Toto eschatologické téma je znovu a znovu diskutované. Řada lidí chce znát, co bude, aby si zabezpečila budoucnost. Jedním z důvodů je jakási nedůvěra vůči Bohu, která je bohužel vlastní i některým křesťanům. Je třeba být přesvědčen o tom, že Bůh je nám plně nakloněn a záleží mu na nás. Člověk, který má nedůvěru v Boha, se bude strašit koncem světa, bude strašit i jiné a bude mít touhu „mít to přesně spočítané“. Druhým důvodem je jakási maskovaná touha po pomstě. Tato touha může být dvojí: buď se člověk cítí být utlačován někým, na koho nemá a chce, aby to Pán Bůh tomu dotyčnému „spočítal“, nebo druhá, která je ještě zamotanější a proto pozor na ni - člověk dodržuje Boží přikázání, ale v podstatě to dělá nerad a závidí přitom druhému, který je nedodržuje, jeho způsob života, to, co si on dovolí, a zde opět očekává, že Pán Bůh toho dotyčného bude trestat a on tak bude odškodněn. Pán Bůh má nahradit vlastně frustraci zklamaného katolíka, který je „nešťastný“ z toho, že Boha poslouchá, ale netroufne si ho neposlouchat, a čeká, že na věčnosti on bude v nebi, zatímco ten druhý bude trpět v pekle a on se z toho bude moci radovat. Toto všechno v nás může být! Jestliže se nedostaneme do pozice, kdy dáme Bohu za pravdu, nepřijmeme požadavky evangelia jako věc v zásadě radostnou a obšťastňující, potom můžeme v určité podobě být jako výše popsaný jedinec. To, bohužel, velice jasně funguje a musíme to vidět zejména u sebe, ne u druhých lidí. Být poctiví sami k sobě a uvědomit si, že kde posloucháme neradi, uvádíme se do nebezpečí. Řešení není v tom, že neuposlechneme, ale v tom, že se snažíme porozumět. Nutnost porozumět Bohu a následně i učení církve vyžaduje sice námahu, ale výsledek je velice užitečný. Jinak hrozí nebezpečí, že se staneme „vyhlížiteli“ konce světa a Božích trestů pro druhé, případně manipulátory s lidským vědomím - budeme nabízet vlastní řešení existující situace.
Řeč o Ježíšově soudu v Credu je něco jiného než Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli. My se nemusíme zabývat tím, co se stane s těmi, co v Boha nevěří. Potřebujeme však jasně vědět, že Ježíš nechce, aby se mu ztratil někdo z těch, které mu dal Otec. Tedy Boží vůle po spasení lidí je veliká a řeč o posledním soudu je velice útěšná. Celý život se pohybujeme ve světě, kde pracně oddělujeme pravdivé od nepravdivého. Žijeme v neustálém hledání pravdy. Poslední soud znamená definitivní, konečně platné, pravdivé, poctivé a jasné rozlišení pravdy a bludu, pravdy a lži, dobrého a zlého. A to je opravdu útěšné. Existující „mix“ pravdy a lži nebude trvat stále. Výrobci lží, včetně výrobce lží „par excellence“ - ďábla, nebudou moci působit donekonečna. Představa, že lidstvo se tak zdokonalí a bude mluvit jen pravdu, je nesmysl, představa, že veškerou lež zakážeme, je velice nebezpečná. A poslední soud je právě vyřešením tohoto problému.
Ježíš přijde, aby realizoval v plnosti co už je začato - aby tedy nechal tu kdesi výše zmíněnou napjatou pružinu dokončit její pohyb.
Člověk, který patří ke Kristu, dojde do Boží blízkosti a ten, který tam nesměřoval, k němu nedojde - to je soud. Zase Janovo slovo: „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (J 3, 19).
Na jiném místě u Jana: „Nepřišel jsem soudit, ale spasit“ (J 12, 47).
On v tom je soud. Kristova osoba sama dělá výběr, kdo k němu patří, dojde do blízkosti Otcovy, kdo k němu nepatří, kdo k němu nechtěl, kdo šel jinudy, kdo nechtěl jít Kristovou cestou - ten jde jinam, ale tam není Bůh. Je skutečně potřeba oprostit se od těch příliš názorných představ soudu. Mají pravdu potud, že je to skutečnost v jistém smyslu skutečně hrůzostrašná, protože je to definitivní rozdělení. Kristův soud je definitivní rozdělení dobra a zla. A to tedy není žádná legrace. Ale není v tom hněv, ale touha spasit, jako hlavní motiv, neboť Bůh poslal svého Syna ne aby svět soudil, ale aby skrze něho byl svět spasen. Pro nás pro všechny vyrůstá jeden požadavek, který tlumočí ve svém evangeliu Lukáš:
L 12, 34 - 37
To je nejlepší výklad Pavlových slov: „S bázní a třesením pracujte pro svou spásu.“ Ono tady jde opravdu o mnoho, jde o všechno, jde o celou věčnost, o naši budoucnost, naplnění našeho života. A člověk nemá stát a nemá klepat nohama. člověk má být připraven a jako lampa má hořet. Má být jako ten, který čeká na svého pána. Otevřenost ke Kristu, čekání na něj, snaha nepropást ho, to je to, co se od nás požaduje. A proto se nesmíme příliš plést do věcí tohoto světa. Ne že bychom měli z tohoto světa utéct, ale nesmíme na něm lpět. Proto se nemůžeme nechat plně zaujmout něčím, co nesměřuje k Bohu a co není Boží. Proto pro nás to, co neobstojí před Kristem, není dost dobré, protože jinak bychom ho propásli.
Stojí za to, čekat na něj, protože zastihne-li nás Pán bdící, potom přijde, posadí nás ke stolu a sám nás bude obsluhovat. To je ohromné slovo. Ten, který je Pánem, se přepáše (to je služba otroka) a bude nás obsluhovat. Ale to je také nejřádnější důkaz toho, že nás má opravdu rád. A že v prvé řadě On o nás stojí. On o nás - ne my o něj - a čeká, že my na to odpovíme. A teď se podíváme, jak o tomto soudu mluví Matoušovo evangelium (Mt 25, 31 - 46). Proč právě tento úryvek? Protože nám spojuje v záležitosti Kristova soudu snad nejúplnější přítomnost s tou závěrečnou budoucností. Když si vzpomenete na různé obrazy posledního soudu, nebo na to, co jste četli nebo slyšeli, dost často se vám stalo, že souzení Kristovo bylo líčeno jako drastická a hrůzostrašná událost, která je někde tam - v budoucnu, ve předu, kde to Kristus definitivně a vlastně velmi tvrdě odsoudí.
Já tuto představu neodmítám celou, ten Kristův soud je opravdu něco, z čeho by měl člověku běhat mráz po zádech. Ale ne pro nějakou vnější hrůzostrašnost, to ne. Spíš jde o to, že tady půjde o definitivní projevení pravdy a o definitivní setkání s Bohem.
Jestli skutečně Krista uznáme jako Pána a Soudce, pak se od nás vyžaduje, abychom to vyznali. To, že Kristus je soudce znamená, že jenom to, co se podobá jeho životu, jenom to, co se shoduje s jeho životem a postojem. Jenom to obstojí, nic jiného. Nejde především o nějaké suverénní posouzení našeho života, ale na Kristu je vidět, co za něco stojí, co je dobré. A tak se člověk vlastně soudí sám svým životem. Jestliže si všímá lidí nepatrných, ponížených, potřebných - jako si všímal Kristus, kvůli kterým Kristus vlastně přišel - pak na soudu obstojí. Jestliže se s Kristem shoduje, pak na tom soudu může obstát. Jestliže si jich nevšímá, jestliže je přehlíží, jestliže je dokonce přehlíží ve jménu vyšších ideálů Božích, pak neobstojí.
V téhle myšlence soudu je však také obrovská naděje a impuls k dobrému životu, protože sycení hladových, odívání nahých, navštěvování nemocných jsou vesměs věci, které se v životě celkem moc „nerentují“, za to vás nikdo příliš nepochválí. Skrz tohle to v životě nikam daleko nedotáhneme, jsou to věci, u nichž člověk zůstává zpravidla bez odměny.
A tady je řečeno: má to smysl. Má smysl jít touto nevýnosnou cestou, protože tohle je cesta Kristova a on je soudcem, čili jemu patří budoucnost. Jemu patří rozhodování, kdo do téhle budoucnosti vkročí a kdo ne. Tedy ten, kdo jde touto cestou, se skutečně nemýlí - ten na tom skutečně neprodělá.
Tohle je pro nás velice potřebné: vědět, že tedy Soudcem je Kristus - a nikoli můj soused, ani můj spolupracovník, ani poměry, ve kterých žiji, ani převládající názory, ani okamžitá výhodnost, tak jak se v mém životě jeví. Tohle všechno jistě nějakým způsobem můj život soudí, ale tento soud není vůbec důležitý. Není vůbec důležité, abych obstál v očích svého souseda, převažujících názorů spolupracovníků, nadřízených atd. To pro mne není důležité, protože i když mne oni soudí, toto jejich odsouzení má platnost pouze dočasnou. l když oni mne odmění, oslaví, vyznamenají, postaví nahoru, má to zase platnost dočasnou.
Ale jestli mne Kristus odsoudí, má to platnost věčnou a jestli mne Kristus ospravedlní, přijme za svého - dá mne na pravici, má to opět platnost věčnou. Tohle člověk potřebuje naléhavě vědět, protože jinak se nezorientuje v životě a bude dělat stejné hlouposti, jako mnozí kolem něj. Bezděky totiž jejich hodnocení přijme za své. Nakonec každý z nás to ví, že občas si řekne, nebo aspoň slyší: „Já bych tohle udělal, ale co by tomu řekli druzí?“ To znamená, že soudcem na svým životem přijímáme toho druhého a ne Krista.
Samozřejmě, že můj život v případě následování Krista se začne tím okamžikem podstatně lišit od mnoha ostatních, začnu-li jednat tak, abych obstál na Kristově soudu. Ale to musíme vzít, to si nelze odmyslet.
Není tedy myšlenka Kristova soudu něčím, čím bychom se navzájem měli strašit, a není to něco, co by se nás teď nedotýkalo, co by bylo až někde daleko vpředu. Je to něco, co se nás velice týká - a co je pro nás velkou nadějí, pokud to dobře vidíme, protože tady máme potvrzení, že jakékoliv usilování o dobro i o to nejnepatrnější a nejskromnější má cenu a to dokonce věčnou. Kdežto to, co není dobré, co před Kristem neobstojí, to je „pro kočku“, to je „seno, protože to shoří“.
A teď před sebou máme široký komplex: Duch svatý a církev. Kardinál Ratzinger spojuje ve svém Úvodu do křesťanství výklad o církvi a o Duchu svatém jako věci související a neoddělitelné. Přitom nejprve mluví o církvi. My začneme od praxe. Nejdříve se musíme dohodnout na obsahu našich slov. Věnujme se slovům „duch“ a „Duch svatý“.
Písmo svaté mluví o Duchu svatém na řadě míst. Ve Starém zákoně spíš jako o Duchu či Duchu Hospodinově a až v Novém zákoně se o něm mluví jako o Duchu svatém, o tom, kdo byl poslán odcházejícím Ježíšem. Ducha svatého jako třetí božskou osobu Písmo přímo nedefinuje, ale předpokládá. V samotném Písmu je řada textů, které nás vedou k formulaci pravdy o Nejsvětější Trojici, ale není zde ani definice Nejsvětější Trojice ani vyčerpávající traktát o tom, jak vypadá život v Trojici. Určitým způsobem se zde mluví o vztazích mezi Otcem a Synem, Synem a Duchem a Otcem a Duchem. A když tyto vztahy chceme uchopit jako celek, tak to vyjádříme dogmatem o Nejsvětější Trojici. Termíny v Novém zákoně „Duch Ježíšův, Duch Boží, Duch svatý, Duch od Otce poslaný“ jsou jen různé termíny pro jednoho Ducha, kterého Ježíš slíbil a kterého poslal, aby provázel církev.
Používáme-li na druhé straně termíny „duch, duchovní život, duchovní moc, duchovní síla“, pak tyto s křesťanstvím nemusí mít nic společného. Nejsme-li si toho vědomi, pak se stává, že člověk nazývá věci nepravými jmény a dělá nesprávné závěry. Mnohdy dnešní člověk nevidí také rozdíl mezi věcmi duchovními a duševními. Dále je třeba konstatovat, že tu je jistá kategorie lidí, kteří se považují za odborníky ve věcech duchovních a k duchovnímu životu se snaží dojít svými vlastními schopnostmi, konáním, přirozenou cestou - to je oblast mnohdy hraničící s okultismem nebo přímo okultismus. U nás je tato oblast spojena se jmény Weinfurter, Čapek..., kteří se zabývali „přirozenou mystikou“, tj. tím, jak by člověk vlastní silou došel k poznání věcí duchovních. Tato snaha se opírá pouze o lidské schopnosti. Existuje tedy řada gnostických proudů, které se zabývají duchovnem, do kterého většinou zahrnou i Boha, ale chybí tu víra ve vykoupení a Ducha svatého jako dar daný člověku. Je nutné si uvědomit, jestliže se používá výrazů „duch, duchovní“, tak jsou tady dva základní přístupy. Přístup, kdy člověk hledá tyto věci vlastními silami, nebo kdy je obdarován z Boží strany. Přitom ve společnosti, která si zakládá na lidské autonomii, je první přístup silně favorizován. Proto po pádu komunismu přibylo tolik lidí zajímajících se o „duchovno“, zatímco počet křesťanů spíše stagnuje. Pro člověka, který chce být ryze autonomní, je magie - ovládnutí „zákulisí“ k vlastnímu užitku - velice přitažlivá. To není křesťanská cesta. My dostáváme Ducha svatého k tomu, abychom byli k užitku Bohu a ne abychom měli o jeden skvělý nástroj víc a dělali na světě to, co bychom chtěli. Tolik k vymezení prostoru, kde se pohybujeme, k rozlišení toho, co je křesťanské a co křesťanské není (přitom toto nemusí být vše špatné). Je třeba poznamenat, že striktní odsouzení nekřesťanského jako špatného je zjednodušování a všechna zjednodušování ubíjejí pravdu.
Nyní tedy k prvé části našeho tématu - věřím v Ducha svatého. Začneme nikoli popisem letnic, ale tím, co předcházelo. Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů mají jednoho autora a dějově na sebe navazují.
Sk 1, 1 - 9
Když se na začátku knihy Skutků Ježíš loučil s učedníky, tak se ho ptali, jestli obnoví království. Co to znamenalo království v Izraeli? Především šlo o obnovení řádu, ve kterém má hlavní slovo Bůh, nikoliv pohanský římský císař. Přesto Ježíš neodpovídá kladně. Jeho odpověď jde jinou cestou. „Naplní se Otcovo zaslíbení.“ A jaké je to zaslíbení? Najdeme ho u proroka Joela: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi ...“ (Sk 2, 17, srov. Jl 3, 1). Toto bylo slíbeno, toto se děje. Nepřichází tedy čas nového království, tak jak si to apoštolové představovali, ale přichází doba, kdy je dán Duch. Ježíš odchází k Otci a posílá Ducha Utěšitele - Parakleta, tedy zastánce, posilovatele (viz J 16, 7 - 15). Duch je dán apoštolům a působí i všudemožně dál, kde, to nejsme schopni plánovat, to záleží jen na Bohu. Duch tedy působí v Kristových učednících, ale nejen v nich. Veškeré působení učedníků je vázáno na vybavení Duchem. Apoštolové sice chodili s Ježíšem, viděli jeho skutky, viděli ho vzkříšeného, ale to by k hlásání evangelia nestačilo. Proto Bůh posílá svého Ducha, aby je pomazal. Uvědomme si, že sv. Pavel nebyl svědkem Kristova vzkříšení, byl ale vybaven Duchem.
Chce-li někdo vědět víc o působení Ducha svatého v církvi, tak ať si nejdřív přečte několikrát Skutky apoštolů. Ve Skutcích je vidět, jak první křesťané výrazně vnímali toto vybavení Duchem Božím. Byla to vlastně jediná výbava, kterou do života měli. Tady je třeba být na pozoru, abychom my, kteří jsme vybaveni technikou a různými „lidskými“ prostředky, nezapomínali na jedině potřebné vybavení Duchem. Když se mluví o Duchu svatém, je v povědomí lidí hlavně popis dne letnic. Ale to není jediné působení Ducha. Jak dále ve Skutcích čteme, Petr učí v Jeruzalémě, kde Ježíše ukřižovali, tedy hlásá Ježíše vzkříšeného na stejném místě, což je z lidského hlediska holý nesmysl a přesto má úspěch. Petr a Jan uzdravují chromého (jednají v síle Ducha), v důsledku toho stojí před veleradou a tu „uzemní“ neoddiskutovatelnou pravdou, že Boha je třeba poslouchat více než lidi atd.
Je třeba mít dva pohledy na Ducha. Jako na toho, který vybavuje můj křesťanský život a na toho, kdo tvoří církev. Vezměme nyní první pohled. Křesťan, který chce plnit Boží vůli jen vlastními silami, nemůže být úspěšný. Jak píše sv. Pavel, v takovém případě jsme odsouzeni Zákonem. Bez Boží milosti nemůžeme splnit Boží zákon.
Ř 8, 1 - 5
Mezi ty, kdo žijí podle těla, nesmíme řadit jen opilce, „přežírače“ a smilníky, ale také ty, kdo jsou obráceni jen na svět a na sebe, žijí pouze ze svých lidských schopností. Takoví se nemohou líbit Bohu. Žít podle Ducha pak znamená novou kvalitu života, ne „vznášení se nad zemí“. A jak je na tom křesťan? Duch sv. je nejenom podmínkou, ale i neodlučitelnou součástí života křesťana. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho,“ to je jasná formulace. Dále si musíme uvědomit, že s Duchem svatým se nedá manipulovat. Ducha svatého dostáváme při křtu a konvertita se s ním poprvé setkává, když uvěří. Tedy věříme-li, dostáváme Ducha, ale není to jen produkt naší víry, Ducha sv. dostáváme od Boha. Jestliže je Kristus svým Duchem v nás, pak jsme sice lidé smrtelní, ale Duch Boží nám dává život, protože jsme ospravedlněni (srov. Ř 8, 10), on nás převádí do věčného života. Nejsme tedy odkázáni sami na sebe, Duch Boží nás oživuje a dává nám podíl na vzkříšení. V listě je dále psáno, že pomocí Ducha „umrtvujeme skutky těla“. Co to znamená? Znamená to dávat Duchu sv. více místa v našem životě než svému lidskému já.
Věcí zásadní důležitosti, která nás křesťany odděluje od jiných, třeba v zásadě ušlechtilých a případně i religiózně založených, lidí - nekřesťanů, je to, že pokud jsme se dostali k jádru víry, pak žijeme ve světě jako lidé obdarovaní, nikoliv jako lidé pouze sami produkující. Lidé dnes touží mít nezávislost, a proto se bojí být závislí na Bohu, snaží se o vlastní autonomii. Ale cesta závislosti na Bohu, vedoucí k obdarování, znamená cestu nezranitelnosti. Lidmi je však málo chápána, a proto málo přijímána. Každá jiná cesta je velmi zranitelná. Závislost na Bohu je naproti tomu závislostí na někom, kdo je mocný, bohatý a věrný. Pokud ovšem Boha takto nepoznám, pak se na Ducha sv. nespolehnu. K důvěře samozřejmě člověk dochází životní praxí. Každý ve svém životě prožíváme vlastní „vyvedení z Egypta“, které přitom někdy ani nemusí vést „pouští“. Když tedy budeme znát celou teologii, ale přitom nebudeme důvěřovat Hospodinu a žít v závislosti na něm, nemůžeme o tom všem druhým ani svědčit, ani je tomu učit. Žít z Ducha se může každý naučit jen ve vlastním životě víry.
Probereme opět nejdřív význam každého tohoto slova jednotlivě, pak se zamyslíme nad skutečností, že církev je tvořená Duchem svatým a současně lidskou dimenzí a nakonec se ještě podíváme na základní rozdělení křesťanských církví.
Tak nejprve církev - to slovo znamená společenství všech pokřtěných věřících. Tohle už bylo řečeno mnohokrát, ale je to zapotřebí neustále připomínat. Jenom si srovnejte, co ve vašich představách vyvolává slovo církev: papež, biskupové a kněží, anebo jestli jsou to všichni pokřtění (tedy i já).
O této církvi se říká, že je „svatá a obecná“. To slovo „svatá“ je provokující. Když se na nás někdo z vnějšku podívá, sotva by nás prohlásil za sbor světců. Přesto se ale právem o církvi říká, že je svatá. K tomu je potřeba ale znát správné chápání toho slova, chápání biblické. V Bibli je svatý jenom Bůh, to je výraz jeho podstaty, to vyjadřuje, že Bůh je zcela jiný, než všechno ostatní, jiný ve smyslu dobrém. Každý k tomuto Bohu patří, kdo je z mnohosti oddělen pro Boha, je svatý, a protože každý křesťan Bohu křtem patří, byl přijat Bohem za syna, proto je svatý, a proto je svatá i celá církev. Ne tedy proto, že by se skládala ze samých vynikajících jedinců - protože to by nebyla pravda. Církev se skládá ponejvíce - a prakticky zcela - z hříšníků. Ale protože tito lidé byli křtem přičlenění, včleněni k Bohu, proto je církev svatá. Protože církev je podstatně Božím dílem, i když je to dílo, které je složeno z lidí. Toto slovo, že církev je svatá, není důvodem k pýše, ale je to trvalá platná výzva: svou podstatou jsme svatí a tuto svatost máme ve svém životě uskutečňovat. Máme tedy dojít, dobelhat se k tomu, abychom ve svém jednání, smýšlení a bytí navenek co možná nejvíc byli tím, čím máme být.
Dále je o církvi řečeno, že je „obecná“. Obecný se řecky řekne „catholicos“, z toho je tedy to slovo katolická, i to je pro nás slovo výzvy: Jestliže je církev církví obecnou (a my si to dáváme přímo do svého názvu, na firmu), pak je to nesmírný požadavek na otevřenost, otevřenost na všechny strany, aby k nám mohl dojít, aby se naší částí mohl stát každý, kdo ke Kristu směřuje. Je to výzva, ale i výčitka, protože podíváme-li se na život církve v dějinách až do dneška, té otevřenosti leccos chybí. Vůči určitým skupinám máme předsudky, to si domyslete sami. A jestliže se k nám někdo přiblíží z určitého lidského prostředí, pak ho přijímáme s jistou rezervou, a to může být velkou chybou. Velmi často v dějinách církev nebyla opravdu církví chudých, nebo skutečně církví pohrdaných, církví „outsiderů“, v jistém slova smyslu se jim trochu zavírala. To platí do dneška. l v nás je pokušení být otevřenými jenom těm, kteří jsou pro nás příjemní, přijatelní, nebo pro nás budou přínosem. Ta obecnost znamená, že budeme otevření všem, ale že dokonce dokážeme jít i všem naproti, a to není jednoduché a vždy lehké.
A teď slíbený vztah Duch, církev, člověk. Začněme od životní praxe. Když jsem byl před časem jako farář „reprezentantem“ církve v západních Čechách, měl jsem deset razítek a na starosti spoustu úředních dokumentů. Někdo může říct: „Kam to ta církev dopracovala? Samé úřadování, byrokracie.“ Jsou skutečně situace, kde tato institucionální stránka církve velice vadí. Chtěl bych však nyní poněkud korigovat onen „křesťanský romantismus“, který se v dějinách církve opakovaně ozývá, aniž bych hájil všechny věci vnějšího světa působící v církvi, všechno zesvětštělé a úřední. Takový romantismus říká, že můžeme být dobře živi bez všech církevních orgánů a institucí. Před několika dny jsem v Praze na ulici potkal skupinu lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané bez církve. O víře mluvili docela pěkně, ale vše, co souvisí s církví, ostře odsuzovali. Takovým lidem uniká, že jakmile řeknou: „Jsme skupina křesťanů bez církve, pojďte k nám,“ de facto vytvářejí novou církev, ať to uznají nebo ne.
Křesťanství totiž stojí na osobě Ježíše Krista a na faktu vtělení. Podobně jako nelze z magnetu odstranit jen jeden pól, tak ze základu křesťanství nelze odstranit ani podstatu božskou, ani podstatu lidskou. V Ježíši je, jak jsme si mnohokrát říkali, spojeno neoddělitelně a nesmísitelně božství s lidstvím a to se promítá do celého křesťanství. Křesťan je sice člověkem, pro kterého platí biologická omezení, ale současně přijímá Boží život a dostává Ducha svatého. Je v nás potom polarita čistě lidského a toho Božího, co nám bylo dáno. To není zbožštění člověka, typické pro některá východní náboženství. V Řím 8, 9 je jasně řečeno, že „kdo nemá Ducha Kristova, není jeho“. V 1 K 12, 3 je dále zdůrazněno, že vyznání víry v Krista je možné jen v Duchu svatém. Na jiném místě sv. Pavel říká, že ke křtu nás přivedl jeden Duch. V Ef 2, 18 - 22 čteme, že jsme všichni „duchovní chrám“ budovaný působením Ducha.
Základní charakteristikou života v Duchu je jednání v moci tohoto Ducha a společenství (viz Skutky). Je zřetelné, že:
1. Duch svatý je dáván jako dar.
2. Tento Duch vytváří jedno tělo církve.
3. Člověk se uvěřením v Krista připojuje k ostatním křesťanům a nestává se „specialistou na Boha“ či „zasvěcencem“ sám pro sebe.
Je-li církev tvořena lidmi, tak musíme počítat s tím, že mezi lidmi platí určité zákonitosti, jsou zde věci, které nelze odstranit. Jinak: Jestliže je církev společenstvím lidí, pak je nejen veličinou teologickou, ale i veličinou obecně sociální, sociologickou i ekonomickou, je samozřejmě polem konfliktů a je systémem, který, má-li být životaschopný, musí být určitým způsobem organizován. To všechno někteří lidé těžce nesou. Dále: každá lidská společnost, má-li být životaschopná, musí se určitým způsobem sjednotit v postojích a zásadách, které bude zastávat a postaví se nějak proti názorům s těmi prvními neslučitelnými.
Tedy každá společnost se musí na něčem sjednotit a musí se bránit tomu, co nějak narušuje její jednotu. Např. v klubu vodních turistů se neuplatní člověk tvrdící, že ze všeho nejlepší je chodit s vrtačkou a dělat díry do lodí, takového odtud vyhodí. On se pak může dát k družstvu na výrobu cedníků ... Proto tu existuje taková nesnášenlivost různých církví vůči heterogenním názorům. Zkuste se chtít s jehovistou modlit k Ježíši nebo k Duchu svatému. To si zacpe uši a uteče (mimochodem - je to výborný způsob, jak se ho zbavit).
Výše uvedené můžeme shrnout: Jedna věc jsou dogmata a vymezení se církve vůči ostatním, které je pro život nezbytné, a na druhé straně je fascinující, že církev je instituce, která na řadu věcí sice pozměnila své názory (např. zákaz kremace a pozdější povolení), ale za 2000 let nezměnila své Credo, což se o mnohých jiných institucích říct nedá. V životě církve je tedy jakási kombinace mezi trváním na věcech podstatných a schopností nějakým způsobem se přizpůsobit okolí a době.
Zmíněná přizpůsobení však v sobě může skrývat určitá úskalí, totiž, že budeme chtít začlenit něco, co se nám líbí, ale co není dobré. Proto je důležité ono navazování na tradici, vracení se k „apoštolské době“.
Jak jsme již konstatovali, kvalita a život církve nejsou odvozeny jen od lidských schopností. Nedbat ale na lidskou dimenzi není možné a nevyplácí se. Čteme-li tedy v Písmu, že „Duch nás uvede do celé pravdy“, neznamená to, že není třeba nic studovat. Lidské zkušenosti a poznatky, mají-li se předat dál, se musí nějak vyhodnotit a zpracovat. Bez řady věcí se můžeme obejít, ale třeba nám i dobře slouží. Nebezpečí je tam, kde se vytrácí to vnitřní, co dělá církev církví. Pak je církev neschopná přetvářet svět kolem sebe.
Jedním z problémů vztahu člověka k církvi je to, že on o ní má vysokou představu a nemůže snést to, že ji ona nesplňuje. Při pohledu z okna vidíme asfaltové hřiště a zahradu. Toto hřiště můžeme zamést a bude určitou dobu čisté, zahradu však zamést a vyčistit nelze. Na ní lze stále pracovat, bude tedy udržovaná, ale nikdy nebudeme s prací hotovi. Něco podobného je péče o „krásný vzhled církve“. Na tom můžeme stále pracovat, ale nikdy nebudeme hotovi. Z čeho vlastně vznikly akce reformátorů? Z určité netrpělivosti a neschopnosti unést diferenci mezi ideálem a realitou. Tato diference je náš celoživotní kříž. Vždy budou v církvi lidé nechápající, lidé, kteří se později dostanou dál, ale dnes ještě tak daleko nejsou. Vždy nám bude na církvi vadit to, že by měla být taková a taková a ona zatím taková není. Jakmile se někdo pokusí tohle přeskočit, může se mu něco na začátku dařit, ale postupně do své akce vnese prvky dobré i špatné a nikam to nepovede. Člověk prostě musí unést onu diferenci mezi tím, co je, a tím, co by být měl a třeba i chtěl, mezi realitou a ideálem. To v sobě musíme celý život snášet a běda nám, když si začneme myslet, že již jsme takoví, jací máme být. Tím okamžitě ztrácíme motivaci a schopnost pohybu. Běda nám také tehdy, když ono napětí neuneseme, ideál se nám „odtrhne“ od reality a my upadneme do skepse, do beznaděje nebo do nepravdy. V takovém případě ideál zamítneme jako něco nesplnitelného, tím si ale nepomůžeme. Jakkoli je život víry po právu označován za život v radosti a harmonii, nemůžeme si dělat iluze, že je to život bez napětí.
A teď ještě k slíbenému základnímu rozdělení křesťanských církví. To by měl znát každý křesťan a tak se na něj tedy podívejme trochu podrobněji.
Rozdělování lidí na věřící a nevěřící je hrubé a velmi nepřesné. Pro nás je mnohem důležitější rozlišení na křesťany a nekřesťany. Tady je jedno nedorozumění. Mnozí lidé za křesťana nebo za nekřesťana člověka považují a hodnotí podle morálních kritérií. To jsou hodnocení typu: „Podívejte, tamhleten do kostela nechodí a jaký je to dobrý člověk. To je lepší křesťan, než mnozí, kteří chodí do kostela!“ A jistě, může to být člověk klidný a vyrovnaný, ochotný třeba pomoci sousedovi. Tedy je to dobrý člověk. Ale „dobrý člověk“ není synonymum pro křesťana. Snad jsou na světě dobří lidé, ale o křesťanech je možno říci, že to jsou často obrácení hříšníci, kterým bylo odpuštěno a snaží se být hříšníky menšími, než byli do té doby. To nejpodstatnější jsme však dosud neřekli: křesťanství je dáno vztahem ke Kristu. Kdybychom pak měli definovat křesťana, tak je to člověk, který věří v trojjediného Boha, uznává svou hříšnost a věří ve svou spásu skrze Ježíše Krista. Co to znamená „uznává svou hříšnost“? Člověk uznává svou odpovědnost vůči Bohu, uznává realitu, tedy to, že vůči Božímu ideálu, vůči Boží představě, je nevyhovující. Toto poznání umožňuje pochopení spásy, její potřebnosti. Člověk, který by tvrdil, že je pánem světa, by nepotřeboval nějaké vykoupení. Vědomí vlastní hříšnosti však není vsugerování si vlastní viny, ale je to uznání řádu světa, kde Bůh má první a zásadní slovo, a uznání pravdy, že já tomuto slovu neodpovídám. Něco jiného je pocit viny, ten může být oprávněný i neoprávněný, ale i chorobný.
Když položíme výše uvedená kritéria, kdo jsou křesťané, objeví se tu celá řada křesťanských církví a malá řada „církviček“, které se za křesťanské považují, ale vlastně jimi nejsou. Jsou to zejména mormoni a Církev sjednocení (tzv. Moonova sekta). Mormoni sice Bibli uznávají, ale mají ještě knihu Mormon, jako další a vlastní zjevení. Církev sjednocení se Písmem „ohání“, ale rozumí mu velmi svérázně a bez proroka Moona „nedá ani ránu“. Pak jsou tu společnosti, které se samy za křesťany neoznačují, ale tvrdí o sobě, že vycházejí z Bible. To jsou Svědkové Jehovovi (zde chybí naprosto víra v Trojici a v Krista jako Spasitele). Tyto všechny tedy za křesťany nemůžeme považovat.
Nyní se podívejme blíže na církve, které označujeme jako křesťanské. Uvnitř tohoto vymezení máme mimo katolickou církev ještě několik proudů, přinejmenším dva hlavní: reformační a pravoslavný.
Mezi katolickou a pravoslavnou církví nejsou prakticky zásadní teologické rozdíly, jsou zde rozdíly zejména v liturgii a v životním stylu. Pravoslaví je vlastně křesťanství inkulturované do byzantského světa a problém je v tom, jak zařídit, aby pravoslavná a naše církev žily v bratrství a zůstaly přitom samy sebou. Pravoslavní také neuznávají papeže.
Reformační proud je třeba ještě rozdělit alespoň na další tři proudy: anglikánský (nevychází ani z Kalvína, ani z Luthera), luteránský a reformovaný proud. Pak je ještě další skupina církví a společností, které vznikly v posledních dvou stoletích - evangelikální směry, směry letniční, směry fundamentalistické a dále rozsáhlá „tříšť“ lidí, kteří staví na Bibli a zároveň věří v Krista, uznávají nutnost spásy (to je odlišuje např. od Jehovistů). U nás do této skupiny církví vzniklých v posledních dvou stoletích patří Církev československá husitská (vznikla r. 1920).
Nám se samozřejmě toto rozdělení křesťanství může nelíbit, ale křesťany násilím spojit nemůžeme. Kdybychom to udělali, tak přinejmenším vznikne jedno nové schizma. Křesťané by se rozdělili na ty, kdo toto „sjednocení“ uznají a na ty, kdo ho neuznají. Je to samozřejmě fiktivní věc, ale uvědomme si, že v takovém případě by skutečně byla skupina křesťanů, kteří by byli ochotni se shodnout na oněch základních věcech, o kterých jsme mluvili výše, a druhá skupina, která by se odtrhla s tím, že důležitá je ještě spousta dalších věcí a že jedině „to jejich“ je to pravé. Člověk totiž nemůže jen tak zrušit základ ze kterého vyrostl, jako nemůže zrušit vliv své rodiny. Rodina nás určitým způsobem určuje. Člověk se může dát vlastní cestou, ale východisko jeho života je jednou dané. Člověka, který se narodí v anglikánské či protestantské rodině, nemůžeme vinit z toho, že mezi církve vnesl rozkol, on už se do něj narodil (viz závěry a dokumenty II. vatikánského koncilu.)
Z roztříštěnosti církví nás může jímat až závrať a hrůza. Když se ale podíváme na tyto lidi detailněji a uvědomíme si, že se modlí a že je Bůh slyší a vyslyší, může nás jímat podruhé závrať - kladná - z Boží velikosti, milosti a velkorysosti. Když si uvědomíme co je psáno v 1 K 12, 3: „... jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ’Ježíš je Pán.’“ a uvážíme, že v různých církvích jsou lidé, kteří za svou víru položili život a byli skutečnými Kristovými svědky, nemůžeme popřít asistenci Ducha svatého u jejich víry (nemluvě o darech Ducha, to by byla další kapitola). Přestože církve se od sebe liší, působí v nich Duch svatý. To mnoho katolíků nemůže pochopit. Řada katolíků nemůže pochopit, že by dary Ducha svatého mohly být i jinde než v katolické církvi (to platí samozřejmě i naopak o nekatolících). Je třeba skutečně opravit naše představy podle skutečnosti a ne se snažit o opak.
Křesťany nelze rozdělit tak, že my katolíci jsme ti hodní a druzí jsou zlí. Je to mnohem složitější a těžší. Máme problém s rozlišením toho, co je autentické a co není, a navíc bolest z toho, že nejsme jednotní. Naše církev nás proto vybízí ke sblížení, ke společným modlitbám, ale přesto trvá na rozdílnostech. Tento realistický postoj je důležitý.
A tato skutečně rozsáhlá kapitola se chýlí ke konci, neboť nám zbývá její poslední část a tou je:
Pro křesťanství se toto společenství svatých (ve smyslu biblickém a ontologickém, nikoli morálním), tedy společenství křesťanů, těch, kdo byli přijati Kristem za vlastní, „táhne“ přes všechny věky i bez hranic prostorových. Tím, že jsme připojeni ke Kristu, a tím, že jsme dostali jeho Ducha, tím jsme spojeni - my, kteří zde nyní žijeme, i ti, kteří zde žili před námi a jsou nyní u Boha. Všichni si vzájemně můžeme prospívat, všichni patříme k sobě. Svatí (teď myslím to slovo, jak ho používáme běžně, tedy světci kanonizovaní) se za nás u Boha přimlouvají - to znamená, že jejich pomoc pro nás jde přes Boha a je vázána na Boží osobu. My nemůžeme pochopit, co a jak to tam „dělají“. Popisovat tento mechanismus působení by bylo velice zavádějící. Nejsme schopni poznat, jak to funguje, ale jsme schopni poznat, že to funguje. Dokázat ne, poznat ano. Přes Krista - hlavu mystického těla církve - jsme si všichni schopni prospívat, ať už jsme církví bojující, trpící nebo vítěznou. Zde se jedná nejen o svaté, ale o všechny, kteří jsou za hranicí smrti a zatím nedosáhli plné účasti na Božím životě, kterým právě můžeme pomáhat i my.
Stejně je tomu i s modlitbou k Panně Marii. Říkat, že se za něco musíme modlit dříve k Panně Marii, je jistě zavádějící. Jde-li o „distanční“ a „kompetenční“ cestu, přidržme se Písma, kde je, že „smíme volně a s důvěrou přistupovat k Otci.“ Druhá věc je osobní zkušenost, osobní vztah. Každý máme svou osobní, vlastní cestu a záleží na každém jedinci, jak tyto vztahy chápe.
Výrazy jako „přimlouvá se za nás“, „zastává se nás“ (naproti tomu „ďábel je žalobcem u Boha“) je třeba chápat jako analogické výrazy a nedávat jim absolutní smysl. Je to pokus o vyjádření transcendentní skutečnosti výrazy, které máme z tohoto světa. Společenství svatých nelze chápat jako „informátory“, ale zároveň nejsou „nadbyteční“ - my k sobě patříme a to je dáno řádem Božím.
A tohle vzájemné patření k sobě je myšlenka velice bohatá, a přitom křesťany nedomyšlená. My k svatým často vzhlížíme a chodíme zdobit jejich hroby, ale necítíme se s nimi v Kristu jedno. My víme, že jsou po celém světě křesťané, kteří se modlí, ale my s tím nepočítáme a hrajeme si jenom na svém písečku. Toto vědomí nám skutečně chybí.
A teď se znovu vraťme k textu z 1 K 12, 12 - 13. To je Pavlova představa o církvi jako o těle, kde má každý svou funkci a hlavou je Kristus. Z nás ze všech se stalo jedno tělo, protože nás všechny tentýž Duch dovedl ke křtu. Tedy to, že se mluví v Credu o Duchu svatém vedle církve, to není opravdu náhodou, církev je skutečně vytvářena Duchem svatým. Tentýž Duch nás dovedl ke křtu. A jinde u Pavla: „Jenom pod vlivem Ducha Božího může někdo říci: ’Ježíš je Pán’.“ Duch svatý je v jistém smyslu slova původcem víry v nás, je oživovatelem naší víry, je tím, kdo nás obklopuje. A protože my to moc často nevíme a nepočítáme s tím, mimo jiné také proto jsme tak atomizováni, tak rozdrobeni. A tak si tu běháme každý se svou starostí a bolestí a nevíme o tom, že patříme k sobě. My jsme něco víc než zájmový spolek, my k sobě nepatříme jenom proto, že rádi chodíme do kostela, ale proto, že nás zevnitř spojuje Duch svatý. A to je obrovská věc. Ale vyzkoušejte si to, jak hluboce tomu věříte, až uvidíte nějakého křesťánka, který to myslí upřímně, ale který je vám přesto protivný. A teď si uvědomte, že ho Duch svatý s vámi spojuje! To platí pro mne taky. Kdybych to lépe dokázal, určitě bych lidi v konfliktních situacích lépe snášel. To tedy platí pro každého z nás.
Duch svatý nás skutečně spojuje a on je opravdu původcem naší víry, i když ta víra někdy vypadá všelijak podivně. A tak tentýž Duch, který nás přivedl ke křtu, byl námi v hojnosti přijat, on nás vybavil svými dary, svou silou. Bylo by velice dobré, kdybyste doma vzali 1. list Korinťanům a našli si v něm, co je tam o Duchu svatém Pavel tam - i ve všech ostatních výkladech - spojuje Ducha svatého také s církví. Jestliže si také vzpomenete na Ježíšova zaslíbení Ducha svatého, ta byla také vždycky spojována s církví. Duch svatý byl vždycky slibován učedníkům: „Duch, který vás uvede do celé pravdy.“ - „Jiného utěšitele vám pošlu: Ducha. Ve vás zůstane, ve vás bude.“ To říká vždycky všem, celému společenství učedníků. Duch svatý je dáván církvi. Tohle se, bohužel, v běžném křesťanském smýšlení zatemnilo. Nu, ověřte si toto: řekne-li se „Duch svatý“, nač si vzpomenete? Co se vám vybaví? - Biřmování, rozum a duše, sedmero darů Ducha svatého - ale to je všechno chápáno příliš individuálně: chápu dary, které jsem dostal já. Ale to zdaleka není celé.
Vidět Ducha svatého v dimenzích církve, to je úkol, který před námi teprve stojí, protože to v běžném křesťanském podvědomí není příliš rozšířené - a to je škoda - protože Duch svatý církev skutečně oživuje.
V Janově evangeliu čteme tato slova: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“ (J 14, 13 - 12).
Tohle slíbil Kristus a tím pádem se tomu dá věřit. To se má naplnit na nás. V nás má Duch přebývat, u nás má být. Záleží tedy velice na tom, jak si toho budeme vědomi a jak budeme vůči tomuto Duchu pozorní. Do jaké míry se jím - jako církev - necháme zvládnout.
Je jednou ze základních charakteristik církve, že je to společenství lidí, kterým bylo odpuštěno a kteří mají být odpouštějícími. Podmínkou tohoto odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy - to, že uznám: ano, chybil jsem. Krásný popis takové situace je v 2 S 12,1-14, kde David uznává svou vinu. Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je těžko dosažitelné. Komunistický režim neznal odpuštění - zde byla možná sebekritika a následné „vzetí na milost“, ale nikdo neřekl: „My ti odpouštíme.“ Spíše však bylo více těch, kdo byli „odepsáni“ do konce života a trestáni i na dětech. Zlo prostě nemá sílu k odpuštění (mimochodem zlo také nemá smysl pro humor - nemá k sobě samému odstup, protože se bojí).
Křesťanství přináší do problematiky odpuštění nový pohled. Nejenom, že Bůh odpouští nám, když my odpouštíme, ale také my jsme schopni odpouštět druhým, protože nám je odpouštěno. Z tohoto hlediska je jasné, že církev není nějaká „superdokonalá“ společnost, kde se zlo nevyskytuje, ale je to společenství lidí, kteří odpouštějí, nechají si odpouštět a kteří si odpouštějí navzájem. Tedy, jsme-li opravdu křesťané, nejsme lidé lepší, ale jsme lidé, kteří mají lepší zkušenost s odpouštěním.
Ono se to dá vlastně povědět třemi slovy: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí pokání jsou mu hříchy odpuštěny. Tím je to vlastně všechno řečeno, ale za předpokladu, že chápu, co je hřích, a že chápu, co je to odpuštění.
A o tohle nám tedy teď půjde, vlastně o tu první polovinu: ujasnit si co je to hřích. Člověk se totiž často setkává s tím, že se to mezi křesťany nechápe.
Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože odpuštění nehledá, i když je křesťanem. Pro někoho je hřích ona překážka, která mu brání jít k přijímaní. A tak tedy smíření rovná se otevřít cestu k příjímání a tím to končí. Ale ani to není ono, to také není celá pravda. Spousta křesťanů padá do dvou extrémů: buďto v hříchu vidí nepřekročitelnou hrůzu, nebo takové malé nic. Pak jsou samozřejmě ti, kteří to vidí správně, ale tyhle extrémy existují. V žádném případě nechci na vás pouštět hrůzu a přivádět vás k malomyslnosti, ale pravdivé vědomí o závažnosti hříchů je pro nás nutné, máme-li pochopit odpuštění. K plnějšímu pochopení toho, co je hřích, nás může vést úryvek z 5. knihy Mojžíšovy.
Dt 30, 15 - 20
Ačkoliv tedy slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč. Jsou tu předloženy dvě cesty: cesta do zaslíbené země, kterou jim Hospodin ukázal. My už toto máme chápat dál: pro nás cesta, která má smysl, je ta, která vede ke konečnému setkání s Bohem, která vede k naplnění naší budoucnosti plné a konečné v Bohu - tedy cesta, která vede do nebe.
A pak je tu ukázaná druhá cesta, cesta, která se zdá mít smysl. Pro Izraelity to znamenalo cestu, na níž by nevěřili Hospodinu, ale věřili by bohům a bůžkům, které uctívaly ostatní národy. Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta, kterou si Izrael stanoví sám. A tato cesta nevede do zaslíbené země, nevede ani do společenství s Hospodinem, čili je to cesta, která vede ke smrti. Protože Izrael věděl jasně, že jeho existence zcela a beze zbytku na Hospodinu závisí.
A tak tyhle dvě cesty jsou nabízeny, ty jsou nabízeny i nám, protože pro nás je možná také ta cesta, která má zdánlivý smysl. Něco, co se nám zdá dobré, ale něco, o čem bychom měli vědět, kdybychom byli k sobě upřímní, že by s tím Bůh nesouhlasil, že je to něco, co před Bohem neobstojí.
Co k němu nesměřuje, k tomu vrcholnému a poslednímu cíli člověka, to je hodnotou zdánlivou, cestou zdánlivou - a to je cesta vyznačená hříchem.
Já mohu jít úplně špatně - to je ten hřích, kterému se říká těžký, smrtelný - tak, že se s Bohem naprosto míjím. Mohu jít sice k Bohu, ale nechám se na té cestě brzdit, táhnu ranec zbytečné přítěže - a to je to, čemu se říká hřích lehký, to co mne na té cestě brzdí, případně mne to z té cesty odvádí.
Hřích je tedy něco, co se stane v našem konkrétním životě, co se může týkat buď mého vztahu k Bohu, nebo vztahu k bližnímu. Týká se mne samotného a mé cesty k Bohu. Řada lidí si myslí, že hřích je jenom to, co se týká přímo Boha: nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy - a potom zabití, jinak nic. To je omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, jestliže nedělám dobro, které dělat mohu, pro svou lenost, nebo proto, že je mi ten bližní nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, který zanedbává bohoslužbu, to se Boha týká! Jednak proto, že i Bůh s mou aktivitou počítá. Za druhé se to Boha týká proto, že ty chyby mne odvádějí z mé přímé cesty k Bohu, nebo mne na ní brzdí. čili Bůh se nemůže plně radovat z mé lásky, tak bychom to mohli polidsku říct.
Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co neděláme, ač bychom to dělat mohli. V téhle šíři by tedy člověk mohl vidět hřích. Určujícím pohledem k tomu by tedy mohlo být stále vědomí, že Bůh nás miluje. Já vím, že to opakuji do omrzení, ale považuji za nutné to opakovat. Vždyť Písmo nás o tom jasně přesvědčuje, že Bůh si nás zamiloval tak, jako si vybral Izrael, který nebyl žádným vynikajícím národem, jako si vybral Abraháma, jako si vybral Mojžíše, právě tak si vybral každého z nás.
Stále ta důležitá věta z 1. listu Janova 4,10: „V tom záleží Boží láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“
Bůh si nás zamiloval - to je počátek všeho a to určuje moje jednání. Jestliže mne Bůh miluje, pak je jasné, že mu na mně záleží a že každé mé jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné. Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí. člověk se v tomhle dokáže například znamenitě obelhávat. Máme ale tady svědectví Písma o Kristu, můžeme mít z něho dost dobré ponětí o tom, jaké byly Kristovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a uvažovat jak on. Co tedy před ním obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, samozřejmě dobré není. A tak tedy člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, se nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné nebo s tím, co ho naučili v dětství. Musí se neustále konfrontovat - srovnávat s Kristem.
Ono to možná zní pyšně: srovnávat se s Kristem, ale vždyť jsme přijati Bohem za syny a Kristus je pro nás cestou. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. My nemůžeme jinak dojít k Otci, než přes něj, jeho cestou. A potom se s ním musíme trvale proměňovat.
Pokud nechápeme, co je hřích, potud nejsme schopni pořádného obrácení, protože nevíme, kam a z čeho a proč se máme obracet.
Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. My nikdy nedosáhneme Boha teď, my ho přece budeme mít pořád před sebou, ale jde o to, abychom byli stále na cestě života. Na cestě, která vede k němu, protože na ní jsme neustále nejvíce oživováni, na ní je náš život plnější.
Člověk se dá podfouknout a dá se někde na cestu zdánlivých hodnot a žije jenom zdánlivě hodnotný a zdánlivě plný život. To je velice mizerné, tohle musíme prokouknout - a proto je nutná konfrontace s Kristem. Když si potom člověk uvědomí, jaká je vlastně hřích mizérie, jak se vlastně zaplétá a trmácí na cestách, které vedou od Boha, pak by mohl propadnout obrovské malomyslnosti, protože můžeme jednoho krásného dne zcela správně zjistit, že větší část našeho života nestojí za nic, že jsem šli do Tramtárie - někam úplně špatně, někam, kde není Bůh.
Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení, toto živé zjištění, jak jsme na tom špatně. A proto musí křesťan jasně vědět o odpuštění. Protože teprve odpuštění udělá poznání mé hříšnosti plodným. Teprve ten, komu je odpuštěno, sklidí ovoce z toho, že poznal své hříchy, protože odpuštění ho vrátí na cestu k Otci.
Čím tedy pro nás to odpuštění je a jak že se s ním člověk vlastně setkává? Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na celé dějiny spásy, na všechno o čem svědčí Starý i Nový zákon. Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc: že totiž Bůh z vlastní aktivity a iniciativy velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. To, co čteme ve Starém zákoně - celý děj od Abraháma až po Ježíše - to je vlastně všechno neustálé hledání člověka, neustálá činnost pro jeho záchranu.
Bůh si vybral Abraháma, dělá z něho národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho probudit a oživit tak, aby byl živým pro Boha. Aby žil život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže Izrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil. Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že Izrael vydá ze sebe Spasitele. Až do tohoto konce je doveden děj několika tisíciletí a Ježíš tohle hledání člověka, to, že Bůh hledá člověka, docela jasně konkretizuje.
Jednak tím, že sám o sobě oslovuje jednotlivé lidi: „Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě,“ řekne hříšníku Zacheovi. A pak řekne několik těch podobenství, v nichž zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak mu žádný jednotlivec není málo. člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v určitých konkrétních podobách. Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže přijmu Krista - pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra. Spása z víry v Krista. Kristus za nás zemřel, za naše hříchy a jestliže my tuto skutečnost vírou přijmeme, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A jestliže někdo uvěří, pak může být jeho záchrana konkrétně provedena a zpečetěna křtem. Tady bych chtěl upozornit na to, co je v běžném povědomí dost neznámé, že tím prvotním a základním prostředkem odpuštění hříchů je křest. (Tím prazákladním prostředkem je víra, pochopitelně, protože jenom z víry může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou akci, tedy křest). V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít. Proto dobře rozuměli tomu, co říká Pavel v listě Římanům.
Ř 6, 3 - 6
Člověk, který uvěřil a byl pokřtěn, je jakoby ponořen v Krista, tady nejde jen o to, že je mu nějaká čárka smazána, tady jde o něco, co se týká celé mé osobnosti v hloubce. Ten člověk je ponořen podle Pavla „do Kristovy smrti - tím jsme byli spolu s ním pohřbeni.“ Tím prostě to, co je cizí Bohu, definitivně končí a je likvidováno, pohřbeno, už to tu není, je to pryč.
„A jsme povoláni k novému životu.“
To povolání má dva stupně. Tady na zemi musíme žít úplně novým životem, tedy jako ti, kdo jsou v Kristovi, protože jsme povoláni k té vrcholné podobě vzkříšení:
„Protože jsme podobni v jeho smrti, budeme mu podobni i v jeho zmrtvýchvstání.“
To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být podobni vzkříšenému Kristu, tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění. To nejdůležitější a vrcholné není už v tom, že se na nás už Pán Bůh nezlobí, že už mám svědomí čisté, že už já jsem si jist, ale vrcholem toho je, že se mi otevřela cesta ke vzkříšení, k tomu nejplnějšímu ztotožnění s Kristem a tomu největšímu přiblížení Bohu. Tohle je odpuštění! Ne jenom to, že mám od svých hříchů pokoj, ale že mám otevřenou cestu k věčnosti, ke vzkříšení, k tomu nejhlubšímu, nejdůvěrnějšímu setkání s Bohem.
Já mám pocit, že kdyby tohle člověk dohlédl a chytlo ho to za srdce, že by musel utíkat k tomu, aby se s odpuštěním setkal. Tohle tedy bylo ve křtu. Jestliže člověk byl pokřtěn jako malé dítě (což se dělo tenkrát, jestliže rodina byla věřící a křesťanská) byla ta prvotní vina, dědičný hřích tím odstraněn. Člověk křtem se stává skutečně schopným vzkříšení, ovšem leží tady pak historie života s jeho rozhodováním, a to pak může dopadnout všelijak.
Ale teď se vraťme k odpuštění: člověk je křtem pozvednut do stavu Božího dítěte, má účast na vzkříšení, jenomže i tento člověk upadá nějakým způsobem do hříchu, i tento člověk se tomuto základnímu povolání odcizuje, nežije jako ten, kdo je určen ke vzkříšení, není mu Bůh vždycky a ve všem nejvyšší hodnotou, nežije tak, jak by na jeho místě žil Kristus, čili je člověkem hříšným. A my věříme, že i tomuto člověku je pro Kristovo vykoupení odpuštěno. Znovu opakuji: to prvotní odpuštění je odpuštění těm, kdo uvěřili v Krista, odpuštění zpečetěné křtem. Věříme-li v odpuštění hříchů, věříme, že Bůh je ochoten a schopen naše hříchy zlikvidovat.
Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím setkává v mnoha dalších příležitostech. Tak např.: prosí-li člověk s plnou vírou za odpuštění svých vin a nejsou-li to takové viny, které nás oddělují od Boha a tedy vlastně od církve, pak je nám odpuštěno už skrze tuto naši lítost a zejména pro Boží věrnost a pro Kristovo utrpení. Podobně jestliže si je člověk vědom svých hříchů, jedná dobře, jedná z lásky, pak zase může doufat, že mu bude odpuštěno. Jak říká list Petrův: „Láska přikryje množství hříchů“ (1 Pt 4, 8). Jestliže se člověk v modlitbě obrací s důvěrou ke Kristu a vidí v něm zachránce, i ten má čekat, že je mu odpuštěno. A jestliže se s Kristem setkává v eucharistii, pro toto setkání má doufat v odpuštění.
Ale kromě těchto všech věcí, o kterých jsem mluvil, je tady ještě svátost, tedy jasné odpuštění, které je zejména určeno pro člověka tenkrát, jestliže se dostane do velké vzdálenosti od Boha, jestliže nějakým způsobem popře své křesťanské rozhodnutí, svou cestu ke vzkříšení. A to je svátost pokání. Tam je člověku skutečně odpuštěno všechno. Jestliže se k této svátosti přiblížím s upřímností, s důvěrou, jestliže ji vykonám jak jsem v tu chvíli nejlépe schopen, vím, že je mi odpuštěno všechno, i když jsem si v té chvíli vzpomněl na polovičku věcí. Jestliže jsem to vykonal tenkrát, jak jsem byl nejlépe schopen. Vím, že je mi odpuštěno všechno, protože svátost pokání stojí na Boží věrnosti, na Kristově utrpení a ne na počtu hříchů, které si řekneme.
Důležité je, aby člověk u všeho, co jsem říkal, věděl, že celé odpuštění je akcí Boží. Jestliže věřím v odpuštění hříchů, pak věřím v Boží věrnost, v to, že mi Bůh chce odpustit. To není jenom moje věc, to není něco, čeho já se zmocňuji svou šikovností, ale je to především Boží dar. Nakonec bych chtěl připomenout slova evangelia, která nám jasně a pro někoho až pohoršujícím způsobem říkají, jak moc Bůh o hříšníky stojí.
Já bych k tomu chtěl jenom na závěr říci: mít na svědomí hříchy je zlé, nehledat Boží odpuštění je horší a je to hrozný nerozum. Ale nevěřit v Boží odpuštění, to je maximální průšvih, to je nejhorší, co se v člověku v této věci může stát, protože nevěřím-li, že mi Bůh odpustí, že mi chce odpustit, že mne dokonce hledá, pak se sotva k němu přiblížím. Pak vlastně nedovolím vykoupení, aby se ve mně uskutečnilo. A to je malér!
Začněme širší úvahou o těle a hmotě. Potíž je v tom, že lidé mají rádi zjednodušení. Někdo si myslí, že by člověk byl dokonalý, kdyby byl jako anděl - nemusel by jíst, nemusel by se mýt, nic by ho nebolelo atd. Jiní mají tendenci naopak zbožštit hmotu a říci „vše je bůh“ - od panteismu (Bůh je přítomen ve všem) až po východní pohledy „kámen je bůh ... ty jsi bůh“. Nedokonalou snahou o překlenutí těchto pohledů je dualismus vidící člověka jako „složeninu“ duše a těla. Je rozdíl, když řeknu, že člověk se skládá z duše a těla (to je vyjádření lidové a dosti nešťastné), nebo když řeknu, že člověk je duše a tělo. Kdyby se totiž člověk skládal z duše a těla, tak by bylo možné ho snadno „rozložit“ na duši a tělo, duši „poslat“ k Bohu, ale co s bezduchým tělem? To přesně vzato není totožné s mrtvolou. Proto takovéto dělení není možné, jakkoliv je používané. Člověk je tělo a duše. Ale kdyby tělo byla jenom hmota a duše název pro mozkové funkce, tak nám to zase „nehraje“. My nemáme jenom schopnosti pohybovat se, myslet, ale máme vztah sami k sobě, sami si sebe uvědomujeme. Určité myšlenkové funkce bychom mohli nahradit počítačem, ale počítač si není vědom sebe sama, nemá vztah k sobě. Jenom člověk může říci: „Já bych se dnes radši neviděl!“ Toto jádro osobnosti, které není totožné s mozkovými funkcemi, s intelektuálními schopnostmi, je něco, pro co musíme hledat pojmenování. „Já“ se skrze intelekt sice projevuje, ale neztotožňuje se s ním. V žádném případě nesmíme chtít duši někam lokalizovat.
Dr. Slabý říká, že to, co jsou v člověku funkce nahraditelné počítačem, ona schopnost kombinování, soudů, to není duše, to není ono jádro, ono „já“. To vše jsou funkce živého člověka, ale simulovatelné strojem. Navíc zde přichází ke slovu svědomí, posuzování dobra a zla, - to všechno s duší souvisí, ale totožné to není. Otázka svědomí je vůbec mnohem širší. Definice, že svědomí je „hlas Boží v nás“ je teologicky nepřesná. Přesnější je definice sv. Tomáše Akvinského: „Svědomí je úsudek praktického rozumu o mravní hodnotě našich skutků“. Svědomí můžeme vidět ze dvou stran: jako schopnost pozorovat vlastní činy a jako projev hodnotové škály, kterou člověk má. Svědomí může být zdeformované, ale i pak v člověku zůstává něco obecně lidského. Tak můžete toto „něco v člověku“, které není vázáno na kvalitu mozkových funkcí, někdy objevit při setkání s duševně nemocnými lidmi. Proto se samozřejmě počítá s tím, že Boží milost se takového člověka může dotknout a tito lidé se také křtí. Mnohdy je možné pocítit, že takoví lidé žijí hlubokým duchovním životem, o kterém však navenek nemohou podat téměř žádné zprávy.
Jiný pohled je, že existuje něco, co zprostředkovává vztah lidí mezi sebou a zvláště vztah člověk - Bůh. Je snad vztah dvou lidí pouhé chemické reagování a elektrické vzruchy na neuronových drahách?
U sv. Pavla se setkáme ještě s jiným dělením, a to na tělo, duši a ducha. To by vyžadovalo širší pojednání, ale lze stručně říci, že pokud se provádí toto dělení, pak duší je většinou označována schopnost mozkových pochodů a duchem ono jádro, které jsme zde výše označovali jako duše.
Toto vše výše řečené však nelze považovat za důkaz toho, že máme duši. Jsou to myšlenkové poukazy k tomu, že je třeba hledat hlubší kořen, střed, jádro člověka, které ho „nese“, které není pouze logickou funkcí simulovatelnou počítačem. Podíváme-li se do dějin lidského myšlení, pak zde duši jako nehmotný princip tak či onak najdeme. Např. v hebrejštině se „slévají“ pojmy pro duši - dech - život (v tomto smyslu je třeba chápat Starý zákon). Na druhé straně se v lidském myšlení vyskytují různé pohledy na tělo - od pohledu dívajících se na tělo s despektem (platonismus: tělo je hmotná přítěž, které se rádi zbavíme), přes postoje, které tělo oslavují jako téměř božskou skutečnost, až po postoje, které hmotnou stránku člověka znají jako jedinou realitu (krajní materialismus). My se pohybujeme mezi všemi těmito názory. Může se pak snadno stát, že člověk „sjede“ do extrému, ve kterém vyvyšuje tělo nebo naopak duši.
Pro nás křesťany je směrodatný pohled Božího zjevení. K pochopení nám zde může pomoci Starý zákon. Židovské myšlení je skvělé v tom, že neztotožňuje Boha se světem ani neodděluje Boha a svět do opozičních pojmů, nevede do situace, kde bychom museli ztratit svět, abychom získali Boha. Židé znají opozici Stvořitel - stvořené, která však je zároveň i spojitostí. Jednoduše řečeno Židé vnímali Boha skrze svět, tedy cestou vnímání skutečnosti, která s Bohem krásně souzní. Jednotné chápání duševního a tělesného, nehmotného a hmotného jako Božího stvoření je pro nás jediná dobrá přístupová cesta. Člověk se nesmí nechat dohnat ani do té krajnosti, že hmotou pohrdne, ani do druhé, že ji zbožští či považuje za jedinou realitu.
Pravda o těla vzkříšení souvisí ještě s jinou důležitou věcí a tou je víra v obnovu celého stvoření - víra v existenci nového nebe a nové země. Člověk má být spásou uveden do komplexně nové situace, ve které bude novým způsobem žít. Jedná se o dvojí proměnu: proměnu člověka do stavu vzkříšeného člověka a proměnu světa, univerza, vesmíru do něčeho, v čem tento proměněný člověk může žít. Podstatné je, že tuto proměnu musíme chápat komplexně - život po vzkříšení bude život proměněného člověka v proměněném světě. Přílišná materializace těchto představ není dobrá a přílišná spiritualizace rovněž ne. S tím souvisí pojem „život věčný“, který je podle Nového zákona život v „nové éře“, tedy řečeno fyzikálně život v jiných soustavách, kde neplatí náš čas, náš prostor ... Život věčný si nemáme představovat jako „plus nekonečno“. Tam musí být novost.
A teď si otevřeme Písmo a podívejme se, co k tomuto říká sv. Pavel ve svém listě Soluňanům:
„Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním“ (1 Te 5, 9 - 10).
Tohle by mělo vytvořit jakýsi základ. Prostě to, že Bůh nás, křesťany, ty, kteří v něho uvěřili, neurčil tomu, abychom se někde ztratili v nicotě, ale k tomu, abychom získali spásu skrze Pána Ježíše Krista. Tohle je základní: že křesťan, který přijal Krista, je určen ke spáse. Že tedy cíl, kterého bychom měli dosáhnout, je spása. A co je to spása, je především v tom úryvku jasně vysvětleno.
Když tohleto trochu domyslíme, pak si přestaneme svou spásu dávat až za hranici smrti. To je pro naše uvažování velice důležité. Spása je něco, co začíná už teď, a není přerušena ani smrtí, takže se dovrší až potom, až za hranicí smrti. Tohle je velice důležité: už teď, když přijímám Krista svou vírou a křtem, se moje záchrana začíná uskutečňovat. A protože je to záchrana Boží a ne lidská, není přerušena ani smrtí. Jestliže tedy věřím, že jsem vykoupen, pak věřím, i v těla vzkříšení. Kdybych nevěděl o vykoupení teď, tady, vůbec nic, tak bych asi těžko pochopil, co je to naděje, která je v budoucnosti. To je první věc.
Druhá věc je formulace „těla vzkříšení“. To je formulace velmi jednoduchá, ale může člověka zavádět. Může se nám zdát, že na konci, po Kristově druhém příchodu, se vrátíme do stavu, v jakém jsme byli teď. Tohle by byl základní omyl! My se nikam vracet nebudeme, cesta k Bohu vlastně žádné vracení nesnáší. Jestliže jsme už teď spasení a jestliže se má naše spása dál rozvinout i za tou hranicí smrti, znamená to, že tam nemůže v žádném případě jít o nějaké opakování toho, co už tu bylo, ale že tam existuje skutečnost další a tedy nějak rozdílná a nějak bohatší.
Snad si na tomto místě mohu dovolit malé vybočení k úvaze na téma smrt. Ta přestala být v dnešní společnosti chápána jako součást života, ale je brána jako nepříjemný konec, za kterým už nic není. Dříve díky křesťanskému názoru v Evropě měla smrt pozitivní vyústění - alespoň možné - a to setkání s Bohem. To dnes pro velkou část populace odpadlo, smrtí se pro tyto lidi nic neotevírá. Není tam nic, nač by se člověk mohl těšit. Člověk ztratil smysl pro jakoukoliv pozitivní hodnotu ve smrti. Z tohoto důvodu začíná člověk smrt vytěsňovat na okraj svého zájmu, odstraňuje něco, co je mu nepříjemné. Psychologicky člověk přesouvá otázku smrti z kontrolovatelné sféry vědomí do nekontrolovatelné sféry podvědomí, což není dobré. Následkem toho se člověk přípravou na smrt nezabývá a ve stáří může dojít k určitým nervovým poruchám právě proto, že se tématem smrti vůbec nezabýval.
Přesto mnozí lidé na smrt myslí a hledají určité řešení. Ti kdo nepřijímají spásu a zvěst evangelia o životě u Boha, řešení vidí především v reinkarnaci (převtělování) a do určité míry ve výzkumech profesora Moodyho.
Moody pomohl řadě lidí k přípravě na smrt. Jím popisovaný světlý tunel, setkání se známými, skutečně může člověka povzbudit. Ale je třeba si uvědomit, že popisované jevy jsou pořád ještě před nevratným prahem smrti. Tedy tyto zkušenosti klinické smrti nevypovídají nic o situaci za onou nevratnou „čarou“. Druhá věc je, že v těchto zkušenostech je člověku něco velmi blízkého - setkání s jeho příbuznými a přáteli. Víme však, že to člověku nemůže stačit. V takto pojatém pohledu chybí vlastně vědomí Spasitele - Ježíše Krista. On jediný je schopen nám pomoci, překonat naši osamocenost. (Další věc je, že se nedají zcela vyvrátit ani námitky psychologů, že popisované zážitky jsou projevem podvědomí.)
Větší ohlas než Moody má učení o reinkarnaci. Evropská představa o převtělování je odlišná od představy indické. Evropská představa o „životě“ po smrti je jednoduše řečeno: „aby to bylo tak, jak si to člověk představuje“. Člověk bere život jako určitou absolutní kladnou hodnotu, ke které by se rád vrátil. Proto evropské uvažování o reinkarnaci je postaveno na této představě. A to je z psychologického hlediska důvod, proč je reinkarnace tak oblíbená. Evropské chápání reinkarnace je projekcí lidského přání užít si života co nejdéle, tedy opakovaně. Člověk si nedovede představit, co bude po smrti, a ze svých sil je před aktem smrti naprosto bezradný. Hledá, kudy by našel východisko. Proč by dobře zajištěný důchodce (třeba v SRN) měl toužit po tom, aby po smrti nic nebylo a nebo na druhé straně po záchraně Ježíšem? On je spokojený a rád si takový život zopakuje. Na všechno stačí sám! Přitom podvědomě může toužit po lepším životě, ve kterém opraví chyby, kterých se zde nyní dopustil. To jistě není všechno, ale lze předpokládat, že se takovéto pohledy v reinkarnačních představách mohou uplatňovat.
Převtělování v podání indickém je něco jiného. Tam to souvisí s hříchem a odplatou - další převtělení je určováno kvalitou nynějšího života a vlastně ta další existence je spíše trestem. Jestliže člověk žije špatně, tak mu „hrozí“ několik dalších životů. Cílem je, aby koloběh životů byl co nejkratší, aby člověk mohl „splynout s univerzem“. Evropské představy sledují „osobní cíle“, zachování osobní identity, ať už v životě vzkříšeného člověka nebo v nějakém dalším životě, zatímco cíl indického směru je vlastně neosobní - ztráta lidské identity, ono rozplynutí se v univerzu.
A jak se na smrt díval svět antický a jak se na ni dívala Bible? V platonismu bylo tělo a duše stavěny do protikladu a to, co se uznávalo, byla jediná duše, tělo bylo pokládáno za přítěž a smrt tedy za osvobození, protože se člověk té přítěže zbavil a jeho duše se tak mohla plně rozvinout.
To byla tedy představa řecká, platónská. Pro tuto představu by ovšem vzkříšení v tom smyslu, že by znovu přijal tělo, bylo určitě krokem zpátky. Ale do křesťanství kus tohoto myšlení pronikl a donesl se až k nám. Bible na druhé straně si u člověka tělo a duši nikdy neoddělovala, vždycky to viděla naráz. Jenom si vzpomeňte na slova Geneze: „Stal se člověk duší živou.“ Bible viděla vždycky celého člověka a jestliže člověk zemřel, přestal už existovat a jestliže se přesto o jeho další existenci, o jeho vzkříšení, mluví, pak se stále uvažovalo o celém člověku. Byla tady zkušenost, že po mrtvém člověku tu bývalo mrtvé tělo, ale pořád, měl-li ten vzkříšený být živý člověk, pak to musel být skutečně člověk - a ne nějaká dušička pomyslně se pohybující - opravdový člověk. Proto tedy „těla vzkříšení“, celý člověk je vzkříšen. Tohohle je potřeba se držet, ovšem není tím řečeno, že bychom o duši v člověku neuvažovali.
To, co je duše v člověku, se dá přiblížit jedním názorným způsobem. Z celé přírody je skutečným partnerem Božím jenom člověk. Jenom on je schopen Boha oslovit a být osloven, jenom člověk je schopen vést s Bohem dialog. Oč se liší člověk od zvířátek a ostatní živé přírody. Nejenom objemem mozku, ale něčím, co dělá člověka člověkem. A toto něco nazveme duší. Duše je tedy to, co je s Bohem v dialogu, protože ani se psem ani s hovádkem dialog nevedeme. S člověkem ano, tam to vzájemné oslovení „ty“ existuje. Je tedy v člověku cosi, to ryze člověčí a není to ruka, ani noha, ani oko, ani ucho, ani nos, ani mozek a tomuto něčemu říkáme duše. Tohle je něco, co je Bohem oslovitelné a oslovené, to, co i po smrti zůstává.
„Kristus zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“
Člověk tedy žije ve spojení s Kristem a ten dialog je oboustranný, je živý a pro člověka znamená záchranu. „Jsem Boží“ to znamená, že mezi mnou a Bohem je pevná vazba a ta se neztrácí ani smrtí, protože smrtí sice funkce mého těla odumírají, mé tělo jak ho znám, tady na zemi už není. Ale to oslovitelné v člověku to zůstává. To, co je Bohem oslovováno, žije ve spojení s Kristem. Otázky „kde, jak, jak to vypadá ?“ jsou naprosto nepřiměřené. Jsou tak nepřiměřené, jako bychom se ptali, jak vypadá vůle a jak vypadá radost ... (my víme, jak vypadá člověk, který má radost, ale jak vypadá radost sama o sobě, to se přece nedá vůbec říci!)
Vztah mezi člověkem a Bohem, byl-li jednou navázán, není porušen. Proto tedy až Bůh udělá konec tomuto světu, až přijde Kristus podruhé, až bude nová země a nové nebe, ve kterém přebývá spravedlnost, až se uskuteční to, „hle uskutečním všechno nové“, o čem mluví Apokalypsa, v tom bude existovat i tento člověk, který je Bohu partnerem. Bude v tom existovat tím způsobem, který bude té nové situaci přiměřený. Řečeno po lidsku, bude to člověk s tělem i duší, ale jak to bude vypadat to nevíme. Z tohoto dlouhého povídání si stačí zapamatovat jedno: spasen, zachráněn Kristem pro věčnost, pro Boha, je celý člověk už tady na zemi. A ta záchrana trvá i když umírám, i když jsem umřel, i když Kristus přijde podruhé. Ta záchrana trvá dále. Já jsem Boží. Když tohle si udržíme, pak nám všechny ty otázky, jak to vypadá, přijdou opravdu zbytečné. Té nepředstavitelnosti se budeme ještě věnovat, ale tohle bychom si měli jasně udržet. Ono totiž dát v naší lidské představě dohromady obraz člověka, obraz Boží, obraz závěrečné budoucnosti - to je dost těžké, ale tohle nejpodstatnější jádro vědět můžeme. Nakonec nám tuto naději stvrzují slova evangelia.
J 17, 24 - 26
Ale člověk už je takový, že si o tom začne vytvářet určité konkrétní představy a právě ty mohou být kamenem úrazu: kde budeme žít, jak je to vůbec možné, jestli budeme chodíte nebo lítat, jak bude to tělo vypadat, jak to vlastně s tím tělem bude, když v nás je navíc zakořeněná taková nemilá věc, kdy se nám zdá, že člověk, aby mohl být opravdu Bohu blízko, se musí právě všeho hmotného zbavit.
Tyhle otázky nejsou vůbec nové a byly kladeny už i Pavlovi. Pavel se tím zabývá, když mluví podrobně o vzkříšení. Je to 15. kapitola 1. listu Korinťanům.
1 K 15, 35 - 44
Tohle by i nám mělo stačit jako odpověď.
Pavel především zdůrazňuje, že ta skutečnost, kterou čekáme na závěr po druhém Kristově příchodu, tedy tenkrát, kdy půjde o vzkříšení, že tato skutečnost je vlastně v kořeni jiná, než co my žijeme a co my známe ze svých bezprostředních zážitků.
Nutným spojovacím mostem k tomuto novému je smrt. Zase je to řečeno docela názorně:
„Jestliže to, co rozséváš, napřed neodumře - neobživne.“
Semeno není rostlina - my víme, že obilní zrno a obilní klas k sobě patří, ale není to totéž. Víme, že jadérko z jablka v sobě vlastně skrývá jabloň, ale že jadérko a jabloň není totéž. To s čím my se setkáváme na zemi, tzv. lidské tělo tak, jak ho známe, a to, co se ukládá do hrobu, tzv. mrtvé tělo po smrti člověka - obojí je něco jako semeno, jako zárodek, z něhož Bůh dá vyrůst rostlině, něčemu, co teprve v pravém slova smyslu bude ono. To co my prožíváme, s čím se setkáváme, je skutečnost reálná, ale předběžná, to ještě není definitivní. Tím pádem, představovat si vzkříšení jako návrat do tohoto stavu je nesmysl, tak to není míněno, jestliže chceme mít nějakou konkrétnější představu o tom, co je to „nové tělo“, pak tady máme jedině vzkříšeného Krista, to je pro nás jediná možná reálná představa.
Vzkříšený Kristus měl tělo, jedl, mluvil s učedníky - ale přece to nebyl stejně vypadající a stejně se chovající Ježíš, kterého znali z jeho pozemského putování. Spojitost tu byla, ale to - bylo převedeno na novou, vyšší úroveň. A to také Pavel říká:
„Tak to bude i při vzkříšení mrtvých. Rozsévá se tělo v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti.“
To, co známe dosud jako život, který má v sobě velmi vzácné věci, ale který je přitom zasažitelný nemocí a hříchem, to bude proměněno ve skutečnost neporušitelnou. Nemoc, slabost, neschopnost, hřích - to všechno bude odstraněno. Ten, kdo bude vzkříšen a proměněn ke Kristově podobě, ten bude bez těchto nedostatků. Ten vzkříšený bude nutně žít v jiném prostředí než je to, ve kterém žijeme. To je to, o čem mluví Písmo jako o novém nebi a nové zemi. Jenom když tohle víme, můžeme si to kloudně srovnat v hlavě, protože vzkříšení ve světě, kde žijeme, bychom si museli představit jako návrat do tohoto světa.
Ještě jednu důležitou věc bych chtěl k záležitosti vzkříšení připomenout, a sice to, co nám říká Jan v 6. kapitole svého evangelia. Tam je řečeno:
J 6, 51.54.58
Tady zcela jasně víte, že je řeč o Kristu a o eucharistii a právě tenkrát, když přemýšlíme o vzkříšení a o věčném životě, je třeba vědět o eucharistii, o přijímání Těla Kristova. Je to záruka té proměny, to je první bezprostřední kontakt - fyzický bychom řekli - a tou skutečností je vzkříšení, skutečností proměněnou, ve které už je Kristus.
Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.
To znamená, má život z Krista, Krista vzkříšeného. Kdo přijímá eucharistii, kdo jí tento chléb, ten se už sám osobně setkává se skutečností vzkříšeného a tento chléb nás pro věčnost proměňuje.
Toto je, bohužel, velmi málo chápáno a velmi málo doceňováno mezi křesťany. Řada lidí chodí k přijímání třeba pro osobní útěchu, nebo z podobných druhořadých důvodů. Ale my tady máme opravdu něco, co nás proměňuje pro vrcholnou šanci našeho života, pro jeho závěr.
Dospěli jsme tedy k závěru tohoto dlouhého výkladu apoštolského vyznání víry a jsme u poslední věty: „věřím v život věčný“. Tak si to docela klidně uvědomme, že máme žít věčně. Pokud si toto vezmeme po lidsku, takhle, že si prodloužíme dosavadní život, měli bychom dospět k otázce, jestli to nebude otrava. Protože kdybychom si představili věčný život jenom jako prodloužení tohoto života, kde by nám někdo pofoukal všechny bolesti, takže bychom nebyli moc nemocní, ale žili bychom v podstatě beze smrti - v tomto světě, v těchto podmínkách a v těchto vztazích, pak by nás to ani moc nepřitahovalo. Karel Čapek tenhle problém řeší (Věc Makropulos) a právě to prodloužení pozemského života předkládá jako věc k nesnesení. To je pochopitelné, protože tenhle svět, ve kterém žijeme, a vztahy, které nás obklopují, velice cenné a velice pěkné, jsou k snesení jenom určitou dobu. Protože totiž, to je důležité a každý si to neuvědomí, tento život je růstem, ten má určitou vnitřní dynamiku, a proto to není něco, co by mohlo být prodlužováno do nekonečna. Člověk má určitou osobní historii a když se podíváme na lidský život zvenčí, vidíme, že na této zemi a v těchto vztazích je konec, zakončení lidského života něčím, co do tohoto celkového obrazu vlastně patří.
V člověku je vlastně dvojí: směřování k věčnosti a k nekonečnosti. Ukončení života jako takové je pociťováno jako něco cizího, jako něco, co k němu nepatří, protože smrt je protikladem života. To na jedné straně. Ale na druhé straně v tomto světě a v těchto vztazích by se nekonečné žít nedalo. Jestliže tedy vyznání víry mluví o věčném životě, pak také je zapotřebí vědět něco o prostředí, v němž člověk bude žít. A tady je třeba zalistovat v Písmu. Takové nejpádnější slovo o tom je v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse.
Zj 21, 1 - 5a
To tedy čteme v Apokalypse a je to pro nás velmi důležité, chceme-li o tom posledním článku víry nějak přemýšlet. Tady je především něco řečeno o novém nebi a nové zemi, novém Jeruzalémě - jde v podstatě o totéž. To prostředí, v němž se má odehrávat věčnost za Kristovým druhým příchodem, je prostředí nové, ohromné, blíže nepopsatelné. Tady není řečeno, jak to bude vypadat a veškeré spekulace o tom (lidově „jak to bude vypadat v nebi“) jsou nanic. Uvědomte si, chcete-li si tuto věc představit nějak konkrétněji, musíte vycházet ze zkušeností, které máte s tímto světem, čili zase si člověk představí nebe jako zdokonalený tento svět. A to je krok nelegitimní k této úvaze nás nic neopravňuje. Tak to zřejmě není. Jestliže je tu řeč o novém nebi a nové zemi, chápeme, že je tu nějaká souvislost, ty věci jsou nazývány nebe a země, což v Písmu znamená veškeré tvorstvo. Dnešními slovy v tom nejširším pojetí kosmos, vesmír - ale i v té dimenzi duchovní. Prostě to, co má být obnoveno, je skutečně všechno a tím pádem si to už člověk nemůže představit. Novou věc, kterou jsem neviděl, ani jsem nepoznal její popis tu si přece nemohu vůbec představit, to by byl úplný nesmysl.
Toto nové je od Boha - a to je podstatné. A je k tomu řečeno: „Hle, Boží přebývání s lidmi.“ To je jediná konkrétní věc, na kterou se můžeme připnout. Už tady na zemi - jsme-li lidmi věřícími, máme svou zkušenost s Bohem. Už tady aspoň trochu, aspoň v záblesku, vím, co je to být s Bohem. Pokud tuto skutečnost vnímám jako vrcholné štěstí, pak je to ono, pak je to pravda. Tohohle se mohu držet, toto bude dovedeno k jakési plnosti. Konkrétní představa tu není samozřejmě možná, ale tohle už vím, takhle si to mohu spojit s dneškem, s mými dnešními zkušenostmi. Jestliže věčný život platí pro mne, pak to budu já, kdo se toho zúčastní, tedy totožnost mého „já“ v tom zůstane zachována.
A další věc: prostředí, to je nové a nepředstavitelné a přitom je to důležité, protože já vím, že „tam“ budu s Bohem, budu to já, ale v čem se toto bude odehrávat - to je to, co si nedokáži představit, ale co je nesmírně důležité. A tak mohu o tom jenom říci, že to bude skutečnost Bohem určovaná. A tohle by mi mělo stačit, protože vím-li, že budu s Bohem a že mne od něho nebude nic oddělovat („Bůh bude s námi přebývat, oni budou jeho lidi a on bude jejich Bůh“) - pak je tím řečeno skutečně všechno podstatné a už se o tom nedá říci více. Ten věčný život tedy znamená žití s Bohem, žití v Boží blízkosti, v kontaktu, bez oddělení. A pak také mohu pochopit, že je to dokonale uskutečněná láska a ta nemůže být přetržena, porušena, ukončena.
Vztah mezi člověkem a Bohem ve spáse - to je stav nezkalené lásky a ten sám v sobě nese možnosti neustálého života, neustálé novosti. A z toho rovněž vyrůstá i požadavek věčnosti. A aby bylo jasno, že tam nic negativního nebude, je tu řečeno:
„On jim setře každou slzu z očí, nebude už smrti, ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul.“
To staré, to, v čem žijeme teď, je skutečně třeba pohřbít, chceme-li přemýšlet o věčnosti. To nové bude zcela Boží a s dneškem to spojuje moje totožnost. (Já, který jsem teď, budu já proměněný potom) - a živý Bůh, se kterým mám už teď svoji zkušenost a se kterým se mám potom setkat.
Poslední věc, kterou si může člověk namítnout: to je všechno hezké, ale jestlipak se vůbec toho zúčastním? Já mohu věřit, že to je, ale jde ještě o to, jestli je to pro mne. Tady bohužel řada křesťanů propadá jakési skepsi, která vůbec není svatá, když se tak třeba tváří, protože to není jenom moje vůle, že chci být ve věčnosti, to není jenom moje snaha a přání, aby to dobře dopadlo. To je také vůle Kristova - to je v první řadě Kristova vůle. To říká jasně Jan v 17. kapitole svého evangelia:
„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17, 24).
Tak tohle jsou slova evangelia.
Tedy Ježíš to chce, aby ti, kteří mu byli dáni - a za ty se můžeme právem považovat - byli tam, kde je on, aby došli spásy. Jestliže to on chce, pak tedy člověk, který ve spásu doufá, si nic nevymýšlí a nenamlouvá.
Pak jde jenom o to, tuto věc zodpovědně vzít a počítat s ní.
Posledním slovem Creda je amen - to znamená stvrzení všeho dříve řečeného, to znamená ano, staň se, je to tak, je to pravda, věřím tomu a stojím za tím.
* * *
Už tedy víme všechno, když jsme takto probrali Credo? Kdepak! Víme snad, o čem máme uvažovat a co máme dál poznávat. Víra je naštěstí vztah. A vztah může růst. A my ho můžeme plněji chápat a prožívat. A to lze každému jen přát.
* * *