti ukřižovaného Ježíše Krista.

9) Sám Kristus volal a stále volá každého svého učedníka k takové participaci: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě (Mk 8,34). Velmi často také Ježíš hovořil o pronásledováních, která čekají na Jeho učedníky: Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás (Jan 15,20). Vy budete plakat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost (Jan 16,20). Tyto texty a řada dalších výpovědí Nového zákona daly zcela po právu vzniknout teologické, duchovní a asketické tradici, která již od prvních dob učila o nezbytnosti následování Krista v Jeho utrpení a rovněž vytyčovala způsoby a cesty takového následování. Nejednalo se přitom pouze o napodobování Kristových ctností, ale také o aktivní spolupráci s Kristem na univerzálním vykoupení světa prostřednictvím participace na Jeho utrpení a na Jeho oběti.

10) To je také jeden z vrcholných projevů křesťanské spirituality, již jsme povoláni naplňovat ve svém životě v síle křtu, který je podle toho, co říká svatý Pavel (srov. Řím 6,3-4) svátostným uskutečněním naší smrti a našeho pochování s Kristem, když se noříme do Jeho spasitelské oběti. Jestliže Kristus vykoupil lidstvo tím, že přijal kříž a smrt za všechny, pak tato Kristova solidarita s každým člověkem v sobě obsahuje povolání k solidární spolupráci s Ním na díle vykoupení. To jasně vyplývá z výroků evangelia. To také jasně říká Kristův kříž. Z toho také plyne, jak důležitý je křest, který již tajemně realizuje participaci člověka, každého pokřtěného člověka, na spasitelském díle, a tak je pokřtěný přidružen ke Kristu v témže božském povolání. Tomu se budeme podrobněji věnovat, až přijde vhodný čas.