Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha Svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla
a život věčný.
Amen.
Nejstarší úplný text Creda, tzv. apoštolské vyznání víry, pochází ze 4. století a je shrnutím obsahu víry apoštolské doby. Velice brzy po jeho zformulování se však objevily různé nejasnosti a spolu s nimi i spory a kontroverze o některé věroučné pravdy. O nich pak bylo potřeba mluvit ve vyznání víry šířeji a jasněji.
Tak se dospělo ke druhému, tzv. nicejsko-cařihradskému vyznání víry, které se modlíme při nedělních a svátečních bohoslužbách. Jedná se o zpřesněný a rozšířený text apoštolského vyznání víry. Poprvé bylo upraveno na koncilu v Nicei (r. 325) a podruhé na koncilu v Cařihradě (r. 381).
Kolem pozdější vsuvky „který z Otce i Syna vychází ...“, vložené za větu „Věřím v Ducha svatého“, vznikl mezi východní a západní církví rozpor, vedoucí až k vzájemné roztržce, přestože víra v Ducha, vycházejícího z Otce i Syna, byla v církvi odedávna.
Existují tedy sice dvě formulace Creda, ale obě jsou vyznáním stejné víry. My budeme v našich úvahách postupovat podle vyznání apoštolského.
Poznámka: při práci s textem je potřeba používat Písmo svaté; zkratky a případné biblické citace jsou podle Ekumenického překladu Písma svatého, Praha 1985.
Snad bychom nejprve začali s tím, co víra není, nebo jak se špatně chápe. Tím, jak ji chápe mnoho lidí okolo nás. Někdo nám řekne: „Dneska už rozumný člověk na Pána Boha věřit nemůže.“ Nebo: „V době, kdy věda tolik pokročila, nepotřebujeme věřit na Boha, to patří minulosti.“ A vysvětluje se to tvrzením (a ne vždycky nepravdivým), že víru v Boha si lidé dosazovali do mezer v poznání. Asi takhle: nevím, proč nějaká věc je, a tak řeknu: „To dělá Bůh.“ Nevím jak bych vysvětlil, kde se co na světě vzalo, a tak řeknu: „Tam je Bůh.“
To byla praxe velmi nešťastná, protože s postupujícím vědeckým poznáním je z těchto mezer Pán Bůh vytlačen. Ale, tohle také není víra biblická, bible také nestaví Boha do mezer poznání. A tak, když někdo říká, že pro vysvětlení světa, zákonitostí ve světě, okolní přírody, pro porozumění světa Boha nepotřebuje - tak se ještě nic neděje. A dokonce můžeme říci, že my jsme na tom stejně. Vždyť ptáme-li se na to, jak funguje příroda, má nám dát na to odpověď fyzika, biologie, přírodopis, ale ne řeč o Bohu. Jestliže se budeme ptát, jak vznikal svět, jak se tady všechno objevilo, musíme se obrátit na jiné vědy a ne na náboženství - a na víru. To je tedy jedna věc. A další: Má-li někdo skutečně špatnou představu Boha, kdy si ho představuje jako krutovládce, nebo jako známého vousatého dědečka na obrázku, nebo jakkoli takto zdeformovaně, potom tohle opravdu není víra. Jestliže nám někdo tedy řekne, že v tohoto dědečka nevěří, pak mu můžeme říci, že my také ne, že je to dobře.
Čemu má tedy člověk věřit? Někdo věří všemu, někdo nevěří ničemu. A čemu má věřit katolík? Člověk klasicky vychovaný řekne třeba: „Tomu, co je v katechismu.“ Ale kde se to tam vzalo, jak se to tam dostalo a je tam všechno? A jak má být katechismus tlustý, aby tam bylo všechno atd. Nyní nám tedy vyvstává otázka po pramenech víry.
Židé berou informace pro obsah své víry ze Starého zákona. Mohamedáni z Koránu, Hinduisté z upanišad, křesťané z Písma a z tradice. Korán částečně vychází z Písma svatého, protože Mohamed část svého dětství prožil v prostředí, kde se Písmo znalo a on si zřejmě z toho leccos pamatoval a to potom použil do svého vlastního systému. Ale i když považují Korán za svatou knihu, tak jejím autorem je jen Mohamed. U upanišad neznáme autora, jenom vzdálené pozadí. Jsou to texty, ke kterým dospěli vynikající lidé, osvícení lidé atd. Budeme se trošku ptát po původu Písma. Vycházejme z toho, co my křesťané obecně známe. Jak vzniká Starý zákon? Napřed byla tradice, vyprávění, potom se to psalo. A co bylo ještě před tím? Skutečnost zjevujícího se Boha v životě Izraelitů. A tato zkušenost není sepsána kýmkoliv a jakkoliv, ale prostřednictvím vyvolených lidí, nějakým způsobem Bohem připravených. Řečeno naším slovníkem novozákonním: pod vlivem Ducha svatého. Není to jen zápis nějakého děje, ale inspirovaný text. Ta inspirace, to vdechnutí Boží se samozřejmě týká toho, co Izrael zažil. Celý Starý zákon nám svědčí o tom, že Bůh se chtěl dát poznat, že to zjevení je především z jeho iniciativy. A to, co je v těchto knihách napsáno, není produkt lidského snažení, je to především Boží snaha dát člověku poznat a pochopit to, co pochopit potřebuje, způsobem, kterým je to pochopit schopen. Mohli bychom obecně říct, že zjevení znamená vlastně překlad transcendentní skutečnosti Boží do „lidštiny“, do něčeho, co my lidé jsme schopni pochopit. Dva systémy, mezi kterými není společný jazyk, nemohou spolu komunikovat. Svět Boží - transcendentní - a svět náš samy o sobě nemohou spolu komunikovat, rozhodně aspoň my sami nejsme komunikace s Božím světem schopni. Křesťanství a židovství přibližuje člověku Boží zjevení, které je nám dáno z Boží iniciativy a to zjevení je transformováno do „lidštiny“, kterou je člověk schopen chápat. Důsledkem toho je, že sdělení Boží je univerzální, není vázáno na určitý myšlenkový systém, filozofii. Proč? To, co jsme z Božího zjevení poznali, chceme a máme dávat dál, a tady musíme to učení přetransformovat do našeho myšlení, ať chceme nebo ne. A v tomto spočívá ta univerzalita. Ale tady začnou potíže, protože Hebrejové a Řekové mysleli jinak. Židé používali příběhy. To, co se dělo, bylo pro ně srozumitelné. Kdežto Řekové už měli vytvořené abstraktní myšlení. To znamená, že zde jsou rozdíly v jazyku. Řek popsal skutečnost teoreticky, ale Hebrej musel použít příběh. Chceme-li tedy chápat slova, musíme vědět, kdo nám je říká, jaký používal jazyk, jaké měl myšlení. Bylo by pro nás asi krásné, kdyby se nám Bůh zjevil každému zvlášť. (Kdyby tomu tak bylo, tak bychom vůbec nemuseli studovat teologii.) Pak by ale byli zbyteční proroci, Mojžíš atd. Nebo by nám bylo milejší, kdyby byla víra sdělena přesnými a srozumitelnými dekrety. A najdou se takoví lidé, kteří se o toto snaží. Z tohoto pak vycházejí dva krajní póly chápání víry.
Jeden pól je touha mít všechno „do puntíku“ jasné. Vyskytuje se mezi katolíky i nekatolíky. Může se to u katolíků projevit např. takto: Dejte mi katechismus, ve kterém bude všechno, a všechno přesně. Já se ho naučím nazpaměť a má víra bude dokonalá. I kdyby takový katechismus byl, tak člověk získá dost podrobný obsah víry, ale nemůžeme říct, že by tu víru už žil. Do Božích věcí můžeme hlouběji a hlouběji vnikat. Vymezení pravdy víry je lokalizace studny, ale tím ještě není řečeno, že jsme se dostali i na dno studny. Pro někoho je základ Písmo svaté, ale chápané přesně a jen tak, jak je to v něm napsané. Tak, jak to je, tak si to vezme. Ale rozumí tomu sám bez pomoci vůbec dobře? Ne. Nemůžu brát slovo tak, jak tam leží. Musím brát ohled na určité souvislosti.
Druhý pól - člověk si nedělá žádné starosti s pravdami Božími. Říká, že hlavně něčemu věří a že mu to dělá dobře. Ale toto je od pravdy také velice daleko. Po člověku se žádá, aby měl touhu hledat pravdu a trpělivost v jejím hledání. Kdo nemá touhu k hledání, uvěří kdejakému nesmyslu, a jestliže nemá trpělivost, nedostane se nikdy dál. Nejhorší je jednat s lidmi, kteří se považují za neomylné vlastníky pravdy. Aby člověk poznal pravdu, musí mít pokoru a uznat v ní, že pravda je větší než on, což vyžaduje určitou zralost.
A co je pramenem víry pro jehovisty? Oni bibli sice používají, ale čerpají ze Strážní věže, kterou někde v Brooklynu vymyslí. Jehovistům je přesně nadiktováno, jak určitému místu v Bibli mají rozumět a ta je pro ně neomylná. Strážní věž je nadřazena Bibli, protože podle Strážní věže se vykládá Bible. Ale i křesťané mají učitelský úřad Církve - Magisterium. A jaký je rozdíl mezi Strážní věží a Magisteriem? Vyhlášení Magisteria čerpají z doby života Ježíše, z apoštolské tradice. Strážní věž nebere zřetel na Ježíše a apoštolskou tradici, ale základ bere někde při vzniku jejich církve a v poslední Strážní věži. Písmo však má význam jenom v prostoru apoštolské, tzv. původní tradice, vycházející z apoštolské doby. Vedle ní v katolické církvi nacházíme ještě tzv. úctyhodnou tradici, která se opírá o velmi starou zkušenost (chórová modlitba, křest malých dětí, celibát ...) Dále jsou tradice, které jsou mladé, možno snad říci zvyky. Ty bývají přístupnější a lidé na nich často až přespříliš lpí, a to není dobré. V každém případě za pramen víry považujeme jen tradici apoštolskou.
Tolik tedy k pramenům víry a k tradicím, a nyní se podívejme do Písma svatého, abychom pochopili, co je a jak vypadá pravá víra. Ve Starém zákoně je jedna postava, o níž se říká, že to byl „Otec Víry“, praotec Abrahám.
Gn 12, 1 - 4
V těchto slovech není vůbec řeč o tom, kdo je to Bůh, zda je to člověk nebo duch. Není tady vůbec řeč o tom, jak Bůh vypadá, jak si ho máme představit. Není tu vůbec řeč o tom, kde je Bůh - ale tady se mluví docela o něčem jiném: mluví se zde o tom, že Bůh člověka osloví, že Bůh nějak výrazně, ale zcela přirozeně zasáhne do osudu člověka. A ten člověk na to kladně odpoví, vydá se na cestu. To znamená, že Bohu věří.
Dá se tedy říci, že pro Starý zákon (a to je pro něj typické), ale později uvidíme, že i pro Nový zákon, je víra v prvé řadě čin. Je to vlastně životní projev. Vidíte, jak jsme daleko od toho, co si mnozí křesťané jako víru představují. Mnoho lidí si víru před stavuje jako uvěření něčemu tajemnému, nepochopitelnému, něco nadsvětného, případně útok proti rozumu a uvěření věcem, jimž druzí nevěří.
Je pravda, že víra v Boha je vírou v toho, kdo je nepochopitelný, nadsvětný, kdo přesahuje naše myšlení, ale tento Bůh se našeho života dotýká. Víra je tedy čin, kterým s tímto Bohem souhlasíme. Starý zákon si nikde nedělá starosti s tím, aby podal popis Boha, aby přesně sdělil kdo je to Bůh a jaký je. Starý zákon mluví soustavně o tom, jak Bůh zasahuje do dějin člověka a jaký je tedy Bůh ve svém jednání, a mluví o tom, jak na to člověk odpovídá. V Novém zákoně to vůbec není jiné, V Lukášově evangeliu čteme o zvěstování.
L 1, 26 - 38
To je nakonec tentýž projev víry jako u Abraháma. Bůh zasáhne do života Mariina, přes tohoto posla přibližuje svůj zásah a Marie na to kladně odpovídá. A teď důležité je to, že Panna Maria kladně odpověděla na Boží výzvu, to, že řekla: „Staň se mi podle tvého slova“ - to zasáhlo celý její život, celý její život na tomto vyvolení stál, protože všechny osudy jejího dalšího života byly určovány Ježíšem. Kvůli tomu, že se Ježíš narodil a byl pronásledován, odcházejí do Egypta, kvůli tomu, že Ježíš měl působit v Galileji, se vracejí do Nazareta. Pak celá Ježíšova veřejná činnost, kterou Ona sleduje. Víte, že celý její další život je jakoby Ježíšem veden, i když ji nevede za ruku. A právě toto je život víry.
Bůh zasáhne do našeho života tím, že se s ním nějakým způsobem setkáme, že na něj nějakým kladným způsobem zareagujeme, že jej prostě berme na vědomí a začne nám na něm záležet. A tím se mění náš životní běh - my to vidíme třeba až s odstupem let.
Z toho plyne jeden důležitý závěr. Jde-li o víru druhého člověka, chci-li někomu pomoci k víře, nebo dá-li se se mnou někdo do debaty o víře, sotva má smysl mu dlouze vykládat, kdo je to Bůh a že Bůh je nekonečný Duch ... To můžete vykládat třeba týden a život toho člověka se nemusí vůbec měnit. Vlastní pomoc k víře spočívá v tom, že se snažíme takovému člověku pomoci, aby se s Bohem dostal do kontaktu.
Důležité je, aby člověk pochopil, že nevěříme v žádnou nesmyslnou představu Boha (vousatý dědeček na obláčku), je třeba mu odstranit tyto překážky. A dál je třeba mu trochu nevtíravě ukázat, že náš celý život je na Bohu postaven a že Bůh je pro nás tím nejdůležitějším, s kým v životě počítáme. A tohle on buď přijme nebo nepřijme, my ho k tomu donutit nemůžeme, ale tohle by na nás měl vidět. Pokud znáte nějakou historii uvěření dospělého člověka, tam to zpravidla takto je, že se Bůh živě dotkne někoho v jeho životě, a on, pokud na to kladně odpoví, pokud s tím souhlasí a nehledá všechny možné příčiny, aby Boha neuznal, se stane věřícím.
Víra tedy znamená v prvé řadě čin, životní postoj, uspořádání života. Proto bych vždycky v životě odmítal požadavek vysvětlit někomu několika slovy v co věřím. - Nebo bych to musel říci opravdu rámcově, několika slovy: „Věřím v Boha, v někoho, kdo je pro mě absolutně důležitý, na kom závisí celý můj život.“ A tečka. Dost. Dál to rozhodně vykládat nejde, aspoň napoprvé ne.
Kdybychom rozebrali ještě všechny námitky, které se proti víře obvykle kladou, poznali bychom, že jsou zpravidla neporozuměním, že se v nich bojuje proti něčemu, co vlastně není pro nás jádrem věci. Víte, ono se to nedá opravdu nějak vědecky dokázat, že by náš život závisel na Bohu, nebo že Bůh do našeho života zasahuje. Potvrdí nám to naše vlastní zkušenost, ale druhý člověk to vyvrátit nemůže. Může nás zesměšnit, to ano, na to stačí trochu vtipu a obratnosti jazyka, ale vyvrátit nám to nemůže. A všechny přírodní vědy mohou konstatovat jaký je svět, jak to tady všechno funguje - ale proč to tu je, to se nechá odbýt jen větou, že hmota je věčná, což rovněž nelze v oboru nekonečna dokázat.
Nakonec ještě jedna věc: řada výkladů proti víře, které se vytvářejí vědecky, jsou od vědy dost daleko. Podívejte se, v populární příručce vám přesně popíší, jaký je náš vesmír, ale když si vezmete „Vesmír“, což není populární příručka, ale časopis čs. akademie věd, dočtete se v 9. čísle v dosti dlouhém a zajímavém článku, že my nemůžeme říci, jak náš vesmír vypadá, ale můžeme uvažovat na základě poznatků dosavadní vědy, jak by vypadat mohl. A jste-li hloubavé povahy a chcete-li se dostat na pokraj zbláznění, tak si ten článek vezměte, protože tam se nakonec dojde k tomu, že těch vesmírů může být několik a že tzv. černé díry, astronomický jev, by mohly být - řečeno laicky - průchody, kterými by se dalo procházet z jednoho vesmíru do druhého. Ono se dá i matematicky uvažovat o podmínkách cestování do druhého vesmíru - ale já už vás nebudu tímhle plést.
Tím chci jenom říci, že tyto matematické modely vesmírů jsou také zcela nepředstavitelné - a přece nikdo vzdělaný neřekne, že je to hloupost. Skutečně vědecký pohled na svět je velice střízlivý a říká nám velice jasně, co víme jistě a co jistě nevíme. A přece kvůli tomu neřekneme, že jsou astronomové hlupáci, protože nevědí všechno.
Z toho bych vyvodil jenom ten závěr, že se člověk nesmí hned tak moc leknout, když nám někdo nadává hlupáků. Zpravidla v tom případě nebývá moc chytřejší, anebo i je, ale má k tomu nadávání nějaký jiný důvod. Je pravda, že v naší víře je mnoho věcí, které nejsou jasně vysvětlitelné. Ale je také pravda, že naše víra se neodehrává někde v oblasti čirého intelektuálna, někde jenom v oblasti přemýšlení, ale že se odehrává v našem životě a že mnohý má svoje zkušenosti s Bohem a že každý člověk se může dostat do situace, kdy je v životě Bohem osloven a kdy Bůh zasáhne do jeho života - a on může odpovědět.
Jde pořád právě o to, zda člověk odpoví nebo ne.
Dnes říci: „Věřím v Boha,“ je v mnoha směrech slovem provokujícím. Je to slovo, u něhož můžeme očekávat nesouhlas okolí, které se zdá být početnější, než jsme my. Pro některé lidi nemá v podstatě hlubší smysl, uznávají jenom to, co vidí a domnívají se, že nemá smysl dál nic hledat. Pro jiné lidi je na světě příliš zla a zdá se jim, že proto nemohou v Boha uvěřit. Udělali si totiž svou představu o Bohu a ve jménu téhle představy Boha odsoudili. Udělali si představu o všemocném Bohu, který je zodpovědný za to, aby všude nastolil pořádek a dobro. - Docela upřímně mi tohle nedávno jeden člověk mého věku řekl, že si myslí, že by to ten Pán Bůh měl dělat trochu jinak, že by měl udělat pořádek. Zeptal jsem se ho, jak by on podle tohoto pořádku dopadl, byl upřímný - a tak potvrdil, že moc dobře ne.
Víte, tuhle námitku lidí, že nemohou věřit v Boha, protože je to a to na světě - to bychom měli brát vždycky nesmírně vážně. Jednak se tam můžeme ledačemu přiučit a za druhé - těmto lidem je možné celkem snadněji pomoci, protože je možné se s nimi domluvit, že v takového Boha, jakého si představují, ani my nevěříme.
A pak jsou lidé, kteří uznávají, že „něco“ musí být, kteří cítí, že to, co žijeme a to, v čem žijeme, má svůj základ někde mimo nás - někdo třeba řekne „nad námi“. Možná, že tito lidé jsou schopni poznávat dál.
Kromě toho, co jsem teď říkal, což jsou takové ty nejběžnější názory nebo námitky, najdeme v tlustých i tenkých knihách mnoho úvah o tom, kdo je Bůh. A pokud jste se někdy někomu pokusili vysvětlovat, víte sami, že to není snadné, i když s Bohem žijeme. Ani pro nás to není snadné vysvětlení.
Jakmile se totiž začneme ptát na to, jak bychom mohli Boha definovat, popsat, jak bychom ten pojem mohli vymezit, většinou se uvádíme do slepé uličky. Takhle to nejde, Písmo svaté nikdy a nikde Boha nedefinuje, ale Písmo mluví o tom, jak Bůh jedná. A tak se nejdříve obrátíme ke Starému zákonu a poslechneme si jednu starozákonní výpověď o Bohu, která pro Židy znamenala mnoho. Je to úryvek z knihy Exodus, který mluví o vyvedení Židů z Egypta.
Ex 14, 15 - 21
V čem je tenhle úryvek pro Starý zákon typický? - V tom, že tam Jahve vystupuje jako Bůh jednající. Izrael nebyl národ filozofů, v Izraeli neexistovala filozofická spekulace. Izrael byl národ velmi konkrétní. A proto znali Boha ve své konkrétní zkušenosti - jednajícího Boha, toho, který je vedl, který s nimi měl svůj plán, který jim připravoval cestu a který byl s nimi nějakým způsobem v kontaktu.
A proto je typická záležitost pro celý Starý zákon, který představuje Jahve, Hospodina jako Boha jednajícího, např. scéna setkání Mojžíše s Bohem u hořícího keře. Není tam přímo řečeno, že Bůh je milosrdný, ale je ukázáno jeho milosrdenství, že shlédl na utrpení svého lidu.
Nebo příběh o vyvedení z Egypta nám neříká přímo, že Bůh je všemohoucí, ale ukazuje na Boží moc a suverenitu nad dějinami. Je to plastické a jasné. Kdo z Izraelců chtěl zůstat v Egyptě, ten Boha nepoznal, kdo se nenechal vyvést z Egypta, ten nevěděl, jaký je Bůh.
Tohle je něco, co se nám může hodit pro naši situaci. Troufám si tvrdit, že dnes může Boha poznat ten, kdo je ochoten jít s ním kus cesty. To je ten Bůh, ve kterého věříme: ten, kdo může výt partnerem našeho života, kdo jedná a s nímž my se můžeme jako s jednající osobou potkat. - To jsou věci, které se druhému nedají popisovat, jak se s Bohem setkat, ale kdo ho chce poznat, ten ho jako jednajícího poznat může, i když ne třeba za tak dramatických okolností jako Izrael při vyvedení z Egypta - ale může ho poznat.
Tato cesta poznání je daleko důležitější než dlouhé úvahy o tom, jaký je Bůh a jaký není, jak si ho můžeme představit a jak o něm můžeme smýšlet. Při vysvětlování poučky „Bůh je všemohoucí“ nám mohou vyvstat problémy, především filozofické. Proto je lepší při katechezi výkladu o vlastnostech Boha použít zkušeností izraelského národa a svých. Vždyť poznáme-li Boha takového, jak jedná, pak poznáme opravdu živého Boha.
Nový zákon se také nikde nezabývá definicí Boha, prostě a jednoduše předkládá, že člověk v něho věří - ale posouvá celou řeč o Bohu mnohem dál, a to jediným daným směrem - já to ukážu jenom na několika verších Janova evangelia:
J 1, 1.14
Bůh, který se ve Starém zákoně projevoval jako jednající, projevuje se jako jednající i v Novém zákoně - jako ten, který jedná skrze Ježíše. A tak v Ježíši poznáváme, jaký je Bůh a kdo je Bůh. Jestliže říkáme: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího,“ pak máme na mysli Boha, který je Otcem Ježíše - Ježíš neměl moc od svých příbuzných a známých, ale od Otce: „Kdo vidí mě, vidí Otce.“ Ježíš tedy přichází od Otce, plní jeho vůli a tím se vytvořil nejužší vztah, jaký je možný. My tento vztah označujeme výrazem synovství. (Otec od věčnosti plodí Syna.) U pozemského otce a syna je napřed otec, potom syn. Napřed a potom na Boží úrovni není. Ale jakmile řekneme, že Otec posílá svého Syna do světa, vstoupil do našeho času a prostoru, tak můžeme mluvit o napřed a potom (do určité míry).
Bůh je ale též Otec náš, Otec křesťanů - protože jsme Ježíšovi, smíme říkat Bohu „Otče“. Náš vztah k Bohu je přes Ježíše, my patříme Otci a tím na něm máme podíl. Tím jsme zdviženi z trojrozměrna do transcendentna. Jsme držiteli Božího dědictví.
A do třetice je Bůh Otcem všech lidí, Bůh Stvořitel, od kterého všichni pochází, Bůh milosrdný, který znovu přijímá lidi, který je neodsuzuje, neodepisuje: „A proto poslal svého Syna ...“
Je tedy zřejmé, že Boží otcovství přesahuje všechno naše vědění o otcovství a že si tudíž nemůžeme představovat Boha podle toho, jaké máme či jaké jsme měli zkušenosti se svými vlastními tatínky. Spíše se to dá říci naopak: vím-li kdo je Bůh, pak teprve vím, jak má vypadat otec.
Můžeme tedy shrnout - věříme v Boha, který se projevuje jako Bůh jednající, je to Otec Ježíše Krista, Otec všech lidí a pro náš vztah k Ježíšovi i Otec nás křesťanů. Je to Bůh, který se nám v Ježíšovi dal poznat.
Dostáváme se k výpovědi o Bohu, že je „všemohoucí“ - to je slovo velice ošidné. Nejjednodušeji, nejvýstižněji, také nejrychleji řečeno to znamená, že „všechno může“ - ale pro naše chápání to není tak jednoduché. Často si pod tím člověk představuje, že Bůh může to, co já bych chtěl a nemohu. To jsou ty pohádkové věci jako: „Stolečku, prostři se!“ Ano, my bychom to jistě chtěli, bylo by to pro nás výhodné, a tak máme také sklon si představovat Boží všemohoucnost: že by Bůh měl udělat to, co my pokládáme za správné a žádoucí, ale co sami nedokážeme.
Tohle ovšem není správné. A má to ještě jeden velice nepříjemný důsledek: nezřídka se stává, že lidé pod vlivem této zkreslené představy o Bohu samého Boha odsuzují. Mám na mysli výroky typu: „Jak může být Bůh, když jsou války? Jak se na to může dívat! Jak to, že to dopustí?! Je-li Bůh všemohoucí, má něco udělat ...“
Jakmile si Boha začneme malovat podle svých měřítek, tak jsme vedle. Jakmile si myslíme, že Bůh je ten, který by měl udělat to, co my považujeme za správné, nikdy mu neporozumíme. Jestliže si Boží všemohoucnost představíme jenom jako rozšíření lidských možností, jako to, co bychom dělali my, kdybychom všechno mohli - tak to právě není ono.
Ovšem Bůh je opravdu ten, kdo všechno může, jde teď jenom o to, co je to „všechno“. Na to nám odpovídá Písmo - a to velmi bohatě a z mnoha stran. Já jsem vybral jenom dvě odpovědi. Ta první je ze Starého zákona, z Izaiášovy výpovědi.
Iz 43, 1 - 3a; 43, 13
U téhle poslední věty musím začít.
Budu jednat - a kdo toto mé jednání odvrátí?! Tak tohle je všemohoucí Bůh. On bude jednat, jak On bude chtít - a ne, jak my mu to předepíšeme. Jestliže On se rozhodne jednat, pak nikdo z nás lidí ani nikdo ve vesmíru mu v jeho konání nezabrání. To je všemohoucnost. Ne, že nám Bůh bude dělat to, co bychom chtěli, aby bylo, ale ono to nejde! - Ale, že Bůh bude dělat to, co uzná za správné a že ho v tom nikdo nemůže omezit, nikdo mu to nemůže ohraničovat, překvapit. To jistě chápete, je pro náš život důležité, protože my vždycky žijeme v situaci, kdy Boží věc se zdá být ohrožena v nás i mimo nás. A On je ten, který bude-li jednat, nikdo mu v tom nezabrání.
Když to konkrétně aplikujeme na Izrael (a pak i na naši osobu), pak Bůh je od počátku, nikomu nevděčí za svou existenci. A jestliže si vyvolil Izrael, kdo by ho mohl vytrhnout z jeho ruky?! „Ó, Izraeli,“ říká, „můj jsi ty!“ - Bůh se rozhodl si Izrael vybrat, a proto Izrael Bohu patří, ať už je dobrý nebo zlý. A protože si jej Bůh vybral a protože Bůh je Spasitel, protože Bůh chce Izrael zachránit, proto:
„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Iz 43, 2).
Ne proto, aby to Izrael nebolelo, ale protože se Bůh rozhodl Izrael někam dovést. A proto, chceme-li my přemýšlet o Boží všemohoucnosti, pak v prvé řadě musíme počítat s tím, že Bůh má svůj plán se světem, svou představu s námi i se vším okolo nás - a že je tedy rozhodnut tento svůj plán dovést do konce. Že mu to nikdo nemůže překazit.
Bůh je nad tímto světem, ale my si ho představujeme jako režiséra světového dění. Ono to je pravda, ale jen do jisté míry. V mnoha lidech je zakořeněna ustálená představa, že tady ten svět je taková hra, do které může Bůh zasáhnout.
Asi tak jako když si děti hrají a pak přijde někdo starší, řekne: „Tak dost! „a pak to všechno zpohlavkuje, nebo ty co se perou, od sebe odtrhne, nebo každého pošle na jinou stranu - a už je klid. Takhle si řada lidí představuje, že by to s námi měl Pán Bůh udělat.
Jenomže ono to nejde - protože Bůh nám ve své všemohoucnosti postavil hranice. Připomenu velice známá slova z Geneze:
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1, 27).
Tahle část Geneze je jedna z nejdůležitějších výpovědí o člověku, že „člověk je stvořen k Božímu obrazu“. Podívejte se, Bůh je svrchovaný, suverénní a svobodný. Jestliže je člověk stvořen k Božímu obrazu, pak se v něm tohle musí zrcadlit. A to všichni víme z vlastní zkušenosti, že je v nás určitá svoboda. Nejsme absolutně svobodní, protože jsme do jisté míry určeni dědičnými vlohami a dispozicemi, tím, v čem jsme byli vychováni, okolním prostředím, v němž žijeme ... Tím jsme přece jen do jisté míry určováni, ale přece ještě zbývá značný díl pro naši svobodu. Každý z nás se teď může rozhodnout: buď tu zůstat nebo odejít, nebo bouchnout do lavice.
Můžeme se rozhodnout! Máme třeba určité důvody proč to neuděláme. V někom může být ta svoboda soustavnou výchovou tak umenšena, že by si třeba nikdy netroufnul do té lavice bouchnout. Ale svobodu v rozhodování všichni zásadně máme. Všichni a v mnoha věcech. A to je ta hranice, kterou Bůh vymezil své svobodě a všemohoucnosti. Jestliže Bůh člověka udělal svobodného, tak také on bude tuto svobodu respektovat - právě proto, že je tvůrce a proto, že je bytost svrchovaná. Jestliže Bůh něco udělal, nebude si protiřečit. Jestliže udělal člověka svobodného, pak ho nemůže svobody zbavovat. Tím si Bůh (mohu-li to tak říci) udělal pro sebe velice tvrdý a těžký oříšek, protože tím dal člověku také zároveň i možnost tuto svobodu zneužívat a sám se na to musí dívat.
Měl-li ale člověk být Božím protějškem, musil být svobodný. Podívejte se: lavice, na které sedíte, vám nemůže absolutně nic zlého udělat, v žádném případě. Kdybychom byli jacíkoliv, tak nás nenakopne. Ta udělá jenom tu funkci, pro níž byla určena: sedíte na ní a ona vás nese. Nemůže vám sama od sebe nic zlého udělat, ale také vám nemůže udělat nic dobrého.
Představte si, že jste někde obklopeni jenom věcmi, velmi dokonalými, věcmi velice bezpečnými ... jste ve velmi dobře zařízeném bytě, všechno tam funguje. Ty věci vám neublíží, jsou naprosto v pořádku ... bude vám tam něco chybět? Nu, za chvíli vám tam bude chybět živý člověk, živý protějšek. Věci vám mohou být milé, můžeme si na ně zvyknout, můžeme je mít i svým způsobem rádi, ale věci nemohou v žádném případě milovat nás. Na to potřebujeme člověka, protože jen druhý člověk nás může milovat, ale může nám také pořádně ublížit - to jedno s druhým!
Kdyby Bůh chtěl takového člověka, který by nebyl schopen jednat zle, pak by musel stvořit automat na dobro. Automat seřízený na konání dobra - ale nikdy by to nebyla živá bytost. Jakmile chtěl Bůh protějšek, který by ho miloval, pak musel také připustit, že třeba jej bude také nenávidět. Jakmile je člověk schopen milovat Boha, pak je schopen i milovat lidi. Ale pak je schopen také je nenávidět.
A tak tedy shrnuto: Jestliže chtěl Bůh svobodnou bytost, která by byla schopna ho milovat, dal nám tím také možnost tuto svobodu zneužít a dělat zlo. A tady je také první vysvětlení, proč je zlo na světě a proč se na ně Bůh může dívat; protože kdyby Bůh chtěl toto zlo zlikvidovat, musel by zlikvidovat nás jako svobodné bytosti. Buď tím, že by nás zcela zahladil (pak bychom ani nemohli dělat zlo, ani milovat), nebo tím, že by z nás udělal automaty na dobro (ale pak bychom také nebyli schopni milovat, dělali bychom jenom to, na co jsme naprogramováni - a to také není láska). V lásce právě vnímáme tohle svobodné rozhodnutí. Žijete mezi stovkou lidí a jeden nebo jedna z nich se rozhodne vás milovat. A to je to, co člověka dělá šťastným, když se ten druhý rozhodne. Když někdo druhý někoho donutí, aby na vás byl hodný, není to nic. Je to sice dobré, ale to člověku nestačí.
My jsme však postaveni před fakt, že lidstvo, tak jak žije, svou svobodu spíše zneužívá. Je tím Boží dobrota zmařena?
Teď uděláme velký skok, protože o tom budeme mluvit v dalších pokračováních. Bůh udělal svou všemohoucnost v obou směrech: udělal člověka svobodného a chce pro něj dobro. Proto udělal tu nepochopitelnou věc: dal svého Syna, který za nás zemřel - uskutečnil vykoupení. Ponechal člověku svobodu a dal možnost, aby přes všechno selhání dovedl svou svobodu k naplnění, k Bohu. Jak to Bůh udělal, o tom budeme ještě mluvit. Teď se jen zadívejme na ten závěr.
Bůh totiž věci tady na zemi nechává běžet tímto způsobem, s využitím naší svobody. A tedy dokud bude tento svět existovat, bude v něm zcela určitě existovat i zlo, protože člověk bude mít možnost se rozhodnout špatně, bude této možnosti využívat. A všechny tyto chyby přinesou bolesti.
Bůh nikde neříká, že toto zlikviduje. Bůh nikde neříká, že nám zařídí ráj na zemi. Jestliže nám slibuje něco, co bude bez chyb, co nebude ohroženo špatným užitím svobody, pak až potom, po Kristově druhém příchodu. Je to snad nejlépe vystiženo ve 21. kapitole Janova Zjevení.
Zj 21, 1 - 4
Kdyby nám tohle Bůh sliboval po určité lhůtě, kdyby řekl: „Ještě tisíc let to musíte vydržet, a pak to přijde,“ bylo by to nedůvěryhodné a vypadalo by to jako laciná útěcha. Ale tohle všechno je plod Kristova vykoupení, a to je důležité. Že přijde nové nebe a nová země, že to všechno bude zabydleno lidmi, vykoupenými a proměněnými, to je možné jen proto, že Kristus uskutečnil celý akt spásy. A proto to není fantazie. Můžeme si nechat proběhnout hlavou evangelium o utrpení, smrti a vzkříšení Kristově - a na tom to stojí.
Toto je tedy první bod, jak můžeme začít chápat Boží všemohoucnost. Ono je toho ještě víc: vidíme-li Boha jako Stvořitele, jako původce všeho, to je také projev jeho všemoci. Speciální kapitolou, k níž se ještě vrátíme, je odpuštění, další projev Boží všemohoucnosti.
Ale nejhlubší, nejobsažnější a přitom přesto nejhůře chápaným vysvětlením Boží všemohoucnosti je Kristus. Ukazuje nám to počátek Janova evangelia.
J 1, 1 - 5
Bůh se vyjádřil svým slovem - Kristem. Toto sebevyjádření Boha vešlo do světa. „To světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila.“ Tento Boží život není zlem uhašen. Jestliže je Kristus sebevyjádřením Boha, pak je také sebevyjádřením všemoci. To se tedy budeme snažit pochopit, že odpuštění a Ježíš Kristus jsou vysvětlením Boží všemohoucnosti.
Dokud neporozumíme Kristu, nemůžeme porozumět všemohoucnosti Boží (tahle věta je moc důležitá). Dnes, po Kristu, nemůžeme porozumět Božím vlastnostem a tedy ani všemohoucnosti, nedíváme-li se na Krista. Na něm to musíme pochopit. On nám vysvětluje nejplněji, co je to všemohoucí Bůh.
Myšlenka, že je Bůh stvořitelem nebe i země, je v křesťanském světě docela běžná, ale dělá časté obtíže tím, že se špatně chápe.
Ježíšovi současníci si představovali stvořený svět takto: Na velkém moři plavala země, nad tímto oceánem byla nebeská klenba, po té klenbě pojíždělo slunce a měsíc, byla průhledná, protože bylo vidět hvězdy. Nad tou klenbou byl horní oceán a když se otevřely průduchy v klenbě, tak pršelo. A nad tím vším byly vrstvy nebe a v nejvyšší vrstvě přebýval Bůh. „Bůh stvořil nebe a zemi“ znamená, že stvořil všechno. Není nic, co by vzniklo mimo něho. Počátkem všeho byl Bůh, který se stal principem všeho. Ale v Písmu není řečeno, jak to všechno vzniká. Sv. Augustin říká: „Písmo nám neříká, jak vzniklo nebe, ale jak se dostat do nebe.“ Otázku o vzniku světa si můžeme položit ve třech rovinách: věda, filozofie a víra.
Pohled vědy - z posledních výzkumů, kdy se tvrdí, že se vesmír neustále rozpíná, se předpokládá, že vesmír vznikl z určitého singulárního bodu. Věda se může dostat velice blízko k tomuto bodu, ale nic o něm nemůže říct. Najdou se ale lidé, kteří řeknou, jestliže fyzika a vědy o tomto bodě nemohou říct nic, pak je to Pán Bůh. Pokládají to za důkaz Boha. Ale to je omyl. Bůh nemůže být na konci našich přírodovědeckých poznatků a důkazů. Tak malý Bůh není. Víru nemůžeme nahradit poznáním. Poznání jenom doplňuje víru.
Pohled filozofie - ta se ptá na poslední důvody, ne na to, co je ten bod nula. Ptá se, proč to tak všechno je. Filozofie nás může dovést k poznání, že Bůh je, ale víra mě přivede k přesvědčení, že mu mám věřit, že ho mám milovat.
Tedy shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že věda nám sice řekne mnoho o vzniku světa, ale ne všechno. Filozofie nám může říct, proč je svět, jaký má význam, jaký význam má život člověka... Může nás dokonce přivést k určitému poznání Boha jako Stvořitele všeho. Ale formulaci: „Bůh je ten, který stvořil z ničeho“ můžeme pochopit až ve víře. Z přírodních věd ani z filozofie nemůžeme poznat, že Bůh stvořil svět, až z víry můžeme říct: „Bůh stvořil všechno.“ Tedy začátek Bible nám obraznou řečí vypráví o jasných pravdách.
Nač vlastně potřebujeme vědět, že Bůh stvořil nebe i zemi? Zakládá to náš vztah ke světu. Bůh všechno stvořil, proto ani slunce, ani zvíře, ani cokoli jiného nemůže být pro mě bohem. Znát něčí jméno v Izraeli znamenalo, mít nad ním moc, stát nad ním. Adam dal jména zvířatům, což hebrejsky znamená, že má nad nimi moc. Takže stvoření nám ukazuje třístupňovou skutečnost: člověk, nad kterým je Bůh a pod člověkem je stvořený život, nad kterým má člověk vládnout. Člověk nesmí ničit, ale využívat - je tedy stavěn do správcovské funkce světa. Ale člověk je schopen „odříznout“ Boha, tím se postavit do čela a pak si dělat se světem co chce. A to se mu nyní mstí. Takže víra ve stvoření nám neříká, jak to přesně bylo, ale jak máme žít, jak se máme ke světu chovat.
A jak se mluví o stvoření nebo o Bohu Stvořiteli v Písmu a v kterých jeho částech?
Především v Genezi, v první kapitole 1. knihy Mojžíšovy, a dále ve Skutcích apoštolů, kde se rekapituluje akt spásy Ježíše Krista (Sk 4, 24), potom Žalm 10 oslavuje Boha jako Stvořitele. Potom u Pavla list Kolosanům, kde se mluví o Kristu, ve kterém je všechno stvořeno (Ko 1, 15 - 16). Tyhle texty všechny by bylo dobře si projít.
Chtěl bych připomenout, že se nemusíme vázat jen na to, co známe z první knihy Mojžíšovy. V této knize jsou vlastně dva texty o stvoření, jsou to dvě doplňující se zprávy. Ta nejjednodušší, a vlastně nejobsažnější, je první věta:
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží“ (Gn 1, 1- 2).
Teprve po tomto úvodu přichází zpráva o stvoření v šesti dnech, se sedmým dnem odpočinku - taková jakási slavnostní řeč. My se ale docela dobře můžeme držet té první věty „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. V této větě je obsaženo prakticky všechno. „Na počátku“ - tam se ptáme: „Kdy?“
A dál „stvořil Bůh nebe i zemi“. Ve způsobu vyjadřování, který je první knize Mojžíšově vlastní, znamená „nebe a země“ celou tehdy existující známou skutečnost, kromě Boha. Na počátku tedy Bůh stvořil všechno, co nás obklopuje. Tím je také hned vymezena nezávislost. Je-li Bůh Otcem, Stvořitelem, potom ty věci jsou od něho odvozeny a on je od nich nezávislý. Bůh není závislý na světě, který ho obklopuje, ale tento svět je závislý na něm, svět je od něho odvozen.
A kdybychom chtěli nejstručněji shrnout, co je řečeno v 1. kapitole 1. knihy Mojžíšovy (Genesis), co je to nejpodstatnější, můžeme říci, že je řečeno toto: všechno, co nás obklopuje, řečeno dnešními slovy „vesmír“, je tu proto, poněvadž to Bůh chtěl a učinil to. Tedy předně: to stvoření okolo nás, ta skutečnost je Boží. Za druhé: Bůh je na tom nezávislý. Za třetí: člověk je mezi Bohem a touto stvořenou skutečností. Protože člověk poznává Boha a člověk poznává stvořené. Jenom člověku si uvědomuje sebe sama, a proto je člověk jaksi od přírody odlišen, přestože do ní patří.
Dále člověk poznává Boha, to je vlastně to největší odlišení, protože toho je schopen jenom člověk. Toto seřazení nám chce dát úvod 1. knihy Mojžíšovy.
A z toho pak vyplývají důsledky: modly jsou nesmysl, nikdo jiný než Bůh - Hospodin, původce všeho, nemůže upoutat celou naši pozornost. Na nikom jiném nejsme v plném slova smyslu závislí.
Když se řekne „stvoření“, připadá to většině lidí dnes jako věc, když ne nesmyslná, tedy podivná. Zkušenost, kterou jsem nedávno udělal: člověk s ukončeným vysokoškolským vzděláním se mnou debatoval a já mu povídám: „A co ten svět okolo nás, kde se to tu vzalo?“ a on mi říká: „To vzniklo normálně přirozeným vývojem.“ Spousta lidí je touto odpovědí plně uspokojena a cítí se mít vědecký pohled na život, na rozdíl od tmářského náboženství. A přitom, řeknou-li toto, nevědí ještě vůbec nic. To je hrozně mlhavá představa, můžeme jenom konstatovat, co z přírody vidíme - a stejně nevíme, proč, nač, proč právě tak.
Zřejmě i nám, věřícím, chybí jedna věc a sice určitá schopnost obdivu. My se stále ptáme, jak věci fungují, jak to přijde, že tady jsou. Ten Žalm 104, o němž jsem se zmínil, je plný obdivu. A z něho bychom měli vyjít.
Ž 104
Je to žalm, je to tedy básnický text, za kterým ale stojí hluboké poznání - uznání světa jako díla Božího.
Já k tomuto textu mám ve své hlavě něco zcela obdobného, dnešního - ale půjde to hůře reprodukovat. Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, pánem ve velmi zralém věku, vědcem, křesťanem, a ten se mi s obrovským vědeckým zanícením a obdivem vyznával ze své úcty a obdivu nad světem, který jako vědec celý život poznával (vědec - technik).
Říkal: „Vždyť to je úžasné, na co člověk neustále přichází. Ta úžasná hloubka a přesnost zákonitostí, na něž my přicházíme!“ A když si vzpomněl na oko, říkal: „To je tak úžasný nástroj! Nejenom že to zachytí vjemy, ale jak je zpracuje! Každé oko má něco jako samostatný počítač, který všechno, co je viděno, převede do takové informace, že my třeba reagujeme na letící předmět tak, že uhneme. A teď se to u každého jedince opakuje, už několik milionů let a stále je to totéž. A to procento zmetků je nepatrné, maličké, o němž se člověku ani nezdá.“
Čím více člověk poznává svět z hlediska kterékoliv přírodní vědy, tím víc se může divit a obdivovat. A buďme skromní: obdivujeme se právě poznané zákonitosti, kterou jsme my, lidé, do světa nevložili! Tuto schopnost obdivu by každý křesťan v sobě měl mít, aby nebral věc jako příliš jasnou.
Nakonec můžeme obdivovat Boha jako tvůrce. Smůla je v tom, že plno lidí má pořád zafixováno, že mu Bible popisuje, jak svět vzniká. To je nedorozumění, Bible rozhodně není od toho.
Může nám však sdělit obdiv člověka ke světu a k jeho Tvůrci, jako je Žalm 104, to ano. Ale jak svět vznikl, jak to fungovalo, jak to po technické stránce probíhalo, na to musí dát odpověď jiné knihy, od toho jsou přírodní vědy. Bible jenom říká, kdo je za tím - a to je Bůh. Tohle nám zase přírodní vědy nikdy dát nemohou. A toto rozdělení se musí chápat a jasně vidět.
Byla skutečně chyba některých předchozích generací, že měly snahu v Bibli najít i to, jak vznikl svět. l když Augustin (a to máme 4. století po Kristu) toto nedělal. Ale později se to udělalo a byla to chyba. Protože náboženský text není přírodovědeckým textem, proto člověk - křesťan nemusí vůči vědě mít žádný mindrák, vždyť přírodní vědy nikde a nikdy víru nevyvracejí, to je nesmysl. Jestliže poznávám, jak svět funguje, to přece Boha nepopírá, to poznávám jen Boží dílo. Bourá to třeba klamné představy, ale ne správnou představu o Bohu.
Protože otázka, jak svět vznikl, je u lidí stále živá, tak se k ní ještě vrátíme. Pro dnešek to uzavřeme jedním textem z evangelia, které nás má přivést k dobrému chápání Božích věcí. Vždyť pochopit, jak jsou věci před Bohem, je možno jen člověku, který není před Bohem pyšný. A v evangeliu Matoušově je to řečeno takto:
Mt 11, 25 - 27
Dostáváme se k jádru Creda, k srdci naší víry, kterým bezpochyby je víra v Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří se velice cítí křesťany, kteří velice v Boha věří, ale kteří mají ke Kristu daleko, on jaksi nepatří do jejich obrazu víry, což je ovšem ohromný malér, protože v jednoho Boha věří spousta lidí. Třeba Židé, Mohamedáni, muslimové. U některých primitivních afrických náboženství najdeme víru v jednu nejvyšší bytost, u náboženství východních to není tak jasné, protože jen u některých je Bůh osobní. Řada lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale vyznávají, že „něco“ musí být, nebo, že „někdo“ je. Ovšem tohle všechno má ještě ke křesťanství hrozně daleko.
Skutečná křesťanská víra stojí a padá s vírou v Ježíše Krista, s kterou ovšem souvisí i pohled na celkovou situaci světa. A jaká je tedy situace lidstva v pohledu víry?
Mezi člověkem a Bohem je „potrubí“, které bylo poškozeno, ale ne vinou Boha, ale člověka. Tím se k nám nedostává pravá, čistá voda. Ale Bůh se rozhodl zachránit člověka. Jak? Doprostřed lidstva dal Ježíše, který se stal zdrojem čisté vody a tím nás zase plně napojil na Boha Otce. My máme určité zkušenosti s Bohem, s Ježíšem, ale když to máme předat dál, tak narážíme na problémy. Jak vlastně vysvětlit, že v Ježíšovi je pravé lidství a božství. Jsou dva extrémy chápání Ježíše. První: Ježíš byl jenom Bůh a to lidství byla jenom taková rouška. A druhý extrém: Bůh je přece jenom jeden, Ježíš byl pouze dokonalý člověk, který nám toho o Bohu dost řekl, dost nám Ho přiblížil. Tyto dvě krajnosti přežívají. A jak to máme chápat my? Ježíš je někdo, kdo je na tom jinak než já a přece není úplně jiný než já, v tom smyslu, že by se mnou neměl nic společného. Je to tedy někdo, kdo má se mnou velmi mnoho společného, ale není na tom tak, jako já. Říkat, že Ježíš je jen člověk nebo Bůh je jednoduché, ale pochopit, že v Ježíši je jak lidství, tak božství je pravý výkon víry. Domněnka, že zdůrazňováním „Ježíš je Bůh“ nic nepokazíme, je mylná. Protože, když neuznáváme Ježíšovo lidství, tak se nám zhroutí vykoupení a hledáme jiného vykupitele a tím se dostáváme mimo pravou křesťanskou víru.
My tedy máme věřit, že v Ježíši je neoddělitelně spojeno lidství a božství, ale nedělat z toho smíšeninu, boholidství jako novou podstatu. Poznání Ježíše čerpáme ze svého vnímání Boha. Ale to nemá být vše. Máme znát i trochu teorie. Smrt, ukřižování je důsledek hříchu, ale vzkříšení je vítězství nad smrtí, tím i nad hříchem a v tom spočívá naše vykoupení. Ježíš není bezmocný vůči zlu jako my. Má nad ním moc a má také moc nás od tohoto zla osvobodit. Ježíš se stal jedním z nás, aby s námi mohl komunikovat, a proto je Ježíš přístupný pro všechny lidi. A protože se s námi v lidství spojil, vede nás svou cestou do nebeského království.
Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsme všichni na takové „kře“. Všichni lidé se proto rodí daleko od „pevniny“, v situaci hříchu. Do toho přichází Ježíš, aby zcela zásadním způsobem proměnil tento nepříznivý stav. Od toho okamžiku se lidé ptají: Kdo je to Ježíš Kristus? A křesťané odpovídají svým vyznáním. Jedno z nejkratších zní: „Kristus trpěl - zemřel - vstal z mrtvých,“ anebo ještě kratší: „Ježíš je Pán.“ I my budeme hledat odpověď, byť poněkud podrobněji.
Nejprve pro pořádek připomeňme, že Ježíš Kristus není jméno a příjmení. Ježíš - Jošua je běžné jméno v Izraeli. Kristus - Christos - Pomazaný - Mašijah - Mesiáš je pomazaný ne k nějakému úkolu, ale Pomazaný v absolutním slova smyslu. Mašijah - syn Davidův: pro Židy syn Davidův znamenalo víc než Syn Boží. Syn Boží bylo pro ně něco obecného, kdežto syn Davidův mělo pro ně konkrétní význam, podložený ve Starém zákoně, byl to očekávaný zachránce od Boha.
Židé byli přesvědčeni, že jestli se mělo opravdu něco dobrého stát, muselo to vycházet z Boha. Tedy Ježíš - Mesiáš musel vycházet taky z Boha. Židé neměli nadpřirozeno a přirozeno, ale to Boží a to druhé, co je proti němu. Pro ně byl Bůh nejvyšší dobro.
V evangeliu (L 3, 21- 32) máme při křtu Páně připomenuto jasné Boží vyjádření: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Jenomže to, že je Ježíš Syn Boží, to je v jistém smyslu pouze opis skutečnosti. Nepohoršujte se nad tím, já hned vysvětlím proč to říkám. V pravém slova smyslu vztah otec - syn existuje na lidské rovině. Já jsem synem svého otce, v plném smyslu, to je jasné. Ovšem mluvit o Bohu jako o člověku, to už tak přesně nefunguje. Chceme-li vyjádřit vztah mezi Ježíšem Kristem a Bohem, pak to nejpřiměřenější vyjádření je, když řekneme, že Ježíš je Syn Boží, ale musíme si uvědomit, že tím zřejmě nevystihujeme celou skutečnost, že je to zřejmě daleko víc, než co známe z mezilidských vztahů.
To také dál hned znamená, že nevystačíme pro tyto věci s běžnou představou biologickou. Jsem synem svých rodičů, protože jsem se jim narodil, jsem z jejich rodiny. Tohle tedy nestačí, protože tu jde o víc: o jedinečnost Ježíšovu. Musíme zase vyjít z věcí známých. Ježíš je Syn Boží a Ježíš je člověk. Začneme od toho lidství. To neustále zdůrazňuji, protože nevidíme-li v Ježíši plně člověka, když v něm vidíme jenom Božího Syna, jenom Boha, pak se k jádru křesťanství nedobereme. Tam je třeba vidět toto obojí - zcela nezkráceně. Z Ježíšova lidství tedy nesmíme ubrat ani „fous“.
A tak tedy list Židům mluví o Ježíši, který přichází na svět jako člověk.
Žd 10, 5 - 10
„Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo“ (Žd 10, 5; citace Ž 40, 4 - 9).
To je vlastně jakési odmítnutí Starého zákona a nahrazení něčím novým. Oběti krvavé a nekrvavé - to byl vrcholný úkon starozákonní bohoslužby. A teď je tady řečeno: „Tohle Bůh nechtěl, tj. dals mi Bože tělo, stal jsem se člověkem.“ To, že se stal člověkem Ježíš, bylo víc, než všechny starozákonní oběti. Proč? Protože Ježíš říká: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli.“ Protože tento Ježíš, kterého vidíme jako člověka, svou celou osobnost nasadil a vydal všanc zcela jedním směrem: aby plnil Otcovu vůli. A tohle udělal způsobem zcela jedinečným. Nikdo z lidí, ani ten nej-nej-nejhodnější, ten nej-nej-nejlepší neplní v tak absolutním rozsahu vůli Boží, jako Ježíš. A proto o něm můžeme říci, že je to Syn Boží, jenom on byl schopen se s Bohem, s Boží vůlí ztotožnit.
To, co říkám, je zase jenom část. Nesmíme vzbudit dojem, že Kristus byl tak dokonalým člověkem, že už proto ho pokládáme za Boha. V tomhle je nebezpečí špatného pochopení, kdybychom si řekli: „On to Pán Ježíš dělal tak dobře, že to tak žádný člověk nedokáže, a proto on musí být Boží.“
Ježíš, jako plně Boží, přichází na tento svět a tady plní Otcovu vůli, čili uskuteční přesně a právě to, co Bůh chtěl. To může udělat jenom ten, kdo je s Bohem zajedno. Proto o něm můžeme říci, že je Boží Syn, a sice jednorozený, protože toto Ježíšovo poslání je zcela jedinečné. V tom se mu nikdy nikdo nepřiblíží, to nijak nikdo takto nedělal. Nakonec je řečeno: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“
Tím, že Ježíš splnil Otcovu vůli a splnil ji až k tomu obětování těla, až k tomu, že dal sebe samého, tím jsme my posvěceni. Tím jsme i my vytaženi do úrovně Boží.
Může se vám tento pohled, který nabízím, zdát velmi neobvyklý - nezvyklý. Neodmítejte ho kvůli tomu. Spíše si vezměte list Židům a tu 10. kapitolu znovu čtěte a znovu o tom přemýšlejte. Je tu jedna věc, velice důležitá: abychom pochopili, že Boží vůle byla plně uskutečněna Ježíšem. Boží vůli můžeme poznat jenom na Ježíši Kristu. Jestliže se člověk snaží pochopit, jak Ježíš smýšlel, jednal, jaký byl jeho postoj, jak uspořádal svůj život, začne chápat, co to je Boží vůle. Boží vůle je skutečně Boží, nemůže to tedy být něco, co my Bohu vnucujeme. Je to něco, co my jen s velikou námahou a po částech chápeme. Je to tedy most mezi člověkem - Ježíšem a Ježíšem - Synem Božím.
Jestliže se vám bude zdát, že se to do vašeho obzoru nevejde, že takto jste vůbec nikdy nepřemýšleli a že nemůžete na nic přijít, bez roztrpčenosti to odložte. Možná, že se k tomu po čase vrátíte, on člověk nikdy nepochopí nic naráz. Každý z nás myslí jinými cestami a není dobré hned odmítnout to, co se mu do jeho obzoru nebo systému uvažování nevejde. Je dobré to odložit a počkat na příhodný čas.
Tedy Kristus, náš Pán, počatý z Ducha, narozený z panny. Nejdříve bychom se zastavili u slova Pán. Je to slovo, které dost často používáme: Pán Ježíš, to řekne každý docela snadno. Přitom je to slovo pro nás původním obsahem vlastně vzdálené. Jednak „Pán“ se používá jako zdvořilostní oslovení, za druhé v jazykovém použití doby nepříliš vzdálené to mělo až takový hanlivý přídech, když byl někdo „pán“.
Tady nejde o jedno ani o druhé. Kristus je prostě vládce. Jenomže: ne vládce ve světském smyslu. Ve světě je a bylo tolik zlého, že bychom Pánu Ježíši moc neposloužili, kdybychom ho prohlásili za světského krále. Ježíšovo kralování, to že je Pánem světa, se dá vidět na dvou věcech. Jednak v srdci člověka. A tady bych chtěl připomenout, co říká Pavel v listě Filipanům: „Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Fp 1, 20 - 21).
Tohle je tedy hledisko osobní.
Kristus je Pánem těch, kteří v něho uvěřili, a to Pán ve svrchované míře. Opravdu nejvýstižněji to říká věta uvedeného úryvku: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk.“ Pavlovi se tady zkoncentrovalo, spojilo do jednoho bodu v Kristu všechno, celý jeho život. Když tohle člověk v životě dobře uskuteční, pak je to pravda, že Kristus je mu Pánem, když mu Kristus bude vším, když bude naprostou náplní jeho života a celým jeho smyslem.
Nikdo z nás nemůže s určitostí říci, že to u nás tak je, že by Kristus byl beze zbytku Pánem našeho života. Ale vyznáváme, že se tedy do této plné polohy snažíme dojít. Tohle je věc velice důležitá, přestože u mnoha křesťanů byste ji našli v zakrnělé podobě. To je ono, o čem tady byla několikrát řeč, že někdy se křesťanství vyčerpá jenom na všeobecné víře v Boha, že se smrskne jenom na něco s pravým křesťanstvím související jen okrajově.
Kdo tedy Krista vyznává za svého Pána, ten mu zcela podřizuje svůj život. A tady je zapotřebí velice dobře porozumět, aby toto podřízení nebylo cítit jako ztráta, jako utlačení člověka. Uznat Krista jako Pána znamená skutečné osvobození. (Zase ten Pavel: Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.“) Tady je přikovaná ta základní lidská obava ze zmaření života. Pavlovi to splývá. Ať tedy Pán rozhodne, jak bude chtít, on mu patří, a proto je pro něj hodnotný stejně život jako smrt.) Toto je vrchol osvobození, ale my je můžeme prožít na spoustě drobnějších věcí jako osvobození od spousty obav, strachu a drobnějších obaviček, protože je-li Kristus mým Pánem a vím-li, kdo Kristus je, pak mohu mít jediný strach, a to abych neselhal. A i tady vidím Petra a Pána, který mu odpustil. Tak i v tomto punktu nemusím mít absolutní strach.
Když o tomhle bude člověk dál a dál uvažovat, že Kristus je opravdu jeho Pánem, že pro něj je tím nejdůležitějším, tím, který je nade vším, co se ve světě děje, můžeme dojít k tomu druhému pohledu, proč je Kristus Pánem - a to je Kristus jako Pán vesmíru, Pán budoucnosti. Kristus je ten, který přijde podruhé a který je proto králem, protože poslední slovo v dějinách bude mít definitivně on. Teprve pak ho můžeme vidět jako Krále vesmíru. Ve Vyznání víry je to nakonec ještě dál, když se mluví o Kristu, který „přijde soudit živé i mrtvé“ ... tam o tom budeme mluvit víc.
Pro úplnost, abychom dokázali správně pochopit a obsáhnout pravý význam toho, že Kristus je naším Pánem, nám poslouží úryvek textu Lukášova evangelia.
„Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat“ (L 12, 36 - 37).
Naše vysokojdoucí pohledy, tj. Kristus jako Král vesmíru, jsou uzavřeny slovy o narození:
„... byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny.“
Jestliže se řekne, že Ježíš je „počat z Ducha svatého“, pak je tím v prvé řadě řečeno, že Ježíš je úplně Boží, že je Synem Božím, aniž ztrácí své lidství. Na počátku jeho existence je tvůrčí Duch Boží. Opakuji: na počátku, ne až někde potom, v historii. Je počat z Ducha a můžeme to za pomoci Pavlovy domyslet ještě dál. Pavel mluví o novém Adamovi. Protikladem je starý Adam, z této země, který zhřešil a uvázl v hříchu a nový Adam - Kristus je také člověkem, ale člověkem ze hříchu vymaněným, člověkem a Božím Synem.
A tady máte vysvětlení k tomu „početí z Ducha Božího“: protože je Ježíš z Ducha Božího, je z moci zla zcela vymaněn, proto je tím novým Adamem, tím, ve kterém začíná obnovení lidství. Je to lidství, ale nezatížené hříchem. Mluví-li o početí z Ducha sv., pak nejde rozhodně o věc biologické povahy, tímhle směrem k ničemu nedojdeme. Jde o věc mnohem hlubší - o to, že je Ježíš Boží. Tajemství jeho početí zůstává tajemstvím. Vidíme jen, že zde byl Bůh svým tvůrčím Duchem u díla a že Ježíš je plně Boží, ale o vlastním průběhu nevíme nic.
Dále se říká, že tento Ježíš se „narodil z Marie Panny“.
První otázka je, proč se vlastně ve vyznání víry mluví o tom, že je Ježíš z Marie narozen, když například všechny další události jeho života v Credu nejsou zmiňovány. Tam je ohromný skok; následuje: „trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován ...“ a tak dále. Proč je tu tedy právě toto jmenováno? Není to pro ukojení naší zvědavosti nebo proto, že u každého člověka se uvádí místo a datum narození. Ježíšovo narození z Marie stojí jako určitý protipól k výrazu Ježíš - Syn Boží. Ježíš Syn Boží nám fixuje božský původ Ježíšův, narození z Marie nám fixuje Ježíšovo lidství. Pohled na Ježíšovo božství a lidství musí být jednotný, oboje musíme vidět současně.
Hned tu ale máme obtíž, když je tu dále zdůrazněno Mariino panenství, které nám při propagaci křesťanství vlastně dělá potíže, když musíme vysvětlovat „nevysvětlitelné“. Z hlediska biologického (i když to není biologická otázka!) se dnes ví, že za určitých okolností může dojít k rýhování vajíčka, i když není spojeno se samčí buňkou, což je známo v říši zvířecí. Z toho plyne, že pravda víry nás nenutí k tomu, abychom zavřeli oči, uši a říkali „nevidím, neslyším“. Je nutné si uvědomit, že v přírodě je možné mnohem více, než s čím se běžně setkáváme a nemusí jít vždy jen o zázraky!
Proč tedy narození z panny? Za prvé: Je nutné si uvědomit, že Ježíš není kombinace Boha a člověka tak, že by to byla polovina jednoho a polovina druhého. Narození z panny tu není proto, aby bylo umožněno Ježíšovo božství. Bůh není omezen ve svém činu na jednu jedinou alternativu. Sice nám to usnadňuje pochopení, ale nesmíme se dostat do situace, kdy bychom řekli: „Na rovině biologické chybí mužský prvek, tak ho tam dodáme tím, že Bůh je otec.“ Kdybychom to takto udělali, mohlo by to vést k výše zmíněnému chybnému chápání Ježíše jako kombinace Boha a člověka. Jestliže Bůh chtěl, aby nový počátek v lidstvu byl člověk, pak to musel být člověk plně, a jestliže ten počátek měl být dobrý a bez hříchu, pak to musel být někdo, kdo vychází z Boha. Tedy člověk, který se narodí ze ženy, ale má svůj původ v Bohu. Přivedení takového člověka na svět je mimo lidské možnosti. Jako nelze z radioaktivního materiálu vytvořit něco nekontaminovaného. A my všichni lidé jsme „kontaminováni“ hříchem. Je tedy třeba vytvořit nový počátek. První způsob je uveden v Genezi: potopa, ale zde nedošlo k úplnému vykořenění hříchu. Tudy tedy Bůh nechce jít, musel by vyhubit všechny. Postupné zlepšování lidí je také ztracená záležitost, pořád jsme nějak zasaženi hříchem. Boží nový počátek je proto zasazen uprostřed lidstva Boží intervencí. Duch Boží je ten, který tvoří všechno nové. Ježíš je z Marie, tedy jedním z nás, ale zároveň z nového počátku.
Za druhé: Farizeové měli představu, že kdyby všichni členové Izraele zachovali předpisy Zákona, zvláště o sabbatu, do puntíku, pak by musel přijít Mesiáš. To je do krajnosti dovedená snaha vyrobit si záchranu, byť s Boží pomocí, vlastními silami. Na druhé straně stojí Maria, která „nemá muže“, je tedy naprosto bezmocná. Maria tedy nemá vůbec nic, co by ji opravňovalo myslet, že bude matkou Mesiáše. Nemá skutečně nic a do tohoto lidského „nic“ je darován Mesiáš. K tomu je třeba doplnit obraz Izraele, jako snoubenky Hospodinovy. Sem patří Maria jako matka. K plnému porozumění postavě Panny Marie je nutná znalost Starého zákona.
Shrnutí: Je třeba vědět, že Ježíšovo narození z Panny je sice biologicky popsatelná skutečnost, ale na druhé straně je to záležitost především teologická. Ježíš - zachránce, plně Boží Syn a plně člověk, je darovaný Otcem, nikoliv produkt lidského konání. Mariino panenství zdůrazňuje lidskou bezmocnost, záchrana lidstva je Boží dar. Pozor! Toto vše zde popsané nenazýváme „neposkvrněné početí“. Neposkvrněné početí je početí Mariino - Panna Maria byla od svého prenatálního života uchráněna prvotního hříchu, byly na ni „dopředu aplikovány“ účinky vykoupení.
Na Pannu Marii se však díváme nejen jako na matku Ježíšovu, ale také jako na prototyp Církve. Maria vstoupila Zvěstováním do jedinečného vztahu s Bohem a tento vztah má svůj vývoj. Maria zůstává v odkázanosti na Boha, její panenství nelze chápat čistě biologicky. Je to úžasný symbol, který znamená víc než pouhý fakt. Panenství znamená otevřenost Bohu, která trvá v celém životě. Lidsky vzato je Maria člověk, který vlastně sám nic neznamená - služebnice Páně do konce života. A to je prototyp Církve. Církev musí být v očekávání obdarování, nemůže pouze vyvíjet sama aktivitu. Církev je na jedné straně skupina Ježíšových následovníků, ale zároveň skupina lidí, kteří očekávají, co od Boha dostanou. A zde právě je Maria naším vzorem. V člověku se musí spojit aktivní i pasivní prvek - tedy člověk následující Ježíše a mající zároveň smýšlení Mariino (její životní postoj) je teprve dobrý křesťan.
Maria je na prvním místě pokorná služebnice, říkající Bohu „Ano“, a teprve potom lze přidávat další predikáty: Královna, Vyvýšená nad anděly ... Chceme-li vidět Pannu Marii správně, musíme v ní vidět člověka Bohem plně obdarovaného, který toto obdarování s maximálním souhlasem a porozuměním přijal. Tak se vyhneme jejímu zbožštění, neuděláme z ní bohyni. Maria je úctyhodným člověkem, protože je báječný, úžasný výtvor Boží a odráží Boží slávu.
Na závěr tedy ještě jednou zopakujme: to Boží v Ježíšovi, vyjádřené početím z Ducha i to úplně lidské, dané narozením z Marie Panny, je potřeba vždycky vidět v jednotě a není možno ubírat ani z jednoho, ani z druhého. Ježíš může být naším Pánem v plném slova smyslu právě proto, že je plně člověkem. Proto nemůžeme říci, že je nám vzdálen, že jemu se to žilo atd., Z Ježíšova lidství zkrátka nesmíme ubrat ani „vous“, to se ve víře nevyplácí.
Čím jasněji vidíme jeho lidství - a přitom uvidíme Ježíše celého, tím přesněji pochopíme, jak On je klíčovým řešením našeho života. A to je to, oč mi neustále jde, aby nám Ježíš nebyl vzdálený, ale abychom ho pochopili jako někoho, kdo skutečně základní otázky našeho života zásadně vyřešil. Jako někoho, koho můžeme následovat. Abychom jeho život viděli jako model a řešení našeho života.
Snad nejdříve jednoduché vysvětlení některých pojmů. Ježíš „trpěl ...“. Někdy se lidé ptají, jak mohl Ježíš trpět jako Bůh. My myslíme v řeckém světovém názoru. Proto je pro nás obtížná představa trpícího Boha. Pro Řeky byl Bůh někdo naprosto dokonalý, neměnný, necitlivý. Hebrejské chápání bylo širší. Proto bychom neměli toto vše chápat pouze filozoficky, ale ve světle Starého zákona. „Trpěl pod Pontským Pilátem.“To je údaj, který má celou událost Ježíšova utrpení lokalizovat do přesného místa. On netrpěl jakkoliv jako nějaký mystický zástupce lidského utrpení, ale plnokrevný člověk, který žil část svého života za panování římského prokurátora, Piláta z Pontu, který v letech 26 - 36 vykonával svůj úřad v Judeji.
Jestliže se říká, že Ježíš trpěl, pak je nutné nemyslet jenom na ukřižování, protože to utrpení bylo mnohem delší. Vzpomeňte si na všechny možné nebo nemožné rozhovory s farizeji, se zákoníky, ale také s Ježíšovými učedníky. On mu vlastně nikdo nerozuměl a když, tak jenom chviličku v něčem - pak zase bota jako hrom. l ti nejbližší ... zeptají se, kdy se obnoví království izraelské, nebo po ohlášení utrpení přijdou, chtějí sedět jeden po pravici a druhý po levici v jeho království. Nebo ty nekonečné zlomyslnosti znalců Písma, kteří je znali báječně a přitom se všemi silami vzpírali Ježíšovi uvěřit. Neporozumění i od vlastní rodiny, protože ani ti nejbližší Ježíšovi pořádně nerozuměli.
Rozhodně všechno muselo působit jistě víc, než dlouhé cesty pěšky, fyzicky namáhavé působení, když chodil a kázal. Právě tohle neporozumění. Když si uvědomíte, že Ježíš byl skutečně plný Boha, plný vůle přiblížit Boha lidem a ti okolo něj byli jako zabednění, to opravdu musí působit velké utrpení a jestliže tohle utrpení prožíváte ve své rodině, že vám tolik jde o Boží věc a někdo, koho máte opravdu rádi je vedle vás jako tupec, tady člověk opravdu následuje Pána. Uvědomte si, že ani on s těmi lidmi nehnul, s těmi, kteří byli nějakým způsobem vzepřeni, „zašprajcováni“, protože k víře nelze nikoho nutit. A k pochopení Ježíše, to už vůbec ne. A tak tohle je utrpení, jemuž se člověk nemůže vyhnout a tak, jak se dělo našemu Pánu, může se dít i nám a člověk by se tomu neměl příliš podivovat.
Další slova o utrpení mluví jasně o tom, oč šlo v jeho závěru: „ukřižován, umřel, pohřben jest“. To slovo „ukřižován“ v sobě skrývá velice mnoho. Jednak velikou fyzickou bolest a obrovskou ukrutnost, byl to skutečně v té době nejdrastičtější způsob, jak zbavit někoho života, který byl znám. Ten, který umíral, kromě těch bolestí, protože visel (na kříži) za probodené ruce, o nohy se opřít nemohl, ten člověk pravděpodobně umíral zadušením, protože od této polohy vznikaly v těle křeče dýchacích svalů. Já to dál nebudu rozebírat, ale je to věc velice drastická. A dál se k té bolesti fyzické nejspíš přidalo obrovské utrpení vnitřní. Ježíš na kříži říká: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ To je začátek Žalmu 21 (22), který se Ježíš mohl modlit celý, a nebo (a to se nevylučuje s prvním) se také skutečně Ježíš mohl cítit Bohem opuštěn. Chtěl být lidem podobný i v tomto - v opuštěnosti od Boha. Mohl prožít naprosté dno lidského utrpení. Je rozdíl mezi pocitem opuštěnosti a opuštěností skutečnou, reálnou.
Jestliže je řečeno, že Ježíš „umřel“, pak to znamená, že jeho pozemská cesta byla uzavřena, právě tak, jak to vnímáme u smrti jakéhokoliv člověka: došel až úplně na konec, na úplný zmar lidských možností do stavu nenávratného, protože v okamžiku smrti se nelze navrátit a ani Ježíš se nenavrátil.
„... a pohřben jest ...“ Všechno došlo až k těm naprostým lidským koncům, tak, jak končí každý lidský život, zde za drastických okolností. Ježíš tedy umřel skutečně, měl plnou účast na osudu zemřelých. Musíme si však znovu a znovu připomínat, že smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého patří nevyhnutelně k sobě.
Pak je tam výrok „sestoupil do pekel“, slovo, které dělá dost velké potíže. Dá se to překládat sestoupil do šeolu, říše mrtvých; a význam je dost široký. To nejstručnější znamená: skutečně zemřel. Protože podle představy židovstva to znamenalo sestoupit do říše stínů. A další rozšíření tohoto významu: Ježíš, který prožil úděl trpícího spravedlivého, se setkal se vším negativním, s čím bylo možno se setkat. A to si Židé právě zhmotňovali do tohoto podsvětí. Nejdůležitější pro nás lidi je ale to, že Ježíšovo osvobození je univerzální - Ježíš vysvobozuje ze šeolu, tedy z říše smrti ty, kdo už zemřeli před ním a mají dojít k Bohu, mají tedy dosáhnout spásy.
Vyskytují se i bludné názory, že Ježíš sestoupením do pekel otevřel nebe i zavrženým. Takovéto domněnky, že totiž při druhém příchodu Ježíše budou všichni „nahnáni“ do nebe, nejsou založeny ani na Písmu, ani na tradici. Neshodovalo by se to s lidskou svobodou, protože někteří by byli v nebi nuceně. Akt zavržení je spíše výslednicí lidské vůle než Božího odmítnutí.
A celá ta pasáž končí: „třetího dne vstal z mrtvých“. Já tady chci jenom připomenout, že o Ježíšově utrpení se dá mluvit jen v souvislosti se vzkříšením, že tyto věci patří neoddělitelně k sobě. To je moc důležité. A to je také slabina Křížové cesty, protože ta končí pohřbením a o vzkříšení tam už není nic. Křížová cesta názorně a pedagogicky rozčleňuje utrpení Ježíše Krista od odsouzení po smrt. Ale utrpení samo o sobě ještě nemusí nic znamenat. Sebelepší křížová cesta bez hlavní myšlenky, že Ježíš trpěl pro nás, je zbytečná. Evangelia mluví především o poslední večeři a cestě do Getsemane a vlastnímu utrpení je věnováno pár řádků. Písmo se „nedojímá“ nad utrpením Ježíše, ale zaměřuje se na něco víc. Práce pro naši spásu byla vyvrcholena a dokončena nevratným bodem, kterým je smrt. Fakt Ježíšovy smrti je jedinečný, trvale platný a nepřekonatelný čímkoliv. Skutečnost Ježíšovy smrti má zásadní význam pro cokoliv, co v budoucnosti pokračuje. Smrt Ježíše má moc zahladit hříchy lidu, kdežto starozákonní oběti nemají sílu odpuštění zprostředkovat. Nahrazuje všechny starozákonní oběti a činí je zbytečnými. A skutečně po zboření Jeruzaléma roku 70 se už nic neobětuje. Proč? Od doby Davida bylo nařízeno, že oběti se mohou přinášet jenom v Jeruzalémském chrámu. V Babylonském zajetí Izraelité také neobětovali, ale vznikly synagogy - „scházírny“, ve kterých se muži scházeli ke čtení Tóry a modlitbě, ale ne k přinášení obětí. Tyto synagogy se pak rozrostly po celém světě. A přestože Izraelité měli v moci i Jeruzalémský pahorek, tak chrám nevznikl, protože k obnovení chrámu, podle Židů, je potřeba impuls od Hospodina - prorok. Ale ten nepřijde. Byla období v dějinách židovstva, kdy prorok nebyl. A byla to dlouhá období - proto dva tisíce let není pro ně tak moc. Posledním prorokem byl Jan Křtitel. Po pádu Jeruzaléma se sešli židovští představení a dohodli se na starozákonním kánonu. Zaměřili se víc na psané slovo než na životní praxi. Židovství se rozdělilo na ortodoxní a liberální křídlo. Ortodoxní Židé dodržují sabbat, dodržují předpisy o čistých a nečistých věcech, naproti tomu liberální směr víru moc vážně nebere.
Teologicky důležitější než utrpení je Ježíšova smrt. Ale utrpení u běžných lidí se dostává do popředí, protože každý člověk má s utrpením zkušenosti, ale se smrtí ne. Naše utrpení se může nějakým způsobem podobat utrpení Ježíšovu, ale smrt Ježíše má daleko větší význam než naše smrt. On nás svou smrtí vykoupil.
Podle synoptiků je děj evangelia postaven na dvou styčných bodech: Ježíš chce a jde do Jeruzaléma a rozhodli se, že ho zabijí. Jeruzalém bylo jediné místo podávání obětí a také jen v Jeruzalémě se konaly slavnosti Paschy. Zabíjení beránka a smrt Ježíše vidí evangelisté v úzké souvislosti. Ježíš je chápán jako nový Beránek Boží, jehož krev očišťuje od hříchu a zachraňuje od smrti každého, kdo je touto krví obmyt. Hřích, zlo vede ke smrti. Ježíš umírající na kříži není sice obtížen žádným hříchem, ale umírá jako hříšník, zločinec. Ježíš je tedy ten, kdo na sebe bere smrt, ač je nevinný a tím se za nás obětoval. Ježíšova smrt je pochopena, jestliže ji bereme jako smrt za nás. A toto je daleko důležitější než nějaké rozplývání se nad utrpením Ježíše. Ježíšovi současníci nemohli pochopit, že ten, který umírá jako hříšník, který nevládne jako král, má zachránit svět. A není důvod se jim divit.
A teď k tomu nejdůležitějšímu: co tato slova Creda znamenají pro nás? Protože vědět, že to bylo a že Ježíš zemřel za nás ještě nestačí. V listě Židům čteme tato slova:
Žd 12,1 - 4
Ta slova: „s pohledem upřeným Ježíše“, ta jsou opravdu nesmírně důležitá, protože každý z nás se může dostat do situace, kdy je nějak konfrontován s utrpením. Každý z nás se do ní dostává. Každý z nás se dostává do situace, kdy musí volit jednu nebo druhou alternativu v tom, co se mu nabízí. A na tom mnoho záleží, jak tu volbu provede. To prvé, co každého člověka napadne, je zvolit si cestu snadnější, méně bolestnou. To je samozřejmé. A tady nastupuje požadavek: mějme oči upřené na Ježíše. Tam máme poznat, že tahle cesta není vždy cestou nejlepší, že tedy není důležité najít si cestu nejlehčí, ale že je nutné najít cestu nejlepší.
Jak vypadá?
Ježíš si svůj život nezařídil pro sebe, ve svůj prospěch. Ježíš si utrpení předem nevybral, ale on k němu došel, chtěl-li žít tak, jak žil. Byl připraven o život, o všechny vyhlídky, o všechny lidské možnosti. Nakonec ve chvíli smrti o všechny přátele a stoupence. Ale nebyl připraven o smysl svého života, o své poslání. To mu zůstalo a jenom to bylo tou potupnou smrtí naplněno. To je nesmírně důležité.
Člověk, který má oči upřeny na Ježíše, by měl rozpoznat, jaké je jeho životní poslání, ztráta tohoto poslání, které je nějak dáno Bohem, je největší tragédií. A to je to, čemu musím za každou cenu zabránit. Já mám naplnit to, co mi Bůh připravil, i za cenu bolesti, i za cenu nějakého ztroskotání, protože jenom tak nebudu oloupen o to největší. Když si zvolím cestu snadnou, mohu se sice zbavit největší bolesti, ale mohu také prohrát jádro svého života. Mohu zjistit, že jsem sice tedy bez bolestí, úspěšný, spokojený, ale přitom tu stojím nesmyslně. Beze smyslu svého života, bez naplnění svého poslání. Že je to tedy všechno v nejlepším pořádku, až na jednu maličkost, že je to všechno marné a „pro kočku“. Když člověk dobře pochopí Krista, měl by se tomuhle vyhnout. Já jsem si teď vědom, že jsem nakousl téma, k němuž by bylo třeba vrátit se trochu šířeji. Asi bude dobře se k němu vrátit v postní době, až se bude mluvit o Kristově utrpení. Ale až k těmhle koncům je třeba Ježíšovo utrpení domyslet jako něco, co ukazuje cestu.
A úryvek z evangelia by nám měl ukázat, v jakém postavení vůči Kristově utrpení člověk má stát, aby to bylo přesně tak, jak on to od nás požaduje, jak si to představuje.
Mk 8, 31 - 38
Ta slova, že Ježíš „třetího dne vstal z mrtvých“, jsou vlastně jádrem celého vyznání víry a měla by být jádrem celé křesťanské víry. Bylo by na místě položit si otázku, do jaké míry hraje Kristovo vzkříšení v mé víře roli? To by měla být otázka pro každého z nás, otázka velice důležitá. Zcela prakticky: když se budete třeba připravovat k svátosti pokání, tak si nakonec uvědomte své hříchy, o kterých jste přemýšleli, a pak skutečnost Kristova vzkříšení. Abychom si jasně uvědomili, že naše hříchy se nás třeba dotýkají v té chvíli velmi bolestně, ale že naděje není v nich, ale ve vzkříšeném Kristu. Je to zdánlivě velice banální, ale je to moc důležité. Máme totiž sklony věnovat největší pozornost právě tomu, co nám zrovna tlačí na palec a ne tomu, co je nejdůležitější.
Kristovo vzkříšení bezesporu nejdůležitější je. Když byste něco podrobnějšího četli o vzniku evangelií, dozvíte se tam, že historie utrpení a k tomu připojené vzkříšení bylo jádrem, okolo kterého krystalizovala evangelia. To byl ústřední bod. Ježíšovo vzkříšení je věc, která je striktním způsobem nedokazatelná. Nemůžeme podat jasný a objektivní důkaz, jak my tomu dneska rozumíme, že Ježíš vstal z mrtvých. Ovšem tím vůbec není řečeno, že naše víra visí jen tak ve vzduchu, to ne. My se opíráme o víru našich předchůdců a tedy zejména o víru apoštolů. A nejenom o tu víru samotnou, ale i o všechny okolnosti, jež kolem toho byly.
Ježíš, který zemřel na kříži, byl vlastně pro své okolí člověkem prokletým. Pro Židy přece platilo: „Proklet, kdo visí na dřevě.“ Apoštolové, kteří byli spjati s židovstvím, či kteří z něho vyšli, začali po vzkříšení a seslání Ducha sv. hlásat víru v tohoto Krista jako vzkříšeného. Dělali věc, kterou bychom rozumně označili za nerozumnou, protože přece s tím se nemohli chytit. Tento Ježíš měl přece nejhorší pověst. Pověst zločince a vyvrhele a oni hlásali - ó, hrůzo - že vstal z mrtvých.
Jak k té víře přišli, vždyť ve chvíli, kdy Ježíše křižovali, utekli, až na Jana? Nu, nedá se to vysvětlit jinak, než že sami museli prožít otřesný zážitek setkání s Ježíšem, který by jejich názory zcela přestavěl a který by je zbavil i strachu. Že museli prožít něco tak mohutného, že nemohli jinak, než kázat, přestože jim z toho nekoukala žádná vyhlídka. Žádné jiné motivy nemohli mít.
Takhle nějak to bylo. My se opíráme o to, že se vzkříšeným Kristem se setkala řada lidí, že našli prázdný hrob, že mezi Židy se rozšířila ta lež, že hrob vyprázdnili Ježíšovi učedníci a Kristovo tělo unesli - tohle jsou všechno jen takové pomocné vedlejší věci, které nám o tom mluví. Ale tím hlavním důkazem pro Kristovo vzkříšení asi zůstává víra apoštolů ve vzkříšeného Pána, kterou apoštolové hlásali a která se jinde nemohla vzít.
Jestliže Kristus vstal z mrtvých a jestli tomu věříme, pak je ještě třeba o tom mít správnou představu. To je to, o čem už tady byla mnohokrát řeč, nepředstavovat si vzkříšení jako návrat do tohoto života, ze kterého dotyčný smrtí odešel, ale jako ten další krok, který leží za hranicí smrti, ale který je zcela Boží. Vzkříšení není návrat do života, to je cesta dopředu, k Bohu. Je to překonání smrti životem, a to životem, který je Boží.
Tento Ježíš tohoto života dosáhl. Proto patřil nejen do sféry lidské, ale už do sféry božské. Písmo nám celou tuto skutečnost rozkládá asi tak, jako hranol světlo. Říká: „Vstal z mrtvých, setkal se s učedníky, vstoupil na nebesa.“ Už jsem několikrát říkal, že to „vstoupil na nebesa“ neznamená žádný vesmírný let. Je to jenom vyjádření skutečnosti, že Ježíš je na Boží úrovni. A že je tam jako vzkříšený člověk - to „člověk“ nesmíme škrtat.
A co nám o tom všem říká Písmo, kdepak je popsáno, jak Pán Ježíš vstává z mrtvých? Je dobře, že to nikdo neví, samozřejmě to nikde není popsáno. Co tam však je, co se týká vzkříšení? Je tam několik témat: prázdný hrob, setkání se Vzkříšeným, anděl vysvětlující slovo a dále to, co předcházelo - předpověď. Kromě evangelií je nejdelší pasáž o vzkříšení Ježíšově (i našem) v 1 K 15 - je to nejrozsáhlejší text sv. Pavla na téma smrt - vzkříšení.
(Je dobré si pamatovat: 1 K 11: večeře Páně, 1 K 12: dary Ducha, 1 K 13: velepíseň lásky, 1 K 14: opět dary Ducha, jejich užití, 1 K 15: řeč o smrti a vzkříšení; k těmto kapitolám se totiž člověk často vrací.)
Nejdůležitější z výše uvedených témat je setkání se Vzkříšeným. Prázdný hrob totiž sám o sobě je sporná záležitost (viz Mt 28, 11 - 15). Ale prázdný hrob ve spojení s vysvětlujícím slovem je věc jiná. To dohromady však směřuje k setkání: „Jděte do Galileje ...“ Vše doplňuje předpověď, ze které nejdříve apoštolové nebyli moc moudří, ale při zpětném pohledu dávala vysvětlení. Předpověď - odsouzení - smrt - vzkříšení: vše dohromady dává smysl celé události.
Podíváme se nyní na některé novozákonní texty, které s tím vším souvisí, abychom si je aspoň trochu osvětlili. Matouš, Marek a Lukáš svá vyprávění v podstatě končí ukřižováním. Nejde jen o to, že poslední kapitoly v některých rukopisech nejsou, ale zejména o literární hledisko. Pro ty, kdo uvěřili v Ježíše jako Pána, nebylo třeba tolik zdůrazňovat, že Ježíš je vzkříšen, ale bylo třeba vyzvednout, že on skutečně trpěl a zemřel. Lidé, kteří uvěřili po kázání apoštolů, se setkali se zvěstí o vzkříšeném Ježíši a zejména s jednáním v moci a síle Ducha svatého. Ježíš je pro ně Spasitel a teď je třeba jít zpět a říci: „Ano, to je ten, kdo zde skutečně žil a zemřel.“ Teprve později se řekne: „Ano, je to ten, kterého položili do jesliček.“ Tedy postup nebyl chronologický a novozákonní spisy jsou vystavěny podle toho, jak bylo evangelium hlásáno. Hlasatelé mluvili a zejména jednali v síle Ducha svatého, tedy jinak, než jejich okolí. Hlásali živého Krista - tedy vzkříšeného! Takový Kristus se nám však může jevit nedostupný, někde daleko u Boha. Proto je třeba tuto zvěst „uzemnit“: on je také ten, který zde žil a vzal na sebe naše hříchy (Fp 2, 5 - 11). Celý pozemský život Ježíšův je zajímavý jenom proto, že jsme uvěřili v něho vzkříšeného. O vzkříšení se mezi křesťany mnoho nemluví, ale o kříži a utrpení se mluví mnohem více, to se dá „vybarvit“ - to však není to, co člověka chytne za srdce. Bez setkání se Vzkříšeným nelze křesťanství pochopit.
Nyní se tedy podíváme na některé texty konkrétně. Matoušova řeč o utrpení končí pohřbem. Potom je tu několik různých zvěstí: setkání Marie z Magdaly a jiné Marie s andělem, setkání žen s Ježíšem, řeč o vojácích - „ukradené tělo“ a „slavnostní“ závěr. Závěr je důležitý proto, že zde Ježíš nevypráví učedníkům, jak to vlastně bylo s jeho vzkříšením, ale posílá je, aby hlásali a získávali mu další učedníky. Potom bude vzkříšený Ježíš poznáván. Je tedy naším úkolem ne zkoumat vzkříšení, ale poznat se se vzkříšeným Ježíšem. Znát se se Vzkříšeným není vůbec samozřejmé, ale je to nesmírně důležité, bez toho se nedá žít plné křesťanství.
Marek končí popis utrpení opět uložením do hrobu. Následuje dvojí řeč, týkající se vzkříšeného Ježíše: ženy jdou pomazat mrtvé tělo a setkají se s andělem, druhá mluví o různých setkáních se Vzkříšeným. Není to však chronologický popis! Časová posloupnost je naprosto nezřetelná, ale i nedůležitá. Zásadní, z toho plynoucí, závěr je, že Ježíš žije - nezůstal ve své smrti.
Lukáš opět končí řeč o utrpení pohřbem, pak ženy jdou ke hrobu, setkají se s anděly: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl...“ Lukáš se často odvolává na slovo buď Ježíšovo, nebo Starého zákona. Petr pak běží ke hrobu a vrací se v údivu. Tedy prázdný hrob bez vysvětlujícího slova ještě nic neříká. Potom následuje krásné líčení cesty do Emauz (L 24). Přesně vystihuje situaci mezi učedníky a obrací důraz na slova proroků - tedy židovsky legitimní výklad. Navíc zde vystupují dva svědci - muži, což bylo pro Židy také důležité (na ženy moc nedali). Poznávají ho při lámání chleba a pak jim mizí z očí. Vzkříšený Ježíš není uchopitelný, „polapitelný“ v našem pozemském světě. Svědectví těchto učedníků se shoduje s tím, co zažil Petr - první mezi učedníky. Následuje další zjevení jedenácti, kde Ježíš pojedl a dále slibuje Ducha svatého. Tedy učedníci mají hlásat evangelium, ale až po obdržení darů Ducha svatého. I dnes zůstává toto vše v platnosti. Pro hlásání evangelia je třeba setkání se Vzkříšeným, rozpomenutí se na slova proroků a pomazání Duchem. Je to však podmínka nutná, nikoli postačující.
V Janově evangeliu po pohřbu následuje Marie Magdalská u prázdného hrobu. Potom přicházejí Petr a Jan. Petr vejde do hrobu a vidí plátna a šátek. Druhý učedník „vešel... spatřil vše a uvěřil“. Neřekl: „Je to jasné,“ uvěřil.
„Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.“ Zde je opět ukázáno, že Písmo je velice důležité. Je-li něco v Písmu, je to věrohodné. A je třeba uvěřit, protože to není snadno evidovatelná skutečnost. Následuje setkání Ježíše s učedníky spojené s darováním Ducha svatého a příběh s Tomášem. Zde není psáno, že Tomáš šel a vložil ruce do Kristových ran. On Pánu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš říká: „Věř.“ A on odpovídá vyznáním víry, nikoli „zprávou o ohmatání“. Tomášova věta říká mnohem víc, než kdyby řekl: „Já jsem si sáhl.“ To by bylo málo, týkalo by se to dané chvíle. Vyznání víry se však týká celého života. A evangelium právě vede k vyznání víry, ne k ukojení zvědavosti. Ježíš říká: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Evangelium směřuje do budoucnosti, nevede k tomu, aby člověk „uvízl“ v minulosti. Je odrazovým můstkem k praxi hlásání, praxi žití, praxi dalšího setkávání se s Kristem. Evangelium vede k tomu, abychom se dnes se Vzkříšeným setkali a v moci Ducha svatého o tom svědčili. Zkoumání minulosti má svou cenu, ale ne bez pokračování, projevování v současnosti. První dodatek (J 20, 30 - 31) shrnuje velmi důležitou skutečnost: to co je zapsáno - a není to zdaleka všechno - je zapsáno proto, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Následuje zjevení v Galileji a rozhovor s Šimonem Petrem. Zde je zachycena další důležitá skutečnost. Z existujícího vztahu mezi Ježíšem a Petrem plyne povinnost: „Miluješ mne?“ ... „Pas mé ovce!“ ... „Následuj mne!“
Shrneme-li tedy, co je v evangeliích, dá se říci, že nepopisují, jak ke vzkříšení došlo, ale popisují setkání se Vzkříšeným a důsledky z toho plynoucí pro ty, kdo uvěřili.
Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, „protíná časovou osu“. Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze „vrácen na původní časovou osu“. On dále žil, „dokud nezemřel“, bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není „uchopitelný“, ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec „protínání časové osy“ a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: „Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti „padá“ do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk - a v tom je vzkříšení i pro nás.
Sv. Pavel v 1 K 15 začíná tím, že chce, aby jeho bratři skutečně poznali evangelium, „kterým byli evangelizováni“. Aby poznali to, co pro ně bylo zásadně důležité - tedy, že Ježíš zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých - a to vše ve shodě s Písmem. Slovo o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném je ona radostná zvěst - evangelium.
Člověk přemýšlející se ptá, co s ním bude, až zemře. Chceme-li přímo odpovědět, moc si nepomůžeme (duše odchází po smrti k Bohu, tomu předchází soud atd.) Veškeré naše uvažování o tom, co je za hranicí života, totiž nesmí míjet Ježíše. Sv. Pavel v 1 K 15 od 12. verše reaguje na námitku, že vzkříšení neexistuje (názor saduceů). Přitom se důsledně přiznává k Ježíšovu lidství. Reakce vrcholí v 17. verši - jestliže Kristus nevstal, pak má hřích absolutní moc a my si nijak nepomůžeme.
Po tomto negativním vymezení začíná Pavel od 20. verše pozitivně vysvětlovat, jak to vlastně se vzkříšením je. Vše se koncentruje v Bohu a Ježíš je jediná cesta k tomuto sjednocení. Není to žádný zápas mezi dobrem a zlem, není to rozdělení univerza na říši dobra a zla - Bůh je absolutní „suverén“.
Jak je to s námi křesťany? Od 35. verše je vysvětlováno, jak mohou mrtví vstát. To, co zažíváme tady na zemi, je něco jako semeno ve vztahu k rostlině. Tedy je to skutečné a má plnou hodnotu, ale život po vzkříšení je něco nového, ne zopakování toho, co bylo. Přitom to má přímou souvislost jako rostlina se semenem. Umírá „soma psychikon“ - tělo duševní, tj. animální, vstane „soma pneumatikon“ - tělo duchovní, tj. proměněné mocí Ducha svatého. Náš pozemský stav je určován tím, že jsme potomci Adamovi, náš „nebeský“ stav je určován tím, že jsme potomci Kristovi, neseme jeho dědictví. Takoví, jací jsme tady, nemůžeme existovat u Boha, k tomu je nutná proměna. „Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ Smrt je ukazována jako nepřítel, jako někdo, kdo ničí Boží dílo. Zde je řečeno, že smrt bude přemožena nejen mimo nás, ale i v nás. Pavel zde mluví neustále o tělu (soma) - myslí tím člověka (viz Starý zákon - hebrejské chápání) a dále se snaží ukázat kontinuitu mezi pozemským životem a tím, co bude u Boha. Přesně řečeno, mrtvola není tělo.
Proč to všechno tak dopodrobna probíráme? Lidové křesťanské chápání je často ovlivněno platonismem - podle něho se duše po smrti oddělí od těla a odejde do říše idejí - a nikoliv tímto chápáním sv. Pavla. Platónská idea vlastně Boha nepotřebuje, stačí když se duše osvobodí od těla, od „špatné“ hmoty. Hebrejský pohled je jiný: zde se svět nerozpadá. Jestliže něco má mít budoucnost, nemůže to být netělesné. Dále je zde vše závislé na Bohu, absolutním Pánu.
O vzkříšení člověka a posmrtném životě se dá mluvit jedině s někým, kdo poznal Krista. Jinak to jsou jen vyprávění, která nemají moc cenu. Otázka naší osobní budoucnosti, otázka vzkříšení je něco, co také ovlivňuje náš pozemský život. Máme každý odpovědnost před Bohem. Odpovědnost je však něco, co nejsme schopni unést (čím je člověk starší, tím si to více uvědomuje). Tato odpovědnost se ale určitým způsobem spojuje s Kristovým vykoupením. On na sebe bere to, co nás tíží, naše hříchy. „Zadlužený“ člověk se vykoupením stává úplně někým jiným (viz podobenství o ztraceném synu), je mu vráceno všechno, co promrhal, ztracené synovské právo. Je nám dán statut dítěte Božího. I když tedy máme odpovědnost a svým závazkům jsme nedostáli, je tu tato ohromná možnost dostat se zpět tam, odkud jsme se sami svými hříchy vykázali. Naše záchrana tedy vyžaduje obrovskou Boží „práci“.
Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté „vyznávají“, že po smrti není nic!? V oblasti Indie „vládne“ představa reinkarnace - převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra - smrt - vzkříšení - odpovědnost - spása, tak druhou možnost - není nic. Evropská reinkarnační představa: umřeme - nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu „výhodu“, že si člověk vystačí sám - nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé. Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány - rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto - co nejvíce životů, „abychom si užili“. A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat - Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.
Další slova Creda říkají: „vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce“ a bude zajímavé si v této souvislosti uvědomit, kde všude věřící lidé obvykle hledají Pána Ježíše - v kostele, v bratřích a sestrách, ve mši svaté, v modlitbě, v rozjímání, ve svatostánku atd.- to poslední je mimochodem krásná specialita když někdo tvrdí, že „Pán Ježíš je zamčený ve svatostánku“. Všechno výše uvedené, včetně toho svatostánku, jsou místa našeho setkávání s Ježíšem, která jsou však závislá na oné základní skutečnosti, řečené v Credu, totiž, že Ježíš „vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově“. Tedy, že odešel a nestýká se s námi tak, jako se stýkal se svými učedníky.
Jak si máme Ježíše po pravici Otcově představovat? Co to vlastně znamená? Představy příliš antropomorfní nejsou nejšťastnější, i když se vyskytují ve výtvarném umění. Symbolika tohoto obrazu je jasná. Místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. Není to pouze jakési vyznamenání, je to vyjádření vrcholného Božího „ano“ na Ježíšovu poslušnost. U sv. Pavla čteme, že v Ježíši našla všechna Boží zaslíbení své ano. Toto „ano“ bylo dovršeno tím, že ho Otec přijímá. Výraz „sedí“ má svůj smysl, protože to znamená definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy.
Se vším důrazem je třeba říci, že Ježíš sedící po pravici Otcově je Bohočlověk, ten, ve kterém je nerozdělitelně a nesmísitelně spojeno lidství a Božství, ten, který zde s námi žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Tedy po pravici Otcově je Boží Syn a současně s tím musíme říci: „Po pravici Otcově je vzkříšený člověk.“
A to je ta nejfantastičtější a nejneuvěřitelnější věc, kterou tu můžeme vypovědět. Jeden z nás je u Otce. Jeden z nás je proměněn a je u Boha. K tomu můžeme doplnit z Janova evangelia: „Jdu, abych vám připravil místo.“ Ježíš s námi tedy počítá. Proto, jestliže svým křtem patříme k Ježíši, toto místo po Otcově pravici je místo, které nám začíná Ježíš připravovat. Ne v tom smyslu, že my bychom Ježíše „vystrnadili“ z jeho pozice, ale v tom smyslu, že k němu patříme a „náš život je s Kristem skryt v Bohu“ (sv. Pavel). V listě Efezským (Ef 2, 6) Pavel píše: „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši“ - na tom je velmi milé, že zde není budoucí čas. Mluví se o tom, že je to teď. Toto si člověk musí „připustit“. Toto naše přináležení ke Kristu, přináležení do nebe, může být pro člověka, je-li dobře pochopeno, obrovsky mocný motiv, třeba i morální. „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit“ (Fp 3, 20 - 21). Tady je jedna paradoxní věc: naše naděje vzrostla právě tím, že Ježíš od nás odešel. Ježíš, který patřil do lidského rodu, je u Boha. Můžeme si to aspoň trošku - mně nic lepšího nenapadá - představit jako nataženou pružinu. My tady na zemi, On je u Otce, pružina je zatím držena napjatá, ale je tady ona pořád skrytá síla, která má pružinu vymrštit, a tak nás dostat k Otci. My máme svou vlast v nebi, ne na obláčku, ale v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry. Tahle skutečnost už začala tím, že jeden z nás, který byl zcela Boží, tj. Kristus - je na pravici Otcově, tím tam my už patříme, i když tam ještě nejsme. Tohle musíme jasně a hluboko vědět, že naše vlast je na nebi. Protože jsme křtem a vírou Kristovi, proto patříme Bohu. Ono to zní možná pyšně, ale to neříkám ze sebe, ani proto ne, že si jenom přeji. To říkám proto, že to říká Bůh, a já to po něm jenom opakuji, protože věc tak prostě je: máme svou vlast v nebi.
Je dobré mít na uvedenou skutečnost několik pohledů. Dívat se na to i z hlediska církve, jako mystického těla Kristova (viz 1 K 12, 14). Svatý Pavel říká, že Kristus je hlava a my jsme údy tohoto těla. Plný Kristus je hlava i tělo. Tedy po Ježíšově vzkříšení a vzniku církve úplný Kristus je Ježíš ukřižovaný a vzkříšený a církev, která k němu patří. My jako církev tedy ke Kristu neoddělitelně patříme. Dále můžeme říci, že naše spása nespočívá jenom v našem osobním rozhodnutí, ale i v našem přináležení k církvi, k tomuto mystickému tělu Kristovu. V tomto bodě se dosti liší pohledy různých protestantských církví (od krajnosti osobní spásy ke krajnosti spásy kolektivní, myšlenka kolektivní spásy je také vlastní židovství). V katolické teologii jsou osobní rozhodnutí a kolektivní přináležitost k církvi dvě doplňující se skutečnosti. Já se osobně rozhoduji uvěřit v Krista a z něho žít, což nelze ničím nahradit, a tímto rozhodnutím se potom skrze křest stávám údem těla Kristova, členem vyvoleného lidu Božího. Člověkem, který má účast na tom, co žije hlava tohoto těla - Kristus, čili na Božím životě. U nekatolíků je ekleziologie - nauka o církvi - velmi málo rozvinuta. Zejména pentekostální (letniční) církve staví jen na osobním rozhodnutí.
Zbývá nám ještě něco poznamenat o nanebevstoupení. Celá řeč o Ježíšově nanebevstoupení je plná symbolů, které je třeba správně pochopit.
Sk 1, 9 - 11
Ježíš odešel „neuchopitelným“ způsobem a právě takovým způsobem opět přijde. Oblak je místo přítomnosti Hospodinovy. Ježíše je tedy třeba hledat tam, kde je Bůh, v je bezprostřední blízkosti. Toto pedagogické líčení závěru Ježíšova života má nejpropracovanější sv. Lukáš - od smrti na kříži v evangeliu až po seslání Ducha svatého ve Skutcích. Zde Ježíš říká: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení ... budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní“ (Sk 1, 4 - 5), „... dostanete sílu Ducha svatého ... a budete mi svědky až na sám konec země“ (Sk 1, 8).
Pak následuje nanebevstoupení, setrvání na modlitbách, volba Matěje za apoštola a letnice.
Po nanebevstoupení bezprostředně následuje seslání Ducha svatého. Začíná doba života církve v moci a síle Ducha svatého, doba, kdy Ježíš působí ve svých učednících mocí svého Ducha. K tomuto tématu se vrátíme později.