Víme, čím žije a mohutní zelený strom. Zemí, vláhou, slunečním světlem.
Odkud však povstávají a čím sílí Boží svatí?
Jedním z nejvýraznějších světců je bezesporu František Saleský.
Z jakých kořenů vyrůstala tato výjimečná osobnost?
Nahlédněme průrvou času do dávné minulosti,
abychom si přiblížili Františkův příchod do života, jeho dětství a mládí.

KOŘENY

V savojském vévodství, na zámku Thorens žil šlechtic František de Sales, starý mládenec. Teprve když mu bylo čtyřicet čtyři let, oženil se s Františkou de Boisy. Mladičká manželka, dcera paní Bonaventury a pana Melchiora ze Sionazu, měla již od mala titul slečna Františka de Boisy podle svého panství a zámku. Na přání tchyně odložil František, hrabě de Sales, své rodové jméno a změnil je na František de Boisy, aby byli s manželkou zajedno. Slečna Františka de Boisy byla teprve čtrnáctiletá, když přijala svátost manželství. A kupodivu, i přes velký věkový rozdíl vytvořili oba manželé šťastnou rodinu, ve které se třináctkrát ozval pláč novorozeněte. Děti dostaly dobré vychování, ne všechny se však dožily dospělého věku.

Ale vraťme se k prvnímu setkání těchto dvou výrazných osobností. Došlo k němu 12. května 1559, když se podruhé ženil ovdovělý Ludvík de Sales, Františkův starší bratr. Na zámek nevěsty, šlechtičny Janiny z Guasquisu, se sjelo mnoho hostů, přijeli také pán a paní ze Sionazu. Ačkoliv jejich dcerka, slečna de Boisy, nosila ještě dětské šatičky a ve vrkočích pentli, vzali ji rodiče s sebou. Na svatbě bylo dětí více. Mohly si hrát na velké verandě se dvěma štěňaty, děvčátka s jedním, chlapci s druhým, protože se neslušelo, aby si hráli společně.

Sedmiletá Františka de Boisy byla půvabná bytůstka, která vedla dívčí kratochvíle s vážností malé dámy. Děti slyšely řeč dospělých, točící se kolem nevěsty a ženicha, a tak není divu, že jedno děvčátko brzy navrhlo, aby si hrály na svatbu.

"Františka bude nevěstou a já jejím ženichem," prohlásila vynalézavá Ondřejka.

"To přece nejde. Ženich musí být pán," namítla Františka se smyslem pro realitu.

"Vždyť je to jenom hra," odporovala Ondřejka. Jenže Františka nechtěla ani ve hře nic předstírat. Zavrtěla rázně hlavou, až se jí rozletěly tmavé kadeře: "Holčičku za ženicha nechci." Nevšimla si, že jeden z hostů naslouchá jejich hašteření. František de Sales přistoupil k malé slečně de Boisy: "A mne bys za ženicha chtěla?"

Podívala se na něho přemýšlivýma velkýma očima. Musela trochu naklonit hlavu, aby přes pánovy vousy dohlédla na vysoké čelo, zpod kterého se smály jiskrné modré zraky. Dívenka chvíli mlčela, jako by se rozmýšlela, a pak řekla s roztomilou vážností: "To by nešlo. Buďto byste se musel vy zmenšit anebo já zvětšit, abychom se k sobě hodili."

Mezi vousy se bíle zablýsklo: "Zmenšit se nemohu, petite mademoiselle, ale ty se za nějaký rok zvětšíš, tak já si na tebe počkám, co říkáš?" Pokrčila rozpačitě ramínky, pak se rozpomněla na dobré vychování, udělala pukrlátko a odběhla. František de Sales měl pojednou zvláštní pocit něčeho krásného v duši, co doposud nepoznal. Asi jsem se do té malé slečny zamiloval, ušklíbl se sám sobě. Až doposud byla jeho jedinou láskou důstojnická uniforma ve službách savojského vévody.

Netrvalo dlouho a malá slečna de Boisy spatřila zajímavého pána sedět u nich v salóně. Zavolali ji, aby si sedla k rodičům u stolku, na kterém byla pro pány láhev červeného vína a skleničky se zlatým okrajem. Maminka řekla dcerušce, že smí od pana hraběte přijmout dárek. Podal jí stříbrnou klícku s malým pestrobarevným papouškem. Zdvořile poděkovala naučenými slovy, ale z očí jí zářila opravdová radost. Věnovala se živé hračce, zatímco dospělí mluvili o věcech, které ji vůbec nezajímaly. Host vyprávěl, že se rozhodl zanechat vojenské a diplomatické služby. Zůstane mu jen titul a povinnosti plukovníka garnisony v Annecy. Panství vynáší ročně patnáct tisíc liber, může finančně zajistit rodinu, pokud mu ji Bůh dopřeje. Rodiče zase hovořili o věnu slečny de Boisy a že prý si rozhodně přejí, aby se manžel jejich Františky jmenoval též de Boisy. Pojednou pan Melchior vyrušil dívenku z okouzlení papouškem a zeptal se jí, zdali by byla ochotna vzít si tohoto příjemného šlechtice za manžela, ovšem, až bude poněkud větší. Ten dodatek Františku uklidnil. Řekla ano, vidouc, že tím působí radost nejen tomu hodnému pánovi, ale i rodičům. Jelikož ráda dělala lidem potěšení, opakovala ještě - mais oui, pourquoi pas? Ale ano, proč ne? Nato nastávající ženich políbil malé nevěstě hebkou ručku a jak sklonil hlavu, všimla si, že má vlasy skoro tak světlé jako její nejmilejší panna Linda.

Uplynul rok. A bylo to opět 12. května, kdy rodiče vzali s sebou Františku do Annecy. Jeli k notáři písemně potvrdit, co před rokem bylo dohodnuto jen ústně. Čas prověřil, že úmysl pana de Sales je pevný. U notáře se malá slečna de Boisy zaradovala, když uviděla opět toho milého pána s Lindinými vlasy. Teď už se na něho usmívala jako na hodného strýčka, ale řeči, co tam dospělí vedli s notářem, Františku vůbec nezajímaly. Že jejím věnem je panství Boisy a že se pan hrabě de Sales bude po svatbě jmenovat de Boisy, to už dávno věděla. Snoubenka zatím zůstane ještě šest let u rodičů. Že ona je tou snoubenkou, Františku nikterak nevzrušovalo, hlavně že zůstane ještě šest let doma, to je přece dlouhá doba. A tak zase na všechno, nač se jí dospělí ptali, ochotně říkala ano, ano, bylo to tak samozřejmé.

Rok po roce míjel, děvčátko si pomalu odvykalo hračkám, paní Bonaventura chystala výbavu a šetrně dcerušku připravovala na budoucí povinnosti manželky a paní domu. Mimo jiné bude její hlavní povinností dát manželovi syna, pokračovatele rodu, a pokud jí dá Bůh více dětí, všechny je vychovat ve víře katolické.

Když bylo Františce dvanáct, dostala první šněrovačku a šaty vhodné pro mladou dámu. To se už z poupátka rozvíjela růžička, zjevem i jemnými způsoby voňavá pro všechny, kdo ji znali.

Byl slunný májový den Léta Páně 1566. Komorná oblékala slečnu de Boisy do krásných šatů, paní hraběnka pomáhala narovnat široký límec, na kterém dívčí hlavička trůnila jako na talíři. Pozorovala se zalíbením dcerčinu postavu, vzpírající se těsné šněrovačce. Františka by ten pancíř ženské módy nejraději zahodila: "Škrtí mě to, špatně se mi dýchá!"

"Jen to vydrž, drahoušku. Nevěsta musí být i postavou krásná."

"Já myslela, že hlavně musí mít duši krásnou," řekla Františka škádlivě. Mamince směla odporovat, rozuměly si.

Komorná zatím slečně vyčesávala vlasy vysoko nad čelo a účes změnil dívčinu tvář, že vypadala dospěleji. Oči ale zůstaly dětsky čisté a udivené, když se Františka postavila před zrcadlo. Jsem to opravdu já? Jenže matka nemá pro její údiv pochopení, odvádí ji ke kočáru, pospěšme si, tatínek a pan hrabě už na nás čekají. Jedou vykonat návštěvu na dva sousední zámky, aby František de Sales představil přátelům svou nevěstu a pozval je na svatbu. Ženich byl na mladičkou nevěstu hrdý, slušelo jí to. Přátelé ho chápali, nikdo se nedivil, že vypadá vedle ní spíše jako její otec nežli snoubenec.

V té době kladla katolická šlechta při uzavírání sňatků důraz hlavně na shodu náboženského vyznání a stavovskou rovnost. Věk byl podružný.

Mezi šlechtou v Savojsku se nalézalo již mnoho stoupenců náboženského reformátora Kalvína a katolíci byli touto skutečností nuceni bránit svou víru těsnějšími pouty mezi jednotlivými zbožnými rodinami. Rodiče slečny de Boisy byli věrní katolíci. Rodina Saleských také. To rozhodovalo. Ženichova zbožnost byla opravdová, vyjadřovaná spíše spravedlivým životem nežli zálibou v pobožnostech.

Květen se chýlil ke konci, stromy byly obaleny květy, jako by chtěly nabídnout svatební kytice všem kočárům, které kolem nich toho rána projedou do zámku Boisy. Ještě dopoledne si František a Františka vyměnili v kostele snubní prsteny i slib věrné lásky. Když pak místní abbé zaznamenával tuto událost do farní kroniky, a to na stránce s nápisem Léta Páně 1566, přece jen se trochu zamyslel. V rubrice narození načmáral ženichovi letopočet 1522 a nevěstě poněkud pomaleji, jaksi šetrně, její jméno a rok 1552. Potom si potichu zopakoval kousek matematiky. Bručel odčítání jednoho letopočtu od druhého a vyšel mu rozdíl třiceti, och ano, třiceti let. Dej, dobrý Bože, aby jim to klapalo...

Dobrý Bůh dal, pan farář byl vyslyšen. Františka, nyní paní de Boisy, se přestěhovala i s bohatou výbavou na rodný zámek svého manžela, na Thorens. Bydlel tam také Ludvík de Sales s rodinou. Mladá paní našla ve starší švagrové, paní Janině, přítelkyni a rádkyni. Rychle si na změnu zvykla a cítila se v novém domově dobře.

TURÍNSKÉ PLÁTNO

Hraběnka Anna ď Este byla v Paříži vyhlášenou krasavicí. Po třicítce ovdověla: kalvínci, zvaní hugenoti, poslali jejího manžela urychleně na věčnost. Po čase povinného truchlení odložila krásná vdova černý závoj i smutek a odpustila hugenotům jejich zlý čin, protože se před ní otevřela cesta k novému manželskému štěstí. O její spanilost se ucházel kníže Jakub z Annecy, vévoda ženevský. Byl to muž pohledný, zámožný, jen o rok starší nežli Anna, navíc katolík žádoucího společenského postavení. I provdala se za něho. Po svatbě v Paříži se kníže Jakub rozhodl, že půvabné choti předvede své panství v tom nejlepším zarámování. Napsal městským úředníkům v Annecy, aby připravili pro Její Veličenstvo vévodkyni Annu co možná nejkrásnější uvítání na středu 17. července 1566, kdy hodlá s urozenou chotí a svou družinou přijet. Měla to být slavnost historického významu.

Jakub, vévoda ženevský a kníže z Annecy, nebyl zcela samostatný velmož. Byl závislý na savojském vévodovi z piemontského rodu, jenž sídlil v Turíně. A Turín byl hlavním městem celého Savojska, kdežto Annecy bylo hlavním městem oblasti ženevské. Jelikož se od té doby většina malých státečků skutálela do hlubin zapomnění, připomeňme si, že se vévodství savojské nacházelo zčásti na území dnešní severní Itálie, zčásti na území nynějších Švýcar a Francie. Takže někdejší největší města savojská patří nyní třem státům. Turín zůstal v Itálii a později se stal hlavním městem království piemontského, dokud běh dějin nedal stmelit toto království s jinými státečky v celistvou Itálii. Annecy hledejte ve Francii a Ženevu, velkoměsto mezinárodního významu, samozřejmě ve Švýcarsku. Ale vraťme se do šestnáctého století.

K čemu tolikeré okrašlování Annecy? Vždyť si na to město muselo vypůjčit dvě stě zlatých tolarů! Ulice, kudy pojede knížecí průvod, se znovu dláždí, domy si nasazují čerstvou fasádu a štukatéři změnili starou radnici v novou. Je tohle všechno zapotřebí? Vždyť přece největší okrasou Annecy je přírodní horská scenérie, a to zdarma a navíc trvale půvabná. Ať vyvěšují koberce a gobelíny z oken měšťanských domů, proč ne, vypadá to pěkně, ale co je to všechno proti kráse našeho modrého jezera?

Město na brblání mrzoutů nedbá, město se zdobí, keříky růží rozkvétají v kamenných vázách podél hlavní cesty i v ulicích. Pro obveselení obecenstva jsou pozváni do města herci, kejklíři s opičkami a medvědáři, oblíbení u prostého lidu. Ale nejvzácnější věc se má objevit v mariánském kostele. Bude tam vystaveno na odiv i k uctění turínské plátno, ve kterém bylo kdysi uloženo Kristovo tělo do hrobu. Tato vzácná relikvie, majetek savojského rodu, bude městu Annecy zapůjčena na několik dnů, aby oslava nové vévodkyně nebyla pouze světského rázu.

František de Boisy, jakožto plukovník vojenské posádky v Annecy, byl i s manželkou pozván k účasti na slavnostním průvodu. Také jeho bratr Ludvík de Sales hodlal při té příležitosti složit svému pánovi znovu slib věrnosti.

Obě zámecké paní v Thorensu se měly nač těšit. Janina chtěla pozvat na zámek dvě švadleny. Mladá paní de Boisy jí to ale rozmluvila: "Pro mne švadlenu nezjednávej. Obléknu si šaty, které jsem měla ke zvaní hostů na svatbu. Vždyť jsou krásné a měla jsem je na sobě jen jednou. Škoda času a peněz na nové." Janina se na švagrovou zadívala: "Jsi zvláštní, Františko. Tvář máš jako děvčátko a rozum jako zralá žena."

"Jsem taková, jakou mě Bůh chce mít. Snažím se o to."

"A já zase myslím na to, jak bych se vyparádila. Už mi není čtrnáct jako tobě, musím si trochu krásy přičarovat oblečením. Ty ovšem budeš okouzlující i ve starých šatech," zasmála se Janina.

Františka zůstala vážná: "Vůbec si nepřeji být okouzlující. Ale do Annecy se moc těším."

"Smím vědět nač?"

"Na splnění svého přání."

"Jaké ty můžeš mít přání? A ještě k tomu v Annecy. Já na tvém místě bych se čiperně svěřila zkušené švagrové," šibalsky loudí Janina. Hrozně ráda si povídá o záležitostech druhých. Ale Františka umí mlčet: "Promiň, Janinko, později. Zatím je to mé tajemství."

"Ty vydržíš, abys to nikomu neřekla? Ani manželovi ne?" diví se upovídaná Janina. Teprve nyní se Františka rozsvítila úsměvem.

"Nevydržím. Svěřím je turínskému plátnu, totiž tomu, kdo v plátně kdysi byl." Janina už neříká nic. Začíná jí v hlavě svítat.

Je horký červencový den, když se savojská šlechta sjíždí z menších měst do Annecy. Z vesnic a z horských samot přicházejí zvědavci a poutníci, aby viděli nejen nádherný knížecí průvod, pastvu pro oči, ale také posvátnou památku na umučení našeho Pána, která byla již umístěna v kostele zasvěceném Naší milé Paní od Radosti. Františka de Boisy vskutku cítila v srdci velikou radost, když se vévodský průvod zastavil u chrámu a ona se mohla s manželem a přední šlechtou potěšit pohledem na vzácné turínské plátno. Jenže na vypovědění tajemství nebylo dost času - průvod hned zase pokračoval na zámek, kde se konala slavnostní audience. Mladičká manželka pana de Boisy vzbudila zájem paní kněžny. Ta se vlídně Františky vyptávala na její rod a panu de Boisy podala ruku k políbení: "Blahopřeji vám, pane. Máte dobrý vkus."

V neděli nato, dvacátého prvního července, bylo město Annecy již přeplněno hosty a poutníky. Slunce od rána připalovalo, ale v mariánském kostele byl příjemný chládek. Manželé de Boisy přišli do chrámu hodně brzy, aby si zajistili místo blízko oltáře. Sloužena byla slavná mše za přítomnosti dvou kardinálů a všech savojských biskupů. Po bohoslužbě oba kardinálové rozvinuli opět turínské plátno a zavěsili je na zábradlí kůru, takže všichni věřící v kostele je mohli dobře vidět. Ještě dlouho po mši klečeli František a Františka de Boisy vedle sebe a vroucně se modlili. Františka měla slzy v očích, když pozorovala na plátně stopy po ranách na těle Spasitelově.

Konečně měla možnost své tajné přání vyříkat: "Pane, vroucně tě prosím, dej mi syna. Spokojila bych se i s dceruškou, ale vím, že můj manžel si velmi přeje mít syna. Chtěla bych mu udělat radost, je na mne tak hodný. Rozpomeň se, Pane Ježíši, že tvá požehnaná Matka počala v mém věku. Slibuji, že chci být podle jejího příkladu vzornou matkou. Dáš-li mi syna, vychovám ho zbožně a cele ti ho věnuji, bude-li to tvá vůle. Vždyť z rodu Sales se zrodilo už několik dobrých služebníků církve. Vroucně tě o to prosím pro zásluhy tvých svatých ran a pro lásku k naší milé Paní od Radosti. Uděl mi tu radost a vyslyš mou prosbu brzy."

František de Boisy by asi s modlitbou své manželky doslova nesouhlasil. Přál si mít syna, ano, ale pokračovatele rodu, statečného vojáka, jakým býval on sám, který by byl vždy věrným katolíkem a nebál se nepřátel církve. Myslel při tom na své udatné předky, kteří se vyznamenali v dávných křižáckých válkách.

Františka odcházela z chrámu se zvláštním mírem v srdci. Měla dojem, že Bůh její modlitbu slyšel a vyslyšel.

PŘÍCHOD NA SVĚT

Sníh, který ležel na temenech horských velikánů po celý rok, se v zimě posunul o něco níže. V zámeckých komínech hvízdal vítr, v zahradě už na podzim orval listí stromů a nyní lomcoval holými větvemi za doprovodu studených spršek. V horském údolí, kde ležela vesnice Thorens, nebyla zima sněhovou královnou, spíš uplakanou meluzínou pod závojem mlh, vlekoucích se z hor do údolí. Na zámku hořela dubová polena ve všech krbech, čeládka se snažila již na podzim zásobit sklepy topivem. Mladá zámecká paní mohla usednout ke krbu, hledět na tančící plamínky a snít s otevřenýma očima o svém tajemství. Už brzy bude zjevné všem. Od modlitby před turínským plátnem uplynulo půl roku a Františka konečně ví, že byla vyslyšena. Bude mít dítě! S manželovým svolením poslala do mariánského chrámu v Annecy značnou peněžní částku. Z vděčnosti. Snila i v noci o svém budoucím mateřství. S upřímnou prostotou vyprávěla pak své sny manželovi, ale ten jí radil, aby se raději rozptylovala starostmi o čeládku, o kuchyňské záležitosti, navštívila nemocné ve vsi a pak že bude spát zdravě bez pošetilých snů.

Komorná paní de Boisy se jmenovala Jana Copierová. Byla to důvěryhodná osůbka, zbožňující svou paní. Františka se jí mohla bez obavy svěřit: "Já vím, Jano, proč pan de Boisy nemá mé sny rád. Neodpovídají jeho představám o budoucím synu."

"Tak mu je nevypravujte! Svěřte se raději mně, když chcete srdci ulevit."

"Máš pravdu, Jano. Jsou to tak krásné sny, že je musím někomu vypovědět. V jednom snu jsem viděla svého syna jako rozkošného malého pastýře. Moc mu to slušelo. A měl velikánské stádo ovcí. Jindy se mi zdálo, že vidím svého syna již dospělého. Oblékal si různé řeholní šaty. Měnil je, ale všechny mu velice slušely. Mně se líbil, byla jsem v tom snu velmi šťastná."

"Jenže pan de Boisy by chtěl, abyste raději viděla svého budoucího syna jako krásného vojína v plné zbroji," hádala komorná.

"Je to tak, Jano," zasmála se Františka, "já myslím, že by chtěl mít vojáka podle svého vzoru, ale lhát nemohu, neviděla jsem bojovníka, ale pastýře."

"Nevinnou lží byste svému choti udělala radost," mínila Jana, leč nepochodila.

"Jak mi můžeš něco takového radit? Žádná lež není nevinná, každá je vinna klamem. To raději ať se mračí manžel, než aby se na mne mračil Pán Bůh," rozhodla paní de Boisy.

Jarní slunce zahnalo zimu zase na vrcholky hor. Údolí se zazelenalo, zámecká zahrada se oděla do pestrých barev. Teď se v ní může Františka procházet a radit se se zahradníkem, kam zasadit nové růže. Aby bylo v létě hodně růží na zámku, až bude ta slavnost. Neprozradí jaká, ale starý zahradník pokyvuje hlavou s pochopením; to budou slavné křtiny, říká si v duchu.

A je tu palčivé léto. Mladá paní vyhledává chládek v zahradním altánku. Její postava se značně zaokrouhlila. Doprovází ji Copierová, musí být paní nablízku - co kdyby potřebovala její péči? Budoucí maminka má časté potíže, ale snáší je statečně. Těžké okamžiky obětuje Pánu jako prosbu za dítě, jako modlitbu beze slov.

Na příchod vzácného daru z nebe je už vše připraveno. Pod okny Boisových místností voní záhony plné bohatě kvetoucích růží. Manželská ložnice, ve které se má dítě narodit, je prostorná místnost, osvětlovaná třemi okny. Jedním přichází sluníčko ráno, dvěma dalšími vyhřívá pokoj odpoledne. Na oknech jsou veselými barvami namalovány erby rodu Sales a rodu Sionaz. Když přes barevné sklo svítí slunce, hází po pokoji duhové pruhy. Stěny ložnice jsou pokryty flanderskými gobelíny, které dodávají komnatě hřejivou útulnost. Nad velkým krbem starý obraz vypráví o svatém Františku z Assisi, jak káže ptáčkům, rybičkám i čtvernohým posluchačům. Podle něho se ložnici říká komnata svatého Františka. Obraz dostali manželé de Boisy jako svatební dar. Byl z dávných dob, nechali jej restaurovat, takže svítil barvami jako nový. Chudáček Boží je přece jejich křestní patron. Proto Františka staví pod obraz na římsu krásnou vázu s květinami a poslední dobou při tom assiském světci slibuje: bude-li to syn, pak tedy určitě František.

Toho roku připadl svátek Nanebevzetí Panny Marie na pátek. Františka šla do farního kostela poněkud dříve než manžel. Přiklekla ke zpovědnici, aby Nanebevzaté věnovala k jejímu svátku svaté přijímání. Nebylo zvykem přijímat často; i velmi zbožné duše se odvážily ke stolu Páně jen o velkých svátcích.

Po mši se Františka zastavila na slovíčko s místní porodní babičkou. Žakina Ranyotová bývala poslední dobou často žádána o radu. "Všechno v pořádku," hlásila zámecká paní. "Celou noc jsem dobře spala, teprve k ránu si malé nožky trochu zabubnovaly."

"I hleďme nedočkavce. Ještě mají dva měsíce čas na výšlap do světa." Ranyotová rozehrála vrásčitou tvář do úsměvu. I ve stáří má vždy dobrou náladu. Vždyť přivádí na svět všechnu vesnickou drobotinu, a většinou bez úrazu. I synáčkové paní Janiny de Sales - Amé, Ludvíček a Kašpárek se proklubali na svět rukama staré Žakiny, takže to maličké, co teprve kope nožkama, už bude mít na zámku kamarády.

Příští týden, ve čtvrtek 21. srpna k večeru, pádil ze zámku do vsi Jirka. Dělal poslíčka všude tam, kde pan de Boisy potřeboval jeho dlouhé nohy. Na svých čtrnáct let je měl venkovský pořízek opravdu dlouhé a rád je užíval. Dělal si naději, že strýček komorník jej časem posune na zámku k nějaké důležité funkci. Prý až se mu, strýčkovi, podaří vpohlavkovat do makovice venkovského truhlíka zámecké móresy.

Venkovský truhlík se snaží: boty už čistí panstvu na jedničku a poslouchá na slovo. A když zámecký pán řekne - utíkej co nejrychleji pro bábu Ranyotovou, tak utíká s větrem o závod. Zabouchá na dveře nízkého domku: "Tetko Žakino, honem, honem na zámek!"

"Copak se děje?"

Jirka je náhle v rozpacích. Nesluší se mluvit o takových ženských záležitostech, bere to oklikou: "Všichni lítají jako splašení, paní Janina běžela do komnaty svatého Františka a zámecký pán je bledý jako stěna."

"Tys mi posel osel," přetrhla Žakina jeho okolkování. "Kvůli panu de Boisy mě tam asi nevolají." A to už měla brašnu s příslušnými potřebami v ruce a Jíru vystrčila ze dveří: "Utíkej pana hraběte potěšit, že už jdu."

Na západě barvily poslední červánky oblohu do rumělkova, v dálce bělostně svítila temena horských velikánů. Všecka krása světa se skulila do údolí Thorensu, nežli ji zastře letní noc hvězdným nebem - tak nějak to cítí Žakina Ranyotová, která své podhorské hnízdečko miluje. Sám Bůh jí tu svěřil důležitý úkol, aby pomáhala jeho tvorům vejít v této vesničce do pozemského života. Dnes pospíchá za svým úkolem, co jí staré nohy stačí. Pane Bože, šeptá si pro sebe, jen aby ten předčasný porod dobře dopadl. Určitě to bude porod, když je na zámku zmatek.

A zmatek byl. Pan de Boisy chodí sem a tam, vydává zbytečné rozkazy a zase je odvolává, vždyť už se Jíra vrátil, vždyť prý je Ranyotová na cestě. Z komnaty svatého Františka je slyšet hlasitý rozhovor paní Janiny a komorné Jany, občas i zasténání mladé rodičky.

"Jen klid, jen klid," říká paní Janina švagrovi, který klepe na dveře ložnice, "jděte k mému manželovi, sem zatím nesmíte." Už je tu také vytoužená porodní bába a hned dává zmatek do pořádku. Služebným přikazuje přinést to a ono, pana hraběte posílá pryč, zavoláme vás později, račte se, prosím, vzdálit.

Starý voják je poprvé v životě odkomandován, a to ještě bábou, ale rád vše snese, jen aby to byl syn a Františce se nic zlého nepřihodilo. Nechtěl ani v myšlenkách to zlé vyjádřit přesněji. Raději půjde za bratrem Ludvíkem, ten už takovou těžkou hodinu prožil vícekrát. Našel Ludvíka v konírně. Chvíli vykládali o koňských záležitostech, ale František nemůže ani chválou nového grošáka překonat neklid v srdci. Konečně si toho všiml i Ludvík: "Co je s tebou, Františku? Jsi nějak bledý."

"Není mi dobře, Ludvíku. Cítím se moc špatně. Víš přece -"

"Rodíš ty anebo tvoje žena?"

"Mně není do žertu. Bojím se o Františku."

Úzkostlivě pohlédl na zkušenějšího bratra. Ten ho povzbudivě potřepal po rameně: "Neboj se. Bába Ranyotová se vyzná líp než doktor."

"Mám pocit, že bych měl něco udělat, ale nevím co. Nejsem k ničemu v takové důležité záležitosti a to mi vadí."

"Něco ti řeknu, Františku. Jdi do zámecké kaple a tam už tě napadne, co užitečného v této situaci můžeš vykonat."

V zámecké kapli poklekl František de Boisy před oltář, ačkoliv svatostánek byl prázdný - doposud neměli na zámku svého kněze. Chvíli jen tak svými slovy prosil, Pane, ať vše dobře dopadne. Dej mi syna, ale hlavně mi zachovej Františku.

A černá myšlenka je tu: tak mladá, křehká, co jestli podlehne těžkostem předčasného porodu? Honem děsivou představu zahnal. Sáhl po modlitební knížce. Litanie ke všem svatým. To je ono! Chce trýznivou obavu přehlušit, začne se modlit hodně hlasitě, vzývá jednoho světce po druhém, aby orodovali. A s každým jménem skane do duše krůpěj útěchy. Když litanii skončil, byl již klidný, ale začal se modlit znova, ještě loretánskou.

Jirka, který kromě dlouhých nohou má také dlouhé uši a všechno slyší, všechno vidí, jak se na zvědavé mládě sluší, potkal na chodbě komornou Janu. Tvářila se radostně: "Nevíš, Jirko, kde bych našla pana de Boisy?"

"Vím. Právě komanduje v kapli všechny svaté jako vojáky na execírce v Annecy."

Jana mu uštědřila přátelský pohlavek a spěchala do kaple. "Milosti, už smíte do komnaty svatého Františka!"

Pohlédne komorné do tváře, vidí v ní radost, na nic se neptá. Byl vyslyšen, Františka žije, on má syna. Nikdo mu to neřekl, ale on to ví.

Z kaple už odchází rázným krokem. Za dveřmi zní dětský pláč. Stane a se zatajeným dechem poslouchá. Pláč je slaboučký, je to opravdu chlapec?

Vešel dovnitř po špičkách. Ranyotová balí něco maličkého do vaty. Františka na široké posteli pod baldachýnem vypadá také droboučká, unavená, ale oči jí září: "Máme syna. Bude to František, viď?"

Políbil jí vděčně ruku a pak vdechl druhý polibek na čelo, jako by se bál, aby jí neublížil: "Děkuji ti, má drahá, a děkujme dobrému Bohu, že nás vyslyšel."

"Tak se na svého potomka račte také podívat," nastavila mu bába Ranyotová dlaň s vatovým balíčkem.

Když viděla tvář zmateného otce, poodhrnula vatu tak, aby bylo vidět, že je to opravdu syn: "Přišel na svět o dva měsíce dříve, nesmíte se divit, že je mrňavý a slaboučký. Ale dostanem ho z toho, nebojte se. Zatím ho do plenek balit nemohu, vata je lepší. Myslím, že si v ní nějaký týden pobude."

"A co křest?" zmohl se udivený otec na důležitou otázku.

"Jestli přijde pan abbé do zámecké kaple, můžete z chlapečka udělat křesťana už zítra," řekla Ranyotová. Bylo zvykem křtít novorozeně již druhého dne.

"To tedy ne," rázně řekl pan de Boisy, "musí být pokřtěný ve farním kostele."

"Nechápu proč," Františka svou námitku jen vydechla. Ještě jí nebylo do hovoru, ale synáčka by chtěla mít pokřtěného co nejdříve. Manžel mírně vysvětloval: "Má drahá, všichni z rodu de Sales byli vždy křtěni ve farním kostele, od nepaměti. Nebudeme proto porušovat rodinnou tradici. Vždyť náš syn bude nosit jméno de Sales. Uvědom si, že jen já pro svou osobu jsem z lásky k tobě to jméno odložil." Pak se obrátil na porodní bábu: "Ranyotová, kdy myslíte, že můžeme dítě dopravit do kostela nejdříve?"

Stará žena se zamyslila: "Snad za týden, za osm dní, dá-li Bůh."

MALIČKÝ KŘESŤAN

Farní kostel v Thorens, vystavěný v gotickém slohu, je zasvěcen svatému Mořici. Zámecké panstvo v něm má vlastní lavici a v podzemí hrobku. Křest malého Františka je stanoven na 28. srpna.

Šlechta v okruhu deseti mil žije ve velmi přátelských vztazích, křest novorozeněte bývá považován za rodinnou záležitost všech. A tak se toho srpnového rána, protepleného letním sluncem, sjelo do Thorens mnoho pánů, dam i slečen, aby se na zámku obdivovali hlavní osůbce velké slavnosti a byli účastni jejího přijetí do církve. Široké dámské sukně šustily kolem ještě širší postele v ložnici, kde pod hedvábnými nebesy blankytné barvy odpočívala šťastná maminka. Páni v salóně gratulovali panu de Boisy k následovníkovi po meči, ale domácí pán byl poněkud na pochybách, zda jeho syn vůbec k nějaké zbrani doroste. Je to slaboučké mrně ve vatičce, postěžoval si stranou svému bratranci, baronu de Lucinge. Ten ho utěšoval: k podpoře rodu si může pořídit další syny, kdežto tento pacholíček-malíček bude asi vhodný pro duchovní stav! Nato pan de Boisy jen mávl rukou a raději se dal do hovoru s dalším bratránkem, panem de Beaumontem, který si rád zažertoval i s vlastním jménem. Beaumont znamená krásná hora, a protože postavou zrovna nevynikal, říkával v dobré náladě - nejsem ani krásný, ani velký jako hora, tak nevím, jestli bych si neměl jméno vyměnit za Plešatý kopec.

Křestní průvod byl pěší. V čele pomalu a vážně kráčela Žakina Ranyotová, v hedvábném čepci a svátečních šatech. V náručí nesla roztomilou malou kolébku, vystlanou hebkými poduškami. Dnes byla důležitou osobou, vždyť jejím rukám byl svěřen živý poklad, aby jej donesla bezpečně do domu Páně, kde jej odevzdá kmotrům.

Za Ranyotovou se táhl dlouhý průvod. Nejen příbuzní a přátelé zámeckých rodičů, ale i služebnictvo a všechen vesnický lid pochodoval do kostela. Hned za Ranyotovou kráčeli ti nejbližší, tatínek de Boisy a kmotr František de la Fléchere, benediktinský převor ze Sillingy, který byl strýcem mladé maminky. Ano, zase František. Děťátko mělo ještě kmotru, paní Bonaventuru de la Fléchere, matku pana převora, která ve svých pětapadesáti letech představovala svižnou prababičku nastávajícího křesťánka.

Později přiznal důstojný kmotr, že když to stvořeníčko jako nic držel nad křtitelnicí, odkud kněz lil na hlavičku děcka svěcené vody víc než dost, měl zvláštní a krásný pocit. Miminko jen zavrnělo, ale neplakalo. A zcela nenadále bleskla kmotrovi hlavou myšlenka - ten si uchová křestní nevinnost po celý život. Vyznání víry a odříkávání se zlého recitoval za malého Františka celý kostel. Křtěňátko dostalo jména dvě - František Bonaventura - po obou kmotrech, a příjmení - de Sales.

Zatím se mladá maminka doma za své dítě modlila. V duchu byla s ním v kostele, živě si uměla obřad představit. Jen jestlipak byli všichni přítomní zbožně soustředěni? Vždyť křest je přece něco převzácného. Františka zaslechla hlahol zvonů, který ohlašoval přijetí nového dítěte Božího do církevního společenství, a vstoupily jí slzy do očí. Byla hluboce dojata. Pane, dej, aby mé dítě zůstalo navždy dítětem tvým.

Když Ranyotová chlapečka přinesla do komnaty svatého Františka a hosté se usadili v jídelně k hodování, vklouzla do ložnice babička Bonaventura: "Františko, já u tebe nějaký čas zůstanu, co říkáš? Pomohu ti s maličkým, Janina má dost co dělat s vlastními kloučky."

"Já vím. Však jsem měla starost. Jsi moc hodná, babičko."

"Především se musíme poohlédnout po nějaké vhodné chůvě. Pomohu ti při výběru," slibovala novopečená prababička.

Františčina ovdovělá matka se sice také křtu účastnila, ale vnoučeti se věnovat nemínila. Říkalo se, že pomýšlí na nové vdavky.

Prababička vybrala chůvu dobře. O službu na zámku stálo vícero žen, nezkušená Františka by se byla spokojila s první uchazečkou, ale paní de la Fléchere dokázala otázkami, na první poslech nevinnými, prozkoumat povahu: "Chůva musí být nejen zdravá, schopná i v noci o dítě pečovat, ale také musí mít kladné vlastnosti. Děti a zvířata mají instinkt, vycítí dobrého člověka a přilnou k němu."

Vyvolenou chůvou se stala dvaadvacetiletá Petremande Puthodová, rozená Lombardová. Její manžel byl rovněž zaměstnán na zámku. Kromě jiného bylo také úkolem Mandy, aby náležitou péčí o dítě zavřela klepnám pusy. Prý děťátko nevydrží, je moc slabé, uvidíte, že mu brzy ustelou do rakvičky. Má přece na celém těle ošklivou vyrážku - omílalo se denně u pumpy na návsi.

Byla to pravda. Nejen vyrážka, ale hnisavé boláky pokrývaly něžnou dětskou pokožku. Františka měla o dítě strach. Naštěstí tu byla moudrá babička Bonaventura a bába Ranyotová, znalá léčivých bylin. Obklady a koupele z jejích odvarů byly právě tak hojivé jako babiččina povzbuzující slova: "Jen se za Františkovo uzdravení modleme. U Boha není nic nemožného."

Františka jí vděčně kladla hlavu na rameno, když jí bylo do pláče: "Co bych si, babičko, bez tebe počala?"

Boláky zmizely, slzy oschly a chůva směla již s dítětem do zahrady, potom i do vsi a od dveří ke dveřím hrdě ukazovala, jaký se z malíčka klube chlapík. Už není ve vatě. I buclaté tvářičky se mu rumění.

"Zastav se s ním v kostele a promluv o maličkém také s Pánem Ježíšem, ne jenom se zvědavými povídalkami," přikazovala zámecká paní.

"Už jsme tam byli. Mohl nechat kukadla na oltáři!"

"Malé děti rády pozorují třpytivé předměty, Mando," usmívala se Františka na nadšenou chůvu.

Když bylo hošíkovi patnáct měsíců, poprvé chůvu zarmoutil. Ne vlastní vinou. Paní de Boisy totiž rozhodla, že je načase, aby se ujala výchovy svého dítěte sama: "Už začíná chápat svět kolem sebe. V útlém věku je dušička úrodnou půdou. Co do ní zaseješ, budeš později sklízet," radila moudrá kmotra, babička a prababička Bonaventura. Manda rozloučení oplakala, maličký neříkal nic.

Františka zahájila první den výchovy návštěvou kostela s chlapečkem. Vedla jej za ručku, cupital statečně. V kostele si jej v lavici postavila nejdříve před sebe, pak mu sepnula ručky: "Františku, v tom domečku na oltáři bydlí Ježíšek. Dívá se na tebe. I když ho nevidíš, dívej se tiše také."

KAMARÁDI

Rozloučení s Mandou netrvalo dlouho. Františka nemohla přenechat všechny povinnosti vedení domu své švagrové Janině, která, jak se ukázalo, čekala další děcko. Věnovala se sice malému Františkovi víc než dříve, ale přece jen jí Puthodová scházela.

"Z chůvy tě povyšuji na spoluvychovatelku," řekla Mandě a ta se vrátila do služby moc ráda.

František utěšeně přibýval na váze i na výšce. Sotva se naučil žvatlat, napodoboval slova matčiných modliteb. V zámeckém přízemí se nacházela velká místnost s lavicemi, kde se každého dne navečer shromáždilo veškeré služebnictvo. Paní de Boisy jim nejdříve přečetla pomalu a zřetelně úryvek z Písma anebo z jiné zbožné četby. Měla pěkný přednes! Potom rozdělila práci pro každého na příští den, případné poklesky proti povinnostem pokárala.

"Raději bych snesl facku než ty její mírné výčitky. Říká to tak lítostivě, jako bych jí šlápl na kuří oko," vyjádřil se Jirka před strýcem. "A to bych nerad. Jí určitě ne."

Paní domu potom vyslechla jednotlivě každého, co má kdo na srdci a ukončila pohovor společnou modlitbou na dobrou noc.

Když byly Františkovi tři roky, nařídila vychovatelce Puthodové, aby chlapečka každý večer k této společné besedě s čeládkou vodila. Při povídání dospělých byl klučík trochu neposedný, ale když se začali modlit, hned se ztišil, sepnul ručky a díval se pozorně na maminku. Semtam zachytil slůvko modlitby, semtam je zkomolil, ale všichni se při pohledu na milou dětskou tvářinku usmívali. Nejlíp uměl amen, a to řekl hodně hlasitě, navíc párkrát sólově, protože se mu slovíčko, kterému nerozuměl, velice líbilo. Potom šla Manda domů a František patřil už jen mamince. Oh, uměla krásně vypravovat nejen u postýlky, ale i ve dne, když si našla čas a přišla za dětmi do sloupové galérie, kde bylo jejich oblíbené hřiště. František totiž měl kamarády pod jednou střechou. Byli to starší bratránkové Amé, Ludvík a Kašpárek. Kloučci se mohli prohánět po lesklé podlaze za míčem, nějaký ten pád a otlučené kolínko se nebralo vážně, bolest pofoukala Manda. Anebo si chlapci prohlíželi velké mapy na stěnách a obrazy různých krajin, portréty rytířů a duchovních.

Když mezi děti přišla Františkova maminka, uměla o každém obraze vyprávět něco zajímavého. Hošíci poslouchali o Petru de Sales, jak jel na velké lodi osvobodit hrob Pána Ježíše v Jeruzalémě, anebo maminka vyprávěla o Janu de Sales, dominikánovi v bílém hábitě. Také tam visel obraz černého mnicha.

"To byl zas augustinián a jmenoval se přesně jako ty," pohladila svého kloučka po světlých kučerách, "ano, František de Sales."

Malému Františkovi se velký jmenovec zalíbil. Vysekl mu poklonu a vážně řekl: "Pane Františku de Sales, já jsem také František de Sales, ale ještě nejsem pán."

Kašpárek se zasmál: "Hehe, čekáš, že ti odpoví?"

František se zamračil, ohnal se rukou, měl na bratránka dopal. Maminka honem hasila oheň, kterým vznětlivá povaha jejího synka snadno vzplála: "Na obraze Františkovi odpovědět nemůže, to víme. Ale odpoví mu za tu pěknou poklonu jistě v nebi tím, že se bude za svého jmenovce přimlouvat."

František je spokojen, už se nemračí a je ochoten si s Kašpárkem hrát dál.

Za pěkného počasí si smějí hrát venku. Zelená krása tichého údolí, do něhož shlížejí obyvatelé zámku, vnáší do duše klid a mírnost, zatímco mocné horstvo, tyčící se na obzoru, povznáší mysl do výšin. V zátiší světa je snadné a samozřejmé věřit v Tvůrce veškeré krásy a chválit ho za vše.

V roce 1570 získal pan Ludvík de Sales zámek Brens v Chablais a přestěhoval se tam i s rodinou. Tříletý František ztratil kamarády. Stýskalo se mu po nich. Maminka pohovořila s panem de Boisy, že by nebylo dobré, kdyby jejich synáček byl po celý den jen s dospělými. Dítě potřebuje dětskou společnost. Otec to uznal a Manda dostala nový úkol: měla najít ve vsi pro Františka vhodné kamarády. Netrvalo dlouho a galérie opět zněla křikem kloučků, kteří si brzy zvykli na sloupy, mapy a krásné obrazy. Také rádi naslouchali vyprávěním zámecké paní. Zprvu se jí trochu ostýchali, ale malého Františka si přivlastnili hned první den a on se s nimi rozdělil o všechno, co měl v kapsách.

Maminka netušila, že sblížením Františka s vesnickými kluky padlo do dětského srdce semínko, které vydá stonásobný klas v dospělém věku. V porozumění prostému lidu a v umění přiblížit se jejich srdci spočíval neslýchaný úspěch jeho pozdější pastorace.

Malý František měl obdivuhodnou paměť. Nejen že brzy uměl obvyklé modlitby, ale navíc chtěl vědět, proč se to tak říká a co které slovo znamená. Často musela jít chůva za paní pro správnou odpověď a pořád ještě nějaké proč zbývalo.

"František by měl mít dobrého učitele náboženství," zmínila se paní de Boisy před manželem.

"Poptáme se po někom vhodném," slíbil pan de Boisy, ale hned to zase pustil z hlavy. Měl plno starostí s hospodářskými a finančními záležitostmi svého statku. Tu dlouhé jednání se správcem svého panství, tu zase s pachtýři polí, aby vyslechl jejich stesky a požadavky.

František se zatím bezstarostně proháněl s vesnickými kluky, mezi kterými byl králem. Uměl nejlíp nalézat u zámku všelijaké skrýše, znal spoustu hádanek a dovedl si s kamarády zahrát i na pana abbé. Zavedl je do zámecké kaple, pomodlil se s nimi, pak se postavil vedle oltáře, nad kterým visel obraz svatého Šebestiána, pozvedl oči ke stropu, proměněnému v oblohu se zlatými hvězdičkami, a začal kázat. Jak mu paměť vybavovala věty, které slýchal večer číst maminku v čeledníku, tak je hbitě splétal s tím, co věděl o Ježíškovi od chůvy Mandy. Kluci stáli zticha a jednou se i pan Boisy zastavil u pootevřených dveří kaple.

"Ten náš čipera má řečnický talent," sdělil pak manželce. "Bude z něho výtečný advokát. Bude studovat práva. Právník v senátě, to není špatná kariéra," rozvíjel plány do budoucna.

Františka na to neříkala nic. Jednak manžel odporování nesnášel, jednak si vzpomněla na svůj slib před turínským plátnem a považovala za vhodné ponechat řešení Františkovy budoucnosti času a vůli Boží.

Někdy přijeli na návštěvu tři bratranci de Sales i s rodiči. Zdrželi se pár dní a František byl na vrcholu blaha. Snesl jim své nové hračky, většinou dřevěná zvířátka, seznámil je s vesnickými kamarády a Manda měla co dělat, aby je uhlídala. Jednou si ani nevšimla, že František zmizel. Našla ho pak v koutku verandy, kde byl výklenek ve zdi. Stavěl tam oltáříček.

"Pročpak jsi nám zmizel, Františku?"

"Chci bratránky překvapit. Toto je moje, docela jen moje kaplička."

A bratránkové pak spolu s vesnickými dětmi museli vyslechnout kázání "pana abbého Františka de Sales", jak se posluchačům malý kazatel představil. Ještě dobře, že to tatínek neslyšel, pomyslila si paní de Boisy, když jí Manda referovala o průběhu klukovských her. Tentokrát by asi z malého kazatele radost neměl.

VYCHOVATEL

Když ještě rodina Ludvíka de Sales bydlela na zámku Thorens, získala od biskupa povolení mít vlastního kaplana, který by denně sloužil mši v zámecké kapli. Volba padla na mladého kněze Jana Déage. Pocházel z Cornier, místa vzdáleného od Thorens jen pět mil. Byl to nadaný mladý muž, který se chtěl i nadále vzdělávat, jenže k tomu potřeboval finanční zajištění a dostatek volného času. Místo zámeckého kaplana bylo pro něho ideálním řešením, a proto nelenil použít ve všech stoletích osvědčeného receptu, který předpisuje pár slovních kapek vlivného strýčka. A tím byl monsignor Gallois Renard, asistent ženevského arcibiskupa, takže kapky zapůsobily a mladému uchazeči bylo vyhověno.

V zámecké kapli byla teď každého rána mše svatá, a kdo ze služebnictva chtěl, mohl být přítomen. Jirka se bystře naučil ministrovat. Latinská slova mu pan abbé vysvětlil poněkud učeně, takže jim Jirka stejně nerozuměl, ale odříkat je uměl bezvadně.

A malý František mu trochu záviděl. Chtěl by také ministrovat.

Ale maminka řekla ne, až bude větší: "Zatím můžeš stát vedle Jiřího a trochu mu pomáhat."

Jirka měl pochopení. Občas nechal maličkému podržet džbáneček s vodou, občas šáteček, do kterého si pan abbé otíral prsty. František si připadal velmi důležitý, očka mu zářila radostí.

Jan Déage zůstal na zámku Thorens, i když se rodina Saleských odstěhovala do Chablais. Jednak se mu tam líbilo, jednak ho pan de Boisy požádal, aby zůstal za stejných finančních podmínek. Byla to zásluha paní Františky, nechtěla se vzdát přítomnosti eucharistického Krista pod svou střechou, a pak - František potřeboval učitele náboženství, neboť pan de Boisy dávno zapomněl na slib, že se o nějakého postará. Nakonec ta úloha připadla zámeckému kaplanovi.

Františkovi bylo pět let, když mu pan abbé Déage začal dávat hodiny katechismu. Studentík ještě neuměl číst, ale nijak to oběma nevadilo. Hlavně že učitel uměl zajímavě vysvětlovat a žáček pozorně naslouchat. Slova pana abbého se nesmazatelně vrývala do čisté dětské mysli, učitel je ještě s Františkem zopakoval a žáček brzy uměl citovat zpaměti celé statě z katechismu. Že jim také rozuměl a hluboce je vnímal, naplňovalo maminku radostí, až na jeden případ, kdy se Františkovo náboženské zanícení ocitlo v rozporu se společenskou etiketou.

Měli tehdy na zámku hosta, který byl kalvínského vyznání. František už leccos věděl o rozdílech mezi učením pana Kalvína a tím, co se on sám učil v hodinách náboženství. Teď se dovídá, že ten příjemný, hezký pán, na kterého se rodiče usmívají, nevěří, že je Pán Ježíš přítomnen ve svatostánku v hostii! Františkovi ho bylo líto. Copak to nikdo tomu pánovi nevysvětlil? On asi žádného pana abbého nemá, napadlo kloučka. Počíhal si na milého pána, když se po ránu procházel v zámecké zahradě sám. Udýchán horlivostí začal bez úvodu panu hraběti vysvětlovat příslušnou stať z katechismu. Nežli se překvapený kavalír vzmohl na nějakou námitku, malý debatér mu přidal radu: "Když vám něco není jasné, pane, tak se pomodlete a Pán Bůh vám pomůže, abyste tomu rozuměl. Já se vždycky před učením pomodlím s panem abbé o světlo Boží a Pán Bůh nám vyhoví."

František se nikdy nedověděl, zdali si tatínkův host vzal jeho slova k srdci. Jenom mu bylo divné, proč ho od té doby při návštěvě některých tatínkových hostí zavírají v pokoji na klíč. Musí tam být, dokud host neodjede. Ale proč?

Jednou, když František slyšel od svého učitele slova Kristova - cokoliv jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili - vyptal se velmi důkladně, kdo jsou ti bratři Pána Ježíše a moc ho potěšilo, že všichni lidé. Aspoň je nebude muset dlouho hledat, jak už se obával. Protože měl Pána Ježíše rád, měl rád i jeho bratry, to je samozřejmé, pane Déage, viďte? Pan Déage se také domnívá, že by to mělo být samozřejmé, ale všichni to tak nechápou, bohužel. Tomu se František diví. On přece, když vidí u zámecké brány nějakého chudáka, honem mu běží naproti, pěkně se na něho usměje a nabídne mu, co má právě v kapse. Někdy broskev, někdy ocucaný sladký špalíček a někdy jen kousek motouzu. Obdarovaný se usmívá také, i když čekal tučnější dárek. Zámecký vrátný musel nejednou rázně ukončit Františkovu konverzaci s bratrem Pána Ježíše, když se obával, že si mladý pán odnese na oplátku v šatech nějaké zvířátko nežádoucí k chovu. Přivolal paní Puthodovou, aby donesla prosebníku něco na zub a Františka si odvedla.

Jednou opravovali zedníci zámeckou terasu. Jeden z nich si pověsil halenu na kliku u okna. Na haleně měl připíchnutou barevnou kokardičku, dárek od děvčete. František se zrovna potřeboval proběhnout po hodině katechismu. Jak si zpestřoval chůzi poskokem přes verandu, padla mu do očí barevná ozdůbka. Je hezounká jako karafiát, ale takový trojbarevný ani v zámecké zahradě nekvete. Dá se utrhnout? Docela lehce. Voní? Vůbec ne. Ale pěkná je, František si ji vezme a třebas u brány někomu udělá radost. Pánu Ježíši by se divná květina určitě také líbila.

Mladík se po práci obléká a marně hledá po zemi dárek od milé. Není tam, někdo mu kokardičku vzal! Některé ze služebných děvčat si s ním asi chtělo zažertovat, ale on se žádnou žertovat nemíní, je věrný té své. Chce kokardu zpátky. Je to krádež. Jde si tedy postěžovat zámecké paní. Pan de Boisy se k tomu přichomýtl také a po vojensku zahlaholil, že je to sice maličkost, ale na zámku musí být poctivost dodržována v každém směru. Na místo činu bylo svoláno všechno služebnictvo. Vyšetřování nebralo konce, až si paní de Boisy vzpomněla na svého potomka. Nevzal to snad František? A kde je? Petremanda prohlásila, že její vlastní potomek vyučuje Františka na zahradě dělat kotrmelce. Musela hned pro něj. František přiběhl rozradostněný s hlášením, že už kotrmelce umí, ale radost pohasla, když viděl, jak přísně na něho rodiče hledí.

"Podívej se tady na ten kabátec," řekla maminka. "Byla na něm kytička ze stužky. Nevzal jsi ji?"

"Vzal," přikývl bez rozmýšlení a teprve teď si uvědomil, že asi udělal něco, co neměl.

"To je krádež," řekl tatínek zachmuřeně. Františkovi je, jako by se před ním rozevřela černá propast. Taková hrůza na něho zafičela z toho slova, že se mu z očí vyhrnuly slzy. A už klečí na kolenou a žalostně vzlyká, že to už nikdy víc neudělá, aby mu odpustili. Vytáhne z kapsičky užmoulanou kokardičku a podává ji mamince, které se zpod víček také kutálí slzička. Služky začaly popotahovat a utírat si zástěrkou nos, i mladý zedník je dojat. Všichni byli naměkko, jen Františkův otec byl neoblomný a pravil, že je sice správné, když viník činu lituje, ale potrestán být musí, aby si navždy vtiskl do paměti, že na cizí sáhnout nesmí. Přehnul vzlykajícího klučíka přes koleno a pádnou dlaní mu naplácal zadeček. Byl to výprask mírný podle slov pana de Boisy, jelikož se František hned přiznal, svého činu lituje a kromě toho to bylo poprvé, co se takto prohřešil. Ale - kdyby se to opakovalo, tak ať si nepřeje, co by mu otcovská ruka naložila!

Ne, to si František nepřál a nikdy již k podobnému výprasku nedošlo. Od té doby se vždy zeptal, smí-li si něco vzít, i když to byla jen broskev na tácu v jídelně.

Sotva bylo Františkovi šest let, jevil velký zájem o knihy. Číst neuměl, jen si v nich listoval. Číst ho zatím nikdo neučil.

Pokouší se tu a tam poznat sám nějaké písmenko, pozve na poradu paní Puthodovou, ale ta se s knihami moc nekamarádí. František ví, že maminka má Mandu ráda, proto na chůvě loudí:

"Petremando, přimluv se za mne, abych se směl učit číst."

Petremanda namítá, že čtení je velké umění a František je ještě malý.

"Až budu velký, tak ti každý rok koupím krásné šaty, když se za mne přimluvíš."

"To se načekám ještě hodně dlouho," míní chůva, ale aby chlapci udělala radost, přece jen se paní de Boisy zmínila. Ta slíbila, že promluví s manželem. A promluvila. Nemohl by pan Déage vyučovat chlapce základním předmětům? Kněz má tak málo povinností a chlapec po učení touží.

Pan de Boisy byl jiného názoru. Má-li František chuť do učení, ať se učí, ale ne doma. Na zámku se všechno točí kolem něho -je to zdravé pro růst charakteru? Nevyroste z něho rozmazlený člověk? Je na čase, aby si zvykal na cizí prostředí. A co pan de Boisy řekne, to platí. Maminku bolí srdce. Má se rozloučit se svým pokladem? Ta myšlenka jí vhání slzy do očí. Ale bouří se proti manželovi jen v duchu.

Jak ty chceš, Pane, buď vůle tvá, končí modlitby za budoucí dny svého synáčka.

VZORNÝ ŽÁK

Na podzim roku 1574 začínalo i školní vyučování v chlapecké koleji městečka La Roche. Františka ubytovali rodiče u pana učitele Štěpána Dumase i s komorníkem, který měl na chlapce dozírat a pečovat o něho. Škola pojala na tři sta žáků, mezi nimi se octl i čtyřlístek Ludvík, Kašpar, Amé a František, všichni z rodu de Sales. Františkovi bylo sedm let a přítomnost bratránků mu pomohla překonat stesk po domově. Místo her v zahradě si nyní hraje s písmenky a číslicemi v místnosti plné lavic a kluků. Učení ho baví, pan učitel má z něho radost. Žáček se bystře učí číst, psát i počítat. Jednou týdně přijíždí tatínek poptat se na synovo chování a pokrok v učení. Když je pohovor s ředitelem koleje zvlášť příznivý, smí František za odměnu jít na neděli domů k obědu a někdy i na celý den, aby se potěšil s maminkou a předvedl jí, co všechno se ve škole naučil. Někdy dojede za Františkem abbé Déage na grošovaném koni -bonžůr, maličký, všecko klape? František už není zrovna maličký, na sedm let se pěkně vytáhl, ale to oslovení mu nevadí, hlavně že se může návštěvě vypovídat ze vzrušujících dojmů, které v novém prostředí prožívá: "Víte, pane Déage, že už umím celou násobilku? A ze čtení jsem dostal jedničku. Ještě vám musím říct, že Roger, co sedí za mnou, se nerad učí náboženství, to je divné, viďte? Já je mám ze všech předmětů nejraději. Už brzy postoupím do druhé třídy, kde se učí gramatice."

Žáci jsou v koleji rozmísťováni do tříd podle prospěchu, nikoliv podle věku. Také se na rozmísťování nečeká na konec školního roku. Kdo je nadaný a zdolá učivo jedné třídy dřív, může do vyšší přestoupit i mezi školním rokem. František se již za několik měsíců vyrovnal se základním učivem první třídy. Ponechal slabikování vět spolužákům méně čilým a sám se směle pustil do zdolávání francouzské mluvnice. Brzy je uznáván za nejnadanější dítě koleje, jeho rychlé úspěchy v učení jsou překvapující. Opět mu stačilo několik měsíců k tomu, aby nejen uměl pravidla gramatiky odříkat, ale také je dovedl při psaní správně používat.

Jednoho dne byl František velmi vyznamenán. Dostal svolení, že se smí seznamovat s latinou. To byla událost pro Františka i ostatní studenty! V osmi letech už začít s latinou? Spolužáci ho obdivovali.

Někdy se pan Déage zdržel v La Roche déle na přání svých zaměstnavatelů. Přezkoušel vědomosti všech čtyř výhonků kmene Sales, za pěkného počasí je zavedl za město ke starodávnému kříži, jehož podstavec nesl datum 18. srpna 1488. Tam si udělali mešní pobožnost a pak se těšili z krás přírody. Vychovatel jim říkal jména jednotlivých hor a kopců na obzoru a jména květin podél cesty.

Jindy si udělali výšlap do poutního místa Bénite Fontaine. Když se bratránkům chtělo putovat, šli všichni za veselého poskakování a pokřikování. František měl vždy v zásobě plno otázek, které zůstaly nezodpovězeny z hodin náboženství. Ve škole byl časový prostor omezen zvonkem, na dlouhé vysvětlování nebylo kdy.

František byl druhým rokem v La Roche, když při jedné návštěvě doma zjistil, že má sestřičku Markétku. Moc se nenadchnul, vždyť škvrně bylo v kolébce sotva vidět. Zmínil se o tom svým bratránkům jen stručně: "Mám doma sestřičku, ale chodit neumí, mluvit také ne, tak nevím, k čemu nám bude dobrá."

"Jak se k vám dostala?" vyzvídal Kašpárek.

"Prý ji poslal Pán Bůh mamince, když se jí po mně stýskalo."

"To nemohl poslat kluka? Co s holkou? S tou si hrát nebudeme," prohlásil Kašpar za všecky.

A také nemuseli. Pán Bůh si Markétku za nějaký měsíc vzal k sobě. Ještě téhož roku se narodilo manželům de Boisy další dítě, tentokrát chlapeček. Dali mu jméno Gallois. Kluci de Sales mohli být spokojeni.

Jednoho dne přijel pan Déage za Františkem a tvářil se vážně, když mu sděloval, že bude muset školu v La Roche opustit. Jeho rodiče se stěhují na zámek Brens k strýci Ludvíkovi. Odtamtud je do La Roche daleko, to bys nemohl v neděli domů na oběd. Ostatně bratránkové také změní kolej za jinou, která je blíže Brens, tak nevěš hlavu, budete zase pohromadě. František je poplašený. Proč se rodiče stěhují? Vždyť je v Thorens tak pěkně. Vychovatel je na rozpacích. Má zakázáno mluvit o podrobnostech: "Víš, Františku... zkrátka, tvůj otec upadl v nemilost u knížete Jakuba, ale tím si hlavu nezatěžuj. Časem se zas všechno urovná." Pan Déage se už v duchu vidí u svého strýce, světícího biskupa Regarda, který v urovnávání celé situace jistě pomůže.

Františkovi bylo devět, když nastoupil do školy v Annecy.

Utěšovalo ho, že mohl opět kamarádit se svými bratránky a společně s nimi jezdit na neděli domů.

Žili všichni pod jednou střechou i v Annecy.

U školy nebyl internát. Žáci bydleli v soukromých domech. František se ubytoval tentokrát i s panem Déagem u staré paní, která měla prostorný dům a pochopení pro mládí. Františkovi bratránkové měli u ní také svůj pokoj a všichni říkali paní bytné tetičko, ačkoliv příbuzná nebyla.

Škola v Annecy měla dobrou pověst. Založil ji v roce 1551 pan Eustach Chapyus, kněz a diplomat. Za dobu dvaceti pěti let si vzdělávací ústav dobyl přední místo mezi savojskými školami, kterým se říkalo koleje.

Také tady, v nové koleji, byl František oblíben. Profesoři ho měli rádi pro neobyčejné nadání a vzorné chování, studenti pro veselou povahu, družnost a ochotu. Pobyl v tamější škole šest let a každým rokem při udílení cen býval na prvním místě. Spolužáci mu nezáviděli, byl přítelem všech a nejednou vytáhl kamaráda z bryndy. Ba i trest vzal za provinilce na sebe. Tehdy se počítala rákoska k důležitým výchovným prostředkům. V každé třídě zaujímala čestné místo, ze kterého se stěhovala pouze na ruce anebo na záda, popřípadě na sedací část příslušného neposedy. Závažnost provinění určovala výši trestů. Odvolání se nepřijímalo, na kajícnost se ohled nebral.

Kašpárek de Sales se jednou rozdováděl o přestávce tak, že se po jeho přesném zásahu přesunul portrét ctihodného zakladatele školy ze zdi na podlahu chodby. Za toto ponížení slavného pana Eustacha byl odsouzen k výprasku. V očekávání exekuce plakal Kašpárek již předem tak zoufale, že to drásalo Františkovo soucitné srdce. Když pak vzal třídní do ruky ohebnou pedagogickou pomůcku a Kašpar se plížil krokem zoufalce ke katedře, František to nevydržel. Popustil uzdu svému temperamentu a vskočil mezi provinilce a učitele. Neslýchaná věc! Zvedl se z lavice bez dovolení. Zády kryje bratránka a spíná ruce ke zkoprnělému vykonavateli spravedlnosti: "Prosím vás snažně, pane učiteli, nebijte Kašpara, já ten trest beru za něho!"

"To by nebylo spravedlivé. Proč bys měl dostat bití ty?"

"Protože je můj kamarád. Protože ho mám rád. Prosím snažně."

Učitel Františka odstrkuje, aby se dostal k pravému viníkovi, ale marně. Ve třídě je napjaté ticho. Jak to dopadne?

Nakonec se učitel na neodbytného prosebníka dopálil. Co se do toho plete! Popadla ho chuť odvážlivce pořádně setřít. Nechal Kašpara Kašparem a přehnul si přes koleno Františka. A jak byl v ráži, našvihal Františkovi jako ještě nikomu jinému. Potom praštil rákoskou o zem - měl zlost sám na sebe, že se nechal strhnout. František rákosku zvedl a odnesl na místo, ač se mu šlo poněkud ztěžka.

Když byl učitel z dohledu, shlukli se chlapci kolem hrdiny dne a všichni odsuzovali předvedený pedagogický výkon. Je to kruťas, zlostí celý rudý, neumí se ovládat, ten by mohl být katem. Kupodivu, František se ho zastal: "Proč mu to zazlíváte? Vždyť jsem si o výprask řekl, tak mi vyhověl. Já se na něho nezlobím."

Jednou jel František koňmo s vychovatelem po mostě, který zrovna opravovali dělníci. Vybírali poplatek od každého, kdo po mostě šel nebo jel, František si všiml, jak jiní platí mostné, ale pan Déage se k tomu nemá. I vysvětlil Františkovi, že členové urozených rodin jsou od poplatku osvobozeni. František se pohoršil: "Cože? Vždyť se ti dělníci potí i pro nás, proč bychom neměli platit? To mi nejde na rozum." Vytáhl peněženku s kapesným a vysypal výběrčímu vše, co v ní měl.

Procházky po městě s panem Déagem moc nepěstoval. Raději zůstával u tetičky, které oči už moc nesloužily, a předčítal jí z velké knihy životopisy svatých. Byla to Zlatá legenda. Některé příběhy z ní si zapamatoval na celý život, neboť po četbě si ještě s tetičkou o nich povídali. Chlapec měl pohotově vždy nějaký vtipný komentář.

František byl v Annecy rok, když do jejich rodiny přibyl třetí synáček. Dostal jméno Ludvík, takže bydleli na hradě Brens pod jednou střechou Ludvíkové tři.

TONZURA

František byl u prvního svatého přijímání v deseti letech. Bylo to v zimě 17. prosince 1577. Ještě téhož dne přijal Ducha svatého při svátosti biřmování z rukou biskupa Ange Justiniana v dominikánském kostele v Annecy.

V té době přistupovaly děti k prvnímu přijímání až ve dvanácti letech. Připouštěly se výjimky, které byly jistým druhem vyznamenání. Proto se radovala s Františkem i celá rodina. Rodiče přijeli do Annecy již týden předtím. Ubytovali se ve vlastním domě, který tam měli pro přechodný pobyt. Paní Františka nejen že chtěla být u slavné události, ale mínila ještě před tím pohovořit s chlapcem o všem, co by přispělo k dobré přípravě na významnou událost. Není tedy divu, že chlapec přijímal obě svátosti v onu sobotu s hlubokým dojetím. Byl dobře připraven a na svůj věk duchovně vyspělý.

Kostel svatého Dominika vypadal zvenčí chudě. Stavba nízká a jednoduchá. Avšak vnitřek kostela byl krásný. Sluneční paprsky házely barevnými okny na sochy svatých a světic kouzelné duhy. Také malby na stěnách vzbuzovaly obdiv chlapců de Sales, kdykoliv se s panem Déagem v kostele zastavili.

Toho dne, kdy chrám byl slavnostně osvětlen a přeplněn věřícími, František zvlášť silně prožíval krásu okolí i dění v kněžišti, neboť po biřmování následovalo svěcení několika kněží.

Bůh se mi odevzdal viditelným způsobem Těla Páně a neviditelným Duchem svatým. Co já mu za to dám? Vše, co mám, je tak malé, tak nepatrné ve srovnání s velkým darem Božím. Ale mohu mu dát sebe jako ti mladí muži, kteří skládají právě slib čistoty a poslušnosti do biskupových rukou? To bude to pravé.

Po slavnosti byl bohatý oběd za přítomnosti obou spřízněných rodin. Až k večeru se Františkovi naskytla příležitost zastihnout otce v pokoji o samotě. V obavě, aby je někdo nevyrušil, vysypal otci rovnou, čeho měl plnou duši: "Tatínku, chtěl bych být knězem."

Otec povytáhl obočí, ale hned se usmál. Chlapecké sny není třeba brát vážně. Je to pro Františka výjimečný den, nebude ho zarmucovat svým nesouhlasem: "Nu, dobrá, dobrá, Františku. Uběhne ještě mnoho vody, nežli se budeme rozhodovat o tvém povolání. To má čas."

"Ale já bych chtěl začít s přípravou už teď."

Pan de Boisy se stále usmíval. Dnešní svěcení kněží zřejmě synáčkovi popletlo hlavu, ale to přejde: "Můj milý, v deseti letech ještě nikdo nebyl na kněze vysvěcen."

"Tonzuru bych dostat mohl, to vím."

Proti tonzuře otec nic nenamítá. Kolečko ve vlasech nikoho do budoucna nezavazuje, vlasy opět narostou a dětské sny zapomněním zarostou. Ať je po tvém, chlapče, myslel si otec, a potom bude po mém.

"Když tolik chceš, můžeš si tonzuru dát."

Toto církevní svěcení ještě k ničemu nezavazovalo. Mnozí rodiče přihlásili k němu svého mladičkého potomka jen z důvodů zištných, pro navázání vlivných styků, a později na ně klidně zapomněli.

Roku 1578 uděloval tonzuru světící biskup Gallois Regard na svém venkovském sídle v Clermontu. Tam doprovodili Františka rodiče i pan Déage. Když byl František představen panu biskupovi, církevní hodnostář se zahleděl na hezkého chlapce, jehož pravidelný obličej lemovaly světlé kučery. Podle tehdejšího zvyku byly dlouhé až na ramena.

"Tonzura není jen kolečko na temeni hlavy, chlapče," řekl pan biskup přísně, "tu svou vlasovou parádu si dej zastřihnout nakrátko."

František se polekal. Jeho vlasy se leskly do zlatova a přirozeně se vlnily. Moc mu slušely. Teď je má dát zastřihnout nakrátko? Jak bude vypadat mezi ostatními chlapci? Musí vlasy obětovat? Ale vždyť chci obětovat Bohu sebe celého, tedy i s vlasy. Jenže pomyšlení na to bolí. Moc si na těch krásných vlasech zakládám, uvědomil si František. To se Pánu Bohu jistě nemůže líbit, vždyť je to marnivost. Dám je zkrátit.

"A kdo mi tonzuru ve vlasech vystřihne?" vyzvídal František na vychovateli. "Pan biskup v kapli?"

"Ale kdež, ten se holičem nevyučil," zasmál se pan Déage. "Jeho Eminence jen symbolicky třikrát cvakne nůžkama na temeni. Nu, nějaký ten vlásek odstřihne, ale zbytek už dodělá odborně holič v sakristii."

Tak se také stalo. Pan biskup s nůžkama v ruce říkal nad Františkovou hlavou, s vlasy již krátce zastřiženými, latinský žalm - Pán je podílem mého dědictví a mého kalicha. Ty jsi ten, který mi nahradíš mé dědictví -. František v duchu přidal - a nahradíš mi i vlasy - a opět pocítil radost, která mu naplnila srdce, když ještě před obřadem si dal v sakristii ustřihnout své zlaté kadeře. Je pravda, že nejdříve zavřel oči, aby neviděl, jak padají z ramen na zem. Pak se přece jen podíval a místo smutku jej přepadla nečekaná radost. Pane Bože, prvně ti dávám něco, na čem mi moc záleželo, nikomu jinému bych své vlasy nebyl dal, ale tobě ano.

Když se pak František v bytě rodičů v Annecy podíval do velkého zrcadla, nemohl se poznat. Před sebou měl chlapeckou postavu v lesklých nohavičkách, v sametovém kabátku se širokým bílým límcem, s kordíkem po boku a ostříhanou hlavou. Napůl šlechtic, napůl mnich. Nu, jiné šaty mu ještě nedají, na kleriku má dost času. Ale František nechce být ničím napůl. Když nemůže tělo oblékat v duchovní šat, bude v něj oblékat své srdce a Pán Bůh to uvidí. Úmysl uváděl hned ve skutek. Poprosil zpovědníka o dovolení, aby směl chodit častěji k přijímání. Dostal povolení, že smí ke stolu Páně jednou za měsíc, později jednou za týden. Cítil to jako vyznamenání. Denně si četl v některé duchovní knize. Uložil si to jako závazek. Tak se stávalo, že zatímco se jeho spolužáci a bratránkové ve volném čase proháněli po břehu modrého jezera, František usedl na zahradě do stínu besídky, anebo za špatného počasí si ve své světničce četl knihu, kterou měl nejraději - životy svatých. Bylo-li školní volno celý den, pan Déage mu nestrpěl, aby seděl doma. Mládí potřebuje pohyb v přírodě, Františku, na čtení máš ještě celý život. Chlapci jdou na výlet, půjdeme s nimi. I když to nebylo horlivému čtenáři zprvu po chuti, uposlechl. Pan Déage byl pro něho autorita, na kterou se vztahovalo čtvrté přikázání Boží, neboť zastupoval rodiče. Jak by ho mohl neposlechnout?

Příroda v okolí Annecy byla v létě velmi krásná. František měl pro ni porozumění. Bylo zvláštní, že se ihned stal vůdcem každého výletu, aniž o to usiloval. Uměl pojmenovat každou horu a každý kopec na obzoru, znal všechny květiny a křoviny, které cestou potkávali a uměl zajímavě vyprávět. Jak se jmenuje tenhle brouk, Františku? Umíš napodobit hrdličku? Díky volnému pobíhání kdysi v Thorens po zahradě a vesnici s venkovskými klučíky věděl František o přírodě víc nežli studenti z měst.

Nakonec uměl všechny odpovědi tak vtipně shrnout v dovětek o neobyčejné genialitě Tvůrce, jehož dílu se tady obdivují, že se chlapci s ním ochotně pomodlili díkůčinění.

"A teď si zahrajeme na honičku. Chytej nás," plácnul nejbližšího kamaráda po rameně a rozletěl se po trávě stejně bezstarostně a vesele jako ostatní hoši. Zapomněl na tonzuru a byl rád, že ještě nenosí kleriku. Překážela by mu při stojce: "Kdo z vás vydrží stát na hlavě tak dlouho jako já?"

Ale ne, docela na tonzuru nezapomněl. Je pravda, že kolečko na temeni už zarostlo a kadeře opět spadají na ramena. Na přání pana de Boisy zakázal pan Déage Františkovi, aby si vlasy opět dal zastřihnout. František poslechl jako obvykle.

Ale na vlasech si už nezakládal. Tonzuru cítil na hlavě, i když tam nebyla. Sen o kněžství zatím jen dřímal, aby se jednoho dne probudil naplno.

OTEC PLÁNUJE

Na zámku v Chablais žily dvě rodiny v lásce a svornosti. František své tři bratránky považoval za bratry, ač pokrevní bratry měl už také: byl to Gallois, o devět let mladší nežli František, a pak Ludvíček, který se za Františkem opozdil o deset let. Všichni se pod jednou střechou cítili spokojeni a měli k sobě naprostou důvěru. Dospělí byli k sobě upřímní a děti, které podléhají vlivu okolí, měly se rády také. Je pravda, že František někdy vybuchl, když mu něco nebylo vhod, ale hned zrudl rozpaky a zmírnil tón. Měl po tatínkovi výbušnou povahu, jenže maminka mu ji hlídala už od dětství: "Františku, v mírnosti je větší síla než ve hněvu."

A denní četba životopisů svatých pomáhala posilovat vůli k přeměně.

František je zahloubán do luštění matematického úkolu, který si přinesl na nedělní pobyt u rodičů. Malý Gallois má novou hračku, musí se pochlubit. Zatahá Františka za rukáv: "Pojď si se mnou házet míčem. Mám nový."

Františkovi vylítlo: "Neotravuj!"

Hned se kousne do rtů. Chudák bratříček se loudá k oknu, zklamání mu zkrabatilo čílko. František sklapne sešit, odloží pero: "Kde máš ten míč? Tak hoď!" Je pravda, příklad ho bavil víc, ale ten vypočítá později. Přece udělat někomu radost je víc než matematika!

Gallois má zase v tváři sluníčko. Chytá, hází, honí se za míčem a bratr ho pak učí vyhodit míč do výše a ťuknout do něho hlavou. Prostě, František je ten nejhodnější bratr na světě. Kdyby někdo jiný řekl kloučkovi, že po házení míčem se budou modlit tři otčenáše za duše v očistci, ohrnul by nosík a řekl, že se pomodlí až večer před spaním. Ale Františkovi neodřekne, ten si může říct třeba o čtyři otčenáše.

Voda v řece Thion, která dělí město Annecy na dvě části, ubíhala a léta s ní. Studenti do koleje přicházeli a odcházeli. Také František je letos naposled vyznamenán jako nejlepší žák. Nižší stupeň studia již ukončil. Nastává loučení nejen s dobrou tetičkou bytnou, ale i se všemi kostely, které v městě rád navštěvoval.

Nejblíže je do kostela svatého Dominika, ale také svatý Mořic a svatý František z Assisi se v Annecy zabydleli. Je tu kostelík klarisek a kostel johanitů, ty všechny chce František obejít, v každém se pomodlit, aby Pán Bůh sám rozhodl, co bude s ním dále. Hlavně se musí jít rozloučit s Naší Paní od Radosti, protože, kamaráde, mi maminka nedávno svěřila, že vlastně v tom kostele je můj začátek.

Kamarád to jaksi nechápe, ví, že se František přece narodil na zámku a ne v kostele. František ho dlouho nenapíná: "Když bylo v tom kostele vystaveno turínské plátno, maminka se tam modlila za můj příchod na svět a byla vyslyšena."

František už dávno vytušil z otcových narážek, že tonzura měla být jen dětskou hrou. Nebylo radno znovu začínat hovor o tom, čím by byl František nejraději. Bratránek Ludvík nemá v tomto ohledu potíže. Jako druhorozenému mu nebudou bránit, kdyby si zvolil duchovní stav. Už je rok v Paříži a jeho bratr Amé také. František se nebouřil. Je prvorozený, tedy dědic a pokračovatel rodu, to věděl. Ale touhu po kněžství proto neodložil. Nepochyboval, že otec chce jeho dobro. Má však ještě jednoho Otce, ten je všemohoucí, může pozemského otce přesvědčit lip než František, v čem to dobro je.

Pan de Boisy rozhodl, že syn pojede do Paříže studovat na vysokou školu v doprovodu abbého Déage. Vysokých škol zvaných koleje bylo v Paříži několik.

"Samozřejmě se budeš v Paříži učit šermu, tanci a dvorské etiketě," řekl otec, "vybral jsem ti kolej, kde jsou studenti jen z bohatých šlechtických rodin. Je načase, abys navázal cenná přátelství."

"Přátelství je vždycky cenné," podotkl František, a otec spokojeně přikývl v představě, jaké společenské výhody mohou plynout z vynikajících známostí.

Několik dní nato položila paní de Boisy manželovi otázku: "Nemohl by František studovat v Paříži v jezuitské koleji?" Hrabě se na ni nechápavě podíval: "Proč by měl studovat u jezuitů, když jsem napsal dopis do jiné koleje?"

"Váš dopis nebyl ještě odeslán." V běžných hovorech si manželé vykali, jak bylo u šlechticů zvykem.

"Má drahá, vy máte něco na srdci."

Paní de Boisy povzdechla: "František mě prosil o přímluvu. Nemohla jsem mu odříci." Pan de Boisy odměřoval koberec dlouhými kroky. Ten zatrolený chlapec - ale zlobit se na něho vlastně nemohu. Je rozený diplomat. Ano, tatínku. Jak chceš, tatínku. A pak si jde za přímluvkyní, které nelze nic odříct, načež mě má, kde mě chtěl mít. No, nic nám neuteče, bude-li u jezuitů. Talent má, bude jednou diplomatem a dotáhne to daleko.

Paní Františka nechala manžela chvíli přecházet pokojem.

Když se mráček v jeho obličeji rozplynul, znovu promluvila: "V koleji Tovaryšstva Ježíšova nebude nikterak ošizen o vědu. A nadto tam bude více zbožnosti než v koleji světské."

"O to tedy Františkovi jde?"

"Myslím, že nám všem." Když hraběnka upřela krásné tmavé oči na manžela, cítil se poněkud zahanben: "Máte pravdu, má drahá." Políbil jí jemnou ruku: "Hned zítra napíši do Paříže jiný dopis."

Františkovi bylo patnáct let. Je to štíhlý jinoch krásného, produševnělého obličeje. Všichni ho mají rádi, protože on má také všechny rád.

Gallois se nemůže smířit s myšlenkou, že jeho velký bratr odjede na dlouhou dobu kamsi daleko: "Kudy pojedete s panem Déagem?"

František jmenuje města i městečka, Lyon, Burges, Orleans a další. Kloučkovi to zní jako slova zaklínání, řekne jen: jednou, dvakrát, čáry, máry a František bude pryč. To je hrozné. Kouzelnice Paříž ho očaruje, už se ani nebude chtít vrátit domů! Bratránek Kašpar se však těm pohřebním řečem směje. Kdepak František a navždy pryč, ten se nám neztratí. Až vystuduje, přiběhne zase zpátky, to je jisté, jako že dvakrát dvě jsou čtyři. Kašparovi se to mluví, když František není jeho bratr, ale mrňous Gallois má své starosti: "Jestlipak je tvůj kůň spolehlivý, Františku? Kdyby vás přepadli cestou loupežníci, abys jim ujel!" V oné době se lecjaká čeládka potloukala v horských krajinách, to věděly i malé děti.

"Budu mít nový kord a pan Déage má také zbraň. Navíc s námi pojede Jíra. Musíš se, Gallois, za nás modlit, abychom zbraně použít nemuseli."

"Škoda, že nemohu jet s vámi. Bylo by nás na obranu víc." Hošík se diví, proč se všichni smějí.

VE MĚSTĚ VĚDY

Ve Francii tehdy vládl král Jindřich III. Byla to rušná doba. Náboženské boje zneklidňovaly zemi. Humanističtí myslitelé a umělci rozšiřovali svými díly nové, nebývalé myšlenky. V Paříži se každou chvíli provalily dvorské skandály. Současně se však město stalo střediskem křesťanských osobností a bohatým zdrojem duchovního života. Mnoho tamějších klášterů mělo vysokou úroveň. Kalvinismus byl z veřejných škol odstraněn. Univerzita soustřeďovala kolem sebe padesát čtyři koleje, přeplněné dychtivými studenty.

Scholastičtí profesoři zahájili nová bádání v hebrejských biblických textech. Na obnově studia Písma svatého se značně podílela Clermontská kolej, kterou vedli jezuité. Právě do této koleje byl přihlášen František, ač jeho bratranci Amé a Ludvík studovali na koleji Navarrské.

Abbé Jan Déage byl povýšen na hofmistra, což byl titul pro stálého průvodce vysokoškolského studenta ze šlechtického rodu. Hoši začínali studovat na univerzitě v patnácti, šestnácti letech a bylo pochopitelné, že si rodiče přáli, aby spolehlivý člověk dohlížel na studium i výchovu syna.

František se ubytoval se svým hofmistrem a sluhou Jiřím v hotelu Bílá růže, hned naproti koleje. Stalo se tak na přání Františkova otce. Chtěl, aby syn měl možnost volného pohybu po velkoměstě. Studenti, kteří bydleli přímo u jezuitů, byli totiž omezováni přísným domácím řádem. A František se měl přece stát dokonalým mužem velkého světa a zaujmout jednou místo u savojského dvora, proto musel svět poznávat. Tak si přál pan de Boisy. František se i tentokrát bez odmluvy podvolil. Vstupní zkoušku do koleje udělal velmi dobře. Jak vědomostmi, tak celkovým vystupováním se profesorům líbil. Byl přijat do rétoriky.

Abbé Déage obdržel od svého zaměstnavatele adresy všech Františkových příbuzných a jiných vlivných osobností v Paříži. Šlo o bohaté rodiny se společenskými salóny. Do těch nyní uváděl svého svěřence. Sličný jinoch byl všude přívětivě přijímán.

Tehdejším prestižním sportem bylo šermířství a jezdecké umění. Těmto disciplínám se František věnoval několikrát v týdnu právě s takovou dovedností jako kterýkoliv jiný kavalír. Mladé tělo si žádalo pohyb po dlouhém vysedávání nad knihami. Šerm se Františkovi líbil a na koni jezdil už od klukovských let doma. I duchovní může pro hlásání evangelia potřebovat jízdu na koni. Obratnost v zacházení se zbraní je i pro kněze užitečná, pokud musí projíždět krajinami, které se hemží všelijakými darebáky. Jen do hodin společenského tance docházel nerad. K čemu to natřásání kolem ženských sukní, když chce být knězem. Jenže s panem Déagem se nedalo smlouvat. Váš otec si to přeje, byla jeho jediná odpověď na všechny námitky. A pan Déage byl placen, aby dbal na přesné plnění všeho, co pan de Boisy přikázal.

Přes všechna společenská rozptýlení byl mladý de Sales velmi horlivým studentem. Nejdříve si dokonale osvojil latinu. Literárním stylem záhy vynikl nad ostatní spolužáky. Jeho způsob psaní, který mu později získal pověst jednoho z nejlepších spisovatelů své doby, měl kořeny v letech studií u jezuitů. Právě tehdy vyšly dvě první knihy Montaigneových "Essayí". Všichni studenti horlivě četli renesanční poezii i prózu. František se účastnil vzrušených debat o současné poezii i filozofii. Kterýsi z profesorů, vida velké Františkovo nadání, mu doporučil, aby studoval také řečtinu. Nebylo třeba snaživého studenta dlouho pobízet. Během dvou let se František naučil řečnickému umění, poznal všechny tehdejší literární poklady, vytříbil si umělecký vkus a vytvořil vlastní styl psaní.

Zdálo by se, že mladý člověk, zaujatý tolika společenskými i studijními zájmy, nemá již čas na víc než na obvyklou zbožnost. Kupodivu, František cítí vnější dění jen jako čeření vln, pod jejichž povrchem se skrývá pravá vábivá hloubka života. Křesťanská dokonalost - jaký to ideál! Vše, co dělá z nutnosti a poslušnosti k otci, jednou pomine a zůstane tišina hloubky. František po ní touží celou duší. Stále u sebe nosí duchovní četbu, aby jí mohl věnovat každou volnou chvíli. Čte knihy církevních otců a velkých světců, probírá se větami jako peněžník, když obrací mince z rubu na líc, aby poznal jejich pravou cenu. Uvažuje o slovech, vztahuje jejich význam na sebe, v dlouhých zamyšleních se táže sám sebe, jak by mohl přečtenou myšlenku či radu uplatnit ve svém vztahu k Bohu a lidem. Dobírá se samostatných názorů, roste vnitřně nad svůj věk. Se zájmem si chodí poslechnout věhlasné kazatele. Všímá si formy i obsahu jejich promluv a vidí, že jedno s druhým souvisí, má-li promluva na posluchače zapůsobit.

Tehdy si uvědomil, že existuje jakýsi vztah mezi duchovním životem a příliš dobře živeným tělem, a to vztah záporný. Jsou lidé, jejichž nadměrnou váhu působí choroba, avšak vždycky byli a budou jedlíci, jejichž bohem je břicho. Raději víc přísnosti než přílišnou povolnost tělu, řekl si mladý kandidát dokonalosti a tajně si pořídil žíněnou košili, která mu třikrát týdně nemile škrábala pokožku. K svátostem chodíval jednou týdně. Na tehdejší dobu to bylo nápadně často. Nikdo z ostatních studentů tak často nepřijímal, i když byli mezi nimi hoši zbožní. Konečně se jeden přítel odhodlal k dotazu: "Říká se, Františku, že se každý týden zpovídáš, každou neděli jsi u mřížky. Mně to připadá výstřední. Proč to děláš?"

"Také se tě něco zeptám, Gerarde. Vidím tě každý den mluvit s profesory. Proč to děláš?"

"To má být vtip? I ty s nimi přece mluvíš každý den."

"Ano, protože se od nich chci něčemu naučit."

"A já snad ne?"

"Gerarde, každý profesor má svůj obor, kterému vyučuje. Spasitel je tím nejlepším profesorem ve vědě svatosti. Proto chodím k němu jak nejčastěji mohu. Chci, aby mě naučil své vědě."

František také apoštoloval, a to po svém. Neztrácel při tom čas mluvením, raději jednal. Přišel ho navštívit mladý krajan ze Savojska. Vřele se uvítali, měli si o čem povídat. František věděl, že je zbožný, ale ne natolik samostatný, aby se oprostil od zvyklostí svého okolí a vyšel na vlastní duchovní cestu. Chtěl mu pomoci: "Poslyš, Jene, co budeš dělat zítra ráno?" zeptal se krajana při rozchodu.

"Nemám nic zvláštního na programu."

"Nechtěl bys se mnou posnídat? V našem hotelu je dobrý kuchař."

"Jak by ne, moc rád, Františku. Mám zrovna v kapse díru."

"Tak přijď, ušetříš za snídani," František se usmíval. "A kromě toho tě hodlám slavnostně pohostit."

Když se Jan druhého dne časně zrána objevil u Bílé růže, dověděl se k svému překvapení, že jeho milý hostitel chce jít nejdříve na mši. No dobrá, tak hladový není, že by nemohl snídat až za hodinu. Samozřejmě půjde do kostela také. Cestou mu František sdělil, že jde ke zpovědi a k přijímání: "Kdypak jsi byl ty, Jene, naposled u svátostí?"

"Samozřejmě o velikonocích."

"A proč bys nemohl jít také dnes?"

"Dnes?" Jan se podivil, že by měl něco takového udělat. "Chodívám jako celá naše rodina jednou za rok."

"Necháš hladovět ubohou dušičku, zatímco tělo se cpe každý den," žertoval František. Potom zvážněl: "Já se rozhodl sytit svou duši aspoň jednou týdně."

Nenucený tón zasáhl Františkova přítele hlouběji než dlouhé kázání. Bylo mu náhle, jako by našel něco, co dlouho hledal, aniž o tom věděl. Ale ještě váhal: "Vždyť nejsem připraven."

"Tak se soustřeď. Nebudeme již mluvit. V kostele budeš mít ještě čtvrt hodiny času."

Vyšlo to. Ke stolu Páně pak přiklekli oba hoši společně. Když vyšli z kostela, František zářil: "Kamaráde, tohle byla ta slavnostní hostina, kterou jsem ti včera slíbil. Snad mi promineš dobře míněný úskok. Zato teď v hotelu nasytím tvé tělo bohatě, nic se neboj."

Jan se nezlobil. Cítil se krásně, jako by opravdu vstal od královské hostiny. Měl za to Františka ještě raději.

Když se rozcházeli, zatvářil se František záhadně: "Ukaž ruku, Jene, vytrhnu ti z dlaně chlup."

"Co blázníš? Na dlani chlupy nerostou."

"Dej si říct. Zavři oči." František položil něco do Janovy dlaně, zavřel ji a dovolil příteli, aby oči otevřel, ale dlaň ne: "Na ten chlup se smíš podívat až za rohem."

Když mládenec odešel, pan hofmistr se nezdržel poznámky: "Hádám, že zase hodně ubylo z vaší tobolky, mladý pane."

"Hádáte správně, ale zbytečně, pane hofmistře. Když jsem se ráno dělil s Janem o Tělo Páně, proč bych se s ním nerozdělil o své kapesné? Ujišťuji vás, že náhradu žádat nebudu."

Ano, František byl odkázán na přísného hofmistra jak ve finančních záležitostech, tak ve všem, o co by jinak musel žádat otce. Je pravda, že pan Déage už Františkovi vykal jako dospělému muži, ale byl zástupcem pana de Boisy a jeho ne mělo platnost otcovské autority. Student se mu podřídil, i když to někdy příjemné nebylo. Hofmistr byl kámen, na kterém si František občas brousil trpělivost.

Jíra, poctěný úkolem doprovázet mladého pána de Sales a jeho hofmistra do Paříže, si své funkce komorníka vážil. Ochotně čistil oběma pánům boty, kartáčoval šaty a uklízel jejich pokoje. Jednou, běda, zapomněl vyčistit skvrnu na sutaně pana Déage. Zavinily to černé oči jedné roztomilé služtičky ze sousedství Bílé růže. Toho dne totiž Jiřík dumal, zdali by taková pařížská křepelka byla ochotná ho jednou následovat do Savojska jako manželka. Měl ještě srdce volné, ale bylo na čase, aby je někomu zadal, chce-li se dočkat vlastní rodiny. Pod tíhou tohoto problému zmizela skvrna z komorníkovy paměti, nikoliv ze sutany. A bylo zle, pan Déage se velmi rozzlobil. Zakázal tajnému kandidátu ženitby večerní vycházku. To byla rána! Zrovna toho večera měla volno i zmíněná křepelka. Co si pomyslí, když Jíra na smluvenou schůzku nepřijde? Jírův zkormoucený obličej řekl Františkovi víc než slova. Jiřík je nešťastný. Pro takovou maličkost! František oroduje: "Pěkně prosím, pane hofmistře, promiňte Jírovi a odpusťte mu ten trest. Dnes bude krásný večer a on se také potřebuje projít."

"Nepleťte se do toho," odbyl pan Déage svého svěřence, "to je má věc. Je to moje klerika a můj flek."

"Ale vždyť se to vyčistí dodatečně. Takový flíček jako nic."

"Jako nic? Jako nic, říkáte," rozzlobil se hofmistr, "sluha neplní povinnosti a vy se ho ještě zastáváte!" To už pan Déage křičel. Asi se v noci špatně vyspal. František neztrácí naději:"VždyťJiří se vždycky snaží. Každý může jednou zakopnout." Teď zakopnul pan hofmistr. Že si František dovolil mu odporovat, rozčililo ho tak, že mu ruka prudce vyletěla a přistála na Františkově tváři. Student zrudnul, v očích mu blýsklo, jak se v něm hnula žluč, ale pak beze slova usedl ke svému stolku a dal se do studia, jako by se nic nestalo.

František byl v jádře prudké, vznětlivé povahy. Však by se nemohl nadchnout pro věci Boží, kdyby měl povahu flegmatika. Jak později doznal, jeho mírnost nebyla získána lacino. Byla to především matka, která mu pomáhala povahu přetvořit. Již v útlém mládí mu imponovali lidé, kteří se dovedli ovládat. Každé ráno si umiňoval, že bude po celý den za všech okolností mírný. Večer se zpytoval, jak toto předsevzetí dodržel. Častý cvik vytvoří zvyk. Později dospělého Františka již nic nevyvedlo z klidného jednání.

V koleji u otců Tovaryšstva Ježíšova byla Mariánská družina. Členem se mohl stát jen vzorný student. Také František byl do družiny přijat. Ode dne, kdy se zasvětil Matce Boží, snažil se žít ještě hlubším životem. V Paříži se seznámil s mnoha vynikajícími řeholníky a rád je navštěvoval, aby si s nimi pohovořil o duchovních problémech.

Studium filozofie bylo tehdy rozvrženo na čtyři roky. Když František vstoupil do prvního ročníku, bylo mu patnáct pryč. Přednášky si zapisoval do sešitů, které se zachovaly až dodnes a vydávají svědectví o jeho smyslu pro vzorný pořádek.

V druhém ročníku filozofie se mu zdálo, že zbytečně ztrácí čas. Býval často zamyšlen, až si toho pan Déage povšiml. Asi potřebuje více rozptýlení, pomyslil si hofmistr. Právě bylo období bujného masopustu. Pestré průvody alegorických vozů a maškar obveselovaly večerní Paříž. Jedné neděle pan Déage rozhodl: "Františku, půjdeme se také podívat na karneval."

František se podivil: "Na karneval? Prosím vás, ušetřte mne takových pošetilostí."

"Vždyť potřebujete rozptýlení. Pozoruji, že začínáte být melancholický. Anebo jste snad nemocen?"

"Ani jedno, ani druhé. V tom to není."

"Tak co mám dělat, abych vás rozveselil?"

"Domine, ut videam," zacitoval František slova slepce z Jericha.

"Co byste chtěl vidět?" podivil se pan Déage. "Podívanou na karneval přece odmítáte."

"Teologii. Jedině ta mě naučí tomu, co Bůh ode mne chce. Jinak budu stále jako slepý."

"Budiž. Můžete si zapsat na teologii některé přednášky s podmínkou, že budete dále studovat i filozofii."

Tehdy bylo zcela všedním zjevem, že muži, kteří se hodlali věnovat civilnímu povolání, studovali také teologii, a to jen pro vlastní vzdělání. Tak to také chápal pan Déage v případě Františkově, proto svolil, aby mladík věnoval tři hodiny denně studiu bohosloví na Sorbonně. Pan Déage tam byl zapsán také. Nyní se bude o studijní známky dělit s Františkem. Ovšem, on jako kněz měl před sebou vysoký cíl - doktorát teologie. Ten mu později dopomůže povystoupit na žebříčku církevních hodností.

Čím více se František seznamoval s teologií, tím více pociťoval, že by se měl stát knězem. Přednášky na Sorbonně mu brzy nestačily. Přibral si v Královské koleji kurs hebrejštiny a výklad Písma svatého. Jak dokázal při tak náročném studiu vyšetřit denně hodinu na meditaci, tomu se divil i abbé Déage.

Jednou se dal do hovoru s Františkovým přítelem Štěpánem Binetem, který studoval také v jezuitské koleji: "Obávám se o Františka, aby si tolikerým duševním vypětím neuškodil na zdraví."

Štěpán je optimista: "Víte, pane abbé, já zase věřím, že František v životě mnoho dokáže. Měl jsem o něm zvláštní sen."

"Na sny bych nedal, mladý muži."

"Tohle nebyla žádná zmatenina představ, pane Déage, ale logicky jasný příběh. Byl jsem ve snu na horách. I po probuzení jsem ještě cítil vůni alpského vzduchu.

Stál jsem na vrcholku hory, odkud jsem měl krásný rozhled do daleka. Viděl jsem ženevské jezero jako velké zrcadlo. Najednou se jezero rozčeřilo. Hrozně jsem se polekal, protože se nad vodní hladinu vynořila strašná obluda. Jakýsi mnohohlavý drak. Netvor se vznesl do výše a s velkou rychlostí se blížil k horám. Měl jsem pocit, že se chystá všecko zničit a pojala mě hrozná úzkost. Pojednou přišel František jako obvykle, s úsměvem. Podíval se na draka, zvážněl a začal se zvětšovat. Byl z něho obr. Měl v ruce zvláštní zbraň, nedovedu ji popsat. Rozmáchl se proti draku tou zbraní a těžce jej zranil. Obluda se obrátila a prchala. Na ten sen, pane abbé, nikdy nezapomenu. To nebyl obyčejný sen. Nevím, jak bych to blíže vysvětlil, ale cítím, že mi byla poodhalena tajemná rouška Františkovy budoucnosti."

Štěpán Binet pochopil svůj symbolický sen mnohem později, a to když přítel František bojoval jako mladý kněz v Chablais s neobyčejným úspěchem proti bludům neobyčejnou zbraní -láskou a mírností.