Toho večera se honil Svatoblažejskou ulicí jenom studený vítr. Petr se marně ohlížel po nějakém kamarádovi. Kluci byli zalezlí v teple, a také Petr zrychlil kroky, aby se zahřál. Ruce měl zkřehlé i když vězely v kapsách ošoupaného zimníku. Když je vytáhl, aby zatáhl u dveří jednopatrového domu za zvonec, byly nejen klukovsky ušmudlané, ale pokožka na nich též hrála červenou do modra. Zvonek zahlaholil, Petr při tom vzpomněl na rukavici, kterou předevčírem ztratil na ledě - maminka o tom ještě neví.
Klinkavý zvuk zvonku, byl za dveřmi vystřídán šoupavými kroky, v zámku zaskřípal klíč. Petr dýchl na ztuhlé prsty, zrovna když se dveře pootevřely. Jenom nadzvedl čepici, už mu vítr vjel do husté kštice.
„Dobrý večer, Lojzičko,“ pozdravil Petr starou služku Martinových. „Tatínek vzkazuje...“
„Já vím,“ přetrhla mu stařena větu. „Řekni, že ještě nic - ale ráno určitě...“ Nedořekla. Byla malá, kulatá, žlutá a mastná v obličeji. Petrovi Lojzička připomínala hroudu másla. A byla mu milá, protože hrouda másla je v jejich temné kuchyňce věru vzácná věc!
„Nemohla byste mi prozradit, oč jde?“ Chlapec přidržel dveře, které chtěla Lojzička zase zavřít.
„Nebuď zvědavý, narostly by ti brzy vousy,“ odbyla ho, ale Petr ví, že Lojzička bručí jen tak na oko. Její hlas je nevrlý, i když jen žertuje. Je to takový nakřáplý, uspěchaný hlas, a kdyby hnědé oči pod šedivým obočím nebyly tak vlídné, už bys myslil, že se na tebe Lojzička zlobí.
„Lojzičko!“ zaprosil chlapec a podíval se na ni ze strany. Byl to pohled opravdu pěkný, černé oči svítily dychtivou zvědavostí i lichotivou prosbou; maminka takovému pohledu málokdy odolala, to měl Petr doma vyzkoušeno. Ale Martinovic Lojzička je neoblomná. Sáhla chlapci na špičku nosu, Petr však věděl, že se její prsty dovedou změnit ve skřipec, proto rychle uhnul. Ale chyba! Lojzička stejně rychle přibouchla dveře.
Usmívajíc se svému úskoku, kolébala se chůva temnou chodbou ke kuchyni. „Hleďme ho, kluka, jak by chtěl být už moudrý,“ bručela si. Odkudsi vyběhlo děvčátko.
„Lojzičko, kdo tu byl?“
„Nějaký chlapec. A co chtěl? Nepovím. Zítra se dovíš.“ To už je Lojzička v kuchyni a nahlíží do trouby, práce má plné ruce. Bodejť, bude teď zrovna dětem vykládat co a jak!
Leonka není s chůvinou odpovědí spokojena. Poslední dny nemůže být s ničím spokojena. Dějí se tu kolem podivné věci. Maminka zmizela nahoře v rohovém pokoji. Nikdo z dětí k ní nesmí. Tatínek chodí sem a tam, nemluví a neusmívá se. Hned se tu objeví pan doktor Nico, hned cizí černá paní běží po schodech nahoru a zase dolů do kuchyně. Šeptají si s chůvou a dětem nic nepovědí. Je tu nějaké tajemství. Marie s Pavlínou si toho nevšímají, ale Leonka se cítí nesvá. Teď zase někdo zvonil. Proč nechce chůva říci kdo tu byl?
„Leonko!“ volá z pokoje tenký hlásek. „Leonko, pomoz mi rozepnout šaty, chci už do postýlky.“
V pokoji u stolu sedí Marie a čte. Pavlína si zapisuje do deníku. Celinka se pokouší dostat z červené sametové bundičky. Leonka jde ochotně pomoci a snaží se vypadat hodně dospěle. Říká maličké, počkej, sama to ještě neumíš, takhle, vidíš? No, beze mne by ses určitě z rukávu nedostala.
Leonka je devítiletá školačka. Teď jsou svátky, školní úkoly odpočívají. Jenom čtyřletá Celinka si vyžaduje stejně jejích služeb, jako by prázdniny nebyly.
Dívčí ložnice je velký klenutý pokoj. Zelené plyšové záclony zastírají obě okna. Stěny jsou tapetovány světležlutým papírem se zlatými proužky. Mezi okny visí zčernalý kříž, za Kristovou hlavou je zastrčeno několik proutků svěcených kočiček. Tři velké postele s bílými nebesy stojí u postranních stěn, v koutě u dveří je čtvrtá, dětská postýlka se síťovou mříží. V té už leží Celinka, zakutaná pod pokrývkou až po bradu.
Uprostřed pokoje stojí stůl. Veselý barevný ubrus je posunut nakřivo. Petrolejová lampa s baňatým stínidlem rozjasňuje ložnici tlumeným světlem. V jeho záři se Mariin obličej podobá čajové růži. Pavla se na ni dívá a je ráda, že má tak hezkou sestru.
Marie cítí sestřin upřený pohled a vykládá si jej zcela střízlivě. „Chceš něco? Vzít lampu do vedlejšího pokoje, viď? Hned, jenom co dočtu stránku.“
Leonka se hmoždí s natáčením lokýnek na papírové zámotky. Jindy jí pomáhá chůva, ale dnes by ji Leonka marně volala. S Lojzičkou není řeč. A já to sama také svedu, myslí si Leonka. Pak si vzpomene: „Ještě venku sněží?“ Vlasy jsou šťastně natočeny, na hlavě trčí plno bílých růžků. „Buci buc, pozor, Celinko, budu trkat!“
„Letos k nám přiletěl Nový rok na bílých křídlech.“ Marie už odložila knihu, ale její slova ještě nesou odlesk četby. Dívá se chvíli do neurčita - okouzlené oči ještě vidí kousíček jiného světa, do kterého je uvedla kniha.
„Nový rok je už celé dva dny, a kde je to slíbené?“ myslí si Celinka. Vystrčila zase hlavu zpod pokrývky, kam ji schovala před Leončinými růžky.
„Nemám nic na krbu?“ zavolá na Leonku, která pobíhá po ložnici.
„Ale, Celinko,“ směje se Lea, „vánoční střevíček jsi už dávno sundala, co by tam ještě mělo být?“
Nu ovšem, o vánocích měla Celinka svůj střevíc na krbu plný dárků, ale v některých domech nadílel teprve Nový rok. Jí také slíbil tatínek, že to hlavní přijde až o Novém roce. Velké překvapení! Usmíval se při tom do vousů. Marie i Pavlína byly u toho, mohly by to dosvědčit.
„Čekám dárek. Táta slíbil, že to hlavní teprve přijde.“
„Já o ničem nevím,“ diví se Leonka.
Pavlína pozvedne černé oči. „Snad pošta dárek včas nedopravila.“
Marie cinká vlásenkami o desku nočního stolku a krčí rameny:
„Prozatím čekej. Když ti tatínek slíbil překvapení, tož překvapení jistě bude.“
Leonka má podezření, o kterém se raději ani nezmiňuje. Nepřinesla Celinčino překvapení ta cizí paní, která se tu k večeru mihla přes chodbu s velkou brašnou? Anebo ten pán s brejlemi, kterého tatínek vedl nahoru? A co to zvonění, o kterém chůva tak tajemně mlčela? To není jen tak samo sebou.
Leonka si skládá svlečené šaty na židli stojící vedle postele a přitom se v duchu dohaduje. Dostane snad Celina dárkem kanárka? Nebo štěně s neohrabanými tlapkami, jaké jí před několika dny ukazoval Petr? Snad to budou koťata, tatínek se nedávno zmínil, že paní Nicolová by jim obstarala trojbarevné kotě. Toť se ví, chůva bručela, že jim stará kočka stačí, stejně se prý myš v domě málokdy ukáže. - Co by to ještě mohlo být jiného?
Marie zastupuje nemocnou matku. Předříkává večerní modlitbu a tři dívčí hlásky zvoní v odpověď. Celinčin sopránek se trochu opožďuje a klopýtá za ostatními. Celinka si slůvka upraví po svém a se svým Andělem Strážným si povídá o „hopsování“, třebaže ji maminka už mnohokráte opravila. Ale co je to pro Celinku „obcování“, jak to říkají ostatní? Ó, panečku, hopsování zná velmi dobře a k tomu je přece také zapotřebí Anděla Strážce, aby ji chránil, když si poskakuje na dvorku anebo bere schody úprkem.
„Tys to zase šmodrchala,“ usmívá se Marie více očima nežli ústy, když líbá sestřičku na dobrou noc.
Pavla stáhla knot v lampě a foukla. Pěkně krojené rty vytvořily tvar srdíčka, jež rychle zmizelo v náhlé temnotě.
Do tmy zavrzaly postele.
„Dobrou noc!“ ozývá se Leončin zpěvný hlásek, ačkoliv si všechny už jednou popřály příjemné spaní. Ale Leonka chce slyšet, že tu není sama. Lea se totiž bojí tmy.
Marie pohoršeně zašeptala, aby už bylo ticho, Leonko, brebto, nejraději bys povídala i ze spaní! Mariin šepot zaniká, pak už mluví jen bezeslovné myšlenky. Mlčte, chci ticho, Veliké ticho, jež neruší tajemné světlo, zářící ze tmy. Noc se proměnila v kouzelnou knihu, má fantazie listuje v jejích stránkách. Tiše, tiše, odcházím do světa, odcházím do krásné minulosti, už nejsem Marie Martinová, třináctiletá chovanka kláštera v Le Mans. Římská patricijka vchází do arény, desetitisíce pohanů obdivují statečnost dívky, jež jde nebojácně před divoké šelmy. Zpívala by si, ach, kterou píseň by zpívala?
Leonka mlčí, pokrývku má staženou až k bradě. Za nic na světě by nevystrčila ruce. Od té doby, co četla pohádku o strašidelném zámku, bojí se, že i k její posteli by mohla přijít kostnatá babice a ledovými prsty ji uchopit za ruku. Lea přimkne pevně oči, aby neviděla nic, ani tmu, jež nad ní visí jako černý příkrov.
Celinka ve snu běží přes chodník do protějšího domu. Sněží. Na schodech sedí Petr, Petříček. Celinka mu raději říká Petříček, protože je k ní hodný, nosí jí pěkné skládanky z barevného papíru. Teď má Petříček v ruce kytičku. Sněží a bílé vločky padají na tři červené růže. Pak Celinka utíká po kuchyni, Petřík po čtyřech za ní. Haf, haf, štěká na Celinu a pronásleduje zajíčka. Celina se směje, chytej si mě, pejsku, chytej! Někde ve vedlejším pokoji sedí opravdový zajíček a pláče. Bojí se Petříka.
Celina se posadila na posteli, vytržena ze sna skutečným pláčem.
„Marie! Marie, slyšíš to také? Někde tu pláče zajíček.“
Ve tmě vrzla postel.
Nad stolem vyskočil žlutý plamínek. Lampa opět osvětluje pokoj. Marie má tmavé vlasy rozcuchány do čela, očima ještě ospale mžiká.
Odkudsi zřetelně zaznívá dětský pláč.
Světlo probudilo také ostatní děvčata. Pavlína se chvíli dívá do neurčita, potom sklouzne bosýma nohama na podlahu a jde si s Marií něco pošeptat.
Také Leonka se probudila. Ještě neříká nic, ale večerní hádanka jí začíná být jasná.
„Půjdu se podívat, co se děje.“ Marie je klidná, jako by ji tajemný pláč vůbec nepolekal.
Pavla usedla k Celince na pelest lůžka. Přitáhla pokrývku sestřičce až k bradě, svírá ji v zajetí a vesele prozpěvuje:
„Hádej, hádej, hádej, co je nového? Hádej, hádej, hádej, kdo nám přibyl do domu?“
Pootevřenými dveřmi se jasněji ozval dětský pláč. Celinka se dere zpod pokrývky. „Pusť, musím se podívat, kde to děťátko pláče. A čí je?“
„Naše, naše, naše!“ volá teď Leonka, rozjásaná, že už všemu rozumí.
„Teď nesmíš odtud. Ještě se tě lekne,“ chlácholí Pavla nejmenší, která se mermomocí dere ven. „Kdo? Kdo se lekne?“
„Nu-“ Pavlína ještě váhá, „ta holčička nebo chlapeček. Překvapení, se kterým se ti Nový rok trochu opozdil.“
„Jeje!“ zaradovala se Celinka. „Máme novou holčičku! Nebo to bude chlapeček? Po pláči se to nepozná.“
Dříve než si malá sundala od úst pěstičku, která jí pomáhala usilovně přemýšlet, co by měla raději, už je tu tatínek. Husté vlasy má vesele rozcuchány a ještě si je načechrává. To on dělá vždycky, když má radost.
„Děvčata, máte zase sestřičku!“
Za tátou jde Marie. Drží v náručí balíček s krajkami. Teprve když se nakloní k děvčátku, Celinka vidí v balíčku narudlou panenku, ach, taková drobná, drobounká tvář a nad ní chomáček světlých vlasů.
Celinka stojí na postýlce a dívá se nadšeně na tento dárek. Jak ji to láká vztáhnout ruku k vrnícímu balíčku!
„Já si na ni sáhnu,“ zatouží nahlas. Jemně se dotýká živé panenky, a hle, už se jí pusa špulí k líbání. Marie panenku honem oddálí.
„Ne, teď ještě nesmíš. Mohla by onemocnět. Dáš jí pusinku, až bude trochu větší.“
Sestry jsou skloněny nad peřinkou. Lea šustí papírovými růžky na hlavě a dere se k děťátku blíž: Pavlína nadšeně vykřikuje, jak je děťátko hezké. Všechno na
něm se zdá obdivuhodné, všiml sis, táto, jak nakrčilo nosík? Jen Marie mlčí, usmívá se a tiskne poklad v náručí, jako by patřil jenom jí.
Tatínek přechází vzrušeně pokojem, ruce zabořeny do kapes tmavého županu. Chvílemi se usmívá, chvílemi si něco bručí a popotahuje se přitom za plnovous. A pak ukončí dívčí chvalozpěv.
„Tak dost! Princezničku zase odneseme k mamince, aby u ní spinkala. Pojď, Mařenko!“ A všichni tři jsou pryč.
„Princezna!“ zajásala Celinka. „Máme princezničku!“ Znala už několik pohádek o princeznách a nyní se radovala, že také jim se narodila princezna. Pravda, je tuze maličká, kdežto ty v pohádkách bývají alespoň jako Marie. Ale aťsi, však ta jejich také vyroste.
„A proč naše princeznička pláče?“ vyzvídá Celinka, neboť i zavřenými dveřmi sem doléhají zvuky dětského křiku.
„Asi se jí v první chvíli na světě nelibí, nevím,“ odpovídá Pavlin altový hlas.
Marie se vrací. Rychle, hajdy do postele, děvčata, víte, že je právě půlnoc? Tak spěte sladce dál, abychom ráno nezaspaly.
Snad by byly přece zaspaly, kdyby se domovní zvonek nebyl rozklinkal tak naléhavě. Pak se ve dveřích ložnice objevil Lojziččin mastný obličej. Chůva už měla na hlavě čepec, chystala se do trhu. Zastavila se na prahu rozevřených dveří, ruce zastrčeny pod zástěrou (byla vždycky zimomřivá). Oči se jí smály na dobré jitro i na dobrou novinu. Už věděla, že pod její kvoční křídla se brzy přibatolí další kuřátko. Dnes ani necítí stáří. Kdykoliv se v této rodině ozval nový dětský pláč, Lojzička po každé omládla. Jako by jí bylo zase patnáct let, kdy ji matka vedla na první službu. Uměla ji dobře vybrat. U plukovníka Martina v Bordeaux ji považovali za člena rodiny. Ona také milovala malého Ludvíčka, svého svěřence, jako vlastního. Tomu je již padesát let. Z Ludvíčka je pan Martin, a dobrý pan plukovník je už na věčnosti. Prolétlo jí to vše hlavou nyní, kdy stojí na prahu dívčí ložnice a laská spící tváře mateřsky něžným pohledem. Jenom hlas chraplavě vrčí:
„Je tu Petr.“
„Ať chvíli počká,“ řekla Marie, která už stejně nespala. Vstala a chvatně se oblékala. Také Celina se vyhoupla z postýlky, Pavlína se ujala jejích vlásků, aby je učesala.
Chůva je již za dveřmi, ale ještě vstrčí hlavu nazpět. „A přece jsem pravdu měla já. Hned jsem říkala, bude to děvče.“
„Ať na mne Petříček počká,“ volá Celina za Marií, která už odchází do kuchyně. „Budem si hrát na pejska a zajíce.“
„Jen si pospěš!“ Marie se zavěsí do chůvy a vleče ji chodbou rychle ke kuchyni. Chůva se durdí, nono, to je spěchu! Ve skutečnosti je ráda, že se k ní Marie tulí jako k mamince.
V kuchyni přešlapuje Petr.
„Dobrý den, slečno Marie! Chtěl jsem mluvit s panem Martinem, ale vám to také mohu vyřídit. Totiž naše upřímné blahopřání. Tady to tatínek posílá vaší holčičce písemně.“
„Jak jste se tak brzy dověděli, že máme novou holčičku?“ žasne Marie.
Petr točí čepici v obou rukou. Ruce jsou dnes čistě umyté, jenom nepolepšitelné nehty mají černý límeček.
„To víte,“ říká Petr se spikleneckým úsměvem, „tatínkovi na tom záleželo, abychom byli první s blahopřáním.“ A pak s chlapeckými rozpaky: „Když - když my máme pana Martina moc rádi.“ Lekne se, že něco zkazil. „A vás také - všecky.“ Teď se červená, protože o takových věcech se chlapci těžko mluví.
„No, no, no!“ kvoká Lojzička nevrle za jeho zády a Petr se červená ještě více.
Pan Martin ho vytrhne z nejhoršího. Přichází ještě v pantoflích, ruce zabořeny do kapes oblíbeného županu. Petr může na něm oči nechat. Kdyby se někdo chlapce zeptal, které vynikající muže zná, bez váhání by řekl: „Presidenta Thierse a pana Martina.“ Ti dva se mu zdáli nedostižnými ideály.
„Á - Petr!“ Pan Martin říká - Petr - a ne - Petřík jako slečny. Chlapci je takové oslovení milé, hned se cítí starší. Kdepak Petřík, Petříček! To je pro žvatlající caparty, a ne pro něho.
„Co dělá tatínek, Petře? Jak se mu daří? Zima mu asi zdraví nepřidá, co?“ A roka z kapsy županu putuje na bradu, aby tam načechrala prošedivělé vousy. Martin má jimi olemovaný obličej až po uši a na bradě se mu pěkně kroutí do měkkých prstýnků. Petr je ve svém živlu. Povídat o tatínkově nemoci dovede dopodrobna a plynně, při tom se člověk zbytečně nezakoktá a nemusí se hloupě červenat.
„Hm, no dobrá. Pošlu k vám co nejdříve pana doktora,“ řekl pan Martin, neboť se o Petrova otce, chudého mrzáka, již dlouho staral. Často ho navštěvoval a vypomáhal nejen radou, ale i hmotnou pomocí.
„A cos nám přinesl tak časně zrána, he? Ty povstalče!“ Teď Martinova ruka pročechrává Petrovu kštici a Petrovi radostně jiskří oči.
„Tatínek vás mnohokrát pozdravuje, blahopřeje k narození dcerušky a tuhle pro ni posílá psaníčko.“ „Ó,ó!“ pan Martin údivem až couvl. Sáhl rychle po psaníčku. Nejdříve je ze zvyku pozvedl proti světlu, obrátil na tu i onu stranu, zakýval hlavou a řekl: „Nu, tak to poselství otevřeme.“ Roztrhl obálku. Také děvčata se hrnou z pokoje a zvědavě nakukují tatínkovi přes rameno. Chůva si už navlékla košík na ruku, tolik spěchala na nákup, ale teď nějak otálí.
Petr se podíval na hodiny. „Už musím jít.“ „Počkej?“ snažil se pan Martin chlapce zdržet a posílal Pavlu do ložnice pro peněženku. Ale Petr nechce čekat na spropitné. Rychle vyběhl ze dveří, na chodbě zavolal na shledanou a je pryč. Kdepak, nechce nic od cesty. Když to musí být, tatínek peníze od pana Martina přijme, ale Petr je brát nepotřebuje. Rád sem doběhne zdarma. Jednou, až bude velký, vydělá si mnoho peněz a všechno panu Martinovi splatí. Anebo to dá jinému potřebnému člověku a bude si při tom myslit, teď splácím dluhy za tatínka, vy to někdy splaťte někomu ještě potřebnějšímu. Takovými plány se zabývá Petr a vesele si přitom hvízdá.
Pan Martin vytáhl z růžové obálky psaní. Stoupl si blíže k oknu a hlasitě předčítá:
„Usmívej se, děťátko, kráčej vždy štěstí vstříc! Obklopeno láskou, pozdravuj život radostným úsměvem! Dnes jsi jen líbezné poupátko, jednoho dne budeš růží.“
Martinovi selhal hlas. Vytáhl veliký kapesník s modrým okrajem a hlučně si vyčistil nos.
Děvčata se radují. Každá si chce psaní přečíst ještě sama. Div se o ně netahají. Marie si ani nevšimne, že tu stojí Leonka ještě neučesaná, čertík s papírovými růžky na hlavě. Chůva si utírá oči a nějak se nemůže vymotat ze dveří. Tatínek nakonec rozhodne:
„Musím psaní donést mamince. Jistě se potěší. Zní to jako proroctví.“
„Smím jít s tebou?“ žadoní Celinka a chytá se tátovy ruky.
V ložnici je přítmí, žaluzie propouštějí světlo jen sporými škvírami. V jejich zeleném stínu je maminčina postel jako neskutečná. Jenom velké krásné oči září z šera na tátu, který opět předčítá blahopřání. Celinka přitiskla ústa na máminu horkou ruku, která leží malátně na pokrývce. Pak dívenka hopkuje k dětskému koši, nad kterým je pěkný krajkový baldachýn. Tam leží jejich malá princezna. Tatínek se nad ní sklání a Celinka slyší, jak zašeptal:
„Kéž se splní, co ti bylo dnes přáno!“
Děťátko se dalo do pláče, protože tátova brada šimrala.
Už jsou tomu tři roky, co třináctiletá Marie Martinová v polodlouhých sukních držela svou nejmladší sestřičku při křtu. Byla tehdy velmi hrdá na svůj kmotrovský úřad, vždyť svým podpisem do tlusté knihy stvrzovala, že 4. ledna roku 1873 byla pokřtěna Marie Františka Terezie Martinová. Pak děťátku říkali Terezka.
Černooká Marie, Terezčina kmotra, je už téměř slečnou, sukně má až po kotníky a vlasy vyčesány z temene hlavy. Dávno pryč jsou dětská léta, šťastně prožitá ve škole le manské, kde byla její teta Dosithea učitelkou. Dávno je zapomenut pláč nad mrtvým dědečkem, za jehož duši chtěla kdysi Mařenka trpět u zubaře. Zub tehdy bolel, velmi bolel a přece se doktor nestačil divit:
„Hleďme, holka, a nepláče! Nekřičí. Copak to?“ Mařenka mlčela. Přece se nepřizná cizímu člověku, že svou bolest předem obětovala jako přídavek k modlitbě, aby vysvobodila dědečkovu duši z očistce. Ale maminka doma přece jen na ní vyloudila přiznání.
Teď se už Marie nedovede přiznávat ani mamince. Stále víc a více tajemství je kolem ní i v ní, svět je tak podivný a nestačíš o všem přemýšlet, slova pro to vše nenalézáš. Srdce je uzavřeno v mlčení jako perla v neprostupné škebli.
Některé Mariiny spolužačky se už zasnoubily. Minulý týden se jedna z přítelkyň provdala. Marie píše krasopisná blahopřání a mezi psaním se dívá kamsi do neznáma. Zlehounka hebkými prsty modeluje život mladou duši - Marie naslouchá tajemnému dění v sobě.
Terezka roste. Třikrát již prchala zima s řídkým sněhem a hustými dešti před slunným francouzským jarem. Potřetí obletují vlaštovky jednopatrový dům ve
Svatoblažejské ulici, snad chtějí vypátrat, jaký to ptáček švitoří uvnitř. A to zvoní otevřenými okny jasný hlásek Terezčin. Tatínkova princezna už dovede zpívat i přednášet krátké verše, umí vozit pannu v kočárku, krmit zlatou rybku v akváriu a vystavět z dřevěných krychlí náramný dům. Mohou v něm bydlet medvídek i dřevěná kravička, každý sám anebo pohromadě.
Ale nejlépe ze všeho umí Terezka žalovat na sebe. „Ježíšek má rád hodné děti,“ řekne maminka jen tak mimochodem, když Terezku ráno myje a češe. A pak už si jen prozpěvuje mariánskou píseň.
„Budu celý den hodná,“ slibuje Terezka. Opravdu chce, aby ji měl Ježíšek rád.
Je snídaně. Terezka sáhne po větším krajíci s máslem, ale pak jej přisune Celině a sama si vezme menší, vždyť maminka říká, že hodní lidé přejí vždy druhému to lepší. Tomu prý se říká láska k bližnímu. Taková vyprávění Terezku zajímají, při tom naslouchá mamince s prstíkem v puse.
Teď je spokojena. Byla u snídaně hodná. Ježíšek ji má rád.
Pak si jdou s Celinou hrát na zahrádku. Zalévají květiny, honí se na trávníku, sbírají do kapsy oblázky, uspávají panny ve stínu rozkvetlé jabloně a povídají si tisícero důležitých maličkostí.
„Teď si z písku napeču buchty. Ty přijdeš ke mně na návštěvu, já tě pohostím kávou a buchtami,“ navrhuje Terezka.
„Ba ne,“ Celina odporuje, „já budu péct bábovky. Nádobíčko je moje, poslala mi je tetička z Le Mans.“ Ó, Celina dovede být někdy sobecká!
„Ty je neumíš dělat, posledně se ti bábovky nepovedly,“ smlouvá ještě Terezka, ale Celina si postaví hlavu a hned si chce vzít krabici s nádobím jen pro sebe. Jenže na Terezku se nesmí takhle zhurta. Její plavovlasá hlava je rozpálena spravedlivým rozhořčením. Maminka přece říkala, že si s nádobíčkem mohou hrát obě. Mimo to si Celina včera půjčila od Terezky vaničku na vykoupání své panny a Terezka proti tomu nic nenamítala, ačkoliv tato vanička byla také dárek od tetičky z Le Mans. Ne, ne, Celino, tak snadné to nebude! Terezka zapomíná na všechna ranní předsevzetí a rázně Celinu odstrčí. Popadne nádobíčko a uhání s ním na písek. Než se Celina zvedla se země a přiběhla za ní, Terezka už sází první pěknou buchtu z písku na prkno lavičky.
Celina chvíli nerozhodně stojí. Pak vyskočí na lavici, dvakrát poskočí, až se jí tmavé vlásky roztřepí do větru, a bábovka se sype na zem.
„Ty! Ty nehodná!“ plácá Terezka lopatou do poskakující Celiny.
„Ty jsi nehodná, protože mě biješ!“ A špička růžového jazyku dotvrzuje Celinčino pohrdání.
Terezka ztrnula. Potom odložila hračky na lavici a pomalu se loudala k domovu. Je jí smutno. Hrozně smutno. Slzy zamžily oči, bradička se roztřásla. Zapomněla být hodná. Čím více se blíží k mamince, tím je její zármutek hlubší.
Maminka je skloněna nad stolem. Leží tu plno jemných krajek a máma je sešívá dohromady. Je zabrána do práce, nevidí a neslyší. Mezi černými vlasy jí běží bílá pěšinka; jindy po ní Terezka ráda jezdí prstíkem, ale teď se neodvažuje, teď tu stojí jako zkroušená kajícnice. Stojí, mlčky polyká slzy a netroufá si upozornit mámu na svou hříšnou maličkost. Pak to však nevydrží, vzlykne nahlas, protože její žal dostupuje vrcholu. Maminka se podívá, co se děje, a Terezka se honem vyznává:
„Byla jsem zase nehodná. Strčila jsem do Celiny, až upadla. Pak jsem ji dvakrát uhodila lopatkou. Já už to víckrát neudělám.“
Maminka přijme její vyznání shovívavě. Přihladí si své lesklé vlasy, sčesané přes uši dozadu na uzel, chvíli mlčí, uvažuje o velikosti viny. Nu, když Terezka slibuje opravdově, že se polepší, všechno jí odpustí a přidá ještě letmý polibek. Terezka se ihned zeptá, zdali jí také odpustil Ježíšek. Maminka řekne ano. Terezka je šťastna, že zase získala ztracenou lásku, a hopkuje nazpět za Celinou. Nechá ji celé dopoledne péci bábovky a obětavě chodí k ní na návštěvy.
Celina září vítězstvím, hlehle, Terezka mě poslouchá. Však jsem o čtyři roky starší. Potom však na svou povýšenost zapomene. „Řekni si, Terezko, nač si teď chceš hrát? Nebo půjdeme na rybíz, jak jsi před chvílí chtěla, ano?“ A nejpěknější hrozničky klade do sestřiných dlaní.
Někdy podnikne Terezka výzkumy, které nedopadnou nejlépe.
„Pročpak má stěna v pokoji pruhovanou sukni a v ložnici puntíčkovanou?“
„To jsou různé tapety.“ Maminka není nikdy unavena odpovídat na sto otázek za hodinu.
„Co jsou to tatepy?“ Vyzvídání teprve začíná. „Tapety. Řekni ještě jednou ta-pe-ty.“ „Tapety. Co je to?“
„Vždyť vidíš - sukýnka na stěnu. Pestře vzorkovaný papír, který čalouník nalepí na stěny, aby nebyly jen tak obílené.“
„Proč nemají být jen obílené?“ „Aby nám bylo v pokoji veseleji.“ „A mají všichni lidé tapety?“
„Všichni ne. V jiných zemích malují květiny, pruhy a vzory přímo na zeď, ale u nás ve Francii se pokoje tapetují.“ Maminka vysvětluje Terezce a přitom tužkou črtá nový vzorek pro alençonské krajkářky, jež k ní chodily na poradu. To však Terezku prozatím nezajímá.
„Proč máme pořád stejné tapety? Záclony jsou také pruhované a Lojzička je občas vymění za jiné.“ „Tapety vydrží několik roků. Stálo by to moc peněz, kdyby se musely častěji měnit.“
Proč a proč by se bylo sypalo na mámu dále, kdyby chůva nebyla zakročila. Volala paní Martinovou do kuchyně, protože se musejí poradit o nákupu. Na Terezku jenom ve dveřích našpulila rty a zase je roztáhla k bezzubému úsměvu.
Děvčátko osamělo. Mohlo by jít za maminkou, ale raději se podívá trochu blíže na předmět své zvídavosti.
V balkónovém pokoji jsou stěny krásně růžové, kvetou na nich pivoňky a zelené lístečky poletují mezi zlatými proužky. Tady mají stěny nejkrásnější sukýnku, uznala Terezka a hned jim to nahlas řekla. Pak se rozpomněla, že zná nové slovo. Dvakrát si ještě slabiky na jazyku zešmodrchala na patety a tatepy, ale pak z nich šťastně vylovila tapety a vítězně toto slovo vykřikla, ach, jak zářilo půvabem novosti! Nebyl tu však nikdo, kdo by uznale řekl, no ne, Terezko, ty už toho umíš, tak tedy promluví sama se sebou v polozpěvném broukání: Ta-pety, -tape-ty, ta-pe-ta - tape-ty, což ve skutečnosti znamená: „Jsi už, Terezko, hodně velká, když takové slovo dovedeš správně vyslovit. Dobře. Velmi dobře!“ Bobík tomu také rozuměl. Když uslyšel otevřeným oknem Terezčin hlas, hned radostně zaštěkal a s náramným obdivem zakňučel, jenže řetěz u boudy ho nechtěl pustit, aby svůj obdiv projevil Terezce osobně a poněkud blíže.
Malá velitelka má pro Bobíka porozumění. Vyšplhá se na okno a hned se dá se psem do rozprávky. „Víš ty vůbec, Bobíku, co jsou to tapety? Nevíš, ty máš ovšem ve svém domečku holé stěny. No bodejť! Tapety stojí moc peněz.“
Pes se labužnicky prohnul, natáhl nejdříve jednu zadní nohu, pak druhou, ze široka zívl a sedl si na ocas. Díval se na Terezku, co říká jeho tělocviku. Terezka hubuje:
„Ty ospalče! Počkej, odvážu tě a proženem se po zahradě. Hned tě přejde zívání.“
Šťastně seskočí s okna na koberec. Vtom Terezce něco padne do očí a Bobík je zapomenut. V rohu u okna je tapeta poněkud odchlípena od stěny. Vida, vida, pan čalouník špatně lepil. Jakpak vypadá tapeta na rubu? Jémine, tam ty kytičky nejsou! Stěna je také jen bílá. A než se Terezka nadá, prstíky jí vnikají do lákající mezery mezi papírem a stěnou. Musí na vše sáhnout, aby důkladně probádala co a jak.
Jémine! Ruka se tam nějak nešikovně zamotala škrrr - smutně visí papírový cár a nad ním studeně civí bělmo holé stěny.
V děvčátku se tají dech. To jsem to provedla! Honem, honem, nedá se vše napravit? Terezka naslinila prst a navlhčila čaloun. Pak jej přitlačila vší silou své malé pěsti na zeď, až se zadýchala. Ale marně. Utržený papír se zase poroučí dolů a na Terezku se šklebí náramná díra.
Nedá se to napravit. Maminka řekla, že tapety stojí moc peněz. Takovou škodu udělala!
Terezka jde všecka zdrcena do kuchyně. Na dlouhých řasách se chvějí slzy a koutky úst se povážlivě stahují dolů.
Maminka právě zapisuje do sešitku denní vydání. „Copak se ti stalo?“ povšimne si konečně Terezčiny tváře.
„Já - když já - zase jsem byla nehodná,“ drolí se dětský hlásek v pláči.
„Za tu krátkou chvíli, co jsem odešla do kuchyně?“ Maminka sklapla sešit a tužkou si nadzvedla kulatou dětskou bradičku, aby lépe viděla do uslzených očí.
„Ano. Za tu krátkou chvíli jsem roztrhla v balkónovém pokoji tapetu,“ podrobně na sebe žaluje vinice. Teď už tekou slzy lítosti plným proudem.
„Nu, to není hezké,“ uvažuje maminka nahlas. „Hodné děti nestrkají prsty do všeho a pak se jim taková věc nemůže stát. Ale tak se mi zdá, že toho Terezka lituje?“ „Ano, moc,“ vzlyká malá doopravdy.
„Tak jí to ještě odpustím,“ slituje se maminka a tužka putuje na stůl. Však Terezku pod bradou dost tlačila, ale kajícnice to trpělivě snášela. Jen když maminka odpustila.
A přece je Terezka smutná po celé dopoledne. Necítí se dost očištěna z viny. Maminka jí to snadno odpustila, příliš snadno. Ještě přijde tatínek. Ten vysloví konečný rozsudek.
V poledne zvoní ve městě všemi zvony. Na kovových křídlech tónů poletuje vzduchem Andělské pozdravení. Maminka odkládá práci a modlí se k Marii Panně. Terezka také drobí na čelo, ústa a srdíčko malé křížky a opakuje po mamince slova modlitby hláskem ještě zarmouceným.
Celina přiběhne ze zahrady se zprávou, že má ohromný hlad a že tatínek už také jde k obědu. Maminka volá na chůvu, aby prostírala stůl, pak přes chodbu zavolá na Pavlu a Marii, které uklízejí v hořejším pokoji.
Leonka zůstává ve škole přes poledne, na tu si teď nikdo nevzpomene. Však jí tam nic neschází. Je to klášterní škola, kde mají pro chovanky i městské žákyně pěknou bílou jídelnu a z ní vedou dveře rovnou na travnaté hřiště.
Teď by byla Terezka raději s Leonkou daleko odtud. Na chodbě se ozvaly známé kroky. Tatínek. Stříbrná svatozář kučer na hlavě, kolem obličeje, pod bradou. Tmavé veselé oči. Tři vrásky na čele a hluboká rýha po straně úst. Úsměv a dobrota. To je táta. Terezčino srdce mu letí vstříc, ale pocit viny přibíjí nohy k zemi.
Maminka dávno zapomněla na nehodu. Nemá se k tomu, aby žalovala. Povídá si s tátou o všeličems tak radostně, jako by tu nebylo nehodné Terezky, která očekává zasloužený trest. Ubohá! Stojí stranou, kouše se do rtíků a prožívá muka u vědomí své viny.
„Co to, že mi princezna nedala pusu na uvítanou?“ rozpomene se tatínek. Nakloní hlavu kupředu, aby ústa vyšla políbení vstříc. „Honem pojď ke mně! Ještě jsem tě dnes nepohoupal na botě.“ Tatínek má tak velkou nohu, že si Terezka může pohodlně sednout na jeho střevíc.
Dnes však se Terezka necítí hodna této zábavy. Jen pomalu se přibližuje, pak zatahá maminku za volán sukně a důrazně šeptá:
„Řekni přece, co jsem provedla!“
Tak tedy maminka musí žalovat chtíc nechtíc, aby uklidnila Terezčino svědomí.
Tatínek se zachmuří. Vrásky na čele se zaryjí hlouběji, obočí se stáhne v jednu temnou stříšku nad očima. Terezce se zdá, že se v pokoji setmělo. Sluníčko zapadlo do nešťastné trhliny v tapetě, už asi nikdy nevysvitne. Děvčátku se hrnou slzy do očí. Tatínek se na ni zlobí - to je nejhroznější trest, který ji mohl postihnout.
„Přiznala se sama, nebo jste na její kousek přišli dodatečně?“ Tatínkův hlas je velmi přísný. Zato maminčin voní láskou.
„Sama. Hned se přiznala. Moc toho lituje. Už jistě nebude strkat prsty, kam nemá.“
Vrásky na tátově čele se vyhladily, temná stříška nad očima se prolomila. V očích zase svítí sluníčko, v pokoji se náhle vyjasnilo.
„Když se sama přiznala, tak jí samozřejmě odpustím.“
„Můj pane králi!“ Princezna letí tátovi na klín, přitiskne svou růžovou pusinu do jeho šimravých vousů a radostně ho objímá. Je šťastna, tolik šťastna! Zlatý táta vyhoupne svou princeznu do výše, pak si ji posadí na ramena a chodí s ní po pokoji. Div nevrazí do chůvy, která už nese kouřící polévku na stůl. „Vy zas vyvádíte, vy dva,“ bručí Lojzička, ale Terezka září. Její smích zvoní až do zahrady. Ptáci jej honem napodobují jásavými trylky, květiny přestaly myslit na rosu a větřík až vrazil do záclony, jak se rychle letěl přesvědčit, kdo se to tu umí tak vesele smát.
V kuchyni vládla Lojzička. Měla šedivý drdůlek, mastný nos a kupodiw ještě málo vrásčitý obličej. Byla nejstarší ze všech v domě. I když měla hlas věčně chraplavý, občas jej zladila do příjemného povídání. Nejraději děvčatům vyprávěla, jak přišla kdysi do Martinovy rodiny - to byli váš dědeček a babička, víte? A pan Ludvík, totiž váš tatínek, se právě objevil na světě. Byl v pořadí třetí dítě, toť se ví, do třetice všeho dobrého. Byla bych ho samou láskou snědla, jak jsem to zlatovlasé děťátko měla ráda. A život utíká, brzy byl z Ludvíčka čiperný hoch, než se člověk nadál, vyšel školu. Odešel ke strýci do učení, věřte, že se mi po něm náramně stýskalo. Vrátil se jako mladý muž, zařídil si hodinářství, a já, když jsem mu v dílně mezi těmi tikajícími domečky uklízela, vždycky mi to připadalo, jako bych vlastnímu synu pořádala domácnost. Ludvík řekl paní Martinové: „Teď, když se, maminko, ožením, musíš si zjednat k ruce někoho jiného, protože Lojzička půjde se mnou. Bude chovat zase mé děti.“ Také bych se byla bez pana Ludvíka utrápila steskem.
„Vy jste naše zlatá Lojzička,“ říkala Marie. Leonka se chůvě věšela na krk, Celinka s Terezkou ji tahaly za široké sukně a škemraly o pohlazení. To bylo divné, Lojzička měla takové tvrdé a vrásčité ruce, a přece její pohlazení bylo milé. Jenom Pavlína se s ní nemazlí. Ráda Lojzičce pomáhá, ale pohlazení uhýbá. Nech mě, copak jsem malá? Mazlete se s koťaty, já o to nestojím.
Chůva má ze všech nejraději malou Terezii, ale snaží se poctivě, aby ostatní o tom nevěděli a nebylo jim to líto. Jenže někdy se přece její tajná láska nedá udržet, aby se neprojevila. Třebas dárkem.
Terezka je na chodbě, Lojzička na ni volá:
„Terezko! Nu, bude to? Mám něco pro tebe! Tak honem, honem!“ To ještě bručí a snaží se vypadat lhostejně.
„Copak to bude?“ vyzvídá děvčátko nedočkavě a nakukuje do dveří.
„Hádej! Má to čtyři nohy...“ Lojzička míchá vařečkou v rendlíku, dělá, že je příliš zaměstnána a nemá kdy se pootočit, ale přitom nenápadně šilhá ke dveřím, ze kterých září dvě velké oči.
„Pejsek!“ vykřikla Terezka vítězně.
„Nech mě domluvit! Má to čtyři nohy, dva ocasy...“ „Cože?“
„Ano, dva ocasy,“ směje se chůva do rendlíku, aby Terezka neviděla. „Dva zobáky...“
„Takové zvíře ani na světě není,“ namítá dívenka. „Jen trpělivost, má milá. Tedy čtyři nohy a dva ocasy, k tomu dva zobáky a čtyři křídla a pouze jeden hřebínek.“ Teď se chůva otočila, aby dobře vychutnala dětský údiv.
No tohle! Terezka se namáhá, už chce hádat jen tak nazdařbůh, vtom se ozve z přikrytého koše v koutě tenounký, směšný hlásek: „Kykyryký!“
„Kohoutek a slepička!“ rozluštila Terezka rázem celou záhadu.
„Jenže kohoutek ti napověděl,“ ohražuje se chůva. Terezka nedbá, už je u koše, rychle sundá plachetku a nadšeně tleská ručkama.
„Opravdu, kohoutek už má hřebínek! A slepička je celá bílá!“
Všecka rozradována se obrátí k dárkyni. „Je to opravdu pro mne? Kohoutek i slípka?“
„Ano ,beruško. Přinesla jsem ti je z trhu. Věděla jsem, že budeš mít radost.“ Lojzička docela zapomněla na svou ubručenost.
„Ó, ty jsi hodná, Lojzičko,“ objímá Terezka skloněnou chůvu, která září víc než maličká. „Kam si je dám? Smím je sama krmit?“ Chůva míní, že v kuchyni by se kohoutkovi nelíbilo, do klece ke kanárkovi by také neradila.
„No tak!“ durdí se Terezka, ale chůva tvrdí dále s vážnou tváří, že spát bude muset Terezka také bez nich, protože kohoutek se slípkou jsou zvyklí na postýlku bez podušek.
Teď už se Terezka směje, představuje si, jak by to dopadlo, kdyby dala slípku do své bílé postýlky, jej!
Pak se s chůvou dohodnou, že dají párek na dvorek a v dřevníku pro ně Lojzička udělá pěkné bidýlko. Terezka by nejraději běžela do dřevníku hned.
„No, no, no, kvůli tobě nenechám utéci mléko.“ Chůva zase našla svůj obvyklý tón hudrování. „Musíš počkat.“
Terezka je ochotna čekat. Pojednou se však zarazí. Pro radostné překvapení zapomněla na vše ostatní, zapomněla i na Celinku, nerozlučnou společnici všech drobných strastí i slastí. Celina by také měla mít radost. Bylo by jí líto, že nedostala žádný dárek, kdežto Terezka dostala hned dva. To není správné. Jak to napravit? Hm - no - ale ne - je to přece můj kohoutek a má slepička a já je mám ráda --
Chůva pozoruje na Terezčině tváři, jaký těžký boj se odehrává v dětském srdci. Úsměv je vystřídán hlubokým zamyšlením, čílko se stáhlo v podélnou vrásku, oči nejistě bloudí od košíku ke dveřím pokoje, ve kterém si hraje Celina, a zase letí pohled zpět k získanému pokladu.
Náhle padne rozhodnutí. Jako by se Terezka bála, že si vše ještě rozmyslí, popadne slípku, přitiskne k ní růžové líčko a šeptá:
„Ty budeš moje.“
Dá poplašenou slepičku nazpět do koše, sáhne po kohoutkovi, který se trochu brání, našpulí k němu jahůdku svých úst a řekne rozhodně, jako by zakřikovala sama sebe:
„Ty budeš Celinčin.“
Běží honem s kohoutkem do pokoje. Ve spěchu nechá dveře dokořán; jaké štěstí pro chůvinu zvědavost!
Kohoutek je z toho všeho pořádně poplašen, neví, co ho v té divné, velké kůlničce čeká, a srdíčko mu pod peřím buší tak prudce, až je Terezka cítí přímo na dlani. Celinka sedí pod stolem, má k jedné straně stažený ubrus jako hlavní stěnu svého domečku, povídá si s pannami a vůbec netuší, jaké překvapení ji čeká.
„Celino!“ Terezka si přiklekla pod stůl. „Tu máš! Je to kohoutek od chůvy. Je docela tvůj.“ Vtiskla sestře dárek do náruče a spokojeně si oddychla, jako po velké námaze.
Celina rozevřela kukadla. Údivem neví, co honem říci. To že je její kohoutek? Takový krásný, pestrý, s červenou korunkou na hlavě? Když konečně pochopí všecku krásu nenadálého překvapení, rozjasní se jí tvářinka přemírou štěstí.
Terezka teprve nyní cítí opravdovou, velikou radost. Vše je mnohem krásnější nežli v první chvíli překvapení. Zdá se jí, že se její radost zvětšila o radost Celinčinu. Překotná slůvka se řinou na rty, obě teď mluví najednou - pojď se podívat na mou slípku vidíš, on má také ostruhy - hele, slípka je jako umytá, taková čisťounká - ale slípky se přece nemyjí, ne, Terezko, myslím, že ne - koukej, co má můj kohoutek pod zobákem, nonono, neboj se, kohoutku! Musíme jim dávat čerstvou vodu - už jsi slyšela, jak umí kokrhat?
Lojzička zatím odstavila mléko z plotny, aby mohla jít s hospodyňkami upravit slepičí domácnost. Terezka radostně pobíhala po dvorečku. Uvědomila si, že má Celinku nějak raději než dříve. Jako by podarováním sestřičky obdarovala své srdce větší láskou.
Také se toho dne od sebe už neodloučily. Druhého dne zrána vešla chůva do dívčí ložnice a ulekla se. Terezčino lože bylo prázdné. Co se tu stalo? Celino, nevíš, kam se poděla Terezka? Lojzička se obrátila, a hle, Terezka s Celinou spí v jedné postýlce, přituleny k sobě jako dvě ptáčátka, a drží se kolem krku.
Chůva zaťukala oběma na čela. Hned se pozvedla líčka, zruměnělá spánkem.
„Dobré jitro, Lojzičko. Už musíme vstávat?“
„Ty tulačko!“ hubuje chůva Terezku. „Tys mě pořádně vylekala. Pročpak nejsi ve svém pelíšku, co?“
„Copak nevíš, Lojzičko, že jsme jako dvě kuřátka?“ ohradila se Terezka hlasem ještě rozespalým. „Jenom nás nech spolu, my dvě přece nemůžeme být bez sebe.“ A přece jednou v týdnu se musely rozloučit. V neděli dopoledne šli všichni mimo Terezku do kostela. Marie dohlížela, aby Leonka měla dobře vyleštěné střevíce, Celině sčesala vlasy do vrkočů. Máte kapesník, děvčata? A co modlitební knížky? Tak pojďme! Kdepak Terezka, ta je příliš malá, říkala odmítavě, když se Celinka přimlouvala za nejmladší, aby také směla s nimi.
Pavlína čekala na sestry před domem, byla vždy první hotova.
„Vy toho naděláte, než vás člověk dostane z domu!“ uštípla po každé trochu pohrdavě. Chudák princezna Terezka! Její pan král i maminka odešli také, jen ona zůstala doma s chůvou. Lojzička chodívala vždy na ranní a nyní při úklidu nenadělala mnoho zábavy. Terezka chodí po domě jako zmoklá slípka a nemůže se dočkat, až se otevřou dveře a v nich se zase objeví Celina.
Ó, to bývá radosti, když Terezka zaslechne oknem hlasy vracejících se děvčat! Nožky se hned rozběhnou, sukničky se jen třepetají a ruce utíkají kupředu ještě před nožkama.
„Celinko, honem, dej mi kousek posvěceného chleba!“
Celina pokaždé vzala s sebou do kostela krajíček chleba, při bohoslužbách jej posvětila modlitbou a přinášela ho pak Terezce jako nedělní dárek. Pro Terezku to nebyl obyčejný krajíc, byla to neděle, proměněná v chléb, bylo to znamení slavnostních hodin, jež plynuly docela jinak nežli všedního dne. Ach, dětská fantazie si dovedla přimyslit třpytnou krásu rozžatých svic a vůni květin na oltáři. Kousek posvěceného chleba, to bylo kouzelné sousto, po kterém teprve Terezka mohla vnímat půvab neděle.
Stalo se, že Celina přišla domů bez krajíčku. To bylo zklamání. Jenže Terezka se nedá lehce připravit o svou neděli. Honem do kuchyně za Lojzičkou. Chůva je teď více kuchařkou nežli chůvou a nemá pro Terezku čas.
„Jdi, ať se mi tu nepleteš!“
„Prosím tě, Lojzičko, ukroj mi kousek chleba!“ „Ale vždyť už nepůjdu do kostela,“ namítá Celina , která jde za Terezkou.
„Nevadí, posvětím si chleba doma.“
„Nonono,“ protahuje Lojzička své obvyklé bručení, ale že to je Terezka, nechá všeho a jde do spíže. Terezka položí krajíc na čistý ubrousek, přitáhne
Celinu ke stolku, obě sepnou ruce a polohlasitě se modlí. Pak udělá Terezka nad chlebem kříž, Celinka ji ovšem napodobí, a hle, je to právě takový chléb jako ten, který Celina přináší jindy z kostela. Ba i stejně chutná, jak Terezka ihned oznámila chůvě. A poctivě se se všemi rozdělila, každý v domě musel ochutnat její svěcený chléb.
Leonka slaví narozeniny. To znamená velký dort se dvanácti rozžatými svíčičkami, mnoho dárků a k nim od každého pěknou pusu. Leonka je tak šťastna, dnes by celý den zpívala. Co bych měla udělat, abych učinila tento den ještě krásnějším?
Osmiletá Celina povzdychla trochu závistivě:
„Dvanáct roků! Až já budu tak velká!“
Leonka si uvědomuje, že je už opravdu velká. Odběhne do kouta, kde má své hračky. Sbohem, panenko se skleněnýma očima, sbohem, košíčku barevných klůcků, už z vás nebudu šít své Rozetě královské šaty, už ji nebudu oblékat do pestrých sukní, protože, milá Rozetko, jsem už dospělá dívka, je mi dnes dvanáct roků, víš? A chci někomu udělat radost.
„Děti! Celino! Terezko!“
„Ano, Leonko! Co chceš? My si teď právě hrajeme na kupce.“
„Pojďte si vybrat něco z mého košíčku. Mám tu pěkné hadříky na šaty pro pannu. Můžete si každá vzít co chcete, protože já si už s pannou nebudu hrát.“
Děti ochotně přiběhnou. Celina vybírá velmi opatrně, aby se neošidila. Chce si vybrat něco opravdu pěkného. Každý hadřík rozprostře, uhladí, znovu složí a uvažuje. Terezka se prozatím jen dívá, protože chce dát Celině přednost.
„Smím si vzít tohle?“ Celina drží v ruce krásně lesklou stužku, pošitou perličkami. Olemuje panně pelerínku, to bude nádhera! Je to nejkrásnější kousek ze všech těch pestrých věciček v košíku.
„Jen si to vezmi,“ svoluje Leonka ochotně. „A co ty, Terezko?“
Terezka se dívá, dívá --- Jeden ústřižek látky hezčí než druhý, až oči přecházejí. Jakže, v tom si má vybírat? Copak může něco z toho odsoudit jako méně krásné a jinému dát přednost? To přec není možná! Malá je na rozcestí své vůle. Co teď? Nejlépe rozetnout zašmodrchaný uzel nejistoty jedním úderem.
„Já si to vybírám všechno!“
A protože u ní následují po slovech činy, pěkně rázně si shrne hadříky i s milou Rozetou do klína a nese vše do svého koutu k ostatním hračkám. Chudák Rozeta nestačí mrkat skleněnýma očima, jak je překvapena rázností nové paní. Jen hlavu pootočí, zdali ji snad bývalá majitelka nebude bránit proti tomuto únosu. Ale kdepak, Leonka jen vesele křičí:
„Tohle musím vyprávět mamince, jak si umí naše Terezka vybírat.“
Maminka se také nezlobí. Vždyť ví, že se Terezka dodatečně s Celinou rozdělí - jako vždy. Maminka se jen trochu zamyslí. Její velké oči se zasní. Pak pohladí kučery své nejmladší, je jí při tom, jako by namáčela prsty ve zlatě, a řekne zpola k sobě, zpola k Terezce:
„Kéž bys jednou v životě měla odvahu vzít bez váhání vše, co ti Bůh nabídne!“
V sobotu má Lojzička od rána do večera plno práce. Smýčí, drhne, leští a oprašuje. Ostatní ženské ruce horlivě pomáhají, jenom Terezka není dosud připuštěna do rodinné pracovní čety. Smí jen obcházet a nahlas pochvalovat:
„To máme dnes všude čisťounko!“
Maminka sedí u své práce. Je dovednou krajkářkou, stůl je plný jemných pavučinek a maminčiny prsty vytvářejí z těch tenounkých hvězdiček a pavoučků širokou krajkovinu,jakoby nadechnutou ze sněhových vloček. Obchodníci z celého kraje si objednávají maminčiny krajky. Maminka říká:
„Musím se přičiňovat, aby má děvčátka měla na věno, až dorostou. To bude nevěst! Pět. Mám se proč namáhat.“ Usmívá se při tom, jako by to nemyslila doopravdy. Celinka, která už trochu rozuměla, že nevěsta znamená svatbu a odchod z domova, vždycky si myslívala:
„Kdepak, já nevěstou nebudu, já nechci od maminky.“
V sobotu maminka účtuje. Vypočítává, kolik výdělku patří jí a kolik ostatním krajkářkám, které s ní obchodují. K večeru usedne v pokojíku s balkónem a tam si připravuje rozvrh práce a nové vzory pro příští týden.
„Maminko,“ dere se jí Terezka na klín, „povídej si trochu se mnou!“
Maminka odloží na chvíli tužku. Její pohled padne na čistě vydrhnutou podlahu. Lojzička už by takovou těžkou práci neměla dělat, napadá ji.
„Mami, co máš v kapse?“ všetečně se vyptává Terezka.
Maminka sáhla do kapsy. Peníze.
„Chtěla bys?“ A vytáhla několik drobných. Jak se může maminka ptát! Toť se ví, že by Terezka chtěla, hned se jí rozzáří oči. Za penízek můžeš koupit obrázek Červené Karkulky, který je přibalen k čokoládové tyčince, nebo lízátko na špejli.
„Dostaneš ode mne nikláček, Terezko, jestli políbíš podlahu,“ řekne maminka, která chce zkoušet Terezčinu chtivost.
Malá se podívá na mámu, myslí-li takovou hroznou věc doopravdy. Pak jí pohled sklouzne na podlahu. Prkna jsou pěkně vydrhnuta, čistá, ale - ale - je to přece jenom podlaha, po které se chodí. Nikdo nelíbá podlahu. To jen Bobík čmuchá nosem po zemi, a Terezka není pejsek. Jenže čokoládová tyčinka - třeba si dá maminka říci. Terezka přitiskne svou pusu na máminu ruku.
„Dej mi nikláček, koupím si tyčinku s Červenou Karkulkou!“
„Políbíš podlahu?“
„Raději tebe. Anebo Lojzičku. I Bobíka, jestli chceš. Ale podlahu ne.“
Maminka se nedá umluvit. Buďto podlahu, anebo nic.
„Tak nic,“ vybere si Terezka a s lítostí se dívá, jak penízek zase vklouzl do máminy kapsy.
„Nerozmyslíš si to?“ ptá se maminka naposled. Terezka je důsledná. Ne, ne a ne. Je jí divné, že se maminka spokojeně usmívá, vždyť jí nevyhověla.
A přece dostala Terezka dárek. Toho večera jí Marie přinesla šňůru pestrých korálků. Celina dostala podobnou. Korálky vyplňovaly jen modrou půli šňůrky, druhá půlka, červená, byla prázdná. Když se korálek v prstech stiskl, dal se posunout do červené půlky. A tam už zůstal pevně sedět.
„To bude váš růženec dobrých skutků,“ řekla Marie sestřičkám.
„A já myslila, že jsou to korálky na krk,“ Celina byla trochu zklamána. Pavlína jí rozmarně hrábla do vlasů. „Řekni si o zlaté hodinky s vodotryskem ty parádnice “
Terezka si hned šňůrku omotala kolem rukou, jak to zahlédla u Lojzičky, když ji někdy vídala modlit se růženec.
„Korálky budete po celý den nosit v kapse,“ vysvětlovala Marie. „Ani je nemusíte vytahovat, ale když uděláte dobrý skutek, posunete jeden korálek na červenou šňůrku. Kolik dobrých skutků za den uděláš, tolik těch korálků budeš mít večer na červené půlce.“
„Jeje, to je hezké,“ radovala se Terezka.
„Nu a před spaním si spočítáš na korálcích, zdali jsi nepromarnila den.“
Děti hned zkoušely, budou-li je korálky poslouchat. Ano, perličky hbitě putovaly z modré šňůrky na červenou, nejraději by se tam byly přestěhovaly všechny najednou, alespoň Terezce se tak zdá. Hned by jim byla ochotna vyhovět, jenže - podvádět se nesmí, a ona ještě nemá tolik dobrých skutků.
„Doopravdy s tím začnete až zítra,“ rozhodla maminka. „Dnes si ještě smíte jen tak s korálky hrát.“
To bylo radosti! Děvčata si chtěla korálky vzít s sebou do postele. Marie jim to vymlouvala, že by ve spánku mohly šňůrku přetrhnout.
„Až zítra,“ těšila se Celina, vystrkujíc bradu zpod pokrývky. A Terezka si nahlas umiňuje:
„Od zítřka už nepromarním ani jeden den.“
Děti se poctivě snažily dodržet své dobré předsevzetí. Lojzička má v kuchyni plný dřez nádobí, rukávy vyhrnuty po lokty, ruce červené od horké vody. Chřestí nádobím a šplouchá vodou. Pak řekne: „Dnes toho mám hodně. Potřebovala bych pomocnici.“
„Kde je utěrka?“ Celina už nečeká na další vyzvání a dá se do práce. Talíře jsou kluzké a ustavičně mokré, ať je utíráš sebedéle. Není to příjemná hra ohánět se utěrkou. Celinu už bolí ruce, nejraději by všeho nechala a běžela zase k obrázkové knize, ale dobrý skutek nestačí jen začít, Celina ví, že v dobrém se musí vytrvat, aby to mělo cenu.
„To jsi dnes hodná!“ pochválí Lojzička malou pomocnici, když jsou hotovy. „Zapíšeme to černou křídou do komína.“
Celinka si šťastně oddychne, sáhne do kapsy a s velkou blažeností si posune korálek. Terezka je pilně zaměstnána v dětském koutě nemocnou pannou, která nechce nic, ale zhola nic jíst, ani lék nemíní polknout, taková umíněná panenka to je. Terezce dá mnoho práce, než ji uspí. A hle, najednou u dveří mňouká kočka, jako by Terezka měla čas běhat ke dveřím, kdykoliv si to hloupá kočka vzpomene. Jen si tam dále mňoukej, chce zavolat na kočku, ale pak se přece rozběhne ke dveřím a vlídně řekne:
„Jdi, čičinko, jdi!“ a pustí kočku ven. Teď si může posunout korálek, byla ochotná, i když se jí nechtělo, a to je také dobrý skutek.
„Celinko, doběhni mi nahoru, v ložnici na stolečku jsem si zapomněla nůžky,“ řekne maminka.
Teď zrovna, když Celina čte zajímavou pohádku, má všeho nechat a běžet pro nůžky. Nemohlo by to chvíli počkat? Už už má na jazyku - hned, mami, za chvíli - ale vzpomene na korálky. Taková příležitost udělat dobrý skutek, a ona by ji byla málem promeškala! Celina chutě vyskočí a běží pro nůžky. Na červené šňůrce je o korálek více.
U oběda se octne na stole vábný moučník. Lojzička byla dnes v dobré náladě, udělala žloutkové řezy. Jistě při tom myslila na Terezku, protože ta je nesmírně ráda.
Maminka položila na Terezčin talíř dva kousky moučníku. Dobrou chuť! Terezka jí očima i pusou, panečku, ta dobrota! Už snědla jeden řez, jaké štěstí, že ji čeká ještě druhá porce. Najednou se malá zamyslí, pak strčí ruku do široké kapsy na zástěrce, ve které se skrývají korálky, a řekne:
„Mami, schovej ten můj řez. Zítra ho může Leonka vzít do školy některé chudé holčičce, ano?“ A honem odstrkuje talíř, aby ji už nepokoušel.
Někdy vyletí Terezčina ručka k Celině, když se maličké zdá, že sestra nemá porozumění pro její hru. Ale včas stáhne zase ruku zpět a neudeří. Posune korálek a je ráda, že se přemohla. Večer se korálky na Terezku i Celinu usmívají. Je jim dobře na červené šňůrce. Jestliže některý zbyl na modré půlce, dívá se tak vyčítavě, že se druhého dne děvčata poctivě snaží, aby jej také dostala na čestné místo.
Za krásných nedělních odpolední chodívá Martinova rodina za město. Pavla uloží do košíku svačinu, Marie zapíná Celině sváteční šaty z květovaného batistu, Leonka běhá po schodech nahoru dolů, zapomíná docela, že se už má chovat jako velká. „Ty pudivětře!“ okřikuje ji maminka, z čehož si Lea příliš mnoho nedělá. Ochotně přináší, co si kdo přeje. „Ještě ubrousek, Leonko!“ volá Pavlína. „A z ložnice můj pletený šátek, kdyby pršelo,“ letí za ní maminčin hlas do schodů.
„Hned! Ano! A kde je? Nemohu jej najít!“ rámusí Lea přes celý dům.
Maminka váže Terezce do vlasů bleděmodrou stuhu. „Ty jsi dnes opravdu jako princezna,“ diví se tatínek nastrojené dívence. „Neměli bychom jí, maminko, místo té stuhy dát do vlasů nějakou zlatou korunku?“ „Leda z pampelišek, až budeme venku,“ řekne maminka, která své děti nikdy nahlas neobdivuje. „Jen jestli se také bude chovat jako princezna.“
Terezka ochotně slibuje, že bude hodná. „Smím se vás chytit, pane králi?“
Pan král se obřadně ukloní, až mu prošedivělá kadeř spadne do čela, a podá princezně Terezce palec pravé ruky. Ten se jí právě tak vejde do růžové dlaně, aby jej pevně obemkla. Terezka vychází s tatínkem první ze dveří, ostatní se k nim přidají jako nezbytné dvořanstvo.
„Jé, zapomněla jsem si doma korálky!“ vykřikne Celina všecka nešťastna. Marie se s ní obětavě vrátí. Brzy jsou zpátky. Terezka zatím zjistila, že její korálky odpočívají na dně hedvábného sáčku pod kapesníkem a malou peněženkou, ve které je velký poklad. Její celotýdenní úspory - tři nikláčky. Možná, že si cestou koupí cukroví, možná, že je ušetří a večer zase vhodí do pokladnice - to se ještě neví.
Za městem pod zelenými stromy má pan král své letní sídlo. Je to jen malý dřevěný pavilónek, právě tak zařízený na nedělní odpoledne, ale cestou k němu a kolem něho je tolik krásy, kolik jí má každé království v pohádkách.
Na střeše pavilónu roste divoké víno. Zelené úponky se plouží dolů po mřížkoví stěn a uvnitř, v jejich stínu, je příjemný chládek i tehdy, když je obloha rozpálena zlatým kotlíkem, z něhož se vylévají horké vlny léta. První je v pavilónu maminka. Usedne, sundá si klobouk, který se podobá hromádce stuh a květin, ověje se batistovým kapesníčkem a poslouchá, o čem si štěbetají starší dcerky. Tatínek zatím chodí před pavilónem sem a tam, něco si bručí, prohlíží mladé stromky a přistřihuje úponky divokého vína. Chvílemi volá na ostatní to i ono, chvílemi si mlčky probírá vousy na bradě a přemýšlí, proč se mu roubek neujal. Celina s Terezkou si hrají na louce.
Terezka vydrží na slunci nejdéle. Ráda se brouzdá vysokou trávou, zastavuje se, uchvácena krásou modré chrpy, vždyť ani nebe není tak pěkně modré, myslí si užasle, to má asi Pán Bůh květinky rád, že jim vymýšlí tak pěkné barvy. Pak se rozjásá nad vlčím mákem, propánečka, ten je skoro hezčí nežli ta modrá květinka, tati, honem, jak se jmenuje? Rudý kalíšek hoří na pokraji obilí, červená kokardička na zlatoklasé hlavě pole, jeje, teď ví Terezka, že její bleděmodrá ozdoba ve vlasech je velmi chudičká proti tomu, jak se vystrojilo pole. A Bůh jí připadá jako dobrá maminka, která zdobí své děti. Honem si o tom povídá s Celinou, ale Celina se jí směje. „Kdepak Bůh a maminka, ty popleto, vždyť se modlíme Otče náš a ne Matko naše.“ Terezce to nevadí. Proč by si nemohla Boha představovat jako maminku? Když je všemohoucí, tak může docela dobře být maminkou květinek, polí, luk a všeho. Najednou Terezka od Celiny odběhne - ať si mi nevěří, nebudu se s ní přít. Kousne se raději do jazyku a mlčí, zato si sáhne do sáčku a posune korálek, protože v hádce ustoupila. Maminka říká, kdo uteče, někdy vyhraje.
Pak Terezku upoutá trs chudobek. Sedne si k nim. Jsou to bílé dívenky, s kterými si přišla Terezka popovídat. Sahá na kvítka prstíkem a říká: „Tohle jsem já, to je Celinka, toto je Lea, ty dvě větší se jmenují Marie a Pavla. A tady jedna zbývá. Ale vždyť to je přece maminka! Tak jsme tu všechny pohromadě,“ libuje si a sedmikrásky se usmívají do růžova, okraje lístečků se jim zardívají, jako bys je do červánků namočil. Mají radost, že k nim Terezka přišla a tak hezky si s nimi povídá. I princezna je štastna, že potkala tolik nádhery, po každé je tu něco nového a krásnějšího než minulou neděli.
Pak se Terezka skulí do trávy jako do zeleného pelíšku a dívá se nahoru. Ó, to krásně modré normanské nebe! Začíná za vlnovkou kopců a končí tam u těch bílých skvrn, o kterých tatínek říká, že jsou to selské statky. Jistě je tomu tak, protože na blízkých pastvinách se pohybují hnědé skvrny krav a jejich zvonce zní tlumeně až sem.
Motýlku, sedni si na můj prst!
Motýlek je nedůvěřivý, obletí nastavenou ručku, ale pak se raději letí pohoupat na kopretině, kdo ví, má-li dívenka dobré úmysly.
Dívenka tedy vstane a také se rozhodne pro květiny. Natrhá si kytičku. Tebe, chrpo, nechám včelkám, vás, chudobky, také ušetřím, ale máky si natrhám, červené máky, abychom měli doma alespoň ve váze kousek úsměvu, kterým se dnes země usmívá.
Ach ano, země se usmívá, země šumí jako zelená řeka, kdesi v dálce ukončená modrojasným vodotryskem. Nebe tryská ve sprškách slunečního zlata a Terezička poletuje v té kráse lehce jako motýlek - utíká - letí - a pak se zaboří do trávy. Už tu není Terezka. Je pouze slavné nedělní odpoledne a v něm sladký klid obrovský bleděmodrý slunečník se houpá nad hlavou a včelí zvonečky ve vzduchu zvoní zelenozlatým zvukem.
„Princezno! Princezničko!“
Tiše - tiše --- Terezka zatají dech, aby ji snad neprozradil. Ještě se jí nechce ožít, ještě chce být jen usmívající se zemí, ještě je ponořena do blažené tůně sváteční chvíle a duše je vysoko - vysoko - až kdesi na oblačné krajce nebeského slunečníku.
„Terezko!“
Hlas je naléhavý, zakletá princezna se musí probudit, ať chce či nechce, protože pan král by se zlobil. Terezka čile vyskočí a běží k tátovi, který se pln obav rozhlíží kolem.
„Tady jsi! Už jsem myslil, že tě spolkla ještěrka.“
„Můj pane králi!“ hopkuje Terezka kolem tatínka, osmahlého a rozcuchaného. „Kdepak ještěrka. Byla jsem za sedmi horami a sedmi řekami v království paní Sedmikrásky. Ta měla tolik princezniček, kolik ty máš dcerušek. Se všemi jsem si pěkně vyprávěla.“
„I podívejme se,“ diví se táta podle všech pravidel hry. „ Jestlipak mě nechaly pozdravovat?“
„Jenom paní Sedmikráska. Ty malé chudobky byly moc nesmělé a pořád se červenaly.“
Potom je svačina v pavilóně. Lojzička jim napekla dobré koláče. Nebo snad chutnají venku líp než doma? Tatínek se rozpovídá o politice, ale Terezku ještě nezajímá, na koho zase útočil republikán Gambetta, ani šarvátky presidenta Mac Mahona s pány ministry. Zato maminka poslouchá trpělivě, v ní má tatínek vždycky ochotnou posluchačku.
Na zpáteční cestě uviděli stařenku. Seděla u cesty v příkopu. Také si vyšla odpoledne osvěžit staré oči zelenou koupelí lučin, ale teď jí nohy vypovídají službu a dech je neposlušný. Tak odpočívá.
„Vidíš?“ šťouchne do Celiny. „Ona nemá v neděli sváteční šaty.“
„Asi má jen tu jednu sukni,“ Celina se už trochu více vyzná ve světě. „Víš, je chudá a nemá peněz na sváteční šaty.“
„Koupí se nová sukně za tři nikláčky?“ uvažuje Terezka. Měla by se zeptat maminky, ta tomu rozumí. Ale nač se dlouho vyptávat, raději hned k činu. Terezka odběhne k příkopu a vysype překvapené stařence obsah své peněženky do klína. Nečeká na poděkování, pospíchá za ostatními, aby nic nezpozorovali. Jenže - zase ji něco napadá. Honem se vrátí k babičce a položí jí do klína ještě svou kytičku polních květin. Natrhá si jinou. Babička se jistě ohýbá jen ztěžka, kdo ví, jak dlouho už ve světničce kytičku neměla. „Zaplať ti Bůh, děťátko,“ usmívají se bezzubá ústa. Terezka je tak rozradována, že docela zapomene posunout korálek na červenou šňůrku.
Maminka je nemocná. Tiše, děti, tiše, maminka musí mít klid. Nejen děti, všechno v domě je ztichlé. Chůva si nezpívá svou oblíbenou píseň o statečné svaté Janě, která se postavila v čelo francouzského vojska, aby vypudila nepřítele ze země. Terezka tuto písničku má ze všech nejraději, ačkoliv jí po každé skočí slzy do očí, když dojde na poslední sloky, ve kterých chůvin chraptivý hlas notuje o přehrozné smrti panny Jany, která „na hranici vposled postavena, jako čarodějka byla upálena.“
Lojzička vaří teď samé bylinné odvary pro nemocnou a bručí na ostatní víc než obvykle. Terezku posílá, aby si šla hrát na dvorek, v kuchyni by leda přišla k úrazu. Vždyť dnes chůvě všechno padá z rukou. Dobře slyšela, co říkal doktor, když se pan Martin na chodbě vyptával na nemoc paní.
Terezka najde Celinu před kůlnou u slepičky, ze které je už řádná slepice. Kdykoliv kvokalka snese vajíčko, chlubí se tím na celý dvorek. I z kohoutka je teď švarný kohout, pestré peří v ocase se mu jen leskne. Zvedne-li hlavu s červeným převislým hřebínkem, rozevře zobák a zakokrhá, slyší ho kdekterý kohout v městě a honem se snaží napodobit jeho písničku.
„Dala jsem jim čerstvou vodu,“ oznamuje Celina. „Nemáš, Terezko, kousek chleba? Vysypala jsem jim z kapes všecky drobky, ale kohoutek by chtěl ještě.“
„Kokoko,“ hlásila se také slepice ke slovu. Naklonila hlavu na stranu a jedním okem se dívá na Terezku. Terezka sáhne do kapsy, ale ta je prázdná. „S Lojzičkou dnes není řeč. Ani si nevzpomněla, že mi ještě nedala přesnídávku, jen mě vyháněla z kuchyně.“
„To všechno proto, že je maminka nemocná.“ Celinka se zvedla se schůdků, na kterých seděla, a utřela si dlaně do zástěrky. Kdyby ji viděla Marie! Celina si na ni vzpomněla, až když na světlé zástěrce byly pořádné otisky jejích rukou. Ale ať, proč se o ni nikdo nestará? Už kolik dní je všechno v domě naruby. Každý jen říká, jděte si, děti, hrát někam stranou, nepřekážejte tady. Jdi, teď nemám pro tebe čas. Nepovídej tak nahlas, maminka právě usnula. Nechtěj ode mne nic, když právě spěchám do lékárny.
„Bez maminky je to u nás jako bez hlavy,“ končí Celina své úvahy nahlas. „Už aby jí pan doktor dovolil zase vstát.“
„I Bobík je smutný, že naši maminku dlouho neviděl. Viď, pejsku?“ Terezka objala svého chundelatého kamaráda. Bobík souhlasně zavrtěl ocasem a přitiskl hlavu k Terezčině rameni. Rád by si lízl kousíček toho růžového obličeje, skloněného k jeho čumáku. Vystrčil jazyk, ale Terezka pohoršeně a včas uhnula.
„Ty hloupý, copak jsem štěně, abys mě olizoval?“ hubuje psa. Bobík svěsil uši.
„Kolikrát jsem ti říkala, že se to nesmí. Ty, ty!“ hrozí Terezka prstem a Bobík se táhne zahanbeně kousek dále, div že se pod kůží nečervená. Celině je provinilce líto.
„Nebuď na něj zlá. Pejskové to jinak neumějí, když chtějí ukázat, že mají někoho rádi.“
Terezka je ochotna vzít Bobíka zase na milost. Tu přichází Marie. Nese oběma dětem krajíc s pomazánkou.
„Máte hlad?“ Zbytečná otázka. Děti odpověděly nastavenou dlaní.
„Marie, jak je mamince?“ „Kdy už bude zdráva?“
Marie to vše neví, je z toho smutná, pan doktor říká, že nemoc potrvá dlouho. Marie si myslí, že maminka velmi trpí, tomu vy, děti, ještě nemůžete rozumět, ale já se už na to nemohu dívat, jak se maminka snaží usmívat mezi slzami. „Co vy víte! Maminka je anděl,“ řekne Marie zjihle, jakoby pro sebe. Ale Terezka jí dobře naslouchá. Hned si představuje maminku, oblečenou v dlouhou bílou řízu, jako má její Anděl Strážný na obrázku, který visí nad postýlkou. Anděl vede dvě děti přes lávku nad propastí. A teď se Terezce zdá, že ten anděl na jejím obrázku má tak trochu maminčinu tvář. Nebo maminka má teď andělské roucho a křídla?
Terezka a Celina jdou po úzké lávce nad propastí, ale nic se nebojí, protože maminka s andělskými křídly je vede za ruku a nedopustí, aby se jim stalo něco zlého. Jenže - andělé nebydlí na zemi - maminka, která má křídla, jistě odletí do nebe. Terezka s Celinou zůstanou samy na úzké lávce nad propastí, to bude hrozné. Temná předtucha blížícího se nebezpečí sevřela dítěti srdce. Náhle se dalo do usedavého pláče.
„Neplač, Terezko,“ chlácholí Marie maličkou. I Celina jí hladí vlásky. „Neboj se, maminka se zase uzdraví.“
„Já chci k ní! Chci k mamince! Chci ji vidět!“ vzlyká Terezka a úpěnlivě se dívá na Marii. Musí se přesvědčit, že maminka ještě neuletěla, že je doposud tady.
„Tak pojď. Ale jenom nakoukneš do dveří ložnice a zase hned půjdeš, protože maminka teď nesmí s nikým mluvit, pan doktor jí to zakázal.“
„Tak alespoň nakouknu,“ svoluje Terezka. Jen když maminku uvidí...
„Smím také?“ žadoní Celina a tiskne se k sestře která teď zastupuje matku. „Budu hodná, půjdu potichoučku po špičkách, abych maminku neprobudila.“
„Tak pojďte, děti,“ Marie vzala obě dívenky za ruce. „Ale nevím, nevím, co tomu řekne tatínek, až se doví, že jste byly nahoře u maminky.“
Pootevřené dveře ukázaly Terezce maminčino lůžko a na něm jakousi známou, ale podivně změněnou tvář. Jako bys do rámečku černých vlasů položil vybledlý obrázek. Je to maminka nebo Terezčin Anděl Strážný? Ale vždyť maminka je také anděl, Marie to říkala. Terezka se pátravě dívá, kde jsou křídla. Ne, křídla ještě mamince nenarostla, ještě neodletí - Terezce se ulehčilo. Utřela si zbylou slzičku do rukávu a šťastně se na maminku usmála. Byl to úsměv teplý jako polibek, maminka jej hned ucítila, pootevřela oči a viděla mezi dveřmi své nejmenší. Také se na ně usmála, ale byl to takový podivný úsměv, jaký dříve maminka v očích nemívala. Snad je to přece jen úsměv anděla, chystajícího se k odletu. Teskné šumění neviditelných křídel ovanulo široce rozevřené oči Terezčiny - opět se z nich vyřinuly slzy.
„Mami!“ zavolala úzkostlivě dovnitř pokoje, ale Marie rychle zavřela dveře. Vzala plačící Terezku do náruče a spěchala s ní dolů. Dobře viděla, jak sebou nemocná neklidně pohnula, jak se namáhala pozvednout na lůžku. Nesmí slyšet, že Terezka pláče.
„Neměla jsem tě tam vzít,“ povzdychla si h1arie. „Jsi, Terezko, ještě nerozumná. Nechápeš, jak maminku každá starost o vás dvě nejmenší zneklidňující. Nesmí tě vidět uplakanou.“
Osmiletá Celina ví, že maminka stonala už víckrát a opět se uzdravila. Proto je klidná a slibuje Marii: „Budu si s Terezkou celý den pěkně hrát, aby se jí po mamince nestýskalo. Dám na ni dobrý pozor. Můžeš se na mne spolehnout.“
Tatínek se vrátil z pochůzky až odpoledne. Je unavený a popelavý v obličeji. Marie mu stručně oznamuje, co vše se v domě za jeho nepřítomnosti dělo. Tatínek se dívá nepřítomně do prázdna. Teprve při zmínce o Terezce se vytrhl z myšlenek.
„Je to možné, že má princezna nebyla dost statečná?“
Obrátil se k dívence, ale jeho úsměv dnes také není dost statečný, už už jako by mizel z tváře, poznamenané nočním bděním.
„Nebudu plakat,“ slibuje Terezka. Teď, když je u ní zase pan král, nezdá se jí dům tak smutný, maminčina nemoc také už nevypadá beznadějně. Co by se tu mohlo stát zlého, když je tatínek doma? Terezka mu plně důvěřuje. Maminka se uzdraví, vždyť to řekl tatínek.
„Pohoupej mě, pěkně prosím,“ zmocní se princezna nohou pana krále. „Tak - dej si tuhle nohu přes koleno, já si sednu na botu.“ Sláva! Koníček je osedlán, Terezka jede - houpy hou, houpity hou!
Druhého dne zrána je Marie více zamyšlena nežli jindy. Pak se letmo zmíní:
„Děti, náš tatínek prosil paní Nicolovou, abyste směly být po celý den u ní. Paní Nicolová si pro vás přijde a večer vás opět přivede.“
Pro Celinu je to vítaná změna denního programu. „Paní Nicolová je hodná. Má sice dlouhý nos, ale mívá v kapse cukrátka. Kdykoliv sem přijde, vždycky mi jedno strčí do pusy,“ štěbetá Celina, zatím co si šněruje botky. Terezce je divné, že má být po celý den mimo domov. „Opravdu nás paní Nicolová přivede večer zpět? Nenechá nás tam i na noc?“
„Jen se neboj. V noci můžete být doma, když spíte, nerušíte klid. Ve dne pořád nemůžete chodit po špičkách, tatínek říká, že se u paní Nicolové vydovádíte a nikoho to nebude rušit. Ovšem, kdybyste tam zlobily, snadno byste paní Nicolovou omrzely. Slíbíte mi, že ji budete poslouchat?“
Dívenky slíbily. Brzy tu byla paní Nicolová. Pohladila Celinu i Terezku, sáhla do kapsy, přesně tak, jak to Celina očekávala - a cukrátka jsou tady. Pak si paní Nicolová něco šušká s Marií, dlouhý nos má kdesi za Mariiným uchem. Děti z ní vidí jen vysedlého honzíka, který jí vzadu načechrává sukni. V pase je paní Nicolová stále jako vosa, ač má už léta. Škodolibí sousedé říkají, že chodí ve šněrovačce i spát.
Marie udělala dětem křížek na čelo, poděkovala sousedce za ochotu a sbohem, děti, večer na shledanou! Bobík u boudy rámusil, byl by rád šel s Terezkou, ale nic mu to nebylo platné, protože paní Nicolová pospíchala, až jí klotová spodnička šustila. Jakmile si děti odvede domů, musí ještě do trhu na nákup.
„Nech pejska doma, Terezko, zítra si ho smíš vzít s sebou,“ řekla rázně, když Terezka zatoužila vrátit se z ulice na dvorek pro Bobíka. Pak děvčátko pohladila; v otevřeném okně protějšího domu se mihla nějaká tvář, ať vidí, že jsem k těm dětem laskavá. Neodbyla jsem Terezku příliš přísně? Kdyby to byla slyšela paní Andrésová, ta by mě při kafíčku drbala. Nu, řečem neujdeš, ať děláš, co děláš. Myšlenky paní Nicolové zase přeskočily na nákup.
Celina špitá Terezce do ucha: „Dnes jsme zapomněly na ranní modlitbu.“
Terezka odpovídá také šeptem: „Řekni paní Nicolové, že jsme se ještě nemodlily.“ Sama si netroufá, co kdyby ji paní zase tak odbyla jako prve s Bobíkem.
Celina si prozatím také netroufá. Kolem spěchá mnoho dam, každá něco prohodí, pokyne paní Nicolové na pozdrav, zeptá se, jak se daří, kdepak by měla čas poslouchat, o čem si děti šeptají u jejích širokých volánů na šustící sukni.
Paní Nicolová bydlí v jednopatrovém domku na rohu ulice. V přízemí je velký slunný pokoj s okny do zahrady. Do tohoto pokoje uvedla své hosty.
Celina drží Terezku za ruku. Obě se ostýchavě zastavily na prahu pokoje, ale paní Nicolová popostrčila děvčátka dovnitř. Sama se nejdříve rozhlédla pokojem, míříc špičatým nosem na každý předmět zvlášť. Ne, nic se tu od jejího odchodu nezměnilo. Vše v pořádku.
„Jen dále. Nemusíte se ostýchat, děti. Budete u mne jako doma.“ Pak přece uviděla na stolním ubruse něco nepatřičného. Rozběhla se ke stolu, rozhořčeně smetla na dlaň štipec tabáku. Ten starý Nicol! Věčně nepořádný. Inu, muži! myslí si paní pobouřeně. Při dalším pohledu na drobné hosty se jí však čelo zase vyjasňuje...
Obě dívky se zvědavě rozhlížejí kolem. „Papoušek! Hleď, Terezko, na bidýlku je zelený papoušek!“ volá Celina. Zapomněla na ostych, běží ke stojánku, na kterém nehnutě sedí velký pestrobarevný pták. Terezka rozevřela oči. Div že si nestrčila prst do pusy, ale včas si vzpomněla, že se to nesluší.
Pták se však nehýbal a Celina zklamaně říká: „To není opravdový papoušek.“
Paní Nicolová je potěšena tak velkým zájmem. Docela zapomněla na špetičku tabáku v dlani a nechala ji zapadnout do jednoho z četných záhybů své sukně. Přistoupila k bidýlku a něžně ptáka pohladila.
„Je to opravdový papoušek, jenže vycpaný. Měli jsme ho živého, ale pak onemocněl a zahynul. Bylo nám ho líto, že by jeho bidýlko mělo zůstat prázdné, tak jsme si ho dali vycpat. Někdy se mi zdá, že jen tak podřimuje a za chvíli se probudí. Z počátku se mi velmi stýskalo, když jsem po celý den neslyšela to jeho jadrné rrr. On totiž uměl volat Klárrro!“
Děti pozorně naslouchaly, dívaly se hned na paní, hned na papouška, nespustí-li přece jen svůj pokřik. Pak tu byl v pokoji krásný skleník a v něm mnoho porcelánových drobnůstek. Tančící panenka v načechraných sukních. Tři muzikanti v úzkých kalhotách po kolena a s copánkem u bílé paruky. Kominík s žebříkem. Děťátko, hrající si s kropenatým kolouchem. Všechny ty nádherné věci byly však uvězněny za sklem, a když je nemůžeš vzít do rukou, jako by ani nebyly.
U pohovky leží huňatý medvěd. Terezka se div nelekla. Ba ne, je to jenom kožešina, pěkně lemovaná zeleným suknem, na té se měkce sedí! Pak je tu dřevěná černá tabule, jako mají dětí ve škole. Paní Nicolová otevřela krabičku s barevnými křídami.
„Můžete si kreslit obrázky a písmenka,“ řekla. „Tabule je tu ještě po našem Pavlovi.“ Zase ji píchá myšlenka, aby už běžela do trhu, větší vajíčka budou všechna skoupena.
„Kdo je to Pavel?“ vyzvídá Celina.
„Copak neznáš mého Pavla? Můj syn přece. Chodí k vám ošetřovat maminku.“ Paní Nicolová přitom ukládá do nákupního košíku peněženku a kapesník.
„Ale to je pan doktor,“ namítá Terezka. Zná dobře hodného pána, který mamince předpisuje léky.
„Nu ano, pan doktor je můj syn Pavel,“ směje se paní Nicolová, až se jí nos ohýbá k bradě. „Jenže bydlí na náměstí, má tam ordinaci. Dokud byl svoboden bydlil tady.“
„Vím, kde pan doktor bydlí,“ vzpomíná si Celina. Byla u něho s Marií, když potřebovala vytrhnout bolavý zub.
Terezce je divné, že pan doktor, který má na bradě zrovna tolik vousů jako tatínek a k tomu ještě na nose skřipec, také si kdysi hrál s barevnými křídami a maloval na tabuli. Chce si pana doktora Nicola představit jako chlapce, ale vousy a skřipec mu tak pevně sedí na obličeji, že ho vidí v chlapecké postavě s nimi. Je jí to ovšem k smíchu.
„Paní Nicolová, vy jste dovolila svému chlapečkovi, aby měl vousy? To ostatní chlapci nemají.“
„On je také vždycky neměl. Ty máš nápady!“ vrtí hlavou paní.
Terezka vezme červenou křídu do prstů, ale zase ji položí, jako by byla žhavá. Přece si nezačne hrát, dokud nevykonala svou povinnost. Podívá se na Celinu.
Ta však už zapomněla, o čem si cestou povídaly. Terezka řekne nesměle:
„Paní Nicolová, my jsme se s Celinkou ještě dnes nemodlily.“
„Dobrá, dobrá. Tak se pomodlete teď,“ letmo odpoví paní. „Já zatím půjdu nakoupit.“ Ještě se pátravě rozhlédne, zdali na něco nezapomněla, otočí se ve dveřích, div že si honzíka nepřiskřípne, a je pryč.
Dívenky osaměly. Dívají se jedna na druhou. Jsou udiveny.
„To je zvláštní, viď?“ řekne pak Terezka.
„Inu, doma je to jiné,“ pokrčí rameny Celina. „Maminka se vždycky modlila ranní modlitbu s námi. A paní Nicolová ne.“
„Už je pryč,“ řekne Terezka, „tak nebudeme na nic čekat. Pomodlíme se samy.“ Klekne si medvědovi na rozpláclou tlapu, Celina se spustí vedle ní a dva hlásky vroucně zaprosí:
„Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj...“
Když se paní Nicolová vrátila, byla již černá tabule pokreslena barevnými panáčky.
„Jste hodné, že si tak tiše hrajete,“ chválí děti a vyndává z košíku vejce a ovoce. „Dostanete odměnu.“ Dvě krásné meruňky jí leží na dlani. Děti radostně sáhly po ovoci.
„Dobrou chuť! A hrejte si dále. Půjdu zatím do kuchyně připravit oběd. Kdybyste něco potřebovaly, přijďte za mnou.“
Celina se naklonila k Terezčině oušku a šeptá jí nějaké tajemství. Inu, děti, pomyslí si paní shovívavě a nevyzvídá. Vajíčka nebyla předražena, na ovoci usmlouvala dvě sou, je spokojena.
Terezka pozorně vyslechla Celinino šeptání. Ochotně přikyvuje. „Ano, ano, pro maminku.“
Když se paní Nicolová zase podívala na děti pootevřenými dveřmi, viděla, že Celina půlí svou meruňku a podává kousek Terezce. Druhá meruňka zůstává netknutá. Ach, to je krásné tajemství, usmála se paní Nicolová v duchu, neboť vše pochopila. Dotkla se jí lítost, že tito dva andílkové jí nepatří docela. Nu, snad se dočká, Pavel také bude mít děti. A jako by už stálo za dveřmi klubko vnoučat, honem honem pospíchá k plotně, aby byl oběd včas.