Svátost biřmování v mnoha farnostech v naší zemi přestala být hromadnou velkou farní a společenskou akcí a stala se velmi osobní cestou k upevnění víry dospívajícího či dospělého člověka. Spolu s tím také roste vědomí důležitosti přípravy. Mnozí vnímají přípravu na biřmování spíš jako přípravu na život, žitý v síle víry v nevěřícím prostředí a jako přípravu na plné začlenění dospělého křesťana do života farního společenství, ve kterém je schopen přijmout některé úkoly za vlastní. Řada kněží také udělala dobrou zkušenost s dlouhodobou přípravou ve skupinkách a s pomoci laiků, kteří už biřmováni byli. Pro farnost to potom znamenalo oživení a pro kněze získání nových spolupracovníků. Je jasné, že příprava pouze ve formě opakování katechismu, osvojení si určité sumy znalostí, nebo dokonce jen několik málo týdnů trvající příprava na přijetí svátosti nemohou naplnit skutečné potřeby adeptů ani neodpovídají významu svátosti samé. Proto není nic zvláštního na tom, že řada kněží a jáhnů hledá nějaké podklady pro přípravu biřmovanců. A většinou (naštěstí!) nenacházejí něco, co by mohli bez dalšího přemýšlení použít. Předkládaný sešitek také není „instantní“ přípravou. Shromažďuje dobré zkušenosti, chce vést k překonání některých myšlenkových stereotypů, které neodpovídají ani dnešní liturgii, ani teologii této svátosti, ani skutečným potřebám biřmovancům.
Po úvodních stránkách, které mluví o svátosti jako takové a o jejím pastoračním ztvárnění a o úkolech přípravy, najdete několik modelů přípravy, a to buď v úplné stručné charakteristice, nebo formou odkazů na jiné dostupné pomůcky. Je samozřejmě nutné podle místních podmínek a podle znalosti biřmovancům nejen vybrat to, co je z nabízeného pro danou situaci nejvhodnější, ale také vybraný model dotvořit podle místních poměrů. V každém případě není dobré šetřit časem. U mladistvých není půlroční příprava zbytečně dlouhá, roční se mnohde jak v Čechách tak na Moravě považuje za velmi vhodnou.
Ještě je třeba dodat, že v textu jsou využity jak shromážděné zkušenosti z práce ve skupinách z kurzu kněží v lednu 1998 v Želivu, tak i přednáška docenta Smahela, kterou pro tento kurs poskytl.
Není bez zajímavosti si položit otázku, jak je v církvi v naší zemi vlastně biřmování chápáno. Zkušenost totiž ukazuje, že chápání této svátosti je často dosti nepřesné a povrchní, zatížené řadou v historii vzniklých myšlenkových klišé. Můžeme je zhustit do několika okruhů problémů:
Pastoračně-historický: V zlidovělém katolicismu rakouskouherské provenience se vyskytovalo zúžené chápání biřmování jako svátosti dospělosti v profánním či společenském smyslu. Religionisticky viděno jde potom (v tomto lidovém chápání, ne v podstatě věci!) o určitou obdobu iniciačních ritů, které se v různých kulturách vyskytují při vstupu mezi dospělé členy kmene nebo společnosti. Takové rity jsou známé jak z primitivních tak vyvinutějších kultur. Mají ovšem i svou novopohanskou obdobu v německé Jugendweihe (sekulární ritus v bývalé NDR, oblíbený i překvapivě dlouho po jejím zániku!). U nás v menší míře plnily tuto funkci buď taneční nebo maturita.
Teologický: historicky je sice biřmování součástí iniciačních svátostí a teologie je nyní opět takto chápe (srovnej KKC 1212), ale starší generaci je toto chápání méně známe, někdy dokonce nepochopitelné. Pro mnohé je pak biřmování spíš vyjímečným setkáním s biskupem než důležitým elementem křesťanské iniciace, než svátostným „upevněním“ v těle církve. Souvislost biřmování se křtem je v tom případě velmi málo chápána. Následky jsou nejlépe vidět u křtu dospělých: určitá část kněží se snaží oddělit časově i místně biřmování od křtu dospělého, ač liturgie i kodex mluví jinak. (srov. CIC, kán 866)
Praktický: v některých oblastech u nás (a ještě více je to patrné na Slovensku, v Rakousku nebo Německu) se více méně hromadné biřmování, zařazené na konec povinné školní docházky, stává jakýmsi „rituálním zakončením dětského povinného náboženského života“, po kterém zhusta v životě těchto dospívajících už nic výslovně křesťanského nenásleduje.
Katechismus katolické církve charakterizuje biřmování takto:
Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti. Vždyť svátost biřmování pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. (KKC 1285)
V obřadech biřmování (úvod, odst. 1 a 2) čteme:
Svátost biřmování uvádí pokřtěné dále do křesťanského života. Skrze ni totiž přijímají Ducha svatého, kterého Pán seslal v den letnic na apoštoly.
Tento dar Ducha svatého připodobňuje dokonaleji křesťany Ježíši Kristu a naplňuje je silou, aby mohli vydávat svědectví Kristu a tak ve víře a lásce vytvářet jeho tajemné tělo. Věřícím se přitom vtiskuje charakter neboli pečeť Páně, takže svátost biřmování nelze opakovat.[1]
Pastorační otázky, které si dnes klademe:
Je-li biřmován dospělý člověk (nebo člověk na prahu dospělosti), je legitimním požadavkem, aby to byl člověk obrácený. Je známo, že obrácení není jen předpokladem plodného přijetí svátosti, ale je také předpokladem účinnosti nebo dokonce oprávněnosti katecheze, která má biřmování předcházet.
A oč má u biřmovance při biřmování jít? Naznačme to v bodech:
Příprava na biřmování je na jedné straně obtížná, na druhé straně je to velká šance, která může být buď zmařena nebo využita. Řada kněží ještě stále hledá nějaký vzor, příručku kterou by mohli použít jako podklad k přípravě, která by proběhla „snadno a rychle“, v horším případě pak chtějí sáhnout po knížce, kterou by bylo možno adeptovi či adeptům biřmování dát, aby se vše naučili a kněz by je vyzkoušel. Kdo ale má zkušenosti s prací s dnešní mládeží a k tomu něco pastýřské odpovědnosti, ten ví, že takto nelze postupovat. Naprostá většina mládeže u nás žije ve školním nebo pracovním prostředí, které je buď jakékoliv náboženské víře odcizené nebo je nábožensky pluralitní a ze všeho nejméně křesťanské. Vyjímkou nejsou ani církevní školy, protože jen menší část jejich studentů bývá věřící. Rovněž domácí prostředí mladých lidí zdaleka vždy nebývá křesťanské a i když je, je to ostrůvek křesťanského života v jiném světě, ve kterém se mám mladý člověk pohybovat tak, aby svou víru nejen neztratil, ale ve svém životním úkolu také realizoval.
Pro toho, kdo na biřmování připravuje, z toho plyne prvá zásada:
Nesoudit podle zkušeností z vlastního mládí, nesnažit se opakovat dávno vyzkoušené postupy, nic nepředpokládat a s naprostou otevřeností se dívat na skutečný stav víry a skutečné potřeby těch, které má před sebou.
Dalším velmi důležitým bodem je ujasnění si úkolu připravujícího a ujasnění si cíle celé přípravy. K tomu nám pomohou myšlenky P. Doc. Rudolfa Smahela SDB z jeho přednášky na kurzu kněží v Želivi. [2]
Globální cíl přípravy na svátost biřmování bychom mohli definovat jako snahu připravujících osob uschopnit biřmovance k odpovědnému životu v Duchu Ježíše Krista, který je hlavou Božího lidu, a osvětlit biřmovancům, že toto uschopnění a obdarování jednotlivého křesťana se realizuje právě ve svátosti biřmování. K této přípravě dále patří bližší včlenění a případně i aktivní zapojení biřmovance do odpovídajícího společenství mladých křesťanů v jeho farnosti popřípadě děkanátě. Bez podpůrného společenství se víra i prvotní nadšení mladých lidí doslova vytrácí.
Je naprosto nutné, aby připravující si ujasnil stav víry, rozsah znalostí a základní otázky, adeptů biřmování. Po stránce formální vycházíme z toho, že svátost biřmování patří do trojice iniciačních svátostí. Na biřmování se tedy buď připravuje člověk, který je pokřtěn, v zásadě zná svou víru, byl uveden do modlitby i do svátostné praxe (eucharistie a pokání) nebo se připravuje člověk, který byl sice pokřtěn, ale dál se mu nedostalo ani vzdělání ve víře, ani uvedení do modlitebního a svátostného života. Každý z těchto dvou základních případů vyžaduje jiný způsob přípravy. Druhý případ totiž vyžaduje co do obsahu téměř totéž, co katechumenát u přípravy dospělého na křest.
Zásadní podmínkou pro efektivní práci s adepty biřmování je, že se pro přijetí této svátosti rozhodli dobrovolně a z motivů víry, byť třeba zdaleka ne ujasněných. Čili že víru mají, že jen neabsolvují nějakou věc, do které je rodiče či prarodiče donutili. Paradoxně se tato podmínka zpravidla snáze plní v sekularizovaných oblastech, kde „není zvykem“ chodit k biřmování, než v oblastech s tradiční religiozitou, kde je větší nebezpečí, že budou biřmováni lidí nemotivovaní, s velmi mělkou vírou, kteří prostě udělají to, co se v jejich věku a v jejich rodinném nebo společenském prostředí prostě dělá.
Chce-li připravující uvažovat o metodě, udělá většinou dobře, když si dá do závorky jak vzpomínky na svou vlastní přípravu, tak zkušenosti z minulých let. Musí totiž uznat, že dnešní mladí lidé žijí v jiných podmínkách, připravují se do jiného světa a mají v mnohém zažité jiné prostředí, než tomu bylo před deseti a více léty.
Není samozřejmě možné doporučit jednu jedinou metodu přípravy. Ale na základě zkušeností s prací s mladými lidmi jak při přípravě na křest tak při jiných pastoračních aktivitách, lze formulovat několik zásadních bodů:
Cílem nemůže být biřmování samo, ač by se to mohlo zdát samozřejmé. Cílem je uschopnění k životu z víry, k životu na úrovní realizované křesťanské iniciace. To také předpokládá uvedení do života v církvi a uvedení do víry a zodpovědnosti dospělého člověka - křesťana.
Kvalita a účinnost přípravy se nepozná ani tak v den biřmování, jako v měsících a létech, která následují. Nějakým „přezkoušením“ před biřmováním si sice lze získat představu o stavu vědomostí, ne však o kvalitě přípravy.
Je proto nutné pomoci mladému člověku prohloubit jeho osobní vztah ke Kristu a pomoci mu přetvořit a upevnit správné postoje a styly jednání. Cílem nemůže být vytvoření kopie duchovního rádce nebo rodiče, ale jak už bylo výše řečeno, je to zralá osobnost, která je schopná dospěle utvářet vlastní život. Taková zralá osobnost se snaží poznávat stále hlouběji nauku církve i Písmo svaté především na základě důvěrného vztahu k Ježíši Kristu a přijímá větší a větší díl odpovědnosti za svůj život.
1. Přijmout sebe a být přijat Bohem
Mladému člověku je třeba pomoci, aby přijal sebe samého, jaký je. Dále se mu má pomoci, aby prožil, že je přijat Bohem, že mu Bůh vždy znovu odpouští, a že toto dvojí přijetí není kapitulací nad vlastními neschopnostmi, ale vždy východiskem k životnímu růstu.
2. Osobní přijetí ospravedlnění
Bůh člověka přijímá, odpouští mu, naplňuje ho radostí a čili ospravedlňuje. Tento hluboký prožitek ospravedlnění je pro každého věřícího bytostně nutný a má být znovu prožíván.
3. Objevit Boží slovo
Adept biřmování potřebuje získat osobní přístup k Písmu, přesvědčení, že Písmo je pro jeho život užitečné, motivaci k tomu, aby se jím zabýval. Kromě toho také ovšem základní klíče k porozumění Písmu. Toto vše ovšem ne jen teoreticky, do práce a života s Písmem musí být prakticky uveden.
4. Duchovní vzestup
Mladý člověk potřebuje pochopit, že cesta duchovního života není ani setrvávání na dosaženém stupni, ani jen nepřerušený povlovný nebo strmý vzestup. Má být tedy doprovázen v pochybnostech, krizích i v dobách nadšení má se neučit s těmito fázemi života zacházet.
5. Zorný úhel oslavení
Mladý člověk stále více přijímá a bere za své to, co je důležité a hodnotné z hlediska života s Bohem, z hlediska věčnosti. Nesmí v tom vidět útek z reality, ale naopak, má se naučit vidět realitu života prostoupenou Boží přítomností.
Z výše naznačených stádií duchovního vedení vyplývá, že si mladý člověk v pokoře a v pravdivosti uvědomuje stále více svou důstojnost i vznešenost. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím“ (Gen 1,26). Člověk smí mít o sobě vysoké mínění, má-li ho i o jiných, a je-li pravdivý. Mladý člověk mnohdy velmi silně prožívá, že je volán a nesen Bohem. Uvědomuje si, že je od základu „vztahem“ a to mu pomáhá v okamžicích smutku, kdy se chce stáhnout do ulity a vyhýbat se setkávání. Dále si uvědomuje, že mládí je čas přípravy na život, a tedy postupně přebírá odpovědnost za sebe i za ty, které k sobě připoutal.[4]
6. Spojení náročnosti s trpělivostí
Jeden z velmi důležitých úkolů duchovního rádce je pomoci mladému člověku překonávat jeho slabosti a stinné stránky. Není dobrý jakýsi černobílý perfekcionismu, kladoucí nemilosrdné požadavky. Tím se mnohdy dosáhne jen toho, že se mladý člověk začne odsuzovat a svůj upřímný boj s vlastní slabostí vzdá, nebo že začne praktikovat dvojí styl jednání, jeden při kostele a jiný na internátě. Dobrá ale není ani všechápající nenáročnost, která nijak nestimuluje k růstu. Právě odhalení možnosti vlastního růstu - byť třeba velmi pomalého, je jednou z důležitých zkušeností, ke kterým má být mladý člověk ve víře, lásce, ale také v náročnosti a trpělivosti doveden.
1. Výchova k modlitbě
Vhodným způsobem učí katecheta mladé lidi otevřené modlitbě vlastními slovy a rozebírá s nimi modlitby naučené. Využívá pospolitosti mladých ve společenství a stimuluje je k adoracím a společným i soukromým meditacím.
2. Návod jak žít s církví
Na rozdíl od dřívějších stylů křesťanské výchovy, která mnohdy vedla k sebestřednému pozorování sebe, uvádí dnes dobrý katecheta své mladé do konkrétního života farnosti a zadává jim přiměřené úkoly. Je zdravě náročný a přitom je to člověk vyzařující naději a optimismus. Mladý člověk potřebuje dobré vzory i vysoké cíle.
3. Vypořádat se s nevěrou svého okolí
Náboženská lhostejnost a nepochopení víry je v naší zemi opravdu veliké. Přesto se má katecheta snažit, aby jeho mladí prohlubovali zakotvenost v Bohu a zároveň zakořenění ve společenství. Společně se má přemýšlet o vhodných formách evangelizace nebo předevangelizace. Mladí lidé se pak stávají prvními evangelizátory svých vrstevníků. Je jasné, že katecheta má povinnost bdít a včas ukázat možné nebezpečí jednotlivci nebo i celé skupině.
4. Porozumět lépe sám sobě
Ve společných rozhovorech pomáhá katecheta mladému člověku, aby porozuměl sám sobě a sebe skutečně přijal. Je to někdy hodně složité, zvláště tehdy, má-li mladý člověk za sebou komplikované dětství a trpěl-li nedostatkem lidského tepla a lidské blízkosti.
5. Formace svědomí
Formace svědomí je dlouhodobý proces, který ovlivňují především rodiče, sourozenci, dále prarodiče, učitelé, lidé z farnosti, kamarádi a v neposlední řadě i kněz nebo laický katecheta. Máme někdy tendenci přivlastňovat si až příliš zásluhy o duchovní úspěchy mladých. Vždy je dobré si uvědomovat, že jsme nástroje v rukou Božích. Kněz, který strhává pozornost mladých na sebe, který používá Božích věcí k vlastní oslavě a popularitě, mladým lidem i sobě velmi škodí.
6. Porozumět druhým, respektovat je a vycházet s nimi lidsky
Mladý člověk je často zahleděn sám do sebe a je velmi egocentrický. Dobré působení katechety ve skupině mladých by mělo zahrnout i aspekt rostoucího altruismu každého jednotlivce. Mnoho společenství křesťanské mládeže se rozpadlo z důvodu egocentrismu jednotlivců. Zdravá náročnost, trpělivost, někdy i převedení napětí ve skupině do humoru, to všechno pomáhá dostat se dál. V každém případě je potřebná otevřenost spojená s jistou mírou taktnosti. Katecheta má v duchovních rozhovorech odpovědně zvážit poměr mezi tvrdou pravdou a vše objímající láskou. Nepřímá forma napomenutí je mnohdy daleko více účinná než přímé obvinění nebo výčitky.
7. Pomoci objevit Písmo svaté jako zdroj výpovědi o Bohu
Písmo svaté se málo otevírá v našich rodinách. Přitom mladí lidé upřímně touží po duchovní stravě. Katecheta má postupně své mladé seznamovat s bohatstvím Bible. Ideálem je, když si mladý člověk navykne pravidelně číst a rozjímat několik vět z Písma svatého. V tomto směru je třeba probouzet zájem mladých lidí o slovo Boží.
8. Umět hovořit s druhými a vysvětlovat vlastní náboženské zkušenosti - svědectví o naději spočívající v Ježíši Kristu
Mladý křesťan se může stát ve svém prostředí skutečným apoštolem. Bezprostřední svědectví víry oproštěné od frází může být velmi plodným podhoubím pro vzbuzení zájmu u druhého člověka. I v tomto směru máme vést své mladé. Naše zvláštní soukromničení a uzavřenost nedává prostor ani nemotivuje naše mladé ke sdílení a přiblížení bohatství víry svým vrstevníkům.
9. Angažovat se pro důstojnost člověka, pro mír a sociální spravedlnost na základě poselství o stvoření a spáse, podle něhož jsme milováni Bohem
Neblahým důsledkem totality je mezi jiným také velká uzavřenost, nepřejícnost a nedůvěra našich lidí k sobě navzájem. Proto také jsou tak často sráženi mladí věřící, kteří jsou plni krásných ideálů i touhy po blízkosti Kristově. Vždy nová generace mladých je jakýmsi hybatelem ve společnosti i v místní církvi. Tito mladí lidé jsou pro nás dospělé velkým Božím darem.
Dobrá příprava ke svátosti biřmování pomáhá všestranně mladému člověku a postupně ho přetváří k následujícím perspektivám:
Nechť každý kněz, katecheta, katechetka, řeholník, řeholnice, zkrátka doprovázející v přípravě, zapomene na to, že by chtěl a měl dát připravovaným buď příručku pro přípravu k biřmování nebo nějký stručný katechismus. Je dostatečně prokázáno, jak jsou takovéto způsoby příprav neúčinné a málo obohacující. Adept potřebuje nutně mít dvě pomůcky: bibli a sešit. Připravující může dát adeptům podněty k práci doma (sešit pro účastníky v kurzech života v Duchu) a občas nějaký shrnující rozmnožený text. Ale to nejpodstatnější se musí odehrát ve vzájemné interakci doprovázející - adept a mezi adepty samotnými a v inteakci adept - Bůh.
Má být nachystán zodpovědně a svědomitě předem, ale musí být současně do jisté míry flexibilní. Nejde jen o to, aby naplnil představy faráře a nároky biskupa, ale aby příprava byla dostatečně užitečná pro adepty biřmování.
V další části textu jsou připojeno pět modelů přípravy, které ze kterých si může připravující vybrat a které musí dotvořit podle konkrétní situace, tedy podle svých schopností a podle potřeb adeptů.
Účastníci by měli být starší patnácti let a počítá se s tím, že mají zažitou jak praxi svátosti pokání, tak přijímání eucharistie, modlí se a byli přinejmenším jako děti uvedeni do základů víry. Rozhodnutí přijmout svátost biřmování musí vycházet z vlastní víry a touhy účastníků - ne z víry a touhy rodičů či prarodičů.
Celá příprava je nesena myšlenkami na službu biřmovanců v církvi a zažití skutečnosti, že církví jsou oni sami. Dál se vine jako niť všemi 21 setkáními to, co zaznělo při křtu každého z nich při modlitbě před mazáním křižmem: pomazání na kněze, proroka a krále (Křestní obřady, čl. 62, KKC 783-786). Kristus stojí v centru katechese i života (podle pokynů encykliky Tertio millennio adveniente na rok 1997, odst. 39-43).
Příprava vychází z předpokladu, že všichni účastníci mají základní náboženské vědomosti.
Každé setkání je rozděleno do dvou částí. První je katecheticko-formační a druhá modlitebně-formační.
1. Katecheticko-formační část
Tato část začne přivítáním a modlitbou, která je krátká a obsahuje hlavní myšlenku setkání. Modlí se ten, kdo má následující katechezi. Forma a délka modlitby má za vzor mešní oraci. Katecheze by měla trvat maximálně 45 minut. Během každé katecheze by několikrát mělo zaznít Boží slovo k danému tématu. Úryvky Písma by měly najít sami účastníci, aby byli zapojeni a naučili se pracovat s Písmem. Sám obsah katechezí čerpá na prvním místě z Katechismu katolické církve, dále z liturgických knih, Křestních obřadů, Biřmovacích obřadů, Obřadů pokání a Uvedení do křesťanského života. U obřadů čerpá jak z úvodů tak z textů modliteb a hlavně rozboru vlastního svátostného znamení a slov, která je provázejí.
Po každé katechezi je velmi vhodné otevřít diskusi k danému tématu. Během této diskuse je třeba hlídat rámec tématu a včas ukončit. K nevyřešeným otázkám nabídnout soukromý rozhovor, při větším počtu účastníků přizvat spolupracovníky a rozdělit se do skupin.
2. Modlitebně - formační část
V této části jde především o to, aby se o modlitbě příliš nemluvilo, ale do ní samé uvádělo. Modlitbu vede ten, kdo vedl setkání, nebo jiný člen případného týmu. Zahájí oslovením Boha, vzýváním a přejde k modlitbě chvály, velebení a klanění (předmětem chvály by měl být obsah katecheze). Každý z účastníků by se měl spontánně zapojit vlastní chválou. Ten, kdo vede modlitbu, ukončí chvály písní (shrnující modlitbou) a přejde k prosbám (téma setkání). Další prosby jsou na jednotlivcích a samozřejmě mohou aktuálně přesáhnout rámec tématu, který je na pořadu dne. Prosby se ukončí vhodnou písní (shrnující modlitbou). Vedoucí shrne chvály a prosby do společné Modlitby Páně. Modlitební část se zakončí písní. Vedoucí dbá na to, aby čas modlitby byl maximálně 45 minut.
Uvedené schéma modlitby je vhodné několikrát zaměnit za Denní modlitbu církve, která se vhodně modifikuje písněmi a rozšířením proseb. U Denní modlitby církve je nutné vysvětlit její význam pro život církve jako celku i život křesťana jako jednotlivce. Použití se přímo nabízí u tématu „Církev, do které patřím“ a „Panna Maria a svatí“.
1. Kdo jsem
Genesis 1,27
Bůh potřebuje člověka, aby mohl sdílet svůj vnitřní život lásky. Lidé jsou tu z vůle trojjediného Boha, ne z rozmaru, ale z nekonečné lásky. Člověk je důležitý, je vrcholem stvoření, a to i se všemi riziky svobodné vůle. Má takovou cenu, že Bůh riskuje i naši hříšnost. Větší než anděly nás stvořil (Žalm 8,6). Vybavenost andělů je na první pohled veliká a lidská zdánlivě ubohá (Kol 1,15).
Bohu nejde jen o celek lidstva, ale konkrétně o tebe. Sv. Alfons z Liguori říká: „Kdyby jediný člověk potřeboval vykoupení, Bůh by se stal člověkem v Ježíši Kristu a zemřel pro něj na kříži.“ Každý má cenu krve Kristovy a je milován až do této krajnosti. Bůh čeká s otevřenou náručí na každého člověka a touží po tom, aby každý jeho lásku opětoval. To je základní odpověď na otázku „Kdo jsem“.
2. Proč jsem katolík
Je třeba se zmínit o církvi Kristově a jejím založení. Tím, když se v Písmu mluví o církvích, míní se místí obce (Zj 1,20nn).
Význam slova „církev“: Kyriaké - Pánova; svolání, společenství - Eklésia.
Z Apoštolského vyznání víry a z Nicejsko-cařihradského vyznání víry je třeba rozebrat pojmy: „jedna“, „svatá“, „všeobecná“, a „apoštolská církev“. Je třeba připomenout, že nauka o církvi v katolické teologii zná jen jednu jedinou církev „církev Kristovu“. A všichni pokřtění v jiných církvích jsou různým způsobem na tuto jedinou církev napojeni. Teologie protestantská pod pojem „církev Kristova“ rozumí všechny křesťanské církve dohromady. Napojení odloučených bratří na církev je přímo závislé na nabídce prostředků spásy v jejich církvi (svátosti, Písmo svaté, LG l5). Dějinná cesta církve, její rány i úspěchy ukazují na lidský rozměr, kterému jsou všechny nedokonalosti vlastní. To proto, že je pro hříšníky a je z hříšníků vytvořena. Církev katolická, tzn. všeobecná, je jednotou v mnohosti (rasy, stavy, kultury, rity). Je třeba zdůraznit, že pravdy víry vycházejí z teologie, která je skutečnou vědou a učitelský úřad díky tomu má možnost nalézání a definování pravd víry a morálky. Tato jednota a kontinuita má svůj viditelný výraz v osobě Petra, který je garantem těchto hodnot.
3. Církev, do které patřím
Církev je viditelnou organizací a zároveň duchovní veličinou. Je to místo pro spojení lidí s Bohem, místo realizace Božího plánu s lidstvem a prostor pro spásu v Kristu, který sám je svou církví. Je všeobecnou svátostí spásy (Kol 1,18). Kristus svým vtělením na sebe bere lidství se vším všudy a církev - mystické tělo Kristovo - má tíhu tohoto lidství přirozeně zahrnutou v sobě (hříšnost, nedokonalost, nevěrnost, viz. Katolicismus). Církev je Boží lid ze všech národů, lid nové smlouvy vytvořený křtem (1Petr 2,9). Je lidem kněžským (zákon, svědomí a vlastní odevzdání se Bohu), prorockým (Boží slovo, radostná zvěst a svědectví), královským (zaměřený do budoucnosti, věčnosti a vlastnící naději na skvělé dědictví) (2Kor 6,16). Církev je také chrámem Ducha svatého složeným z nás, kamenů. Jako každá stavba, ve které je každý prvek jiný a má rozdílnou funkci, tak i v církvi každý člověk je legitimně rozdílný, má jiná obdarování (1Kor 12,7). Všichni tvoří dohromady jediný chrám, kde Kristus drží stavbu dohromady jako nárožní kvádr a láska je svorníkem dokonalosti. To by mělo vést každého pokřtěného k vědomí sounáležitosti a zodpovědnosti. Zároveň také k toleranci vůči projevům a hledání: jednotlivců, skupin, spiritualit, řádů, služeb, kultur a ritů.
4. Kdo je Ježíš
Ježíš Kristus je zcela Bohem a zcela člověkem, je na straně naší jako jeden z nás - přímluvce u Otce, na straně Boží jako soudce. Spojil dvojí v jedno, už není odsouzení v Kristu Ježíši (Sk 8,33). Je Emanuel - Bůh s námi, Ježíš - Bůh zachraňuje a Kristus, Mesiáš - Pomazaný.
Ježíš je vtělené Boží slovo s velkým S. (Jan 1). On je ten, který je zcela PRO, totálně se vydávající v lásce PRO Boha a PRO člověka. Jestliže o Bohu říkáme, že JE a on sám JSEM, člověk sám sebe označuje JÁ. Ježíš Kristus je ten, který má růst a my se máme menšit a jeho postoj vydanosti se má stát i naším postojem.
5. Co je spása
Gn 3,1-22
Cílem katecheze je ukázat velmi tvrdě jedinou možnost spásy, jak se uskutečnila v Kristu (1Jan 5,11-12). Tato slova Písma postavit jako naprosto slovo od slova platná. Jde o to zbořit představu, že dobrými skutky, pobožnostmi a naplňováním Zákona si můžeme zasloužit nebe. Zpravidla dojde k prudké reakci posluchačů, která je ale velmi žádoucí, protože je znakem změny představ. Jako pomůcka k této katechezi se nakreslí rovná čára jako zem, na ní se nakreslí stojící postava (člověk, Adam a Eva), vedle člověka trojúhelník značící Hospodina. To je první obraz společenství člověka a Boha v ráji (Iz 59,2).
Obraz druhý: člověk a Bůh mají mezi sebou propast (hřích). Na jedné straně hříšný člověk (věčná a časná smrt), na druhé Svatý Bůh s nabídkou věčného života (Ef 2,2-9).
Třetí obraz: člověk se pokouší postavit přes propast hříchu mosty k Bohu a věčnému životu. Jeho nedokonalost a hříšnost mu nedává možnosti překonat tuto propast dobrými skutky, oběťmi, přísným morálním kodexem, dlouhými modlitbami. Nic není schopno dát náhradu za hřích jednou spáchaný. (1Petr 3,18; Jan 5,24).
Čtvrtý obraz: jedině člověk bez hříchu by mohl přejít do života. Bůh sám musí jednat a vyjít vstříc přes propast rozdělení. Kříž - Ježíš Kristus - je tím mostem, který jediný překlene propast (Jan 1,12).
Křest je možností, jak se připojit k vykoupenému lidu (jak být z otroctví hříchu vykoupen Pánem). (Jan 10,27-29, 2Kor 5,17; 1Jan5,11-12).
Uvedené poznání musí dozrát. Proto je potřeba přijmout diskusi v klidu a včas ukončit.
6. Já a nevěřící okolí
V evangeliu nás Kristus vybízí, abychom byli solí, světlem a kvasem (Mt 5,13-16; 13,33-34). Smyslem života křesťana je spása vlastní, ale i přispět ke spáse celku. Kristus umírá za všechny (text proměnění, Český misál). Nemáme se uzavřít, ale být ve světě: stačí špetka soli (hrudka kvasu) a polévka (těsto) světa mění chuť (tvar). Zachovat se slaný při neustálém rozpouštění; křesťan napájený nevysychajícím pramenem milosti svého křtu zůstává sám sebou i při neustálém vydávání se (Jan 12,24). Nemáme moralizovat, stavět se lepšími, ale ukazovat se lidmi plnými naděje zaměřenými do budoucnosti (1 Petr 3,15b; 3,8-22; 4,1-19).
7. Panna Maria a svatí
Tvoříme rodinu Božích dětí (křtem) spolu s Kristem v jeho těle. Bratři a sestry, kteří nás předešli na cestě vykoupení jsou hodni následování pro radikálnost svého života v Kristu. Stálé spojení v Kristu umožňuje žádat o jejich přímluvu (Řím 14,7; 1Kor 12,26-27).
Zemřelí, procházející očistcem, vyžadují naší lásku a službu církve (2Mak 12,45). Maria je zosobněním nadějí každého křesťana. Základní výpovědi o ní, ke kterým křesťané dospěli během dějin, mají osobní naději křesťanů.
Matka Boží - Ježíš prvorozený, který byl dříve než všechno ostatní, a nové lidstvo zrozené v Kristu z Marie. To jasně ujišťuje o jejím mateřství i pro Ježíšovy bratry a sestry. Ježíš, pravý Bůh - Matka Boží - matka toho, který přináší Boží království, jehož my budeme jednou spoludědici, a tak musí být a je skutečně v Kristově těle naší matkou.
Maria Panna a její ustavičné panenství - před, při, po. Osobní rozměr této pravdy jak v duchovní plodnosti, o které vypovídá. Pravé hodnoty jsou tam, kde je zloději nekradou a rez a mol neničí. Plodnost člověka je v otevřenosti Božímu slovu (Staň se mi podle tvého slova). Z takové otevřenosti se v každém počíná Ježíšův charakter. Kdo slyší Slovo, je bratr a matka. Upřímné, čisté slyšení Božího slova a život podle vůle Boží přináší plody, trvalé hodnoty, neporušitelné.
Neposkvrněné početí (Lk 1,28) - „Milostiplná“ - tím je řečeno vykoupena z hříchu již při početí. Zvláštní zahrnutí rozmanitými dary (Ef 1,3-10). Jak může anděl Marii nazvat milostiplnou v čase před vykoupením? Jen tak, že již mimo čas je neposkvrněna hříchem a nese celý pozemský život bílé roucho (Zj 7,9-17).
Nanebevzatá (Fl 3,21) - On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo podoby jako jeho tělo oslavené. Maria je realizací toho, co Bůh měl v úmyslu od počátku při stvoření Adama a Evy. Je restaurací Božího obrazu, který je díky Kristu věrnější podobou, než Adam.
8. Jak mám žít
Křesťanský životní styl je životem z milosti. Všechny skutky mají hodnotu zase jen díky milosti (KKC 1697). Ten, který nám daroval milost (vykoupil nás z otroctví hříchu vlastní krví), je tedy Pánem našeho života. Patříme mu, protože chceme být křesťany (být Kristovi). Buď je Pánem anebo Kristovi nejsme. Přivlastnění milosti vykoupení se realizuje ve svátostech, a to především ve křtu, který je celoživotním zdrojem „nového života“ (Řím 6,4). Křesťan žije z pokrmu eucharistie, která ho váže k jeho Pánu a neustálého Smíření, ve kterém se obnovuje následování a věrnost vykoupení křtem. Modlitba je především vděčnost a prosba a otevření se Božímu řešení. Ona je vlastním vnitřním životem křesťana, vychází ze svátostí a je inspirována Božím slovem (Slovem). Každý by měl mít podíl na vnitřním životě církve (svátosti - liturgie - modlitba), ale i na vnějším svědectví (nová evangelizace) a službě (nejen charita, ale i veřejné záležitosti, či účast na životě společnosti). To vše se realizuje jen ve spojení s celým Kristem, to je Jeho tělem, kterým je církev.
9. Hřích a odpuštění
Žít tak, že jsem Kristův, neznamená ani tak, že se jednou obrátím a budu (1Jan 1,8-9) ho následovat, ale stále se obracet, znovu vstávat k novému následování.
Přijmout svoji stálou (opakovanou) hříšnost je podkladem pro opravdové přijetí milosti (vysvětlit pojem milost na milosti jak ji chápeme v právním řádu). Kristus přichází a čeká hříšníka, ne toho, který se chce ospravedlnit sám a pak přijít. Žijeme z naděje na skvělou budoucnost, proto se neohlížíme zpět, ani nezůstáváme na místě (Lk 9,62). Jsme na cestě za Pánem, i když jsme zablácení a často si pleteme cestu. Je to cesta za ním, a on, když mu nestačíme, se pro nás vrací a vrátí (Lk 15,3-7; Zj 22,17.20). Svátost smíření je vrcholem vnitřního procesu obrácení. Součástí katecheze by měl být rozbor rozhlašovací formule (Obřady pokání), s položením důrazu na službu církve.
Desatero - úvod
Čtyři setkání, která mají téma Desatera, jsou pojata jako sdělení vnitřního Božího života lásky a poznání pravdy. Sdělení o obsahu jednotlivých příkazů je postaveno jako nabídka pro člověka, který se rozhoduje stále prožívat život podle Boží vůle. Katecheze se snaží ukázat každý příkaz jako ochranu jednotlivých hodnot. Příkazy jsou tu pro uchování skvělosti a jedinečnosti. Vychází se z předpokladu, že účastníci vyslechli a přečetli již dříve informace o tom, co všechno je hřích a proti jakému přikázání. Naplnění Zákona je jen v Kristu a Zákon je nedílnou součástí následování (Mt 5,17).
Přikázání I. - V jednoho Boha věřit budeš
Iz 45,2-6; Dt 6,4
Bůh je ten jediný, On nám nabízí možnost jediné reálné důvěry (víra), je oporou, která nezklame. Sám je budoucností a definitivním cílem člověka, „nadějí“, která jediná má opodstatnění a bude splněna. „Láska“, která touží být opětována. Bůh chce říci jen já jsem ten, podle něhož je možné se řídit, poměřovat a ke mně směřovat. Všechna další přikázání vycházejí z tohoto bodu.
Přikázání II. - Nevezmeš jméno Boží nadarmo
Mt 29,19
Všichni ve křtu jsme byli vyvolení v Jeho jménu, to pojmenování nás provází. Proto veškerá činnost jeho těla začíná ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. I jméno Trojice je vlastním jménem křesťana. Je označením, které nám přivlastnilo účast na milosti. Jde o to, abychom ho nevzali nadarmo a svůj bělostný kamínek neztratili (Zj 2,17; Zj 14,1; Iz 45,2-6).
11. Přikázání III. - Pomni, abys den sváteční světil
Žalm 118,24
Sváteční den, je den, který vytvořil Bůh pro člověka jako dar (Mk 2,27). Každá oslava soboty v Izraeli byla radostná, protože se věřilo, že po ní již přijde Mesiáš. Již zítra - tato mentalita oslavy sabatu by měla být i naší mentalitou s tím rozdílem, že my se již dočkali. Sváteční den je splnění soboty, neboť již přišel a je s námi, pro nás. Činí nás svatými (světí nás) slyšení Božího slova, sytí nás sebou a je přítomný v mystickém těle. Bohoslužba je místem pro posvěcení člověka a pro svou jedinečnost vyžaduje, aby byla zasazena do klidu klíčení - očekávání, zrání a naslouchání.
Přikázání IV. - Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
Ef 5,21-33; 6,1-9
Vztahy mezi lidmi a jejich řád vychází z rodiny. Otcovství a mateřství je dar pro základ rodiny od níž se odvíjí osobní vybavenost jedinců, kteří vytvářejí společnost. Nejde tedy jen o úctu k otci a matce, ale k celému společenskému řádu. Důležité je také ctít otcovství a mateřství, kterého jsme my nositeli (i když jen třeba potencionálně). Rozvíjet tato základní povolání člověka je celoživotním úkolem křesťana.
12. Přikázání V. - Nezabiješ
Ex 23,7
Život je dar od Stvořitele. Hodnota každého lidského života vyžaduje, aby ho společnost respektovala od začátku až do konce. Svět, ve kterém žijeme, je oživován různými formami života, které si zasluhují respekt, neboť jsou chtěné Stvořitelem (ekologie). Život omezený ve své kvalitě nemocí, úrazem, tělesným a duševním postižením je stále více než smrt (Jer 1,5). Život věčný byl koupen za cenu krve, tedy má obrovskou cenu a každé ohrožení spásy je také napadením daru života (Lk 17,1).
Přikázání VI. - Nesesmilníš
Milovat tělesnými projevy, vnímat fyzicky lásku a prožívat příjemné skrze tělo je jedno z největších dober, které jsme obdrželi při stvoření.
Smilnit je něco, co ruší pravé milování, jakoby smazává to dobré. Pravá láska je stálá, nekončí, a proto i její fyzický projev je třeba chránit (Mt 19,6). Láska spolu s životem jsou nejvyššími dary, proto k sobě neoddělitelně patří. Když mluvíme o lidské osobě, není na prvním místě, co dělá, jak vypadá, nebo jaká je, ale to, že je Božím stvořením, Bohem povolaným (Gn 1,27; Jer 1,5). Tato danost a její přijetí je základní osobní povolání od Boha.
13. Přikázání VII. - Nepokradeš
Gn 1,26-29
Něco mít, vlastnit je bránou ke kvalitnějšímu životu na zemi. Majetek je dar Stvořitele pro jednotlivce a jejich skupiny. Přesto všechno stvořené patří celému lidstvu. Respektovat jakýkoliv druh vlastnictví je požadavek, který v důsledku chrání každého z nás. Dar vlastnictví patří k ostatním Božím darům a to zejména k lásce a životu. Jakmile dojde k nakládání s majetkem bez lásky k bližnímu, bez ohledu na život, stane se to hříšným.
Přikázání VIII. - Nepromluvíš křivého svědectví
Ex 20,16 (Jak 5,1-6; Lk 3,11; Lk 11,41; Jak 2,15-16; Dt 15,11)
Tímto příkazem Bůh hájí pravdu jako hodnotu. Bůh také chce říci, že pravda je a je poznatelná lidskými schopnostmi. Není to tedy rozhodně tak, že každý má svou pravdu, že pravdy mohou být rovnocenné, nebo že jde jen o relativní pojem. Křesťanský pohled na skutečnost počítá s možností pravdu uchopit (Mdr 7,25-30). On sám je pravda (Jan 14,6; Jan 8,32) a následovat Krista znamená žít v pravdě. Podle KKC jsme tedy povoláni „žít v pravdě“ a „vydat svědectví pravdě“ (2Tim 1,8; Mt 18,16). Tento příkaz klade nejen požadavek střežit pravdivost toho, co z nás vychází (Mk 7,15), ale i požadavek zkoumat pravdu, jak je nám předkládáno v médiích, rozhovorech apod. Tedy kritická kontrola informací všeho druhu při zachování „dobré víry“ a smyslu pro „hierarchii pravd“.
Přikázání IX. a X. - Nepožádáš manželky bližního svého a nepožádáš statku bližního svého
Ex 20,17; Mt 6,21
Touhy, naděje a konečné štěstí člověka nenasytí nikdy věci tohoto světa. Naopak odvedou od toho, co je podstatné a co je v Božím řádu, který vede k blaženosti (Kaz 5,9). Slovo nezřízenost jasně ukazuje, že jde o jednání proti řádu. Je nutné si urovnat pořadí tužeb podle toho, jak nás vedou ke Kristu (Mk 8,35; 2Kor 8,9). Duch světa je ten, který poměřuje cenu člověka podle auta, peněz, moci a krásné ženy. Mít více než druhý, postoupit v zaměstnání, snaha vzbudit obdiv a závist (úctu) díky hodnotám pomíjejícím, to je smýšlení světa (Gal 5,24; Řím 7,23; 8,14-27). Žízeň člověka se dá uhasit jen vodou věčného života (Jan 4,14).
14. Liturgie svatého týdne
Během této katecheze se s pomocí Misálu projdou liturgické dny s jejich zvláštními obřady, vysvětlí se smysl obřadů a zdůrazní se hlavní myšlenky modliteb a čtení z Písma. (Klemens Richter - Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996)
15. Kříž a vzkříšení
V této katechezi se znovu zdůrazní myšlenky z katecheze č. 5 o tom, co je spása. Svou smrtí nás Kristus osvobodil od hříchu tím, že ho vzal na sebe a ten s ním zemřel. Svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu (Řím 4,25). To je jasně obsaženo v symbolice křtu ponořením. I náš život je vítězstvím skrze křižování vlastních hříchů a vstávání k nové milosti (Ef 2,4-5; 1Petr 1,3). Kříž a vzkříšení je to, co je ve středu našeho křesťanského života, jako zdroj neustálé obnovy (2Kor 2,15). Kristus oživí naše smrtelná těla, aby nabyla podoby jako jeho tělo oslavené (Řím 8,11).
16. Co naše budoucnost?
Řím 8,19-23
Naše vzkříšení a proměnění všeho je to jediné s čím můžeme reálně v budoucnosti počítat. Každý z nás má budoucnost jen díky Kristu a jeho vzkříšení (Žid 9,11). Být bez Krista znamená život bez budoucnosti, nebo alespoň bez takové, co by za něco stála. Očekávání naplnění a splnění nadějí je neustálým předmětem našich tužeb a proseb. Stále od Boha něco žádáme, očekáváme a často je to množství zcela scestných tužeb. Někdy ovšem mohou vypadat náramně duchovně (Mt 6,9-13). Apoštolové, lidé jako my, přišli za Ježíšem a plni tužeb, plánů a touhy hlásat, s mocí uzdravovat žádají: „Pane, nauč nás modlit se“. On, který žil ve spojení s Otcem, jim odpovídá zcela jinak, než asi očekávali. Obrací jejich pozornost do budoucnosti (Žid 3,12-15). Tam je splnění všech tužeb, které mají podstatnou hodnotu a tady je třeba toužit jen po tom, co je nutné, abychom došli k budoucímu naplnění: Chléb obojího druhu, abychom uchovali druh života, neustálé smíření a očištění, nepodlehnutí v boji s hříchem (Kol 2,12; 3,1-4; Fil 1,21-23; Mt 25,31.32.46; 2Petr 3,13; Ef 1,10; Zj 21,4).
17. Eucharistie
Její slavení tajemně zpřítomňuje dílo vykoupení a účast na slavení umožňuje vrcholné setkání s Kristem. Při slavení eucharistie mají křesťané možnost se setkat s Kristem ve všech formách jeho tajemné přítomnosti. Je přítomen ve Slově, které je čteno a hlásáno. Je přítomný zcela zvláštním a přesto reálným způsobem ve způsobách chleba a vína a zároveň ve shromáždění křesťanů, kteří sami tvoří jeho tajemné tělo (Mt 18,20).
Z KKC se proberou všechny názvy eucharistie s jejich významy. Eucharistie je tělem a krví, která se za nás prolévá a zpřítomňuje oběť kříže. Je pokrmem, který je životem duše a posiluje v boji s hříchem. Jím jsme syceni a jsme víc spojeni s Kristem jako hlavou a víc spojeni mezi sebou v jeho těle. Svojí přítomností ve svátosti Kristus zůstává trvale s námi i mimo vlastní slavení a umožňuje osobní střetnutí v modlitbě.
18. Písmo svaté
Boží slovo je tím chlebem, který by měl denně sytit duši. Modlitba by měla z Písma vycházet a inspirovat se jím a zpětně se vracet k Božímu slovu a očekávat z něj odpověď na modlitbu. Když dříve byla řeč, že jsme povoláni křtem a biřmováním k prorocké službě, je Boží slovo tím slovem, které se „k nám stalo“. Písmo by nám mělo být otevřeno jako živé Boží slovo, které je zdrojem našeho hlásání a vydávání svědectví. Měli bychom si uchovat na prvním místě tento vztah k němu a historicko-kritický rozbor by měl být jen doplňkem pro hlubší porozumění. Každý by měl vlastnit výtisk Písma a pokud možno denně být osloven jeho obsahem (byť jen jediným veršem).
19. Hledání osobního povolání
Na otázku, co je Boží vůle, je jednoduchá odpověď: „Toto je vůle Boží, vaše posvěcení“. Cesta k nalezení vlastního místa v životě a vlastního místa v církvi je především v reálném pohledu na sebe. Osobní vybavenost schopnostmi a obdarováním je to na co mám a k čemu mě tedy Bůh může povolat. Rozhodnutí, je-li uvážené a trvalé, je podstatou povolání k jakémukoliv stavu. A Bůh mu neodepře svou pomoc a požehnání. Věčné čekání v nerozhodnosti (třeba i v modlitbě) na to, až zazní hlas z nebe, může být marné a vést k naprosté neschopnosti pro čin. V povolání jde většinou o konkrétní rozhodnutí pro Františka nebo pro Marušku, o řeholní život v konkrétním řádu nebo komunitě a ne jen obecně o ten nebo onen stav.
20. Liturgie svátosti biřmování
Podle knihy Obřady biřmování se proberou texty a obřady udílení svátosti. Dál je třeba projít všechny praktické kroky, které biřmovance čekají při jejím přijetí.
21. Bohoslužba pokání
Bohoslužba pokání by měla obsahovat čtení Božího slova, promluvu a možnost smíření. Podle počtu biřmovanců pozvat víc zpovědníků, aby byla možnost plného prožití slavení smíření. Bohoslužbu pokání by měl vést někdo jiný, než kdo vedl přípravu, aby účastníci byli nově osloveni.
Zpracování jednotlivých témat je třeba přízpůsobit stupni víry, věku, duchovní zralosti a v neposlední řadě také rozsahu profánního vzdělání a znalostí účastníků. Připravující použije s výhodou pro uvedení do tématu a pro orientaci v možných otázkách KKC. Na jeho odstavce je poukázáno vždy u názvu tématu. Pro účastníky je pak za každým tématem navrženo zpravidla několik titulů ke čtení. Je třeba je volit jednak podle úrovně adeptů, jednak podle dostupnosti. KKC lze v tomto případě použít spíš výjimečně, totiž jen pro lidi studijně zdatné. Každé setkání by mělo obsahovat tři části: reflexi minule vyloženého či přečteného, modlitbu a uvedení do dalšího tématu. Pořadí může být různé, modlitební část by měla postupem doby zabírat větší a větší část. Je třeba se důsledně vyhnout jakékoliv formálnosti v modlitbě.
Jako metodické pomůcky lze, m.j., doprovázejícím doporučit dvě publikace Pastoračního střediska Praha:
Kol.: Praktický průvodce pro doprovázející v katechumenátu, Pastorační středisko, Praha 1994
A. Opatrný: Cesty k víře, Pastorační středisko, Praha 1995
Jednotlivá témata:
1. Víra
S adepty je je třeba pohovořit o jejich cestě víry, zkušenostech víry, překážkách a pochybnostech. Je třeba navodit atmosféru otevřenosti a důvěry, tuto důvěru pak nezklamat. Jemně rozlišit prožívání víry a náplň víry (fides qua, fide que). Pro lidi s nepříliš rozvinutou vírou nebývá hlavním problémem otázka Boží existence, ale to, proč mají být právě katolíky (a ne evangelíky, nebo také proč ne muslimy, hinduisty, atd.). Mnozí nepříjímají snadno, že si katolická církev (tedy oni sami!) dělá nárok na plnost pravdy. Zodpovězení těchto otázek a námitek může být zásadním prubířským kamenem pro doprovázejícího.
Literatura:
Bruno Forte, Malý úvod do víry, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Tadeusz Dajczer, Rozjímání o víře, Paulínky, Praha 1999
2. Člověk
Základy křesťanské atropologie nejsou vůbec rozšířenou znalostí. Nelze se zde ovšem omezit jen na konstatování, že člověk je jednotou duše a těla a dokazovat existenci duše. To nebývá pro lidi problémem. Mnohem důležitější je ukázat velikost člověka v původním stvořitelském plánu Božím (Gn 1,27-28) a velikost vykoupeného člověka, jak o něm mluví církevní otcové (viz KKC)
Literatura:
R. Abeln, A. Kner, Co dělá člověka člověkem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994
Józef Augustyn, Kdo je můj bližní, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Jiří Skoblík, Člověk jako mravní bytost, Pastorační středisko Praha 1997
Viktor Frankl, A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
Hans Rotter, Důstojnost lidského života, Vyšehrad Praha 1999
3. Život víry
V diskusi ozřejmit, jak víru zakoušíme a jak a čím jí podporujeme. Je to vlastně vzdálená úvodní řeč o víře, morálce, liturgii a duchovním životě. Pomáhající by měl v diskusi, pokud to jde, oddělit „zrno od plev“, tedy autentické prožitky víry od pověr, zdání a vlastních citových produktů. Někdy také bude muset obhájit nutnost modlitby, účasti na bohoslužbě, smysl svátostí.
Literatura:
Anselm Grün: Modlitba jako setkání, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999
C.S. Lewis, K jádru křesťanství, Návrat domů Praha 1993
Aleš Opatrný, Co dělá lidský život křesťanským, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
4. Základní náplň víry
Zde je třeba v řadě setkání probrat Credo jakožto základní kmen víry, z něhož vyrůstá mnohé ostatní. Hlavní náplní setkání by měly být odpovědi na dotazy, které vzniknou buď z četby nebo z vlastních úvah.
Literatura:
Christoph Schönborn, Základy naší víry, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
Aleš Opatrný, Credo, Pastorační středisko Praha 1995
Otto Hermann Pesch, Základní otázky katolické víry, Vyšehrad 1997
5. Jak žijí křesťané (morálka)
Jako úvodní text použít oddíly z KKC. Vyhnout se moralizování, neredukovat morálku na Desatero, ale když, tak na dvojpřikázání lásky. Důraz na důstojnost člověka ve světle víry. Jednotlivá přikázání lze probrat podle KKC, opět věnovat čas diskusi. U vzdělanějších adeptů nezanedbat dnes značně časové otázky z bioetiky, otázky sociální spravedlnosti a zdůvodnit existenci častých rozdílů mezi tím, „co se běžně dělá“, nebo „co věda přece dokazuje a učí“ a mezi křesťanskou etikou.
Literatura:
Bruno Forte, Malý úvod do křesťanského života, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Romano Guardini, Dobro svědomí a soustředění, Vyšehrad, 1999
6. Písmo
Podle vzdělání účastníků volit rozsah informací o vzniku, složení, jazyku a historii vzniku i výkladu Písma. Cílem není především vyložení podrobností a zmnožení znalostí o Bibli, ale „otevření Bible účastníkům“, motivace ke čtení a základní klíč k porozumění, resp. k vnikání do chápání Písma.
Literatura:
Filippa Castronovo, Seznamujeme se s Písmem svatým, Paulínky, Praha 1998
Kol., O čtení Písma, Pastorační středisko Praha 1993
Jan Heller, Co je Bible, Patorační středisko Praha 1999
Jan Heller, Cesta do Starého zákona, Pastorační středisko Praha 1999
Josef Hřebík, Jak se utvářel Nový zákon, Pastorační středisko Praha 1997
7. Svátosti
Ve světle koncilu je ukazovat především jako projevy života církve, jako činy, které z života církve vycházejí a plnější život víry v církvi umožňují. Nevěnovat se příliš ani ritu, ani teologickým podrobnostem, ale pochopení místa svátostí v životě křesťana a v životě církve. Zpravidla bývá potřeba osvětlit základní význam křtu, aby byl vůbec doceněn.
Literatura:
Paolo Giglioni, Svátosti Krista a církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
8. Duchovní život
Základní obrys proto tato setkání poskytuje 4. část KKC. Velmi důležité je praktické uvedení do modlitby, do schopnosti zastavit se a snášet ticho, do nekomplikované meditace a do společné modlitby. Také sem může patřit diskuse o místě nedělní bohoslužby, denní osobní modlitby, čtení Písma a svátostí pokání v životě křesťana.
Pokud jde o literaturu, zde je k dispozici snad nejvíc titulů. A zde je také nutné, aby si adept vybral ke čtení texty, které mu jsou blízké a které mu budou srozumitelné.
Literatura:
Amadeo Cencini, Bůh je můj přítel, Paulínky, Praha 1997
9. Otázky životního stavu
Hledání životní cesty, vyrovnání se s požadavky zaměstnání.
Tato témata je třeba zcela přizpůsobit situaci účastníků. Důležité ale je, aby nebyla vynechána a by byla využita i možnost pozitivního i negativního svědectví (dobré a zlé kroky, úspěchy i neúspěchy), kterými si účastníci navzájem poslouží.
10. Život z Ducha svatého
Toto téma lze pojmout více nebo méně biblicky. Nicméně by se neměl biblický přístup omezit jen na Iz 11 a Sk… U starších účastníků nezapomenout na sdílení svědectví.
Literatura:
Vojtěch Cyril Kodet, Svatodušní novéna, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999
Raniero Cantalamessa, Dech božského ducha, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998
11. Vlastní biřmování
Vyjít z KKC a z Obřadů biřmování. Dát účastníkům rozmnnožený text alokuce z obřadů.
12. Život v církvi, zodpovědnost, úkoly
Probrat podle stavu a věku účastníků. Shromáždit dosavadní zkušensoti.
Tento typ přípravy je určen pro zralé lidi a v církvi orientované, katolíky, kteří z nějakého důvodu nebyli biřmováni a teď se k přijetí této svátosti chystají. Příprava má vlastně jen dva cíle: solidně informovat o svátosti a disponovat k jejímu přijetí, a tedy i k životu z Ducha. Nemusí být dlouhá, vystačí se zhruba se čtyřmi setkáními. Je ale dobré v každém setkání vyzvat k položení otázek. Někdy se totiž vyjasní otázky, se kterými člověk chodí zbytečně léta po světě jako s něčím, co omylem považuje za neřešitelné.
Osnova přípravy:
1. setkání: Nauka o svátosti biřmování podle Katechismu katolické církve (KKK 1285-1321). Kromě probrání uvedených odstavců je dobré zařadit svátost biřmování do celku iniciačních svátostí a ukázat její spojitost se křtem.
2. setkání: Společné čtení Nového zákona - textů, které se vztahují k daru Ducha svatého. Zejména je vhodné použít: Jan 7,37-39, Sk 1,5-8, Sk 2,1-21, Sk 2,37-39, Sk 4,23-31, Gal 4,1-7.
3. setkání: Společné čtení Nového zákona - textů, které se vztahují k životu z Ducha. Zejména je vhodné číst: Řím 5,5, Řím 8,1-17.26-27, Řím 12,6-8, Gal 5,16-26, 1 Kor 12,1-27
4. setkání: Podle příslušné liturgické knihy probrat průběh udílení svátosti biřmování, zdůvodnit obnovu křestního slibu, případně podle potřeby disponovat ke svátosti smíření. Vysvětlit účel biřmovacího lístku, pomoci s jeho vyplněním, dohodnout se na volbě biřmovacího jména (patrona). Dohodnout se také, zda biřmovanec bude nebo nebude mít kmotra (není nutný - pro některé lidi je tato zpráva úlevou).
Je určena lidem ve víře dobře orientovaným. Je to prostě absolvování semináře života v Duchu svatém, tedy základního kurzu charizmatické obnovy. Nevýhodou je, že se tyto semináře přímo nezabývají otázkami volby životních cest, což je pro mladého člověka důležité téma. To lze nahradit, pokud za něj po nějaké době zařadíme další kurz, a sice „povolání a věrnost“. Nakonec je v každém případě třeba zařadit základní nauku o svátosti biřmování (dle KKC) a informaci o průběhu udílení svátosti.
Pomůcky:
Ernst Sievers, W.V., Život v duchu (2 díly: sešit pro vedoucí a sešit pro účastníka), Pastorační středisko Praha 1997
Norbert Baumert SJ, Nový život v Duchu svatém (2 díly: sešit pro vedoucí a sešit pro účastníka), Pastorační středisko Praha 1997
Kol: Povolání a věrnost, (2 díly: sešit pro vedoucí a sešit pro účastníka), Pastorační středisko Praha 1994
Tento způsob je podobný předešlému, jsou to exercicie ve všedním dnu, trvající celou postní a následně velikonoční dobu - na toto období je náplň exercicií silně vázaná, nehodí se tedy pro jiné období. Nakonec je třeba také zařadit nauku o biřmování a informaci o průběhu udílení svátosti jako u předchozího modelu.
Pomůcky:
Život v Kristu - farní exercicie všedního dne (2 díly: sešit pro vedoucí a sešit pro účastníka), Pastorační středisko Praha 1998
[1] Obřady biřmování, český překlad podle Ordo confirmationis, editio typica 1971, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1974
[2] Doc. Dr. Rudolf Smahel: Globální a dílčí cíle při přípravě na svátost biřmování, in: Kurs pro kněze v rámci přípravy na Velké jubileum roku 2000, Pastorační středisko Praha 1998
[3] Struktura dle Smahela, op. cit.
[4] Smahel, op. cit.
[5] Převzato bez úprav ze Smahela
[6] Věková hranice 15 let je opravdu rozumná, jít pod ní není snad nikdy dobré, věk 16-18 let se zdá podle zkušeností mnohých být optimální.