Cílem této práce není podat vyčerpávající nebo alespoň zevrubné odpovědi na všechny problémy, uvedené v následujících řádcích, natož dát univerzálně použitelné zaručeně úspěšné rady, jak vše dobře vyřešit. Každý případ, který je zde uváděn, je v podstatě speciální oblastí, která se neobejde bez zásahu dalších odborníků a ke které existuje specializovaná literatura. Jenže úkolem pastorace není vše řešit a vyřešit, ale spíš doprovázet k lidsky důstojnému zvládnutí (zvládání) situace - a doprovázet třeba i v té nejdelší a mlhavé perspektivě do Božího království (mám na mysli lidi, s nimiž nelze dlouhodobě o křesťanské víře snadno nebo vůbec komunikovat). Cílem těchto řádků je především upozornit na mnohé (jistě ne všechny) oblasti, ve kterých se má konat pastorační péče církve a dodat čtenáři odvahu, aby se pokusil o orientaci a doprovázení, jestliže se s nějakým méně obvyklým případem setká a neutíkal z takové situace nebo se neuchyloval k frázím a zdánlivě zbožným řešením, která by byla nekvalifikovaná, neautentická - a tedy i bezbožná. Zároveň chci povzbudit každého, kdo to myslí s evangeliem i s bližními vážně, aby se nebál vstupovat i do situací a problémů, které jsou mu spíš cizí než blízké a v nichž nemá zkušenosti. Pokud do nich nebude vstupovat jako vševědoucí a všeumějící, pokud bude šťastný i z toho, že i když nemůže poradit a vyřešit, může být nablízku, soucítit a snažit se o porozumění a alespoň dílčí řešení, bude pomocníkem druhým a sám se mnohému naučí. Autor následujících řádků musí sám popravdě říci, že se ve své práci zpravidla začal zajímat o teoretické znalosti a řešení až poté, kdy byl s nějakým problémem konfrontován a že se právě ze situací, kdy se nechal lidmi vtahovat do jejich obtíží, otázek a trápení, ledacos naučil a mnohé pro vlastní život získal.
Slovo pastorace, pastorační péče, pastorační činnost nemá v našich poměrech většinou příliš jasné a přesné ohraničení. Mnohdy se pastorací rozumí to, co dělá kněz, zpravidla mimo práce hospodářské a technické. Jindy se rozumí pastorací jen přímé vedení farnosti, a to hlavně tehdy, když se uvažuje o knězi jako pastýři. V oficiálních církevních dokumentech se mluví na jedné straně o faráři a biskupovi jako o pastýřích ve vlastním slova smyslu (srov. CIC can 375 a can 515 §1), na druhé straně mluví jak kodex tak dokument Christifideles laici o podílu laiků na pastorační činnosti (např. CIC can 230 nebo ChfL 23).
Trochu širší pohled získáme, když se budeme ptát po úloze církve. V tomto případě se dnes vesměs tvrdí, že církev má své úkoly jednak uvnitř, tedy sama v sobě, v péči o své členy a současně také úkoly vůči okolnímu světu. Zpravidla se zdůrazňuje, že úkol církve k okolnímu světu není jen misijní. V dokumentech 2.vatikánského koncilu charakterizuje úkoly církve ve světě na jedné straně dekret o apoštolátu laiků (AA) a dekret o misijním působení církve (AG), na druhé straně konstituce o církvi v dnešním světě (GS), zejména pak její proslulý první odstavec: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu.“ (GS 1) Podíváme-li se na působení nynějšího papeže, vidíme to, co je napsáno výše, velmi zřetelně a plasticky.
V současných příručkách pastorální teologie se pak úkoly církve zpravidla vyjadřují buď trojicí kerygma, diakonia, leiturgia nebo čtveřící koinonia, martyria, diakonia, leiturgia. Pastorační péčí pak můžeme rozumět uskutečňování těchto úkolů církve, a to tak, že v pastorační péči a činnosti jsou zpravidla zastoupeny všechny výše zmíněné složky, ovšem vždy v jiném poměru, a to se zacílením, které se pokouší charakterizovat následující výměr:
Pastorační péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.
Když pak mluvíme o pastorační péči v méně obvyklých situacích, máme tím na mysli situace, které leží za hranicemi základní běžné farní práce, tedy za hranicemi organizování pravidelných katechezí, vedení ke svátostem, utváření bohoslužeb a pobožností, duchovního vedení atd. Jde tedy o pastorační působení někdy v mezních situacích, jindy v obtížných a zátěžových situacích, které se vyskytují u křesťanů i nekřesťanů, ale které nejsou zcela běžné nebo příliš časté. Jde především o péči o jedince, někdy malou skupinu (rodinu). Ten, kdo pomáhá, bývá většinou jednotlivec, žijící v církvi. Jedná se tedy ponejvíce o interakci ve dvojici. V dalším textu budeme partnery těchto interakcí pro jednoduchost označovat „klient“ a „pomáhající“, případně „doprovázený“ a „doprovázející“.
Je ale třeba si alespoň v hrubých rysech vyjasnit vztah pastorace v těchto situacích k diakonii (charitě) a k medicínským, psychologickým, psychiatrickým a sociálním zákrokům a zásahům. Nejde zde jistě o přesné a „chemicky čisté“ separování, nemůže jít ale o prostou konfúzi. Můžeme říci, že pastorační působení zmíněné odborné přístupy a zásahy předpokládá, pokud možno s nimi spolupracuje, ale nemá a nemůže je suplovat, určitě ne dlouhodobě. Jeho vlastním východiskem je „přístup z pozice věřících křesťanů“, čili přístup z pozice evangelia, dále prostor života církve jako „domovský prostor“ pomáhajícího, do které ten, komu se pomáhá, buď také patří nebo je do něho laskavě zván (ne nucen). Podstatnou je samozřejmě perspektiva víry, ve které a ze které se věci řeší a která je považována za hodnotu nejvyšší (ne ale jedinou! zdraví, osobní integrita a naplnění života klienta jsou také hodnoty, a to nikoliv zanedbatelné!), která je žádoucí a má růst jak u toho, komu se pomáhá, tak u toho, kdo pomáhá.
Předpokládáme, že pastorační péče v uváděném širším slova smyslu není omezena jen na křesťany, přesněji řečeno na ty, kdo se ke křesťanským církvím hlásí. Evangelní příklady nám ukazují, že Ježíš se postaral o toho, kdo u něho pomoc hledal a zkušenost ukazuje, že pastýřská péče bývá vyhledávaná i těmi, kdo do církve nepatří a přesto právě v ní hledají pomoc. Je ovšem nutné předpokládat, že největší část pastorační činnosti církve se bude konat ve prospěch křesťanů a že oni budou právem očekávat péči z křesťanských aspektů kompetentní.
Z úcty k pravdě a z úcty ke konkrétním lidem je třeba rozlišovat a respektovat stav toho, kdo je objektem péče. Křesťan se zpravidla nechá bez protestů označovat i jako křesťan i jako věřící. Ale řada lidí nepokřtěných a nežijících ve spojení s žádnou církví a denominací se dnes velmi ohrazuje, jsou-li nazváni nevěřícími. Právem. Je třeba jejich víru poznat a respektovat, ať už je jakákoliv či jakkoliv fragmentární. Slovo ateista je pak dobré reservovat jen pro ty, kdo se tak sami označují. Je to dnes spíš vzácné než obvyklé.
Je nepopiratelné, že v katolické církvi hrají svátosti velkou a z jistého hlediska ústřední roli (srov. např. KKC 1116) . Nicméně život v církvi a život z víry se nekryje jen se svátostným životem. Právě v katolickém prostředí se občas stává, že pastorace je redukována jen na svátostnou pastoraci a že víra, která se pro život ze svátostí předpokládá, není u dotyčného člověka rozvinuta a nikdo se o její vznik či rozvíjení v daném případě nestará. Kromě toho pastorační působení se samo o sobě nemůže krýt jen s udílením svátostí, je to pole mnohem širší. Je tedy třeba v každém případě nepřistoupit jen na „sakramentální redukci“ pastoračního působení a mít spíš na zřeteli potřebu všestranného doprovázení člověka v obtížných životních situacích a to jak v jeho životě víry tak v ostatních niterných i sociálních potřebách.
Pro naše bratry z klasických evangelických církví jsou dominantní dvě veličiny: Boží slovo (Bible) a víra. Ať už ta která církev má ty nebo ony svátosti, víra a Boží slovo stojí zásadně před nimi. Podle chápání protestantských církví stojí význam osobního rozhodnutí a osobního úkonu víry vždy daleko před významem příslušnosti k církvi, před významem začlenění jednotlivce do církve.
Zde je zpravidla význam osobní víry ještě více umocněn a pastorační péče je buď na něj redukována nebo bezprostředně vázána. Jinými slovy: pro toho, kdo není plně věřící, není možno v pastorační oblasti nic udělat. Nezdar člověka v překonávání překážek a nebo nezdar toho, kdo se snaží pomoci, bývá vykládán jen a jen jako následek nedostatečné víry. Odborná pomoc (medicínská, pomoc psychologů) se často příkře odmítá. Nahrazování léků při modlitbách za uzdravení poukazem na víru nemocného a na víru těch, kdo se za něho je ovšem v některých okolnostech doslova životu nebezpečné.
Jejich postoje a chápání je samozřejmě katolickému chápání nejbližší. Je třeba upozornit na to, že ekumenické postoje v pravoslavném prostředí jsou velmi různé: od nesmírně vstřícných, kde si všimneme jen rozdílnosti obřadu a jinak skoro žádného rozdílu, až po velmi vyostřené, kdy se pravoslavní nechtějí s katolíkem ani pomodlit (oba postoje najdeme v naší zemi).
Literatura:
KŘIVOHLAVÝ J., Povídej, naslouchám, Návrat domů, Praha, 1993
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Pastýřská péče, Oliva 2000
V následujících odstavcích uvedeme jen několik orientujících poznámek, které vymezí základní rozměry pastoračního rozhovoru, který lze právem považovat za nejobvyklejší a nejužívanější prostředek pastoračního působení.
Není to ani rozhovor za všech okolností silně nábožensky zabarvený, ani rozhovor zásadně „nenáboženský“. Je to rozhovor, který vychází ze situace, přání a potřeb toho, komu je poskytována pastorační péče a který realizuje to, co je řečeno ve výměru pastorační péče v odst.1. Prvním a zásadním cílem pastoračního rozhovoru není ani vyřešení problému, ani poučení klienta, ale snaha dát člověku najevo, že od této chvíle nezůstává se svým problémem osamocen, protože v pastorujícím našel spojence. Cílem, který nemusí být ovšem vždy dosažen je, aby klient našel jako nejdůležitějšího a nejmocnějšího spojence ve své situaci Boha - čímž ovšem není vyloučena ani pomoc ani sounáležitost na lidské úrovni.
Pastorační rozhovor má prakticky vždy svou psychologickou a někdy i (nezamyšleně) psychoterapeutickou dimenzi. Přesto nemůže a nemá být záměrným pokusem o psychoterapii. Jednak proto, že pastorující zpravidla nemá k této činnosti absolvován příslušný výcvik a dále proto, že pastorační rozhovor má svou dimenzi víry, i když není možná v konkrétním případě proklamovaná. Zatímco hlásání víry (byť třeba implicitní) do pastoračního rozhovoru patří, v psychoterapeutickém rozhovoru ho lze považovat za cizí, případně nedovolený prvek (hlásání víry - ne přijímání víry klienta a respekt k ní, tím je povinen i nevěřící psychoterapeut).
Dá se opět odvodit ze základního výměru v odst. 1. Rozhovor má přispět k lidsky důstojnému zvládnutí situace na úrovni víry klienta a má být podporou jejího dalšího růstu. Cílem rozhovoru primárně není ani evangelizace, ani náprava morálních nedostatků, ale pomoc klientovi v situaci či stavu, který on považuje za obtížný. A k uskutečnění pomoci zpravidla nestačí rozhovor jeden.
Pastorující musí mnohdy položit otázku, protože např. klientovi dost dobře nerozumí. Otázka může být pochopena jako projev zájmu o klienta a pak rozvíjí rozhovor, právě tak, jako může být klientovi nepříjemná, zablokovat ho a rozhovor zbrzdit nebo zrušit. Zpravidla je dobré, když je otázka dostatečně široká, aby nevynucovala předem zamýšlenou odpověď a když je položena v takovém ovzduší, aby klient věděl, že nemusí odpovědět a nebude kvůli tomu ani opuštěn, ani potrestán. Tázání, které se podobá výslechu, samozřejmě do pastoračního rozhovoru nepatří.
Pastorující nemusí a ani nemá odpovídat na všechny otázky klienta. Některé otázky jsou spíš voláním o pomoc nebo protestem proti nežádané situaci, než slovy, na která se čeká věcná odpověď. V každém případě je otázka voláním po projevení zájmu o situaci klienta a tomuto přání má být vyhověno. Nebývá dobré pochopit otázku v pastoračním rozhovoru jako výzvu k pronesení dlouhé a učené přednášky. Právě tak není dobré otázky zkoušeného a trpícího člověka bagatelizovat. Odpověď má být taková, aby se tazatel spíš ještě mohl zeptat, než aby se musel bránit přívalu slov. A reakcí na otázku v podstatě řečnickou má být projevení pochopení a soucitu ze strany pomáhajícího.
Může jich být samozřejmě nespočet, podle konkrétních okolností. Všeobecně je ale možno říci, že rozhovor by neměl být protkán výčitkami na adresu klienta (byť by byly věcně oprávněné) a neměl by prohlubovat jeho úzkosti, strachy a bolesti. To ale neznamená, že je klient utěšován nepravdivými, leč milými zvěstmi; ty ho mohou ponižovat a dezorientovat a nepomohou mu. Krátce řečeno - klient, ať je v jakkoliv zuboženém stavu a ať je třeba i vinen za situaci, ve které se nachází, nesmí být terčem výčitek, nesmí být ponižován, musí být respektována jeho lidská důstojnost.
Pastorační rozhovor nemá být ani agitací pro náboženství, ani ideologickým zpracováním klienta, ale také nemá být za každou cenu nenáboženský. Čili: má být veden na stupni víry, která je klientovi přiměřená. V žádném případě nemá být náboženskými motivy ani obhajováno utrpení klienta, ani vysvětlováno to, co vysvětlitelné v dané situaci není. Náboženská dimenze, tedy dimenze víry, má být motivem hluboké naděje a může být výzvou k obrácení, která ale nesmí být nucením bezbranného k tomu, čemu by se bránil, kdyby byl plně při silách.
Pastorující se nesmí snížit k tomu, aby klienta buď nutil k postojům víry, které pro něho nejsou dostupné, nebo aby mu ideologizoval jeho situaci náboženskými výklady. Je úkolem každého strádajícího nebo čímkoliv trpícího křesťana, aby svou situaci přijal ve víře, tedy aby situace, pro něho jakkoliv nešťastná, byla prostorem k setkání s milosrdným a milujícím Bohem, který tyto své atributy neztratí ani v nesnázích člověka. K přijetí situace ve víře a k jejímu nesení, zpracování a případnému řešení ve světle a síle víry nelze nutit, lze v nejlepším případě napomáhat, jindy jen s nasazením vlastní víry asistovat.
Pro pastorační rozhovor může být vhodný jak rozhovor mezi čtyřma očima, tak rozhovor ve skupině. Což je ovšem něco jiného, než rozhovor před nechtěnými, nežádanými a nepomáhajícími svědky. Jsou témata, která se snáze probírají v úplném soukromí, jsou jiná, kde skupina a její dynamizující efekt pomůže. Nebývá dobré se omezit zásadně jen na jedno či druhé. Skupinu ovšem nelze klientovi vnutit, je možné ji nabídnout a bývá nutné ho do ní uvést. A možnost individuálního důvěrného rozhovoru musí existovat i tam, kde se daří práce ve skupině.
Zvláště u lidí s dlouhodobými potížemi přichází v úvahu nabídka zakotvení v nějakém trvale se scházejícím společenství. Takové společenství může být „křesťansky neutrální“, tedy nemusí být profilováno nějakou řeholní spiritualitou nebo spiritualitou některého hnutí, nebo naopak k řeholi nebo hnutí patří. Zvlášť v tomto druhém případě je třeba mít na paměti, že to, co je dobré a vhodné pro jednoho člověka, není dobré a vhodné pro všechny. Klientovi není tedy dobré konkrétní společenství nutit a je třeba mu popřát naprostou svobodu v tom, zda, kam a kdy se chce začlenit.
Jakkoliv je rozhovor nejobvyklejším a velmi plodným prostředkem pastorační péče, není samozřejmě prostředkem jediným. Nelze zde vyjmenovat všechny ostatní, které přicházejí v úvahu. Zmíníme se jen o několika, které přicházejí v úvahu častěji.
Někteří lidé přímo žádají pro zklidnění nebo soustředění se na řešení svých problémů pobyt v klášteře nebo jiném podobném prostředí s duchovní atmosférou a předpokládanou pastorační péčí. Je třeba říci, že mnoho příležitostí k naplnění těchto požadavků u nás zatím není. Přesněji řečeno: lze mnohdy vyhovět, jedná-li se o člověka bez duševních obtíží a bez velkých nároků. Představa lidí s většími duševními obtížemi nebo nemocemi, která se občas vyskytuje, že by v situaci, kdy ve svém neladu nejsou schopni obstát mezi lidmi, by našli „chráněný prostor“ v klášteře, kde by se zúčastnili „posvátného života“, ovšem tak, že by se ostatní o ně starali, je sice hezká, ale v podstatě neuskutečnitelná.
Lze je doporučit člověku duševně zdravému a stabilnímu, má-li se zklidnit a soustředit na řešení své obtížné situace nebo má-li se mu pomoci k odpoutání od situace v podstatě hříšné. Ovšem s upozorněním, že exercicie ani exercitátor nemohou za něho učinit potřebné rozhodnutí, ani zařídit jeho realizaci. Exercicie mohou být prostředkem k uklidnění, k mobilizaci duchovních i duševních schopností, jsou ale prostředkem, který klade na účastníka značné nároky, to nelze smlčet. Zpravidla je nelze doporučit člověku výrazně labilnímu a už vůbec ne člověku s výraznými a akutními psychickými problémy. Pokud by se pro lidi tohoto typu organizovala jakási psychoterapie nebo psychoterapeutická rekondice s křesťanským programem, může to být dobré, ale nejsou to exercicie. Ty mají, kromě jiného, vést k rozhodnutí nebo ke změně životní cesty a tohoto nebývá člověk v psychickém neladu schopen. Spíš ho může takovýto požadavek nevhodně zatížit.
Dnes je technicky zpravidla dobře možné, aby se těžkostmi obtížený člověk vydal na pouť na některá domácí poutní místa, nebo do Medjugorje, případně do Lurd. To může být velmi dobré, pokud není pouť pochopena jako magický prostředek, který člověka uchrání od nároků na prohloubení vlastní víry nebo na obrácení, pokud pouť není útěkem od řešení toho, co je třeba řešit a co člověk řešit nechce. Pouť je prostě pomocí tam, kde podporuje klientovo úsilí k zvládnutí problému, ne tam, kde má řešení problému suplovat nebo kde znamená prostě únik od toho, čím by se klient zabývat měl, ale čím se zabývat nechce.
Dobrá četba může motivovat, uklidnit, dodat naději, napomoci poučením k řešení situace. Jsou lidé, kteří si o každém svém problému zásadně musí něco přečíst, jsou jiní, kteří touto cestou pomoc většinou nepřijímají. Četba ale nemůže nahradit rozhovor, může ho jen doplnit. Nesmí k ní být někdo odkazován jen proto, že pomáhající nemá čas nebo ho nechce klientovi věnovat. Je mnohdy těžké doporučit četbu, která klientovi pomůže. Nestačí totiž zkušenost, že ta která kniha pomohla pomáhajícímu. Je často třeba experimentovat - vždy ale s literaturou solidní. V těžko řešitelných stavech je třeba počítat s tím, že klient bude nakloněn hledat senzační řešení a že mu bude bližší třeba literatura esoterická, než solidní duchovní nebo poradenská četba, která neslibuje nereálné věci. U depresivních onemocnění (jsou míněny skutečně diagnostikované deprese) je třeba počítat s tím, že nemocný člověk bude zřejmě vše číst s optikou, kterou mu dává jeho nemoc. Prakticky to znamená, že z textu, který se bude zdravému člověku zdát povzbudivý, optimistický nebo aspoň neutrální nemocný vyčte nemocný často tak pesimistické poselství, že se to zdravému může zdát až neuvěřitelné. Platí to i o čtení Bible.
Jsou situace, kdy pomáhající pochopí, že v daném případě je třeba zásah odborníka (poradna, psycholog, lékař, zkušenější duchovní vůdce apod.). Doporučení návštěvy někoho dalšího tak může být projevem solidnosti a svědomitosti pomáhajícího, ovšem klientovi nemusí být milé. Je třeba věci podat tak, aby klient neměl dojem, že se ho chce pomáhající zbavit, nebo že je tak těžkým případem, že si s ním skoro nikdo neví rady. Pomáhající by měl tedy s klientem zůstat v kontaktu i nadále. Na druhé straně jsou lidé, kteří se svou obtíží obejdou postupně všechny kněze, psychology, léčitele a hovorné paní v okolí. Tento postup je pro pomáhajícího velmi demotivující a někdy zamezí solidní pomoci.
Literatura: je poměrně četná, zde jen výběr. Publikace, označené hvězdičkou, nelze při studiu vynechat.
BRANTSCHEN J., Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, Scriptum Praha 1994
DI GIULIO R., KRANZOVÁ R., O smrti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
*FRANKL V., Lékařská péče o duši, Cesta Brno, 1994
FRANKL V., Vůle ke smyslu, Cesta, Brno, 1997
HAŠKOVCOVÁ H., Rub života - líc smrti, Orbis Praha, 1975
HAŠKOVCOVÁ H., Spoutaný život, Panorama, Pyramida Praha, 1985
HAŠKOVCOVÁ H., Lékařská etika, (2. vyd.) Galén, Karolinum,Praha, 1997
*PERA Heinrich, Weinert Berndt, Nemocným nablízku, Vyšehrad Praha, 1996
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha, 1995
KREPPOLD Q., Nemocné stromy - nemocné duše, Trinitas Svitavy 1995
KŘIVOHLAVÝ J., KACZMARCZYK S., Poslední úsek cesty, Návrat domů, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Mít pro co žít, Návrat domů, Praha, 1994
KŘIVOHLAVÝ J., Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha, 1991
KUEBLER-ROSS E., O smrti a umírání, Arica Turnov, 1993
*KUEBLER-ROSS E., Otázky a odpovědi o smrti a umírání, Arica Turnov, 1994
LACHMANOVÁ K., Vězení s klíčem uvnitř, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
LUKASOVÁ E., I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998
MARSCH M., Uzdravování skrze svátosti, Portál Praha, 1992
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995
PESCHKE K.-H., Křesťanská etika, Vyšehrad, Praha 1999
POLLARD B., Eutanazie ano či ne?, Dita Praha, 1996
*SALVIFICI DOLORIS, apoštolský list papeže Jana Pavla II., Zvon 1995
SLABÝ A., Pastorální medicína a zdravotní etika, Karolinum Praha, 1991
STOFF G., Síla na cestu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří ,1995
*SVATOŠOVÁ M., Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha, 1995
SVATOŠOVÁ M., Hospic slovem a obrazem, Ecce homo, Praha, 1998
VIRT G., Žít až do konce, Vyšehrad, Praha 2000
VORLÍČEK J., ADAM Z.a kol., Paliativní medicína, Grada Publisching, Praha 1998
Jedná se zde především o onemocnění, která mají špatnou prognózu nebo přímo směřují v kratší době ke smrti. Pokud jde o pastorační péči, máme na mysli spíš doprovázení nemocného v celé této situaci tak, aby se s ní vyrovnal, nejde zde o problematiku udílení svátostí.
Okolí nemocného zpravidla vnímá jen jeho zdravotní situaci, pastorující je v nebezpečí, že bude vnímat jen situaci duchovní. Nemocný ale nemá jen potřeby biologické (tedy potřebu léčit a tlumit bolest), ale i potřeby sociální, psychologické a spirituální (Svatošová, Hospice, str.22-24). Na všechny je třeba brát přiměřený zřetel a podle jejich naléhavosti a saturování hodnotit situaci nemocného.
Blízké okolí nemocného, tedy ti, kdo jsou s ním citově spojeni, si mnohdy zasluhuje nejméně tolik péče, jako nemocný sám. Toto se často nevnímá a zdravotnická zařízení (s výjimkou hospiců) s péčí o okolí nemocného prakticky nepočítají. Blízké okolí nemocného ale prochází například při setkání se špatnou prognózou průběhu nemoci podobnými fázemi, jako nemocný sám, byť v jiném časovém rozvrstvení. Na tom zda a jak přijmou blízcí nemocného jeho situaci zaleží velmi mnoho. Nemocnému pomohou jen ti, kdo jsou ochotni vidět realitu jeho stavu a přijmout ji.
Proslulé fáze přijetí dle Kuebler-Rossové (Kuebler- Rossová, O smrti str. 228, Svatošová, Hospice, str. 29) nemusejí probíhat vždy ve stejném pořadí, ale doprovázející musí vědět o jejich existenci a akceptovat je u nemocného, neplísnit ho za ně, nepovažovat je za rozmařilou náladovost. Zkušenosti ukazují, že i věřící člověk jimi zpravidla prochází. Nelze zůstávat u předsudku, že kdo věří, musí umírat snadno a v podstatě rád. Takové názory nelze vyčíst z evangelia, spíš ze špatných zdánlivě duchovních úvah. Přijetí neblahé situace se může nemocnému nakonec podařit. Není to ale žádná samozřejmost, je to většinou delší proces s větším či menším počtem zvratů.
Toto označení je nutné a přitom i zrádné. Rozhodně nelze nemocnému sugerovat ani neodvratnou nevyléčitelnost jeho nemoci, ani ho udržovat v klamné naději nebo mu vnucovat přesvědčení o tom, že se v jeho případě určitě stane zázrak. Označení „nevyléčitelně nemocný“ vyjadřuje nejpravděpodobnější průběh, nikoliv jistotu. Pravděpodobnost smrti je ovšem tím větší, čím je nemoc pokročilejší. Zvrat v průběhu nemoci je možný, ne však vynutitelný. Doprovázející pak není věštcem ani dobrých ani špatných zpráv, ale především a právě tím, kdo doprovází v nemoci, v případné úzdravě i ve smrti.
Častým omylem okolí nemocného je mínění, že těžce nemocný potřebuje jen dobré léky a léčení - a klid. Jakkoliv je v pooperačním stadiu klid nutný, a pro většinu nemocných je příjemný i určitý vnější klid v dalších fázích nemoci, potřebuje nemocný jako každý jiný člověk mít pro co žít. I v těžké nemoci, ba i v situaci, kdy se délka života měří na měsíce či týdny má nemocný oprávněnou potřebu naplněného života (více o tom Haškovcová, Spoutaný život). Kromě toho je doba přibližování se ke smrti mnohdy dobou vyrovnávání se s životními traumaty a prohrami, dobou dozrávání vztahů a má být dobou odpouštění a smíření. Tyto duševní a duchovní úlohy jsou mnohdy velké, obtížné a jejich prožití nutné.
Otázka často diskutovaná. Podrobně se jí zabývá např. Haškovcová, Lékařská etika str. 101-116. Pro pastorační doprovázení je nutné mít na paměti dvě věci. Jednak by měl ten, kdo s nemocným mluví, mít schopnost a ochotu v případě potřeby spolupracovat s ošetřujícím lékařem a personálem, nejednat (pokud jde o sdělování pravdy apod.) bez ohledu na ně. Jde vposledku o ohled na nemocného. A dále by měl vědět a nemocnému taktně ukazovat, že pravda o jeho nemoci je důležitá (a někdy obtížně poznatelná), ale nejdůležitější pravdou je pravda o Boží lásce a milosrdenství.
Jakkoliv je křesťanské morální hledisko jasné, tedy zamítavé, je dobré se v problému více orientovat. Z doma dostupné literatury je pro seznámení s problémem vhodný Pollard, pro křesťanskou orientaci pak Slabý, Peschke a zejména Virt. Je nutné ale dodat, že paralelně s rozvojem cest k legalizování eutanázie se rozvíjí relativně nový obor paliativní medicíny (Vorlíček, Adam). Tedy medicíny, která se stará o pacienta tehdy, kdy není možno vyřadit příčinu obtíží a bolesti (nevyléčitelná nemoc), ale kdy je možné tlumit bolest a pečovat o kvalitu nemocí zasaženého života. V naší zemi dochází k rozvoji těchto iniciativ zejména v posledních letech (např. uplatňování mezinárodního projektu Hope zejména v brněnském ústavu pro doškolování zdravotnického personálu). Zřizování hospiců a organizování domácí hospicové péče je konkrétním projevem uplatňování paliativní medicíny. Dobrá paliativní péče pak má za následek samovolné vyřazování otázky eutanázie ze zorného pole nemocného i jeho okolí.
Je s podivem, kolik pseudozbožnosti se vyskytuje v oblasti pohledu na utrpení a smrt. Kdo chce mluvit o utrpení, jeho smyslu a jeho křesťanské hodnotě, má opravdu vážit každé slovo, zvlášť, je-li sám zdravý a bez potíží. Povrchní a zkratkovité interpretace Ježíšova utrpení a naší účasti na něm nepomohou, spíš uškodí. Odmítání jakéhokoliv utrpení a popírání jakéhokoliv smyslu života, který je obtížen bolestí, je ovšem také omylem. Populárně podanou orientaci v těchto věcech najdeme u Brantschena a Opatrného. O smyslu utrpení pak Jan Pavel II., Salvifici doloris.
Jednou z nejdůležitějších úloh pastoračního doprovázení těžce nemocného může být pomoc ke smíření s těmi, s nimiž nemocný už dlouho žije bez smíru. Zapomnění zde nepomůže. Zato odpuštění může proměnit celý vnitřní svět nemocného (viz Lachmanová). Doprovázející nemá tuto otázku pominout, ale realizace smíření je někdy úkol, který vyžaduje velký takt, trpělivost, vytrvalost a mnohdy i nemalou duchovní aktivitu doprovázejícího.
Snad nejkrásnější a zcela autentická poučení o této úloze najdeme v obou pracích Svatošové - v částech, sestavených z písemných svědectví. Cesta ke smrti je velký životní úkol, ve kterém nemá člověk zůstat sám. Rozhodující je způsob bytí doprovázejícího s ním, ne výmluvnost ani skvělost přednášených myšlenek. Ten, kdo doprovází, má být smířen s dvojím: se smrtí doprovázeného i se smrtelností (smrtí) vlastní. Jinak je nebezpečí, že bude hrát divadlo nebo se ze strachu vytratí. Zásadním úkolem při doprovázení ke smrti je lidská blízkost. Tu nelze ničím nahradit a ona otevírá cesty ke smíření, k prohloubení víry, k přijetí těžkého životního údělu.
Pro blízké umírajícího není zpravidla tato situace jen bolestí a blížící se ztrátou. Je to - zvlášť u mladších lidí - první hlubší zkušenost se smrtí, která dnes potkává člověka relativně pozdě, a proto ho mnohdy zaskočí. Je to tedy doba lidského dozrávání, jejíž význam se docení zpravidla až později. Pastorační péče jim má pomoci od přetížení v nárazu neštěstí, pomoci od samoty a jsou-li věřící, pochopit a přijmout smrt ve světle víry. Tomu ovšem nenapomohou žádné fráze a žádné ideologizování bolesti. Bolest je bolestí a může se přijmout a protrpět, ale ne „okecat“. Pokud se uvažuje o tom, jak a kdy sdělit pravdu o těžkém stavu a špatné prognóze nemocnému, je třeba říci, že příbuzným by měla být pravda sdělena prakticky vždy (výjimkou jsou např. staří manželé, kdy jeden z nich není schopen se se situací vyrovnat nebo blízcí, trpící akutní psychickou nemocí). Jen tehdy, když ji poznají a přijmou, budou moci být nemocnému oporou.
Literatura:
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha 1995
BLOOM A., Čtyři kapitoly o smrti, Pravoslavné vydavatelství, b.m, 1996
REINKARNACE. Sborník. Vydala Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů v nakladatelství Oliva, Praha, 1993 (rozebráno)
R. HUMMEL, Reinkarnace, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
SCHOENBORN Ch., Cestou proměnění. (Putování, reinkarnace, zbožštění), CDK Brno 1998
V autentickém křesťanském pohledu není smrt sama o sobě snadná, lehká a žádoucí. Je akceptovatelná jen proto, že jí prošel Ježíš a udělal z ní bránu ke vzkříšení. Lidé bohužel mívají potíže s jakoukoliv představou života za branou smrti a tak ve vzkříšení nevěří i leckterý křesťan. Totální a trvalé nebytí po smrti, které postuloval zdejší oficiální ateismus, není pro většinu lidí přijatelný. Někteří tedy věří v nějakou blíže neurčenou existenci po smrti, ve které se většinou chtějí setkat se svými blízkými. Nejpopulárnější ale je v současné postmoderní společnosti víra v reinkarnaci. Někdy spojená více či méně s karmickým zákonem, jindy jen jaksi populárně a lidově - „přijdeme na svět znovu“.
V naší zemi stále ještě existuje předsudek, že nejlepší je umírat v nemocnici, protože nemocný „tam má nejlepší péči“. Ve skutečnosti je tomu tak, že nemocný, blížící se ve své nemoci ke smrti, mnohdy nepotřebuje léčení, ale nanejvýš tlumení bolesti (lze mnohdy zajistit v domácí péči) a hlavně potřebuje své blízké. Tedy být s nimi a nebýt sám. Proto se právem považuje za nejšťastnější řešení, je-li možné, aby člověk umíral doma, a to mezi těmi, které má rád (ať už s pomocí docházející ošetřovatelské síly nebo bez ní). Jsou-li domácí lidé věřící, potom to také znamená, že může být obklopen prostředím modlitby až doposledka. Druhým nejšťastnějším řešením je hospic. Umírání v nemocnici je jistě někdy nutné, jedině možné. Je ale třeba vědět, že nemocný bude ve chvíli smrti nejspíš sám, a proto má být navštěvován, a tak doprovázen co nejvíc. Tento úzký kontakt je také příležitostí k dokončení všech procesů odpuštění a k trvalému posilování víry nemocného.
Pastorační péče by neměla končit pohřbem. Zvlášť tam, kde je smrt velmi bolavě cítěna, přijdou nejtěžší období mnohdy až později - ve chvílích, kdy o pozůstalé už nikdo nepečuje (srov. Di Giulio, Kranzová, str. 76-105). Lidé někdy až se zpožděním prožívají trvalost a neodvratnost ztráty blízké osoby, zažívají výčitky svědomí za to, co skutečně nebo domněle zanedbali a teď už nemohou doplnit, kladou si otázky o své míře viny na smrti (mnohdy věcně absurdní). Je zkrátka řada bodů, které se dostanou do zorného pole pozůstalých až se zpožděním. Jedním z úkolů je ostatně také prožití procesu překonání smutku a bolesti (v německé literatuře nazýváno „Trauerarbeit“, český ekvivalent, pokud vím, není). Je omylem si myslet, že řádný křesťan nemá právo být smutný při ztrátě milované osoby (srovnej Ježíš u Lazarova hrobu - Jan 11,33-36!) . Křesťan nemá být zoufalý nad věčnou ztrátou člověka, ale právem je smutný ze ztráty pozemské blízkosti druhého. Tento zármutek má právo si „odžít“.
Literatura:
VÁGNEROVÁ M., Psychopatologie pro pomáhající profese
VANIER J., AUGUSTYN J. Deprese, city, strach, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995
FRANKEL B., KRANZOVÁ R., O sebevraždách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998
Nejsou vzácné, je ale nepříjemné, že jsou u nás stále považovány mnohými za zahanbující. Jít k psychiatrovi je mnohdy společensky obtížnější, než potrat. To je hluboká deformace, která ztěžuje situaci nemocnému i jeho okolí. U křesťanů pak je ještě jeden nešťastný předsudek, totiž že si za většinu psychických obtíží člověk může sám buď svou pasivitou, nebo svými morálními chybami, nebo svou nedostatečnou vírou. Mnohými jsou také psychofarmaka považována za něco, co se pro křesťana nehodí, co takřka popírá jeho víru. Proti všem těmto pověrám je třeba bojovat v zájmu nemocných i jejich blízkých.
Nejčastěji se vyskytujícím psychickým onemocněním je dnes depresivní onemocnění. V pastorační praxi se s depresivními lidmi lze setkat často. Je velmi důležité, aby pastorující věděl, že deprese je nemoc (deprese, ne běžná „depka“, stav, kdy se člověk přechodně necítí dobře), která má být léčena.
Další častou obtíží jsou rozličné neurózy a maniodepresivní psychózy. Roste výskyt bulimií a mentálních anorexií. Ve všech případech je nutno konstatovat, že se onemocnění vyskytují jak u věřících, tak u nevěřících.
Onemocnění schizofrenního typu jsou velmi závažná a pro pastoraci obtížná zvlášť v tom, že některé příznaky či prožitky nemocného se podobají náboženským zážitkům a v počáteční fázi nemoci se od nich někdy těžko rozeznávají.
Nemocný potřebuje především kvalitní lékařskou péči, kterou nenahradí sebelepší péče pastorační. Ta je s ní v podstatě nezaměnitelná! Při atace nemoci pak potřebuje nemocný spíš tlumení náboženských prožitků a motivů, rozhodně ne jejich rozněcování. V dlouhodobé nemoci může potřebovat co do rozsahu běžnou (ale co do obsahu velmi poučenou) pastorační péči, která se musí přizpůsobovat aktuálnímu stavu nemocného. Člověk enormně labilní a zejména pak člověk akutně psychicky nemocný nemá být vystavován silným nebo silně podněcujícím náboženským zážitkům a projevům, reaguje na ně zpravidla jinak, než člověk zdravý a jeho stav jimi bývá spíš poškozen, než zlepšen. Péče o duševně nemocného vyžaduje velkou střízlivost a trpělivost a je zpravidla značně časově náročná.
Velmi choulostivou záležitostí u duševně nemocných je svátost smíření. V některých obdobích projeví celou svou léčivou sílu, v jiných obdobích (zvlášť u depresí) může být zdrojem dalších trápení a někdy je nutné v určitém období a stavu nemoci od ní dočasně upustit.
Okolí nemocného potřebuje mnohdy pomoc stejně intenzivně jako nemocný. V prvé řadě potřebuje pomoci k tomu, aby nemoc přijalo a nepovažovalo nemocného za simulanta, lenocha, nebo za někoho, kdo ve své nemoci na sobě nese tresty za své hříchy. Blízcí nemocného potřebují podpořit naději ve vyléčení, jsou-li k ní důvody a potřebují překonat trend ke společenské izolaci v důsledku psychického onemocnění rodinného příslušníka. Má se jim také dostat solidního a srozumitelného poučení jak o nemoci, tak o správném reagování na projevy nemocného.
Bohužel v českém prostředí marně pátrám po literatuře, která by zasvěceně uváděla do správné křesťansky orientované péče o duševně nemocné. K základní orientaci ovšem pomůže Frankl.
V souvislosti s psychickými potížemi se občas objevuje i otázka exorcismu. Buď proto, že člověk, zápolící s obtížnými duševními stavy, exorcismus sám žádá, nebo proto, že ho žádá jeho okolí nebo konečně proto, poněvadž tíha duševní nemoci, se kterou si nemůže nemocný poradit a kde někdy medicína tak málo pomůže, se právem jeví jako koncentrované zlo. A proti němu chce okolí nemocného zasáhnout. V této věci je ale třeba veliké obezřetnosti. Katolická církev se dnes staví k otázce exorcismu zodpovědně až úzkostlivě. Smí ho provádět kněz jen s výslovným dovolením biskupa. Předtím se zpravidla žádá, aby psychiatrické vyšetření vyloučilo, že jde jen a pouze o psychickou nemoc (může jít ovšem o kombinaci obojího - nemoci i intervence ducha zla). V každém případě je třeba vědět, že nevhodným postupem lze nemocného vmanévrovat do situace, kdy se jako posedlý začne chovat. Právě tomu se chce církev vyhnout. Pokud nemocný sám o exorcismus žádá nebo pokud chce např. manžel exorcismus pro svou manželku, s níž má trvalé spory, je téměř jisté, že zde exorcismus není na místě.
Ještě je třeba dodat, že v některých radikálních křesťanských nekatolických skupinách (např. u nás v některých Křesťanských společenstvích) se exorcismus praktikuje velmi široce, lehkomyslně, a tedy škodlivě. Kromě jiného je pak pozornost lidí přímo připoutávána k duchu zla, což je nežádoucí.
Rozlišení ohledně exorcismu patří do rukou zkušeného kněze, pokud možno ve spolupráci se zkušeným věřícím psychologem či psychiatrem. Nebývá většinou snadné.
Mnozí se domnívají, že oběti násilí a podvodů utrpěly jen fyzické nebo ekonomické škody a k tomu nanejvýš šok, který odezní. Situace je složitější. Například vyloupení bytu je vnímáno jako těžké a takřka nenapravitelné porušení soukromí. Stát se obětí podvodu může znamenat podstatným způsobem ztrátu úcty k sobě samému. Nejhorší ovšem pro člověka může být znásilnění. A to jak u ženy, tak i u muže (nejčastěji znásilnění muže mužem ve věznici, ale existují i znásilnění muže ženou). U ženy je v popředí pozornosti jednak možné ohrožení života, brání-li se nebo je-li násilník deviantem, jednak možné otěhotnění. Ovšem i v případech, kdy nedojde ani k jednomu ani k druhému, je znásilnění zpravidla prožíváno jako akt velkého ponížení. Po všech druzích násilí přetrvává mnohdy dlouho hluboce zakořeněný strach a nedůvěra. Pro pomoc takto postiženým lidem existuje občanské sdružení Bílý kruh bezpečí. Název sám už napovídá, oč v těchto případech jde.
Kořeny útrap leží ponejvíce ve zklamání (v lidech, případně v sobě samém), v nereflektovaném vnitřním zranění a v přetrvávající nedůvěře ať ke konkrétním lidem nebo k lidem všeobecně, případně k určitým institucím, které poškozeného nechránily nebo domněle či skutečně poškodily (např. soud se u nás může mnohdy jevit poškozenému jako instituce, která chrání agresora a poškozeného staví do polohy nedůvěryhodné osoby).
Kromě odborné psychoterapie se může jednat zejména o tři věci:
Literatura:
DOLISTA J., Naděje vložená do manželství, Olomouc Matice cyrilometodějská, 1994
FAMILIARIS CONSORTIO, Apoštolská adhortace Jana Pavla II., Praha Zvon, 1992
MARSCH M., Uzdravení skrze svátosti, Praha Portál, 1992 (zejména kap. 8)
SLAVÍK K., Manželství - od snů k realitě, Pastorační středisko Praha, 1998
TOURNIER P., Porozumění v manželství, Návrat domů Praha, 1994
POLIVKA J., DOLISTA J., DŘÍMAL L., Povídání o manželství, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999
KRATOCHVÍL S., Manželská terapie, Portál Praha 2000
Obtíže jsou běžné, krize přicházejí a mohou být překonány a největším nebezpečím jsou neřešené konflikty, obtíže a ztráta vzájemné komunikace manželů (případně zhoršení komunikace uvnitř celé rodiny).
Obtíže provázejí každou lidskou činnost a každý lidský vztah. Nejsou nebezpečné, připouští-li člověk jak jejich existenci, tak skutečnost, že je do jisté míry i on sám jejich původcem. Nahromadění větších i menších obtíží v krátkém časovém intervalu a zejména pak nahromadění neřešených problémů a obtíží může vést ke krizi. Tak přináší šanci - snaží se donutit zainteresované k řešení. Přináší ale také nebezpečí - únik, útěk, kapitulaci. Krize není důvodem ani k trvalé skepsi, ani ke ztrátě vzájemné důvěry, ani k rozvodu. Pomocí v obtížích a krizi není jen individuální pastýřská péče. Z posledních let jsou známy velmi dobré zkušenosti s projektem Manželská setkání. Je to metodicky výborně zpracovaný týden společného pobytu rodin, zaměřený zejména na zlepšení komunikace manželů, na jehož programu mají velký podíl manželé sami. Rovněž společenství Kána, speciální část práce komunity Chemin neuf, věnující se manželům (exercicie a na ně navazující scházení manželů k modlitbě), má výborné výsledky.
Vznikají tam, kde se zasazují rány, které nelze zapomenout, kde se dělají nevratné kroky způsobující odcizení, kde se popírají některé podstatné prvky manželství. A také tam, kde se místo komunikace s partnerem a řešení obtíží navazuje partnerský vztah s někým dalším.
Pastorační pomoc nevylučuje odbornou pomoc (poradna, psycholog, psychiatr, sexuolog, medicína vůbec), někdy by k ní měla přímo přivést či odkázat. Její důležitou úlohou je, aby u věřících neeliminovala v obtížích víru a život z víry. Dále by měla pomoci k orientaci, aby se pomoc hledala tam, kde ji lze skutečně nalézt a ne u pochybných lidí či institucí. Pastorující si musí dát pozor na to, aby nebyl do problému vtažen tak, že se sám stane jeho aktérem, a také na to, aby se nestal posilou jedné strany proti druhé. Zásadně by neměl být dlouhodobě v kontaktu jen s jedním z manželů. Nemluví-li s oběma, nutně vidí problém jen z jedné strany a tedy neúplně.
Tato pomoc je mnohdy nutná. Poradna a odborník vůbec (lékař, psycholog, právník) musí být v prvé řadě dobrým odborníkem či odborným pracovištěm a musí být bez předsudků vůči křesťanství. Je žádoucí, aby byl sám věřícím, nicméně ještě potřebnější je, aby byl dobrým odborníkem. Poradna není zbytečná a „bezbožná“, ale nesmí se také stát bohem. Je prostě jednou, třeba i nejdůležitější, složkou pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Doporučení poradny ovšem nelze nadřazovat křesťanské morálce nebo je užívat jako náhradu za osobní odpovědnost.
U manželství křesťanů z různých církví i u manželů, kde jeden je křesťanem a druhý není, může být tato různost zdrojem mnohých (jistě ale ne všech obtíží). Může však být také použita jako zástěrka, kterou se kryjí obtíže jiné - od nedostatku komunikace po třeba vážné obtíže sexuální. Nábožensky podmíněné neshody nebývají dominantní a nebývají nikdy obtížemi jedinými. To musí pastorující vědět, jinak zvolí špatné východisko. Nikdy by také neměl podcenit, obvinit, ne-li odepsat někoho jen z toho důvodu, že není katolíkem nebo křesťanem.
Literatura:
FAMILIARIS CONSORTIO, apoštolský list Jana Pavla II.,
OPATRNÝ A., Rozvedení v církvi, studijní text, Pastorační středisko Praha
WARSHAK, R. A., Revoluce v porozvodové péči o děti, Portál Praha, 1996
Rozvod bývá někdy považován za (dokonce jediné!) řešení manželských obtíží a krizí a nejsou řídké případy, kdy k němu radí i pastýři. Pokud tak dokonce činí po rozhovorech jen s jednou stranou, jednají více než nesvědomitě. Rozvod není řešením, rozvod je katastrofa, která někdy přijde nečekaně, někdy se jí nelze vyhnout, ale lze jí prožít a přežít - i když s trvalými ztrátami.
Máme právo z titulu evangelní nauky s nimi nesouhlasit, ale nemáme právo je ponížit, odepsat nebo se jich zříci. Člověk, usilující o rozvod, bývá mnohdy v zajetí klamného přesvědčení, že rozvodem se konečně zbaví trýznivých starostí. Ve skutečnosti je ale spíš vymění za jiné, a to jen zčásti. Rozvod může být těžkým proviněním proti lásce (ne ovšem vždy - může být jen úředním stvrzením reálně neexistujícího života ve svazku bez naděje na úzdravu), ale není cestou ven z církve. Tedy, neodvrátíme-li někoho od úmyslu rozvést se, nemáme ani v tom případě právo ho opustit a nechat ho jeho osudu.
Rozvod bývá pociťován jako cesta z konfliktní únavné nebo neustále zraňující situace. Někdy skutečně touto cestou je. Na druhé straně je ale cestou k novým starostem. V našich podmínkách nastává mnohdy nový problém „soužití po rozvodu“, protože partner se nemá kam odstěhovat. Často nastávají po rozvodu dlouhé spory o majetek a v případě, že rozvádějící se mají nedospělé děti, většinou trvalé problémy s jejich výchovou, přístupem k nim, vlivem návštěvy u partnera na jejich chování atd. Rozvod rozhodně není cestou do bezstarostného ráje.
Mnohdy se argumentuje ve prospěch rozvodu tím, že např. alkoholik bije a ohrožuje ženu a děti. Tyto případy existují, četnost je ale relativně malá. Pochopit lze ale ženy, které samy žádají o rozvod v případě, kdy jejich manžel chce žít jakousi trvalou bigamii mimo zákon: část týdne (měsíce) tráví u partnerky, část doma. Pro mnohé muže je tato situace víc než únosná (muž bývá psychologicky velmi dobře schopen mnohoženství), pro manželku ponižující a nesnesitelná.
Rozvod prožívají někteří (muži i ženy) jako psychické trauma. Pomoci je jim třeba, ale s vědomím, že náhlý pocit osamění (opuštění), daný někdy rozvodem, vede ke snadnému vzniku nežádoucích závislostí. To klade pomoci určité meze. V době rozvodu i po něm může být potřebná také pomoc materiální. I zde je třeba dbát na to, aby vycházela z více zdrojů a nebyla nežádoucím poutem. V každém případě je porozvodová doba dobou adaptace, kterou každý snáší jinak. Pro některé je to také doba, v níž musí najít své nové místo a novou roli ve společnosti (v obci, ve farnosti, v příbuzenstvu).
Ať už je rozvod prožíván šťastně nebo nešťastně, znamená zpravidla životní ránu, určité ponížení (u opuštěné strany), v jeho přípravě a průběhu bývá člověk zraňován, bývá mu ublíženo. Proto jedním z největších a zpravidla dlouhodobých úkolů po rozvodu bývá postupné sebepřijetí po tomto nezdaru a poctivé odpuštění všem, kdo se podíleli na vzniku i zániku manželství: bývalému manželovi (manželce), rodičům, jeho/jejímu novému partnerovi a všem, kdo byli skutečnými nebo domnělými původci zranění. Tento úkol není v obecném povědomí, ale je velmi důležitý pro další život.
U mladších lidí se vyskytují skoro vždy, ale nejen u nich. Člověk, který si zvolil manželství a žil v něm, nebývá disponován pro samotu. Familiaris consortio samozřejmě nesouhlasí s novým sňatkem těch, kdo uzavřeli platné manželství. Ale pokud k němu dojde, ukládá křesťanům pastýřskou péči o tyto lidi (FC 84). Povědomí o tomto je v církvi u nás malé. Zkušenosti však ukazují, že jde opravdu o věc potřebnou.
Ti, kteří zůstali sami, zůstávají někdy osamocení. Pomoc jim má poskytnout spíš skupina, než jednotlivec. Ten může být do neúplné rodiny až nezdravě vtažen nebo si ji může nepřípadně přisvojit. Jednodušší je socializace dětí, horší je to s osamělými rozvedenými dospělými. Ti jsou často také chápáni okolím jako potenciální nebezpečí, jako hledači partnerů i mezi manželskými páry. Někdy neoprávněně, jindy oprávněně. Nicméně bývá dobré vytvářet z osamělých rozvedených trvalou výlučnou skupinu. Dobrá je kombinace speciálních programů (např. vynikající práce M. Řezníčkové s osamělými maminkami v olomouckém Centru pro rodinu) s integrací dospělých i dětí ve farnosti, kde dospělým jsou svěřeny přiměřené úkoly.
Ti, kdo uzavřeli další manželství a jsou tak vyloučeni z přístupu ke svátostem, tvoří skupinu trvale trpících tímto stavem. Buď pak dlouhodobě žijí tímto problémem, nebo se od církve vzdalují. Pastorační pomoc zpravidla spočívá v odvedení koncentrace pozornosti na tento jediný byť důležitý bod jejich života. Je ovšem třeba vyučovat jak je samotné, tak jejich okolí v tom, co na jejich adresu říká Familiaris consortio (odst. 84). Mají být do života církve integrováni co nejvíce.
Literatura
ŘEŽÁBEK K., Léčba neplodnosti, Grada , Praha 1999
FENCLOVÁ J., Když dítě nepřichází, Pastorační středisko, Praha 1999
Neplodných manželství přibývá - dnes se u nás uvádí, že tvoří až 10% z manželství v plodném věku. Roste zejména mužská neplodnost (neplést s impotencí!). Je to považováno za civilizační jev. Některé chmurné předpovědi mluví o dlouhodobém a podstatném klesání plodnosti v oblastech s vysokým stupněm civilizace.
Nestačí ani jen čekat ani hned radit adopci. Je třeba zjistit příčinu a mít představu o možné (nemožné) terapii. V řadě případů je terapie možná. Někdy jde o příčiny somatické, jindy psychické. Je-li neplodnost neodstranitelná, je pak nutno pomoci k přijetí této situace oběma manželům s vědomím, že každý z nich prožívá tento stav jinak. Neplodnost zpravidla znamená trvalou bolest a to i po eventuální adopci.
Umělé mimotělní oplodnění vlastním i cizím dárcem je dnes považováno v medicíně za standardní postup. Pro katolíka je ale oboje nepřijatelné (srov. Katechismus katolické církve odst. 2373 - 2379). Pastorace neznamená ani jen vyložit a obhájit morální zásadu, ani jen doporučit adopci, ale doprovázet na cestě přijetí situace a nalezení dobré náplně života.
Některé páry mají k adopci delší cestu vývoje, jiné jí nemohou dosáhnout, ač chtějí a konečně někteří jsou a budou pro ni nezpůsobilí. Rozhodně ji nelze někomu lehkovážně doporučovat nebo dokonce vnucovat. Je to řešení dobré, ale nese zcela specifické obtíže, kterým navíc okolí nerozumí.
Literatura:
MATĚJČEK Z., O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Praha Portál, 1994
MATĚJČEK Z., Náhradní rodinná péče, Portál, Praha 1999
Pěstounská péče i osvojení (adopce) jsou velmi cenné způsoby pomoci dítěti. Znamenají skoro vždy podstatný zisk ve srovnání s ústavním životem (s životem v „děcáku“). Je to ale pomoc náročná a těm, kdo se rozhodují, je třeba pomoci k rozhodnutí zralému. Vrácení přijatého dítěte zpět do ústavu je pro dítě těžkým ublížením.
Novela zákona o rodině adopci poněkud znevýhodňuje - staví se víc na stranu rodičů, kteří dítě nechtějí nebo se o ně nestarají, než na stranu dětí. Tlak na další novelizaci těchto ustanovení je a neměl by pominout.
Je komplikovaná pro všechny, mnohdy nejvíc pro vlastní děti adoptivních rodičů (záleží ovšem na věku). Děti z ústavů bývají ve vývoji opožděné, často se zdravotními potížemi, takže kladou na rodiče velké nároky. Nejtěžší s nimi bývá pobyt na veřejnosti (u lékaře, v obchodě, potom ve škole), která nechápe důvody odlišného chování. Pro přijaté děti je mnohdy svět nových rodičů světem kulturně novým. Novým prvkem bývá i křesťanská víra. Adoptivnímu dítěti nesmí být ani vnucena ani odepřena cesta k jejímu získání. Pastorační péče má mít mnohdy na paměti víc adoptivní rodiče než adoptované děti.
Je-li dospívání dramatem u dětí, vyrostlých v úplných rodinách, je drama u adoptivních často mnohem drastičtější. Rodič se často musí smířit s tím, že jeho adoptované a upřímně milované dítě se vydává na poněkud jinou životní cestu, než kterou on i jeho rodina považuje za správnou. Ale má se dozvědět, že ani velké bloudění nemusí být zablouděním trvalým. A musí se denně vzdávat (pochopitelné) touhy po vděku toho, koho přijal za vlastního.
Pokud si adoptované dítě vytvořilo a upevnilo před adopcí vztah k (biologickému) otci či matce a teprve potom bylo adoptováno, může tento vztah přetrvávat, případně dítě se k němu v dospívání vrátí. Je-li ho možno realizovat (a dospívající vyvinou někdy veliké úsilí, aby objevili své biologické rodiče), situace se komplikuje. Adoptovanému dítěti ovšem nelze tento postup vyčítat. Není v podstatě namířen proti adoptivním rodičům, i když je může zraňovat.
Literatura:
KŘESŤANSKÁ ANTROPOLOGIE A HOMOSEXUALITA, Sborník překladů z Osservatore Romano. Pastorační středisko Praha, 1998
ANGE D., Homosexuální, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996
ANGE D., Tvé tělo je stvořeno pro lásku, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1998
Problém odvěký, dnes ale veřejně diskutovaný. Ve všem jednání o tomto tématu v křesťanském prostředí je nutno důsledně oddělovat homosexuální orientaci - ta je sama o sobě mravně nelišná - od homosexuálního chování, za které člověk nese odpovědnost. Osoby s touto orientací vyžadují zvláštní pastorační péči, které se v církvi u nás většinou nedostává. Otázkou je, zda je dobré tyto osoby sdružovat nebo spíš podporovat jejich integraci ve farnosti. Autor se domnívá, že lepší je druhá varianta - tvoření homosexuální subkultury se nezdá být šťastné, i když je mnohými preferované.
Názorů je řada, není však jeden obecně uznávaný. Platí ale povětšinou přesvědčení, že na vznik homosexuality sice mohou mít vliv rodinné a sociální podmínky, ale skutečná homosexuální orientace není něčím, co si člověk zvolí. Jinou věcí je homosexuální chování, jednání, vznikající buď v nouzových podmínkách (vězení) nebo z touhy po neobvyklých sexuálních zážitcích, případně ze zištných důvodů (homosexuální prostituce). Při tomto užívání sexuality nevzniká homosexuální orientace, zůstává orientace heterosexuální.
Podle svědectví homosexuálních osob bývá chvíle, kdy se u jedince homosexualita manifestuje a on si ji uvědomí a přizná, bodem kritickým. Stává se tak někdy v době dospívání, někdy mnohem později (třeba i ve fungujícím manželství!). Zde je citlivé a neodsuzující pastorační doprovázení velmi žádoucí, projevení odporu, odsouzení a znechucení trvale zraňující. Nestačí ukázat na mravní normu, je potřeba pomáhat v nalézání životní cesty.
Postoj katolické církve je dostatečně charakterizován v citovaném sborníku Křesťanská antropologie a homosexualita, nebo velmi pregnantně v Katechismu katolické církve odst. 2357 -2359.
Postoje jiných křesťanských církví velmi kolísají od liberálních, konajících požehnání homosexuálnímu sňatku (najde se v některých evropských luterských církvích) po nesmlouvavě a tvrdě odsuzující (letniční, evangelikálové).
Spornou otázkou je, zda lze homosexualitu léčit. Medicína říká dnes v podstatě, že ne, některé modlitební skupiny a duchovní vůdcové vydávají svědectví o léčbě homosexuality skrze modlitbu a víru. Namítá se zde, že možná nešlo v těchto případech o skutečnou homosexuální orientaci. Jisté je, že není možné každému pomoci od jeho potíží, ale lze ho doprovázet na cestě, na níž se snaží o jejich co nejlepší zvládnutí. Při doprovázení homosexuálních osob je pak třeba dát pozor na to, aby se s nimi nezacházelo nemilosrdně, nemilosrdněji než s hřešícími heterosexuály. Normálně orientovaný člověk totiž může v bezprostředním kontaktu s prožívanou homosexualitou druhých prožívat instinktivní odpor, který ovšem má v pastorační službě zvládnout.
Literatura:
MUFSONOVÁ S., KRANZOVÁ R, O týrání a zneužívání, nakladatelství Lidové noviny 1996
Údaje o četnosti těchto deliktů vůči dětem jsou až alarmující, a to nejen u nás. Zdá se, že vysoký rozvoj civilizace těmto deliktům spíš nahrává, než by je eliminoval. Pokud jde o týrané děti, není jim možno pomoci bez zapojení oficiálních orgánů péče o dítě. Problémem je, že týrané dítě buď zůstane v péči špatného rodiče, nebo přejde do málo ideálního prostředí dětského domova. Pomocí je spíš náhradní rodinná péče, tedy pěstounská péče nebo SOS vesnička. Cesta k této změně situace může být dlouhá. V žádném případě není ale možné pod rouškou křesťanské lásky nebo podobných ohledů týrání dítěte, o než se dozvíme, bagatelizovat nebo krýt.
Pohlavním zneužíváním dítěte se nerozumí jen pokus o pohlavní styk nebo jeho dokonání, ale jakékoliv zneužití dítěte k sebeuspokojení dospělého nebo jednání, které je dítěti nepříjemné a nepřiměřené (osahávání, dráždění, byť třeba formou mazlení). Tyto delikty vůči dětem jsou často nepoznané a dlouhotrvající - děti se o nich bojí mluvit, menší děti o nich ani neumějí mluvit, děti nechtějí mluvit zle o svých rodičích. U malých dětí se při podezření ze zneužívání často využívá hraček, na nichž děti ukazují, jak s nimi dospělý jednal - slovního popisu nejsou schopny.
Pohlavní zneužívání děti dlouhodobě traumatizuje, snižuje mnohdy jejich sebeúctu, narušuje vztah k druhému pohlaví i k vlastní sexualitě, stojí často na počátku životní dráhy prostitutky. Uzdravování z těchto zážitků nemusí proběhnout samovolně, je třeba psychoterapie a, z hlediska víry, vnitřního uzdravení.
Pro mladé lidi, kteří vyrostli v narušeném prostředí (neúplná rodina, týrání, zneužívání, rodič alkoholik apod.), je mnohdy těžkým úkolem dospění do vlastní role muže resp. ženy a tedy i potenciálního životního partnera. Někteří nenacházejí svou profesionální roli, někteří se nechtějí a nemohou identifikovat se svou vlastní mužskou resp. ženskou rolí a zůstávají buď v trvající nedospělosti nebo v jakémsi jen dílčím mužství či ženství. To je ovšem handicapuje v cestě k partnerskému vztahu a ve schopnosti sehrát dobře úlohu rodiče.
Pomocí je především zdravé a integrální lidství toho, kdo je v dospívání a dozrávání provází. Také ale vyrovnání se s deficity dětství (odpuštění rodiči, který rozvrátil rodinu, přijetí všech možných obtížných etap dětství, „odpuštění Bohu“, který je viněn třeba za to, že člověk v dětství trpěl nepřítomností otce nebo matky), zkrátka cesta lidského vyrovnání se s minulostí a duchovního uzdravení. Nejméně ovšem zmůže moralizování nebo bagatelizování prožitých útrap právě tak, jako věčné vymlouvání se na ně bez snahy o jejich překonání.
Literatura:
PORTFIELDOVÁ K.M., Jak se vyrovnat s následky traumatu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
Pro okolí těchto lidí je věc mnohdy až příliš snadno vyřízena: nezemřeli, tak vlastně mohou být rádi a vše je v pořádku. Není to pravda. Úraz, přestálá obtížná nemoc nebo operace jsou zpravidla závažnými zásahy do života člověka. Samy o sobě mohou být psychickým traumatem a kromě toho jejich následky mění a ovlivňují život v dalších letech. Nezřídka se následky nemocí, úrazů či operaci promítnou do rodinných a manželských vztahů. Kladou otázky jak o minulosti, tak o budoucnosti života. Vyžadují proto pomoc (traduje se, že v USA je po každé závažnější operaci nebo onemocnění člověk kontaktován s psychologem). Člověk hledá po těchto zásazích do života novou životní roli a často se dlouhodobě vyrovnává s trvalými následky, které mohou být těžké už jen proto, že jsou pro dotyčného neúnosné z estetického hlediska nebo proto, že důrazně omezují jeho možnosti (např. pobyt na vozíčku). Moderní péče o tyto nemocné se snaží o jejich co neplnější integraci do života, nikoliv o dobročinnou péči stranou od lidí. Je třeba počítat s tím, že obecné mínění mnohdy lidi s trvalými postiženími vyřazuje z běžného života více než je nutné a než jsou oni sami ochotní akceptovat.
Trvalým životním handicapem je nezřídka ovlivněn i vztah člověka k Bohu: někdy kladně, když si v utrpení a těžkostech, kterými prošel, uvědomí skutečné hodnoty života a najde nebo prohloubí svou víru. Jindy záporně, když například svá trápení a svá omezení připíše Bohu k tíži, a proto není schopen se s ním smířit.
Literatura:
Pita D.D., Nezdravá závislost , Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000
Alkoholismus v pravém slova smyslu není jen nekázní, morální vadou, ale je to nemoc, která má těžké důsledky jak somatické, tak psychické i duchovní a v neposlední řadě i důsledky sociální (ohrožení, příp. rozpad rodiny, ztráta zaměstnání, narušení přátelských vztahů s těmi, od nichž si alkoholik půjčuje a není schopen vrátit apod.). Do závislosti na alkoholu se člověk zpravidla dostává postupně, a proto skoro nepozorovaně. Strach z alkoholismu a odpor k němu je ve společnosti nepatrný, někde žádný. Příkře to kontrastuje s obavami z drog, ač důsledky obojího nejsou zas tak odlišné.
Protože je alkoholismus nemoc, nemůže být stav odstraněn ani morálními apely na alkoholika, ani jeho snahou, mnohdy třeba i upřímně míněnou. Alkoholismus je třeba odborně léčit, ale nelze ho vyléčit tak, že by se člověk stal někým, kdo je schopen alkohol konzumovat s mírou a bez závislosti. Jedinou alternativou k alkoholismu u postiženého člověka je naprostá abstinence, přičemž možnost recidivy stále zůstává. To musí vědět okolí léčených alkoholiků a musí to bezvýhradně respektovat. Naproti tomu sliby alkoholiků nemají žádnou cenu, slibující nemají zpravidla sílu a možnost je (dlouhodobě) dodržet. Vezme-li si hodná dívka alkoholika, který jí slíbí, že všeho nechá a ona věří, že ho zachrání, je katastrofa tohoto manželství jistá. Buď se rozpadne, nebo ona bude žít celý život s alkoholikem a trpět tím.
Příčinou alkoholismu není jen alkohol sám. Cestou k alkoholismu jsou např. chronické deprese (alkohol je nejdostupnější antidepresivum, bohužel návykové), trvalé nevyrovnání se s vlastním neúspěchem nebo selháním, neošetřované defekty v rodinném a párovém soužití apod. Zdá se také, že existuje určitá vrozená dispozice k závislosti na alkoholu.
Vědomí o sociálních a osobnostních příčinách alkoholismu ovšem vedou k tomu, aby člověk závislý na alkoholu byl léčen „celostně“, tedy aby se léčba dotkla jak psychických, tak sociálních (např. rodinných) a duchovních stránek člověka. Jsou opravdu známy dlouhodobě úspěšná odstranění alkoholismu u lidí, kteří pravdivě a hluboce konvertovali a tak vlastně došli nejen k uspořádání, ale i k vnitřnímu uzdravení svého života.
Alkoholikům kromě řady léčeben pomáhá organizace AA - Anonymní alkoholici, která je postavena na křesťanském základu a funguje po celém světě, teď i u nás.
Péče o alkoholiky, práce s nimi, vyžaduje být pevným a důsledným se smyslem pro spravedlnost. Zdánlivě křesťanské dobráctví nikomu v této věci nepomůže.
Jde vlastně o dvě další závislosti, podobné alkoholismu, k nimž se řadí i další, ne tak známé závislosti na počítačových hrách nebo na množství televizních programů (postižený je neustále přepíná a není schopen se od nich odtrhnout).
Ačkoliv narkomanství má ještě přidružené zdravotní problémy (hepatitida a jiné infekční onemocnění, přenášené injekčními stříkačkami) a morálně-trestní problémy (krádeže, podvody nebo prostituce pro získávání prostředků na drogy), mají všechny tyto závislosti jedno společné: člověk si od jistého stupně závislosti sám od nich nemůže pomoci. Potřebuje pomoc od druhých, po které ale často netouží a proto ji může těžko přijmout. Situaci ztěžuje i to, že jak narkomani, tak závislí na počítačových hrách žijí v jakémsi osobitém světě, v určité subkultuře, která je ostatním lidem cizí. Obvyklá kultura života je naopak pro narkomana zpravidla nezajímavá, šedá, pohrdá jí. Ani narkomana nelze vyléčit, ale jen převést k naprosté abstinenci. Ohrožovat ho budou pak napořád léky, obsahující některá narkotika, anesteze při chirurgických zákrocích i jiné návykové látky (alkohol). Za nadějně stabilizovaný stav se považuje pětiletá abstinence, ale i zde je recidiva vždy možná a bohužel i dost častá.
Podle dostupných údajů vykazují nejlepší výsledky v léčbě narkomanů terapeutické skupiny a zařízení, stojící na bázi života z víry. Pobyt v nich musí být dobrovolný, frekventant se ale zavazuje k dodržování poměrně přísných regulí které platí pro všechny, kdo v komunitě žijí. Jejich nedodržování nemůže být tolerováno. Víra je pak i po skončené terapii důležitým prvkem pro dobrý život bývalého narkomana. Ovšem ani přilnutí k víře nezajistí neochvějné setrvání na cestě abstinence. Narkoman potřebuje změnit prostředí. „Narkomanská perioda“ jeho života bývá jím vnímána jako v podstatě krásná a šťastná s neslavnými důsledky. Proto ho vzpomínky, místa i lidé z minulé etapy života zpravidla přitahují.
Zdaleka nejsou odhaleny kořeny vzniku závislostí, zejména narkomanství a gamblerství. Rozhodně nelze vše svést na neutěšené rodinné poměry mladých. Závislé osoby se nacházejí i mezi lidmi, vzešlými z dobrých rodin, s vysokou kvalifikací a se smysluplnou prací (chirurg, vědecký pracovník apod.). Zdá se, že i zde je někdy vrozená dispozice, případně že touha po droze je snahou nejen po zaplašení nudy a šedi života, ale také snahou po vyrovnání zvenčí nepozorovaného, ale závislým člověkem pociťovaného psychického defektu.
Literatura:
ŠIPR K., Jak zdravě stárnout, Gloria, Rosice u Brna, 1997
FIŠER Z., Dobrodružství třetího věku, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří,1996
FIŠER Z., Plný život ve stáří, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999
Stárnutí není jen nepříjemnost, je to úkol, na který se, podle dnešních znalostí, člověk může poněkud připravit. Jedním z velkých „úrazů“, který lze ve stáří zakusit, je pocit zbytečnosti až přebytečnosti, obtížnosti a stesk po zaměstnání, kterým člověk žil a ze kterého je pro věk odstraněn. Proto bývá mnohem snazší a šťastnější prožívání stáří u tvůrčích osob (herci, malíři, hudebníci), kteří mnohdy veřejně vystupují do konce života, byť třeba hrají v jiných rolích, než dříve. Stáří není v pravém slova smyslu dobou odpočinku, jak se říkává (odpočíváme totiž současně po vykonané práci a před prací další), je to spíš doba zrání, ve které se člověk má uplatnit tak, aby využil nabytých zkušeností a nebyl po něm požadován výkon, který už nemůže podávat. Je hezké, že se i u nás vžívá výraz „senioři“ (ne důchodci, dědečkové, babičky apod.). Doufejme, že časem zanikne i neuvěřitelně ošklivý výraz, vzniklý v minulé éře, totiž „přestárlí“. Ten totiž budí dojem, že člověk je nepatřičně starý a nemá tu vlastně už být.
Po stránce duchovní je jistě také přípravou na odchod ze života, ale zdaleka ne jen to. Je to doba duchovního vyzrání, ve kterém je člověk schopen být oporou, rádcem, zkušeným vůdcem zátočinami života. A také dobou osobního vyrovnávání se s úspěchy i neúspěchy prožitých let, hlubokého smíření se se všemi, se vším i se sebou samým. Stáří je prostě duchovní úkol, který má doprovázející pochopit a podporovat. Dnešní kult mládí sahá bohužel i do církve, obecně se starým lidem věnuje méně kvalifikované péče, než mladým, tzv. nadějným lidem. Považuji to za omyl a křivdu.
Ve vězení se ocitají lidé, kteří neměli či nemají s církví mnoho společného, ale také ti, kteří v církvi žili a jejichž příbuzní dále chodí do společenství křesťanů. V naší republice sice existuje řádně ustanovená vězeňská duchovenská služba, a to na ekumenickém podkladu (viz dokument ČBK a ERC), to ovšem neznamená, že je ve všech věznicích stejně dostupná a stejně kvalitně konaná. Zkušenost jak od nás, tak např. ze SRN (P. A. Otte, známý z činnosti Ackermann-Gemeinde u nás, ji vykonával v Norimberku několik desetiletí) ukazuje, že zájem o vyloženou pastoraci je malý a jen nepatrná část vězňů kontakt s duchovním vyhledá. Pro jiné je to někdy zpestření jednotvárnosti, jindy snaha o získání nějaké drobné pomoci či výhody a v neposlední řadě touha po kontaktu s někým, kdo je důvěryhodný. To vše ovšem má také své oprávnění, jde jen o to, aby ten, kdo do věznice dochází, neměl dojem, že je určen jen pro zbožné rozhovory (i když konverze ve vězení existují!) a na druhé straně aby se nedal zneužít nebo se nestal spojencem v nezákonnosti. Menší pole působnosti je samozřejmě u zkušených kriminálníků - recidivistů, na druhé straně by bylo velmi dobré, kdybychom byli schopni víc působit mezi mladistvými a mladými vězni, mnohdy lidmi, kteří se buď celé dětství protloukali dětskými domovy nebo se dostali do vězení z vyložení hlouposti. Je-li pastorující v tomto případě v kontaktu s dobrým sociálním pracovníkem ve věznici, je to šťastná konstelace.
Stará zkušenost říká, že člověk, který je v písemném nebo osobním kontaktu s vězni, má zůstal v určité anonymitě, kryt institucí (Charita, biskupství apod.). Vězeň totiž může po propuštění vyžadovat pomoc dost nevybíravým způsobem nebo snažit se udržovat kontakt v neúnosné formě.
Velkým problémem vězňů bývá to, že je jejich bezprostřední okolí (rodina, přátelé) po uvěznění odmítne, případně se právně oddělí (rozvod). To přitíží vězni a sníží naději na dobrou resocializaci při návratu z vězení. Snaha o pomoc ovšem není jednoduchá a nemá být naivní. Řada vězňů dokáže mluvit velmi dojemně o svém osudu, ale je třeba počítat s tím, že mnozí mají celé morální vědomí silně posunuto a těžko ho mění.
Všeobecně lze říci, že o lidi, propuštěné z vězení, se má starat spíš kolektivní instituce, než jedinec. Jednak proto, že bývalý vězeň zpravidla společenství lidí hledá, a dopadne špatně, když se vrátí mezi ty, z jejichž středu se do vězení dostal. A dále proto, že pro jedince či rodinu může být i jeden vězeň příliš velkou zátěží. A to i v případě, když například navrátilec z vězení zcela upřímně konvertuje. Mentalitu vězňů (zejména recidivistů) je prostě třeba poznat, stát se poněkud imunním proti jejich častému tvrzení, že jsou zcela nevinní a nepředpokládat, že naše slušné a solidní jednání automaticky vyvolá u nich stejné postoje. Zkušenosti s komunitami (domy) pro lidi propuštěné z vězení jsou u nás zatím malé, ve světě se občas vyskytují úspěšná zařízení (USA), která ovšem stojí zpravidla na výjimečně osobnosti, která je vede.
Jsou bezdomovci, kteří se jimi stali nechtěně (například alkoholika vyhodí jeho žena z domu a on není schopen svůj život zvládnout - medii před časem probíraný případ bývalého olympijského vítěze, trenéra a reprezentanta veslaře Kozáka), jiní ale v podstatě nechtějí vést jiný způsob života a dokud je nepřemáhá zima, nemají chuť svůj styl života měnit. Pro ty, kdo přemýšlejí jak bezdomovcům pomoci, je důležité si uvědomit, zda a k čemu chce bezdomovec pomoci. Někteří předpokládají, že chce vést běžný kultivovaný život. To ale nemusí být pravda. Je tedy třeba rozlišit, zda bezdomovec chce žít jako většina ostatních občanů a není schopen toho dosáhnout - potom přijme v tomto směru pomoc, nebo jestli chce žít svůj „bezdomovecký“ životní styl a v něm chce pomoci (ošacení, občas se umýt, jídlo, a nezřídka prostředky na pivo). Tato pomoc by mu měla být poskytnuta, ovšem v regulované míře.
Tato situace nemá jen svá úskalí ekonomická. Mezi dítětem a matkou vzniká zpravidla až nadměrně silné pouto. Menší děti se o svou matku enormně bojí, velmi usilují a její co největší přítomnost. To mnohdy matku společensky izoluje, a to neprospívá ani jí, ani dítěti. Dítě je trvale přetěžováno tím, že matka ho v některých ohledech (i zcela nevědomky) staví do partnerské role: dítě je pro ni nejbližší člověk, další tam už není. Matce nelze nahradit životního partnera ani dítěti otce, ale oběma lze pomoci tím, že se matce dává v důvěryhodném malém společenství nebo v kontaktu s důvěryhodnou a zralou osobou možnost konfrontovat své starosti, vypovídat se, odlehčit si od situace, kdy je na vše sama. Ten, kdo tuto pomoc poskytuje, musí být ale naprosto nezištný. Platí to zejména ve vztahu k dítěti. To si může pomáhajícího přisvojit jako svého tatínka (postaví si ho do této role), ale v dospívání nebo po dospění ho naprosto odmítne nebo „odloží“ - a tento stav věcí je třeba si nechat líbit. V každém případě je dost důležité, aby v blízkosti dítěte byla v období dětství a dospívání mužská role nějakým byť náhradním způsobem obsazena (nejlépe dobrým vlastním dědečkem či strýcem, méně vhodně třeba farářem).
Pokud se matka dostala do pro ní obtížné situace cestou vlastních chyb nebo selhání (svobodná matka, zaviněný rozvod a pod..), bude se mnohdy až křečovitě snažit, aby její dítě nepotkal stejný osud. To znamená, že bude až křečovitě usilovat o bezvadný morální profil dítěte, nebo bude podléhat strachu, že se dcera zůstane sama, bez manžela. Oba tyto strachy jsou motivovány dobrotou, pro výchovu a dobré dozrávání dítěte jsou ale velmi nežádoucí.
Literatura:
Frielingsdorf K., Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996
GRÜN A., Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
GRÜN A., Spiritualita zdola, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
Každý zkušenější zpovědník nebo duchovní vůdce se setkal s tím, co bylo nazváno „eklesiogenní neurózy“, mnozí ale o nich neradi slyší, neradi mluví a neradi je berou na vědomí. Nicméně i nejlepší věc na světě se dá špatným podáním, špatným pochopením nebo špatným provedením zkazit, a to platí i o křesťanství. Zevrubné pojednání by bylo velmi rozsáhlé. Zde jen uveďme, že uznání těchto potíží neznamená ani znevážení křesťanství ani jeho odmítání. Jde prostě o to, aby se podařilo u trpícího člověka stanovit správnou diagnózu a z ní odvodit vhodnou terapii. Pokud pomáhající je přesvědčen, že náboženské kořeny neurotických obtíží nejsou možné (jsou pro něho nepřípustné), nebo naopak když kritik církve připíše takřka s radostí všechny potíže klienta na vrub chybující církvi a špatnému stylu náboženského života, bude pomáhat špatně nebo vůbec ne.
Za nejrůznějšími strachy, úzkostmi, skrupulantstvím a neurotickými nutkáními může stát nevhodná křesťanská výchova, mnohdy spojená se špatnými zkušenostmi s rodiči (tvrdý a neodpouštějící otec, někdo s rodičů nevypočitatelně náladový, matka citově enormně chladná, špatný vzájemný vztah rodičů apod.), která klientovi zprostředkovala nepravdivý obraz Boha a nedovolila nebo neumožnila mu poznat evangelium jako osvobodivou moc. K tomu se mohou přidat ještě nějaké přirozené dispozice k úzkostlivosti nebo těžkomyslnosti, psychická labilita atd. Jisté je, že náprava nespočívá v kritizování původců obtíží a v jejich odsouzení, ale v trpělivém provázení klienta, kterému doprovázející pomáhá k určité opravě základních postojů a představ, které umožní skutečné přijetí evangelia a život z něho. Čím dříve k opravě po léta nahromaděných chyb dochází, tím pro klienta lépe. Bohužel u starších a starých lidí někdy nelze opravit zažité špatné představy o Bohu, a to i v případech, kdy klient po této opravě sám touží.
Vždy je důležité rozlišit, co je v moci pastoračního doprovázení a co je nutné léčit na úrovni psychoterapie nebo psychiatrie. Spolupráce pastoračního pracovníka a terapeuta, vzájemné porozumění a respektování jsou zde nutné. Zdá se ale, že lepší je tato spolupráce dvou osob než (mnohdy idealizované) spojení terapeuta a pastoračního pracovníka (duchovně doprovázejícího člověka) v jedné osobě. Při tomto spojení může docházet k nežádoucí záměně oborů a rolí nebo k favorizování jedné stránky (tedy buď psychologické nebo pastoračně-duchovní) vůči druhé, což není pro klienta právě nejlepší. Na druhé straně je ovšem velmi nešťastné, když reprezentant jednoho oboru pohrdá druhým a neuznává ho (tedy kněz neuznává psychologa či psychiatra, psycholog neuznává kněze či celou oblast víry). Řešením je ovšem kultivace postojů obou stran, ne odmítnutí jedné či druhé.
Cesta ke kněžství nebo k zasvěcenému životu má určité etapy (konvikt, seminář, resp. postulát, noviciát, období časných slibů), kterými se dochází k trvalým rozhodnutím a vazbám. Jestliže člověk v průběhu těchto přípravných fází zjistí, že jeho cesta vede jinudy a odejde, není někým, kdo neuspěl, ale je člověkem, který využil tyto fáze k tomu, k čemu jsou také určeny: k eventuálnímu nalezení a upevnění skutečného osobního povolání.
Problémem zde bývá postoj okolí, které vidí v seminaristovi už kněze, v novicovi řeholníka, které si do nich promítá své naděje nebo nerealizované vlastní ambice. V takových případech může okolí adeptky nebo adepta (farnost, rodina, kruh přátel) vykonávat na něho otevřený nebo skrytý nátlak, aby zůstal na cestě, ze které chce odejít. To je ovšem velmi neprozíravé a nešťastné. Nakonec dotyčný buď stejně odejde, mnohdy ale s pocitem, že něco zradil - a ten může do smrti otravovat jeho život, nebo zůstane a odejde po svěcení nebo věčných slibech, tedy tak, že skutečně poruší závažný závazek. Proto je třeba ty, kdo se na cestě k trvalým závazkům rozhodují, hájit, pomáhat jim získat prostor svobody a pomáhat jim k zralým, v budoucnosti obhajitelným rozhodnutím.
Odchod ze semináře ani odchod z řehole není pro adepta zpravidla snadnou záležitostí. Je mnohdy ve dvojím ohni: vnímá svou osobní situaci a vnímá postoj okolí, a tyto pohledy se mohou diametrálně lišit. Pomoc spočívá jak v posílení vlastní odpovědnosti a vlastního rozhodnutí, tak v uklidnění (až někdy pacifikování) okolí, které nesmí člověku předepisovat jeho vlastní životní cestu. Je důležité, aby adept dospěl k takovému rozhodnutí, které bude postupem času schopen upevňovat, ne zpochybňovat.
Specifická potíž bývá zejména u řeholních povolání. Adept tohoto povolání (ale někdy i adept celibátního života kněze) bývá dlouhodobě veden k postoji, ve kterém vidí manželství jako něco nízkého nebo aspoň nižšího a v každém případě méně svatého než je zasvěcený život bez manželství. Zdráhá se potom realizovat své neřeholní osobní povolání, má dojem, že si tak zahrazuje cestu ke svatosti. Učení koncilu o obecném povolání ke svatosti totiž u nás dolehlo jen k některým uším a k mnohem menšímu počtu srdcí. Mnohým je těžké pochopit, že slova o dokonalosti řeholního stavu jsou velmi náročnou výzvou, ale nejsou znehodnocením stavů jiných či jejich odsunutím na podřadná místa.
Ačkoliv seminář je výslovně místem a obdobím přípravy, ve kterém se dochází k trvalému rozhodnutí, nebývá odchod z něj jednoduchou záležitostí. Rozhodně není moudré posílat do konviktu a potom do semináře člověka s velmi nejasným povoláním, čerstvého konvertitu, někoho, kdo spíš nemá než má naděje na úspěšné pokračování v cestě ke kněžství, s tím, že by to mohl „aspoň zkusit“ nebo proto, aby se neztratil ve světě. Takovému člověku má být věnována dlouhodobá, poučená a svědomitá péče, aby mohl lidsky a duchovně dozrát. Pokud se v něm rodí skutečné povolání, bezpochyby se prosadí. Pokud to „půjde zkusit“ a neuspěje, může být poraněn jeho vztah sobě samému i jeho vztah k církvi na dlouhou dobu, třeba i natrvalo.
Někteří muži, kteří odešli ze semináře a založili rodiny, trpí stále jakýmsi více či méně uvědomělým pocitem, že nenaplnili svůj úkol (dr. V. Ventura to nazývá „Jonášovským syndromem“). Ten je provází celý život jako stín anebo jako trvale deformující vliv. Je to škoda. Lepší je, pokud plně přilnou k stávajícímu životnímu povolání a to plně a co nejlépe realizují.
Odchází-li adept zasvěceného života, který se současně připravoval na kněžství, z řeholního společenství, míří nezřídka do diecéze a chce se stát diecézním knězem. Tato cesta je možná, není ale samozřejmá. Adeptovi je třeba pomoci k tomu, aby se nepohyboval jen jakousi setrvačností ke kněžství, ale získal prostor k zralému a pravdivému rozhodnutí. Je třeba také vědět, proč skutečně z řehole odešel, jestli příčina není kontraindikací i pro život diecézního kněze.
Zde je známa řada případů, kdy odchod z řehole byl oprávněný a správný, ale je provázen velmi nevhodným chováním ze strany řeholního společenství. Vyskytují se slova jako „zrada“, ba dokonce i „prokletí“. Snaha některých řeholních rodin o přežití za každou cenu vede jednak k získávání dorostu ve velmi útlém věku (14 let!) a potom k velkému zklamání nad eventuálním odchodem, které se projevuje tvrdostí až zlobou. Takto postižené dívky potřebují dlouhodobou a kvalitní pomoc aby se mohly jednak samy zařadit do života mimo řeholi, který už neznají, nebo dokonce ještě nikdy pořádně nepoznaly (v řeholi samostatně nezařizovaly nic, teď naopak mají zařídit všechno samy!), zpravidla potřebují nabýt zdravé sebedůvěry a v neposlední řadě si i realisticky vyřešit svou další cestu. Některé mají skutečné povolání k zasvěcenému životu a mají a mohou ho realizovat v jiné formě (sekulární institut, zasvěcené panny), jiné mají povolání k manželství, ke kterému se nakonec dokáží přihlásit a realizovat ho. A některé mají bohužel tak poškozenou nebo nerozvinutou vlastní osobnost i víru, že je třeba dojít nejprve k uzdravení víry a k vnitřnímu uzdravení obecně lidskému, než bude možné řešit otázku osobního povolání. Všechny ale musí vědět, že je za odchod z řehole nestihne neštěstí a trest, a to ani v případě, že by se skutečně ve svém rozhodnutí zmýlily.
Literatura:
NEŠPOR K., CZEMY L., Alkohol, drogy a vaše dítě , Sportpropag Praha, 1994
Drogami jsou obecně ohroženy dnes všechny děti, a to nejen děti ze špatného sociálního prostředí. Je známo, že obzvlášť ohrožené mohou být děti ze slušných, spořádaných a zbožných rodin, kde si jejich rodiče problém drog vůbec nepřipouštějí, mnohdy ani ve fázi, kdy okolí o kontaktu dítěte s drogou či o závislosti ví. První cestou k nápravě je tedy ochota k uznání pravdy. Druhou, mnohdy velmi složitou cestou, je poznání příčin vznikající závislosti a jejich odstraňování. Nakonec zbývá poslední nejtěžší bod: udržení kontaktu s dítětem a vztahu určité důvěry, která bere realitu vážně, není laciným omlouváním dítěte a zastíráním špatných věcí a přece neodsuzuje definitivně. Takřka neřešitelné jsou pak situace, kdy rodič se nechce dítěte zbavit, ale kdy třeba kvůli opakovaným krádežím dítěte ve vlastní rodině nebo kvůli sourozencům potřebuje dítěti zamezit vstup domů. Všeobecně se dá říci, že situaci fetujícího dítěte nemohou vyřešit rodiče sami, tedy bez pomoci odborníků a přátel. Někdy je však i s nimi dlouhodobě neřešitelná. Z hlediska víry je ovšem pro rodiče správná cesta osobního i zástupného pokání. Ta nemá být sebezničující ani se nemá rodič cítit být vinen vším neštěstím, ale může a má uznat svůj podíl viny.
Literatura:
VOJTÍŠEK Z., Netradiční náboženství u nás, Dingir Praha, 1998
PORTFIELDOVÁ K.M., O Sektách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
Přichází-li nešťastný rodič s tím, že jeho dítě uvízlo v sektě, je situaci pomáhajícího dost svízelná. Nejprve se musí přesvědčit o tom, že jde skutečně o sektu. Někdy totiž rodiče nábožensky velmi vlažní považují za sektu i obyčejné společenství křesťanů, žijící náročnějším způsobem. Dále zpravidla zjistí, že rodinné poměry nejsou na cestě do sekty bez viny - rodič ale o tom sotva chce něco slyšet. A konečně rodič přichází zpravidla proto, poněvadž chce, aby jeho dítě bylo ze sekty vyproštěno, a to většinou v silách pomáhajícího není. Může tedy mluvit o tom, co mají dělat rodiče sami se sebou, ti by ovšem chtěli spíše slyšet co udělat s dítětem. Většině rodičů by totiž prospělo, kdyby uznali své chyby a pokusili se alespoň o částečnou změnu. Pokud jsou rodiče ve své vlastní víře chladní nebo lhostejní, pomohla by jejich větší autenticita ve věcech víry, vzrůst jejich víry - byli by v očích dítěte nejspíš důvěryhodnější a jejich argumenty závažnější. K tomu ale lze málokoho pohnout. Rodiče neradi uslyší holou pravdu, že totiž ve fázi, kdy je dítě v sektě nadšeno či spokojeno, nemohou dělat oni ani pomáhající většinou nic. Mají mít nadále otevřené dveře i své vlastní srdce pro potomka, aby se mohl, až bude chtít, vrátit. A pak se nemá setkat s výčitkami a triumfujícím „Vždyť jsme to říkal!“, ale spíš s postojem milosrdného otce z Lukášova podobenství (Lk 15) . Situaci mnohdy stěžuje i to, že odchod do sekty je podnícen obtížemi s normálním uvolňováním se z pout rodiny v dospívání. Dítě odejde do sekty podobně, jako se někdo vdá či ožení, když je mu doma situace nesnesitelná nebo když není s to překonat rodičovská pouta.
V těchto případech je návrat dítěte ze sekty domů nereálný a také s ohledem na dítě nežádoucí. Má-li odejít ze sekty, musí najít jiné, pro ně vhodné sociální prostředí.
Literatura:
BOLEST A NADĚJE - deset esejů o osobním zrání. Sborník, 2. vydání, Vyšehrad, Praha 1992
KOPŘIVA K., Lidský vztah jako součást profese, Portál Praha, 3. vyd. 1999
KŘIVOHLAVÝ J., Jak neztratit nadšení, Grada, Praha 1998
Je chybou, považuje-li se nebo je-li obecně považován pastorující za člověka, který všem poslouží a sám nic nepotřebuje. Bohužel v křesťanském prostředí se tak stává. Pojmy jako supervize jsou většinou neznámé, instituce podobné Bálintovským skupinám se vyskytují jen nahodile. Tak dochází k častým přetěžováním pastorujících, k nástupu syndromu vyhoření, případně k nevratným duchovním i morálním škodám, které nikdo neočekával.
Především si musí být vědom toho, že jeho možnosti a schopnosti nejsou neomezené. Jinak řečeno: má si být vědom svých hranic a respektovat je. Dále čím více chce udělat pro druhé a čím větší jsou nároky, na něho kladené, tím zodpovědněji musí pečovat sám o sebe - ne naopak. Takzvané „zapomínání na sebe“ může být cestou v lepším případě k neefektivnosti vlastní práce, v horším případě k osobní katastrofě, kde psychosomatické onemocnění je tou nejmenší škodou.
Zvlášť v hierarchickém uspořádání katolické církve je nutné, aby nositel úřadu respektoval hranice své odborné způsobilosti v tom kterém oboru. Ostudou je předstírat znalost, kde není, nikoliv uznat hranice svých schopností a své odborné kompetence. A konečně: má-li být člověk dnes opravdu druhým v jejich trápeních přínosem, nemůže být vševědem, ale má být tím, kdo má slušný rozhled, který mu umožňuje vyhledat kompetentní spolupůsobení druhých, s nimiž má být schopen spolupracovat. Jinak řečeno: většina pastoračních pomocí v méně obvyklých situacích dnes vyžaduje týmovou spolupráci. A ta může být požehnáním i ochranou před přetížením pastorujícího nebo před škodami, které jako „sólojezdec“ může snadno napáchat.
Další literatura:
DANNEELS G., kard., Kristus nebo vodnář, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1993
Drogy - rady pro služebníky církve, vypracoval kolektiv pracovníků nadace Podané ruce
MEZINÁRODNÍ KONGRES RODIN, Praha 21.-24.4.1994, sborník přednesených příspěvků, zájmový tisk, editor RNDr Jiří Ludvík CSc.
MIOVSKÝ M., LSD a jiné halucinogeny, Albert, Boskovice 1996
NOVOTNÝ T., Přicházejí, Oliva, Praha 1992
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 1, zborník prednášok, Bratislava 1991
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 2, Príprava na životné povolanie manželstvo a rodičovstvo. Zborník prednášok zostavili K. Rašlová a M. Kočiš, Centrum rodiny Bratislava 1992
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 3, Mládež. Zborník prednášok, zostavila K. Rašlová, Bratislava 1993
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 4, Duševné zdravie a náboženský život. Zborník prednášok, zostavila K. Rašlová, Bratislava 1994
SIRE James W., Průvodce světovými názory, Návrat Praha 1993