Vladimír Benedikt Holota OFM: Hovory na nemocničním lůžku

„VELKÁ NEZNÁMÁ,
kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání,
nebyla pro mne nikdy pouhý pojem
nebo fyzikální veličina,
nýbrž NĚKDO.“
Jiří Mrázek (17. 4. 1923 - 14. 11. 1978)

Památce dr. Jiřího Mrázka, CSc., vědce, františkánského terciáře

Hovory na nemocničním lůžku

„Bratře, vážná věc. Jirka je nemocný. Je to zlé. Je to moc zlé. Přijeďte.“

Bylo to opravdu zlé. Navštívil jsem bratra den před operací, a potom častěji, jak to jen bylo možně. Pobyt v nemocnici se střídal s domácím léčením. Hovořili jsme o přírodě, o vědě, o Bohu.

S přibývajícími dny ubývalo naděje na uzdravení. Začal jsem dělat poznámky z našich hovorů.

Přišel jsem ve chvíli, kdy končily, nebo lépe - jen povolily -návaly prudkých bolestí. Když jsem viděl, jak je vyčerpaný, chtěl jsem odejít. Zdržoval mne: „Jen tu prosím tě zůstaň, prosím tě o to. Rád bych se ti svěřil s něčím, co by mohlo být k užitku i jiným.“

„Bratře, víš, já se už třicet let modlím křížovou cestu. A pořád tutéž. Rozvíjel jsem v ní myšlenku: chceme-li přijít k Ježíšovi, musíme jít jeho cestou celý život. Jedině tak dojdeme k Bohu Otci. Vracím se k jednotlivým zastavením a přišel jsem k tomu, že tu cestu musím jít i s těmi pády! I s přinucením Šimona, třeba - když musím v neděli do kostela. Vím, že budu všechno odevzdávat...“

„... budu zbaven všeho i toho, čeho jsem dosáhl v práci, odevzdávám... Odevzdám i děti... všechno musím odevzdat... i Mařenku... A přijde Kalvárie, kdy budeme opuštěni i od Boha... Budeme sami a úplně malí... a i bez Krista... A všechno, za čím jsme šli, se nám bude zdát jako bludička... ale i tím musíme projít... Teprve pak přijde zmrtvýchvstání.

Desáté zastavení znamená... budu ti vracet vylepšené svým životem to, co jsi mi propůjčil, Pane, abych to svým životem vylepšil.

Teď se ta moje křížová cesta dotváří a ukazuje skutečností... Jít Kristovu křížovou cestu.

Toto poznání ve mě zrálo třicet let... A teď je to tady... Ale mám si co stěžovat: co to na mne posíláš?

A vím, že půjdu ještě dál... Třeba se ve mně všechno vzpříčí a řeknu: ,A on vůbec ani neexistuje a všechno to byla bludička!‘

Výsledkem upřímného úsilí návštěvníků o pomoc je tato varovná meditace, kterou napsal dr. Jiří Mrázek na nemocničním lůžku:

„I to je život: Jedete si koncem týdne na výlet a tam vás zastihne docela nenápadná zácpa; a nakonec budete - půjde-li vše hladce - několik měsíců bojovat o holý život, a je z toho pracovní neschopnost, ,zpestřovaná‘ občasnými pobyty v nemocnici. Do těla jsou vpravovány moderní jedy v dávkách, které hraničí se smrtelnou toxicitou, a celé kolektivy odborníků s nasazením vší techniky, kterou lze v nemocnici nalézt, mají s vámi plné ruce práce.

Avšak o to teď nejde, toto vše je nutnost, a nic jiného nezbývá, když už jste do toho spadli tak nešikovně.

Jenže nežijete na světě sám a kolem vás jsou nejrůznější přátelé. Myslím to doslova, skutečně v této úvaze půjde o lidi, kteří vás mají upřímně rádi a neméně rádi by vám v tak vážné nemoci pomohli.

A teď začne něco, co snad lze srovnat pouze s útrapami nemocničního pobytu:

Ozve se přítel K. s jednoznačným ujištěním, že přesně totéž co vy měl přítel B., který to nejen bezvadně přetrpěl, ale od té doby si vesele žije už dvanáct let. B. totiž znal jednu osobnost

magických schopností, která již na dálku bezpečně poznala, co člověku je, a samozřejmě poznala i magnetický způsob, jak jej vyléčit.

Ještě téhož večera se dostavil přítel V., vše o průběhu nemoci znal předem a vysypal plnou náruč nejrůznějších čajů - některé z nich, které jsem znal, byly mimochodem docela chutné. Navíc přidal německy psaný leták, že v Innsbrucku - právě na moje onemocnění - pomáhá speciálně čištěný petrolej, a připojil cenné zkušenosti, jak se k tomuto petroleji dostat i v našich vnitrostátních podmínkách a tak říkajíc bez výdaje cenných valut.

Mezitím však přišel dopis od přítele J., jenž nabízí hypnotizérské umění svého souseda. Nakonec připojil doušku, že ,nevyužiji-li této jedinečné nabídky, nemám žádnou naději dožít se nejbližších vánoc...‘

Nejhorší na tom všem je, že jde vesměs o dobré přátele, kteří to s vámi myslí dobře a naprosto nezištně.

Dr. Jiřího Mrázka potkala nepříjemná situace: po dlouhé době se mu uvolnila stolice a vyšla bočním vývodem - rozředěná projímadlem - s takovou silou, že potřísnila postel, pacienta, zem - bylo to prostě hrozné.

Co je člověk? Seš pár výkalů - a pak to, co ze sebe uděláš duchovně. Ale Pán to chtěl, abysme takovýhle byli. Tak co je na tom špatnýho?“

Užíváním lidových výrazů si doktor Mrázek při řeči „hověl“. Jinak byl ve svých projevech známý svou spisovnou češtinou.

„Teď by to chtělo zapnout vysílání a pustit to do televize: Podívejte se! Takhle vypadá Mrázek ve své ubohosti!

Zub, který mi vypadl z pusy - taky jsem o něm rozjímal, co všechno udělal dobrýho. Jestlipak jsem ho vrátil lepší, než jsem ho dostal, poslouchej?

Zas jsem o kousek posvěcenější, čím jsem ho vrátil obohacenější, než jsem ho dostal.

Nakonec se dostaneš do situace, kdy ti musí být jedno, jestli jsi zahrabanej ve vědeckých vzorečkách nebo ve vlastních výkalech...

To první, ty vzorečky, to znamená: Já jsem někdo! Koukejte lidi! Vobdivujte mě!

Odevzdal jsem dva snubní prsteny. Jeden po mamince, druhý byl můj. Vono nejde jen o to zlato. Tady jsem odevzdal něco víc...

Lidskej život, bratře, to je magnetofon. Jenže - co se tu nahraje - je nesmazatelný.“

Pak mě požádal, abych mu donesl Zaječickou minerálku. Mezitím vyměňoval igelitový pytlík s výkaly, přilepený k bočnímu vývodu. Pak pokračoval:

„Pořád je tu desáté zastavení, pořád musím něco odevzdávat. A odevzdávat to lepší, než jsem to přijal.

Tohle desáté zastavení je nejdůležitější z těch nižších zastavení. Pak přijdou ty vyšší.

I vlas, jeden z těch třech posledních, jsem odevzdal. Vypadl mi. I nad ním jsem zameditoval.

Leda by se tím vlasem udělalo něco lepšího. Třeba to, že jsem dal před klukama najevo, že mi na něm nezáleží, zatímco se kluci půlhodiny češou a fénujou před zrcadlem.“

Pak se dr. Jiří Mrázek chvilku odmlčel, jako by byl myšlenkami někde docela jinde, někde hodně daleko, a z té vzdálenosti si povzdechl:

„Pak jsem musel odevzdat ledacos ze svých vědeckých šancí, věcí, které jsem chtěl udělat, a měl jsem to na dosah ruky...

Ale přišel Pán se svým požadavkem a já, místo abych se s ním pral a říkal: ,Nebude to jinak!‘ - když Pán řekl: ,... a bude to jinak!‘ - jsem se tomu Božímu ,jinak‘ podřídil a snažil jsem se v tom Božím ,jinak‘ hledat a najít tu naprogramovanou cestu.

Třebas s bolestí v srdci, posledníma silama a s nechutí, ale přece jsem řekl:

Proti tomuto ,budiž‘, ve kterém přijímám svůj zdravotní stav, to hřbitovní ,budiž‘, když jsem už pro nemoc nemohl chodit denně na hrob mamince, to hřbitovní ,budiž‘ - zřeknutí se návštěv u maminčina hrobu - se mi zdá nicotné a malé...

Ale poslouchej, bratře, to byly meditace! Nechci se před tebou chlubit. Prožívaný! Hmatatelně prožívaný!

Vím jednu věc, že ta dvanáctka je dlouhá tři časové jednotky, a ty si odpykám a odsloužím.

Budeš si říkat: ... vždyť to všechno byla hloupost. Buď třeba ta pravda byla úplně jinde, a ty jsi šel za bludičkou...

Dávám ti, bratře, dispens, abys o tom jednou mohl mluvit všem. To se o mně ví, že jsem takový, jaký jsem.

Postarej se mi o ty věci, prosím tě, o ty poslední věci: ultimae res... pomoz Mařence, prosím tě o to.

Víš, moc se mi chce jít do ulic a říkat lidem: Lidi, rádi jste se v televizi na mne dívali, podívejte se teď - ať vidíte, jak vypadá lidská bída!

Přinesou i vědeckou práci, třeba i převratnou, ale jak už mi ta věda připadá nicotná...

Vidíš, jak se propast mezi tebou a světem rozšiřuje - a jednoho dne to s ní dopadne tak, že bude nepřekročitelná...

Pamatuješ? Na Lazara a boháče z evangelia? Kdybych se chtěl chlubit, tak bych řekl, že dnes do ledačehos vidím lépe, než kdybych chodil deset let do teologických škol. Vím pár vět, ale jsou pevně prožitý a vydřený. To je to, co

jsem ti dnes napovídal. To je těch pár vět: V desátém zastavení musíme odevzdat všechno hmotné - ve dvanáctém vůbec všechno!

Filozofové tomu dodnes nepřišli na kloub. Rozluštěním toho dilematu by se asi rozluštily všechny problémy našeho bytí.

Cítím to, jak se to rozlézá dál k páteři. Ten zbytek střeva mi působí svízele.

A to jsem vždycky říkal Jendovi: Pamatuj si, každá informace, která ti uteče, o to se začínáš v životě pozdit...“

Když jsem vstoupil, zdálo se mi, že dr. Jiří Mrázek spí. Byl přepadlý a v první chvíli mne zachvátila úzkost, že právě exitoval.

Pootevřel oči, otočil hlavu - a spatřil jsem na jeho uších sluchátka. Poslouchal ze svého Satelitu nějakou stanici. Když mne přivítal, řekl:

„Ani bys nevěřil, že i v tak jednoduchém aktu, jako je bolest, je skryto a obsaženo nekonečno.

Z toho vyplývá, že každý den, naplněný bolestí, je jiný. Jeho význam je jiný podle toho, jak s ním naložíme, jak zužitkujeme utrpení úmyslem, na který je obětujeme. Z tohoto důvodu může být jiný: z důvodu intence.

Jsem přesvědčený, že i ta nejvyšší třída školy bolesti se unese bez morfia. Morfium je vždycky možno obejít zvětšením proudu intencí: za toho, za tamtoho...“

„A ty, bratře“, skočil jsem mu do myšlenek, „posvěcuješ a vykupuješ svým utrpením svět vědy.“

„Alespoň kdybych ti byl toho dal víc“, povzdechl. „Ale já jsem pro tebe vlastně nic neudělal.“

Ujistil jsem ho, že naše hovory o fyzice, kosmu, biologii, mi pomohly vytvořit hlubší pojetí celebrace: „Když držím v rukou paténu s obětním chlebem a říkám ,suscipe...‘, cítím, že držím v rukou nejen kousek nekvašeného chleba, nýbrž celé dějiny vesmíru v něm.

Je mi blízko celá skutečnost dějin kosmu. Držím ji v rukou v její přítomné fázi, jak je uskutečněna v tomto kousku chleba na paténě, a v duchu putuji Russellovým diagramem života hvězd...

A když vyslovuji konsekrační slova, slyším, jak rezonují celým vesmírem. Vidím v duchu, jak se týkají nejen chleba, nejen mne a všech ostatních, nýbrž jak pronikají jako Bůh svou všudypřítomností všechno stvoření i každou částici hmoty a pozdvihují je do nové existenční roviny:

V duchu vidím, jak ta slova znovu intimně spojují s Bohem všechno tvorstvo. Jak pro Kristovu krev vracejí Bohu, co mu náleží a co mu hřích vyrval.

Tuším, jak je Bůh celý nepředstavitelně blíž všem věcem, než jsou ony samy sobě. Jak povstává v Kristově kněžské oběti nová země a nové nebe.

Kristus není cizí ani nejmenší a nejzapomenutelnější částici hmoty na periferii vesmíru.“

„Chtělo by to rozvést - pojetí celebrace s vesmírným aspektem stvoření. Moc by se o tom nechalo napovídat! Na jedné straně fyzika, Russellův diagram - a na druhé ,suscipe‘ kněze...

Na jedné straně via dolorosa - a na druhé kosmický biologický život... a ty dvě věci nelze oddělit.

„Ovšem. Čím hlouběji poznávám dílo stvoření, tím zřejmější se mi stává skutečnost ducha, skutečnost původce.“

„Jo, jo“, řekl bratr s živým vnitřním pohnutím, přikyvoval přitom hlavou a usmál se:

Pohled na dr. Jiřího Mrázka byl dnes velmi bolestný. Díval se na mne dost dlouho, nepřítomně, než mne poznal. Viděl jsem, že čeká na duchovní posilu.

To jsem si nechal až nakonec: zříct se oficia. A já se ho, bratře, modlil sedmnáct let a ani hóru jsem nevynechal.“

„Proč jsi to dělal?“ naléhal jsem. Po chvíli mlčení, jakoby nerad, se přiznal:

Podal jsem mu bateriový holící strojek. S námahou se holil. Při holení mu často ruka klesla na prsa.

Když chtěl dát strojek po holení do krabičky, nešlo to: stále dával strojek širší stranou do užší strany krabičky, úporně a s napětím...

Asi na hodinu usnul. Když se probudil, bylo třeba vyměnit výkalový pytlík z bočního vývodu. Udělali jsme to spolu v koupelně. Dr. Jiří Mrázek byl velmi slabý, opíral se o mne cestou do koupelny a prohodil při tom sem tam nějakou větu:

Byl jsem s tebou na procházce... v podvečer... bylo to na nějaké planině... někde u Plzně... lítali tam nějací ptáci.

Snad tam stálo nějaké děvče - tak šestnáctileté až osmnáctileté... ale nápadný bylo to hrozný horko... To přihřejvání... jako dneska.

Pomalu ulehl. Po celém obličeji mu naskákaly krůpěje potu. Chvíli odpočíval a pak řekl:

„Ještě ti musím říct... vidíš... už jsem to zapomněl. Až zítra...“

V nose sondu až do žaludku, kapačku v ruce, dvě dávky roztoku a jednu plazmu... tak jsem dnes našel dr. Jiřího Mrázka ve Vinohradské nemocnici.

Když mne zahlédl, ačkoli jsem se neslyšně vplížil do pokoje - zřejmě cítil, že se někdo ocitl v jeho blízkosti - povídá:

Pohyboval ze spaní rty, jako by s někým mluvil, pak zase ze sna někomu přikyvoval hlavou.

Satelit 2000 stál na stole, sluchátka zamotaná v polštáři, anténa smutně skloněná nad hlavou nemocného.

„Tak povídej. Ale přesně... když mluvím, bolí mě strašně za nosem. Vyndat to nemůžu... nevím... Chytili mě, a než jsem se otočil, bylo to tam...“ Usnul.

Protože jsem byl nachlazený, nemohl jsem si dovolit jít na návštěvu dříve.

Přišel jsem do pokoje dr. Jiřího Mrázka ve Vinohradské nemocnici asi v 18 hodin. Byla přítomna paní Mrázková.

Dr. Jiří Mrázek se na mne díval nepřítomným pohledem, jako by se namáhal sehnat vědomí dohromady.

Podal jsem mu ruku. Protože venku bylo zima, měl jsem ruce studené. Hned mne pustil se slovy:

„Jirko, jestlipak jsi našel ve svých bolestech také trochu radosti a krásy?“

Pak mu paní Mrázková ještě vyřizovala, že volal nějaký inženýr z Moravy, že dostali přístroj s bublinkovou pamětí, a na cosi se ptal.

„To už jsem měl promyšlený před rokem. Na tom přístroji bych mohl hned začít pracovat.“

Po chvilce se obrátil ke mně a měl zájem, co jsem dnes dělal. Řekl jsem, že jsem byl s přáteli v údolí Doubravky.

Rozhovořil jsem se o podzimní přírodě, o kráse ojíněných Železných hor, o kouzelném údolí Doubravky, o rodném mlýnu Ignáta Hermanna, o skalách, větru...

Přišla sestra. Dala dr. Jiřímu Mrázkovi injekci dolsinu. Přesně věděl, jak má být dávka velká.

Po chvíli rozhovoru s paní Mrázkovou se nepřítomně zahleděl před sebe. Za okamžik řekl: „Byl tu pan kardinál Tomášek.“ Pak se obrátil ke mně a dodal:

Vzbudili jsme spolu lítost a dal jsem mu absoluci. Rozloučili jsme se. Vyšel jsem z pokoje. Bylo 19 hodin. Kolem 23. hodiny přešel dr. Jiří Mrázek po mostě smrti na druhý břeh života.

Pak vstal, mlčky se procházel po pokoji, všechno si urovnal v kabele, na stolku, upravil si postel, lehl si - a zemřel.

Dopis na rozloučenou

asi si dovedete představit, jak mi je v tuto chvíli. Všechno se může stát, opravdu všechno...

A tak bych vám všem chtěl - možná už na sklonku svého života - napsat, co jsem vám snad měl říkat často dříve: že jsem vás všechny měl tak rád, jako nikoho jiného na světě, a když jste mi snad rozuměli jinak, bylo to z výchovného důvodu, protože jsem si vždycky představoval, že než byste nechali, abych se zlobil, že se rychle obrátíte a začnete poslouchat. Tak jsem to aspoň dělával sám, když jsem měl na živu své rodiče.

Byl bych rád, kdybyste aspoň teď uvěřili, že jsem to s vámi se všemi vždycky myslel nejlépe, jak jsem byl schopen. Vzpomínejte na svého tátu, dojde-li podle mínění tohoto světa k nejhoršímu. Vždy jsem doslova cítil, že jsem v rukou Božích, a pokud v nich zůstanu, nebojím se - nic se mi nemůže stát, i když tady na světě se to možná bude jevit jinak. Netruchlete nade mnou, spíše se radujte. Pevně věřím, že dále budu moci být s vámi a u vás a že i vy všichni jednou přijdete tam, kam se lidé bojí odcházet...

Nezapomeňte se za mne modlit, budu to mít hodně zapotřebí, protože i já jsem byl často slabý hříšník. A nezapomínejte na svoji víru, jen ta nám pomůže snášet obtíže tohoto pozemského života..

Nápis na obálce: Mým drahým na rozloučenou, i k útěše. Otevřít, až už zde mezi vámi nebudu!

ŘEČ NAD HROBEM

Snad za celý život si člověk neuvědomuje, jak mnoho má své nejbližší rád, své přátele, spolupracovníky.

Teprve když člověk zemře, se ukáže, jak hluboko byl vrostlý kořeny své osobnosti do srdce rodiny, do myslí svých přátel, do pracovního kolektivu.

Co nám bylo na zesnulém dr. Mrázkovi zvlášť sympatické, nebylo jen to, že byl vědec na úrovni. Nýbrž skutečnost, že při své vysoké vědě zůstal člověkem. Skoro bych řekl obyčejným člověkem.

Se svými lidskými přednostmi i nedostatky, zvláště pak se svým hřejivým vztahem ke každému.

S jakým zájmem jsme četli jeho články a postřehy z oboru radioelektroniky.

Komentáře, články a postřehy, které publikoval, to bylo něco víc než popularizování vědy.

Uměl podat i velmi složité věci tak, že v tom okamžiku byly člověku naprosto jasné - a uchvátily.

Mluvil o věcech svého oboru strhujícím způsobem. Asi proto, že jim rozuměl.

Jeho vědění bylo hluboké. Až tak hluboké, že mu po vzoru velkých mužů vědy, jak je znají dějiny, zůstávalo na dně každé vědecké pravdy znepokojující:

Proč, které probouzelo v jeho nitru tušení, že žádná vědecká výpověď nevyslovuje o skutečnosti všechno.

Tušení, že na dně každého vědeckého poznání zůstává cosi nevysloveného, tajemného -

Ať myšlenky pana dr. Mrázka běžely kterýmkoli směrem ve světě vědy, vždycky končily v bezprostřední blízkosti velké neznámé.

Celý jeho život mu tato velká neznámá nedala pokoje. Zvláště pak ve dnech nemoci.

Den po dni bylo vidět, jak se noří do stále hlubších a vnitřnějších vrstev poznání.

Od návštěvy k návštěvě bylo možno sledovat, jak se v jeho mysli mění souměřitelnost hodnot tohoto světa:

Octnu se v té nejzazší samotě svého srdce tváří v tvář tajemství života.

„Prosím tě,“ řekl mi, „řekni lidem, ať vědí, že velká neznámá, kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání, nebyla pro mne nikdy pouhý pojem nebo fyzikální veličina, nýbrž

Došel jsem až k hranici, kde končí přírodovědecký výzkum a musí se uplatnit víra, má-li se jít dál.

Všichni v této chvíli cítíme, že se neloučíme s panem dr. Mrázkem jen my. Nýbrž skrze tato slova také on s námi.

V našich srdcích zaznívají tiché kroky jeho odchodu a v mysli zůstává otázka:

Nechme ještě jednou - v duchu - projít pana dr. Mrázka tímto shromážděním.

Nechme se ještě jednou oslovit v tichu svého srdce jeho vlídným hlasem - a pak už mu přejme pokoj.

Z pozůstalosti dr. Mrázka

DVĚ CESTY

Existenci Boha lze dokázat rozumem. Přitom pod pojmem „Bůh“ rozumíme přesně to, co o něm praví obecná teologie. Kdo se o myšlenkový přístup k této otázce zajímá blíže, udělá nejlépe, prostuduje-li si spisy sv. Tomáše Akvinského, které, ač psány před staletími, neztrácejí v mnoha směrech svůj význam ani v moderní době.

Pravda, z hlediska moderní vědy, mající k dispozici výsledky četných přírodních bádání, je třeba tyto spisy číst velmi opatrně, má-li vyniknout nejzákladnější myšlenkový přístup k problémům.

Na druhé straně byly již v naší době podniknuty četné kroky k tomu, jak vyložit zásady sv. Tomáše moderní řečí, a jistě tu nebylo řečeno poslední slovo.

Položíme-li si otázku, jakým způsobem může dospět rozum k pojmu existence Boha, musíme nutně v odpovědi uvést dvě základní cesty k takovému poznání. Jedna cesta je vnitřní, tj. cesta vnitřního nazírání. Sotva ji lze vyjádřit matematickými vzorci, a proto bude tato cesta vždy zcela nepřístupná pro ty, kteří se stavějí důsledně na pozice materialismu.

Druhá cesta je cesta přírodovědeckého poznání zvlášť a dokonce jakéhokoli poznání vnějšího světa vůbec. Na obě tyto cesty se nyní podíváme.

Cesta vnitřního nazírání vede k Bohu především tak, že člověk postupně poznává - chce-li - svůj pravý úkol na tomto světě a svou cestu, která vede k poznání Boha v lidském nitru.

Mám-li psát o lidském nitru konkrétně, mohu psát pouze o svém vlastním nitru. Málokdo jiný dovede pochopit, jak na mne zapůsobilo, když jsem se na své zahraniční cestě poprvé setkal s františkánskými ideály, a to přímo v zemi, kde vznikly, v níž jsem mohl tyto ideály prožít nejlépe, a když se mi podařilo definitivně se těchto myšlenek zmocnit a téměř doslova si je s sebou vzít sem domů. Předtím jsem totiž byl horlivým vyznavačem marxistických ideálů.

Moje životní cesta, která až dosud šla jaksi po rovině, začala nyní stoupat vzhůru. Lze-li vůbec vyjádřit slovy, co tím míním, pak to bude vyjádření značně nedokonalé: začal jsem poznávat pravý význam křížové cesty a Kristova utrpení. Došel jsem postupně k poznání, že jediným cílem mého života je Láska a že po této cestě lze jít pouze tak, že následujeme Krista na jeho cestě křížové.

Chceme-li dosáhnout věčného života v Kristu, je nutno být odsouzen k smrti, vzít dobrovolně jako Kristus kříž utrpení na svá ramena a vléci se s ním pozemským životem. Je nutno spolu s Kristem naposled před smrtí povstat a dovléci tento kříž až na Kalvárii. Je nutno vidět ve ztrátách na zdraví a životních schopnostech, jak je přináší postupující věk, ono Kristovo zbavování všech rouch ukřižováním. Je nutno zde na zemi být ukřižován spolu s Kristem a spolu s ním být položen do hrobu. Je nutno procítit utrpení Matky Boží na křížové cestě a uvážit, jak bylo nakonec Kristem odměněno, ba je nutno jít dále a uvědomit si, že my sami na naší křížové cestě také připravujeme různá utrpení svým maminkám, svým rodičům.

Potom nás však bude posilovat přesvědčení, že se na nás splní i zmrtvýchvstání v Kristu a s Kristem a že naše vlastní křížová cesta je jakýmsi odleskem té skutečné křížové cesty, bez které by veškeré naše počínání bylo a vždy zůstalo naprosto marné.

Nestačí mi slova k tomu, abych dostatečně podtrhl, jak důležitou složkou tohoto poznání je pozemské utrpení každého z nás.

Každá věc zde na zemi má dvě stránky: jednu radostnou, světlou a druhou šedivou a smutnou.

Zamysleme se na chvilku nad životem: Na jedné straně je život dobrodiním a záležitostí neobyčejně cennou. Žít, tvořit, pracovat a prožívat čas je něco nekonečně sladkého a radostného, a to i v případě, že nám vnější okolnosti život značně ztrpčují.

Většina lidí má svůj život raději než cokoli jiného a každý je ochoten obětovat vše, jen aby byl jeho život, třeba úplně holý, zachráněn. Na druhé straně má člověk jednu velikou smůlu, totiž že nakonec musí přece jen umřít, ať se snaží oddálit okamžik smrti sebe déle. Ale jedna smůla je doprovázena smůlou druhou, a možná ještě větší: člověk si uvědomuje sama sebe a jasně ví, že jeho smyslový život zcela jasně skončí. Vzpomínám si na jednu definici člověka, která ho definuje jako živočicha, který ví, že musí umřít.

V tom je kus hluboké pravdy a je opravdu škoda, že lidé nepřemýšlejí a v moderní době bohužel ani nemají čas přemýšlet o nutnosti své smrti. Jsem přesvědčen, že kdyby lidé každodenně alespoň část svého času využili k zamyšlení se nad tajemstvím smrti, pomohlo by to účinně, aby nebyl člověk člověku vlkem.

Moderní člověk je však prost takové snahy. Řekneme-li mu něco o tom, že kamaldulští mniši, žijící dnes jako před staletími ve svých jednotlivých domcích, mají předepsáno kopat si před svým domkem hrob a denně nad ním určitou dobu uvažovat o smyslu lidského života, zasměje se a poznamená něco o tom, že jde o pozůstatky středověku a že by se něco takového mělo z moderního světa vymýtit.

Ale já v té jejich meditaci vidím něco, co moderním lidem chybí a z čeho by si mohli vzít ponaučení.

Tak jsme nalezli v lidském životě ty dvě stránky, jednu veselou a jednu smutnou, zabarvenou kapkou utrpení. Obecně lze říci, že každá radost se změní časem v utrpení, a naopak, každé utrpení má tendenci měnit se časem stále více v radost. Že tomu tak je, můžeme dát příklad: Možná, že se radujete z dětí, které skotačí kolem vás a mají se radostně k světu. Možná, že máte navíc hodnou ženu, oba rodiče a všechno k tomu, abyste byli spokojeně živi. Avšak tato radost bude zkalena jistotou, že časem pomine: vaši rodiče zemřou, vy sám zestárnete a přijde doba, v níž se budete ve svých myšlenkách obracet stále více do minulosti než do budoucnosti. Jistě si přitom vzpomenete i na dobu, kdy byl váš život vyplněn radostí z vašich dětí a ze společenství lidí, které jste měl rád nade všechno. Ale tato vzpomínka již bude nyní spíše utrpením: bude bolet, že to vše již náleží minulosti. Budete bolestně vzpomínat na to, jaké to bylo hezké, když s vámi chodíval tatínek na procházky nebo když vaše maminka se často zřekla ledačehos pro sebe, jen aby vám pomohla vytvářet šťastné dětství. Vaše bolest se bude s postupujícím časem zvětšovat, až budete postupně připravován o vše, na čem si vaše dřívější radost tolik zakládala - o milované rodiče, snad i sourozence či vlastní děti, o domov...

Až bude váš zrak stářím slábnout a obsah vašeho života šednout, tytam budou chvíle dřívější radosti. Tak nějak vypadá v praxi desáté zastavení vaší osobní křížové cesty tímto světem...

Avšak naopak lze říci, že počáteční utrpení se s postupujícím časem otupuje. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší lékař, který každou bolest, každé utrpení postupně utlumuje. To je ta radostná stránka utrpení a věřím - ač to vypadá dosti absurdní -, že chcete-li míti později hodně radosti, postarejte se včas o četná utrpení. Snad mne nechytáte za slovo a cítíte, jak to myslím: abyste si vždy utrpení dovedli vážit, neboť právě ono vás vede správnou cestou. Bez utrpení nemůže být pravé radosti a i Kristus napřed bolestně zemřel, aby mohl slavit své vzkříšení. V tom je pravá cena utrpení i jeho význam, a znovu opakuji, že je velmi smutným rysem moderní doby, že si to lidé neuvědomují.

Dokončeme však započatou vzpomínku: řekl jsem, že dnes, kdy vidím tuto patnáct let trvající cestu, po níž jsem šel, v příslušném časovém odstupu, nemohu se zbavit dojmu, že je současně částí mé křížové cesty, po které jdu s Kristem a za Kristem. Jdu po této cestě původně téměř proti své vůli, a právě v tom doposud absolvovaném úseku vidím důkaz, že jsem po této cestě někým veden směrem k nějakému cíli, který ještě plně neznám. Ale již začínám tušit, že jde o cestu křížovou, na které plním jako poutník určité poslání v plánu toho, který mne po ní vede; proto se dnes již nesnažím bránit, nýbrž naopak - vím, že nesmím být druhým Šimonem Cyrenským, který Kristův kříž pomáhal nést pouze z přinucení. Chci jít po této cestě s Kristem dobrovolně a spíše se podobat Veronice alespoň v tom, abych dostal do svého nejhlubšího nitra fotografii toho, který mne na mou cestu křížovou dostal, ač jsem se zprvu bránil, a nyní mne po ní vede k mé vlastní Kalvárii a též k mému vlastnímu zmrtvýchvstání.

Dobře vím, že mnou prožitá vnitřní cesta k poznání Boha je pouze jednou z mnoha jiných cest; každý z vás bude-li chtít a bude-li mít čas se pravidelně zamýšlet nad svým životem, nalezne jistě mezníky, podle kterých začne odhadovat svou cestu životem. Jsem však pevně přesvědčen, že nakonec se shodneme vždy v tom, že pouze cesta křížová vede k naší Kalvárii i k našemu zmrtvýchvstání v Kristu a že pouze tehdy plníme základní poslání svého života, pokud se snažíme doprovázet Krista na jeho cestě křížové tak, jak ji on za nás absolvoval, od zastavení k zastavení, žádné nevynechávajíce.

Vlastním rozumem ve svém vlastním nitru jsem tedy nalezl stopy Boží činnosti. Jde-li se touto cestou dále, dojdeme od poznání těchto stop k potřebě duše s Bohem hovořit. Začíná akt modlitby a vnitřního obcování s Bohem, o němž se neodvažuji psát, protože jednak stojím teprve na samotném prahu takové

činnosti, jednak mnohem povolanější o tom napsali řadu krásných spisů, na něž odkazuji.

Druhá cesta, jak dospět k rozumovému poznání existence Boha, spočívá v hledání jeho stop ve vnějším světě. Tato cesta se zdá mnohým konkrétnější, než byla cesta první; lze o ní hovořit snadněji a srozumitelněji. V dalším nebudu vyčerpávat všechny otázky, které takto můžeme řešit, ba téměř všechno opomenu a budu se zabývat pouze některými dílčími problémy, protože není účelem podávat vyčerpávající teorii, nýbrž pouze některé zajímavé myšlenky moderního přírodovědce, a to ještě jen potud, pokud nebyly zpracovány jinými.

Především je nutno zamyslet se nad tím, co rozumíme tvrzením, že vnější svět existuje. Kolem nás probíhají neustále přeměny. Řečeno odborněji, žijeme vlastně ve světě prvních derivací. Nějaký děj je pouze tehdy pozorovatelný, můžeme-li nějakým způsobem registrovat změny, které při tom právě probíhají. Navykli jsme si říkat tomu existence jevu v čase. Zastavit čas znamená v tomto smyslu chtít pozorovat něco, co se nemění. Avšak právě toto je přístrojům i našim smyslům nemožné. Je tedy základní vlastností pozorování přístupného vnějšího světa to, že existuje v čase a že se každá pozorovatelná realita neustále mění. I naše tělo náleží mezi takové reality a probíhají v něm ustavičné změny, jejichž studium náleží nejrůznějším vědním oborům - fyzice, chemii, biologii, ale též vědám společenským a jazykovým. Všimněme si jedné části těchto změn. Uvažujme změny probíhající v lidském mozku a charakterizované především metabolismem látek; na základě smyslového podráždění dojde do mozku určitá informace, podráždí určitá centra a pozmění v nich látkovou výměnu určitým způsobem. Jakési „vyhodnocovací“ zařízení, jež máme k dispozici, „přečte“ došlou informaci, uvědomí si ji a interpretuje ji. I toto vyhodnocovací zařízení podléhá přitom změnám v metabolismu a snad dokonce dovede v určitém smyslu slova „číst“ změny v metabolismu, které na základě vnějších podráždění v příslušných centrech mozku nastávají. Máme tedy tento řetězec: na začátku to, co -pokud čas neplyne - se nemění; potom změny, které v čase probíhají a které činí realitu pozorovatelnou tím, že její změny se převádějí na změny jiných realit; může se tak činit přímým působením změn na naše smysly, ale také oklikou přes jiné změny, např. ty, jež nastanou na našich přístrojích; konečně změny, jež jsou určitou transformací změn původních, nastanou v metabolismu určitých mozkových center; posléze přichází naše duševní „vyhodnocovací“ zařízení, které výsledné změny „přečte“, pozná a interpretuje. Výsledkem je poznání, že mimo nás existuje určitá realita, a v tomto smyslu tedy pravíme, že existuje svět těchto realit, náš vnější svět.

Náš popis tohoto vnějšího světa závisí tedy na stavu celého uvedeného řetězce, lépe řečeno: velmi mnoha takových řetězců. Vždy tedy do našich představ o vnějším světě vnášíme - a nelze tomu zabránit - sebe samy. Teprve jakousi interakcí nás s vnější realitou dochází k vytvoření představy o této realitě, a proto je vlastně tolik různých představ o vnějším světě, kolik existuje mozků, které tento svět registrují. Že velmi mnoho lidí má podobnou představu o světě, lze vysvětlit tak, že vyhodnocují podobně výsledky původních změn v metabolismu mozku; přitom výsledné změny nemusí být u všech těchto lidí stejné, ale vzájemná zpětná vazba mezi všemi těmito lidmi, na jejímž vytvoření se podstatnou měrou podílí lidská řeč, způsobí, že výsledná interpretace je podobná, třebaže výsledné metabolické změny nemusí být totožné. Poslední okolnost má tak jako tak za následek, že v nejjemnějších podrobnostech se představy různých lidí na tutéž realitu vždy budou poněkud lišit.

Budeme-li důslední ve svých úvahách, musíme připustit, že v prvním přiblížení rovnost představ různých lidí ještě neznamená rovnost „originálů“. Bude-li se mně zdát ve snu o kytici růží, zasunuté do vázy, ještě to neznamená, že váza s růžemi skutečně existuje. Uvidím-li na určitém místě prostoru v bdělém stavu kyticí růží ve váze, stále ještě to neznamená, že na tom místě kytice růží existuje. Může jít např. o stereoskopický efekt a ani růže, ani váza na tom místě nejsou. Může jít o vytvoření skutečného optického obrazu vzdálených růží pomocí kulového zrcadla v místě, kde stojí prázdná váza; může ovšem jít o skutečnou kyticí růží ve skutečné váze. Ve všech těchto případech řetězec začínal zcela jinak, nakonec však skončil v našem mozku vždy stejně. Může ovšem nastat i opačný případ: jeden a tentýž předmět - např. táž židle - vzbudí pokaždé jiný vjem podle toho, z které strany ji budeme pozorovat, nebo jaké je její okolí apod. Abstrakcí těchto rozdílů lze bezpochyby dospět k představě prostoru a vztahů prostorových vůbec. Avšak i tutéž židli na tomtéž místě prostoru a vždy stejně umístěnou budeme vnímat různě podle toho, zda jsme se např. vyspali dobře, či jsme zatíženi určitými starostmi, nebo z nějakého důvodu vyzvedáváme při hodnocení pozorování tu neb onu vlastnost pozorované židle nad její vlastnosti ostatní. Někdo při pohledu na židli vyzvedne její měkkost či tvrdost a pohodlnost, jiný její barvu, opět jiný její vztah k okolí - prostě neexistuje snad lepší příklad, kterým bychom ukázali správnost svého tvrzení, že vždy jde o vzájemnou interakci vnějších předmětů s osobou pozorovatele, tj. s naším nitrem.

Krajní případy takové interakce jsou dva: jestliže objekt existuje pouze v představě subjektu, anebo jestliže objekt existuje sám o sobě, avšak není právě vnímán. S oběma těmito případy se prozatím v našich úvahách zabývat nebudeme.

Lidé tedy vnímají, uvědomují si a poznávají vnější svět; mezi nimi jsou takoví, kteří to činí systematicky; těm říkáme vědci. Při zpracovávání a třídění získávaných informací o vnějším světě se začaly vytvářet abstrakcí představy obecné a ukázalo se, že kromě nich lze hovořit i o vztazích mezi realitami. Jakmile člověk vytvořil abstraktní pojmy, začala vznikat mj. matematika; pomocí této vědy se člověk postupem času naučil popisovat a vyjadřovat vztahy mezi veličinami, což se mu zvláště hodilo při aplikacích v jednotlivých vědách přírodních, jež si všímají různých vzájemných vztahů ve vnějším světě a snaží se je popisovat. V tomto smyslu se stává matematika jakousi řečí, schopnou formulovat nejjemnější odstíny v lidském myšlení mnohem lépe, než to dokáže otevřená lidská řeč.

Nikdy však nesmíme zapomínat na to, že do konečného vyhodnocení, a tedy i do vyslovení vědeckých závěrů, mluví i osoba vědce, jenž vyhodnocování provádí a jenž se nikdy nezbaví interakce s okolní přírodou. Je tedy obvykle velmi těžké rozeznat, do jaké míry je v získaných výsledcích průzkumu zahrnuta tato vzájemná a přitom neodstranitelná interakce. Mám za to, že takové pojmy, jako je pojem spojitosti či přetržitosti, klidu a pohybu, různých modelů atomů a snad vůbec všechny dialektické dvojice fyzikálních termínů (kladný, záporný atp.), vnesla do přírodních věd osoba interpreta. Méně je již její vliv vidět na takových vztazích, jakým je např. zákon o zachování hmoty a energie (pokud jej nevyjadřujeme matematickými symboly), přesněji řečeno alespoň ta jeho stránka, kterou prostý člověk postihuje slovy, že „nic se na tomto světě nemůže ztratit“. Sem náleží snad také zkušenost, že na stejném „místě“ a ve stejném „čase“ nemohou existovat dva hmotné předměty, ovšem až na ty pojmy „místo“ a „čas“, které jsou spíše příslušníky té třídy pojmů, které vypracoval člověk. Myslím si, že fyzice budoucích let a staletí dá velkou práci, aby oddělila pokud možno co nejlépe - i když dokonalé oddělení obou tříd pojmů zůstane vždy nemožné, neboť nebude možno potlačit interakci subjektu s okolní přírodou - obě skupiny pojmů a stanovila, co z toho všeho náleží do vnějšího světa a co k tomu přidal člověk z titulu svého vyhodnocování, třídění a interpretování získaných výsledků.

Obvykle se tvrdí, že právě zákon o zachování hmoty a energie dostatečně vyvrací „akt stvoření světa“. Co tu je nyní - praví v podstatě tento zákon - bude i v příštím okamžiku a bylo také kdykoli v minulosti. Svět prostě nemohl být stvořen, protože by to znamenalo porušení tohoto zákona, z něhož prozatím neznáme žádnou výjimku. Svět tu prostě je a nepotřebuje žádného stvořitele ani udržovatele. V těchto úvahách je však celá řada omylů. Především je nutno stanovit, co rozumíme „stvořením světa“. Obvykle se tím má na mysli okamžik, od něhož svět existuje, zatímco před tímto okamžikem neexistoval. Na této představě bývají založeny fyzikální důkazy o stvoření světa, opírající se o tzv. „rozpínání vesmíru“, vzrůst entropie, stáří prvků atp. Já si však myslím, že tak jednoduché to není; vtip je totiž v tom, do jaké míry hraje roli interakce subjektu s vnější přírodou při vytváření takového pojmu, jako je „akt stvoření“. My lidé zařazujeme události v prostoru a v čase a nedokážeme si představit něco, co by bylo mimo čas, protože žijeme ve světě prvních derivací a ustavičných změn, jež samy od sebe předpokládají existenci toho, čemu říkáme „čas“. Dovedeme si prostě představit jakž takž stvoření „v čase“, takže při tom automaticky uvažujeme, co bylo „před stvořením světa“ - na tom je založena i naše původní „definice“ stvoření. Zapomínáme prostě na jednu věc - že stvoření je možno a dokonce důsledně i nutno chápat tak, že „před“ ním nebylo ani času, takže z tohoto důvodu vlastně ani nejsme oprávněni užívat toho slůvka „před“, a dali jsme je proto do uvozovek. Podle této koncepce by tedy svět byl stvořen nikoli „v čase“, nýbrž „s časem“, tj. spolu s tím, čemu říkáme čas. Současně by byly stvořeny i vzájemné vztahy mezi realitami včetně zákona o zachování hmoty a energie. Je patrno, že tedy nelze tohoto zákona používat k vyvracení „aktu stvoření“ a že bychom měli v příslušných úvahách hledat jiná kritéria, která obstojí i při nové definici stvoření.

Na druhé straně je zajímavé, že snad je možno zákona o zachování hmoty a energie použít k nepřímému důkazu Boží existence. Neboť je-li Bůh a má-li vlastnosti, které mu připisuje klasická teologie, a rozhodl-li se tento Bůh stvořit svět, potom jej zcela jistě stvořil maximálně dokonalý. Maximální dokonalost se může projevit např. v tom, že stvořený svět má podmínky další existence sám v sobě, tj. že byl stvořen tak, aby mu nic nebránilo existovat dále sám od sebe. Kdyby neplatil zákon o zachování hmoty a energie, potom by to znamenalo, že svět se podobá třebas stroji vyrobenému lidskou rukou, který se - nedodává-me-li mu potřebnou energii - po určité době zastaví sám od sebe, tj. neobsahuje sám v sobě podmínky libovolně dlouhé existence. Mohlo by to znamenat, že Bůh-Stvořitel musí do běhu světa zasahovat, požaduje-li jeho libovolně dlouhé trvání. Platnost zákona o zachování hmoty a energie umožňuje tedy světu libovolné trvání v obou časových směrech a naopak dokazuje, že vesmír jako celek je mnohem dokonalejší než jakýkoli sebelepší výrobek lidských rukou. Tato skutečnost je v souladu s požadavkem teologie o vlastnostech Boha-Stvořitele.

Všimněme si toho, že právě provedená úvaha není vlastně důkazem o stvoření světa, nýbrž pouze důkazem Božích schopností v případě, že vesmír byl s časem skutečně stvořen. Stále totiž jsme obětí nutné interakce subjektu s vnější přírodou, což se zde projevuje v představě, že Bůh-Stvořitel je vždy nejméně tak „dokonalý“ jako jeho „výrobek“. Přitom obě dvě slova v uvozovkách jsou typickými ukázkami pojmů poskvrněných zmíněnou interakcí. To je novým důkazem pro naše výše uvedené tvrzení, že k přímému důkazu stvoření světa je zapotřebí operovat s pojmy, nezávislými na okolnosti, zda čas „plyne“ nebo „neplyne“.

Základní otázkou tedy jest, zda je možno nalézt pojmy platné i v čase i mimo čas. A hned na začátku si uvědomme, že lidé jsou tak závislí na okolním světě, který existuje v čase, že oprostit se od této závislosti je velmi těžké. Náš svět je světem prvních derivací v čase, všechno, co vnímáme, jsou změny v čase a my je jako takové vyhodnocujeme od nejranějšího mládí. Tak velice jsme si na to zvykli, že zlomit tato pouta je pro mnoho lidí nemožné a pro jiné snad v zásadě možné, avšak za cenu velkých obětí a ústupků v otázkách přesnosti.

Nejdříve se podívejme na to, co čas pro fyziku vlastně znamená. Zapomeňme na chvíli na pojem fyzikálního času a představme si, že jediné, co z vnějšího světa pozorujeme, jsou v podstatě generátory nějakých změn. My sami máme schopnost pozorovat tyto změny a počítat je. Každý generátor pravidelných změn nazveme „hodinami“. Tedy „hodinami“ je např. kývající se kyvadlo nebo kmitající atom, vysílající světlo určitého kmitočtu. Budou-li existovat dvoje „hodiny“, mohu vzájemně porovnávat počet jejich kmitů; budu-li si při tom počínat systematicky, mohu definovat to, čemu fyzik říká „kmitočet“ - stačí k tomu, srovnám-li kmity různých „hodin“ s jedněmi a týmiž „hodinami“ základními. Brzo zjistím zajímavou okolnost, že kmitočty dvou různých „hodin“ mohou být přesně stejné. Vznikne proto otázka, zda i oboje „hodiny“ jsou „stejné“ (do uvozovek dávám pojmy, jejichž užíváním příliš zavlékáme do úvah osobu pozorovatele, resp. její interakci s okolní přírodou). Na první pohled by se zdálo, že nic nebrání tomu, aby dvoje hodiny se stejným „kmitočtem“ byly prohlášeny za „stejné“. Snadno však zjistíme, že by to byl nepříjemný omyl. Moderní fyzika ví, že např. atom vodíku „kmitá“ na určitých, přesně změřených kmitočtech, vytvářejících jeho spektrum. Připusťme, že všechny atomy vodíku jsou „stejné“. Uvažujme nyní jeden atom vodíku umístěný vzhledem k pozorovateli v klidu a jiný atom vodíku, který se od pozorovatele vzdaluje velkou konstantní rychlostí. Speciální teorie relativity tvrdí, že spektrum pohybujícího se atomu bude posunuto směrem k červené části, jako by pohybující se atom kmital pomaleji. Zkrátka a dobře - oboje „hodiny“ budou sice stejné, ale budou kmitat různě.

Stejná situace nastane tehdy, bude-li jeden atom vodíku v prostoru bez gravitačních sil a druhý naopak v prostoru se značným gravitačním polem. Kmity druhého atomu se budou zdát pozorovateli, umístěnému v bezgravitačním prostoru, pomalejší. Jde o tzv. Einsteinův gravitační posun spektra k červenému konci, jenž se projevuje zvláště výrazně ve spektru tzv. bílých trpaslíků. Opět tedy máme dvoje stejné „hodiny“, jejichž kmitočty se však navzájem liší. Konečně uveďme ještě jeden podobný příklad: nechť jeden atom vodíku je v soustavě pozorovatele a druhý v nesmírných hlubinách extragalaktického prostoru. Potom opět zjistíme, že vzdálený atom kmitá zřetelně pomaleji než stejný atom blízký. V tomto případě jde o tzv. Hubbleův jev; podle toho se vesmír rozpíná; rychlost rozpínání roste úměrně s přibývající vzdáleností.

Uvedené tři příklady ukazují, že kritérium „stejnosti“ dvojích „hodin“ je třeba stanovit zcela jinak. Lze to nejlépe udělat takto:

První „hodiny“ umístěme „u pozorovatele“ a pokládejme je na chvíli za hodiny základní. Tak zjistíme kmitočet „hodin“ druhých, jenž obecně nemusí souhlasit s kmitočtem „hodin“ základních. Potom „přestěhujme“ pozorovatele k „hodinám“ druhým a učiňme tak z těchto druhých „hodin“ „hodiny“ základní. Můžeme pak stanovit kmitočet „hodin“ prvních a i zde můžeme obecně naměřit jiný kmitočet, než je kmitočet „hodin“ druhých. Porovnáme nyní oba změřené kmitočty. Jsou-li stejné, potom prohlásíme oboje „hodiny“ za „stejné“.

Naše právě zavedená definice „stejnosti“ dvojích „hodin“ vypadá na první pohled složitě, ale ukážeme si na příkladě, oč při tom vlastně jde. Nechť jeden atom vodíku je u pozorovatele (nazveme jej „první“) a jiný atom vodíku v soustavě, která se vzhledem k soustavě pozorovatele „pohybuje“ rovnoměrně značnou rychlostí. Pozorovatel zjistí - v souhlase se speciální teorií relativity - že druhý atom kmitá pomaleji, a že tedy - zatímco první atom učiní deset kmitů - druhý atom jich učiní např. pouze devět. Po tomto zjištění přestěhujme pozorovatele k druhému atomu a přinuťme jej, aby opakoval svoje měření. Povrchně se zdá, že zjistí, že za devět kmitů „svého“, tj. druhého atomu uvidí první atom kmitnout desetkrát, ale tato úvaha je chybná. Zapomněli jsme totiž na to, že nyní druhý atom je vzhledem k pozorovateli v klidu a naopak první se vzhledem k němu rovnoměrně pohybuje značnou rychlostí. Měření tedy dopadne stejně jako na začátku našeho pokusu, avšak pouze s tím rozdílem, že pozorovatel uvidí první atom kmitnout devětkrát, zatímco „jeho“ druhý atom zakmital desetkrát. Dostane tedy přesně stejný výsledek jako v případě, kdy byl spjat s atomem prvním a s jeho pomocí měřil kmitočet atomu druhého. Podle naší definice „stejnosti“ dvojích „hodin“ jsme oprávněni prohlásit oba atomy za „stejné“ „hodiny“.

Zcela stejnou úvahu bychom mohli provést i v případě, že šlo o dva atomy vodíku, z nichž jeden je v gravitačním poli a druhý je mimo ně, nebo z nichž jeden je u pozorovatele a druhý ve značné, extragalaktické vzdálenosti. Různost kmitočtů, kterou pozorovatel zjistí, je možno považovat za důsledek okolnosti, že „pozorovateli se zdá, jako by čas ve druhé soustavě plynul vždy pomaleji než v soustavě vlastní“. Popravdě řečeno, je to asi jediný způsob, jakým je možno zjišťovat, jak rychle plyne čas za různých fyzikálních okolností. Nyní můžeme s klidným srdcem tvrdit, že rovnoměrný pohyb vzhledem k pozorovateli, stejně jako přítomnost gravitačního pole nebo obrovská vzdálenost jsou nějak spřaženy s rychlostí, s jakou plyne čas - anebo přesněji s rychlostí, s jakou se zdá pozorovateli, umístěnému mimo tuto soustavu, že čas plyne. Při této poslední formulaci výrazně vynikne představa vzájemné interakce pozorovatele a pozorovaného objektu. Přijmeme-li naši interpretaci, je pozorované zpomalení času důsledkem velké rychlosti, přítomnosti gravitačního pole nebo existence veliké prostorové vzdálenosti. Mohu prozradit, že matematickou cestou lze z definice „stejnosti“ dvojích „hodin“, jak byla uvedena, odvodit základní vzorce speciální teorie relativity mnohem jednodušším způsobem, než jak to činí dosavadní teoretická fyzika.

Navíc se ukazuje několik dalších závěrů. Nejzajímavější je ten, že náhlá změna rychlosti toku času se může projevit buď jako impuls, účinkující na hmotný objekt, nebo jako vytvoření nebo změna partikulárního gravitačního pole, nebo konečně jako změna vzdálenosti od pozorovatele. Pravděpodobně je tomu tak proto, že změna rychlosti toku času má za následek vznik pohybu hmotného objektu, současně tedy změnu vzdálenosti a vytvoření partikulárního gravitačního pole. Pohybující se hmota jako by „indukovala“ gravitační pole ve svém okolí. Rovněž lze ukázat početně, že - budeme-li v jiné soustavě, než je soustava pozorovatele, stále více zpomalovat rychlost toku času - budou se prostorové vzdálenosti v této soustavě, pozorovány v soustavě pozorovatele, zdát stále menší a menší. Přijmeme-li tuto představu, potom můžeme v jistém slova smyslu říci, že se pozorovateli zdá, jako by se všechny prostorové rozměry v jiné soustavě, ve které se zpomaluje rychlost toku času, stále víc a více zmenšovaly. Podle toho tedy nejen prostorové rozměry v rychle se pohybující soustavě jsou pro pozorovatele, umístěného mimo tuto soustavu, menší než dříve, dokud pohyb neexistoval, ale i prostor v gravitačním poli se zdá být menší, než kdyby tohoto pole nebylo. Podobný závěr by bylo možno vyslovit i v případě, že zpomalení času nastalo v důsledku obrovské vzdálenosti mezi pozorovaným objektem a pozorovatelem.

Z toho se zdá vyplývat, že zpomalení rychlosti toku času může dát nejen vzniknout pohybu, nýbrž i vzdálenosti a silovým polím. Kdyby tomu tak skutečně bylo, potom by se mohlo jednou fyzikům podařit zjistit mechanismus, kterým se tak děje. Kdyby takový mechanismus byl objeven, potom by mohl člověk - kdyby dovedl libovolně měnit rychlost toku času - „tvořit“ pohyb, síly i prostor, které se ve světle našich dosavadních úvah všechny jeví závislé na jediné veličině - na tom, jak rychle čas plyne.

To by ovšem znamenalo, že musíme připustit i vývoj základních fyzikálních veličin v čase; jinými slovy měli bychom spíše přijmout představu, že známá poučka „vše se vyvíjí“ platí i pro fyzikální veličiny a vztahy mezi nimi, čili též pro fyzikální zákony. Mění se tedy i fyzikální zákony s časem a poměry jsou mnohem složitější, než se nám původně zdálo, protože za těchto podmínek je nutno podobnou vlastnost - totiž závislost na čase - přiřadit i zákonu o zachování hmoty a energie.

Opusťme nyní tuto úvahu v její nejzajímavější fázi a podívejme se trochu zpět, kam jsme prozatím dospěli ve svých úvahách o čase. Poznali jsme, že čas není jen lešení, na které pozorovatelé umísťují události, nýbrž že se podílí nějakým dnes ještě neznámým, avšak zásadním způsobem na vytváření světa. Dokonce i poměry prostorové se zdají být závislé na rychlosti toku času, a kdyby se zastavil, přestal by existovat i prostor.

Čas, prostor a fyzikální dění jsou tak spjaty vzájemným poutem, což jinými slovy znamená, že toto vše buď existuje současně najednou, anebo neexistuje vůbec. Není tedy zásadně možné, abychom pod „aktem stvoření“ rozuměli okamžik, od něhož svět existoval, zatímco před ním svět nebyl, jelikož nejsme oprávněni užít onoho „před ním“. Stvoření tedy nelze uvažovat v čase, nýbrž s časem. Může tedy být svět „věčný“, tj. může existovat směrem do minulosti i do budoucnosti libovolně dlouho, a přesto může být stvořen spolu s časem, který je jeho nedílnou součástí. Myslím, že jedině v tomto smyslu je možno hovořit o „aktu stvoření“.

To, co jsme právě řekli, je ovšem nesmírně těžké si představit, jelikož - jak jsme řekli - časové řazení událostí je něco, co je tak pevně spjato se samotným procesem vnímání, že se od toho nedokážeme oprostit. Proto je možno osvětlit obsah našich úvah pouze nepřímo a vždy za cenu nepřesností, jichž se přitom nezbytně dopustíme. Pokusíme se nyní uvést jeden takový příklad, z něhož poznáme, že skutečně může existovat svět v obou časových směrech třebas i libovolně dlouho, a přesto může být tento svět - ovšem i s časem, který je jeho součástí - stvořen. V našem přirovnání uvažujme náš vnější svět, třebas i v materialistickém pojetí, tj. v čase, věčný. Mysleme si na chvíli, že v něm zatím nejsou žádné živé bytosti, schopné jej vnímat a uvědomovat si jej.

Tím se dostáváme do výše uvedeného krajního případu, kdy něco „existuje“, aniž to je vnímáno. Slovo „existuje“ jsme dali do uvozovek úmyslně; záleží totiž mnoho na tom, kdy můžeme připustit existenci něčeho, co není vnímáno, čili jak rozřešíme jeden z krajních případů existence. Myslím, že je tu třeba postupovat takto: půjde-li o otázku existence třebas určité krajiny na Jupiteru nebo určité molekulární sloučeniny v extragalaktické mlhovině, potom jde jistě o jsoucna, která sice nelze v přítomné době vnímat, protože člověk není na Jupiteru a bude to ještě nějakou dobu trvat, než se tam a později i do extragalaktické mlhoviny dostane. Jestliže se však tak stane, potom obě zmíněná jsoucna budou moci být vnímána a celý nutný řetězec, aby jejich existence byla poznána, bude existovat. Na druhé straně předpokládejme na chvíli, že nikde ve vesmíru neexistuje živý tvor, který je schopen vnímat a uvědomovat si vnější svět, a že nikdy takový tvor existovat nebude. Potom nikdy nedojde k vytvoření celého uvědomovacího řetězce, začínajícího u pozorovaného objektu a končícího uvědomovacím mechanismem v mozkovém centru živé bytosti - pozorovatele, a je skutečně otázkou, zaslouží-li si takováto „existence“ čehokoli tohoto slova. Záleží tudíž na tom, zda nepozorovaný generátor změn může anebo nemůže být pozorován a uvědomován. V prvním případě o něm můžeme právem říci, že existuje, ve druhém případě vše záleží na definici existence a nic se nestane, domluvíme-li se na tom, že v tomto případě slovo „existuje“ postrádá svého smyslu, a proto ho nebudeme užívat - lépe řečeno, připustíme, že v tomto případě zmíněný generátor změn neexistuje.

A to je právě případ, o kterém jsme začali uvažovat v našem přirovnání. Náš model světa, fyzikálně sice libovolně dlouho existující, vlastně neexistuje, dokud nemůže být vnímán a uvědomován. Dokud se v mém mozku nevytvořily podmínky pro vnímání a uvědomování vnějšího světa, pro mne vnější svět neexistuje; jakmile smrtí tyto podmínky opět pominou, přestane pro mne vnější svět existovat. Chceme-li, můžeme říci, že svět byl pro nás stvořen v okamžiku, kdy jsme začali vnímat, a že opět pro nás, jakmile zemřeme, zanikne. Přitom ovšem svět sám fyzikálně existuje třebas věčně. Můžeme však jít v našem přirovnání ještě dále: pokud bude možno dorozumět se s jinými vnímajícími a uvědomujícími si bytostmi, jež nám dají svědectví, že pro ně vnější svět existoval, pokud žily, můžeme naše přirovnání rozšířit v tom smyslu, že vnější svět existuje od chvíle, kdy je nějakou bytostí vnímán a uvědomován, a že bude existovat až do chvíle, kdy v něm bude existovat poslední bytost uvedených schopností. Souhlasí tedy v tomto případě pojem „stvoření světa“ s pojmem „vznik bytosti, která jej může vnímat a uvědomovat si jej“, třebaže sám svět může fyzikálně „existovat“ třebas nekonečně dlouho. Vtip je v tom, že v našem přirovnání je pojem „času“ pojmem, k němuž se došlo pouze interakcí pozorovatele s vnějším světem, takže (třebas) nekonečně dlouhá existence světa je filozofickou extrapolací bytostí - pozorovatelů.

Znovu připomínám, že uvedený příklad má řadu nedostatků a naprosto nechce tvrdit, že odpovídá skutečnosti. Chtěl jsem na něm pouze ukázat, že samo stvoření světa nemusí ležet v tomto světě, ale kdesi mimo něj, mimo prostor, fyzikální síly a čas, jež při tom mohou být - užijeme slova, které je sem zavlečeno interakcí pozorovatele s vnějším světem - samy o sobě třebas nekonečné, aniž to odporuje aktu stvoření.

Zmínili jsme se již o tom, že nejpodivuhodnější vlastností člověka je schopnost uvědomovat si sama sebe, svůj omezený život a existenci okolního světa. Tato schopnost je sice podmíněna tím, že analyzuje události v čase, tj. samotnou existenci času a vnějšího světa, smyslových orgánů a mozkové kůry, její kořeny však tkví mimo prostor a čas. Domluvíme-li se na tom, že Bůh-Stvořitel je právě to, co nalezneme mimo prostor a čas, má každý člověk - říkáme tomu duše - něco z Boha-Stvořitele. Duše podmiňuje onu schopnost člověka, že - pokud žije a má k dispozici mozek s jeho metabolismem - dokáže prostřednictvím smyslových orgánů a mozku „číst“ docházející informace, analyzovat je a uvědomovat si je. A tak vlastně stvoření světa -alespoň v našem přirovnání - je Boží akt, který slouží k tomu, aby duchovní mohutnosti z Boha vycházející interakcí se stvořeným světem si jej vnímaný uvědomovaly. Stvoření světa a jeho uvědomování tak tvoří pevnou jednotu, kterou teologové obvykle vyjadřují tvrzením, že Bůh stvořil člověka proto, aby jej tento poznával a oslavoval.

Tak se nám jeví svět sice jako svět změn a prvních derivací, avšak jsme oprávněni tázat se - prvních derivací čeho a změn čeho. Toto „co“ tkví již mimo prostor a čas, protože po zavedení času můžeme teprve hovořit o příslušných změnách a o řetězu, který podmiňuje to, co označujeme slovem „existence“. Zase snad zde pomůže malé přirovnání, jako vždy i teď jen nedokonalé:

Představme si biograf v úplné tmě. Tvůrce určitého námětu zhotoví film, který chce promítnout divákovi, sedícímu v kině. Film již běží, ale projekční žárovka ještě není rozsvícena. Stane se tak v dalším průběhu našeho příkladu a po určitou dobu vnímá divák děj, který vidí na plátně. Potom najednou projekční žárovka zhasne, avšak film běží dále, aniž jej divák v kině vidí.

Prostor kina a operační místnosti je zde obrazem toho, co jsme nedokonale označili slovy „mimo prostor a čas“. Myšlenka tvůrce - jenž je obrazem Boha-Stvořitele - se změnila ve film příslušného děje i způsob, jakým je možno tento film promítat. V této myšlence je zahrnut i divák, představující naši duši mimo prostor a čas (tj. v kině). Světelný paprsek znamená čas a plátno smyslové orgány a mozek, schopné zachycovat děje, probíhající v čase (tj. děj, promítaný na plátno). Divák v kině tyto zážitky vyhodnocuje a poznává dílo tvůrce filmu - Boha-Stvořitele. Pak světlo zhasne, pomine vnímání v čase, avšak tvůrce filmu, film i divák jsou v kině stále - Bůh, svět i duše mimo prostor a čas, jako realizovaná Myšlenka, „trvají“ dále.

Závěrem této části je tedy možno obrazně říci, že svět, jenž tkví svými základy mimo prostor a čas, stejně jako lidská duše jsou realizovanou Myšlenkou svého Tvůrce. Jakmile dojde k vzájemné interakci v čase, jakoby indukcí je vnější svět vnímán a uvědomován, dokud tato interakce trvá, tj. dokud člověk žije. V této fázi má duše možnost poznávat dílo svého Stvořitele, hodnotit je a zaujímat k němu své stanovisko. Důkazy o stvoření světa v čase nutno brát velmi opatrně; naproti tomu nekonečnost světa akt stvoření naprosto nepopírá. Konečně je třeba si uvědomit, že kromě hmotného světa existujícího v prostoru a čase, jsme oprávněni tázat se i na to, co je mimo tento prostor a čas, protože musíme připustit, že popis každého pozorovatelného fyzikálního jsoucna je nutně zatížen pochody, které probíhají v objektu pozorovatele při vnímání a uvědomování, a je tedy neoddělitelnou směsí vnějšího skutečna a interakčních příměsí z pochodu poznávání. V tomto smyslu je třeba se dívat i na takové pojmy, jako je „prostor“ a „čas“, a připustit, že vnější svět může mít i složky, které těmito pojmy popsat nelze. Z tohoto hlediska dělá pozitivistická filozofie vlastně jen jedinou chybu, totiž že extrapolaci za prostor a čas (prozatím) nepřipouští. Proto se v ní sice dá dospět k uzavřenému systému pouček a vztahů, avšak celý tento systém nebude nikdy vybočovat za hranice prostoru a času. Pokud budou tedy pomocí systému podávány „důkazy“ o tom, co tkví svými kořeny mimo prostor a čas, jako je např. Bůh-Stvořitel, akt stvoření, duše apod., nelze tyto důkazy z tohoto důvodu vůbec připustit. Bude nutno budovat jiný systém, nadřazený pojmům „prostor“, „čas“ a všem dalším, které zvlášť výrazně nesou pečeť interakce subjektu s vnějším světem, a je nutno přiznat, že na tomto poli je prozatím teologie jedinou vědou, které lze přiznat zásluhy za to, že se o budování takového systému pokouší. V tom je její veliký význam i dnes a nezlehčí to ani protichůdná kritika, a to již proto ne, že její pojmový slovník, opírající se o prostor a čas, je pro tyto účely značně omezený.

MAJÍ FRANTIŠKÁNSKÉ IDEÁLY JEŠTĚ VÝZNAM V MODERNÍM SVĚTĚ?

chtěl bych si dnes spolu s vámi zauvažovat o myšlenkách, které žijí v církvi již téměř tři čtvrti tisíciletí, od dob, kdy žil a působil jeden z největších světců, sv. František z Assisi. Není to náhoda, že - jak jsem před dnešní schůzkou zaslechl - tento katolický světec je svým způsobem uznáván i ve světě protestantském. Ostatně to byl koncem minulého století právě protestantský historik profesor Sabatier, jenž jako jeden z prvních vydal kriticky historickou studii o sv. Františku. Jeho zásluhou právě bylo, že přiblížil ducha sv. Františka duši moderního člověka a že přitom spojil odborné vzdělání se smyslem pro poezii. Ačkoli se v oné své studii dopustil několika omylů, k nimž se ještě později vrátíme, nelze mu upřít jedno: má zásluhu na tom, že přiblížil život a dílo světce dávného středověku modernímu člověku tak, že ten je dnes schopen pochopit ideály, pěstované více než sedm století ve františkánském řádu, a zamyslet se nad nimi alespoň natolik, aby uznal jejich oprávněnost v moderním světě. Zmiňuji se zde o tomto protestantském vědci, abych poukázal na to, jak již v minulém století znamenala osobnost sv. Františka a její ideály mnoho nejen pro katolíky, ale též pro protestanty. Sabatierovou prací jako by se otevřely dveře do nového světa, který byl, jak se zdálo, již polozapomenut. Jedna historická studie za druhou vychází, aby popisovala, rozebírala a kriticky hodnotila život a dílo tohoto skromného Chudáčka z Assisi. A - přiznejme to naprosto otevřeně - nebylo to proto, že šlo o nějaký nový „šlágr“ z konce devatenáctého století; znovuobjevení sv. Františka se nám spíše jeví jako zcela zákonitý důsledek pokračujícího vývoje lidské společnosti směrem, který stále více znamená popření jeho ideálů.

Nuže, kdo to tedy byl onen Chudáček z Assisi? Narodil se roku 1182 v umbrijském městě Assisi, které se dodnes tulí v objetí italských Apenin. Tehdy středověká jednota a univerzálnost ještě nenašla naplnění filozofického a uměleckého výrazu, jehož nabyly až v dalším století velkou scholastickou syntezí, ztepilými gotickými katedrálami a konečně Dantovou Božskou komedií. Avšak přece jen tato středověká jednota a univerzálnost již pomalu ztrácely svou celistvost politickou i náboženskou. Skutečně, říše římská po smrti Bedřicha Barbarossy představovala spíše odpůrce v boji než úctyhodnou autoritu. V Německu rozleptávali říši feudální pánové a svobodná města, v Itálii obce. I když na druhé straně ve školách a mezi vzdělanci vládlo učení církve, i když církev po reformě Řehoře VII. vzrůstala v kázni a moci, ve svatosti a autoritě, i když měla papeže, kteří byli vzornými kněžími znamenitými právníky a politiky, i když za Inocence III. prožívala jednu z nejskvělejších dob svých dějin, přece jen kvasily všude bludy a množily se jako mikroby v nemocném těle.

Ale nová doba začala svítat v Itálii. Mezi dvěma velmocemi, církví a říší římskou, vznikla nová moc podporovaná biskupy a potíraná vládci: italské městské obce. Představovaly střediska městských obyvatelů, kteří pracovali, provozovali řemeslo, cestovali, měli peníze a tím i moc, chtěli si vládnout sami, svrhnout lenní jho a zasahování velkých i malých vazalů. Městská obec znamenala soustředění roztroušených osadníků, postupné pohlcování selského lidu městským obyvatelstvem, nahrazování hospodářství půdy hospodářstvím peněžním, rozkvět obchodu a trhů, rozmnožení malých průmyslových i obchodních závodů, v nichž se řemeslo rozvíjí zásluhou individuální specializace, usměrněné v cechu.

Tato radikální přeměna politická i hospodářská, která vznikla uvnitř říše, vyvolala život mnohem rušnější a činorodější, než byl život feudální, se zřejmou potřebou rozmanité duchovní náplně, což se projevilo mezi jiným významným rozšířením a užíváním lidové latiny, dokonce i v úředních listinách. Přetvoření řeči je věc velmi závažná a neobejde se bez proměny civilizace: lidová latina ohlašuje nový národ.

Tento nový národ, sdružený v mnišské obci, se vysmekl z područí feudální moci, a tím i z dosavadního vlivu mnišství, které představovalo jednu z nejsilnějších opor církve. Od doby, kdy sv. Benedikt přizpůsobil potřebám latinského západu klášterní život východu tím, že vedle principu modlitby a sebekázně vštěpoval zásadu práce a zdrženlivosti - ono ORA ET LABORA (Modli se a pracuj), jež je dodnes hlavní zásadou všech benediktinských klášterů - staly se kláštery hlavními středisky hlásání evangelia, výchovy a kultury v barbarských dobách a v období feudalismu. Vedle pyšných hradů a často naproti nim vyrůstaly kláštery, které s okolím tvořily pracovní obce pod vedením opata mnichů. Kláštery měly vlastní knihovny a školy. Mniši prováděli melioraci rozsáhlých ploch půdy, vysušovali bažiny, zúrodňovali úhor. Se zemědělstvím, pořádkem a blahobytem přinášeli zároveň kříž a vztyčili jej v krajích, kde se ještě obětovalo modlám. Vznikly další řehole, např. cisterciáci nebo kamaldulští mniši. Avšak mniši zůstávali v klášteřích a až na vzácné výjimky nevycházeli z klauzury. Jejich hlas nemohl proniknout k sluchu občanů, kteří pracovali a trpěli v městech a na hřbetech oslů přecházeli Alpy s balíky plátna a vlny, s plnými měšci peněz nově ražených, noví rytíři nových dobrodružství, kteří vyrůstali již v rytmu naší, moderní doby. Místo mnichů přicházejí ze severu Alp názory valdenských a albigenských, hovořící o domnělém návratu k životu prvních křesťanů, chudobě, práci a vyzývající ke vzpouře proti církvi. Nositelé těchto názorů se vmísili mezi řemeslníky a městské kmotry a začali kázat na téma, které zaujalo ihned všechny posluchače: mravy kněží. Odsuzovali - a někdy jistě i právem - rozmařilost jejich života a jejich nepřiměřené bohatství. Tvrdili o sobě, že jsou praví následovníci Kristovi, chudí a čistí; vykládali posluchačům Písmo svaté v lidové latině - z čehož se brzy potom vyvinula italština - kdežto církev užívala spisovné latiny. Někteří z nich rozebírali podrobně problém chudoby a tím se dotkli nejcitlivějších zájmů, které se rýsovaly v této společnosti, ne už mezi pány a služebníky, ale mezi velkými a malými - majores a minores. Předvídali dobu očišťování církve. Tyto nauky a temné předpovědi mátly duše, které ani v práci nezapomínaly na problém věčnosti, tehdy snad problém nejdůležitější. Tehdy totiž mělo náboženství ještě totální význam.

Zatím starobylé síly žily vedle nových: říše, feudální systém a rytířstvo byly stále ještě živými útvary a ne pouhými názvy. Také na ústupu ze slávy si zachovaly svou velikost, vzrůstající i nadále v obraznosti a v umění, čím více ve skutečnosti zanikaly, až se jejich památka stala poezií. Rytířstvo hrdinsky zaniklo v křižáckých výpravách, které se staly průduchy staré feudální společnosti, a zároveň zanechalo nové společnosti ideály duchovní a hospodářské. Skutečně, na jedné straně nadšení pro hrdinné skutky, osobní udatnost, vznešenost víry, touha po dobrodružství v dalekých zemích lákaly rytíře k osvobození Božího hrobu z rukou nevěřících, kdežto evangelický ideál znovu prožitý v zemi Kristově okouzlil pravé věřící a z nich přecházel na zástupy. Na druhé straně přístavy Blízkého východu a usnadnění obchodních styků prostřednictvím přímých znalostí cizích národů vábily přímořské republiky a měšťanstvo zabývající se obchodem.

Touto spletí různorodých zájmů a ideálů si razily cestu k akci všechny evropské národy, zvláště Italové, kteří se sice jako národ vymanili z objetí starého světa mnohem později, ale zato se přiblížili k novému řádu nejzraleji a svérázně. Feudální středověk měl v určitém smyslu stálost místa (stabilitas loci). Půda poutala a stálost vedla k rozjímání. Naproti tomu město znamená hnutí a hnutí je akce. Z nich vyplývají dvě odlišné duševní polohy: Církev plně vyhověla potřebám feudální doby velkým mnišským zařízením, které zkrotilo barbary, vychovalo rytíře a nevolníky, utěšovalo kající utlačovatele i utiskované. Co však dala církev novému měšťanstvu, které nechtělo nic vědět o latině, které ztrácelo trpělivost při dlouhých liturgických zpěvech, nemělo čas přijít nahoru a žádat o usmíření v mateřském klášteře, které začalo číst a psát pro vlastní potřebu? Dílo kněží, někdy znamenité, někdy však také vadné, nemohlo všemu vyhovět. Do lidových vrstev začaly pronikat bludné názory a nalézaly v nich prostředí k dalšímu svému šíření. Na konci 12. století se pociťovala mezi křesťanskými národy dvojí nouze: zařídit život věrně podle evangelia a využít křesťansky nových životních forem, především té, která vyznačuje moderní život: akce. A tehdy Pán poslal na svou vinici svatého Františka.

František, syn obchodníka se suknem, pociťoval ve své lidské podstatě protiklady století. Právě proto, že je prožil, mohl je také jako světec vyrovnat, ztišit a usměrnit nové životní síly.

Jeho doba, rozpor mezi feudály a městy, mezi středověkým imperialismem a rodícím se nacionalismem, boj mezi latinou spisovnou a lidovou, mezi askezí a uvolněním mravů, obdařila jeho ducha smyslem pro hierarchii a hrdou osobitnost, rytířskou obrazností a budovatelskými ctnostmi, touhou po odříkání a životním zápalem. Po otci zdědil ostražitost, činorodost a obratnost obchodníka. Matka mu dala citlivost, velkomyslnost a dobrodružnou ctižádostivost rytířů. Toto splynutí měšťanské a šlechtické krve způsobilo, že dovedl pochopit potřeby všech společenských vrstev. Jeho nadání, mohutné a pokorné, uschopnilo jej proniknout do všech duší a uchopit se jejich tajemství.

Vyznačoval se houževnatostí těch, kteří chtějí provést, co si umíní, ctižádostivostí stoupat výš a potřebou milovat a být milován. Měl žíznivou touhu po slávě a obětování. Žena pro něho nikdy neznamenala překážku nebo opravdové nebezpečí jako ctižádost a samolibost, proti nimž vyzbrojil po svém náhlém obrácení všechnu svou vůli. A když potkal dvě ženy hodné svého ideálu, může se jim podívat do očí a vede je dvěma cestami: panně Kláře určuje apoštolát smíru a klanění, vdově Jakubě určuje apoštolát modlitby a činu.

Zanechme však již rozboru vlastností sv. Františka a shrňme jen krátce a stručně jeho životopis: jeho ideály rytířství, které se v jeho mládí vybíjely pořádáním zábav a hlučnými radovánkami s assiskou mládeží a později snahou po vojenském vyniknutí, se náhle prudce mění způsobem, který snad dovedou plně pochopit jen konvertité. Tajemné je někdy Boží řízení. Když dr. Augustin Gemelli, slavný italský lékař nedávné doby, již jako univerzitní profesor a vědec bez náboženských zájmů náhle zmizel ze světa a nějakou dobu žil nevypátrán kdesi v ústraní, vrátil se do světa jako přesvědčený katolík, který se stal krátce nato františkánem a později rektorem františkánské řádové univerzity a pak i první italské katolické univerzity Božského Srdce Páně. Jeho studie o františkánském hnutí zřetelně dokazují, že byl nejen vědcem lékařem, ale i neméně zdatným řádovým historikem. Jisté je, že se podobným náhlým zásahem božské milosti změnil i sv. František; jeho ideály rytířství sice zůstaly, ale dostaly jinou náplň: být rytířem Kristovým. Jeho snaha po vyniknutí také zůstala, ale zaměřila se na vyniknutí v pokoře a chudobě. Také jeho schopnost zděděná po otci, účastnit se aktivně života, sice zůstala, avšak přestala se týkat obchodů a světských radovánek; jeho dosavadní vůdcovství při organizování světských radovánek bylo nahrazeno organizováním hnutí rytířů Kristových, vyznávajících paní Chudobu, onu nejdokonalejší z křesťanských ctností. A pokud v jeho povaze zbyly ještě některé zbytky z nedávné minulosti, dokázal se s nimi František rázně vypořádat; byls zvyklý na oděv bohatého synka? Zahoď jej, ba zanech jej v ruce rozzlobeného otce v přítomnosti biskupa a zaměň jej chudým, záplatovaným rouchem žebráka. Dovedl ses dříve málo pokořovat či nedbals na pokoru vůbec? Jdi mezi ubohé malomocné, mezi ony živé trosky s opadávajícím hnijícím masem, zapři sebe sama, nic nedbej na zápach šířící se z jejich rozpadávajících se těl a staň se jejich pokorným služebníkem, který jim chce sloužit. Vidíš starého kněze, opatřujícího sešlý malý kostelíček, který každou chvíli hrozí sesutím? Zanech snů o válečném štěstí a raději jdi, vyžebrej v žebráckém rouchu u bližních, kteří s tebou kdysi hodovali, kameny a maltu a vlastníma rukama obnov svaté místo, zubem času již nahlodané! To tedy byl po svém obrácení sv. František, jenž zaměnil svůj osud bohatého obchodníkova synka - a jak bychom dnes řekli - dobře zajištěnou existenci středověkého rytíře za manželství s paní Chudobou, která dala věnem jen žebrácké roucho a posměch Františkových dřívějších spoluobčanů.

A tu se stalo něco, co se nám, kteří žijeme v moderním světě dvacátého století, sotva zdá představitelné: našli se další lidé, mnohdy šlechtického původu, kterým se zalíbila metoda, kterou chtěl sv. František oživit a uvést v život nejzákladnější zásady života podle evangelia. „Chceš mne následovat? Jdi, rozdej vše, co máš, chudým a následuj mne!“ Tak volal téměř dvanáct století předtím Ježíš Kristus v horách Galileje. „Chceš-li mne následovat, jdi, rozdej vše, co máš, chudým a následuj mne!“ Tak volá o tisíc dvě stě let později Chudáček z Assisi ne proto, aby si snad hrál na Krista, nýbrž aby vrátil svět k jeho ideálům, od nichž se v průběhu staletí tolik, tolik odchýlil... A oni šlechtičtí synkové zaslechli a dokázali rozdat všechen svůj majetek chudým a spolu s jinými přišli za sv. Františkem, aby zaměnili teplo svých domovů za věčný průvan nevytápěných chýší, vybudovaných v divoké, nehostinné přírodě - ať již tam dole u Křivého potoka nebo u malé kapličky Porciunkuly pod Assisi, nebo naopak nahoře v umbrijských horách v Grecciu či Carceri, kde se ještě dnes může zbožný turista přesvědčit o drsném způsobu života prvních františkánů.

Možná, že někteří z vás mi teď namítnou, že toto vše tu snad již před tím bylo, ba že jsem to sám před chvílí zdůrazňoval, když jsem hovořil o valdenských a albigenských, kteří rozšiřovali již před Františkem názor, že je třeba bojovat proti stávající - ať již zdánlivé či skutečné - rozmařilosti v církvi a vrátit se k evangelnímu způsobu života. Tyto názory byly zcela jistě šířeny v zemích, do nichž jezdil otec Františkův za obchodem, a jistě se o nich i sv. František od svého otce dozvěděl, když po návratu z obchodní cesty otec vyprávěl o dalekých zemích tam za horami. Ano, opravdu šířili albigenští a valdenští ideály chudoby a zakládali ve Španělsku a Francii jakási řeholní společenství; bylo to však hnutí zhoubné, protože sice hlásalo návrat k evangeliu, avšak přitom podle jiných zásad téhož evangelia jeho stoupenci žít nechtěli. Řečeno jazykem dvacátého století, byla jejich kritika církve destruktivní, nikoli konstruktivní. Jejich hnutí sice vyvolala potřeba doby, avšak bylo to hnutí ve skutečnosti církvi nepřátelské, byla to na stromě církve suchá větev, která byla odsouzena k zániku. Nesmrtelný význam sv. Františka je a zůstane v tom, že dovedl rovněž vystupovat proti nešvarům své doby, přičemž však zůstal na půdě církve do všech důsledků. Žije některý kněz nehodně? Pak ať je proklet, zabit, zničen - volali albigenští. Žije některý kněz nehodně? Pak se za jeho polepšení modlete a neustávejte za něho Boha prosit, ale važte si i nehodného kněze, protože jeho ruce byly jednou posvěceny a on dostal moc proměňovat tělo a krev Páně, takže zasluhuje nezměrnou, hlubokou úctu - volá sv. František. Snad jsme na tomto případě dostatečně demonstrovali základní rozdíl mezi sv. Františkem a jinými - lze-li zde toho slova správně užít - reformátory té doby nebo doby pozdější. Myslím, že právě tento význam sv. Františka bychom měli stále zdůrazňovat právě dnes, kdy se světem šíří ekumenické hnutí; kdyby bylo v minulosti žilo víc takových „reformátorů“, jistě by k mnoha církevním rozkolům nikdy nedošlo a ekumenický problém by byl dnes mnohem, mnohem jednodušší...

Zde tedy vyniká třetí pilíř františkánství: láska ke všem, opravdu ke všem, ať přátelům či nepřátelům, protože všichni jsme před Bohem bratři a sestry, všichni jsme součástí jeho Stvoření. Je to ovšem láska spojená s pokorou a poslušností. Je až dojemné sledovat, jak sv. František předkládá řádovou řeholi, kterou složil, napřed ke schválení i papeži a jak pokorně dbá jeho rad a pokynů přesto, že musely zřetelně vést k porušení čistoty jeho ideálů. Je opravdu dojemné sledovat, jak dochází ještě za jeho života k nejednotě uvnitř řádu, který založil a doposud vedl. Přijímá vše s hlubokou pokorou, protože v tom vidí vůli Boží, a přijímá stejně pokorně i chvíli svého ponížení, kdy generální kapitula mladého řádu si zvolí jiného vůdce z kruhů řádové opozice. Avšak pokorný František nereptá a neproklíná své odpůrce. Jeho pokorné „Staň se vůle Tvá“ ještě úporněji vede Františka k hledání tajemných úradků Božích, k ještě jemnějšímu jeho obcování s Bohem, které nakonec vyvrcholuje nejen těžkou oční nemocí, jejíž zárodky se datují zároveň se vznikem názorových rozdílů uvnitř mladého řádu, ale i známými stigmaty, jež sv. František obdržel na hoře Alverně dvě léta před svou smrtí. A pak, když sv. František umírá na popelu, bez pláště, jako nejchudší z chudých pro Krista, umírá sice nad prací ještě nehotovou, vnitřními spory a různostmi názorů zmítanou, ale nad prací, k níž položil takové základy, že nejen přetrvaly tři čtvrti tisíciletí, ale ještě dnes mluví ke všem lidem dobrého srdce a hlavně dobré vůle jasnou řečí, která měla platnost v době, kdy u nás ještě vládli Přemyslovci, ale tuto platnost neztratila ani v době, kdy kolem Země krouží umělé družice a kosmické lodi. Pokusme se nyní chvilku této řeči naslouchat a nebraňme se, bude-li chtít vniknout až do našich srdcí. Napřed se však zeptejme svého rozumu, zda bude vůbec ochoten naslouchat slovům Chudáčka z Assisi, která přece moderním uším musí znít dnes tak nemoderně.

A rozum se nejprve zeptá: Po čem to tehdy z umbrijských lesů a roklí volal ten muž, jenž se pro Krista stal bláznem pro lidi a povrhelem chátry? A vzdáleností třičtvrti tisíciletí zaznívá odpověď: Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské; blahoslavení tiší a pokorní, neboť oni Zemi vládnouti budou. Miluj Pána Boha svého nade všecko a miluj bližního svého jako sebe samého. Vrať se, jak můžeš nejvíce, k evangelickým ctnostem. Ano, je to volání po chudobě, pokoře a lásce. A náš rozum se ptá: Může toto volání ještě vůbec něco říci modernímu světu vědy a techniky?

Musíme tedy na tuto otázku našemu rozumu nejdříve odpovědět. Odpovíme tak, že se poněkud rozhlédneme po našem světě dvacátého století a pokusíme se kriticky zhodnotit jeho klady a zápory, zejména pak úlohu a postavení člověka, který v tomto světě žije. Jeho ideály, myšlenky a způsob života jsou sice zřetelně zcela jiné než ideály, myšlenky a způsob života člověka středověkého, to však nemusí znamenat, že by františkánské volání po chudobě, pokoře a lásce nebylo i dnes aktuální.

A tu, rozhlížejíce se po našem dnešním světě, zjišťujeme, že tento svět je hluboce nemocný neustálými rozpory jak mezi různými národy a společenskými systémy, tak i rozpory uvnitř člověka samého. Ano, svědomí moderního světa a svědomí moderního člověka není zcela zdravé, ba je narušené nemocí, která jako rakovina hlodá moderním světem. Její jméno je pýcha.